
V pondělí večer jsme rozděli posádky vozů na Tranziťáky a Iveťáky, nakoupili nějaký pivka, načež jsme vyrazili skrz Německo a Švýcarsko do Francie do Chamonix pod Mont Blanc. Cesta byla docela v pohodě, takže jsme ani jeden z řidičů naštěstí nespali. Po příjezdu jsme se ubytovali, zajeli si do Chamonix na nákupy, pokecali, nabalili batohy a těšili se na to, co přijde.

Středa, tréninku je třeba. Hned ráno jsme vyjeli lanovkou na Grands Montets do 3295 m n.m. kvůli aklimatizaci a celé dopoledne trénovali chůzi na mačkách, brždění cepínem, přechod přes skalní hřeben a tak dále. Některým to šlo krásně, někteří nám naopak opakovaně mizeli stále v údolí :-) Odpoledne už to bylo lepší a tak jsme se rozhodli vylézt nahoru na Petite Aig. Verte, což ne

byla vůbec žádná sranda. Ze záčátku v pohodě, ale následující velmi ostrý svah nám dal dost zabrat a byli i tací, co chtěli stále padat dolů. Ještě že jsme měli sebou ty šrouby do ledu. Mnohem větším problém se ale ukázal sestup z této ledové hůrky, který nám navíc komplikovali dva zcela nezkušení Holanďané, kteří kupili na svahu jednu chybu za druhou a my jen tajně doufali, že je nebudem zachraňovat. Štěstí, že to dokázali nakonec slézt a přežít. My zvolili různé postupy, Michal to sjel s lidmy dolů stejnou cestou, zbytek šel po skalnatém hřebínku a pak s Honzou slaňoval či se mnou a Šťovajzem šel ledový téměř kolmý traverz. Nakonec se nám naučila horolezcovat i Hanka, takže jsme s vypětím všech sil doběhli na poslední lanovku a mohli se vrátit zpět domů. Celou věc ještě okořenil Michal, když zjistil, že si nahoře nechal bundu a běžel si pro ní

rychlostí motorové myši. Večer se rozebírali prožitky a balili věci nahoru na Blanc.
Čtvrteční počasí říkalo jasně,že je summit day, bohužel my to nestíhali, takže jsme pouze vyjeli lanovkou na Mi

di

. Teda až po vyčkání nekonečné fronty. Cestu nahoru nám zpříjemnila (teda aspoň mě) jedna tůze krásná cholka z Ameriky, tak sen na ní hnedka zkoušel ty svoje triky, nevyšlo mi to ale prostě vůbec, zůstal tam s ní Štovík a já vypadal jak blbec :-) Nahoře jsme udělali 1000 fotek stejně jako Japonci a dalíš všemožná havěť okupující vrcholové věže s vyhlídkami. Pak jsme se navlíkli do sedáků, maček a tak, aby to vypadalo, že jsme pořádní horolezci a vyrazili po velmi dobrodružném hřebínku dolů na ledovcové plato. Nikdo nechtěl sp

áchat sebevraždu skokem dolů a tak se šlo najistotu. Dole jsme pak pozorovali horolezce, co si dávali žulové spáry a učili se výstup pomocí prusíku nahoru na chatu a opalovali se. Po výborné večeři na chatě Cosmiques jsme se věnovali vázání uzlů (holky moje, vy jste prostě jedničky) a karetním hrám - marijášek.

Ráno se ani nevstávalo, pač počasí bylo tragické přesně podle předpovědi a tak jsme zase tak trochu zevlovali na chatě. Po

obědě to vypadalo trochu lépe, takže jsme se navázali a šlapali na protější kopec se stejnou kótou jako měla chata, tedy 3613 m n.m. Cesta pod něj byla celkem dobrá, jen pár trhlinek, ale výstup už byl zase docela strmý a tak jsme se po překonání odtrhové trhliny rozhodli natrénovat opět výstup pomocí prusíku. Já to nejdřív vyběhl nahoru a natáhl fixní lano, načež čekal na zbytek, než ke mě doprusíkuje a pozoroval, jak se na nás pomalu, ale jistě valí kupa dalších mraků, takže v momentě, když jsem dělal skupinovou vrcholovou fotku, tak to nad námi prásklo a všichni začali zdrhat dolů, co jim nohy stačili. Snažili jsme se se Šťovajzem zachovat chladnou hlavu, ale v mo

mentě, kdy mě probil statickou elektřinou nabitý cepín, tak jsem vzal nohy na ramena taky. Všecha 4 družstva se dolů dostala asi tak za minutu a nebyla přitom nouze vyzkoušet si pořádně brždění cepínem. Všichni prošli, paráda. Naše družstvo

si to okořenilo ještě sjezdem v menší lavince po zadku a pak už jsme upalovali na chatu, pač se blížila další bouřka. Co dodat, než že to počasí opravdu není prdel. Večer nám náladu definitivně zkazila předpověď počasí na další den, n

eboť mělo začít sněžit a foukat okolo 100 km/hod. A pač opravd

u sněžit začalo, tak nám nezbylo nic jiného, než si dát vínko a zaposlouchat se do one man show v podání Radovana.
Sobotní ráno nás přivítalo více jak 30 cm nového sněhu a strašným mrazivým vichrem. Nedalo se nic dělat, tak jsme se oblékli do postrojů a vydali se bojovat s tou hrůzou. No popravdě, krom Mongolského psa bych tam v tu chvíli žádného jiného nevyhnal. Připadal jsem si jak někde v Grónsku, celej namrzlej, zapadanej sněhem, po pás v té bílé kaši a každou chvíli to se mnou v tom nárazovym větru seklo o zem, jen Šťovík, přezdívaný lední medvěd, z toho měl očivi

dně radost a fotil hlava nehlava. Opravdovou perličkou pak bylo opětovné překonání hřebínku k lanovce, kdy už to opravdu, ale opravdu moc sranda nebyla a tak nakonec došlo i na potupné plazení se po čtyřech, jen abychom to už měli za sebou a přežili. Povedlo se. Pak už jsme jen trochu odmrzli a sjeli lanovkou dolů. Jelo s námi hafo Japonců (přezdívali jsme jim Eskymáci), takže jsme jim cestou zaspívali Japonečku malou a

po příjezdu do Chamonix oznámili, že je to Jokohama, načež oni začali radostně vyskakovat z lanovky ještě před tím, než zastavila. Veče

r trávil každý po svém. Někdo na večeři, někdo u fotek a někdo šel na lov místních kočiček. Francouzky jsou hrozný emancipovaný krávy (to je výsledek celovečerního šetření), takže jsme sbalili raději krásný Norky (teda hlavně ta moje, co jmenuje se Tone) a šli v poklidu kolem půlnoci spát.
Něděle je od slova nedělat a to my prosím bezpečně dodrželi. Někdo vyrazil na dle svého uvážení dostatečný výlet (jako nejlepší varianta se ukázal vyhlídkový chodník Balcon Mont Blanc), někdo zase strávil den po místních kavárnách a nákupech, no a my s Michalem vyzvedli naše Norky a šli si s něma zalézt do krásné lezecké oblasti přímo v Chamonix. Láska dělá divy, takže jsem tahal cesty i v sandálkách, neb lezečky zůstaly doma a parádně jsme si to užili. Odpoledne zbyl čas i na koupání, spánek a obídek před cestou domů. V pět jsme napakovali naše auta, prohodili si posádky vozů, nechali viset na plotě trenyrky a vyrazili domů. Cesta to byla dlouhá , ale díky střídání řidičů v pohodě, takže jsme ráno v šest dorazili na Pankrác (já teda chtěl pokračovat ješ

tě směr Norsko) a mohli zájezd zdárně ukončit. Byl krásný i přesto, že nám vrchol zůstal zapovězen, tak snad to vyjdepříště.
PS: pokud se Vám na z

ájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůžete. když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, lae krize je krize)
Více fotek ze zájezdu najdete zde:
http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlanc#a od Hanky a Pavla zde:
http://picasaweb.google.com/hanarih/MtBlanc132072009#a od Jirky zde:
http://www.math.cas.cz/~rakosnikŠťovík vám jako bonus složil krásnou básničku, tak tady ji máte:
Mont Blanc - Jan Šťovíček
Vítr cloumá naším plánem
- že si prostě v jednu vstanem,
vypijeme čaje, kávy,
sníme trochu horké stravy.
Že pak navážem' si Zuzku, Hanku
a vyrazíme k Mont Blanku...
Však ten vítr, jak jsem říkal,
co po terase vodu stříkal,
přihnal mraky sněhu k ránu,
čímž zasadil těžkou ránu
té původní stratégii.
Má teď krůček k tragédii:
tlak klesá, že tlakoměry
ukazují všemi směry.
Hromy, blesky, běh ve smyku,
rychle zdrhnout do Cosmiqueku.
Ještě že Radovan a jeho trio
drží humor. Porko Dio!
Lana praskaj' jako lanka,
když zafouká od Mont Blanka.
Hory počkaj', milí, zlatý...
problém bude vylézt z chaty.
A když nepřestane sněžit,
půjde hlavně o to přežít . . .