Videoreportáž ze závodu a rozhovor se mnou naleznete zde: CT-Veké Karlovice (záznam začíná v čase 10:17)
Týden uplynul jako voda, regenerace také nějaká proběhla (víla funguje-doporučuji) a už jsme jeli do Asie
(na Moravu) do Vizovic za Ježkem a Májou, neboť nás čekal další dálkový běh, tentokráte Karlovská 50 ve Velkých Karlovicích. Už cesta byla velkou zábavou, neboť od rána hustě sněžilo, po celé republice byla vyhlášena sněhová kalamita a v rádiu se střídala Ladovská zima od Nohavici s informacemi, kde všude se nedá projet . . . takže jsme naplnili Máňu (Hyundai Atos) k prasknutí (já MaMut s Panem Opičákem, Klára s Rezkou, 4 velká zavazadla a vak s 6 páry lyží a holí, navíc 2 lahve vína, aby se Klára se mnou nebála). Start v 19:00, z Jičína do Hradce přes Reisovy Zapadlé vlast
ence v Kérkonoších (normální trasa byla neprůjezdná) jsme dojeli s dvojtou prohlídkou pangejtu už za 2,5 hodiny, pak byl ještě trochu problém najít cestu mezi Prostějovem a Přerovem (bylo vidět jenom bílo) a po kličkování mezi Hulínem a Holešovem mě Klára začala podezřívat, že tam musim někde mít milenku, neboť jsme jeli městským parkem i přes zamrzlý rybník . . ., ale Vizovice jsme nakonec o půl 2 ráno našli.
Týden uplynul jako voda, regenerace také nějaká proběhla (víla funguje-doporučuji) a už jsme jeli do Asie
(na Moravu) do Vizovic za Ježkem a Májou, neboť nás čekal další dálkový běh, tentokráte Karlovská 50 ve Velkých Karlovicích. Už cesta byla velkou zábavou, neboť od rána hustě sněžilo, po celé republice byla vyhlášena sněhová kalamita a v rádiu se střídala Ladovská zima od Nohavici s informacemi, kde všude se nedá projet . . . takže jsme naplnili Máňu (Hyundai Atos) k prasknutí (já MaMut s Panem Opičákem, Klára s Rezkou, 4 velká zavazadla a vak s 6 páry lyží a holí, navíc 2 lahve vína, aby se Klára se mnou nebála). Start v 19:00, z Jičína do Hradce přes Reisovy Zapadlé vlast
ence v Kérkonoších (normální trasa byla neprůjezdná) jsme dojeli s dvojtou prohlídkou pangejtu už za 2,5 hodiny, pak byl ještě trochu problém najít cestu mezi Prostějovem a Přerovem (bylo vidět jenom bílo) a po kličkování mezi Hulínem a Holešovem mě Klára začala podezřívat, že tam musim někde mít milenku, neboť jsme jeli městským parkem i přes zamrzlý rybník . . ., ale Vizovice jsme nakonec o půl 2 ráno našli.V pátek jsme vyrazili do Velkých Karlovic, podívat se na tu slavnou trať, o které mi vš
ichni už léta vypráví, jaká je krásná a kopcovitá . . . Namazali jsme zkusmo lyže (Rezka podporovala variantu s dehťákem od Startu, neboť voní po salámu) a vyrazili. Po kilometru přišel první šok. Trasa vede přes vlakové koleje. No paráda. A potom následuje mírný výjezd do sjezdovky, čehož jsem si všimnul až když v protější stopě projel sjezdař v přeskáčích. Zprvu jsem si říkal, nu což, kousek stromečkem, ale ono to bylo kilometr a půl . . . myšlenky na pěkné umístění braly za své, zvláště pak, když se toto stoupání po chvilce odpočinku opakovalo do vedlejší sjezdovky. Začínal jsem pomalu chápat, proč ženy mohou jet jen poloviční trasu. Naštěstí pak už přišly jen oblíbené roviny na soupaž a dva táhlé kopce na krásný stříďák, jen jsem tak nějak nechtěl věřit, že máme ujeto tak málo kilometrů. Hlavní šok ale přišel 2 km před cílem. Cesta vedla ukázkově podél vody a z ničeho
nic se prudce zalomila na 300 m do horolezecké stěny, kde by Joska Rakoncaj musel začít jistit . . . propadal jsem panice, těžší trať jsem v životě neviděl . . . následoval sjezd se zatáčkou do protisvahu, jejíž konstruktér počítal s délkou lyží tak 175 cm maximálně, takže mé 210 cm douhé Madshusy se zapíchly do svahu a řádně probraly kořenový systém půlky lesa, ale jak říkají pašáci, bylo to bez pádu. Pak už jen přeskok přes koleje a hurá do cíle. Při pomyšlení, že to zítra budu muset jet dvak
rát, jsem začal plakat a zeptal se Ježka, za co že mě to trestá? Rychle jsme se přesunuli do Štramberka k Hance, kde jsme zašli pod Štrambersků Trůbu do místního pivovaru na večeři a upekli sázku, že Já s časem na 50 km + Májin čas na 25 km budeme rychlejší než součet času Ježka a Kláry (to zas byla blbost). Ti co prohrají budou muset vítězům sloužit a dělat otroky. Ještě samozřejmě proběhla příprava lyží (LF Green, LF Graphite, HF Orange - vše od SkiGo), na trať 50 km jsme navíc zažehlili Base od S
kiGo.Na závody jsme dorazili celkem v pohodě jen s 10 min zpožděním, což je na nás myslím rekord rekordů. Počasí nestálé, mírné až husté sněžení, teplota od -1 do -3°C, vlhkost vzduchu i sněhu proměnlivá, takže jsme mikrokontakt narozdíl od jiných velmi rychle zavrhli. Mazali jsme v tomto pořadí vždy do jedné vrstvy: Start Terva 0/-3°C, Rode Multigrade + Rode Multigrade Fast, Rode Blue Super, Rode Super Extra + Rode Blue Super Fast. Pak proběhlo pohodové sra.í ve škole, kde bylo zároveň zázemí pro závodníky, prezentace, sprchy a občerstvení, zkrátka vše na jednom velkém, přehledném a teplém místě, první kladný bod. Druhý přišel v zápětí, neboť jako číslo jsme dostali košilky a ne ty papíráky jako na ostatn
ích závodech. Trochu mě rozesmála informace, že start je přesunut o 5 min dopředu, neboť České dráhy změnily jízdní řád a závodníci by tak nestihli projet přes koleje před průjezdem vlaku. Máza byla skluzná, ale pač se to mydlilo, tak trochu méně tutová, takže jsme rozhodli ještě přidat vrstvu Rode Muligrade a Rode Super Extra = výsledek byl dokonalý (rychlé a tutové lyže po celý závod), jen mě trochu stresovalo, že už všichni odešli na start, hlasatel říká posledních 5 min do startu a já si furt v klidu mažu lyže.Start jsem tak tak stihl, ale nechal jsem v autě svoji závodní čepici a bidon s gely a tabletami proti křečím. No nic, bude mi teplo a gel mi snad v případě potřeby podá věrná fanynka Helča při průjezdu do druhého kola. Odtstarováno. Do závodu najednou vyráží všichni, muži, ženy a zároveň krátká i dlouhá trať. 
Docela frmol, nechávám se unést a ve strachu před vlakem peláším dopředu co to dá, abych nezůstal nic dlužen svým pověstným startům. V první sjezdovce zjišťuju, že když se jde stromečkem pěšky, tak je to méně namáhavé, ale hlavně stejně rychlé, jako to běžet, takže jsem mile potěšen a v klidu si pokračuju dál. Okolo se míhá jeden borec za druhým. Nechci se nechat v těch kopcích, co se normálně jezdí výtahem, utahat a tak se držím vzadu ve druhé skupince a nikam extra nepospíchám. Co je až neuvěřitelné, že před námi jede hrozně rychle rolba, takže naše stopy nejsou vůbec 
zapadané. Paráda, další plus pro organizátory. Na otočce pod hranicí se skutečnou Asií (se Slovenskem) jsme dojeli čelo závodu a když jsem tak borčíky viděl, jak to přepálili, bylo mi jich až trochu líto. Přišel malý kopeček a rázem z 8 lidí zbyli jen 4. Paráda. To nám vydrželo až do průjezdu do druhého kola, kde se začalo konečně trochu závodit. Diváci jásali, všichni pili a papali gelíčky a tak koukám a vyhlížím Helču, kde že je moje záchrana. Nikde. O ou. A sakra. No nic, polkl jsem, ještě jednou se smutně ohlédl, zda Helču někde nezahlédnu a kvapil pílil dál. Před vlakem jsme projeli jen tak tak, už mi houkal motorák za zadkem . . . V první sjezdovce se oddělil pozdější vítěz (mladej kluk, co neví, že do kopce se neběhá, ale chodí :D) My zůstali 3, po dalším kopci už jen dva a vypadalo to, že v klidu pojedem a rozdáme si to až v cílovém prostoru, takže jsme se chvíli střídali, ale pak už borcovi nezbývaly síly a tak jsem mu po
odjel dříve než jsem plánoval. Ztrátu na prvního mi hlásili 3 minuty. Tak si tak jedu a najednou slyším, že už jen minutu, za chvíli že už jen 20 sekund a za daší chvíli ho už vidím. Dojel jsem ho přesně pod tím posledním prudkým výlezem do kopce, koukám, jak je chudák vystrašenej a tak mu říkám: 'Neboj, tohle to já nepoběžím, na to už jsem moc starej!" A jak jsem řekl, tak se i stalo. On to vyběhl jak gazela když běží nakoupit a já se nahoru v klidu šoural jak šnek z hospody. Následoval ještě finiš, ale už jsem to nestihl a tak jsem dojel těsně druhý, 
z čehož jsem měl upřímnou radost. Po dojetí na mě čekaly kamery České televize a rozhovor, jak že se mi to líbilo a tak podobně. Já blbec řekl pravdu, že to bylo moc krásný a dobře připravený a že se sem velmi rád ještě někdy vrátím a znovu si zazávodím, čímž jsem si sám na sebe upletl dost nebezpečný bič. No nic, mediální mr.ky byly pořešený a zbývalo už jen jít slavit do stánku s občerstvením, kde na přání nalévali čaj se slivocí (teda jen do doby, než jsme ji vyžahli).
Docela frmol, nechávám se unést a ve strachu před vlakem peláším dopředu co to dá, abych nezůstal nic dlužen svým pověstným startům. V první sjezdovce zjišťuju, že když se jde stromečkem pěšky, tak je to méně namáhavé, ale hlavně stejně rychlé, jako to běžet, takže jsem mile potěšen a v klidu si pokračuju dál. Okolo se míhá jeden borec za druhým. Nechci se nechat v těch kopcích, co se normálně jezdí výtahem, utahat a tak se držím vzadu ve druhé skupince a nikam extra nepospíchám. Co je až neuvěřitelné, že před námi jede hrozně rychle rolba, takže naše stopy nejsou vůbec 
zapadané. Paráda, další plus pro organizátory. Na otočce pod hranicí se skutečnou Asií (se Slovenskem) jsme dojeli čelo závodu a když jsem tak borčíky viděl, jak to přepálili, bylo mi jich až trochu líto. Přišel malý kopeček a rázem z 8 lidí zbyli jen 4. Paráda. To nám vydrželo až do průjezdu do druhého kola, kde se začalo konečně trochu závodit. Diváci jásali, všichni pili a papali gelíčky a tak koukám a vyhlížím Helču, kde že je moje záchrana. Nikde. O ou. A sakra. No nic, polkl jsem, ještě jednou se smutně ohlédl, zda Helču někde nezahlédnu a kvapil pílil dál. Před vlakem jsme projeli jen tak tak, už mi houkal motorák za zadkem . . . V první sjezdovce se oddělil pozdější vítěz (mladej kluk, co neví, že do kopce se neběhá, ale chodí :D) My zůstali 3, po dalším kopci už jen dva a vypadalo to, že v klidu pojedem a rozdáme si to až v cílovém prostoru, takže jsme se chvíli střídali, ale pak už borcovi nezbývaly síly a tak jsem mu po
odjel dříve než jsem plánoval. Ztrátu na prvního mi hlásili 3 minuty. Tak si tak jedu a najednou slyším, že už jen minutu, za chvíli že už jen 20 sekund a za daší chvíli ho už vidím. Dojel jsem ho přesně pod tím posledním prudkým výlezem do kopce, koukám, jak je chudák vystrašenej a tak mu říkám: 'Neboj, tohle to já nepoběžím, na to už jsem moc starej!" A jak jsem řekl, tak se i stalo. On to vyběhl jak gazela když běží nakoupit a já se nahoru v klidu šoural jak šnek z hospody. Následoval ještě finiš, ale už jsem to nestihl a tak jsem dojel těsně druhý, 
z čehož jsem měl upřímnou radost. Po dojetí na mě čekaly kamery České televize a rozhovor, jak že se mi to líbilo a tak podobně. Já blbec řekl pravdu, že to bylo moc krásný a dobře připravený a že se sem velmi rád ještě někdy vrátím a znovu si zazávodím, čímž jsem si sám na sebe upletl dost nebezpečný bič. No nic, mediální mr.ky byly pořešený a zbývalo už jen jít slavit do stánku s občerstvením, kde na přání nalévali čaj se slivocí (teda jen do doby, než jsme ji vyžahli).Ježek boj
oval jako lev, jel stále v mém těsném závěsu a kryl mi tak záda. Chvílema jsem měl i strach, že mě dojede, ještě že zlomil ten bodec u hůlky a nemohl řádně píchat, jak má normáně ve zvyku. Nakonec z toho bylo krásné a do budoucna nebezpečné 18. místo. Klára se na poloviční trať, než má normáně ve zvyku, vydala s úsměvem a ten jí vydržel až do cíle. Nejen že pronásledovala Ježka, ale zároveň tvrdě drtila soupeřky, což ji za cílovou čarou vyneslo konečné 3. místo v ženách a to ještě na trati dokázala opět předvést jeden z
e svých kotrmelců na lyžích se dvěma vruty prohnutě. Mája se rozhodla podpořit můj výkon tím svým a tak jela výrazně rychleji než má ve zvyku (zhruba o 25 minut) a dalo by se říct, že v podstatě předjela sama sebe, tedy Máju. Bylo z toho až neuvěřitelné 8. místo a poctivá radost. Já jel ale příliš pomalu, takže jsme sázku prohráli a potupně již skoro týden musíme Ježkovi a Kláře sloužit a navíc je oslovovat Pane Velkotovárníku a Magmazel, no hamba . . . Vyhlášení dopadlo výborně, večer jsme to ještě osla
vili na Pasekách u paní Ježkové.Normální lidé po závodě odpočívají nebo se chodí vyjet, respektive vyťapat. Ježek se rozhodl nás zabít. Odvezl nás autem na sedlo Dušná nad Vsetínem a že prý se jen tak sklouzneme po hřebenu. Po prvních 5 km do brutálního kopce na Ptáčnici mi pomalu docházelo, že to nebude sranda a marně jsem vzpomínal na roviny v Jizerkách. Ježek se jen culil a ostrým tempem pokračoval prý po hřebeni (já to teda viděl tak, že jsme neustále sjížděli a vylézali nějakou osmitisícovku
) přes Lušovku až na Vsáckou Tanečnici. Zde jsme oba s Klárou odpadli a museli jsme se vrátit. Ještě že byla celá cesta řádně upravena "rolbičkou" (já bych to teda nazval multikárou s pásama a stopařem). No posedních 5 km jsem už opravdu sotva lezl. Chata Vsácký Cáb pro mě byla neskutečným vysvobozením a v podstatě jakýmsi vzkříšením, neboť zde bylo spousta jídla, pití a taky Mája. Nebýt té chaty, tak jsem jel dolů k autu v zinkovém obalu . . . Myslím, že težší "30" na světě pro běžkyře není :-) Opět jsme ještě zajeli 
na Paseky, napěchovali Máňu zase až po střechu a domů doslova proletěli za 3:45 z Vizovic až do Liberce. Co více dodat, než že to byl parádový víkend okořeněný kvalitními výsedky v krásném závodě, který vřele všem doporučuji.
) přes Lušovku až na Vsáckou Tanečnici. Zde jsme oba s Klárou odpadli a museli jsme se vrátit. Ještě že byla celá cesta řádně upravena "rolbičkou" (já bych to teda nazval multikárou s pásama a stopařem). No posedních 5 km jsem už opravdu sotva lezl. Chata Vsácký Cáb pro mě byla neskutečným vysvobozením a v podstatě jakýmsi vzkříšením, neboť zde bylo spousta jídla, pití a taky Mája. Nebýt té chaty, tak jsem jel dolů k autu v zinkovém obalu . . . Myslím, že težší "30" na světě pro běžkyře není :-) Opět jsme ještě zajeli 
na Paseky, napěchovali Máňu zase až po střechu a domů doslova proletěli za 3:45 z Vizovic až do Liberce. Co více dodat, než že to byl parádový víkend okořeněný kvalitními výsedky v krásném závodě, který vřele všem doporučuji.