 |
| Směr Col du Chardonnet 3.323 m n.m. |
 |
| Pohled na start na Grands Montets |
Loni jsme na tuto věhlasnou horskou cestu mezi Chamonix a Zermattem kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám vůbec nenastoupili a tak jsme se na letošek těšili o to víc. Předpověď nebyla sice nejlepší, ale nevypadala věru zle. Týden sněžilo a teď mělo být sluníčko. Tak jsme nabalili potřebnou skialpovou výbavu a s Danem a Martinem přejeli 1.200 km do Chamonich. Já jsem se už tři týdny trápil nějakou chorobou a cestou do Francie se mi nějak vrátila, tak jsme si říkali, že nám to pěkně začíná. Naštěstí nebyl čas na velké chmury, neboť jsme nocovali v autě na velké matraci. Ano, tři muži, takže buzna paarty mohla začít. Bylo lehce znepokojivé usínat s hláškami, že něčí prdel dnes pozná středověk, budeme jezdit soupaže celou noc, nebo že tu máme nějak teplo :-) Realita byla taková, že Martin zapadl podél matrace do prostoru mezi ní a autem, já na druhé straně to samé a Dan se v klidu roztahoval uprostřed a ráno si liboval, jak se krásně vyspal.
 |
| Výstup do Fenétre de Saleina3.267 m n.m. |
 |
| Slanění z Col du Chardonnet |
Trochu pomačkaní jsme vyházeli z batohů poslední zbytečnosti a šli na lanovku koupit lístky. Zde se ukázala první chyba, neboť tu byla fronta tak na dvě hodiny. Naštěstí jsem šel na záchod a cestou zpět udělal lehkou levou a připlul jsem k volné pokladně s úsměvem od ucha k uchu, takže jsme jeli za chvilku. V mezistanici to byla další hodina čekání a tak jsme nahoře na Grands Montets ve 3.230 m n.m. začínali až v 11 dopoledne a za vedra, že by i černoši strkali hlavy do písku. Hned na úvod nás čekal poměrně dlouhý sjezd volným terénem po ledovci Glacier des Rognons až na další mohutný ledovec Glacier d´ Argentiére do 2.520 m n.m., kde jsme ze sebe svlékli všechno co šlo, namazali se padesátkou, nandali pásy a vydali se stoupat až do sedla Col du Chardonnet 3.323 m n.m. No, popravdě, ta nemoc, vedro, těžkej batoh, vejška, kopec, myslel jsem, že to nepřežiju. Plazil jsem se jak bába s nůší na Everest a byl rád, že mě v tom kluci nenechali a vzorně na mě čekali. Nahoře jsem si už připadal jak nájemnej Mormon bez vejplaty. Svačina a následné slanění se sjezdem na Glacier de Saleina do 2.920 m n.m. mě trochu postavili na nohy, takže dál do sedla Fenétre de Saleina 3.267 m n.m. to šlo jako po másle, teda až na toho tlustoprda, co málem sundal Pan Dana, když uklouzl a myslel si, že se to v tom svahu zastavuje samo na znamení. Debil. Následoval krátký sjezd na Plateau du Trient do 3.060 m n.m. a smrtelný a nekonečný výstup na chatu Cabane du Trient do 3.170 m n.m., což je pro normální lidi z masa a kostí zhruba na 10 minut. Mně to trvalo hodinu a půl, v takovym bídnym stavu jsem byl, že by nade mnou zlomil každý hůl, nezbývalo mi už žádných sil. Na chatu jsem se doslova doplazil, a pak asi dvě hodiny bojoval o přežití, než jsem se trochu srovnal. No vám budu povídat, prostě na dně. Večeře, rádler a kočička vedle od stolu mně trochu pomohly, takže už jsem šel spát aspoň jako člověk.
 |
| Jako že až tam musíme dojít jo? |
 |
| Výstup do sedla Col Droit 3.325 m n.m. |
Slunečná obloha nás vyhnala z brlohu, i když jsme ani moc nepospíchali. V plánu byl pouze sjezd do údolí a pak busem do La Fouly na chatu, kde jsem doufal, že doberu síly. Chatař nám poradil, ať jedeme jinudy, že tamten sjezd stojí za prt a ten jeho, že je super, že si ho krásně užijem, tak jsme moc nepřemýšleli, on nám ho namaloval do mapy a už jsme mazali. Vedro jak od plotýnky, co se na ni vaří guláš, nevěstilo nic dobrýho. Za chvilku jsme vyběhli do krásného sedla Col Droit 3.325 m n.m., odkud to padalo dolů pěkně zostra, až se ježily pulčiky. Sníh měknul a měknul čím dál víc. Pokračovali jsme dolů až na Glacier de Seleina, který je děravý a rozpraskaný jak ementál, takže jsme se raději drželi u levé strany, která byla protkána neuvěřitelným počtem spadlých lavin tvořených mokrým sněhem, takže to dolů byl docela opruz, navíc jsme se klepali, aby se na nás náhodou něco nevysypalo. No fakt hustej sjezd a ta rada od chataře byla na přesdržku tam a zpátky.
 |
| Ajajaj pánové . . . |
 |
| A teď babo raď, kudy, kudy? |
Nakonec jsme se po několika pádech dokodrcali až dolů a po shlédnutí předpovědi počasí na další dny jsme vyhodnotili situaci jako velmi nebezpečnou (stále byla lavinovka na 4. stupni nebezpečí z pěti) a vhledem k tomu, že nás následující dny mělo čekat několik traverzů v jižních svazích, tak jsme to raději ukončili. Cesta zpět byla dobrodružná, pač jsme si nejprve stopli autobus s ochotnym a milim autobusákem (proč takový nejsou u nás?) a pak jsme jeli brutální zubačkou z Martigny do Chamonic, což je teda taky stavební dílo, jak z pohádek bratří Grimmů. Večer jsme tam plni zážitků dojeli, zašli na pivko, absolvovali ještě jednu teplou noc v okolí matrace a další den se vrátili domů. Tak snad do třetice na přesrok se nám to už podaří . . .
