neděle 28. února 2010

Vasaloppet 2010 - I. (odjezd)

Rok se sešel s rokem a vyrážíme opět do Švédska na slavný Vasův běh (Vasaloppet), tedy na výzvu v podobě 90 km klasicky mezi městy Selen a Mora. Jede nás celkem 10 (9 závodníků a Ježek jako servisák). Každý den se zde ve večerních hodinách objeví krátké zpravodajství přímo ze Švédska, o tom co děláme, jak ladíme formu, proháníme mladé Švédky a co jsme všechno už vypili :-)

Samotný závod se startuje v neděli 7.3. 2010 v 8:00 a průběžné i konečné výsledky můžete sledovat na adrese www.vasaloppet.se (čas a pořadí tam naskakuje zhruba po 10 km) a zároveň lze na závod kouknout v přímém přenosu na švédské televizi www.svt.se nebo na www.svt.se/2.80860/vasalopet.

Fandit a držet palečky můžete těmto závodníkům a závodnicím:

1. Marek Pazderský (Mára) 156 (Elite)
2. František Landa (Fanda) 1189 (1. vlna)
3. Martin Moravec (francesco) 16406 (2. vlna)
4. David Zámečník (mladej fabka) 4334 (1. vlna)
5. Jan Zampr (Ziki) 3220 (1. vlna)
6. Klára Wiedenová (Anděl) 17252 (3. vlna)
7. Jan Kalvoda (doktor) 5628 (4. vlna)
8. Petr Tamchyna (tyčka) 4808 (4. vlna)
9. Martin Vopěnka (Vopi) 14641 (6. vlna)

10. Marek Punčochář (Ježek) servisman a šofér

středa 24. února 2010

König Ludwig Lauf, aneb jak jsme se jeli do Německa vysrat

Měla to být původně poslední prověrka formy před Vasákem na ideální rovinaté trati. . . Přemluvil jsem Ježka, aby jel taky, takže se mi hezky projel z Vizovic do Liberce, nabalili jsme všechny věci, vosky, parafíny, servisní materiál a vyrazili do Prahy, kde nám firma Swix zapůjčila mazací stůl (díky). Mě už od rána nebylo úplně dobře a nepomohla ani návštěva víly, kterou jsou málem poblil. Cestou nám Němci v okolí Mnichova udělali dle doporučení cedulí zácpu jak má být, takže ač jako organizátoři, jsme dorazili do Unterammergau na penzion až jako poslední. Večer jsme připravili lyže Kačce a Honzovi, neboť je ráno čekal závod volnou technikou.

Kolem třetí ráno mě probudilo cosi divného, co ožilo v mé dutině břišní a po třetí návštěve WC už jsem věděl, že zácpa to rozhodně nebude . . . snídni jsem raději vynechal a vyrazil se závodníky na start. Po jejich úspěšném odstartování jsme vyrazili na prohlídku trati a otestování mázy na neděli. Jako obvykle vycházel nejlépe mikrokontakt, i když VR60 od Swixu smícháná s LF Orange od SkiGo mu chvílema docela obstojně konkurovala. Klukum to docela odjíždělo, já byl rád, že jsem se asi po třech kilometrech dokázal vrátit zpět k autu . . . začínal jsem pomalu tušit, že zítřejší závod asi zase nevyhraju. Kačka i Honza zajeli úplně super, musím je pochválit. Odpoledne jsme zašli společně na jídlo a pak se po krátkém spánku vrhli na přípravu lyží. Mě se jakoby udělalo trochu lépe a tak jsem si lyže začal připravovat taky. Vůbec jsem ale netušil, co zatím provádí Ježek. Chvílemi to vypadalo až jako cirkusové číslo, neboť zvracel způsobem drtiče odpadu, kdy každý jeho mohutný kočičí hřbet pronásledoval výskok ke stropu se třemi vrtuty a následný prohnutý vstup celým objemem hlavy až do útrob salátové mísy, no a aby toho nebylo málo, tak si u toho ještě vykloubil asi 2 žebra a jen co se posadil, už běžel znova, tentokráte to šlo ale druhou stranou, raději už nebudu popisovat detaily. Lyže jsem domazal všem kromě Ježkovi, u kterého jsme rovnou vyloučili možnost startu, neboť svá galapředstavení předváděl až do pozdních nočních hodin, navíc nám ještě chlapec zezelenal. Jako parafíny jsme zvolili oblíbenou kombinaci vosků od SkiGo v tomto pořadí: LF Green, LF Graphite, HF Ultima, HF Orange, C 44.

Nedělní ráno mě opět zastihlo nepřipraveného, ale ještě jsem stále věřil, že budu startovat. Ježek raději ani nesnídal. Odjeli jsme napřed na start otestovat mázu, samozřejmě že vyhrálo mikro a tak jsme ho tam klukům řádně vybrousili. Já jsem konečně pochopil, že startovat nebudu, neboť jsem se u každé lyže kroutil jak Burian, když dělal hadimršku. Namazáno 30 min před startem, klid, pohoda, jen ta kosa, křeče a záchody obsazeny . . . Kluci odstartovali bravurně, nikdo nezlámal hole a tak kolem nás pronásledovali Řezáče (který jako obvykle kouzlil s mázou dle svých zkušeností, až nám kluk šikovná dal jemnou strukturu na mejdlo jako řemen) v pořadí francesco, Vojta, Honza a Petr. Snažili jsme se kluky povzbuzovat a občerstvovat, což nás dovedlo k zjištění, že je možná jednodušší závodit, než běhat kolem trati, přejíždět autem, měřit časy, dávat pití a gely a neustále propočítávat, kdy už zase musíme jet, abychom stihli zase přejet na další stanoviště. Kluci si toto pořadí udrželi až do konce, jen Honza s Petrem si to občas na trati prohodili. No a protože všichni bojovali jako lvi, tak byli za chvilku v cíly a mohlo se jít jíst a pít. Ježek teda ještě ne a já trochu jo a asi jsem to zbytečně přehnal, pač mě to za chvilku opět prohnalo . . . Každopádně francesco (můj svěřenec) konečně zajel dle mých představ a udělal mi tak pořádnou radost a to i přes to, že si večer před závodem nalámal tablety proti křečím do gelu, kde mu naboptnaly a ucpaly vchod, takže když se pak během závodu chtěl napít, tak měl prt . . . no to je přeci pitomost, chtít se otrávit v naší elektrické troubě :-) Vojta se nechtěl nechat zahanbit a snažil se francesca doslova doběhnout, seč mu síly stačily, takže až ho naučíme trochu lyžovat, tak má v sobě velký potenciál. Honza má můj velký obdiv, protože se nebál postavit na start 42 km bruslením v sobotu a to samé si hned v neděli zopáknul klasicky a i když už mu ke konci evidentně docházely síly, tak nám všem ukázal, že je na Vasák dobře připraven. Petr se s tím také zkušeně popral a už už to vypadalo, že nakonec ještě Honzu dojede, tak si to nechal asi až na další závody. Namísto rozloučení u kávičky v cukrárně u Itala jsme s Ježkem s křečema v břiše opustili Německo a hnáni plynovým pohonem jsme se těšili na postel a ozdravnou kůru doma. Výlet jsme ukončili konstatováním, že jsme spolu takhle krásný víkend ještě neprožili :-)

čtvrtek 4. února 2010

Karlovská 50, aneb jak jsem poprvé viděl kopec

Videoreportáž ze závodu a rozhovor se mnou naleznete zde: CT-Veké Karlovice (záznam začíná v čase 10:17)

Týden uplynul jako voda, regenerace také nějaká proběhla (víla funguje-doporučuji) a už jsme jeli do Asie (na Moravu) do Vizovic za Ježkem a Májou, neboť nás čekal další dálkový běh, tentokráte Karlovská 50 ve Velkých Karlovicích. Už cesta byla velkou zábavou, neboť od rána hustě sněžilo, po celé republice byla vyhlášena sněhová kalamita a v rádiu se střídala Ladovská zima od Nohavici s informacemi, kde všude se nedá projet . . . takže jsme naplnili Máňu (Hyundai Atos) k prasknutí (já MaMut s Panem Opičákem, Klára s Rezkou, 4 velká zavazadla a vak s 6 páry lyží a holí, navíc 2 lahve vína, aby se Klára se mnou nebála). Start v 19:00, z Jičína do Hradce přes Reisovy Zapadlé vlastence v Kérkonoších (normální trasa byla neprůjezdná) jsme dojeli s dvojtou prohlídkou pangejtu už za 2,5 hodiny, pak byl ještě trochu problém najít cestu mezi Prostějovem a Přerovem (bylo vidět jenom bílo) a po kličkování mezi Hulínem a Holešovem mě Klára začala podezřívat, že tam musim někde mít milenku, neboť jsme jeli městským parkem i přes zamrzlý rybník . . ., ale Vizovice jsme nakonec o půl 2 ráno našli.

V pátek jsme vyrazili do Velkých Karlovic, podívat se na tu slavnou trať, o které mi všichni už léta vypráví, jaká je krásná a kopcovitá . . . Namazali jsme zkusmo lyže (Rezka podporovala variantu s dehťákem od Startu, neboť voní po salámu) a vyrazili. Po kilometru přišel první šok. Trasa vede přes vlakové koleje. No paráda. A potom následuje mírný výjezd do sjezdovky, čehož jsem si všimnul až když v protější stopě projel sjezdař v přeskáčích. Zprvu jsem si říkal, nu což, kousek stromečkem, ale ono to bylo kilometr a půl . . . myšlenky na pěkné umístění braly za své, zvláště pak, když se toto stoupání po chvilce odpočinku opakovalo do vedlejší sjezdovky. Začínal jsem pomalu chápat, proč ženy mohou jet jen poloviční trasu. Naštěstí pak už přišly jen oblíbené roviny na soupaž a dva táhlé kopce na krásný stříďák, jen jsem tak nějak nechtěl věřit, že máme ujeto tak málo kilometrů. Hlavní šok ale přišel 2 km před cílem. Cesta vedla ukázkově podél vody a z ničeho nic se prudce zalomila na 300 m do horolezecké stěny, kde by Joska Rakoncaj musel začít jistit . . . propadal jsem panice, těžší trať jsem v životě neviděl . . . následoval sjezd se zatáčkou do protisvahu, jejíž konstruktér počítal s délkou lyží tak 175 cm maximálně, takže mé 210 cm douhé Madshusy se zapíchly do svahu a řádně probraly kořenový systém půlky lesa, ale jak říkají pašáci, bylo to bez pádu. Pak už jen přeskok přes koleje a hurá do cíle. Při pomyšlení, že to zítra budu muset jet dvakrát, jsem začal plakat a zeptal se Ježka, za co že mě to trestá? Rychle jsme se přesunuli do Štramberka k Hance, kde jsme zašli pod Štrambersků Trůbu do místního pivovaru na večeři a upekli sázku, že Já s časem na 50 km + Májin čas na 25 km budeme rychlejší než součet času Ježka a Kláry (to zas byla blbost). Ti co prohrají budou muset vítězům sloužit a dělat otroky. Ještě samozřejmě proběhla příprava lyží (LF Green, LF Graphite, HF Orange - vše od SkiGo), na trať 50 km jsme navíc zažehlili Base od SkiGo.

Na závody jsme dorazili celkem v pohodě jen s 10 min zpožděním, což je na nás myslím rekord rekordů. Počasí nestálé, mírné až husté sněžení, teplota od -1 do -3°C, vlhkost vzduchu i sněhu proměnlivá, takže jsme mikrokontakt narozdíl od jiných velmi rychle zavrhli. Mazali jsme v tomto pořadí vždy do jedné vrstvy: Start Terva 0/-3°C, Rode Multigrade + Rode Multigrade Fast, Rode Blue Super, Rode Super Extra + Rode Blue Super Fast. Pak proběhlo pohodové sra.í ve škole, kde bylo zároveň zázemí pro závodníky, prezentace, sprchy a občerstvení, zkrátka vše na jednom velkém, přehledném a teplém místě, první kladný bod. Druhý přišel v zápětí, neboť jako číslo jsme dostali košilky a ne ty papíráky jako na ostatních závodech. Trochu mě rozesmála informace, že start je přesunut o 5 min dopředu, neboť České dráhy změnily jízdní řád a závodníci by tak nestihli projet přes koleje před průjezdem vlaku. Máza byla skluzná, ale pač se to mydlilo, tak trochu méně tutová, takže jsme rozhodli ještě přidat vrstvu Rode Muligrade a Rode Super Extra = výsledek byl dokonalý (rychlé a tutové lyže po celý závod), jen mě trochu stresovalo, že už všichni odešli na start, hlasatel říká posledních 5 min do startu a já si furt v klidu mažu lyže.

Start jsem tak tak stihl, ale nechal jsem v autě svoji závodní čepici a bidon s gely a tabletami proti křečím. No nic, bude mi teplo a gel mi snad v případě potřeby podá věrná fanynka Helča při průjezdu do druhého kola. Odtstarováno. Do závodu najednou vyráží všichni, muži, ženy a zároveň krátká i dlouhá trať. Docela frmol, nechávám se unést a ve strachu před vlakem peláším dopředu co to dá, abych nezůstal nic dlužen svým pověstným startům. V první sjezdovce zjišťuju, že když se jde stromečkem pěšky, tak je to méně namáhavé, ale hlavně stejně rychlé, jako to běžet, takže jsem mile potěšen a v klidu si pokračuju dál. Okolo se míhá jeden borec za druhým. Nechci se nechat v těch kopcích, co se normálně jezdí výtahem, utahat a tak se držím vzadu ve druhé skupince a nikam extra nepospíchám. Co je až neuvěřitelné, že před námi jede hrozně rychle rolba, takže naše stopy nejsou vůbec zapadané. Paráda, další plus pro organizátory. Na otočce pod hranicí se skutečnou Asií (se Slovenskem) jsme dojeli čelo závodu a když jsem tak borčíky viděl, jak to přepálili, bylo mi jich až trochu líto. Přišel malý kopeček a rázem z 8 lidí zbyli jen 4. Paráda. To nám vydrželo až do průjezdu do druhého kola, kde se začalo konečně trochu závodit. Diváci jásali, všichni pili a papali gelíčky a tak koukám a vyhlížím Helču, kde že je moje záchrana. Nikde. O ou. A sakra. No nic, polkl jsem, ještě jednou se smutně ohlédl, zda Helču někde nezahlédnu a kvapil pílil dál. Před vlakem jsme projeli jen tak tak, už mi houkal motorák za zadkem . . . V první sjezdovce se oddělil pozdější vítěz (mladej kluk, co neví, že do kopce se neběhá, ale chodí :D) My zůstali 3, po dalším kopci už jen dva a vypadalo to, že v klidu pojedem a rozdáme si to až v cílovém prostoru, takže jsme se chvíli střídali, ale pak už borcovi nezbývaly síly a tak jsem mu poodjel dříve než jsem plánoval. Ztrátu na prvního mi hlásili 3 minuty. Tak si tak jedu a najednou slyším, že už jen minutu, za chvíli že už jen 20 sekund a za daší chvíli ho už vidím. Dojel jsem ho přesně pod tím posledním prudkým výlezem do kopce, koukám, jak je chudák vystrašenej a tak mu říkám: 'Neboj, tohle to já nepoběžím, na to už jsem moc starej!" A jak jsem řekl, tak se i stalo. On to vyběhl jak gazela když běží nakoupit a já se nahoru v klidu šoural jak šnek z hospody. Následoval ještě finiš, ale už jsem to nestihl a tak jsem dojel těsně druhý, z čehož jsem měl upřímnou radost. Po dojetí na mě čekaly kamery České televize a rozhovor, jak že se mi to líbilo a tak podobně. Já blbec řekl pravdu, že to bylo moc krásný a dobře připravený a že se sem velmi rád ještě někdy vrátím a znovu si zazávodím, čímž jsem si sám na sebe upletl dost nebezpečný bič. No nic, mediální mr.ky byly pořešený a zbývalo už jen jít slavit do stánku s občerstvením, kde na přání nalévali čaj se slivocí (teda jen do doby, než jsme ji vyžahli).

Ježek bojoval jako lev, jel stále v mém těsném závěsu a kryl mi tak záda. Chvílema jsem měl i strach, že mě dojede, ještě že zlomil ten bodec u hůlky a nemohl řádně píchat, jak má normáně ve zvyku. Nakonec z toho bylo krásné a do budoucna nebezpečné 18. místo. Klára se na poloviční trať, než má normáně ve zvyku, vydala s úsměvem a ten jí vydržel až do cíle. Nejen že pronásledovala Ježka, ale zároveň tvrdě drtila soupeřky, což ji za cílovou čarou vyneslo konečné 3. místo v ženách a to ještě na trati dokázala opět předvést jeden ze svých kotrmelců na lyžích se dvěma vruty prohnutě. Mája se rozhodla podpořit můj výkon tím svým a tak jela výrazně rychleji než má ve zvyku (zhruba o 25 minut) a dalo by se říct, že v podstatě předjela sama sebe, tedy Máju. Bylo z toho až neuvěřitelné 8. místo a poctivá radost. Já jel ale příliš pomalu, takže jsme sázku prohráli a potupně již skoro týden musíme Ježkovi a Kláře sloužit a navíc je oslovovat Pane Velkotovárníku a Magmazel, no hamba . . . Vyhlášení dopadlo výborně, večer jsme to ještě oslavili na Pasekách u paní Ježkové.

Normální lidé po závodě odpočívají nebo se chodí vyjet, respektive vyťapat. Ježek se rozhodl nás zabít. Odvezl nás autem na sedlo Dušná nad Vsetínem a že prý se jen tak sklouzneme po hřebenu. Po prvních 5 km do brutálního kopce na Ptáčnici mi pomalu docházelo, že to nebude sranda a marně jsem vzpomínal na roviny v Jizerkách. Ježek se jen culil a ostrým tempem pokračoval prý po hřebeni (já to teda viděl tak, že jsme neustále sjížděli a vylézali nějakou osmitisícovku) přes Lušovku až na Vsáckou Tanečnici. Zde jsme oba s Klárou odpadli a museli jsme se vrátit. Ještě že byla celá cesta řádně upravena "rolbičkou" (já bych to teda nazval multikárou s pásama a stopařem). No posedních 5 km jsem už opravdu sotva lezl. Chata Vsácký Cáb pro mě byla neskutečným vysvobozením a v podstatě jakýmsi vzkříšením, neboť zde bylo spousta jídla, pití a taky Mája. Nebýt té chaty, tak jsem jel dolů k autu v zinkovém obalu . . . Myslím, že težší "30" na světě pro běžkyře není :-) Opět jsme ještě zajeli na Paseky, napěchovali Máňu zase až po střechu a domů doslova proletěli za 3:45 z Vizovic až do Liberce. Co více dodat, než že to byl parádový víkend okořeněný kvalitními výsedky v krásném závodě, který vřele všem doporučuji.