středa 27. ledna 2010

Jilemnická 50, aneb jak Pan Opičák poprvé jel závody

Po vydařené Jizerské 50 a nesmyslných myšlenkách na zisk prémií ve Skitour, jsem dostal řádnou facku a dobře mi tak . . . Podcenil jsem regeneraci, ponocoval, neléčil nachlazení, navíc absolvoval náročné noční skialpy v Jizerkách, takže výsledkem byl totální kolaps organismu již minulý pátek. Díky teplotě 39°C a podobně jsem si na čele neustále zdarma vařil čaj, z nosu mi nepřetržitě vytékalo něco jako rozšláplé pštrosí vejce, kašel připomínal tuberu a mě samotnýmu vůbec tak nějak nebylo dobře . . Nejhorší ale byla poloha ala qvasimodo, neboť se mi zablokovala záda a nemohl jsem se ani hnout, dokonce jsem i chvílemi přestával cítil pravou ruku a to už teda fakt nebyla sranda . . .

No každopádně se mi podařilo i díky zázraku jménem maminka-fyzioterapeutka uzdravit až nebezpečně rychle (že by opět víla, nebo snad víly?), díky čemuž jsem ve středu vstal z postele a už v pátek se šel projet na lyžích. Sice ještě bez holí, pač mě stav qvasimodo zad nedovoloval zabodnout hole, ale bylo modro, mínus 7°C, tvrdé stopy, Mája s Ježkem nás poctili svojí návštěvou a tak to prostě nešlo zůstat doma, zvláště když Mája s úsměvem předvádí na počkání pády na lyžích mezi vlastní nohy pusinkou napřed (ala ta rýha už tam byla). No kde že jsme to byli? No přeci tam, kde jsme ještě nebyli :-)

Sobota znamenala další posun kupředu, neboť bylo snad ještě krásnější počasí a podmínky pro klasiku už ani nemohly být lepší. Takže po dopoledni stráveném výukou nových klasiků, jsem prohnal Ježka kolem Josefodolské přehrady, že za námi Mája letěla, jak opravdová včelka. Měl jsem pocit, že je mi už hrozně fajn a tajně si připravil lyže (teda jen LF+HF) na závod. Večerní příprava probíhala opravdu důkladně, já a Ježek jsme soutěžili v prdění, Mája a A. zase v tom, kdo dříve usne. Noc byla krásná, jen mě občas budilo takové jakoby chrápání.

Neděle nás po ránu zastihla trochu ve stresu, mě teda né, já byl v klidu, závody jsem měl v plánu jet jen tak na na oko, aby mi nepropadlo to přihlášení, dokonce jsem si nevzal ani kombinézu a tak jsem si v pohodě snídal a bavil se tím, jak se to okolo mě hemží pohybem, během na záchod, snídáním a balením a ještě na mě křičeli, že prý já jsem poslední a bude se na mě čekat. Drzost!!! U auta jsem byl jako vždy první (Ježek mi nesl lyže, Mája zapomenuté rukavice a A. nedojedenou snídani na cestu). Za hodinku už jsme byli v Jilemnici a rychlé zaparkování mě zachránilo od vysvětlování, proč všechny děti v okolí vypadají jako Hurvínci. Co namazat jsme vybrali celkem rychle, na zažehlený SkiGo Base přišla vrstva Rode Blue t, pak Green Multigrade a na závěr Blue s. Drželo to a navíc se to jevilo jako enormě skluzné. Sice byla hrozná kosa, ale už lezlo sluníčko a tak jsem se definitivně rozhodl startovat, Ježek mi půjčil kalhoty a moje bunda celkem ušla. Jako důkaz toho, že chci jet opravdu na pohodu a na výlet, jsem si do bidonu místo gelů strčil Pana Opičáka. CHvilku se cukal, že mu bude zima, ale nakonec byl spokojen, neb měl ty nejlepší výhledy. Asi 10 min před startem mi ještě Májinka zachránila život, protože bez ní bych nedokázal strhat ze sebe včas všechno oblečení a vážně hrozilo, že sebou nepovezu jen Pana Opičáka, ale i černého pasažéra v podobě bláta na hřišti.

Start byl celkem v pohodě, Fanouška jsem pustil před sebe, abych ho zbytečně nebrzdil a těšil jsem se, jak si to užiju. Jenže jak zazněl výstřel, tak jsem viděl rudě a už jsem to pelášil soupaží po Hraběnce co to dá, hlava nehlava, krtek nekrtek, prostě za chvilku jsem byl v čele a pač mi přišlo, že všichni jedou hrozně pomalu, tak jsem to s klidem tahal. Do 12. kilometru mi to nedělalo sebemenší problém, pak jsem začal cítit, že to není úplně ono a nechal jsem kluky jet, ať si to hezky rozdají mezi sebou. Trať vedla od jednoho kravínu k druhému a kupka hnoje střídala zase kupku hnoje, přesto to byla krásná trať plná výhledů a dokonale připravené, všechna čest, pánové a dámy ze Ski Jilemnice, smekám!!! Při průjezdu do druhého kola jsem měl odstup asi jen 3 min a klouzal jsem si tak v pohodě směr cíl, prostě na výlet. Nezapomenu na dotaz od Máji, zda končím nebo ještě jedu dál? Já blbec jel dál, i když už jsem pomalu začínal cítit, že tělo přestává fungovat. No nic, co naplat, do cíle se nějak dostat musím a tak jsem dál klouzal po zasněžených pláních doufaje, že se konce dožiju. Celkem to šlo, ale zhruba 5 km před cílem to přišlo, totální krize, prostě jsem rupnul tak, že by mi ani doping nepomohl a na trati jsem jsem začal svádět nelítostný souboj s turisty. A to opravdu doslova. Ťapal jsem mezi nimi stromečkem po rovině, v prudkých úsecích došlo i na potupnou chůzi bokem (na pražáka), takže jediné místo, kde jsem se ještě pohyboval větší než šnečí rychlostí, bylo s kopce dolů. Dva kilometry před cílem se mi podařilo předejít i posledního pátého turistu na trati, co byl dojet o kolo a vesele jsem ťapal do cílového prostoru. Jaká to zrada, že byl do kopce. Místo finiše opět jen chůze a dalo by se říct, že za cílovou čáru jsem byl doslova dotlačen i s Panem Opičákem. Tam mě zachránila Mája, Mikušák a dvě kočičky, co rozdávaly Redbull. Nabral jsem dalších 15 minut na vítěze . . . a přísahám, že být to o kilometr dále, tak už jsem to nedošel, ale museli by pro mě dojet.

Za chvilku difinišoval Fanda stíhajíc první kočičku a prohrál s ní na cílové pásce doslova o prsa Blanky Paulů. Za další chvilku dojel Ježeček, pač píchal jako o život a poprvé ve svém životě předjel A., která dorazila pár minut po něm. I od ní to byl statečný výkon, neboť tak dojela na krásném, leč trochu smolném čtvrtém místě. No prostě je oba musím pochválit, teda až na to líbání Ježka s Májou ještě před cílem a na A. let vzduchem o délce 15 metrů střemhlav na rameno při průjezdu z pole na pole.

Celou vydařenou akci jsem zakončili obědem, pivem a zastávkou v cukrárně ve Vysokém nad Jizerou, kde jako nikdy před tím nezklamali, měli na výběr asi 500 druhů zákusků a za těch 5, co jsem si vybral, mi účtovali 24 Kč. Jendo vím ale jistě, už nikdy nepojedu závody nemocný či těsně po nemoci a když už, tak jedině pomalu a s námořnickou rozvahou, neboť už nikdy nechci zažít ten bezmocný pocit, kdy se mi cíl vzdaloval, namísto aby se přibližoval. Tak teď jen doufám, že mě to zdravotně nějak nepoznamená a sezona pojede dál, snad pomůže víla (nebo víly?)