Mt. Blanc, aneb jak jsme zásobovali chatu

Vrchol Breithornu

Na západním vrcholu Breithornu

Poslední moje letošní výprava do Alp byla s kamarády Vitalim a Andrejem. Nejprve jsme se přesunuli do mé oblíbené destinace Randa-Zermatt, kde jsme se ubytovali hned vedle golfu, abychom nasáli tu správnou atmosféru. Druhý den jsme hned ráno vyrazili na aklimatizaci lanovkou na Klein Matternhorn a následně už po svých na Breithorn. Na prvním vrcholu docela fučelo, tak jsme se raději přesunuli po hřebínku na centrální, kde jsme byli sami a mohli započít hostinu. naším cílem bylo totiž zůstat nahoře co nejdéle a tak kluci pro vyplnění času nahoru vytáhli dvě plné tašky jídla se vším možným. no můžu odpřísáhnout, že takto jsem se na vrcholu ještě nepřejed. No a když už jsme byli jak tři koule, tak jsme se skulili dolů zpět na lanovku na prohlídku Zermattu. Po večeři jsme pak vyrazili na golfové hřiště a myslím, že se zde započala moje nová velká kariéra!!! Minimálně teda v hledání míčků v oblastech, kde se již neseká . . .

S Mt. Blancem v zádech

Lezení na skalkách v Chamonix

Následující den jsme přejeli do Francie do Šamonic (Chamonix). Cestou kluci koupili zhruba 40 kg výborných meruněk, takže jsme na hranicích málem platili clo jako pojízdná zelenina :D Odpoledne jsme pak zašli na místní vyhlášenou tržnici a hlavně na skalky trochu si zalézt. Pro kluky to byla úplná premiéra a tak se ze začátku trochu rozkoukávali, ale pak už jim to šlo úplně samo. Do teď se smějeme těm hláškám: "a teď mam dělat co?" a "já nejdu dolů, já tu chci zůstat!" Večer jsme se pak vydali do města na prohlídku a já za Plizim a Adélkou na pivko a do Poco Loco baru na pořádnýho burgra.

Ostrý hřebínek od lanovky na Midi

Východ slunce těsně pod vrcholem

V neděli jsme trochu zaspali a málem nestihli snídani :D Pak už jsme vyrazili na lanovku a vyjeli s ní až nahoru na Aguide de Midi do 3.842 m n.m. Zde jsme se chvíli pokochali a pak po ostrém hřebenu sestoupili dolů na ledovec a za chvilku došli na chatu Cosmiques ve výšce 3.613 m n.m. Zde jsme se ubytovali a věnovali se zejména opalování, regeneraci, hraní karet a jídlu. A to opravdu doslova. Kluci nějak špatně pochopili, že tam nebude jídlo a tak sebou přinesli zhruba 20 kg potravin. A to prosím né žádný aušus, ale samé dobroty. Takže po té, co jsme se totálně přežrali k prasknutí a s námi i okolní lidé a ptáci, tak jsme ještě 15 kg prodali chatařovi jako zásoby na zimu.

V obávané stěně Mauditu

Pohoda na vrcholu Mt. Blancu 4.810 m n.m.

Pondělní den D začal už v jednu ráno budíčkem a snídaní, abychom mohli ve dvě ráno vyrazit směrem k vrcholu. Bylo docela teplo, ledovec byl měkký, před námi kopec plný čelovek a tak jsme je vzorně následovali. Na Mt. Tacul jsme vyběhli poměrně rychle, přeskákali cestou několik trhlin a podešli pár nebezpečných seráků velkých jak nákladní lodi. Na Mt. Maudit už nám to trvalo trochu déle, neboť nás čekala jedna nepěkná odtrhovka a v závěru ještě dvě délky lezení v ledu, které bylo potřeba odjistit. Pak už jsme přeskákali jen pár trhlin a za východu slunce zdolali posledních závěrečný hank na vrchol. Ten jsme si hezky užili a po svačině a fotkách se vydali na cestu zpět. Na slunci mi teploměr ve čtyřech tisících ukazoval +36°C, no prostě vedro jak sviňa svinutá, ledovec roztopenej, trhliny otevřené, seraky nakloněné, naše nožičky unavené, ale šlapali jsme vzorně dál. Nakonec se nám podařilo před třetí odpoledne dobojovat zpět na lanovku na Midi a spokojeně sjet dolů. Zde nás pak čekala regenerace, pívečko a super večeře v luxusní restauraci na oslavu vítězství. Měli jsme asi osm chodů, něco z toho byly opravdové delikatesy. Samozřejmě nechyběla ani ochutnávka vín a tak jsme se brzy dostali do velmi dobré nálady a bavili se párečkem od vedlejšího stolu. Slečna si vzala šaty bez ramínek, co je maj držet prsa, ale pač žádný neměla, tak jí ty šaty furt padaly. Pak taky neustále někomu sms-kovala pod stolem, neměla prstýnek a byla bez zájmu a odtažitá, zatímco on vypadal jako Banderas, měl prsten a snažil se jí okatě balit a byl nervózní z každé nové sms. Ovšem oba pili víno a po několika skleničkách začala být přívětivá a poddajná. Bohužel ten blbec prováhal správnou chvíli a tak po několika dalších skleničkách začala být unavená a ospalá. Kde nakonec usla nevíme, ale rozhodně víme, že jemu ten večer nedala :D

Aquide de Midi

Na Mt.Tacul s Mauditem v zádech

Poslední den jsme už jen zabalili, nakoupili suvenýry a vyrazili na dlouhou cestu domů. Tu nám cestou zpříjemnila zastávka v Sinsheimu, kde je obrovské muzeum letectva, války a aut, které rozhodně stojí za zastávku. Poslední akce letošního léta tedy skončila také úspěšně a já už se pomalu těším na příští rok. Letos se mi podařilo vylézt během měsíce a půl 32 čtyřtisícových vrcholů a jednen těsně menší.

Více fotografií naleznete zde: FOTOGRAFIE

Ortler, aneb jak si čuníci chrochtali

To jako, že tam nahoru jo?

Přidat popisek

Další zájezd CK Adventura mě zavál do Itálie na krásný kopec s názvem Ortler, mimo jiné naší bývalou nejvyšší horu. Ráno jsem si převzal již dobře známé klienty ve vesničce Prad a místním busem jsme přejeli do obce Sulden. Ano, do toho známého střediska a rodiště Reinholda Messnera. Zde jsme se moc neohřáli a lanovkou přejeli na chatu Milano, kde jsme první noc nocovali. Po chvilce odpočinku se vyrazilo na aklimatizaci a procvičit lezení v ledu a další podobné důležité blbinky. Odpoledne jsme se pak věnovali všem tématům, co jen to jde, zejména pak samozřejmě ženám, takže jsme si čvachtali rypáčkama jak čuníci, když baštěj. Pak už byla večeře a spánek. Já se teda musel obětovat a s místní poměrně sympatickou chatařkou Marií řešit otázku života na horské chatě se všemi specifiky od jídla, praní, dojíždění až po nepravidelný sex s náhodně vybranými horskými vůdci . . .

Brodění řeky

Nácvik lezení v ledu

No nic, moc jsem se sice nevyspal, ale s láskou připravená snídaně mě postavila na nohy. Sešli jsme kus dolů a následně započali brodit rozvodněný potok. Čagy našel cestu a půlka z nás přes ní přeskákala na druhou stranu. Druhá půlka bohužel ne a tak jsme měli hodinu a půl času na regeneraci navíc. Také došlo k jedné smutné události, kdy si Šárka v kamenné suti vyhodila koleno, takže pro ni celá akce skončila putováním nákladní lanovkou dolů do nemocnice. My postupně přešli přes tři chatu až na tu naší poslední Payer Hütte. Zde jsme se bohužel dozvěděli, že nemáme ubytko a paní domácí (Gertruda) nás prach sprostě vyhodila. No smlouvali jsme co to jde, ale nic nezabíralo. Ani hláška, že je hezká. No a to ona fakt není. Za to má tři krásný dcery s neuvěřitelně krásným poprsím. Ale ani tady jsme kupodivu neuspěli. Následovalo dohadování, zda na to kácíme či zda riskneme spaní namačkání na sebe jako tučňáci v mrazivé botárně se 70 páry smradlavých pohor. Místo pro spaní si první vybral Láďa svým výrokem: "U mě si nikdo v tunelu nezajezdí!!" Pak nakonec paní domácí přeci jen nevydržela, lehce zjihla a dala všem postele. Je fakt, že mě a Čagymu až o půl 11, za to v luxusním šmajchlkabinetu přímo pod střechou. Naštěstí ani jeden z nás není tunelový typ a tak jsme šli hned spát.

Během sestupu na ledovci

Vrcholové foto

Ráno ve 4 už vstáváme na snídaní a za tmy jdeme nahoru. Čelovky nám svítí na cestu a poměrně rychle překonáváme všechna těžká místa na skále. Možná je ta tma výhodou, jinak by každý chtěl fotit a ještě by se půlka lidí bála. Ferrata byla v pohodě, fixem přejištěná skála také a tak nás mohl zastavit snad už je led pod bivakem. Ani to se nestalo a tak jsme krátce po osmé už dosáhli vrcholu. Luxus. Dolů to šlo už skoro po másle a tak jsme celkem brzy dorazili na chatu Tabaretta. Zde jsme tak trochu započali slavit ten rekord a tak se nám z toho stal opět takový zábavný a divoký večer.

Na obávané těžké ferratě

Lavina v severní stěně Ortleru

Poslední den se Michal rozhodl, že chce zkusit onu slavnou ferratu severní stěnou. Inu šli jsme do toho s ním. Všechno v pohodě, ale to jedno místo, je tam fakt navíc. No teda spíše tam není nic navíc, takže jsme si tam pěkně poseděli, pokecali a odměnou nám byla nádherná lavina kousek od nás. Pak už jsme to dolezli až na vrch, seběhli dolů a mohli se v Suldenu věnovat místním slavnostem. Popíjeli jsme pivka a pozorovali zdejší dorůstající a v některých místech slibně se vyvíjející omladinu, až z toho Láďa zase hlásil jednu perlu za druhou, jako například, že: "tak tady by to na krajíček už šlo" a podobně. Ze spárů všech těch stále krásnějších žen (slunce a piva) vysvobodil autobus a studená voda v řece, kde jsme se koupali. Z nemocnice jsme ještě vyzvedli Šárku s berlema a pak už hurá domů.

Více fotek najdete zde: fotogalerie

Noc na střeše Alp, aneb jak holky neznaly polohu 68

To jsou ale kopečky

Není trhlina jako trhlina

Další akce pro CK Adventura pro mě začala tradičním vyzvednutím mé maličkosti v kempu v Randě a následně přejetím do Täsche, kde jsme rozdali matroš a nasnídali se. Následně se celý hvězdný team vedený mnou, Předsedou a Míšou, odebral do Zermattu na druhou snídani. Cestu zubačkou na Gornergrat jsme si pak zkrátili pitím vína na počest Míšových narozenin. Japonci tak trochu nevěřili. Pak si dal Míša na Rotenboden další snídani a šli jsme směr ledovec Grosses Monte Rossa Gletcher. Zde jsme chvilku chytali bronz po dobu Míšového svačení a pak už kličkovali mezi trhlinami jak kamzíci. U následného výšvihu nahoru na chatu Monte Rosa jsme všichni funěli jak prase, když kouří doutník. Odpoledne se skupina rozdělila na dvě zájmové sféry. Spací, kde byla většina a diskusní, kde jsem byl já a holky. Na přetřes přišla poloha 68, kterou ani jedna z dam neznala a tak došlo nakonec i na ukázky. Jediné, co může takovou základní neznalost omluvit, je velmi nízký věk obou klientek. Naštěstí jsme se dostali až k večeři a pak se obě skupiny spojili a společně prospali celou noc.

Těsně pod vrcholem

Cestou nahoru na Signalkuppe

Druhý den nás čekal pochod smrti. Z 2.830 m n.m. jsme museli nejprve přes morénu a následně přes dlouhatáncký a pekelně rozpraskaný ledovec jak moje záda, který se prokličkovává skrze řadu trhlin větších Obr Koloděj, až nahoru na Signalkuppe do 4.554 m n.m., kde se nachází nejvýše položená chata v Evropě - Margaritta Hütte. Ne nadarmo se ji přezdívá krabice na bolení hlavy nebo nejvyšší telefonní budka či free wifi zóna. Kupodivu nikomu z nás špatně nebylo a tak jsme prožili poklidné odpoledne a po večeři si vychutnávali nádherný západ slunce nad celou Evropou.

Hřebínek na Parotspitze

Východ slunce ze Zumsteinspitze

Noc byla klidná, ale prý se moc nespalo. Každopádně jsme vstali na východ slunce, posnídali a pak už mazali dolů s kopce na další kopec :D a to na Zumsteinspitze do 4.563 m n.m. Jelikož se to všem líbilo, tak jsme pokračovali dál na Parotspitzi. Cestu nám zpříjemnilo jedno lezení seráku a pak uctihodný skok plavmo jedné klientky k mým nohám na vzdálenost zhruba třicet metrů. Samotný vrcholový hřebínek byl pěkně ostrý zhruba jak žiletka po třech nocích strávených uprostřed pyramidy. Nakonec počasí ještě drželo a tak jsme hlavně kvůli Ludvíkovi vylezli ještě na Ludwigshöhe, čímž jsme dali tento den již čtvrtou čtyřtisícovku. Dolů nám to šlo jako po másle, i když nechápu, že se ty sněhové mostíky pod námi neprolomily. Odpoledne přišla slíbená bouřka s nečasem, načež jsme reagovali popíjením na chatě a hraním hazardních her typu Sere bere a Mezi kozy. Večeře byla nakonec ještě mnohem více ostrá než ten dopolední hřebínek a tak nám museli Míšu pokropit živou vodou a po dobu třiceti minut ho ovívat, aby se nám nevypařil. Následná oslava se zvrtla ve one man show v podání Míši a jeho legendárních větných spojení: "Du bist mein numero uno!"

Záveřečné defilé

Ludwigshöhe s Lisklamem v pozadí

Poslední den už jsme pak jen seběhli na ledovec za přítomnosti místního druhu rysa Kočky morénovité. Následovalo přeskákání trhlin, vylovení odhozeného materiálu z ledovce (Míša se přeměnil z guida na sběrače) a pak už jen úmorný traverz nahoru na zubačku, ke které nás popohnala velmi rychlá bouřka a bylo to jen tak tak. Dole v Zermattu jsme se najedli u dědka, který hrál jednu velkou komédii jako obvykle a celou akci jsme pak zakončili koupelí dole v Schalisee.

Více fotek najdete zde: fotogalerie

Blue Virgins III

Závěr Hohlaubgratu na Allalinhorn

Východ slunce z Nadlhornu

Slavné tažení naší tajemstvím opředené výpravy pod názvem Blue Virgins pokračovalo i letos, kdy za mnou Ivo dorazil do mého letního sídla v Randě. Na druhý den byly hlášeny na odpoledne bouřky a tak jsme jako aklimatizaci zvolili krásný hřebínek Hohlaubgrat na Allalinhorn do 4.027 m n.m. Ráno v šest jsme se vydali do Saas Fee, abychom si v sedm pomohli nahoru lanovkou a následně i kousek metrem do mezistanice, kde jsme vystoupili ze zastávky do tunelu a za námi se nenávratně zavřely dveře. Po projití tunelu už jsme byli veselejší, sutí se promotali dolů na ledovec, ten přeběhli jako za mlada a začali stoupat nahoru na hřeben. Toho jsme po chvíli dosáhli a následovalo několik firnových výšvihů s krásnými výhledy na obě strany. Pak už přišlo na řadu lehké lezení o dvou délkách na samotný vrchol. Před námi byla fronta a tak jsme to oblezli trochu zprava, čímž jsme si klasifikaci alespoň o trochu ztížili. Nahoře bylo stále ještě krásně, tak jsme asi hodinku poseděli a bavili se krmením havranů. Dolů jsme pak asi za hodinku seběhli normálkou přes pár trhlinek a dopřáli si odpočinku v otočné restauraci. V lanovce dolů jsme spolehlivě vytuhli a málem jeli znova nahoru. Bouřka přišla hned, jak jsme sedli do auta.

Pohled z Lenzenspitze zpět na Nadelhorn

Na hřebenu Zwei Essel Grat

Další den jsme proseděli kvůli dešti v hospodě u Olympiády a ten následující se vypravili opět do Saas Fee, abychom mohli vyrazit nahoru na Mischabelhütte. Je to jedna z nejhezčích chat se super chatařem a hlavně dvěma zdravotníma sestřičkama, co tu přes léto dělaj. Už jen kvůli nim se sem vyplatí šplhat. Jsou totiž více než sympatické, příjemné a navíc i zábavné, no co vám budu vyprávět. Ze spodu sem je to sice pořádná šleha a poslední dvě hodinky navíc vedou po zajištěné cestě, ale jak jsem řekl, ty odměna nahoře stojí za to. Cestou se navíc velmi často potká stádo místních kamzíků, horských koz a svišťů. A o večeři raději ani nemluvím, neboť přidávají tak dlouho, dokud neprasknete.

Jedna z exponovanějších délek

Práce s lanem na Nadelhornu

To už ale ve tři ráno zvoní budík a my pomalu vstáváme na snídani, abychom ve čtyři ráno vyrazili směr nesmělý počin. Nejdříve po skále a následně ledovci šplháme ještě za tmy do sedla Windjoch a poté po firnovém hřebínku až na Nadlhorn 4.327, kde na nás už dopadají první sluneční paprsky a fotíme nádherý východ slunce nad Alpami. Sundaváme mačky a pouštíme se do tříhodinového lezení hřebenu Zwei Essel Grat (hřeben dvou oslů), který čítá celkem 23 věží a věžiček položených nad čtyři tisíce. První půlka je po krásné pevné skále a my ji převážně slézáme dolů, v druhé polovině si už opět na mačkách užíváme firnový a kombinovaný exponovaný hřeben. Najednou hlásím, že již není kam výše stoupat a my se tak fotíme na vrcholu Lenzenspitze 4.297 m n.m. Už to je hezký počin, ale my se rozhodli už předem, že stejný hřeben dáme ještě jednou zpátky. No byla to prostě nádhera. Neskutečně dlouhá, ale krásná. Za další tři hodiny jsme dokázali přelézt celý hřeben zpět na Nadelhorn, přičemž jsme si náležitě užívali mnohadélkové lezení v pevné skále. Sestup dolů po firnovém hřebínku ještě šel, ale jak jsme dorazili na ledovec, který se ve tři odpoledne proměnil v kaši a pomalu nám docházely i síly, tak se zbytek návratu na chatu proměnil v peklo a pořádnej opruz. Na chatě nás už netrpělivě očekávali, neboť nás sledovali celou dobu dalekohledem a dostalo se nám řádných gratulací přímo od chataře. Všem jsme pak museli vyprávět, jak to tam vypadá a podobně. Chatař dokonce donesl pivo a panáčka zdarma.

Pevná skála Nadelhornu

Celý Zwei Essel Grat

Poslední den jsme jen sestoupili dolů zpět do Saas Fee a nakoupili zásoby na večer, kdy jsme spolu s Šochovejma udělali mega grilování. Tím, že jsme se zapomněli domluvit,  kdo co koupí, tak to vyšlo parádově a na každého vycházelo asi pět kilo masa. Alelůja.

Více fotek naleznete zde: Allalinhorn a Lenzenspitze