Přechod masivu Monte Rosy, aneb jak jsem měl na laně sexuálni komando

Po chvilkovém potulování na dovolené po Čechách jsem opět musel vyrazit do práce. Čekalo mě velké lákadlo v podobě přechodu části masivu Monte Rosy, konkrétně se jednalo o tři čtyřtisícovky v pořadí Breithorn (4 159 m n.m.) a dvojčata Polux (4 092 m n.m.) a Castor (4 223 m n.m.). Už při nástupu do busu bylo jasné, že bude sranda. Sešli se totiž staří známí a tak pivo i slivovice tekla proudem co to dá. Ještě že jsem nakonec zavčasu usnul. Zermatt nás přivítal mlhou a deštěm, takže jsme rychle proběhli na lanovku, která nás vyvezla na Trockener Steg. Následoval krátký výstup po roztátém zbytku ledovce na chatu Theodulhüte, kde jsem si cvilku odpočinuli (někdo i trochu víc nahlas) a odpoledne absolvovali ještě nutný výcvik na laně a na skále. Už večer při večeři se začala projevovat převaha našeho lanového družstva, které perlilo jednou hláškou za druhou.

V pátek nás probudila mlha, silný vítr a sněžení, přesto jsme po rychlé snídani vyrazili do boje prošlapávat trasu. Ještě že tam jsou ty sjezdovky z Malého Matternhornu, pač při viditelnosti 2 lidi na laně a dále už ani trpaslik, nebyla na čerstvě zapadané bílé pláni úplně dobrá orientace. O to horší to ještě bylo nahoře na Breithorn platě, které je pověstné tím, že se tu často ztrácejí lidé . . . Nakonec dali guidi hlavy dohromady a s pomocí mapy, každému jinam ukazující buzoly a notné dávky intelektu, přesně určili, kde že je ten Breithornpass (ano, tu zatáčku a kopeček jsme šli opravdu schválně a bylo to tak přesně naplánované). Pak už se mlha začala momalu zvedat, stejně tak jako my začali velmi pomalu stoupat směr první vrchol. Na ten jsme po chvíli úspěšně všechny tři družstva vylezli. Následoval seběh dolů a skrze trhliny traverz pod Polux, od kud jsme už jen sešli na chatu Rif. Guide V. di´Ayas (3420 m n.m.). Byli jsme na horách již třetí den, takže jsme se pomalu ale jistě začali otáčet a slintat za každou dívkou, co prošla kolem. Pravda, že některé nedosahovali ani kvality po pátém pivě, ale jak tvrdili někteří členové naší výpravy, hlavně že nemečí. Každopádně místo večerníčku jsme měli dokonalý návod jak dostat za nesmyvatelnou černou fixu dvě luxusní černošky z Etiopie (tam jedeme na příští zájezd), které velmi vtipně doplňoval Adam svým notně osobitým humorem.

Ráno v pět, když kouhout zakokrhal, tak už tak veselo nebylo, ale přesto všechno jsme v šest vyráželi navázaní na laně směr náš první cíl, vyšší z Řeckých dvojčat, Castor, přejmenovaný na Kastrol. Šlo to celkem dobře, systémem cik cak, asi třikrát přes mega trhlinu, po závěrečném hřebínku a už jsme stáli na vrcholu, kde nás přivítalo sluníčko a velkolepé výhledy na celé Alpy od Mt. Blancu až po Berninu. Jen kdyby se tam ty Slováci nemotali . . . Za další chvilku jsme už byli dole a dali si obídek přímo v sedle Zwillingsjoch. Dva dobrodinci zde na chvilku na nás počkali (zajímalo by mě, co tam spolu tak dlouho dělali) a my se zbytkem sundali mačky a pustili se do skalního lezení nahoru k Madoně pod vrcholem Poluxu. Byl to docela chaos, pač všichni ostatní zrovna slézali po skále dolů, takže jsme se tam mezi něma proplétali jak vánočka na pekáči. Zadařilo se a následoval už jen strmý, ale pohodový hřebínek na samotný vrchol. Opět krásně, nikdo nikde, výhledy dokonalé. Dolů jsme také nějak slezli, nabrali tam dva a mazali na chatu na vínko (akce 12 Eur za litránek). Slavilo se velkolepě, všechny tři vrcholy se podařilo dát bez ztráty kytičky. Aby těch bab nebylo málo, tak se nám tam na chatě vyloupla krásná mladá Italka jménem Simona a dva největší supi se jí hnedle zmocnili. Hrála s námi do noci kostky a její přítel zuřil tak, že měl z toho dvojbarevné čelo. No třeba to díky nám pochopil, že takovýhle kočičky se do hor neberou, to je sviňárna, to se prostě nedělá. Každopádně jsme všichni nakonec u toho vínka únavou vytuhli a spokojeně usnuli. Uff, to byly sny . . .

V neděli jsme opět vstávali takhle brzy, to abychom v pohodě dokázali projít traverz pod celym Breithornem zpět na Breithorn plato. To nebyl zas tak těžký úkol, takže jsme se v klidu mohli i asi hodinku opalovat. Nakonec jsme přes několik trhlin, tady musím poděkovat svému držstvu za záchranu z jendé z nich, dostali na sjezdovku, kterou jsme kolem nevěřícně zírajících reprezentačních družstev z celého světa proletěli dolů na pláštěnkách na batoh. Škoda, že nám to nikdo nezměřil, možná že se jednalo i o světový rekord. Dole jsme si pak vyzkoušeli, co to v praxi znamená, když je sjezdovka na ledovci uzavřená. Tolik trhlin jsem dlouho nepřecházel. No a pak už jsme byli zpět u lanovky, dovyslechli si všechna životní moudra a mohli sjet dolů do Zermattu na pivo a kebab. Koupačka v Taschi samozřejmě nemohla chybět. No už abych sem zase jel znova . . .

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky