Dent d´Hérens – Walliser Alpen – 4.174 m n.m. – North Gate (Severní průchod) – 19.7. 2016 – Petr Šochman a Marek Pazderský – 1.300 m – 16 hodin – TD, 25 délek, M3-M4, sníh a led do 70°, skála III-IV
Odlehlost, nedostupnost, příslib velkého
dobrodružství a fakt, že to ze Švýcarska nikdo už roky neleze, nás
přesto, nebo právě proto, lákal na tento Alpský kopec přesahující
Evropské rozměry. To, že pokus skončil málem už při studii stěny
dalekohledem, podruhé při přelézání ledopádu, potřetí při pádu kamení a
skončil neplánovaným sestupem z vrcholu do Itálie, aby nás o den později
oslavoval v Zermattu sám Simon Anthematten, jen potvrzuje, že se
všechna naše tajná přání naplnila a bylo z toho velké dobrodružství.
Sešli jsme se tradičně
v kempu v Randě, nabalili batohy na 5 dní dobrodružství, ověřili
předpověď a vyrazili do Zermattu, odkud jsme si pomohli lanovkou na
Schwarzsee. Následoval sestup pod severní stěnou Matternhornu do údolí
Zmutt, kde se nám nechtělo zacházet nahoru na chatu a tak jsme zkusili
jít po neskutečně dlouhém ledovci, který je pokrytý hromadou sutě a
kamení. Poprvé se nám ukázal náš vytoužený cíl. Spadla nám oběma čelist.
Severní stěna Dent d´Hérentu je ohromující a hned nám bylo jasné, že
ten prstenec seráků, který se táhne kolem dokola celé hory, jen tak
nepřekonáme. Já si dál vykračoval s relativně malým baťůžkem, zatím co
Šochy s mega skříní na zádech (chudák dobrovolně odtáhl většinu věcí)
supěl a nadával, že tahle cesta necesta nebyla dobrý nápad a tak jsme
se vydrápali svahem nahoru na morénu, kde nás krásná cestička jak ve
Skotsku dovedla až na chatu Schönbielhütte. Jedno chlazené bodlo a na
travičce za chatou stavíme stan, neboť dál už se nám nechce. Ráno po
snídani mlčky koukáme dalekohledem do stěny a shodujeme se, že jediná
možná cesta nahoru vede přes krček dole, traverz doleva, stěnou
Zweiesselwand (námi pojmenovaná jako stěna dvou oslů, pač nikdo jiný než
osel by to nelezl), přelez odtrhovky, traverz na břicho seráků a hlavní
stěnou přímo na vrchol. Nabalili jsme batohy a najednou rána jako prase
a koukáme, co se děje. Přímo nad naší Zweiesselwand se ulomil serák
velkej jak panelák a řítí se za ohlušujícího rachotu dolů. Naše plány
jsou fuč. Tudy to rozhodně nepůjde. Diskutujeme s chatařem a závěrem
dostáváme radu, že přes břicho seráků to přelézt určitě nejde a ať
zkusíme severozápadní stěnu, že by to možná mohlo jít, ale že si není
jistý, zda se pod ní vůbec přes ledopád dostaneme a jak to pak vypadá se
serákama v ní. Od chaty slézáme kolmou skálu po fixech a následuje
nekonečný přechod sutí zasypaného ledovce, kde se vše pohybuje a není
nouze o pády. Vše končí výlezem vodopádem na morénu, kde volím špatnou
stranu a jen díky pomoci Šochyho nepadám 10 metrů dolů do šutrů. Pak už
krásná a velmi exponovaná cestička stoupá na vrchol Stockji a my
přestáváme věřit, že ještě někde půjde postavit stan. Na posledním
možném místě se nám nakonec podařilo najít travnatý plácek přesně na
stan jak dělaný a kousek je i vodopád s vodou. Nádhera a klika v jednom.
Celý den hypnotizujeme stěnu a marně hledáme cestu. Seráky padají během
dne po celé stěně a tak tajně doufáme, že se nám to nahoru povede
alespoň nějakou cestou, jedno už jakou. Shodujeme se jasně na tom, že
ten kopec je fakt nedostupnej.
POKRAČOVÁNÍ - http://hoskol.cz/99-marovazpoved.html
V letošní
sezóně jsme pokračovali v osvědčené spolupráci s nejlepším českým
dálkovým běžcem Stanislavem Řezáčem. Opět to pro nás byla velká výzva a
motivace a opět na nás byla na největších závodech upřena velká
pozornost. Vedle tohoto hvězdného jména byli do race týmu zařazeni i
další sportovci, kteří též mohli čerpat různé finanční i materiální
výhody. Pro uplynulou sezónu race tým tvořili: Stanislav Řezáč, Šárka
Zelenková, Radka Zelenková, Kateřina Moravcová, Jiří Pliska, Jakub
Pšenička, Václav Sedláček, Pavel Janeček, Viktor Novotný, Tomáš Jakoubek
a Marek Pazderský. Na pět závodů Ski Classics se k nám připojila
hostující Klára Moravcová, účastnice OH v Soči.
nás
čekal zdánlivě klidnější rok, kdy jsme již byli zkušenější a věděli,
jak spoustu věcí dělat. Rozhodně to ale neznamenalo, že bychom v něčem
polevili. Naopak, ještě jsme přidali. Během léta jsme začali mnohem více
trénovat, více času jsme věnovali i regeneraci, kompenzačním cvičením a
technice soupaže, která, ať už se nám to líbí nebo ne, vládne
v současné době světu. Samozřejmě jen u těch nejlepších, pro netrénované
jedince se jedná o holý nesmysl. Jako hlavní cíl jsme si určili opět
boj o důstojná umístění ve světovém poháru dálkových běhů pod názvem
Visma Ski Classics. Zejména díky Standovi Řezáčovi, který je nestárnoucí
legendou této disciplíny, se nám to podařilo. Dík ale patří i Jirkovi
Pliskovi v jeho životní sezoně a Kláře Moravcové, kteří do celkové
mozaiky přidali nejeden bod, stejně jako další členové týmu. Je až
neuvěřitelné, že jsme v konkurenci 32 týmů dokázali s naším amatérským
týmem obsadit 8. místo a na některých závodech dokonce porazit i
profesionální tým Lukáše Bauera. Kdyby neměl ve svých řadách pomocnici
Linu ze Švédska, tak jsme je v celkové klasifikaci dokázali porazit.
Jsme tak druhým neseverský, druhým českým a prvním amatérským týmem
v celkovém pořadí. Toho si velmi vážím a cením. Druhým hlavním cílem
bylo ovládnout domácí scénu, což se také vydařilo. Jasné vítězství
v týmech podpořil zejména Jakub Pšenička, který opanoval celý seriál
Skitour, druhé místo bral Jirka Pliska 
a
těsně čtvrté náš další neuvěřitelný závodník Vašek Sedláček. V ženách
pak druhé místo brala do race týmu letos povýšená Radka Zelenková a
třetí byla loňská vítězka Šárka Vojtková. Všechna tato umístění byla
samozřejmě podpořena i výbornými výsledky a hojnou účastí dalších členů
týmu. Vidět na stupních nejvyšších jsme byli i na závodech mimo tyto dva
seriály, jako byl BoBoloppet, Šumavský maraton, Karlův běh, Zlatý
cepín, Skadiloppet atd. Nemůžu nevzpomenout i další sportovce v našich
řadách a to zejména Romana Malivánka, který ve věku 41 let dosáhl
životního úspěchu v Ironmanu, Šárku Zelenkovou, která vyhrála závod
Marcialonga Combinata nebo Vaška Novotného, kterému těsně unikl vrchol
osmitisícového Manaslu. Sečteno a podtrženo, po sportovní stránce jsme
více než spokojeni. Druhou věcí je udržení stability týmu jako celku,
dobré party na tréninky, soustředění a závody, což se nám také více méně
stále daří a co by mělo být i nadále naším hlavním cílem. K tomu patří
úspěšné pořádání soustředění během celého roku a závodů v seriálu
BoBotriple (lyže, kolo a běh) a Silvini Skiroll Classics (10 závodů na
kolečkových lyžích). Není toho málo, ale ani členů našeho týmu není málo
a to nás zavazuje k ještě větší snaze dělat vše ještě lépe než do teď. A
já věřím, že se nám to všem společnými silami povede. Tímto bych chtěl
poděkovat všem členům našeho týmu za dosavadní spolupráci, neboť u nás
platí známé: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“.