Tauernská cyklostezka, aneb kudy Alpami po rovině

Ve čtvrtek ráno na nás s Kraťasem a Ivčou čekalo na Čerňáku v Praze spousty velmi rozespalých lidiček, co chtěli vzít do Rakouska na kola a tak jsme jim to teda umožnili a vzali je. Přibrali jsme ještě Benešováky a Budějovičačky a pak se přesunuli na start na Kniepass. Vedro bylo obrovské a tak se skoro všichni už od začátku koupali v řece či jezírkách při cestě. Bylo to opravdu po rovině, takže ani netrvalo dlouho a většina dorazila na ubytování, dokonce jen s půl hodinovým zpožděním na začátek večeře, ale Pepa s Doris se nenechali rozhodit a přihřívali a přihřívali. Trochu dramatu nám připravili děda s babičkou, co vzali na výlet vnoučata a s mým doprovodem dorazili až za tmy o půl desáté večer, ale pač dorazili, tak si zaslouží slávu. Únava byla velká a tak se šlo brzo spát.

Páteční ráno bylo slunečné a tak i přes brzký budíček vyskákali všichni svěže z postelí a po snídani jsme se mohli přesunout na Krimelské vodopády, kde se v okolí pasou křivonohé krávy. Panečku, to bylo vody. Od nich už jsme jeli pěkně po svých na kolech po krásné cyklostezce. Hned na úvod byl viděn krásný skok na zajíce z kola v zatáčce, který si vyžádal následné ošetření, ale díky hrdninskému pojetí vyndavání kamínků z kolene se mohlo po chvilce opět pokračovat. Vedro a sluníčko vystřídaly odpoledne varovné mraky a taky brutální bouřka, před ktrerou jsme se schovávali, jak jen to šlo. Někdo ve vlaku, někdo ve strachu v buse, jiní ve chlívě a nejsilnější skupina se asi vytvořila v autobusové zastávce, neboť byla i s ložnicí, myčkou nohou a občerstvením. Tentokráte stihli večeři všichni v pohodě a dokonce proběhla ještě večerní koupel v jezeře na Adama. Nutno podotknout, že kapr nekouše, ale žužlá.

Sobota začala zamračeně, ale se zlepšující se tendencí. Všichni uháněli jako o závod a tak když jsem se je snažil dojet, tak jsem se pro změnu vyflákal já. Pravda, že kdybych se neotočil za tou kočičkou se psem, tak jsem si býval byl všiml, že už je tam zatáčka, dřevěnej most, plot a běžec, ale zase bych se tak hezky nepokochal a neudělal ukázkové dvojté salto i s kolem přímo na toho běžce. Výsledkem bylo pár bolůstek, ulomená řidítka a vytržený pedál. Jo padat se holt musí umět. Taky se docela tento den, ač nebyla středa, píchalo, takže se pořád měnily duše. Polední pauza byla u známé velkolepé soutěsky Lichtensteinklamm, kam všichni vyrazili a než se vrátili, byla tu zase bouřka, tak pár odvážných vyrazilo v domění, že to stihnou (nestihli to nestihli, hi hi hi) a zbytek raději už zůstal v buse. Večer byl závěrečný večírek, který dokonce dva nejmenovani protáhli až do ranních hodin s návštěvou místního klubu a byla to mylsim velká paráda.

V neděli jsme si opět přivstali a busem přejeli až na Pass Lueg, od kud nás čekala pohodová projížďka až do Salzburgu. Cestou byly dvě velké zajímavosti a opravdu nevím, která z nich byla větší. Stádo oslů, co se nechali krmit a cukrárna v Halein, kde maj neskutečný mega poháry, který jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. V centru Salzburgu jsme pak před fotek chtivými Japonci obestavěli sochu Mozarta tak, aby nešla fotit a šli si projít centrum. No a pak už zbývalo jen 5 km k busu, kde se vše naložilo, vykoupalo a mohlo se frčet domů.

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Taury_kola#

Ortler, aneb ještě trocha toho lezení

Poslední velehorský zájezd letošní sezóny mířil do Itálie na nejvyšší horu Rakouska-Uherska, tedy Ortler vysoký 3905 m n.m. Když nás bus vyhodil ve městě Prad v půl sedmé ráno na parkovišti, vypadali všichni jako krtci. Přebalili jsme a jeli pak ještě místím busem do Suldenu, odkud nás lanovka vyvezla na chatu Schaubachhütte. Zde jsme si dali sváču a nachytali trochu toho bronzu na místních lehátkách. Pak bylo školení o navazování, načež jsme vyrazili na ledovec nacvičovat vše potřebné. Nejvíce se činila Verča a Evča, ketré padaly tak vehementně, že po nich zůstala na svahu krev. To Karel už jsi dával pozor a jeho brada tentokráte zůstala bez šrámu. Následoval aklimatizační výstup na Corno di Solda a pak skalnaté hřeben přes Suldenspitze a poněkud krkolomný sestup sutí a skálou zpět na ledovec. To už si pro nás připravil svůj nejlepší výkon Václav, jenž se bez předchozího varování vrhl pohlavě do trhliny. Zbytek družstva ho nejdříve zdárně včas zastavil, takže Vašek zvládl nakonec vylézt sám a potom se mohl začít vklidu smát. Zbytek cesty už byl v pohodě a tak jsme si mohli dopřát na chatě večeři, Rádlera a večerní souboj v kostkách. Hitem se stalo zvláště získávání čárek :-)

Páteční den byl ve znamení pohodového přesunu mezi chatami nazvaný Tour de Bier, neboť jsme postupně navštívili chaty Hintergrathütte, K2hütte, Tabarettahütte a končili jsme až na Payerhütte. Cestu nám kromě opalování s popíjením zpříjemňovala ještě zvířátka (orel bělohlavý, svišti a ovečky). Někteří měli moc lehké batohy, tak si sebou nesli navíc ještě pár šutrů (prej na skalku). Z poslední chaty jsme ještě na chvilku šli nacvičovat postup po feratě a slaňování se spouštěním. Po večeři nás "BABA" vyhodila, tak jsme šli ještě na chvilku hrát karty a pak už po západu slunce šli pěkně do pelechu, pač jsme ráno brzy vstávali.

Vstávalo se opravdu velmi brzy, neb snídaně byla už v 5 hodin ráno a v 6 jsme vyráželi. Ze záčátku se prochází sutí, pak trochu lezení po skále, následuje ferata, pak ostrý skalní hřebínek, který jsme zafixovali fixním lanem, traverz sutí a ledovcem už v mačkách, pak pár trhlin a šup, už jsme lezli 65° ledopádem až k bivaku. Dali jsme si sváču a naše skupina si zapla rádio. Pokračovali jsme skrze trhliny prudkým svahem na náhorní plato, přičemž na celém kopci panovalo podezření, že je zde i Pepin s Postřižin. Ani jsme se nenadáli a už jsme si u vrcholového kříže gratulovali. Krásné počasí nám dopřálo nezapomenutelné výhledy. Dolů jsme šli opět z vesela a šlo nám to pěkně rychle. Od bivaku jsme slaňovali a pak asi hodinu museli čekat, než se nám uvolní ferata. Zvládli jsme to celkem suše, jen Verča si chvíli zkoušela tanečky na laně. Na chatě jsme se trochu občerstvili a seběhli ještě dolů na Tabaretku, kde nás čekala opět neskutečně obrovská večeře, navíc s více než perfektní obsluhou. Chvilku se opět pokecalo a pak jsme do jednoho padli za vlast. Není divu, byl to dnes fakt výkon.

V neděli se sice nedělá, ale my vyrazili ještě na velmi těžkou feratu. Hned na začátku varovala před nástupem výstižná cedule s babičkou a psem na vodítku. Bylo to opravdu výživné, některé úseky jsme tam vyseli na laně jak ramínka ve skříni, dokonce jsme museli i trochu vypomáhat. Naštěstí to nahoru už nebylo tak daleko, takže to všichni zvládli a mohli jsme společně pogratulovat Honzoj, neb tou feratou oslavil svoje narozeniny. Nahoře nás čekala Evča jako věrná faninka a taky Rádler za odměnu. Děkujeme. O zábavu se tentokráte postaral jeden místní pán, kterému se více než líbil náš guide Honza a málem z toho bylo výstavní fopá. Máme štěstí, že nám Honza nenosí kožené kalhoty. Pak už jsme jen seběhli dolů do Suldenu, kde probíhala místní slavnost na počest našeho vylezení Ortleru, posbírali jsme zbytek skupiny, i Terezku s Karlem a jeli busem dolů, kde proběhlo koupání v ledovcové řece (teplota 4,5 cm) a přebalení věcí. Vyzvedl nás autobus s druhou skupinou a jeli jsme všichni spokojení domů. Nezbývá dodat, že se poslední letošní vysokohorský zájezd opravdu vydařil.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Ortler#

Fotky od Evika: http://picasaweb.google.cz/seidlerova.eva/OrtlerSrpen200902#

Triglav, aneb výstup nad mraky

Po téměř týdnu volna a nutné regeneraci břišních svalů namožených na posledním zájezdu jsem pokračoval na další z nich, tentokráte do Slovinska, Julských Alp, konkrétně pak na jejich nejvyšší horu, majestátný Triglav, který se ční do výšky 2864 m n.m. V pátek večer jsme senalodili na palubu busu a skrze Němci ucpanou dálnici se prodírali až do doliny Vrata. Tou jet autobusem je už samo o sobě dost velký zážitek. Každopádně jsme dojeli až na Aljaževov dom, kde jsme posnídali, přebalili batohy a také se rozdělili. Zatímco Zuzka s Tomášem a svojí skupinou 2 variantou A mířili do sedla Luknja a pak dále přes lavinou téměř zničenou Tržašskou koču až na dom Planika, tak my se jako skupina 1 varianta B vydali rovnou vzhůru severní stěnou cestou přes Prag na Triglavski dom. Cesta stoupá strmě pomocí umělých kolíků a kramlí, občas se objeví i to ocelové lano. O pocení nebyla nouze, stejně tak jako o focení. Sluníčko nám vystřídaly mraky a strach z bouřky, která byla na 3. hodinu hlášena a proto jsme se moc nezdržovali a mazali rychle na chatu. Skoro všichni to stihli na čas, i když bouřka nakonec vůbec nepřišla, jen v noci trochu pršelo. Po ubytování jsme obsadili místní hospodu, dali si místní dobroty a pak celý večer tvrdě hráli člověče nezlob se, které mělo své vítěze i poražené (zvláště fialové figurky jakoby byly zakleté). Malá skupinka, co vyrazila ještě na návštěvu na chatu Planika se brzy vrátila a následně se připojila k nám. Ještě chvilku jsme poseděli no a pak už hurá na kutě. O tom, co se v dolním i horním pokoji dělo, vám snad ani nebudu vyprávět. Sodoma komora!

Nedělní ráno nás přivítalo mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Nenechali jsme se odradit a po snídani vyrazili na cestu. Začalo to pěkně z ostra po feratě na Malý Triglav, kde se k nám připojovala druhá skupina. Na hřebínku bylo pěkně těsno a docházelo k neustálému míjení protijdoucích turistů, což představovalo asi největší riziko. Dokonce se nám objevilo i sluníčko a trochu toho modra. Děkujeme. Po další chvilce už jsme byli až na samotném vrcholu. Hurá. Následovali přípitky, gratulace a samozřejmě nemohla chybět líbačka po společném dosažení vrcholu. Asi za hodinku dorazili i Zuzka s Tomášem, ale to my už začali pomalu scházet dolů. Sestup nebyl pravda úplně jednoduchý, byl zajištěn opět ocelovým lanem a v některých úsecích byl i poměrně vzdušný, nic méně všichni ho překonali s úsměvem a pak už to bylo na Tržašskou koču jen procházka po chodníku. Zde jsme se všichni občerstvili a nevěřícně kroutili hlavou nad vybavením některých batohů. Zvláště odstrašující byl dvoupatrový penál s dvěma pravítky, sadou zvýrazňovačů a železným kružítkem. To sem ještě neviděl. Pak už následoval jen útrpný sestup dolů do doliny Trenta, kde nás čekal autobus, pívečko a krásně vychlazená řeka Soča na koupání. Celé odpoledne se honily mraky na déšť a ten naštěstí přišel až cestou domů, takže nám počasí oproti tragické předpovědi opravdu přálo. Julky sbohem, už se do vás příště zase těším.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Triglav#

Walliské Alpy, aneb jak jsme se nasmáli

Ráno v sedm mě po překrásné noci na oslavu výstupu na Matternhorn vyzvedl v Taschi autobus a mohl jsem se tak připojit ke své skupině. Dojeli jsme do Saas Fee, prohlídli si město, přebalili batohy a vyrazili lanovkou nahoru na Britanyhütte. Docela dobrá skupina, říkal jsem si v duchu a vůbec netušil, jaká že zábava mě to čeká. Po příchodu na chatu se šlo ještě na vyhlídkový kopec, někdo jen svadčil a zbytek prachsprostě dospával noc strávenou v buse. Odpoledne jsme pak šli za barák provádět nácvik na ledovec. No velká paráda. Zkušeně jsem si vzal na starost kontrolu dobře zapnutých sedáků, zatímco kluci museli kontrolovat jen mačky a cepíny. Pak jsme se učili s tím nádobíčkem pracovat (myslim jako cepín, lano a tak ...), načež přišlo na řadu zachytávání pádů a vlakový průvod s velmi náročným přeskokem přes trhlinu (někteří se nám i utopili). Když nám přišlo, že už všichni všechno umí, tak jsme to ukončili a šli na véču. Večer už se jen připravili batohy, vypilo se hodně tekutit, neboť zavodňovat je nutné a šlo se do hajan.

Páteční budíček už o 3 hodině (zabít toho, kdo to vymyslel) byl více než tragickou událostí, však popasovali jsme se s tím statečně téměř všichni, takže mohl být ve 4 odchod. Na cestu nám nesvítil měsíc, ale okolo procházející bouřka, takže chvílema to tam vypadalo jako na Václaváku. Poskládali jsme celkem 3 lanová družstva pod vedením odborných ptáků, jako první jsem razil cestu já pod názvem Orel, druhý šel Dušan jako Volavka a ze zadu nás kontroloval Tomáš alias Poštolka. Bouřka odešla, trhliny držely a tak jsme po chvilce dorazili do sedla. Teda kromě Tomova družstva, které jsme museli nalákat na Mácu bez podprsenky, jinak by asi nepřišli. Ze sedla už to byl jen malý kousek na samotný vrchol Strahlhornu a tak jsme nahoru skoro doběhli :-) Výhledy byly opravdu parádové, kompletní panorama Monte Rosy i s Matternhornem a Mt. Blancem, na druhé straně Jungfrau a Mnich, co více si přát, navíc jsme všichni společně dosáhli vrcholu . . . Teda vlastně jednotlivě po daných družstvech, pač bylo nahoře málo místa. Dolů už to šlo samo, jen jsme v sedle vyzvedli Evu, která si zde předplatila solárko, také se trochu přiopekli a s trochou strachu se vydali nazpět zkrze ty velké trhliny, dokud sněhové mosty ještě alespoň trochu držely. Posledních 500 m nahoru na chatu bylo opravdu docela výživných (domů a do kopce, kdo to kdy viděl?). Následovalo zasloužené pívečko a večeře, po níž se hrála velmi smysluplná hra Bang, jejíž pravidla neznal asi nikdo. Trochu ostudy nám způsobila jedna Češka, která žije ve Švýcarsku a my jí celou dobu hodnotili z mužského pohledu dost hlasitými poznámkami, aniž bychom tušili, že nám rozumí. No nic, sranda byla a Štramberk to jistí :-)

V sobotu se naštěstí vstávalo až v půl 6, takže ráno už neměl nikdo nateklý obličej a všichni se tvářili moc moc příjemně. Došli jsme opět na lanovku a pak vyjeli metrem jakoby na Petřín i se zastávkou na "Nebozísku". Pak trochu procházka po sjezdovce a už jsme se zase navazovali, pač nás čekalo celé pole velkých trhlin. Ještě než jsme ale vyrazili, tak jsme dali Gábi pořádnýho hobla, pač měla narozky a taky se samozřejmě holky musely jít společně vyčůrat (jako asi každých 5 min, pač jim někdo poradil, ať hodně pijou). Výstup byl celkem v ohodě, dokonce jsme i předížděli ostatní lanová družstva. Ne že bych zrovna chtěl, ale zbytek družstva na mě neustále volal, ať zrychlím, přidám a ať je už konečně předběhneme, tak mi nezbylo nic jiného, než za to trochu vzít a být nahoře jako jedni z prvních. Vrcholový hřebínek jsme si vychutnali stejně tak jako samotným opětovný společný vrchol. Času bylo dost, sluníčka i kamenů na svačinu také, tak jsme si udělali asi hodinový obídek. Nemohla samozřejmě chybět všudypřítomná slivovice, kterou nás Zdeňka zásobovala téměř nepřetržitě (v noci jsem ji dvakrát načapal, jak potají upíjí). No a k jídlu? Už sedmý den v kuse tousty, pač měl Petr s Jančou v batohu toustovač! Máci si opět sundavala podprsenku a Jarda se bál ohnout pro tatranku, co mu právě spadla do sněhu, zkrátka lanové družstvo jak má být. Dolů už to pak šlo samo a v předbíhání jsme rasantně pokračovali. Nakonec to dospělo k nelítostnému souboji s Dušanovým družstvem, které jsme samozřejmě přetlačili, ale došlo ke vzpouře na palubě a rázem jsem letěl vzduchem, kdy mě má vlastní posádka chtěla obětovat. Z prvu jsem je podcenil a naivně si myslel, že jich 5 udržím ve stoje, ale nakonec jsem musel na zem a pomocí cepínu a svého mužství s vypětím všech sil tu neurvalou sebranku zastavit. Odměnou bylo asi tří hodinové posezení na terásce s krásnými výhledy (samé rodné údolí a kousek nad ním dva kopce) s pívečkem či Rádlerem. Nouze nebyla ani o módní přehlídku, kdy svůj skrytý talent a možná i zaměření naplno ukázal Tomáš se svými kolty proklatě nízko. Po návratu na chatu (Gabču jsme nesli celou cestu jako dárek na zádech) zábava pokračovala, neboť jsme hráli karty o servírku večera a nemohl samozřejmě vyhrát nikdo jiný, než Tomáš. Nutno dodat, že se úkolu zhostil velmi zoodpovědně a nebyla chvilka, kdyby přede mnou stál prázdný půlitr. No a protože pak už Zdeňka začala chytat fotbalové míče do výsřihu a házet po nás pivem, tak jsme raději šli spinkat.

Neděle, neděle, půjde se nám vesele. A taky že jo. Nabalili jsme batohy a mazali dol po panoramatické stezce plné výhledů (škoda, že začolo pršet) až k další lanovce, kterou jsme pak sjeli k busu. Přejeli jsme do Tasche, od kud pak většina ještě zamířila na nákupy a oběd do Zermattu. Cestou domů v buse probíhaly ještě oslavy výstupu na oba dva kopce, ale postupně každý odpadal a přemýšlel, kam asi tak vyrazí příště.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/WalliskeAlpy#

od Tomáše: http:// picasaweb.google.cz/bautom

od Karla: http://www.klanik.cz/images/alpy2009/

od Jany: http://janapetr1.rajce.idnes.cz/090801_Walliske_Alpy/

od Gabči: http://gabcak.rajce.idnes.cz/Walliske_Alpy_29.7-3.8/

od Toma: http://picasaweb.google.com/tom.life/WalliskeAlpy?feat=email#

Matternhorn, aneb jak jsem si dal sólo výstup na nejhezčí horu Evropy

Po úspěšném výstupu na Mt. Blanc jsem zůstal osamocen v Zermattu a přemýšlel, co dělat. Docela lákavá byla účast na místní street party, kde by se určitě dalo ulovit něco k snědku, pití i spánku, ale nakonec vyhrála touha po horách. Překvapivě. Vzal jsem nabouchaný batoh na záda a vyrazil pomalu do sjezdovky směr Matternhorn, pač mi poslední lanovka už dávno ujela. Psali tam na ceduli, že je to 3:30 a tak jsem chtěl zakempovat kousek za městem, jenže to tak nějak šlo samo a za 2 hodky už jsem byl u Schwarsee. Není snad ideálnějšího místa pro přespání, tak jsem si postavil stan mezi jezerem a kapličkou, dal véču, něco málo počet a šel spinkat. Bouřka, co se nade mnou přehnala, mi nemohla slastný osamělý spánek vůbec narušit.

Ráno jsem si trochu pospal a tak když jsem otevřel stan, bylo kolem už mraky turistů. No jo, první lanovka jede velmi brzo (9 hod). No nic, posnídal jsem, pobalil a vyrazil zas o něco blíže té krásné hoře. Udělal jsem nepřeberné množství fotek, pač je ta hora fakt magická, pozoroval, jak někoho sundavají dolů vrtulníkem (byli dva a nevypadali moc dobře) a vnitřně se přesvědčoval, že to co chci udělat, je fakt dobrej nápad. Za 2 hodky jsem byl až na chatě Hörnlihütte, kde jsem si dal polívku, okouk místní přemachrovaný Guidy a šel si skromě postavit stan pod chatu. Bylo nás tam asi celkem 6 příbytků, ale nikdo sám, stejně jako na chatě. No nic, dal jsem sváču a šel si projít první hodinu nástupu, abych po ránu věděl. Pár míst mě trochu překvapilo, ale neodradilo, dolů jsem dvakrát slaňoval a bylo to taky celkem fajn, takže jsem to vzal jako fakt, že tam prostě zejtra vylezu. Počkal jsem si na západ slunce, dobře se napal, pokecal se sousedy (mimochodem také Češi - zdravím), nabalil batoh a šel pěkně brzo chrupat.

Středa, vrcholu je třeba. Tak tímto sloganem mě ráno ve 3 hod probudil budík. Rychle jsem posnídal, oblékl se a celý natěšený vyrazil z 3266 m n.m. ve 4:00. Nástup byl v pohodě, ale asi 15 min jsem začal bloudit. Po tmě to fakt není jednoduchý, když je tam vyšlapáno asi 30 cest a všechny maj mužíky. Zelené značky Guidů fakt nejdou po tmě vidět, i když jsem na to tak trochu sázel. Z prvního bloudění jsem se vymotal stejně jako ze druhého, ale to už mě došel první Guide (měl jsem to tak trochu v plánu) a tak jsem se neeticky nalepil na něj. Zeptal se mě jen, jestli vím, co dělám, když jdu nahoru sám, já hrdě odpověděl: "Ja, sicher!" a tak mě nechal v klidu za sebou jít. Lezl jsem po tmě co to dá a ani moc nepřemýšlel kudu a jak, prostě to byla rychlovka a okolo stejně nebylo nic vidět. Po chvíli nás doběhli další Guidi a to byli pořádný prasata, při předbíhání neváhali člověka odstrčit, vynadat mu a tak dále. Inu nechal jsem je a věrně následoval toho svého. Pak už se začalo rozednívat a já teprve uviděl, co už všechno je za námi a kde se to vlastně pohybuju. No fuj. Ještě že šli předemnou tak rychle, že nebyl čas na přemejšlení a musel jsem dál mazat za nima, abych nepřišel o cestu. Kolem chaty Salvojky, což je takovej malej plechovej bivak v půli cesty pro špatné počasí a kde je v okolí strašně nasráno, je několik první opravdu těžších míst na lezení, kde se i místní Guidi nechali jistit a tak mi nezbylo nic jiného, než to přelézt sólo. První stěnku jsem se trochu bál, ale pak už to šlo a ani mi to nepřišlo tak hrozný, jo euforie dělá svoje. Po další chvíli a překonání toho konečně stále pevnějšího materiálu jsme se už opět po hřebínku došourali pod ledem pokrytou část, což znamenalo lezení v mačkách po předních hrotech a cepín sloužil jen k opírání, pač nešel zaseknout, no další chvíle strachu byla za mnou a říkal jsem si, jak by bylo fajn, kdyby mě občas taky někdo jistil. Po překonání ledového úseku se už pokračovalo až nahoru v mačkách i po kolmých stěnkách, které naštěstí pro mě byly skoro až nahoru zajištěny fixním lanem. Posledních asi 200 m byl opět led a sních. No a pak už hurá kolem sochy Sv. Bernarda přímo na vrchol po docela úzkém hřebínku. Po necelých 4 hod jsem stanul sám po sólo výstupu na vrcholu Matternhornu ve 4478 m n.m. Od Guida jsem se dozvěděl, že to je vrchol Švýcarský - vyšší a na ten druhý s křížem - Italský, se rozhodně nechodí :-) Po pár fotkách a občerstvení u Bernarda začal sestup. A ejhle. Byl tu malý problém. Dolů už nešlo tak snadno. Ne jen, že jsem se regulérně místama bál, ale ty debilní Guidi na mě furt křičeli, ať jim uhnu a nepřekážim, pač jich šlo ještě mraky proti nahoru a když už jsem sáhl ke slaňovací technice, tak si klidně bez dovolení použili moje lano jako fixní, hovada jedny blbý. Takže jsem zase slejzal raději bez jištění. Únava i vedro ve stěně se začala projevovat a když jsem viděl, co ještě všechno mam slézt, tak jsem to neviděl úplně růžově. Nechal jsem Guidy odejít a šel si raději své tempo v poklidu bez hádek a najednou to začlo jít. Takhle jsem to celé v pohodě seběhl, nejhorší místa samozřejmě slanil, celkem asi 8x. Cestou mě jen pobavilo, když přesně v poledne přilétl vrtulník přímo ke mě z poza hrany a čuměl na mě jako moucha, jestli jem prej v pohodě. Ukázal jsem, že jo a tak zas letěl o kus dál. Ještě mě cestou dolů zdržela malá zastávka na toaletu (žádná prdel, vystrčit tam ve stěně z kalhot svoji prdel :-). No a pak už jsem po 6 hod útrapného sestupu dorazil zpět ke stanu. Huráá, přežil jsem. Nebylo moc času a tak jsem rychle pofackoval zbylé věci, přihodil do batohu stan a pelášil co to dá na Schwarsee na poslední lanovku. V pohodě jako vždy jsem ji samozřejmě stihnul. Dole v Zermattu mě čekalo pívečko a Kebab jako odměna, mimochodem v 6 večer první jídlo od snídaně. Poseděl jsem u hřbitovu horských vůdců, dal ještě jedno a vyrazil do Tasche. Původní plán zakempovat načerno u jezírka mi překazila v tu chvíli více než sympatická Marien, jenž mě v obchodě nezištně radila, jaký že pivka si mám nakoupit na oslavu vrcholu. Po chvíli hovoru se z ní vyklubala místní kempařka a já s příslibem, že nebudu muset tahat bágly 2 km daleko a budu mít teplou sprchu, následoval její kroky až za hranice lidských možností. Jak už jsem říkal, středa, vrcholů je třeba.

Více fotek z výletu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Matternhorn#