Free Litovel Bobr cup, aneb jak Ježci skalní porazili bobra

Aby bylo jasné, o co jde, tak celý adrenalinový závod se skládá ze tří disciplín. Na prvního (já-běžec), čeká běh kros cca 15 km (chrti od 48 zbytek až 100 minut) - lesní cesty, asfalt cca 2 km, 5 x brod přes řeku, nejhlubší je po krk. Druhý (Ježek-MTB) se musí popasovat s 25 km MTB cross-country (Gary od 54, na skládačce až 140 minut) - lesní a polní cesty, 3 x brod řekou na horském kole a poslední z týmu (Francesco-vodák) musel dát sjezd na divoké vodě 6 km (tuleň Gaston 21, bez pádla 60 minut) – řeka Morava úsek nad splavem cca 3 km proti proudu a zpět + několik prima přeběhů včetně třímetrového skoku do bazénu. Obtížnost WW I – IV (dle hodnocení divoké vody a množství vypitého rumu před startem „na hranici sjízdnosti“ !!!). Celé dohromady to tvoří jeden tým, který jsme nazvali JEŽCI SKALNÍ a během závodu jsme byli spojeni bobřím odhryzem (štafetový kolík s č.64).

Jak to vzniklo? Asi před týdnem, když jsme se s Ježkem probouzeli z delíria po předchozím tahu, mi Francesco poslal mejla s odkazem na Bobrcup, zda bychom do toho jako nešli? No a jak my byli ještě na plech, tak říkáme, že jo a přihlásili jsme se. Pak teprve přišla odpověď, že si Francesco jen dělal srandu, ale když už, tak už, takže jsme měli všichni zhruba týden na trénink. Já-pojal jsem to velmi zodpovědně a šel 2 x běhat. Ježek se byl jednou projet na kole a jednou pomocí kola rozvážel faktury. Francesco byl 2 x na vodě a na břehu si zkusil, jaké je to držet v ruce závodní pádlo. Taková tedy byla naše příprava. Ambice? Přežít, neutopit se, nevzdat to, užít si to, nenechat se porazit babama, zkusit být do první 100 a samozřejmě vidět aspoň jednoho bobra.

Před devátou ráno jsme se sešli v Litovli u koupaliště v areáu strartu a cíle, pokecali, naladili formu (pivko), zjistili co a jak a pak už se šlo na věc. Po krátkém rozběhání a rozcvičení jsem musel chvíli pózovat pro televizi (ještě že nechtěli rozhovor). Pak se čekalo na vrtulník a na hejtmana, takže veškeré zahřátí před startem bylo fuč. Najednou někdo písknul a už se to valilo jako lavina. Po dvou zatáčkách přišel první brod. Naštěstí jen po kolena, ale cítím, jak to v botech nepříjemně čvachtá. Druhý brod byl pný fanoušků a už jsem na něj šel takticky jako šemík, takže jsem měl vodu až po krk a mokré úplně všechno. Nebylo to ale tak hrozné, jak jsem čekal. Koukám, že jsem nějak ve předu a držel jsem tempo i po úzké lesní cestičce. Asi po 5 km mi začínalo pomalu být jasné, že to už dlouho nevydržim a že snažit se držet čelo naší běžecké elity nebyl asi úplně dobrý nápad. Další dva brody mě definitivně zastavili. Kolem mě se v kopcích prohnalo asi 20 lidí. Trápení skončilo až když se objevila cedule 4 km do cíle. Ne že bych jako ještě mohl, ale už mě pak nikdo nepředběhl a držel jsem opět tempo s ostatními. Překvapivě toužebně jsem očekával cílový nejhlubší brod. Šel jsem do něj podobně jako kůň Železník když si na Velké Pardubické dával Velký taxis. Nádhera. Plno fanoušků a hlavně nahoře konec. S posledních sil jsem to předal Ježkovi.

Ten vyjel na trať pln optimismu. Časem mu však ztuhl úsměv na tváři. Trať se překvapivě stočila do prudkých kopců, stále nahoru a dolů (kdo by to byl býval do kraje kolem Litovle řekl), navíc nám Ježek několikrát cestou zabloudil a už se pomalu také začínal těšit na poslední brod. Když v tom, z ničeho nic, se kolem něho prohnala mistrině ČR v MTB a tak se teda rozhod, že ji nepustí a pelášil za ní, co mu síly stačili. Pak aby se neřeklo, tak ji těsně před cílem předjel a udržel tak hrdost naší štafety nad vodou. Popravdě jsem mu ten výlez z vody v cyklistyckých tretrách s kolem nad hlavou vůbec nezáviděl, ale bylo moc příjemné sedět na břehu už v suchém oblečení, baštit langoš a zapíjet ho pivem.

Na posledním úseku do toho šel Francesco doslova po hlavě, když začal šipkou do vody a následně sprintoval po louce jako zajíc na honu. Ve vodě se do toho pořádně opřel a vylepšoval naše pozice, ale na otáčce si nevšiml červené na semaforu, takže se srazil s projíždějícím parníkem od Brna a šel ke dnu rychlejc jak titanik. Pak se to sice snažil ještě dohnat, ale s lodí plnou vody to už šlo špatně, navíc byla dost vrtaká, takže se nám chlapec vykoupal ještě jednou při závěrečném sjezdu z umělé rampy do cílového bazénku a tak nám do cíle nepřijel, ale připlaval. Každopádně to znamenalo celkovou 52. pozici (42. v kategorii) s časem 2 hod 39 min, (výsledky zde) což lze považovat za neuvěřitelný úspěch, na němž se v nemalé míře podíleli i fanynky Mája a mama Ježková s Kerýškem, které nám po celou dobu závodu zajišťovali kompletní servis a mediální přízeň. Všechno jsme to zakončili pořádnou baštou (polévka a nudle s kofolou), vyhlášením vítězů, tombolou a pózováním s maskotem Ježkem pro vdavek chtivé fanynky :-) Takže pokud to příští rok vyjde, tak se tu zase sejdem a tentokrát z nás půjde strach!!! Pokud chcete vidět asi 40 min velmi hezky uděláný záznam České televize, tak klikněte zde: Bobrcup v TV.

Jizerky, aneb cyklolezení naší horopartičky z Nepálu

Pořádání pravidelných setkání naší partičky, která vznikla v Nepálu roku 2006, vyšlo tentokráte na mě a tak jsem kamarády pozval k nám do Jizerek, aby konečně poznali pořádné hory. Sraz byl v pátek večer, ale bylo to spíše až v noci. Trochu jsme pokecali a tak si Ježek mohl vyzkoušet o půl 8 ráno pirulety na in-linech a také sousedovic koni, který je adeptem do národního týmu gymnastů, stihl ještě uvázat před tím, než ho kousnul, na hřívě 2 uzly :-)

Sobota patřila Oldřichovskému sedlu, kam jsme vyrazili po tak dobře značené cyklostezce, že jsem na ní 2x zabloudil i já, bytost v těchto vodách domácí. Nakonec jsme tam přeci jenom dorazili, dali pivko u Kozy a po Viničné cestě dojeli až k Viničné plotně, kde jsme poprvé lezli. Stano to sice vytáhl, ale Jožo ho na vrcholu těsně předběhl, neb udělal novou turistickou cestu. Pak jsme to vybojovali ještě já se Zuzkou a přesunuli jsme se pod legendární skálu s názvem Zvon. Zde jsme vybrali cestu Dvojspárka a jak Standa, tak i já jsme si ji vytáhli a za námi nahoru pak dolezli i všichni ostatní. Podotýkám, že pro většinu se jednalo o první opravdové lezení a následně také slanění v životě. Ze shora z vrcholu to byly krásné výhledy na celou severní hranu Jizerských hor, které se pomalu začínají odívat do podzimního hávu. Škoda jen, že nám to tam někdo neustálým vypouštěním jedovatých plynů do ovzduší, tak trošku znechutil a museli jsme dolů :-) Ukázalo se však, že to byl krok prozíravý, neboť poslední Ježek slanil dolů až za úplné tmy, takže jako vždy když někam vyrážíme, došlo na čelovky. U Kozy jsme se opět občerstvili pivkem proti strachu z jízdy po tmě a zároveň jsme zblajzli mega klobásu o délce 48 cm. Následovala dobrodružná cesta na kolech domů, kde nám holky zatím připravili polívečku, zapečené brambory a štrůdl. No jo, ještě, že je máme. Chvilku jsme si pouštěli fotky a pak už se šlo v poklidu spinkat.

V neděli jsme vstanuli překvapivě brzy a opět osedlali kola. Nekolová děvčata jsme s mapou, psem, batohy plnými lan a karabin vyslali v naději, že to najdou, směr Hejnice a následně Černý potok. Zbytek s malou zastávkou u Šípkové Růženky v Harcově šlapal nahoru do Bedřichova, kde jsme dali hlavy dohromady a řešili, jak opravit buňku, ve které budu v zimě působit. Dále jsme frčeli přes Novou Louku na Hřebínek s bufítkem, jenž nás zlákal ke krátké zastávce, kdyby teda Stano mermomocí nechtěl k jídlu bramborák, na který se čekala fronta už od soboty. Takže asi po hodině jsme pokračovali dál přes Mařenu (Krásná Máří) na Ždárek a pak do údolí Černého potoka, kde jsme schovali do lesa kola a už pěšky zamířili do skal. Stano se Zuzkou se rozhodli pro Nos, zbytek stoupal nahoru na Frýdlantské cimbuří, kde bylo v plánu také lézt. Po dasažení vrcholu jsme ale od Standy zjistili, že na Zuzku se sesunul při výstupu velký balvan a máme jít dolů pomáhat se záchranou. Byli tam zrovna i mí kamarádi Plizi a Bombis, takže nám pomohli přenést Zuzku na zádech a vyrobených nosítkách nahoru na cestu, kam nám už přispěchala na pomoc horská služba. Chalani se střídali u nosítek a zbytek pobral kola a batohy. Zuzka putovala do nemocnice a my na kolech na pivo na Knajpu. Dolů jsme pak sjeli přes Rozmezí, samozřejmě zase už po tmě. Večer jsme se (jsem se) trochu opili, koukli na fotky, debatovali o smyslech i nesmyslech a pak raději šli spinkat.

V pondělí ráno nás někteří už museli opustit a tak jsme na Ještěd vyrazili v komornější skupině. Vzali jsme to pěkně po našem přímo na vrchol cesta necesta. Odměnou nám byli krásné výhledy na celý kraj. Když jsme se řádně pokochali, tak jsme po hřebeni mazali dolů na Pláně, kde proběhl obídek. Pak už to bylo dolů jen kousek a tak jsme ušetřený čas i síly věnovali ještě jízdě na in-linech ve Vesci na asfaltovém kolečku za 2 a půl miliardy. Jako znalec v oboru musím konstatovat, že jim to šlo náramně. No a pač už zas byla tma, tak povedený víkend uzavřel svoje dveře a snad je zase brzy otevře. Děkuji kamarádi, že jste dorazili.

Vysoké Tatry, aneb jak jsme lezli na Gerlach

Gerlachovský štít byl dlouho s výškou 2655 m n.m. naší nejvyšší horou, teď už je jen Slováků. Byl také posledním z nejvyšších vrcholů okolních států ČR, který mi v horolezeckém deníčku letošního roku chyběl (Německo-Zugspitze, Francie+Itálie-Mt. blanc, Švýcarsko-Dufourspitze s bonusem v podobě Matternhornu, Polsko-Rysy, ČR-Sněžka, Slovinsko-Triglav, Rakousko-Grossglockner). Proto jsem dorazil do Vizovic za Ježkem a Májou, řádně se občerstvil při koštu letošní várky slivovice a přesunuli jsme se do Asie (na Slovensko) do Kalamenů, kde je na kraji lesa přírodní jezírko s vývěrem teplé kyselky. Ještě jsme trochu zapařili v teplé vodě, přičemž jsme zapoměli hlídat Pana Opičáka a Myšáka, takže se oba navzájem poprvé pomilovali a my tak zjistili, že Myšák je vlastně Myšice. No aspoň to má kluk už sa sebou a nemusim mu o tom večer furt vyprávět.

Sobotní dopoledne jsme opět strávili léčebnou koupelí s hlasitým vyprávěním jakéhosi Ostravského chachara, bo to byl přeci motorkář... Pak jsme přejeli do Liptovského Mikuláše na super Halušky a taky do muzea, kde jsme vyslechli pravdu o Jánošíkovi oproti nové filmové verzi, která se historicky příliš nevydařila. Do Tater to už byl jen kousek, takže jsme za chvíli byli na Štrbském plese, kde jsme nechali auto v garáži, dali si pivko na cestu s teplym psem v rohlíku, jehož výroba ve fast foodu trvala déle než mamce svíčková. Cestou na Popradské pleso jsme loudili úsměvy na turistkách a smáli se, jak zase všichni prchají z hor a my teprve přicházíme. Na Popradském opět proběhlo pivko, aby se nám nahoru na Ostrvu šlapalo lépe a museli jsme také vytáhnout čelovky, neboť už byla tma jako když člověk přijede do Tanvaldu. Cestou jsme ještě potkali lišku, co se vůbec nebála a vztekle si nás prohlížela :-) Za chvilku už jsme dovalili na Batizovské pleso, kde jsme si udělali véču a přesunuli jsme se na travičku, kde jsme si udělali velmi těžce nalezitelný bivak. Usánali jsme pod krásnou oblohou plnou zářících hvězd.

Ráno jsme jako obvykle trochu zaspali, takže místo za tmy jsme snídali už za sluníčka. Pak jsme rychle zabalili všechny věci a šup šup na Sliezky dom, dále pak nahoru Velickou dolinou kolem Velického vodopádu, za kterým jsme odbočili směr Květnicová věža, oblékli se pro jistotu do sedáků, vzali si na hlavu blembáky a začali stoupat normálkou nahoru. Pro Máju to byl první horolezecký výstup v životě. Nebylo to nic těžkého, obtížnost bych klasifikoval na II UIAA. Postupně jsme vyšplhali nahoru do sedla, následoval traverz na Kotlový štít a další chvílemi trochu obtížnější traverz a následný výstup na samotný vrchol Gerlachovského štítu. U kříže jsme si dali oběd, olíbali se, vyfotili, vyslechli pár debilů, co se tam nahoře motali kolem nás a mazali dolů, dokud bylo něco vidět. Sestup byl trochu složitější, tak jsem asi ve dvou místech raději Máju zajistil lanem, ikdyž to vůbec nebylo potřeba, pač byla tak šikovná, že to všechno zvládala v podstatě sama. Dole u Batizovského plesa jsme se opět napapali a pak seběhly dolů do Vyšných Hágů na TŽV, kterým jsme přejeli pro auto na Štrbské pleso a mohli tak jet večer domů. Celý povedený víkend jsme zakončili v Liptovkém Mikuláši opět Haluškami.

Moravský kras, aneb jak jsme hledali nové jeskyně

Po návratu z Korsiky jsem se doma ani neohřál a už mě čekalo další dobrodružství. S nejlepším kamarádem Ježkem z Vizovic jsme vyrazili do Moravského krasu, kde jsme v okolí Holštejnu a Ostrova u Macochy doslova po kolenou a břiše prolézali veřejnosti nepřístupné jeskyně, propasti a závrty. Začali jsme jako obvykle stylově, takže před prvním vstupem jsme se naladili proti strachu trochou slivovice s pivečkem, aby nás náhodou nepřekvapila klaustrofobie :-) Pak už jsme navlékli holinky, montérky, helmy, čelovky a rukavice. Vypadajíce jako blbci zabalení do overalů uprostřed léta jsme došli ke vstupu, odemkli ho a po 40 m dlouhém žebříku slezli do našeho prvního podzemí, konkrétně jeskyně Lopač. Byla pro nás zajímavá aktivním podzemním tokem, díky kterému jsme stále šli vodou a slézali různě vysoké vodopády. Ke konci došlo už i na plazení se po zemi blátíčkem a jílem, no moc velká paráda. Cestou zpět jsme dostali za úkol vynést ven asi 30 m dlouhý husí krk, což v tom bahně, vodě, průlezech a na žebřících nebyl vůbec lehký úkol. Šel jsem první a po překonání dlouhého žebříku jsem se zašprajcnul kdesi mezi krápníky a z ničeho nic mi husí krk vypadl z podpaží. "O ou!" řejl jsem si, když jsem ho viděl nedostižně odjíždět chodbou směrem k žebříku, pod kterým stál Ježek. Po chvíli se ozvalo: "mrd!" a potom: "kurva co děláš?", no a tak jsme si celou proceduru zopakovali, tentokráte už s dobrým koncem. Po výlezu z jeskyně jsme naše čisté oblečení skoro nepoznali, dali pivko a zašli ještě do jeskyně Balcarka, kde se nám podařilo totálně rozebrat místní průvodkyni, takže ke konci už raději skoro nic neříkala, bo se jen pořád smála. Také super byl chlapík, co tam šel s náma i se svojí ženou, neboť u jezírka, do kterého se dle pověsti házejí peníze (1 Kč za šťastnou svatbu, 10 Kč za šťastný rozvod) povídám: "nemáš pětku vole?" (sem myslel, že za mnou stojí Ježek), pohotově sáhl do pěněženky a s úsměvem tam hodil ty pětky rovnou dvě. Odpoledne jsme ještě byli v jeskyních pod Holštejnem, podívali se na Adama Ondru a vše jsme zakončili v místní hospůdce dobrým pivem. Večer jsme se přesunuli na chatu jeskyňářů, kde byl táborák a promítání fotek. Paráda.

Nevím proč, ale vstávali jsme až v 11 s dost bolavou hlavou. To asi z těch jeskyní. Dali jsme si obídek a vyrazili do dalších jeskyní. Dnešního dne nás čekalo prozkoumání jeskyní Ostrovské Vintoky, které jsou pěkně rozvětvené, části tvoří propasti, které jsou plné bahna, zbytek je zase pokryt krápníky k nimž se musí člověk pěkně proplazit. Odpoledne jsme přejeli kousek nad Ostrov u Macochy, kde jsme se spustili dolů do Manželského závrtu. To byla také pěkná paráda. Nakonec jsme se dostali 170 m pod povrch, při čemž jsme využívali žebříků, dřevěných výstuh a vlastních sil. Byla tam i místa, kde jsme museli vydechnout, abychom se popoplazili o pár decimetrů dál. Dokonce jsem si jednu chvíli mylsel, že se ze mě stal jogýn, neboť jsem se musel proplazit bahnem dolů doprava s kopce, ostrá zatáčka doleva a opět mírně doprava nahoru, to vše v prostoru o šířce těla a délce asi 2 metry. No prostě nádhera. Večer jsme opět strávili v místní putice v Holštejnu a nocí se propili a propromítali až do rána, kdy jsme museli poklidit a vyrazit směr Vizovice, neboť jsme se o víkendu chystali do Tater. Do podzemí se určitě ještě vrátíme, máme příště přislíbené Amatérské jeskyně...