úterý 25. března 2014

Holčička byla prvně na skialpech :-)

Opalovačka během nástupu na chatu

Jo Štubajky, to je ráj
Je krátce před pátou hodinou ranní a z příjemného snění mě vytrhne zvuk budíku. Chvilku mrmlám, ale pak si vzpomenu, že vlastně jedeme na výlet :) S partou dalších zimních nadšenců se chystám na svoji první skialpovou výpravu do zasněženého Rakouska. Z vyhřáté postele se mi ale stejně moc nechce. Naštěstí jsme si vše pečlivě zabalili předem a tak nic nebrání tomu, abychom konečně vyrazili. Po cestě nabíráme ještě rozespalého Dana a pokračujeme směr Turnov, kde se k nám přidává Lukáš zvaný Rákoska. Bohoušek se pomalu plní a poslední místa tu zbývají už jen pro Míšu alias mamku, Valču, Šárku a Martina. Ti už na nás netrpělivě čekají v Praze. Pomáháme s batožinou a předháníme se, čí  bágl je nejtěžší. Rákoska se svými bezmála dvaceti kily vyhrává. Cesta ubíhá rychle a v autě máme veselo. Jen tak tak stihneme sníst všechny sebáky a jsme na posledním parkovišti ve vesnici Gries, odkud už budeme muset po svých. Rychle převléknout, rozdělit povinnou tatrankovou zátěž a hurá do sněhu, kterého tu je opravdu mraky. Přístup k chatě, kde budeme následujících pár dní bydlet, je luxusní. Široká zasněžená silnice lemovaná stopami pro běžkaře se zdá být skutečným zimním rájem. Šlape se mi docela snadno a tak si říkám, že to nemůže být zas takový dril, jak všichni říkali. Sluníčko nás hřeje do zad a postupně odhazujeme přebytečné oblečení. Krom svršků se mi svlékne i jeden pás z lyží. Nenechám se rozhodit a s malou pomocí ho nasazujeme zpátky. S heslem "co se stane dnes, nepřekvapí nás zítra" kloužeme dál až na chatu Amberger Hütte. Ubytovaní jsme na winterraumu a čeká na nás pokojíček ze kterého přechází zrak. Dvakrát sedm postýlek pro sedm trpaslíků a v roli Sněhurky čahoun Rákoska, který se nevešel ať se kroutil jak se kroutil. Dál už se nikdo nezdržuje a kvapem běžíme usednout k večeři a pivku. Náčelník Mára nás baví veselými historkami a po stole kolují lahvičky různých obsahů, takže se po čase přidávají i ostatní. Když jsme všechno snědli, vypili,  povyprávěli a naplánovali další den, zalezl si každý do svého pelechu a za zvuku mocného chrápání, které se střídavě ozývalo ze všech koutů, spokojeně usnuli. 

Cholky už zase svačej :-)

Naše společné dosažení vrcholu
Na druhý den jsme se probudili do krásného slunečného rána, posnídali a postupně nabalovali batůžky na túru. Oblepila jsem si puchýře ze špatně utažených bot  a vecpala se do lyžáků. Na plánu je výstup na vrchol Kuhscheibenspitz ve výšce 3 189 m.n.m. Ťapeme si přes zasněžené pláně a kopečky šněrujeme dlouhými traverzy. Obloha je azurově modrá a sníh krásně křupe. Snažím se držet krok s ostatními, ale rozestupy se stále prodlužují. Lyže mi kloužou a každý krok mě stojí dvakrát tolik sil. Nevzdávám to a šlapu dál. Po pár marných metrech uzná i Mára, že je něco špatně a pomocí smyce a karabin provizorně upravíme lyže, aby se nesmekaly. Žádná sláva, ale lepší jak drátem do oka. Dojdeme až k Danovi, který z batohu vyndává haršajzny. V jednu chvíli si připadám jak děcko, které našlo pod vánočním  stromečkem vytoužený dárek. Nazouvám lyže a jistým krokem mažu za ostatními. Cestou stihnu předběhnout Valču, kochající se okolní nádherou a jsem spokojená, že nejdu poslední. Těsně pod skidepem je svah už tolik strmý, že zouváme lyže a dál musíme v botách. Je to jen malý kousek a mamka přede mnou zkušeně vykopala šikovné schůdky. Konečně jsme tu! Dostávám na nohy mačky a z mé 41-čky se rázem stává velikost minimálně 45, s čímž mám značné potíže. Ještě poslední poučení jak našlapovat, helmu na hlavu, cepín do ruky a hurá na vrchol. Tam už sedí celá naše grupa a užívají si nádherné výhledy. Za odměnu dostaneme haribáka, vyfotíme se a většina z nás už se těší na ten parádní sešup dolů. Dívám se na kopec pod sebou a nohy se mi začínají viditelně klepat. Musím uznat že to tu je tak nějak strmější než na Javorníku. Sleduju Martina jak ladně kličkuje skrz svah a snažím se vymyslet nějakou taktiku. Zatím budu zdržovat. Pomalu si ukládám pásy, upravuji poutka a když už to odpíchla i mamka s Valčou, nezbývá mi než zaujmout plužící pozici a řítit se šnečí rychlostí se smrtí v očích ze strany na stranu. Otáčím se a dle Márova výrazu je mi jasné, že takhle ne. Pokouším se udělat stejně ladný oblouk jako ostatní. Marně. Mára se láme smíchy v pase a já se sbírám k dalšímu pokusu. Se stejným výsledkem se mi podaří sjet většinu kopce. Mamča s Valčou solidárně čekají pod každým hupem než vysmrkám všechen ten sníh, který jsem cestou dolů nabrala a Mára nás převádí přes nebezpečné úseky. Konečně jsme dole. Ohlížím se za sebe a už je mi hej. Na chatě nás čeká odpočinek, prima večeře a zábava v podobě home-made aktivity, u kterého se všichni řežeme smíchy. Nakonec nás "alte frau" vyhodí, že už je moc pozdě a ani vyjednávání nepomáhá. Nezbývá než pokračovat venku, k upřímné radosti všech, kteří už ulehli do svých pelechů. 

Už zase do kopce?

Ale dolů, to teprve bude paráda!!!
Zas ráno. Dnes vstáváme opravdu brzy. Musíme stihnout vrchol ještě před tím, než se podle předpovědi pokazí počasí. Cílem je kopec Schrankarkogel tyčící se do výše 3 290 m.n.m. Mára s Martinem nasadili superpohon a po chvilce mi zmizeli z dohledu. A že Rákosku vidím ráno při odchodu a na chatu se vracím hodiny po něm, jsem si taky zvykla. I Šárka šlape  slušně. Kousek přede mnou vidím Valču s mamčou a hned vedle je Dan. Všichni jdou tak nějak na pohodu, ale mě ubývá sil. A to ještě nejsme ani v půlce. Nastupuji do strmého kopce a klasicky jak jsem čekala mi začíná smýkat. Chmatám po haršajznách, které jsem si pověsila na sedák a jaké je moje překvapení, když zjišťuji, že pytlíček je prázdný. Podívám se na lyže a železa jsou tam. Tak to je blbý. Snažím se zabodávat hroty co nejvíce to jde, ale sníh je měkký a prostě to nedrží. Předhání mě skupina cizinců a já ztrácím ty naše. Postupně zkouším veškeré techniky chůze a plazení. Přeci mě neskolí jeden kopec! Zpocená se po malých krůčcích dostávám za horizont a s úlevou zjišťuji, že teď je to chvíli po rovince. Sundávám haršajzny a kloužu rychle, abych dohnala ostatní. Cesta se zdá být nekonečná, když najednou jako spasení zahlédnu mamky tyrkysový sedák. Koukám se na ten její zadek jak se krásně houpe přede mnou a mám radost, že jsem to nevzdala. K tomu se ke mě přidává můj chlapeček, který nás vede až na ledovec. Tam se vážeme na lano kvůli trhlinám a vrchol už máme na dohled. Ve svahu automaticky upravuji lyže, pro jistotu se mi opět sundá pás a mamka má pro změnu povolenou hůlku. Mára se klasicky řehtá jak na lesy. Horlivci si vyběhnou na samý vrchol a já se už psychicky připravuji na další sjezd. Místy je to zmrzlý, sem tam prašan a zbytek břečka. Velká paráda. Zprvu jsem použila techniku z předešlého dne, ale nakonec jsem se obloučkům stejně nevyhnula a ke konci to byla docela zábava. Na chatě už se hrály kostky  a někdo to vzal přímo do postele, aby byl na závěrečný večer jak se patří odpočatý. A tak se baštilo a pilo, Šárka svýma šikovnýma ručkama napravovala škody napáchané těžkými batohy a sklidila za to notné obdivy kolemsedících mužů. A ani poslední noc jsme se neobešli bez hřmoucího chrápání. 

Vánice, že by ani Slováka nevyhnal :-)
Poslední den naší výpravy se přesně dle předpovědi pokazilo počasí a tak nemělo cenu pouštět se do žádných větších akci. V klidu jsme posnídali, nabalili všechny věci a hromadou čerstvého sněhu se vydali do vesnice k autu. Místy nebylo vidět špičku nosu a sníh řezal do tváře, ale i tak to byla psina.  Celou cestu lilo jak z konve, že se holkám ani nechtěly dělat čůrací pauzy. A nebýt ztraceného stěrače a lákadla v podobě křupavého řízečku, snad to zajedeme i bez zastávky. I Bohoušek dojel v pořádku, takže se na vás těšíme příští rok zase. (P.C.) Fotky naleznete zde: FOTOGALERIE


pátek 7. března 2014

90. Vasaloppet, aneb jak jsem udělal Lailu

Rok se sešel s rokem a náš Silvini Ski Trab team opět vyrazil na daleký sever.  Těšili jsme se už zoufale, neboť letošní zima nám sníh nepřinesla a posledních 14 dní přípravy před odjezdem jsme už jen kroužili po zbytku nastříkaného sněhu na stadionu v Bedřichově jak supi nad prošlou gazelou. Na sraz před odjezdem jsem samozřejmě dorazil jako poslední, ale se zpožděním pouhých 45 min, což je myslím rapidní zlepšení oproti předešlým rokům – asi stárnu nebo co. Kolona 8 aut mířících přes Berlín do Rostocku se tedy dala do pohybu a Švédům se z té vozové hradby začínala třást kolena. V Rostocku jsme v přístavu lehce chybovali a jako již mnozí předchozí si vyzkoušeli typickou levou od soudruhů z NDR, kdy se nešlo už otočit a museli jsme tak zaplatit průjezd tunelem tam zpět. No nic pane Fritz, loď jsme stihli s přehledem, Švédskem projeli jak severní vítr a byli smutní, že namísto sněhu vidíme jen zelené louky a nezamrzlá jezera. Chuť nám spravilo naštěstí lyžařské středisko Grönklit, kde bylo sněhu dost a se zapadajícím sluncem jsme si konečně letos krásně zalyžovali. POKRAČOVÁNÍ