Nehody z nerozvážnosti

Určitě se vám to už také stalo. Pravidelně trénujete, poctivě se připravujete, chodíte včas spát, kvůli tréninku kašlete na ženu i na děti, všechny peníze tajně utrácíte za nové vosky či lyže, aby až přijde den D, tedy vysněný závod (Jizerská 50, Vasaloppet, ale i třeba Chrastavská šlápota), jste podali stoprocentní výkon. No a pak to přijde. Nervozita, stres, jestli jste něco neopomněli, zda toho frajera od vedle, co flirtuje s vaší drahou polovičkou, konečně umlčíte tím, že ho předjedete a to nemluvím ani o máze a občerstvování . . . Jak už to tak bývá, člověk má tendenci v tomto stavu uvěřit všemožným radám, co slyší okolo sebe, což je ještě ta lepší varianta. Jsou mezi námi ale i tací, co si vymýšlí vlastní zlepšováky a díky nim se pak večer v hospůdce u piva a pečené kachny můžeme vesele bavit. V následujících řádcích se můžete poučit z některých takových hodně nadějných pokusů o lyžařskou revoluci.

Příběh první – tableta je silnější než gel

Bylo to myslím loni v Německu, kdy jeden můj nejmenovaný svěřenec vymyslel dokonalý zlepšovák na občerstvování během známého závodu König Ludwig Lauf na 50 km klasicky. Nikomu o tom samozřejmě neřekl, aby měl oproti ostatním výhodu. Večer při přípravě věcí na závod si nalámal tablety proti křečím od Enervitu na malé kousky a nacpal je do stejnojmenných 60 ml gelů s myšlenkou, že tak ušetří při občerstvení čas a pozře rozpuštěnou tabletu i s gelem najednou. No, myšlenka dobrá, ale provedení poněkud horší. Takto pokoutně připravené gely 2 v 1 předal své nastávající spolu s pokyny, kde že má na trati být. Já sám jsem se vydal občerstvovat do jiných míst a když ke mně s pláčem během druhého okruhu přiběhla, nestačil jsem se divit. Onen nešťastník prý vždy přijal gel, pak ho zkoušel vypít a nakonec ho zahodil a se slovy, která bych snad ani po 10 hodině večer nebyl schopen opakovat, pokračoval dál v závodě. Poslední gel jsem mu tedy zkusil předat já, ani se mnou nebyl spokojen. Vrtalo mi to hlavou a v rozpacích jsem sbíral ze země zahozený gel. Otevřel jsem ho, zkouším se napít a ono nic. Ano, tušíte správně. Ty kousky tablet přes noc ve spojení s gelem nabobtnaly a uzavřely vchod tak dokonale, že by si slovo hermeticky před tím muselo sednout na zadek. Nepomohlo, ani když jsem na gel šlapal. Obsah jsme dostali ven, až když jsem na něj skočil, ale to prasknul na druhé straně ve sváru. Na obranu nutno podotknouti, že i přes tento handicap při občerstvení podal výborný výkon. Inu, není nápad jako nápad.

Příběh druhý – malá kombinéza

Tento příběh se odehrál už před pár lety během mezinárodního akademického mistrovství Rakouska v okolí Admontu. Měli jsme s klukama docela formu a po zisku několika medailí nás čekala klasická 30 hromadným startem, na kterou se chystali i známí Rakouští laufaři a závodníci jako závěrečný test před Mistrovstvím světa v Ramsau. Večer na pokoji jsme proto ze strachu, že nedostaneme vůbec šanci, ořezávali košíčky na holích na co nejmenší objem při zachování schopnosti odrazu (bylo umrzlo), odhazovali přebytečné řetízky, hodinky a další, holili se jako cyklisti a jeden z nás přišel dokonce s nápadem, že když pojede v menší kombinéze, tak bude mít lepší aerodynamiku. Neváhal uplatit holky vedle z pokoje, aby mu půjčili svoji kombošku a ač jsme se mu strašně smáli, neb vypadal jak had, co se zapomněl už šestkrát vysvléct, nastoupil takto na start. Trenér když to viděl, tak málem omdlel, ale už nestihl zasáhnout. Ostatní se pochechtávali, dívky kolem trati obdivovali jeho vypracovanou postavu a nebývale čnějící tvary mužského přirození. Všechno šlo docela hladce, pole se roztrhalo na několik skupin, my se drželi v té první spolu s Rakouským mančaftem, jenže asi po 10 km začal náš v tu chvíli už notně známý kamarád i přes největší formu ztrácet. Ta kombinéza ho totiž strašně škrtila, díky čemuž nemohl pořádně dýchat a prokrvovat svalstvo. Když už byl úplně zoufalý, tak v jednom ze sjezdů zkusil kombinézu nějak rukou roztáhnout, načež vylepšil svůj supermanovský obleček k dokonalosti. Prasknul mu totiž šev mezi nohama a v podpažích, takže zbytek závodu absolvoval v roztrhané kombinéze, ze které mu koukalo triko a většina bílých trenyrek. Ještě teď ho vidím, jak přijíždí do cíle, všichni se smějou a on úplně vyčerpaný prchá po poli před trenérem, který po něm házel snad všechno, co mu přišlo pod ruku. Pamatuju si, že cestu domů strávil chudák za trest uzavřen v zavazadlovém prostoru. Jo odpor vzduchu, to je svinstvo.

Příběh třetí – vylepšený bidon

Tentokráte jsem se v síti špekulantů nechal dokonale ulovit já. Před dvěma roky na Jilemnické 50, která se jela klasickou technikou z důvodu nedostatku sněhu na Benecku. Pořád jsem vymýšlel, jak si ulehčit občerstvování, když nejlehčí bidon na světě je ten od Enervitu, ale hrozně špatně se do něj pak vrací láhev, protože fusak na ni nedrží tvar. Přišel jsem s revoluční myšlenkou, kdy jsem celý bidon rozpáral a přešil tak, že lahev v něm držela pomocí dvou přesek, které šly snadno odepnout a po napití opět zapnout. Dokonalé, řekli by jedni, úplně na ho..o, opáčili by druzí. Jako obvykle jsem nestíhal start a přiběhl tam až na poslední chvíli, načež jsem si bidon moc stáhl kolem těla a celou první půlku trati jsem bojoval s tím, jak si ho povolit. Když už se mi to konečně podařilo, tak mě napadlo, že vyzkouším svůj zlepšovák a napiju se. Než jsem však stačil říct popel, zmizela mi navěky celá láhev kdesi v hlubočáku. Problém byl v tom, že jsem zmáčknul obě dvě přesky najednou, takže lahev v tu chvíli už nic nedrželo a mohla se tak svévolně vydat za svojí leteckou kariérou, načež já zůstal opět bez pití. Jo kdo jinému jámu kopá, sám do ni padá.

Příběh čtvrtý – jak profesionální cyklista občerstvoval běžce amatéra

V tomto příběhu nejde ani tak o chyby vzniklé svépomocí, ale spíše o špatnou domluvu a přemíru snahy, přesto se s vámi o něj musím podělit, neboť je to jeden z nejsilnějších příběhů, co znám. Letos během Vasova běhu ve Švédsku nás skvěle zásoboval po trati Ježek, bývalý profík na kole, který věděl, jak přesně a co podávat. Problémem bylo, že někteří z nás nebyli na takovou dokonalost řádně připraveni. Zhruba na půlce v mírném stoupání (pro znalce – za podjezdem silnice) se Fanda rozhodl nastoupit skupince ve které jel a poodjet jim. Ježek ho zprvu nepoznal a tak až na poslední chvíli zaregistroval svoji budoucí oběť. Rychle přeskákal přes stopy a stylem Usain Bolt doběhl Fandu a i přes zápornou odpověď na dotaz, zda chce podat tabletu, mu ji začal cpát v té rychlosti do pusy, čemuž se Fanda srdnatě bránil, protože tablety doslova nesnáší. Nakonec jeho silou zatnuté zuby povolily a Ježek mu skrz ně narval tabletu do chřtánu jako koňovi. Reakce přišla hned. Fandovi začala jít pěna z huby, jako když pejsek s kočičkou snědli mýdlo a začal se dávit. Připomínám, že se stále vše odehrávalo v rychlosti zhruba 19 km/hod do mírného kopce. Ježek bleskurychle pochopil vzniklou situaci a začal Fandovi stříkat do obličeje kolu s joňťákem ve snaze uhasit požár. Výsledkem bylo, že Fanda na skupinku, které chtěl ujet, ztrácel asi 50 metrů, měl celý obličej včetně očí zalepený od coca coly a díky tabletě krkal dalších 10 km, aniž by se při celém incidentu napil. To ale není všechno. Zhruba 15 km před cílem čekal opět Ježek s občerstvením po pravé straně . . . Fanda se v panické hrůze marně snažil přejet do levé stopy. Nepomohlo to. Ježek to prokouknul a mazaně ho dostihl. Pravda, tabletu mu už nenutil, měl v ruce připravené jen pití, na češ bezmocný Fanda povídá, dej mi gel. To ho zmátlo. Nevěděl co dřív a tak začal vedle Fandy opět utíkat ve snaze vyndat z kapsy co nejrychleji žádaný gel. To se mu nakonec povedlo, ale až v momentě, kdy mu Fanda narval hůlku mezi nohy a tak se při předání gelu ozvala obrovská rána. Ano, CT1 od Swixu to psychicky nevydržela a rozletěla se do kraje. Fanda začal bezmocně plakat. V klidu dopil gel i pití a chtěl Ježka poprosit, zda by mu z auta nedonesl nějaké náhradní hole. To už byl ale Ježek vědom si neskutečného průseru rychlostí světla zpátky i s náhradní holí a tak mohl nakonec Fanda dojet do cíle. Od té doby ale od nikoho občerstvení nepřijímá a Ježek s námi na závody už nesmí. Jo, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Tolik pár vzpomínek na nehody z nerozvážnosti. Doufám, že jste se poučili a nebudete už těsně před závody nic vymýšlet. Moje rada zkušeného závodníka zní, nedělejte nic nevyzkoušeného a nového, prostě jen to, co víte z tréninku nebo předešlých závodů, že bylo dobré a fungovalo, jinak by se vám to hrubě nemuselo vyplatit . . . Každopádně, pokud už budete špekulanti, tak si to prosím nenechte pro sebe, ať se má při dlouhých zimních večerech o čem vyprávět . . . Skol Mára