Ortler, aneb jak si čuníci chrochtali

To jako, že tam nahoru jo?

Přidat popisek

Další zájezd CK Adventura mě zavál do Itálie na krásný kopec s názvem Ortler, mimo jiné naší bývalou nejvyšší horu. Ráno jsem si převzal již dobře známé klienty ve vesničce Prad a místním busem jsme přejeli do obce Sulden. Ano, do toho známého střediska a rodiště Reinholda Messnera. Zde jsme se moc neohřáli a lanovkou přejeli na chatu Milano, kde jsme první noc nocovali. Po chvilce odpočinku se vyrazilo na aklimatizaci a procvičit lezení v ledu a další podobné důležité blbinky. Odpoledne jsme se pak věnovali všem tématům, co jen to jde, zejména pak samozřejmě ženám, takže jsme si čvachtali rypáčkama jak čuníci, když baštěj. Pak už byla večeře a spánek. Já se teda musel obětovat a s místní poměrně sympatickou chatařkou Marií řešit otázku života na horské chatě se všemi specifiky od jídla, praní, dojíždění až po nepravidelný sex s náhodně vybranými horskými vůdci . . .

Brodění řeky

Nácvik lezení v ledu

No nic, moc jsem se sice nevyspal, ale s láskou připravená snídaně mě postavila na nohy. Sešli jsme kus dolů a následně započali brodit rozvodněný potok. Čagy našel cestu a půlka z nás přes ní přeskákala na druhou stranu. Druhá půlka bohužel ne a tak jsme měli hodinu a půl času na regeneraci navíc. Také došlo k jedné smutné události, kdy si Šárka v kamenné suti vyhodila koleno, takže pro ni celá akce skončila putováním nákladní lanovkou dolů do nemocnice. My postupně přešli přes tři chatu až na tu naší poslední Payer Hütte. Zde jsme se bohužel dozvěděli, že nemáme ubytko a paní domácí (Gertruda) nás prach sprostě vyhodila. No smlouvali jsme co to jde, ale nic nezabíralo. Ani hláška, že je hezká. No a to ona fakt není. Za to má tři krásný dcery s neuvěřitelně krásným poprsím. Ale ani tady jsme kupodivu neuspěli. Následovalo dohadování, zda na to kácíme či zda riskneme spaní namačkání na sebe jako tučňáci v mrazivé botárně se 70 páry smradlavých pohor. Místo pro spaní si první vybral Láďa svým výrokem: "U mě si nikdo v tunelu nezajezdí!!" Pak nakonec paní domácí přeci jen nevydržela, lehce zjihla a dala všem postele. Je fakt, že mě a Čagymu až o půl 11, za to v luxusním šmajchlkabinetu přímo pod střechou. Naštěstí ani jeden z nás není tunelový typ a tak jsme šli hned spát.

Během sestupu na ledovci

Vrcholové foto

Ráno ve 4 už vstáváme na snídaní a za tmy jdeme nahoru. Čelovky nám svítí na cestu a poměrně rychle překonáváme všechna těžká místa na skále. Možná je ta tma výhodou, jinak by každý chtěl fotit a ještě by se půlka lidí bála. Ferrata byla v pohodě, fixem přejištěná skála také a tak nás mohl zastavit snad už je led pod bivakem. Ani to se nestalo a tak jsme krátce po osmé už dosáhli vrcholu. Luxus. Dolů to šlo už skoro po másle a tak jsme celkem brzy dorazili na chatu Tabaretta. Zde jsme tak trochu započali slavit ten rekord a tak se nám z toho stal opět takový zábavný a divoký večer.

Na obávané těžké ferratě

Lavina v severní stěně Ortleru

Poslední den se Michal rozhodl, že chce zkusit onu slavnou ferratu severní stěnou. Inu šli jsme do toho s ním. Všechno v pohodě, ale to jedno místo, je tam fakt navíc. No teda spíše tam není nic navíc, takže jsme si tam pěkně poseděli, pokecali a odměnou nám byla nádherná lavina kousek od nás. Pak už jsme to dolezli až na vrch, seběhli dolů a mohli se v Suldenu věnovat místním slavnostem. Popíjeli jsme pivka a pozorovali zdejší dorůstající a v některých místech slibně se vyvíjející omladinu, až z toho Láďa zase hlásil jednu perlu za druhou, jako například, že: "tak tady by to na krajíček už šlo" a podobně. Ze spárů všech těch stále krásnějších žen (slunce a piva) vysvobodil autobus a studená voda v řece, kde jsme se koupali. Z nemocnice jsme ještě vyzvedli Šárku s berlema a pak už hurá domů.

Více fotek najdete zde: fotogalerie