čtvrtek 15. dubna 2010

Kolem Ralska, aneb první kolo a hned závody

Lyžařská sezona teprve oznámila teprve svůj konec a tak jsem se těšil na zasloužené měsíční volno, válení se a nic nedělání. Namísto toho ale přišla skialpová dovolená a po návratu pocit, že bych měl asi něco dělat, když se mi svaly mění v tuky téměř před očima. Do toho přišel PanTáta s nápadem, že se chystá na závod horských kol za Ještěd Kolem Ralska a že to bude pohoda, ať prý jedu taky. No nechtělo se mi a doufal jsem, že se to nějak ututlá a přejde. V pátek večer po fotbalu u třetí lahve vína a čtvrté slivovice jsem pak údajně pronesl, že kdo nejede je srab . . .

Sobota ráno - venku prší, teploměr ukazuje 3°C, fouká silný studený vítr a mě pomalu dochází, co jsem to za debila. Po chvíli přijde SMS, že jestli už jsem dobře naladěný, že za chvilku vyrážíme. Propadám panice a marně hledám ve skříni cyklooblečení, které jsem naposledy viděl loni koncem září. Našel jsem vše kromě dlouhých cyklokalhot a dlouhých rukavic, snad mě spasí 3/4áky. Ve sklepě nacházím s potěšením i kolo, pohledem kontroluji, zda má vše, co má mít a už jsou chlapáci s autem tady. Vyrážíme vstříc našemu osudu a kontrolní otázka na helmu nám zachraňuje zbytečně najeté kilometry. Tu jsem samozřejmně nehledal, ale nakonec ji našel u věcí na kolečkové lyže. Když jsme přejížděli přes Ještěd, tak mě doslova zamrazilo. Venku totiž sypal sníh jak za Ladovké zimy a pohled směr Ralsko vypadal čím dál tím víc černě . . . Po příjezdu jsme se přihlásili a zaplatili startovné (zaplať Pán Bůh, že jsou běžecké závody tak levné). Tím byla má účast stvrzena definitivně. Začal jsem se v teple auta pomalu převlékat a ládovat čokoládou, abych vydržel. Kolem se rozjížděli samí profíci na zbytečně drahejch kolech. To já nemohl, abych se zbytečně neunavil. Deset minut před startem jsem vylezl na déšť, přidělal Pana Opičáka k číslu, nafoukl kolo, rozjel se půl kilometru na start a s přáním, ať přežiju šel do do toho.

Start byl poměrně nepříjemný, stál jsem asi zbytečně vzadu a kličkovat mezi některejma umětelema na úzké rozbité silnici nebylo úplně ono. Po zhruba pěti kilometrech se to už lehce roztrhalo a dalo se jakš-takš ject, ale žádnej med. Naštěstí se mi už podařilo předjet PanTátu, takže jsem mohl být v klidu. Furt se někdo motal, kosa, bahno, voda, cesta rozbitá jak od buldozeru . . . polovina z těch lidí co se kolem mě pohybovala musí mít v hlavě fakt nasráno . . . Po odjetí tzv. zaváděcího kola na 1O km jsem utvořil konečně normální skupinku čtyř lidí, co jsme se krásně střídali a i byl čas na pokecání, takže mě to začalo koněčně bavit. Taky na chvilku přestalo pršet a ukázalo se i sluníčko. Kupodivu jsem tahal převážně v kopcích. Chlapy se docela divili, když jsem jim řekl, že dnes jedu poprvé, oni tam házeli čísla kolem 1000 km najetých. Dva kiláky před cílem, kdy jsem se připravoval na mocný finiš, mi z ničeho nic spadlo číslo s čipem, tak jsem musel zastavit a než jsem ho sebral v pangejtě, kam při vší smůle ulétlo, tak mě předjela další skupina asi 10 lidí. Do cíle už jsem dorazil osamocen a řádně vytočen, protože mi to pokazilo jinak super zajetej závod. Naštěstí ke mě hned přiběhla věrná fanynka Rezunka a tak jsem si nestihl ani zanadávat. PanTáta přijel chvilku za mnou, myslim že jen 5 minut, takže budu muset do příště trochu potrénovat, aby mě nepředjel.


V cíly byly sprchy, gulášek, pívečko, ochutnávka vína a taky tombola, takže hned po tom, co jsem ze sebe udělal opět člověka jsme se vrhli na bar. Paráda, skoro nestíhali točit další kousky. Když přišla na řadu tombola, tak jsme tajně věřili, že se na nás usměje štěstí. A taky že jo. Číslo 231 vyhrává, pozóóór, flašku Jelzina. Třikrát hurá a hned ji načínáme. Než jsme dojeli domů na oběd, tak jsem ji měl jako z praku . . . No každopádně to byl dobrej start do kolařské sezony, jen nevím, proč mě tolik bolí zadek, že si ani nemohu sednout . . .

neděle 11. dubna 2010

Nízké Tatry, aneb na skialpech na Ďumbier

Letošní jarní dovolená byla v plánu na skialpech a tak jsme vyrazili do Jarabé k Čikovi na Slovensko do Nízkých Tater. Noční přejezd jsme zvládli bez většího bloudění a jediné co nás trochu překvapilo, že nikde není žádný sníh.

Ráno nás vytáhlo z postele sluníčko a tak jsme po vydatných rajňajkách vyrazili se zasloužilým mistrem sportu a chatárom v jedné osobě - Čikem na Srdiečko, kde jsme nazuli pásy a ťapali nahoru na Dereše. Výhledy byly opravdu skvostné, lavinové nebezpečí žádné (včera tu prý zahynul jeden Slovák), takže jsme lopaty, sondy a pípáky nesly jen pro zábavu (lepší navíc v batohu, než být zasypán a věci mít v autě). Po hřebeni jsme došli až na Poľanu, kterou jsme také centrálním žlabem slyžovali na severní stranu. Pak jsme se vydrápali zpátky na vrch a po hřebenu došli na Chopok, od kud jsme už jen sjeli přes Trangošku dolů k autu. Nutno podotknout, že nejlepší výkon podala Rezunka, jenž to všechno s námi oběhla. Ježek si rozbil čumák při sjezdu, Klárka si zapoměla odaretovat botičky, takže šla celou dobu v bačkůrkách, Mája létala jak včelka a já se učil jezdit na sjezdovce bez běžek. Večer jsme zakončili výbornýma haluškama a jednim pivem, pak následoval okamžitý, tvrdý a zasloužený spánek.

Neděle je sice od slova nedělat, ale mi opět nazuli pásy a šlapali nahoru na Štefánikovu chatu. Teda Klárka šla jenom v bačkůrkách s lyžema na mym batohu, pač měla z předchozího dne odřený nožičky. Nahoře bylo hnusně, vítr, kosa a mlha, tak jsme holky nechali i s peněženkama na chatě a vyšlápli si sami nahoru na nejvyšší vrchol Nízkých Tater (Ďumbier 2043 m n.m.), který jsme následně parádově slyžovali zpět na chatu. Nahoře foukalo tak, že nešly ani slepit pásy k sobě a kosa byla taková, že koule cinkaly, až se zvonilo. Na chatě nás čekaly už celkem ovíněné baby, tak jsme se najedli a dohnali jejich náskok. Sousedům u stolu jsme pak ještě snědli zákusky - děkujeme a omlouváme se. Holky pak sjely s Rezunkou dolů po výstupové trase, my s Ježkem si dali ještě jednou Ďumbier a sjeli ho tentokráte hlavním žlabem na jižní stranu. Paráda. Večer nás čekal vyhecovaný souboj v bowlingu, kde žlábek výrazně dominoval nad kuželkami. Všechno jsme to zakončili takovou malou oslavičkou za asistence piva, slivovice, rumu, vína, tance, zpěvu a vody, takže když jsme šli v 5 ráno spát, tak bylo všude mokro (na Slovensku se na Velikonoce polévá namísto řezání proutkem).

Odpoledne jsme se probudili s tak trochu bolavou hlavou, sázeným koláčem před chatou a s nevytřenou jídelnou, navíc venku lilo jako z konve, tak jsme šli zase spát a až navečer vyrazili na Detoxvýlet na Čertovicu a zpět, kde jsme zapadali konečně sněhem. Zmrzlé a hladové nás zachránili Slívkové Gule a vyhřátá postýlka.

Poslední den jsme opět vyrazili na Chopok. Mlha byla hustá tak, že by se už ani nedala krájet, vítr dosahoval rychlosti samovolnému odletu psa (85 km/hod), ale my to nezabalili a došlapali na pásech až nahoru na Chopok, kde nás před nedobrovolným odletem do teplých krajin zachránil meterolog Dušan, který nám otevřel svojí boudičku, pohostil nás pivem a čajem, dokonce bylo i masíčko a bramborový salátek. Pokecali jsme, zabalili se znovu do goráčů a systémem vyhledávání min se vydali hledat cestů zpět k autu. To se nám nakonec podařilo a tak jsme vše zdárně i přes menší bloudění po Bánské Bystřici zakončili. Už aby nastala dovolená číslo II . . .