Setkání Ski Trab Mára teamu

O víkendu 25. - 27. 11. proběhlo na chatě Jabkenice v Bedřichově úvodní setkání týmu. Účelem bylo seznámit všechny členy s důvody vzniku tohoto společenství, nastínit jeho fungování a představit sponzory týmu. V neposlední řadě se také měli všichni navzájem poznat a trochu spolu potrénovat. Všechny body se nakonec podařilo beze zbytku splnit. Ale začněme pátkem . . . POKRAČOVÁNÍ

A jen tak mimochodem, už je nás 35 :-) více zde: členové týmu

Sjusjoen, aneb soustředění týmu Ski Trab Mára v Norsku

Podzim se nachýlil ke svému konci a kouzelná prkénka zvaná ski se začala ve sklepě hlásit ke slovu. Ano, ano, na řadě bylo soustředění Ski Trab Mára teamu v Norsku, konkrétně pak v Sjusjoenu, který tak krásně proslavil při rozhovorech po Birkenbeineru Standa Řezáč. Odjed nás zastihl jako vždy nepřipravené a i malinko unavené a tak jsme vyrazili s malám zpožděním oproti původnímu plánu, pak byla objížďka, jedná přejetá odbočka, bratr si dával kafe a bylo z toho trochu drama na trajektu. No co, píšou tam sice, že tam má bejt člověk 30 min před odplutim, ale jak jsme zjistili, i 3 minuty stačí :-) Pravda, bylo to velké přemlouvání, horní . . . POKRAČOVÁNÍ

A jen tak mimochodem, už je nás 32 :-) více zde: členové týmu

Nepál, aneb jak jsme si dali ještě Gokyo - díl II.

13. den - Pheriche-Pangboche-Phortse - nastoupáno 200 m

Po nakonec krásné noci :-) jsm e ráno vyrazili jako chodící lazaret, včetmě mě Hraběte De Peyrac a pomalu jsme sestupovali směrem do Pangboche, kde jsme si dali oběd a odpočinuli si. Nad námi se začaly stahovat černé mraky a my tak s povděkem mohli kvitovat, že včera bylo tak krásně. Odpoledne nás čekala stezka ala horská dráha, která vede nahoru, dolů, nahoru, dolů a samozřejmě nahoru a dolů. Michal to vtipně okomentoval, že tu neznaj geodety. Spaní jsme měli tentokráte luxusní, ale zase vázla strava, pač z ní trochu bolela hlava. Jednak díky neustálému kouři z kuchyně a pak taky asi kvůli těm whisky nebo co? Puna (náš vůdce nosičů) měl průser, pač neoznačil lodgii a Michal s Kačkou kolem nás kroužili po celé vesnici jako supi nad rozloženou zebrou. No taky mu to Kačka vysvětlila tak, že i já jsem se v rohu klepal jak maková panenka, když si ji chtěl vzít Brouk Pytlík. Večer započalo sněžit.

1 4. den - Phortse-Phortse Tenga-Luza - nastoupáno 600 m

Ráno nás přivítalo bílo a husté sněžení. Nosiči odmítli jít dál, pač prý nemají bundy, boty ani brýle proti slunci. No kdo by to byl tušil, že je to k práci v horách potřeba? Tak jsme sešli dolů k řece, přešli most, kde se odpojili choří Karel s Věrou a Tomáš, zbytek pokračoval sněhem cestou necestou do prudkého kopce směr Gokyo. Cíl byl překvapivě až v Lůze, čemuž něktěří nechtěli úplně věřit, ale naštěstí na konec uvěřili a tak mohli vidět, jak s Darčou a Alešem nocujeme v jídelně u kamínek spolu s místníma nosičema. Nevím proč, ale když jsem se večer svlíknul do trenýrek, tak se začali všichni smát tak, že jsem se bál, aby nespadla lavina.

15. den - Luza-Gokyo - nastoupáno 550 m

Konečně taky začala být trochu kosa, ale zároveň i sluníčko a nádherné výhledy na další osmitisícovku Cho Oyu. Pohodově jsme došli přes zrádný vodopád a dvě jezera až k tomu třetímu, na jehož břehu leží mysticky krásné a pohádkové Gokyo. Po západu slunce je ale na ubytku zase kaltna jak hyjena, někteří se jdou projít na ledovec, já s Alešem a Vitalim hrajeme celé odpoledne a večer karty o piva a lunchmeat. No kdo myslíte, že to nakonec všechno musel zaplatit? Blbec nepoučitelnej. A teď ještě navíc chudej . . .

16. den - Gokyo-Gokyo Ri-Luza - nastoupáno 750 m

Po mrazivé noci i brutální kose ráno se opět oteplilo a sluníčko nám tak hřálo do zad, při namáhavém výstupu na Gokyo Ri. Z jejího vrcholku zase bylo vidět úplně všechno, co jen se vidět dát a stálo to myslím za to. Pravda, že někteří až nahoru nedorazili, jiní zase nahoru překonali rychlost světla, ale každopádně to byla nádhera a poezie v jednom. No diť taky aby né, když ta rozhledna je zadarmo a je v 5 390 m n . m. Vitali nás opustil a odešel až do Namche Bazaru. My pak došli pohodově zpět dolů do Luzy, kde nám odpoledne zkomplikoval jeden Belgičan, co zkolaboval a tak jsem se mohl podílet na jeho záchraně. Poslali jsme pro doktorku, já ho zatim vyšetřil, pak jsme ho napíchli a strčili do válce (kompresního kyslíkového vaku). Po dvou hodinách byl schopen přenosu do nemocnice, kde ho udrželi na přístrojích do rána, kdy velmi brzo poslali vrtulí do Káthmandu. Přežil, měl kliku.

17. den - Luza-Namche Bazar - nastoupáno 500 m

Tak jsme tak nějak seběhli dolů z výšek, konečně jsme po dlouhé době spadli pod 4 tisíce a hned se nám lépe dýchalo, ale úna va už začínala být znát. Do cesty se nám postavilo ještě jedno 400m vysoké sedlo, ale pak už to byla promenáda jak ve Varech. Dokonce jsme měli kliku a v keříku jsme zahlédli jejich národního pestrobarevného ptáčka. Už ani nevím, kdo to byl, ale ta hláška: "takhle barevnýho ptáka jsem ještě neviděla!" tam padla jako prdel na hrnec. Večer se trochu ponakupovalo, taky proběh la sprchová očista od 20 cm prachu, potu a dalších tělesných nesmyslů no a nemohlo chybět ani trocha toho alkoholu.

18. den - Namche Bazar-Lukla - nastoupáno 400 m

Poslední den treku se po ránu ještě trochu nakupovalo a pak hurá do Lukly. To by člověk neřek, že se na to bude těši t. Zvláště když je ta cesta najednou delší než před tím . . . a těch lidí jak kobylek, já bych to vystřílel :-) Odpoledne jsme postupně dopochodovali do Lukli a řádně tak ukončili naše putování. Teda vlastně ještě ne, ukončení nás čekalo až po večeři. Nastal totiž večírek. Nejdříve byla slavnostní večeře, kde jsme poděkovali tomu našemu Kunovi Punovi a taky nosičum a pak se zača lo pařit a tancovat, no prostě hlavně že byl večírek :-) Jen nevim, proč na mě spadla ta traverza a proč mě někdo zamkl na pokoji, abych prej už nemohl jít tancovat?

19. den - Luka-Káthmandu- nastoupáno 100 metrů

No po ránu mi nebylo úplně hej, ale odlet v 6 ráno se podařil a ani to moc nehoupalo :-) Na letišti nás sice nečekal dle plánu taxík, ale pač jich tam bylo asi 1 00.000 dalších, tak jsme hned jeli do hotelu, kde proběhla ko nečná deraterizace našich těl a oděvů. No a pak se strhla nakupovací horečka, kdy všichni nakupovali všechno, smlouvali jako o život a když už to nešlo, tak znova a znova. A pokud někdo něco neměl, tak si to šel hnedka koupit. A že se to už nevejde do batohu? nevadí, stačí koupit další batoh :-) Taky jsme za šli na kukačku na Durbar Square a pak svedli tvrdý, nelítostný a spravedlivý boj, tělo na tělo na rikšách pod Svajambhunáth, což je zase takovej velkej sněhulák nahoře nad městem a vede k němu nekonečný množství schodů. Taky je znám množstvím opic, které občas něco šlohnou pod pult.

20. den - Káthmandu - občas pár metrů

Pokud předchozí den zavlá dla nakupovací horečka, tak dneska to byl doslova výbuch jako když krtek potkal myšku. Naštěstí byl den zajimavý i na jiné události, typu jejich svátku světel, takže bylo všechno nazdobeno, omyto a dost se slavilo, pač to zároveň byl jejich Nový rok. Odpoledne jsme s Alešem zašli na masáž a jak bych vám to tak popsal. Asi půl hodiny mě hladila po zádech, pak si mě otočila, sedla si na mě a když mě masírovala snad každou žilku na stehně a na třísle, tak už jsem to přemejšlení o motorkách vzdal a normálně mi reguérně houplo no a ona na to jako povídá: "Only masage sir?" No a pak jsme šli na společnou večeři a pak ještě na koncert, kterej jsme zakončili megaobřím převelikánským hot dogem a pivem.

21. den - Káthmandu-Dubaj - pár metrů na eskalátorech

Pohodové odpoledne se ještě dokoupili poslední dárky, zašli na jídlo a už se letělo domů. Já teda se stoickým klidem málem nestihl odlet hned prvního letadla a na palubu se dostal až jak o poslední člen přesně 1:20 před odletem, ale prošlo to. V Dillí jsme stačili položit tři lahvičky vína a přeletět do Dubaje, kde mě to nějak vzalo a usnul jsem jak když střelí přímo na dlažbě. Nějaký soucitný pan Japonec, když to viděl, tak na mě položil stravenku na jídlo zdarma na záda, jenže ona spadla, tak se vrátil a složitě mi ji upevnil na batoh. Pak s blaženým pocitem, že zachránil chudáka, pokračoval dál za svým snem.

22. den - Dubaj-Praha - pár metrů na eskalátorech

No ráno mi bylo divný, co tam dělá ta stravenka, ale pač už jsem jednu měl, tak sem měl díky tomu dvě luxusní snídaně a jen blbec by se zlobil. Let proběhl celkem v pohodě, jen Aleš s Darčou se nám nějak zapoměli vzadu na ocase a když jsem je odhlalil, bylo již příliš pozdě, abych zabránil spojení těch dvou s démonem zvaným alkohol. Snažil jsem se je sice dohnat, jen mezi Budapeští a Prahou jsem stihl čtyři kousky, ale na karton vína ve dvou to prostě nestačilo. No a tak bylo p o příletu veselo, Aleš měl úsměv od ucha k uchu, Darča nám byla nějaká vláčně rozevlátá a já si nechal v letadle pas, takže mě tam pak pro něj zpět odvedli v klepetech :-)

Prostě konec jak má být, s úsměvem a v pohodě. Přátelé, bylo to krásné, ale bylo toho dost, rád se s vámi opět setkám, klidně jako host :D

Fotky ze zájezdu naleznete zde: FOTOGRAFIE

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

SKI TRAB MÁRA TEAM

A je to tady!!! Dlouho avizované a očekávané nové stránky našeho týmu jsou na světě!!! Neváhejte a zkoukněte je!!! Stačí kliknout na následující odkaz: SKI TRAB MÁRA TEAM

Také se rozjely společné tréninky, více zde: SPOLEČNÉ TRÉNINKY

Nepál, aneb jak jsme došli až na Kala Pattar - díl I.

1. den - Praha-Dubaj - nastoupáno 75 m na eskalátorech

Kolem druhé hodiny odpoledne se začali po letišti v Ruzyni trousit v pohorách oblečení turisté. Po nesmělých začátcích se postupně zapojili do rozhovorů a zjistili, že patří k sobě. Odlet proběhl zcela bez problémů, v Dubaji jsme byli o půlnoci, vyžebrali jsme stravenky na jídlo a plácli sebou o zem či do sedaček za potřebou předstírání spánku.

2. den - Dubaj-Káthmandu - občas pár metrů

Kolem čtvrté ráno nás vzbudil černoch, že prej nám to už letí, tak jsme teda letěli s mezipřistáním v Dillí, kde jsme zase málem zaspali a pak už jsme konečně přeletěli do Káthmandu. Zde začal tradiční mumraj a dvouhodinová procedura s vyřizováním víz. Následoval přejezd autobusem do hotelu a zároveň první ostré seznámení. Všichni koukali doprava, doleva a překřikovali se, kdo že viděl a vyfotil úžasnější věc. Večer jsme pak vyrazili na společnou večeři otestovat místní pochutiny. Ňam ńam, halvně se z toho nepos..t.

3. den - Káthmandu - občas pár metrů

Po luxusní snídani jsme busem přejeli do bývalého královského města Bhaktapur. Během jízdy jsme viděli pana prezidenta, jemuž jsme museli uvolnit cestu, aby mohl projet. Pak jsme prohlíželi staré chrámy a paláce zasvěcené všemožným bohům a všechno to končilo návštěvou školy malování Thanky, kde jsme pořídili spoustu ručně tradičně namalovaných obrazů. Poté jsme přes celé město přejeli na další buranisko, tentokráte budhistické, velkého bílého sněhuláka se všudevidícíma očima budhy, konkrétně se ta krása jmenuje Bhódhnath. Večer proběhla véča a pak taky s chlapama nějaký to pivečko.

4. den - Káthmandu-Lukla-Phakding - nastoupáno 200 m

Velmi brzo ráno nás odvezlo tágo na letiště a podařilo se nám nakonec, i přes komplikace s hledáním pasu a letenky, odletět do Lukly. Obávaný let proběh v klidu s krásnými výhledy na Mt. Everest, i přistání šlo jako po másle. Pravda je, že to tu docela padá, zhruna jedno letadlo za dva roky. Následovalo přidělení a nabalení nosičů. No bylo to smutné, ale někteří z nich byli menší než ty batohy. Zbytek nabalil zbytek a šlo se. Cesta byla pohodová, nejdřív dolů a pak takové houpačky. Jediným vážným bodem bylo přivedení místní krávy na naší víru, což se po nerovném boji přeci jenom povedlo. Po obědě jsme vyrazili na aklimatizačku do kláštera Rimijung Gompa, kde jsme si trochu zameditovali. Následovala večeře a trocha toho povídání.

5. den - Phakding-Namche Bazar - nastoupáno 600 m

Jako obvykle se mi ráno nechtělo vstávat a tak mě Jupí zbaběle řekl, že si venku Darča čistí zuby jenom v podprsence, takže jsem vstal rychleji než had zaváže tkaničky u bot. No škoda že tam fakt nebyla. Následoval přesun přes řadu zavěšených mostů nahoru do Namche Bazaru, dnes již legendární horské vesničky založené před lety na obchodní stezce mezi Tibetem a Nepálem. O zábavu se nám staral Vitalij, který z těch mostů shazoval do vody jednoho jaka za druhým a bylo mu úplně jedno, že každej z nich váží kolem tuny.

6. den - Namche Bazar-Kunde-Namche Bazar - nastoupáno 500 m

Aklimatizační tůra proběhla v sandálech nahoru přes letiště do Kumjungu se zastávkou v mega luxus hotelu, kam se nechodí, ale létá. Taky jsme se zašli podívat na domělej skalp z jetyho, ale nakonec se ukázalo, že je to prdel nějaký chcíplý kozy . . . Nakonec jsme se ještě trochu prošli a pak večer zrujnovali jeden místní podnik s péřovkama od Mamuta.

7. den - Namche Bazar-Deboche - nastoupáno 600 m

Hned ráno jsme začali trochu dokopečka, ale pak pohodový traverz s focením až pod kopec, kde jsme dali s Vitalijem osvěžující koupel v dravé a notně ledové řece. Pravda že se ani jeden z nás úplně jako chlap necejtil. Nahoře na kopečku nás čekal vyhlášený klášter v Temboche, kde jsme zašli na mumlání, ale bylo to nějaký odfláknutý, tak jsme šli raději na pořádný jídlo, který se nám trochu protáhlo.

8. den - Deboche-Dingboche - nastoupáno 700 m

Sluníčko nás vyhnalo z pelechů a ukazovalo nám cestu našeho dalšího pochodu. Celkem pohodová procházka, kdy jsme se dostali poprvé nad 4000 m n.m. a konečně taky začala být trochu zima. Po příchodu na ubytování jsme ještě vyrazili na aklimatizační výšlap nad vesnici, aby se nám lépe spalo. Navíc jsme si s Michalem a Vitalim tak trošičku zaposilovali, když jsme venku soutěžili, kdo že udělá více kliků. No kdo myslíte, že vygrál? Večer jsme si spestřili životními příhodami ze živata, od kud jinud taky by jinak měly bejt.

9. den - Dingboche-Chukung-Dingboche - nastoupáno 700 m

Tak porpvé se nám někteří moc nevyspali, pač je strašilo přítmí výškové nemoci, ale přesto jsme vyrazili na aklimatizační výlet do vedlejší vesnice Chukung, od kud jsme ještě vystoupali na takovou hromádku hlíny, co měla skoro 5100 m n.m. a byly z ní krásné výhledy, hlavně pak na krásku největší, kterou je má životní láska Ama Dablam - 6 856 m n.m. Po návratu zpět nás mile překvapili Australani, co emigrovali z Čech a darovali nám lahvičku slivovice, která samozřejmě velmi rychle došla, stejně tak jako ostatní alkohol nesený vzhůru.

10. den - Dingboche-Lobuche - nastoupáno 600 m

Opět krásný den plný výhledů nás doprovázel v dalším postupu směrem nahoru. Cestou bylo jedno nepříjemné sedlo na ledovec, ve kterém nejeden človíček házel kachny jak teroristi granáty, naštěstí teda ne od nás. Nahoře byly krásné výhledy a soustava modlitebních praporků jako dělaná pro focení. Pak už to byl jenom kousek do naší vesnice. Odpoledne jsme ještě vyrazili na skleněnou pyramidu, kde působí nejedna vědecká mise a zkoumá tak asi úplně všechno od žížal až po spodní větry. Po prohlídce jsme ještě přelezli jednu hromádku hlíny a večer strávili neuvěřitelnou salvou vtipů ze všech stran. Dalo by se říct, že ten večer šli všechny zábrany stranou.

11. den - Dingboche-Gorak Shep-Base camp Everest-Gorak Shep - nastoupáno 400 m

Ráno se potvrdilo, co mi bylo jasné už den předem, že chudáka Jupího skolila zákeřná nemoc a v kombinaci s výškou to znamenalo odchod dolů. Zbytek se přesunul přes ledovec do poslední vesničky na Gorak Shep do 5 150 m n.m., od kud jsme po obědě vyrazili směr Base camp Everstu. Cesta to je strašná, ve výšce, pořád nahoru a dolů boční morénou ledovce Kumbu, navíc nekonečně daleko. Počasí ale bylo krásné, tak jsme šli a fotili a bylo nám tam prostě hezky. Za Jupím nakonec putoval ještě jeden nosič, co ho ta výška taky nějak vzala. Večerní výhra v kartách mi přisoudila titul Pan Velevážený Velkotovárník.

12. den - Gorak Shep-Kala Pattar-Pheriche - nastoupáno 500 m

Brzo ráno za lehké kosy a povyku Koumy (místní prasokachna) jsme započali výstup na hromadu hnusu či hoven, jak ji někteří přezdívají, neboť to je taková směšná kupičku obklopená v bezprostřední blízkosti velikány typu jako je Everest, Nuptse a Pumo Ri. No ale přes to všchno má ta boule 5 550 m n.m., což není úplně málo a ten vzduch je tady už fakt dost řidkej. No tak jsme se ploužili pomalu nahoru a nakonec se tu v podstatě skoro všichni potkali a mohli se spolešně vyfotit. Nad hlavama modro, nepohnul se ani lísteček (kde by se tu taky vzal strom), teplíčko, všechno krásně vidět, no prostě obyčejnej nechutnej kýč. To zase jednou byla klika na počasí. Odpo jsme sestouili dolů, trochu se nám zatáhlo, začalo foukat a byla kosa. Přesto jsme doběhli až do Pheriche, od kud nám odletěl ráno Jupí za trochou více kyslíku do Káthmandu. Nálada v týmu byla trochu pokleslá z únavy a z vypršení prvního cílu expedice, navíc nám dělali večeři asi 3 hodiny a spali jsme tak trošku neútulně. No nic, nastal čas na pár lahvinek červeného a hned bylo lépe.

Pokračování příběhu z putování po Nepálu bude příště (Gokyo), zhruba za týden :-)

Fotky ze zájezdu naleznete zde: FOTOGRAFIE