Jizerky, aneb cyklolezení naší horopartičky z Nepálu

Pořádání pravidelných setkání naší partičky, která vznikla v Nepálu roku 2006, vyšlo tentokráte na mě a tak jsem kamarády pozval k nám do Jizerek, aby konečně poznali pořádné hory. Sraz byl v pátek večer, ale bylo to spíše až v noci. Trochu jsme pokecali a tak si Ježek mohl vyzkoušet o půl 8 ráno pirulety na in-linech a také sousedovic koni, který je adeptem do národního týmu gymnastů, stihl ještě uvázat před tím, než ho kousnul, na hřívě 2 uzly :-)

Sobota patřila Oldřichovskému sedlu, kam jsme vyrazili po tak dobře značené cyklostezce, že jsem na ní 2x zabloudil i já, bytost v těchto vodách domácí. Nakonec jsme tam přeci jenom dorazili, dali pivko u Kozy a po Viničné cestě dojeli až k Viničné plotně, kde jsme poprvé lezli. Stano to sice vytáhl, ale Jožo ho na vrcholu těsně předběhl, neb udělal novou turistickou cestu. Pak jsme to vybojovali ještě já se Zuzkou a přesunuli jsme se pod legendární skálu s názvem Zvon. Zde jsme vybrali cestu Dvojspárka a jak Standa, tak i já jsme si ji vytáhli a za námi nahoru pak dolezli i všichni ostatní. Podotýkám, že pro většinu se jednalo o první opravdové lezení a následně také slanění v životě. Ze shora z vrcholu to byly krásné výhledy na celou severní hranu Jizerských hor, které se pomalu začínají odívat do podzimního hávu. Škoda jen, že nám to tam někdo neustálým vypouštěním jedovatých plynů do ovzduší, tak trošku znechutil a museli jsme dolů :-) Ukázalo se však, že to byl krok prozíravý, neboť poslední Ježek slanil dolů až za úplné tmy, takže jako vždy když někam vyrážíme, došlo na čelovky. U Kozy jsme se opět občerstvili pivkem proti strachu z jízdy po tmě a zároveň jsme zblajzli mega klobásu o délce 48 cm. Následovala dobrodružná cesta na kolech domů, kde nám holky zatím připravili polívečku, zapečené brambory a štrůdl. No jo, ještě, že je máme. Chvilku jsme si pouštěli fotky a pak už se šlo v poklidu spinkat.

V neděli jsme vstanuli překvapivě brzy a opět osedlali kola. Nekolová děvčata jsme s mapou, psem, batohy plnými lan a karabin vyslali v naději, že to najdou, směr Hejnice a následně Černý potok. Zbytek s malou zastávkou u Šípkové Růženky v Harcově šlapal nahoru do Bedřichova, kde jsme dali hlavy dohromady a řešili, jak opravit buňku, ve které budu v zimě působit. Dále jsme frčeli přes Novou Louku na Hřebínek s bufítkem, jenž nás zlákal ke krátké zastávce, kdyby teda Stano mermomocí nechtěl k jídlu bramborák, na který se čekala fronta už od soboty. Takže asi po hodině jsme pokračovali dál přes Mařenu (Krásná Máří) na Ždárek a pak do údolí Černého potoka, kde jsme schovali do lesa kola a už pěšky zamířili do skal. Stano se Zuzkou se rozhodli pro Nos, zbytek stoupal nahoru na Frýdlantské cimbuří, kde bylo v plánu také lézt. Po dasažení vrcholu jsme ale od Standy zjistili, že na Zuzku se sesunul při výstupu velký balvan a máme jít dolů pomáhat se záchranou. Byli tam zrovna i mí kamarádi Plizi a Bombis, takže nám pomohli přenést Zuzku na zádech a vyrobených nosítkách nahoru na cestu, kam nám už přispěchala na pomoc horská služba. Chalani se střídali u nosítek a zbytek pobral kola a batohy. Zuzka putovala do nemocnice a my na kolech na pivo na Knajpu. Dolů jsme pak sjeli přes Rozmezí, samozřejmě zase už po tmě. Večer jsme se (jsem se) trochu opili, koukli na fotky, debatovali o smyslech i nesmyslech a pak raději šli spinkat.

V pondělí ráno nás někteří už museli opustit a tak jsme na Ještěd vyrazili v komornější skupině. Vzali jsme to pěkně po našem přímo na vrchol cesta necesta. Odměnou nám byli krásné výhledy na celý kraj. Když jsme se řádně pokochali, tak jsme po hřebeni mazali dolů na Pláně, kde proběhl obídek. Pak už to bylo dolů jen kousek a tak jsme ušetřený čas i síly věnovali ještě jízdě na in-linech ve Vesci na asfaltovém kolečku za 2 a půl miliardy. Jako znalec v oboru musím konstatovat, že jim to šlo náramně. No a pač už zas byla tma, tak povedený víkend uzavřel svoje dveře a snad je zase brzy otevře. Děkuji kamarádi, že jste dorazili.