Celou noc notně lilo a tak jsme ani nezaregistrovali příjezd autobusu CK Adventura, do kterého jsme po snídani přistoupil a společně jsme odjeli přes Kals pod nejvyšší Rakouskou horu Grossglockner. Tam jsme na parkovišti přebalili batohy, rozdali materiál a za dvě hodinky vyběhli na velmi oblíbenou a přátelskou chatu Štrůdlhütte (Stüdlhütte) do 2801 m n.m. Dali jsme si trochu spánku a pak odpoledne před chatou nacvičovali oblékání do postrojů, 
postup po zajištěné cestě a zkoušeli pohyb v mačkách. Mě se přitom podařilo nechtěně zabavit přezůvky jednoho člena horské policie a málem jsme se pak večer museli za práve lidí bez bačkor prát . . . Následovalo neskonalé obžérství, kdy jsme se blbci přejedli už polévkou a zcela zapoměli, že následuje ještě mega obří salát, druhý chod libovolného množství a chuti a navíc ještě dokonalý desert. No zkrátka a prostě jsme začali hodovat o půl sedmé a kolem půl desáté se to blížilo teprve do finále. Nevím jak ostatní, ale já šel spát jak Míša Kulička.
Druhý den jsme vstávali pěkně brzo ráno, pač jsme měli namířeno nahoru na vrchol. Ledovec jsme přeběhli docela rychle, ale špatné počasí se zrychlovalo ještě rychleji než my a tak jsme nelenili a mazali nahoru po ferattě na Erzherzog-Johann Hütte. Zde proběhla krátká pauza, během které jsem zatím natáhl po celém kopci fixní lana a všichni mohli pokračovat dál jako po ferattě. Jedinné co mě tížilo, tak že se počasí zhoršovalo stále více, foukal silný vítr a začínalo pomalu ale jistě pršet. Tak si tak stojím na vrcholu a čekám, až ně
kdo přijde a on nikdo nejde a nejde. když to přesáhlo půl hodiny, tak jsem chtěl začít lana zase stahovat dolů, ale nakonec se v dálce objevil první úsměv a už už si to ke mě šinul první lezec. A další a další, že ani nevim, kolik jich nakonec bylo. Poslední mě ujistil, že už je to fakt všechno a tak jsem mohl stáhnout všechna lana zase dolů, zatímco Míša s Pavlem jistili závěrečný žlab. Na chatě jsme se opět ani neohřáli a v brutálním liáku a kose se snažili dostat co nejdříve dolů. To se námi přes hustohustou mlhu podařilo a pak už jsme jen v teplíčku u Rumu čekali, 
kdy dorazí ostatní. Pavlovo družstvo mělo myslím menší zdržení kvůli neplánované prohlídce vodopádů s poněkud hlubším brodem a Michalovo družstvo zase zkoušelo, zda když obchází jezero dokola, tak dojdou na to stejné místo, od kud vycházeli :-) Domů ale nakonec trefili všichni a tak nepoučeni z předchozích chyb, jsme opět usedli ke stolům a přežírali se až dlouho do noci.
Poslední den se počasí nezlepšilo a tak jsme po snídani jenom seběhli v dešti dolů a byli jsme rádi, že se můžeme schovat do autobusu a aspoň
chvíli na nás neprší. Sluníčko se ukázalo zase až když jsme přijeli pod Grossvenediger, kde jsme nabírali druhou skupinu. My s Danem se zase oddělili, přesedli do Bohouška a také po dlouhé době vyrazili k domovu.
Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY
PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom
napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)
postup po zajištěné cestě a zkoušeli pohyb v mačkách. Mě se přitom podařilo nechtěně zabavit přezůvky jednoho člena horské policie a málem jsme se pak večer museli za práve lidí bez bačkor prát . . . Následovalo neskonalé obžérství, kdy jsme se blbci přejedli už polévkou a zcela zapoměli, že následuje ještě mega obří salát, druhý chod libovolného množství a chuti a navíc ještě dokonalý desert. No zkrátka a prostě jsme začali hodovat o půl sedmé a kolem půl desáté se to blížilo teprve do finále. Nevím jak ostatní, ale já šel spát jak Míša Kulička.
Druhý den jsme vstávali pěkně brzo ráno, pač jsme měli namířeno nahoru na vrchol. Ledovec jsme přeběhli docela rychle, ale špatné počasí se zrychlovalo ještě rychleji než my a tak jsme nelenili a mazali nahoru po ferattě na Erzherzog-Johann Hütte. Zde proběhla krátká pauza, během které jsem zatím natáhl po celém kopci fixní lana a všichni mohli pokračovat dál jako po ferattě. Jedinné co mě tížilo, tak že se počasí zhoršovalo stále více, foukal silný vítr a začínalo pomalu ale jistě pršet. Tak si tak stojím na vrcholu a čekám, až ně
kdo přijde a on nikdo nejde a nejde. když to přesáhlo půl hodiny, tak jsem chtěl začít lana zase stahovat dolů, ale nakonec se v dálce objevil první úsměv a už už si to ke mě šinul první lezec. A další a další, že ani nevim, kolik jich nakonec bylo. Poslední mě ujistil, že už je to fakt všechno a tak jsem mohl stáhnout všechna lana zase dolů, zatímco Míša s Pavlem jistili závěrečný žlab. Na chatě jsme se opět ani neohřáli a v brutálním liáku a kose se snažili dostat co nejdříve dolů. To se námi přes hustohustou mlhu podařilo a pak už jsme jen v teplíčku u Rumu čekali, 
kdy dorazí ostatní. Pavlovo družstvo mělo myslím menší zdržení kvůli neplánované prohlídce vodopádů s poněkud hlubším brodem a Michalovo družstvo zase zkoušelo, zda když obchází jezero dokola, tak dojdou na to stejné místo, od kud vycházeli :-) Domů ale nakonec trefili všichni a tak nepoučeni z předchozích chyb, jsme opět usedli ke stolům a přežírali se až dlouho do noci.
Poslední den se počasí nezlepšilo a tak jsme po snídani jenom seběhli v dešti dolů a byli jsme rádi, že se můžeme schovat do autobusu a aspoň
chvíli na nás neprší. Sluníčko se ukázalo zase až když jsme přijeli pod Grossvenediger, kde jsme nabírali druhou skupinu. My s Danem se zase oddělili, přesedli do Bohouška a také po dlouhé době vyrazili k domovu.
Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY
PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom
napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)
