PF 2014

Tak rok 2013 uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2014. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství, lásky, sexu a hlavně šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

Sjusjoen, aneb jak jsme si zalyžovali

nekonečné pláně v Sjusjoenu

Na podzim vyrážíme pravidelně zkusit Šušn a jako tradičně nás přivítají místní hory zapadané prašanem, sluníčko a parádové lyžování na úvod sezony. Letos tomu nebylo jinak. Cesta byla jako vždy trochu vyhrocena, kdy jsem tradičně nabral zpoždění hodinu už při odjezdu a tak namísto pohodové jízdy k lodi se z toho stala stíhací jízda s čůrací pauzou 28 vteřin jak ve formuli 1, ale loď neujela a v poledne už jsme byli ubytovaní ve srubu. Hned první vyjížďka nás natolik pohltila, že jsme se vraceli domů za tmy pohlceni bažinami a lesem při klasickém zakufrování po slovech, tady někde vedla ta zkratka :-) No další dny už byly v pohodě, ráno jsme najížděli kilometry v prašanu a odpoledne se věnovali nácviku techniky a obratnosti během všemožných cvičení a her. POKRAČOVÁNÍ

Testy běžek

tak které letos?

Testy běžeckých lyžích se každý rok objevují v nejrůznějších magazínech, časopisech, novinách, na internetu, a všechny se chvástají tím, jak jsou nezávislé, dokonalé, nejlepší, největší a hlavně spravedlivé. Tak tady mám pár bodů k tomu, jak je to doopravdy. Každý z těch testů platí ať už přímo nebo přes nějaký časopis, jehož je hlavním sponzorem, nějaká společnost vyrábějící lyže a ta si samozřejmě moc dobře hlídá, aby její produkty vyšly dobře, narozdíl od konkurence. Takže už tím, že nepořádá test nezávislá organizace či soukromník, tak nemůže být test nikdy řádně objektivní. Další věcí jsou samotní testéři, zde je hlavně na jejich svědomí a férovosti, zda posuzují lyže opravdu tak, jak je cítí nebo jak jim velí jejich chlebadárci. Nehledě na to, že spousta testerů jezdí jednu svoji oblíbenou značku a ostatní lyže jim samozřejmě už tolik nesedí, což je zcela normální a přirozený fakt. Těžko však z toho udělat nějaký vyvážený závěr k oststním značkám. Dalším problémem je prostředí, kde se lyže testují. Těžko posuzovat studené lyže na jarním sněhu a opačně jezdit na mikro při mínus 15°C, což se dost často bohužel stává. A co teprve správná délka, tvrdost, množství namazaného vosku? To by všichni testeři museli být stejní, vzhledem k tomu, že každá společnost dodává jen jeden pár do každé kategorie, tak těžko bude všem vyhovovat délka 205 cm a tvrdost na 80 kg. Vůbec směšný je údaj o tom, zda lyže jede či nejede, to přeci ví každé malé dítě, že je každý pár úplně jiný a nelze tak posuzovat celou značku . . . a následuje vedení lyže na klasiku mimo stopu - ano, čtete dobře, podle toho někdo posuzuje kvalitu lyže a takto bychom mohli pokračovat klidně dál.

To že se testy dělají je dobře, lidé mají alespoň přehled, co je nového, ale věřit se tomu opravdu nedá, takže doporučuju každému, aby si jednotlivé lyže došel někam vyzkoušet a udělá si obrázek sám, jak mu která značka vyhovuje. Je super, že tu máme tolik špičkových výrobců lyží a můžeme si opravdu vybrat to, co nám sedí nejlépe. A že bude každému sedět něco jiného, je zcela přirozené a normální, takže se nenechte zblbnout zaručenými testy a hurá do stopy zkoušet :-) Sk

ol Mára

PS: to není kritika mířená proti někomu, jen osobní zkušenost a pohled člověka na testování běžek obecně, protože mě to furt nebaví vysvětlovat slovně.

Mallorca, aneb jak jsme trhali asfalt v kravatě

Na konci 20 km dlouhého kopce s převýšením 1.000 metrů

Letos jsme učinili revoluční změnu v pojetí přípravy na dálkové běhy. Vždy se jezdilo před prvním sněhem na severu na ledovec, kde ale když nejste delší dobu, tak toho moc nenatrénujete kvůli výšce a navíc první závody nás čekají až druhý víkend v lednu, což je dost dlouhá doba na to, abychom jezdili na relativně drahý Dachstein, kde se jen piluje technika a odpoledne se modlíme, ať nemusíme na kolce do deště či sněhu. Proto jsme vyrazili do středomoří, konkrétně na ostrov Mallorca, který si na jaře tradičně podmaňují všechna cyklistická esa. Je potřeba trochu přiznat, že ač jsme sice v našem teamu svým založením převážně geniální (až na některé vyjímky) jsme na to nepřišli sami, ale poradili nám to bratři Aucklandi, kteří si to vyzkoušeli už loni. Znamenalo to tedy vybrat hotel, sehnat letenky, nabrousit hroty, vyměnit kolečka a hurá s trenkama a tričkem bez rukávů na konci října k moři.  POKRAČOVÁNÍ + FOTA A VIDEA

Silvini Skiroll (c)up Ještěd - tisková zpráva ze závodu na Ještěd

Poslední neděli v září se uskutečnil první ročník závodu na kolečkových lyžích a na in-linech s holemi nazvaný Silvini Skiroll (c)up Ještěd s podtitulem Výjezd do nebe. Na trasu dlouhou 12 km s převýšením 600 metrů se z Janova Dolu přes Rozstání, Hrodky, Výpřež a Ještědku nahoru na Ještěd vydalo celkem 91 závodníků a závodnic. Krásné počasí, pohodová atmosféra, účast našich nejlepších reprezentantů (Bauer, Koukal, Razým, Moravcová), přítomnost televizních kamer a novinářů společně dalo  závodu potřebné grády a i díky tomu se povedlo uspořádat akci u nás zatím nevídanou. Ostatně na reportáž České televize se může podívat zde: ČT4 Sport nebo na krásné fotografie z celého závodu zde: foto Ota Mrákota či reportáž od Šimiho zde: Rádio Beat.

Vítězem hlavního závodu - klasika, se stal Martin Koukal ze Snow Proof Racing teamu v čase 41:16, v ženách pak byla nejrychleji nahoře Klára Moravcová ze Ski Klubu Jablonec nad Nisou v čase 50:27. V bruslení pak vyhrál jedinný zahraniční závodník ze Srbska Damir Rastič v čase 43:49. V doplňkové kategorii in-line s holemi vyhrál v nejrychlejším čase dne 40:57 Petr Vanc z KSB Liberec, v ženách pak Běla Kohoutová z pořádajícího teamu Silvini Ski Trab v čase 59:56. Rychlostní prémii v Hrodkách vyhrál Aleš Razým z Dukly Liberec. Na celkové výsledky se můžete podívat zde: Výsledková listina Ještěd Tento závod byl zároveň součástí nově vzniklého seriálu na kolečkových lyžích Czech Roller Ski Classics 2013, který se skládal z výjezdu na Šerlich v Orlických horách a právě výjezdu na Ještěd. Celkově nejrychlejším byl Jiří Ročárek z Sk Nové Město na Moravě v čase 1:17.12, v ženách pak pohár opanovala Šárka Zelenková ze Silvini Ski Trab teamu v součtu časů 1:39,47. Výsledky poháru naleznete zde: Výsledková listina

Závěrem bych chtěl poděkovat všem sponzorům za pomoc se zajištěním závodu, ať už finančně, či materiálově, dále pak všem organizátorům, kteří se na přípravě závodu a vyřízení všech potřebných povolení podíleli už od června a poslední dvě noci ani nespali, aby se to všechno stihlo, v neposlední řadě pak zhruba 20 dobrovolníkům, kteří nám pomáhali na místě a celý den mrzli podél trati. Díky, bez vás všech, zde mezi řádky zmíněných, by to nešlo! Doufáme, že se vám závod líbil a příští rok zase přijedete, my slibujeme, že vychytáme poslední mouchy a závod bude dokonalý po všech stránkách i s pořádným kotlem diváků v závěrečných metrech. Skol poslední neděli v září.

Stránky závodu: www.boboloppet.com

Soustředění Špindl

Podzim se přiblížil a tím se i stupňuje příprava. Tentokráte jsme vyrazili na tvrdé soustředění do Špindlu a ač slibovali všichni, že bude jen a jen pršet, zima a vůbec prostě hnusně, tak Krakonoš se do nás asi zamiloval, neboť na nás během tréninku ani nekáplo a lilo vždy jen v ty časy, kdy jsme na tréninku nebyli. Soustředění jsem se zúčastnil já, Báťa, francesco, Šárka a Martina, krátce ještě Bruno. Začali jsme ve čtvrtek díky nejmenovanému borci z Prahy o hodinu a půl později, ale za to svižně. Soupaží dolů do Vrchlabí, následně zpět do Špindlu a až na horu na Špindlerovku, což bylo poctivých 30 km a 2:00. Po obědě jsme usli jako slívy a asi nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem se probudil a Báťa na mě ze spacáku vykukuje jedním okem a říká: "nepudeme viď?" Tak jsme šli, rozběhat se s holema, pak ANP lyžařskou chůzí po červené sjezdovce na Medvědín a Šmídovu vyhlídku, dolů přes Mísečky jsme se pak už jen vyklusali. POKRAČOVÁNÍ

Dolomity, aneb jak jsme zi zavzpomínali na 1. světovou válku

Na vrcholu hory Lagazuoi

Naše veselé skupinka s Tofanou a Castellettem

Jižní Tyrolsko patří mezi mé nejoblíbenější destinace na světě, a tak když mi kamarádka Val volala, zda nechci vzít zájezd CK Adventura do Dolomit, neváhal jsem ani minutu. Bílé štíty tvořené dolomitem, průzračná jezera, posekané louky, pořádek, vínečko, siesta a pizza k tomu, no prostě ráj na zemi. Po nočním přesunu busem jsme posnídali v Brunecku a navštívili místní hrad, který si koupil věhlasný horolezec Reinhold Messner a udělal v něm muzeum zaměřené na prolínání a odlišnost kultur obyvatel žijících v horách. Každé patro má svůj kontinent nebo část hor a tak jsme byli chvíli pod Huascaránem a o patro níž zase u Everestu. Odpoledne jsme pak vyjeli lanovkou na všemi lyžaři i cyklisty známý vrchol Kronplatz 2.231 m n.m., ze kterého je nádherný panoramatický výhled na celé Alpy. Přímo na vrcholu je postaven velký zvon, jako vzpomínka na padlé během první světové války. Po pokochání se jsme vyrazili dolů přes Spitzhorn 2.173 m n.m., kde byla obří houpačka, až k jzeru Schartlsee, ze kterého se pro změnu vyklubala vodní nádrž pro umělé zasněžování. Tam skončil pohodový sestup a začalo hodně strmé klesání do obce MittetOlang, kde jsme měli sraz s těmi, co to vzali i dolů lanovkou. Chvilku jsme se hledali, ale nakonec se našli a pak už pohodovou procházkou zpestřenou hrází jezera Olangersee došli až do našeho hotelu Seehof.

Sestup do údolí Fanes

Spojení pěšáků i šlapáků u Drei Zinnen

Druhý den nás autobus odvezl až do sedla Falzarego nad Cortinu d´Ampezzo, odkud nás vyvezla obří kabina na horu Lagazuoi do výšky 2.752 m n.m. Tato hora v sobě doslova ukrývá velký kus válečné historie, neboť přímo na ní a v ní působili Rakouské i Italské pluky a vzájemně se pokoušeli odstřelit, k čemuž byla vyražena i chodba vedoucí ve skále strmě až k samotnému vrcholu. Celé okolí je plné různých zákopů, zbytků opevnění, tunelů a střílen. Vždyť hned naproti je proslulé seskupení hor Tofana, na kterých probíhali také těžké boje, zvláště pak na předskalí zvaném Castelletto. Kolem všech těchto velikánů jsme po prozkoumání štol pelášili dolů a cestu nám zpříjemňoval Zdeněk svým poutavým vyprávěním o první světové válce. Malý potůček nás provázel celou dobu se najednou se stal trochu větším a my ho brodili, přeskakovali a přemosťovali tam a zpět asi 100x, až jsem pomalu začínal věřit, že se to přeskakování někteří i naučí. Došli jsme až k vodopádům Fanes, které se řítí do hlubokánské rokle a dají se fotit z pod převisu z poza vody. No a pak už to byl jen kousek k autobusu, kde nás čekalo pivo a hurá na večeři o 30 chodech :-)

Kaplička s panorama Drei Zinnen

Chata Drei Zinnen Hütte

Třetí den byl absolutní azuro a tak jsme naplánovali výjezd autobusem až k chatě Auronzo do 2.320 m n.m. Zde vrcholilo letošní Giro d´Italia a popravdě řečeno, jsem jim ten poslední kopec ani trochu nezáviděl. My vyskákali z busu a vydali se po krásné okružní cestě přes Col de Mezo na Drei Zinnen plato, kde pramení řeka Rienza. Celou dobu jsme se mohli kochat výhledy na nejproslulejší stěny dolomit - tři vedle sebe stojící věže Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo), z nichž nejvyšší má 2.999 m n.m. Na oběd jsme si došli na vyhlášenou chatu Drei-Zinnen Hütte. Odpoledne jsme pak vyrazili do štoly a zákopů vrcholu Paternkofel 2.744 m n.m. Hora, která toho z první světové války pamatuje také hodně, zvláště pak působivý příběh nadčasového horolezce a oddaného vojáka Seppa Innerkoflera, který zde tragicky zahynul. Celý okruh jsme dokončili přes chatu Lavaredo umístěnou v překrásném škrapovém poli. Po sjezdu dolů jsme se pak ještě chvíli procházeli kolem jezera Misurina a dokola prohlíželi fotku z dnešního nezapomenutelného dne.

Rozkvetlé louky Karnských Alp

Vidíš to? To bude určitě beruška a má to pěkně v .í.i :-)

Čtvrtý den jsme na chvíli opustili ostré štíty a vyrazili do travnatého pohoří plného květeny Karnských alp, z jehož hřebenu jsou na ty štíty alespoň krásné výhledy. Z města Sexten (sex zde měl ten) jsme vyjeli nahoru na hřeben opět lanovkou a pak skrze tuny borůvek a brusinek pokračovali po hřebenu na vrchol Helm, kterým prochází Rakousko-italská hranice. Pak přišly na řadu fialové krávy Milky a kousek za nimi chata Sillianer, kde jsme si dali zasloužený obídek a pívečko. Následoval úspěšný pokus o dosažení vrcholu Hornischegg 2.550 m n.m. a poklidný sestup zpět k lanovce, která nás zase svezla dolů k busu. Protože nám zbylo ještě trochu času, tak jsme se vydali na ještě jeden výlet k jezeru Pragser Wildsee, které leží pod mohutnými stěnami a kde bylo vojenské sanatorium.

Panátník I. světové války na Monte Piana

Ta má ale dělo :-) z Plzně!!!

Poslední den slibovali skřítkové deštivo, ale naštěstí se hanebné předpovědi nevyplnily a my měli opět krásně. Vyrazili jsme busem znovu na Misurinu, od kud jsme jeli horským taxi na stolovou horu Monte Piana, která byla samotným středem všech bojů během první světové války a dnes je jejím největším přírodním muzeem se stovkou zákopů, štol, chodeb, střílen a objektů. Této hoře se také přezdívá Hora slz nebo Hřbitov Dolomit. Jistě právem, neboť zde během tří válečných let zahynulo na prostoru, který obejdete dokola zhruba za dvě hodiny na 16.000 vojáků, ze 2/3 Rakouské armády. Není snad nutno ani připomínat, že mnohem větší ztráty na lidských životech než děla, granáty, pušky a bajonety měla matka příroda, která horu zasypala 6 metrů vysokou pokrývkou sněhu, mrazy okolo mínus 40°C, lavinami, bouřky a pády kamení. Při prohlídce hory, která je rozdělena na severní a jižní vrchol mohutným zářezem, musí každý pochopit, jaký se zde každý den musel odehrávat masakr. My si vše vklidu a pokoře prošli, prolozili zákopy a u mohutných hmoždířů zavzpomínali, jaké to bylo, když Plzeň byla největší zbrojovkou světa. Den nám zpestřili mladí dobrodruzi, kteří se sjeli na slack-line festival a chodili po tenkých textilních páskách přes hluboké rokle. V pod večer jsme ještě zajeli do místní proslulé sýrárny v Toblachu, která umožňuje návštěvu a výklad o výrobě sýru s ochutnávkou a samozřejmě obchodem pro nákup dobrot. Takže jsme se spolu s večeří opět pořádně přefutrovali, povyprávěli veselé zážitky z natáčení a hurá domů.

Více fotek naleznete zde: FOTO DOLOMITY

Wildspitze, aneb jak jsem ani nevyrazil

Na vrcholu Wildspitze

První víkend v srpnu jsem slíbil Evikovi výpravu na obávanou Wildspitzi v Rakousku. Náhoda tomu chtěla, že jsem nakonec kvůli zdravotním problémům nemohl jet, ale díky Danovi a Bombisovi se celá akce uskutečnila. Po pátečním ranním srazu v Praze vyrazili skrze neuvěřitelně zacpané dálnice do Rakouska až do horské minivesničky Vent, kde přebalili batohy, rozdělili si materiál a pohodovým výletem za hlášek typu "proč zase kopec, já chci k moři" došli asi za tři hodinky kolem lanovky až na chatu Breslauerhütte. Zde je přivítali dobrou večeří (chatařka je ze Slovenska) a moc se neponocovalo a šlo se spát. V sobotu ještě za úsvitu pak vyrazila celá skupina směrem vrcholu. Výstup vede po loukách, kamenech, suti na ledovec, který je po ránu většinou pěkně tvrdý a bez větších trhlin. Po něm se dojde až k obávanému žlabu, o kterém koluje nejedna veselá historka za druhou. Ten se buď za dobrých podmínek leze sólo nahoru nebo se využívá feratty na skalním žebru. Naše skupina využila zkušeně tu ferattu a za chvilku už byla nahoře, Následoval ještě kus po ledovci a finální kamenitý hřebínek až k vrcholovému kříži. Zde se dostavila euforie z dosažení vrcholu, výhledy do kraje, zasloužená svačina a také samozřejmě řada fotek, jak už to tak na vrcholech bývá. Sestup dolů je často těžší než výstup a tady tomu nebylo jinak. Teda vše šlo jako po drátkách, ale jen do té doby, než se naše skupina dostala na inkriminované místo ke žlabu. Následovalo několik pádů, postavení se, opětovných pádů, skoků po hlavě do údolí, ztráta mačky a dokonce i jedno vyhozené rameno, které jako zázrakem zaskočilo zase zpátky do jamky. No prostě show jak má být a prý mám pár jedinců pochválit za správné brzdění cepínem. Dolní ledovec už taky nebyl úplně super, pač to povolilo a díry se začaly hlásit o slovo, ale tentokrát se obešlo bez nějakých záchranných akcí. Na chatě pak proběhla krátká oslava a všichni únavou padli do postelí. Poslední den se už jen seběhlo zpátky k autům, zamávalo se Wildpitzi a hurá domů. Více fotek najdete zde: FOTO WILDPITZE

SILVINI SKIROLL (c)UP JEŠTĚD

Přátelé sportu a běžeckého lyžování zejména. Pro letošek jsme si pro vás připravili žhavou novinku v podobě závodu na kolečkových lyžích Silvini Skiroll (c)up Ještěd - výjezd do nebe, kdy se poslední zářijovou neděli 29.9.2013 na náročné 12 km dlouhé trati vedoucí stále do kopce z Janova Dolu až na samotný vrchol Ještědu můžete poměřit s ostatními závodníky. Poslední kilometr připomíná slavná Alpská sedla a pevně věříme, že přitáhne i sem řadu diváků a závod tak bude mít důstojnou kulisu. Na startu by se měli sejít přední závodníci naší běžecké reprezentace, biatlonu, dálkoví běžci, ale i amatéři a hobíci. Závodí se ve třech kategoriích - hlavní závod klasicky a vedlejší závody bruslením a in-line s holemi. Více o závodu a možnostech přihlášení se dozvíte zde: Silvini Skiroll (c)up Ještěd

Pik Lenina, aneb jak mě to málem zabilo

Pohled na Pik Lenina 7.139 m n.m. z CI

Cestou do Base Campu

Celá akce začala jako vždy na letišti, kde byl sraz v 10. Po druhym pivě a přebalení věci dorazili ostatní, ale stále nám chyběl Vitali. Po pár telefonech jsme ho donutili vyrazit na cestu z domova a poté, co mu uzavřeli gate, jsem musel uprosit zástupce Tureckejch aerolinií, aby na něj ještě počkal. Dostal 10 min a přijel samozřejmě v čase 9:50, takže jsme úspěšně odletěli. V Istanbulu jsme dali pivko a přeletěli do Oshe, kde nás strašně pobavili místní celníci, pač měli na sobě čepice větší než celá letištní plocha. Nás tam čekal Sharik s Mercedesem a odvezl nás na hotel Pekin (pěkně zkurvenej hotel). Nebo teda spíš takhle, hotel super, ale recepce a celkově personál fakt úplně blbej, ale úplně.  Po krátké noci a zaspalé snídani jsem jel s nějakym místním týpkem koupit plynové kartuše na vaření, na oběd jsme zašli ke krásné Sezim, z které jsme si udělali seznam a ona nás za to zcela odbourala nabídkou bezmasých jídel. "Sezam, co máš bez masa?""Kotlet nebo guláš." Pak následovala smutná prohra mě i Vitaliho v páce s místním borcem, kterej hajzl podváděl, návštěva tržiště a večerní šašlik s pivečkem. 

Pestrý výběr na tržišti v Oshi

Jedno se sedel cestou do Base campu

Následujícího dne jsme už přefrčeli přes dvě sedla s dvouma frantikama Čuk a Gek (v deníčku jsem našel poznámku - kokoti) autem až do Base campu do 3.600 m n.m. Poslední kus nás teda vezla maršutka (UAZ), pač to byl samej brod a bahno. Základnu jsme měli hezkou a Vitali strávil svoji první noc ve stanu. Byl zde místní pes pojmenovaný carsky Peter a my večer založili tradici v hraní karet. Údělem prohraného bylo vždy veřejně a s náležitou obřadností sdělit zbytku světa tuto větu: Vary, vary, vary, já jsem kokot starý!!! Do rána napadlo asi 30 cm sněhu, tak jsme přebalili věci, naložili něco místním koňům na záda a upalovali kousek maršutkou pod skálu a pak už po svých čerstvým sněhem a později i vánicí nekonečně dlouhým pochodem až do Campu I. Cestou na nás málem Čuk nebo Gek (nepodařilo se ho rozpoznat) shodil lavinu a Poláci se nám motali pod nohy a ničili nám značky. Jirka (mimochodem by mě zajímalo, kde má foťák) s Vitalim se nám na chvilku i "odbočili z cesty", ale pak se našli a dobro došli. Ve výšce 4.300 m n.m. jsme si postavili v hustém sněžení stany a byli rádi, že máme hned vedle Jurtu, kde můžeme posedět a kde máme teplý čaj a super véču. V noci jsme se pak pod nánosy sněhu udusili ve stanech a každých 30 min jsme museli první půlku noci sklepávat co to šlo. Ráno nás pak čekalo poetické překvapení pocukrované krajiny čerstvým sněhem, vymetená obloha a na nebi kulatý vrah, který už od rána úřadoval v plné síle. Trochu jsme se připálili a pak vyrazili nahoru na Pik Aklimatizačninaja 4.709 m n.m., kde jsme dali oběd a vrátili se zpět do CI. V noci opět dost sněží, tak zkoušíme čůrat do lahve, ať nemusíme ven, ale stala se tragédie, nikdo nepočítal, že to může vzít zpětný chod . . .

Tomáš dře jako černej :-)

Jedna ze zákeřných trhlin v ledopádu

Dalšího dne je opět modro a tak dáváme vynášku do CII, který leží v 5.200 m n.m. Vyšli jsme ale hrozně pozdě a navíc jsme šli jako když hlemýžď chce přespurtovat slimáka. Aby toho nebylo málo, tak jsem si o mačky trochu zakrvácel prst, což mi naše doktorka Hanka rychle a pečlivě ošetřila. Cestou bylo mrtě trhlin a některý z nich teda byly fakt férovka. Kvůli pomalému postupu, těžkým batohům a nelidskému vedru jsme až do CII nedošli a nechali věci zakopané zhruba hodinku od traverzu do tábora už z požadované výšky. Dolů jsme to pak seběhli za hodinku, ale další hodina dole po ledovci do CI byla pochodem smrti, kdy jsme se zpět plazili jak zombie. Následující den jsme nazvali Rest day, takže jsme se váleli, četli, mastili karty, opravovali vybavení a klid jsem překvapivě dodržel i po návštěvě dvou krásných mladých Rusek (teď zpětně to vidim jako pěknou blbost).

Hory nejsou jen kochání, taky někdy dřina

Výstup do CII

Ráno jsme konečně vstali brzo a vyrazili se zbytkem věcí směr CII. Já šel napřed rychleji s Tomášem a ve 14:00 už máme postavené stany. Jo takhle kdyby to šlo vždycky. Po chvíli odpočinku jsem se pak ještě vrátil pro zakopané věci, kdy jsem si na záda hodil mega batoh a na provaz na sedák si připnul ještě mega pytel se zbytkem věcí. Za mnou pak konečně dorazil i zbytek skupiny vedený Danem. Navařili jsme čaj, nějaké jídlo a únavou usnuli jak maliny :-) Noc nestála za moc, kvůli vejšce, hustému sněžení, vichřici a dušení se, jsme se téměř vůbec nevyspali. Sněží navíc neustává, navíc stále fouká fítr, takže i záchod dělá problémy. Nakonec jsme se šli projít kousek vejš nad tábor, asi do 5.650 m n.m. a zase zpět. Venku se pro ten hnus nedá vydržet, ve stanu taky ne, pač je vedro jak v Rusku, do toho bolí hlava, člověk usne na minutu a už se budí, neboť se dusí, no prostě na hovno. A další noc to neni lepší, čumákujem do blba, spát se prostě nedá, navíc furt sype a v 5:20 padá několik hodně velkých lavin, třepe nám to se stany a čekáme, kdy nás nějaká vezme sebou. Do vysílačky se pak ráno dozvídáme, že 160 km odsud bylo velké zemětřesení. No nic, tak taky konečně něco poprvé. Jinak se přes den nic nemění, ve stanu vedro, venku vítr a sněžení, únava jak sviňa a poprvý mě na horách bolí hlava. Že bych v ní něco měl? Jestliže předchozí den a noc stály za hovno, tak ten dnešní stál minimálně za dvojtý . . . ale jinak je tu krásně :D 

Pohled ze sedla na CII

Tábor CII ve výšce 5.200 m n.m.

V 5 ráno vstáváme (pár z nás dokonce i trochu spalo) a jde se na to. Po večerní poradě posíláme Vitaliho dolů, Hanka a Jirka jdou s Danem nahoru na Razdělnaju a zpět, my s Tomášem razíme s plnými batohy do CIII, kde přespíme a další den chceme dát pokus o vrchol. Cítíme se relativně dobře a plni sil i odhodlání to dát. Je modro, ale poměrně velká kosa, kterou umocňuje silný nárazový vítr, který s sebou nese nový sníh. Asi v půlce cesty mě začíná opět bolet palice, ale tak, že mam pocit, že mi ji někdo strčil do svěráku a ještě prošpekoval čínskejma jehličkama. Je mi jasný, že to je vejškovka a že musim okamžitě dolů, ale kvůli Tomášovi chci dojít aspoň na Razdělnaju. Je to hodně prudkej svah, kde jeden krok v hlubokém sněhu znamená tři kroky dolů, navíc vás sráží ostrý vítr, ale výzva je výzva. Nakonec se na vrchol po boji dostáváme, já už notně apatický a tak děláme ve výšce 6.250 m n.m. pár fotek, koukáme na výstupový hřeben, do Tádžikistánu, loučíme se s vrcholem a mažeme dolů. Začínají mi docházet síly, hlava se rozpadá na tisíce malých kousků, dolů to chceme jet po zadku, ale je to tak hluboké, že to nejede a tak každou chvíli padám na zem. Stojí to moc sil a mně se chce umřít. Je to tak snadné, sednout si na batoh, koukat před sebe na tu krásu kolem a za chvilku usnout a už se nevzbudit. Tomáš mě ale motivuje, že je potřeba jít dál. Každej blbej pohyb, zakašlání, škobrtnutí mačkou, prostě všechno mě trhá hlavu na kusy, začínám se motat, vidím rozmazaně a mlhavě, vše slyším z povzdálí.

Na vrcholu Razdělnaji 6.250 m n.m.

Behem výstupu na Razdělnaju

Jsem v prdeli. Vím, že když se okamžitě nedostanu dolů, tak chcípnu jak prašivej pes. Beru si Diluran a dvojtej Ibuprofen (tato kombinace se později šeredně nevyplatí). Nezabíraj. Do CII naštěstí sjíždíme po zadku. Chvilku odpočíváme, pijeme, něco málo i sníme a mažeme rychle opět dolů. Po dvou hodinách si beru další Diluran a Ibáč. Musím dolů. V hlavě mám představu milování s krásnou holkou, co na mě čeká doma a to jediný mě drží nad vodou a nutí po každym pádu znova vstát a pokoušet se sejít dolů. Bludiště trhlin mi moc nejde a tak do jedný kvůli nepovedenym návlekům přes boty skáču téměř po hlavě. Naštěstí jdeme na laně a jsem tak velkej, že jen tak někam nepropadnu. Rychle sjíždíme prudké pasáže mezi trhlinama v ledopádu a mě konečně začíná být trochu líp. Docházíme dokonce Dana s Jirkou a Hankou. Hanka je chudák celá roztřesená. Dozvídáme se, že se s ní prolomil most nad jednou z největších trhlin a šla dolů i s batohem. Kluci ji naštěstí vytáhli. Byla to prý velká paráda, když nad ní dělala rozštěp a cepín zasekávala za hlavu . . . Jsme konečně podstaně níže a já získávám zpět trochu sil, hlava taky bolí tak o 5% méně. Začíná se ale projevovat dvojitá dávka Diluranu a Ibáče, takže mi brní prsty i celý obličej. Do tábora se dokážu doplazit první a ještě se vracím Hance pro batoh. Je dobojováno. Večeře chutná a slavíme Jirkovy narozeniny. Vlastně ještě moje a Hanky. Byl to těžkej den. Bojím se jít spát, jestli se ještě vzbudím. Stále mě všechno brní. 

Loučení se s Pik lenina

Romantická loučka plná svišťů

Ráno jsem se probudil, hlava už nebolela, jen zůstalo nepříjemné brnění. Načůral jsem přesně 1,6 l. Novej rekord. Zabalili jsme věci a vyrazili do Base campu. S Danem jsme našli novou cestu, byla krásná, ale trochu náročnější :-) Pak už jsme se dostali ze země ledu a kamení na rozkvetlé louky plné svišťů a zase bylo veselo. Vitali nás přivítal pivkem a bohatou večeří, takže jsme se přežrali, trochu opili, až jsme se z toho v noci posrali. Dalšího dne jsme se s Leninem rozloučili definitivně, nasedli do maršutky a hajdy domů. Cesta nás nejdříve baví, jedeme terénem a oceňujeme kvality nezničitelného vozu, co žere 40 l na 100 km. Když ale vjedeme na asfaltku, tak nechápeme, proč na nás nečeká normální auto. Začíná jízda smrti. Ten zmrd s tím neumí jezdit a každou zatáčku jezdíme smykem. Navíc jedeme přes sedlo, které má 3.500 m n.m., takže si ty serpentiny asi umíte představit. Ještě že to mělo cestou asi čtyři poruchy, takže jsme vždy na hodinu někde stáli a mohli si odpočinout. Nakonec jsme tu cestu přežili a na hotelu se pohádali těžce o prachy za pokoje. Vše jsme urovnali v super restauraci, kam nás pozval Vitali a dali jsme si hodně dobrot a taky pivek. S těma jsme pokračovali ještě cestou i na hotelu a tak jsme se pak místnímu velkostatkáři představovali jako Karel Čapek, Nedomansky a Depardieu. Další den se nám po třech hodinách podaří přebukovat letenky a zbytek se jen tak proválíme na postelích.

Hledání nové cesty do CI

Poslední den pak věnujeme nákupům, návštěvě místního kopce a jeskyně a taky samozřejmě hodování v restauracích. Takže odlet ve 2 ráno je hodně veselý a dokonce nás chtějí vyhodit z letiště, ale my jsme v tom samozřejmě nevinně a tak nakonec všechno dobře dopadlo a žádné z letadel s námi nespadlo. Mně doma den na to zjistili, že mam rozsáhlou trombozu v noze v žílách a ve svalové tkáni, takže teď můžu maximálně na Mácháč :D

Více fotek naleznete zde: FOTO Pik Lenina                                                                                        

Monte Rosa, aneb jak jsme bydleli sami na Margaritě

Na vrcholu Piramide Vincent

Letošní první výlet do Alp směřoval do Itálie na masiv Monte Rosa. Vše to začalo poněkud divoce, když jsme měli sraz v KFC na Zličíně, kde dělá strašně krásná dívenka Taťána, která mi natolik učarovala, že jsem tam nechal peněženku úplně se vším od karet, řidičáku, pojištění, tak hotovosti asi 50.000 Kč. No zjistil jsem to samozřejmě až na Rozvadově, když jsem chtěl zaplatit naftu. Naštěstí se mi podařilo o půl noci vzbudit bráchu a ten mi tam tu peněženku vyzvedl a ještě mi ji přivezl na čáru - ještě jednou díky, aneb mě ty ženský jednou fakt přivedou do hrobu. Zbytek noci už byl v pohodě a ráno jsme dorazili dle rozpisu na objednanou lanovku, která pro poruchu bohužel nejela. Takže nás odvezl najatý jeep jak někde v Africe na safari asi do 2.300 m n.m., kde začal sníh a pak už jsme museli pěkně po svých. No procházka to byla nechutně dlouhá i vysoká, navíc chvílemi dosti bořivá a tak namísto obídku na chatě po půl hodince chůze jsme dolezli až v šest večer úplně na kaši. Véča o osmi chodech nás však postavila na nohy a tak jsme večer rozjeli Becher párty i s personálem chaty.

Cestou na Signalkuppe, v pozadí Lisklamm

Druhý den byl v plánu pouze aklimatizační výlet na Piramide Vincent 4.215 m n.m. Byla docela kosa, okolo mínus 15°C a i trochu fučelo, tak jsme se tam moc dlouho nezdržovali a mazali zase zpátky do teplíčka. U chaty jsme si ještě udělali nácvik záchrany, chození s cepínem, na mačkách, brzdění a chytání pádu, no prostě všechno důležitý. S klukama jsem tak dlouho mrskal o zem, až se nám Michal propadl do trhliny a mohli jsme si tak vyzkoušet, vytahování na živo. Odpoledne byl na řadě nutný pravidelný odpolední spánek a večer pak řada Rádlerů s fandění Italům ve fotbale, což vygradovalo návštěvou myši z kuchyně a jejím následovným pronásledováním se snahou o nebetyčnou vraždu nevinného tvora žijícího ve 3.647 m n.m. No, jak už to tak bývá, myška byla drzá, ale taky chytrá, takže zdrhla :-)

Západ slunce nad Zermattem

Do třetího dne nasypalo a nafoukalo docela dost nového sněhu, takže cesta nebyla nic moc, takový, jak my říkáme, vopruz pochoďák. Podařilo se nám ale alespoň vystoupit na Zumsteinspitzi 4.563 m n.m., kde se mi chlapy váleli po vrcholu jak mrtvolky a ani se nechtěli fotit :-) Pak už jsme jen došli nahoru na Signalkuppe do 4.554 m n.m. na nejvýše položenou chatu v Evropě Capanna Margeritta, kde se nám večer ukázal halo efekt ze sluníčka v mrakách a venku začlo foukat a sněžit.

Na vrcholu Ludwigshöhe

Ráno nás čekala kosa kolem mínus 20°C, vítr takovej, že i prase by válelo sudy a sněžení hustší, než moč narkomana a vidět bylo sotva na nos princezny. I přesto jsme vyrazili na cestu dolů. Zhruba po dvou hodinách ve vzdálenosti zhruba 200 metrů od chaty jsme to mezi trhlinami i přes GPS byli nuceni otočit. Jak rádi jsme byli, když jsme vlezli znova do chaty, to si ani neumíte představit. Na chatě jsme zůstali úplně sami, no v Alpách v posledních letech naprosto nevídaný luxus, tak jsme si užívali sídla bohů, mastili karty a hodovali, až se nám to večer začalo otvírat a měli jsme nádherný západ slunce.

Sestup na Balmenhorn

Poslední den už byla brnkačka, seběhli jsme dolů hlubočákem na Ludwigshöhe 4.432 m n.m., abychom se mohli řádně kochat neuvěřitelnými výhledy na celou Evropu. při dalším sestupu jsme narazili ještě na jednu čtyřku, konkrétně Balmenhorn 4.167 m n.m. s krátkým kamenným dolezem a pak už hurá dolů. Cestou jsme v protisměru potkali asi tak dva miliony dalších alpinistů a nechápali jsme, jak je možný, že jsme tam včera byli fakt sami. No nádhera, na chatě jsme přibalili zbylé věci a šup šup na lanovku, která už jela a svezla nás dolů k autu. Cestou jsme se ještě stavili v místní restauraci, kde jsme díky Vitalimu i Andrejovi vše řádně zapili a zajedli. Dokonce došlo i na balení servírky - pozor, tentokráte jsem to nebyl já!!! a už to vypadalo i na mafiánskou válku, když se za ní Vitali hnal do kuchyně učit vařit Boršť, kde ovšem dělal její muž :-) no dopadlo to dobře jako celej vejlet a už se zase těším na další :-) 

Více fotek najdete zde: FOTO MONTE ROSA

Sportovní víkend v Bedřichově

Minulý víkend jsme měli teamové setkání v Bedřichově. Vše začalo už v pátek, kdy jsme započali připravovat trať pro BoBokolo na sobotu, přičemž nás málem sežraly muchničky a komáři a to takovým způsobem, že se jednalo téměř o plánovanou vraždu. Nakonec jsme trať přeci jenom postavili a zašli to spláchnout na Dolinu, kde jsme si ještě odpracovali večeři přenášením zmrzlinovače o váze 7,5 Báti a šlo se na kutě. POKRAČOVÁNÍ

BoBokolo - 1. ročník - zhodnocení

První ročník závodu BoBokolo navázal na svoji povedenou první část trilogie BoBoloppet a za krásného počasí provedl 35 odvážných a přeživších nástrahy zimy skrze celé Jizerské hory na počátku léta. Pravda, že jsme trať museli trochu poupravit a dokonce o pět kilometrů zkrátit, ale i tak byla myslím jednou z nejhezčích, která jde v Jizerkách namotat a cestou byla spousta času na malebné výhledy. Nic méně se můžete podívat na fotky ze závodu zde: FOTOGALERIE BoBoKOLO (ještě doplňujeme).

Vítězem se stylem start cíl stal František Landa v čase 2:59 z domácího Silvini Ski Trab teamu před Tomášem Jakoubkem a Miloslavem Suchánkem, ženskou kategorii pak suveréně ovládla také domácí závodnice Šárka Zelenková v čase 3:30 před Ivanou Müllerovou a Martinou Hrdouškovou. Celkové výsledky naleznete zde: VÝSLEDKY BoBoKOLO

 

V soutěži o Krále Jizerských hor nazývané BoBotriple zůstává nadále už jen 30 závodníků z původního počtu 172, což jen potvrzuje, jak náročné je celý seriál absolvovat. Ženy zbyly v soutěži dokonce jen tři a zvláště před nimy je potřeba řádně smeknout. Průběžné první místo tak drží loňský vítěz nultého ročníku Tomáš Jakoubek s padesátiminutovým náskokem před Miloslavem Suchánkem a Honzou Novákem. V ženách zatím kraluje Šárka Zelenková před Ivanou Müllerovou a Martinou Hrdouškovou. Průběžné pořadí si můžete prohlédnout zde: BoBotriple

Všem zůčastněným náležitě gratulujeme k dosaženým výsledkům a děkujeme za vytvoření nezaměnitelné atmosféry, kterou závod díky vám získal. My slibujeme, že se ji pokusíme udržet i do dalších ročníků a srdečně vás zveme na poslední část BoBoběh, která se uskuteční v neděli 3.listopadu na náročné trase o délce 30 km

SSTT tour 2013, aneb jak jsme přejeli Dolomity

Během stoupání do sedla Valparola 2.189 m n.m.

Letošní druhé soustředění směřovalo do Itálie do věhlasné oblasti Dolomit, kam jsme po loňském vzoru zamířili letos opět na silniční kola. Celkem se soustředění letos zúčastnilo 23 závodníků, o které se vzorně staraly dvě zlatíčka v podobě Zuzanky a Káti. První den jsme strastiplně přejeli přes Německo, kde se ten den rozhodlo srazit asi 500 aut na jednou a ještě k tomu vyjeli sedláci rozvážet seno, až na Rakousko-Italské pomezí na slavný průsmyk Brenner. Zde započalo naše cyklistické putování hromadnou fotkou a po té převážně klesající etapou po tělesu bývalé železnice přes historický Sterzing až do městečka Mühlbach. Celou cestu se jelo poklidné zahřívací tempo, které jen občas narušila Šárka čůrpauzou nebo kolona nesmyslných motorek doprovázená policisty, kterou se některým z nás podařilo nechtěně vyfakovat :-) Poslední 3 km na ubytování jsme si v 12% stoupání ozkoušeli, co že nás tu bude celý týden čekat. Etapa měřila zhruba 60 km a nastoupali jsme jen 600 výškových metrů.   POKRAČOVÁNÍ

Soustředění SSTT v Provance, aneb jak jsme načli sezonu

Nad městečkem Sete během první etapy

Prchlavé počasí v našich krajích nás vyhnalo do teplíčka k moři do Franci do oblasti Provance, konkrétně do Palavas pod Montpilier. Cesta byla docela dlouhá, ale ráno v 9 na snídani jsme byli na místě a hned vyrazili provětrat kolečka. Vedro jak v peci za lokomotivou nás přimělo namazat se dokonce i krémem pro černošině a hurá na pláž. Podél pláže s výhledem na celou řadu zdvojených kopečků různých velikostí a různého stáří jsme následně prokličkovali po stezkách i silnících až do krásného přístavního městečka Sete, nad kterým se ční 192m vysoký kopec, který nám samozřejmě nemohl uniknout. Dlouhý pravda nebyl, ale 23% stačilo i na takto krátkém 3 kilometrovém úseku. Odměnou nám byl krásný výhled na moře i přístav a pak už hurá dolů na kávičku a palačinku k tomu. Cestou domů jsem pak přišel o kliku, ale naštěstí se nám ji podařilo znovu přidělat a tak jsme v klidu dojeli první etápku o 95 km. Večer jsme pak věnovali hře peting, pardon, petang samozřejmě a nechybělo ani vínečko :-) POKRAČOVÁNÍ

Haute Route, aneb jak to nedopadlo ani napodruhé

Směr Col du Chardonnet 3.323 m n.m.

Pohled na start na Grands Montets

Loni jsme na tuto věhlasnou horskou cestu mezi Chamonix a Zermattem kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám vůbec nenastoupili a tak jsme se na letošek těšili o to víc. Předpověď nebyla sice nejlepší, ale nevypadala věru zle. Týden sněžilo a teď mělo být sluníčko. Tak jsme nabalili potřebnou skialpovou výbavu a s Danem a Martinem přejeli 1.200 km do Chamonich. Já jsem se už tři týdny trápil nějakou chorobou a cestou do Francie se mi nějak vrátila, tak jsme si říkali, že nám to pěkně začíná. Naštěstí nebyl čas na velké chmury, neboť jsme nocovali v autě na velké matraci. Ano, tři muži, takže buzna paarty mohla začít. Bylo lehce znepokojivé usínat s hláškami, že něčí prdel dnes pozná středověk, budeme jezdit soupaže celou noc, nebo že tu máme nějak teplo :-) Realita byla taková, že Martin zapadl podél matrace do prostoru mezi ní a autem, já na druhé straně to samé a Dan se v klidu roztahoval  uprostřed a ráno si liboval, jak se krásně vyspal. 

Výstup do Fenétre de Saleina3.267 m n.m.

Slanění z Col du Chardonnet

Trochu pomačkaní jsme vyházeli z batohů poslední zbytečnosti a šli na lanovku koupit lístky. Zde se ukázala první chyba, neboť tu byla fronta tak na dvě hodiny. Naštěstí jsem šel na záchod a cestou zpět udělal lehkou levou a připlul jsem k volné pokladně s úsměvem od ucha k uchu, takže jsme jeli za chvilku. V mezistanici to byla další hodina čekání a tak jsme nahoře na Grands Montets ve 3.230 m n.m. začínali až v 11 dopoledne a za vedra, že by i černoši strkali hlavy do písku. Hned na úvod nás čekal poměrně dlouhý sjezd volným terénem po ledovci Glacier des Rognons až na další mohutný ledovec Glacier d´ Argentiére do 2.520 m n.m., kde jsme ze sebe svlékli všechno co šlo, namazali se padesátkou, nandali pásy a vydali se stoupat až do sedla Col du Chardonnet 3.323 m n.m. No, popravdě, ta nemoc, vedro, těžkej batoh, vejška, kopec, myslel jsem, že to nepřežiju. Plazil jsem se jak bába s nůší na Everest a byl rád, že mě v tom kluci nenechali a vzorně na mě čekali. Nahoře jsem si už připadal jak nájemnej Mormon bez vejplaty. Svačina a následné slanění se sjezdem na Glacier de Saleina do 2.920 m n.m. mě trochu postavili na nohy, takže dál do sedla Fenétre de Saleina 3.267 m n.m. to šlo jako po másle, teda až na toho tlustoprda, co málem sundal Pan Dana, když uklouzl a myslel si, že se to v tom svahu zastavuje samo na znamení. Debil. Následoval krátký sjezd na Plateau du Trient do 3.060 m n.m. a smrtelný a nekonečný výstup na chatu Cabane du Trient do 3.170 m n.m., což je pro normální lidi z masa a kostí zhruba na 10 minut. Mně to trvalo hodinu a půl, v takovym bídnym stavu jsem byl, že by nade mnou zlomil každý hůl, nezbývalo mi už žádných sil. Na chatu jsem se doslova doplazil, a pak asi dvě hodiny bojoval o přežití, než jsem se trochu srovnal. No vám budu povídat, prostě na dně. Večeře, rádler a kočička vedle od stolu mně trochu pomohly, takže už jsem šel spát aspoň jako člověk.

Jako že až tam musíme dojít jo?

Výstup do sedla Col Droit 3.325 m n.m.

Slunečná obloha nás vyhnala z brlohu, i když jsme ani moc nepospíchali. V plánu byl pouze sjezd do údolí a pak busem do La Fouly na chatu, kde jsem doufal, že doberu síly. Chatař nám poradil, ať jedeme jinudy, že tamten sjezd stojí za prt a ten jeho, že je super, že si ho krásně užijem, tak jsme moc nepřemýšleli, on nám ho namaloval do mapy a už jsme mazali. Vedro jak od plotýnky, co se na ni vaří guláš, nevěstilo nic dobrýho. Za chvilku jsme vyběhli do krásného sedla Col Droit 3.325 m n.m., odkud to padalo dolů pěkně zostra, až se ježily pulčiky. Sníh měknul a měknul čím dál víc. Pokračovali jsme dolů až na Glacier de Seleina, který je děravý a rozpraskaný jak ementál, takže jsme se raději drželi u levé strany, která byla protkána neuvěřitelným počtem spadlých lavin tvořených mokrým sněhem, takže to dolů byl docela opruz, navíc jsme se klepali, aby se na nás náhodou něco nevysypalo. No fakt hustej sjezd a ta rada od chataře byla na přesdržku tam a zpátky. 

Ajajaj pánové . . .

A teď babo raď, kudy, kudy?

Nakonec jsme se po několika pádech dokodrcali až dolů a po shlédnutí předpovědi počasí na další dny jsme vyhodnotili situaci jako velmi nebezpečnou (stále byla lavinovka na 4. stupni nebezpečí z pěti) a vhledem k tomu, že nás následující dny mělo čekat několik traverzů v jižních svazích, tak jsme to raději ukončili. Cesta zpět byla dobrodružná, pač jsme si nejprve stopli autobus s ochotnym a milim autobusákem (proč takový nejsou u nás?) a pak jsme jeli brutální zubačkou z Martigny do Chamonic, což je teda taky stavební dílo, jak z pohádek bratří Grimmů. Večer jsme tam plni zážitků dojeli, zašli na pivko, absolvovali ještě jednu teplou noc v okolí matrace a další den se vrátili domů. Tak snad do třetice na přesrok se nám to už podaří . . .

Více fotek naleznete zde: fotky Haute Route