Silvini Ski Trab tour 2012, aneb kde je nějakej kopec

celý peloton na sedlu Passo Pordoi v Dolomitech

Příprava na další zimní sezonu je v plném proudu a my vyrazili na první letošní soustředění, tentokráte z dílny lišáka Pan Dana. Cílem bylo potrénovat trochu v kopcích na silničních kolech a zároveň projet nejvyhlášenější místa a sedla v Alpách, což se i díky dobrému počasí povedlo. Každá z etap měla nějaký svůj přívlastek a během celé tour získala i vlastní příběh. V následujích řádcích se dočtete více o trase, potu, pádech, vítězstvích, ale i prohrách, co nás cestou čekaly. Už samotný výběr tras, kempů a zajištění doprovodných vozidel pro nás znamenal nejednu těžkou předetapu. Naštěstí se nakonec všechno podařilo a my se tak mohli u Salzburgu sejít na parkovišti u Burger Kingu na předstartovním obědě.  POKRAČOVÁNÍ

Julské Alpy, aneb ať žije Aperol Sprizz

přírodní model Triglavu

pod vodopádem Peričnik

Další letošní zájezd s CK Trip na kolech mířil do mých oblíbených kvetoucích Julských Alp. V noci nás kluci Vašek a Standa převezli do Kranjske Gory, kde jsme byli ubytování. Je to takové malebné horské středisko bez přebytečného hnusu. Předpověď počasí nebyla úplně ideální, ale poprali jsme se s tím po našem a plni optimizmu vyrazili na první etapu, která vedla po cyklostezce do Mojstrany a následně do doliny Vrata pod Triglavem (což je nejvyšší hora Slovinska). Cesta stále pomalu stoupá, místy se sklonem až 25% a hned zpočátku je zpestřena 52 m vysokým vodopádem Peričnik, který padá přes vysoký převis a lze ho tak celý obejít dokola. Na konci doliny je známá turistická a horolezecká chata pod severní stěnou právě Triglavu, která se jmenuje Aljažev dom, kde jsme kvůli dešti venku strávili poměrně dlouhou chvilku, kterou nám zpříjemnily místní pochutiny. Pak jsme zajeli ještě na velkou karabinu a upalovali zpět před další přeháňkou. Odpoledne jsme pak zajeli do Planice, kde se donedávna nacházel největší skokanský můstek na světě (nyní je druhý po norském Vikersundu). Je to poměrně silný zážitek, když se vyleze až nahoru na nájezdovou věž a člověk si sedne na nájezdovou lavičku a představí si, že by se spustil dolů . . . Večer jsme pak využili místní bazén pro regeneraci.

karabina v dolině Vrata

není to lehká práce . . .

V neděli nám počasí přálo více a ikdyž se mraky honily, tak tentokráte nečůraly. My si zopakovali start po stezce do Mojstrany a pak si dali takové malé sedélko a následně sjeli na rozkvetlé louky do Zadné Radovny, kde vede pod horami taková tajná cesta. Ta nás dovedla až do městečka Bled ke stejnojmenému jezeru, kde na nás čekal bus s polední pauzou. Odpoledne jsme pak přejeli k dalšímu jezeru na druhé straně Julských Alp, konkrétně k Bohinjskému, kde nás opět čekal bus a vyrazili jsme domů do bazénu. Večer se započal zvrhávat velmi rychle díky  nekonečným zásobám Aperolu u Brňáků a následná afterpaarty, která se odehrála v přilehlém baru se také asi dlouho opakovat nebude . . . Aperol Sprizz tekl proudem tak dlouho, až došel pomeranč a poslední rundu jsme museli zvládnout s citrónem. Na obhajobu je nám předpověď počasí, která byla na následující den zcela tragická.

v dolině Radovna

u Bohinjského jezera

Ráno sice všechny bolela hlava a hledali peníze, ale za to bylo relativně krásně a tak jsme se rozhodli dát si časovku nahoru na slavný Vršič do 1611 m n.m., což bylo 12 km s 14-16% stoupáním. Bojovali všichni, někteří více, jiní méně, ale nakonec se zadařilo tak nějak všeobecně. Jen škoda, že nahoře začalo přeci jenom pršet a tak sjezd dolů nebyl tak příjemným zážitkem, jak jsme si původně asi slibovali. Každopádně ždímačka jela naplno a odpoledne pojistil bazén se saunou.

před startem etapy

do sedla Vršič vyjel i Kraťas se Standou

Poslední den jsme přejeli do Itálie k Lago di Predel, kde ovšem zrovna vrcholila jedna z mnoha bouřek a tak jsme busem raději sjeli do Tarvisia a pak se první skupinka statečných vrhla do boje s přírodními živly, druhá ji následovala od známých jezer Fusine pod Mangrtem. Tam nám sluníčko chvíli přálo a nechalo nás pokochat se krásou zdejšího prostředí. Pak už se obloha ale nekompromisně opět zatáhla a proudy vody nás bičovaly až do konce. I tak se nám ale podařilo udělat spoustu krásných etap a Julské Alpy pro nás zůstaly malebně tajemné.

Více fotek najdete zde: FOTOGRAFIE

Marmolada, aneb jak to šlo jak po másle

tak kudy to zítra půjdeme?

Passo Sella

začátek ferraty

hřebenová partie

ledovcová část výstupu

Marmolada

přísný žlábek

kde že je ta ferrata?

Doma jsme pobyli sotva den a už jsme zase frčeli zpátky do Itálie, tentokráte už do Dolomit a konkrétně na jejich nejvyšší horu - Marmoladu, která se tyčí do výšky 3343 m n.m. Po nočním přesunu přes Brenner jsme si projeli sedlo Sella a dole pak dali v Canazei tradiční ranní kávičku. Mile nás překvapilo, že měli otevřeno už od půl sedmé a postupně se sem sjela celá vesnice. Po snídani jsme ještě vyjeli nahoru do sedla Fedaia k stejnojmenému jezeru, kde jsme v místní chatě Rifugio Marmolada Castiglioni bydleli. Venku bylo nádherně, tak jsme vybalili a vyrazili na protější kopec na jednu z nejtěžších ferrat v Dolomitech, konkrétně Via delle Trincée, která vede až na Bec de Mesdi do výšky 2727 m n.m. No začalo to pěkně zostra a tak jsme přišli hned o dva kousky, kteří raději zvolili cestu okolo. My si to pěkně dávali skrze stará opevnění a mostky z první světové války nahoru a dolů po ostrém hřebínku s překrásnými výhledy přímo na celý masiv Marmolady. Pravda, že chvílemi se nejeden človíček strachy potil, ale vše jsme zvládli a pak sestoupili dolů po loukách zpět k jezeru. Následovala bohatá večeře a slastný spánek.

V neděli jsme totiž vstávali už v 6 ráno na snídani, abychom v 7 mohli vyrazit. Nejdříve jsme došli nahoru ke konci lanovky, kde jsme dali ranní občerstvení a pak už jsme šlapali vzhůru skrze sněhová pole. Viditelnost sice nebyla bůh ví jaká, ale jinak to docela šlo. Po chvíli došlo i na mačky, sedáky, cepíny a hlavně navázání na lano, neboť jsme byli už na ledovci. Tím jsme stoupali pozvolna vzhůru až ke žlabu s ferratou, která však byla na většině míst zakryta vysokou vrstvu sněhu a ledu. No nic, tak jsme si trochu zalezli a odjistili si to sami. Zhruba po hodince jsme byli nahoře na hřebenu a už po chvilce jsme došli až na samotný vrchol ke kříži. Zde jsme posvačili, udělali pár foteček a vyrazili zase dolů. To ten žlábek byl poněkud horší, ale nakonec taky s úsměvem. Seběhli jsme dolů, dali pivko u lanovky a pak ještě seběhli dolů na naši chatu. Vrchol byl úspěšně za námi. V Canazei jsme se stavili ještě na pizzu a pak to mastili domů co to šlo.

Více fotek naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás tentokráte Grapa předběhla

ferrata vedená kaňonem pod Drenou

Původně jsme měli vyrazit na ferraty do bájných Dolomit, ale poněkud nešťastný průběh letošního jara, kdy napadlo přes dva metry nového sněhu, nás donutil změnit destinaci na oblíbené a slunné Lago di Garda do přístavního městečka Riva del Garda. Po nočním přesunu se zajížďkou do Varů jsme se ráno nasnídali v údolí Adige a vyrazili na první ferratu do kaňonu z městečka Dro. Hravá zajištěná cesta vede úzkým vymletým korytem potoka po umělých stupech. V horních partiích je pak zpestřena dvěma Tibetskými mosty, takže o adrenalin není nouze. Jako protažení po dlouhé cestě byla dokonalá. Navíc končila u hradu Drena, takže si naše pivní posádka mohla dotankovat palivo do žíly v přilehlém baru. Pak jsme se autem přesunuli nad Arco k jezeru Lago di Lagel a těšili se na ferratu Congresso 92°. No jo, ale ono se spíše jedná o nezajištěnou cestu po hladkých exponovaných plotnách, takže o strach nebyla nouze. Naštěstí vše dobře dopadlo a večer jsme mohli vyrazit na první litránky vína a pizzu.

Tibetský most

Druhý den jsme vyrazili rovnou z Rivy starou silnicí směr Pregassina, ze které jsme pak vystoupali ferattou nahoru na Cima Capi, kde bylo spousta zajímavých objektů k pozorování. Po dosažení vrcholu jsme pokračovali na Cima Rocca, což je vrcholek celý prošpikovaný tunely z dob první světové války a pak seběhli tajnou ferratou 671 dolů do Biacesy, kam jsem ráno převezl auto. Vyprávění o cestě pivních znalců a malých soukromých pivovarech nás natolik vysušilo, že jsme kvapem zajeli na Lago di Ledro, kde jsme dali pizzu a vytoužené pívo, několik bláznů dokonce ponořilo své tělo do ledem chlazeného jezera. Večer jsme pak vyrazili do víru velkoměsta, nejdříve na luxusní koncertík a pak na oblíbenou pizzu a hektolitry vína.

Cima Capi na Lago di Garda

malý velký vrchol :D

Dosso d´Abramo

V pondělí jsme vyrazili nahoru na masiv Monte Bondone, kde jsme měli v plánu ferratu Pero Degasperi, ale bohužel v půlce nástupu nás čekala cedulka, že cesta je uzavřena, což jsme chtěli tak trochu bojkotovat, ale narazili jsme na další cedulku, kde někdo dopsal, že tam fakt nejsou lana. To nás tak trochu přesvědčilo a otočili jsme se, abychom mohli změnit plán trasy na krátkou, ale úderně těžkou ferratu Giulio Segata na Dosso d´Abramo. Jedná se o krásný výlet v horském masivu, který je právě zakončen onou stěnou. Zde nás také čekala cedulka, že je zavřeno, ale měli jsme možnost si celou trasu prohlédnout a vzhledem k tomu, že jsme ji neshledali nijak poškozenou, tak jsme se do ní pustili. V půlce se to dá ukončit a tak nám někteří dezertovali, ale pár nás to dolezlo, takže to můžeme považovat za úspěch. Jo a mimochodem, taky jsme během celé akce stihli sehnat bagr a jeřáb. Odpoledne jsme nakupovali v Arcu a následně se vykropili Grapou v kempu, neb jsme slavili jedny narozeniny a jedno čerstvé narození malého cvrčka. Nakonec došlo všechno, co jsme měli a tak musela přijít ještě trestná výprava do velkoměsta, ze které se v některých z nás vracela domů místo krve grapa a místním ještě dlouho bude znít píseň It´s long way . . .

rozkvetlé louky na Monte Albanu

mohutný převis, kterým vede ferrata

Ach ta hlavička makovička, to je děs. Slunce, milióny zatáček a nás čekal výlet autem přes vysoká sedla k další ferratě Gerardo Sega, jenž je vedena obrovským a mohutným převisem kolem vodopádu. Cestou jsme opět sháněli jeřáb. Nahoře jsme se pak rozdělili, zatím co hlavní grupa vyrazila skrze kopřivy do sedla, já se proběhl pro auto. Večer jsme opět zašli na pizzu a pak už do pelechu.

sestup do Mori

Poslední den jsme měli v plánu famózní ferratu nad Mori Monte Albano. Během nástupu nás zastavilo několik místních, kteří nás přesvědčovali, ať tam nechodíme, že je to zavřené. To potvrdili i cedule u začátku, kde bylo dokonce napsáno, že při porušení zákazu hrozí vyhoštění. A tak jsme do toho raději nešli . . . vzali jsme to pěkně na okolo sestupovou cestou a dolů si to pak dali doplňkovou ferratou, která díky sestupu nabrala také drsnější charakter. Následně jsme prolezli celé město, abychom zjistili, že krom piva nic jiného nemaj a tak jsme se přesunuli až na Brenner, kde už pizza proběhla. Tím jsme ukončili celej vejlet a vrátili se plni zážitků opět dom.

Více fotografií naleznete zde: FOTKY