středa 18. listopadu 2009

Historie závodu Jizerská 50, aneb jak tento závod vznikl

Náš momentálně nejslavnější lyžařský závod Jizerská 50, který je zařazen do seriálu Worldloppetu a FIS Cupu dálkových běhů, má zajímavou a občas také dost opomíjenou historii. Vzniku samotného závodu předcházela celá řada smutných i veselých často nepředpokládatelných událostí. Pojďme si teď ty nejvýznamnější připomenout.

Expedice Peru 1970

Původním záměrem naplánované expedice byla cesta na Aljašku, ale po událostech roku 1968-69 si mohli horolezci o cestě do kapitalistické ciziny nechat jen zdát. Jako náhradu doporučili tehdejší soudruzi cestu do Jižní Ameriky, odkud přišlo pozvání Peruánského horolezeckého svazu. Další problémy nastaly s náhlými změnami v obsazení výpravy, neboť u některých jedinců nebylo v zájmu socialistické republiky, aby vycestovali. Narychlo se přeobjednávaly letenky a nákladní loď Hornbelt s horolezeckým vybavením připlula do Limy až o dva týdny později, navíc se ztratilo přes 400 kg potřebného materiálu. Až 12. května se konečně postavil základní tábor u jezera Llanganuco v Andách. Na původně naplánovaném místě však již byla Japonská expedice, která tam dorazila o pouhý den dříve, a tak došlo k další z mnoha změn. Horolezci začali vynášet matriál a podnikali postupně aklimatizační výlety po okolí. Při jednom z nich se stala zatím největší tragédie výpravy. Nejzkušenější horolezec výpravy Ivan Bortel uklouzl při překračování horské bystřiny křížící cestu a po třicetimetrovém pádu jeho tělo zůstalo bezvládně ležet na skalním prahu. Život mu nevrátila ani brzká pomoc jeho kamarádů. Tato smutná událost těžce poznamenala celou výpravu. Po jeho pohřbu chtěla většina odjet domů. Byl také přehodnocen cíl expedice, namísto náročného výstupu na nejvyšší horu Peru Huascarán (6 768 m n. m.) novou cestou, zvolili trasu klasickou, méně náročnou a už vyzkoušenou. Jako aklimatizaci většina absolvovala vrchol Pisco (5 752 m n. m.). Zbýval tedy už jen Huascarán a šťastný návrat domů, k rodičům, manželkám, dětem . . .

Zemětřesení 1970

Dne 31. května v půl čtvrté odpoledne roku 1970 se odehrálo v Jižní Americe v Peru v oblasti horského masivu Huascarán jedno z největších světových neštěstí. Otřesy o síle přibližně 7,8 stupně Richterovy stupnice srovnaly se zemí naprostou většinu chatrně postavených indiánských obydlí v širokém okolí. V tu chvíli umírali první lidé. Ti co přežili, bojovali ještě zhruba minutu až dvě o život, lapali po dechu, snažili se dostat z trosek domů. Málokdo si v tu chvíli všimnul, že se na 20 km vzdáleném Huascaránu něco děje. Z vrcholu se následkem ničivé síly zemětřesení uvolnila neuvěřitelná masu ledu a kusů skal, která se rozdělila na dvě části. Ta menší, 2,5 km dlouhá, sjela k jezeru Llanganuco, přímo na místo základního tábora našich horolezců. Nikdo z nich nepřežil, přestože je zasáhl pouze pravý okraj laviny. Navždy zůstali uvězněni pod desítkami metrů ledu a kamení. Druhá lavina se zřítila západní stěnou na údolní ledovec, ten zatížení nevydržel a připojil se k letícímu materiálu. Obrovská vlna ledu, kamení, stromů a bahna se hnala neuvěřitelnou rychlostí do údolí. Přes 20 km vzdálená městečka Yungay a Ranrahirca byla skryta za malým horských hřebenem. Ani ten nezabránil děsivé apokalypse, která v následujících vteřinách nastala. Lavina překryla údolí v mnohametrové výši a pohřbila tak zaživa všechny jeho obyvatele. V tu chvíli byl slyšet jen nářek a pláč těch co se štěstím unikli. Přišli o všechno, rodiny i domov, přesto zůstali a hoře odpustili. Ten den v celé oblasti tragicky zahynulo přes 70 000 lidí a nespočet všech zvířat.

Vznik závodu Jizerská „50“

Rodiče, manželky, děti, kamarádi a mnozí další zaslechli první zprávy o zemětřesení většinou v rádiu. Nic konkrétního. Nikdo nemohl chtít po peruánské vládě, aby se místo pomoci svým obyvatelům rozjeli záchranáři hledat naše horolezce. Také proto panovala u nás dlouho nejistota, co se vlastně stalo. Každý den přicházely nové a nové zaručené zprávy, jednou, že se někteří zachránili v blízké jeskyni, podruhé, že jsou všichni mrtví. Nakonec tehdejší československá socialistická vláda oznámila, že horolezci využili tragédie k emigraci. Čím déle to trvalo, tím bylo každému jasnější, že už se svými blízkými nikdy neuvidí. Potvrdil to i pozdější nález těla Ladislava Mejsnara, které lavina jako jediné vydala. Byla to jediná expedice na světě, ze které se nikdo nevrátil domů. Na místě pádu laviny byl v roce 1972 vybudován pomník, který již několikrát symbolicky poničily další sesuvy půdy. V Čechách je jejich památka uctěna ve „skaláku“ v Českém ráji. Momentálně probíhá veřejná sbírka na vybudování důstojného pomníčku přímo na stadionu v Bedřichově, přispět je možné na zdejším informačním centru nebo přes internet. Většina horolezců se zúčastnila prvních třech ročníků Jizerské „50“, a také proto se od 4. ročníku běhá závod jako Memoriál Expedice Peru 1970. Ten vznikl v roce 1968, kdy se horolezci nemohli dohodnout na složení družstev pro další běžecký závod Krkonošská „70“. První ročník se tedy běžel v sobotu 20. 1. jako měřený trénink a podle výsledných časů se sestavila optimální družstva. Trasa vedla přes rašeliniště na Jizerku, kde bylo zajištěno občerstvení od rodiny Ginzelových, a zpět do Bedřichova. Den předem jí Gustav Ginzel projel na sjezdovkách a vytyčil fáborky.

Účastníci Expedice Peru 1970:

Ivan Bortel
Arnošt Černík
Milan Černý
Vilém Heckel
Jiří Jech
Valerián Karoušek
Jaroslav Krecbach
Miloš Matra
Ladislav Mejsnar
Milan Náhlovský
Bohumil Nejedlo
Zdeněk Novotný
Jiří Rasl
Svatopluk Ulvr
Václav Urban
Diaz (průvodce z Peru)

Historie závodu Jizerská 50

Prvního ročníku se pod názvem „50 km Jizerskými horami“ zúčastnilo 52 závodníků, trať byla podobná té dnešní. Historicky prvním vítězem se stal Josef Driml v čase 3:39,0. Současně běžely také ženy, ale jen 25 km. Nejrychleji je zvládla Jitka Havlová. Startovné bylo 5 Kčs. Druhý ročník měl dvojnásobnou účast a stanovil datum závodu do roku 1989 na poslední lednovou neděli. Pivovar Vratislavice uvařil všem nízkokalorické pivo a prvně byly také párky. Třetí ročník se jel poprvé pod logem a názvem Jizerské padesátky, čtvrtý dal závodu název Memoriál expedice Peru 1970. Závod se stal mezinárodním a běžci si mohli ponechat startovní čísla. Při pátém ročníku se muselo s lyžemi v rukou doběhnout od startu za sněhem až na Královku, zatímco o rok později byla silná vánice. Při šestém ročníku naposled startovali horolezci v samostatné kategorii. Každým dalším startem nabýval závod na popularitě a množství účastníků. Nejvíce jich jelo při jubilejním desátém ročníku, bez 26 rovných 7 000. Od XIII. ročníku se stal závod nechvalně známým „během o socialistické zdraví“. Při XVIII. ročníku došlo k tragickému úmrtí Jana Andrejka, který na 34,1 km zkolaboval. O rok později se jela nejkratší trať, kvůli vichřici a zákazu hřebenových túr měřila pouhých 43 km. To XXI. start se poprvé v historii kvůli nedostatku sněhu neuskutečnil. Stejně tak dopadl i XXIII. ročník, první demokratický (1990). Následující rok se start závodu posunul na třetí únorovou neděli, ale při XXVI. ročníku se nakonec pro nedostatek sněhu jelo až 14. března.

Současnost závodu Jizerská 50

XXVIII. ročník pod přezdívkou „přežijeme“ znamenal překonání krize závodu a také jeho zařazení do Euroloppetu, seriálu slavných dálkových běhů. Poprvé se běžela Malá Jizerská padesátka pro děti. O rok později projel cílem jubilejní stotisící účastník Milan Struna. XXX. ročník si podruhé vyžádal krutou daň, když Pavel Pokorný na 20. km dostal infarkt. Příští rok opět nejelo. V roce 2000 se XXXIII. ročník závodu jel poprvé jako součást Worldloppetu, světové ligy dálkových běhů. Jako 14. v pořadí se tedy Jizerská 50 zařadila mezi slavné závody jako Vasaloppet, Engadin a Dolomitenlauf. Večer před startem se poprvé jel Ski sprint Při XXXIV. ročníku se pořadatelé překonali, neboť kvůli nedostatku sněhu byl přesunut start a cíl závodu na Novou louku. Mezi novinky patřil termín druhé neděle v lednu a „Bedřichovská 30“. Ta se jela ve čtvrtek volnou technikou. Také se poprvé uskutečnil jarní závod na kolech o délce 50 a 100 km. Ti co jeli i v zimě soutěžili o titul Velký a Malý král Jizerských hor, kdy se sčítaly časy z lyží s časy z kola. Prvním králem byl Tomáš Rudle, královnou Blanka Nedvědická. XXXV. ročník byl rozložen tedy do čtyř dnů, ve čtvrtek zahajovala „30“, v pátek se jel sprint, v sobotu se utkali nejmladší a v neděli přišlo vyvrcholení závodu. Nyní se program ustálil a je rozložen do tří dnů. V pátek je slavnostní zahájení, běhá se 30 km volným způsobem a večer je historický závod na dobových lyžích. V sobotu je na programu dětský závod a firemní štafeta, v neděli pak hlavní závod na 50 km klasicky a poloviční trať 25 km také klasicky. V roce 2007 byl zatím závod naposled zrušen pro nedostatek sněhu. Zatím poslednímu XXXXII. ročníku již podruhé kraloval Ital Marco Cattaneo stejně jako v ženách Jenny Hansson ze Švédska a novinkou byl start s lyžemi a hůlkami v ruce, což výrazně přispělo k hladšímu průběhu startu bez kolizí a zlámaných holí. V poslední době také již tradičně přijíždí do Jizerských hor hned několik světových běžců – osobností, mezi něž patří Björn Dahlie, Thomas Älsgaard či Frode Estil.

Vývoj trasy závodu

Trasa závodu se od té první v roce 1968 mnohokrát změnila, až získala v posledních ročnících téměř totožnou podobu jako před 37 lety. Několikrát se jelo v protisměru tradiční trasy. Kvůli nedostatku sněhu se také některé části trasy projížděly v obou směrech, což přineslo malé kolize mezi závodníky. Změny se většinou týkaly jen některých částí trasy, které se každoročně měnily i kvůli nedostatku sněhu. Jezdilo se tedy buď přes Sedlo Holubníku, okolo Jablonecké chaty, okolo či po dně dnešní Josefodolské přehrady, až na Jizerku, nebo přes Olivetskou horu či Červenou ruku, přes Velkou Jizerskou louku, kolem Černé Nisy, XXIX. ročník se dokonce jel na dvou 25 km dlouhých okruzích. Nyní má závod tuto podobu: Bedřichov – Nová Louka – Kristiánov – Rozmezí – Na Knajpě – Kůrovec – U Bunkru – Mořina – Promenádní – Smědava – Čihadla – Tetřeví boudy – Hřebínek – Olivetská hora – Vládní – Bedřichov. Nejčastěji se měnilo místo startu a cíle, kdy účast šesti tisíc závodníků donutila pořadatele přesunout start na širokou a dlouhou Hrabětickou louku. Kvůli nedostatku sněhu se také startovalo z Nové louky. Dnes kvůli technickému zabezpečení je začátek i cíl závodu umístěn na stadionu v Bedřichově, který do budoucna čeká rozsáhlá modernizace. V plánu je nová provozovna horské služby, správní budova Jizerské o.p.s. s garážemi pro rolby, která se stará o úpravu tratí v Jizerských horách, dále budova sloužící jako zázemí pro sportovce se sprchami, záchody a převlékárnou, nebude chybět ani jídelna a sportovní obchod se ski servisem a lyžařskou školou. Téměř úplně jinou trať zatím každoročně měli doprovodné závody Jizerská 100 a 50 na kolech, Bedřichovská 30 a Jizerská 25. To se v posledních letech také podařilo ustálit. Právě Jizerká 25 prodělala ve své historii naprosto nejvíce změn. Rozdíly nebyly jen ve vedení trasy, ale hlavně ve vzdálenosti, kterou museli závodníci urazit. Nejkratší měřila 19,4 km, nejdelší 30 km.

Zdroj: Tematický atlas Vývoj využití Jizerských hor k zimním sportovním aktivitám, Marek Pazderský, 2004, Liberec.

čtvrtek 5. listopadu 2009

O čem horolezci nepíší

Je to už vlastně dva roky stará historka z Nepálu, kdy jsme se snažili s naší slavnou partičkou šesti dobrodruhů vystoupit na vrchol hory Mera Peak vysoký 6 476 m n.m. Noc před vrcholovým pokusem je krátká a stejně nikdo, ať už zdravou nervozitou nebo díky výšce (5 860 m n.m.), nespí. Každý to asi znáte z vlastních zkušeností. Ve dvě ráno pípají hodinky, rychle do sebe hodit pár hltů čaje, tatranku, navlíknout zbytek oblečení, nazout boty s mačkami a hurá do boje.

Honzovi je blbě, zůstává spát, Sáva po 100 metrech otáčí, páč je kosa, že by se zlomil pes v zatáčce, a tak prošlapáváme cestu ledovcem skrze zapadané trhliny jen ve čtyřech. Sype a sype, chvílemi vypadáme spíše jak sněhuláci než horolezci. Už je nového sněhu až po pás, a tak další dva otáčí a jdou dolů. Já se Standou ještě chvíli brodíme tím stále hlubším bílým nesmyslem, ale postupně mi odpadá morál, a tak po hodině a půl strávené v záhrabu, otáčím 100 metrů pod vrcholem také.

Přichází deprese jak u manželky po deseti letech společného soužití. Brodím se dolů sám - snažím se neztratit výstupovou stopu, psychicky jsem na dně z toho, že jsem nedosáhl vrcholu, necítím prsty na nohách ani na rukách, jejich barva připomíná černé ponožky a rukavice, v nárazech fouká silný vítr metoucí sníh přímo do tváře, místo toho slavného Everestu čučím metr před sebe, neboť dál by v té vánici nedohlédl ani sám bystrozraký, a teploměr na hodinkách zamrzl na -35°C. Nejhorší ze všeho ale je, že se mi zrovna teď, v trhlinovém poli ve výšce 6 000 m n.m. chce strašně, ale fakt strašně na velkou.

Snažím se na to nemyslet a rychle proběhnout trhliny, jenže ono už to troubí v zatáčce, po chvilce to vbíhá do cílové šachovnice a já už moc dobře tuším, že nejen vzduch tu bude řídký. A pak to přišlo. Chvíle nečekaného zkratu. Ne že bych zrovna já, ale levá mačka, ta svině jedna nevděčná, z ničeho nic si podklouzne a nemyslí přitom vůbec na následky. Její pohyb následovala celá noha, což mělo za důsledek, že již tak přetížené svěrače definitivně povolily a já jsem se normálně zcela regulérně posral. No co, ulevilo se mi. Jenže co s tím černým pasažérem?
Teď teprve přišla krize, jenž si žádala akci opravdového muže. Nejdříve jsem se ujistil, že nestojím na trhlině, a pak začal konat. Dolů musela jako první bunda s vestou, neboť kalhoty jsem měl z nezištných důvodů na kšandy. Po kalhotách šli dolů spodky, tou dobou již plnější než dětská plína po dvojitém nášupu. No jo, ale co dál, mačky ani boty jsem kvůli mrazu a necitlivosti prstů na rukách sundat nedokázal a vyklopit či omýt to nešlo, neboť to v tom mrazu získalo tvrdost diamantu. Mezi tím se mi na stehnech vytvořila husina vysoká zhruba tak 10 až 15 cm a děkoval jsem Bohu, že je taková mlha, díky které mě nikdo nemůže vidět. Rozhodl jsem se pro rázný čin. Mozkem proběhl rozkaz: odřezat! Sakra, nůž má Sáva ve stanu. Tak přišel na řadu cepín. Jedním koncem jsem ho zapíchl do sněhu a druhým pižlal spodky, abych je mohl pohřbít i s radioaktivním odpadem na svazích do té doby krásné hory. Po deseti minutách hrubá síla zvítězila. Ani jsem si nevšimnul, že se nade mnou najednou z ničeho nic rozjasnilo, a tak jsem v momentě, kdy dnes již legendární spodky vydechly své poslední sbohem, spatřil pod sebou celý base camp na nohou s dalekohledy u očí, jak se válí smíchy a mává mi. Holka z vedlejšího stanu, kterou jsem tři dny poctivě balil na oduševnělé kecy strýčka Fida, tam samozřejmě byla taky. Z vysněného prince na bílém koni jsem se rázem stal terčem posměchu snad v celé Asii.

Jediný, kdo mě označil za pašáka, byla nejmenovaná firma vyrábějící již zmiňované spodky, která mi po návratu domů poslala hned dvoje nové zdarma.