 |
| Masiv Monte Rosy v celé své kráse |
Protože vedro střídá hic a nám se zastesklo po voňavém a křupajícím sněhu, naplánovali jsme hned z kraje srpna expedici do vysokých hor. Konkrétním cílem byla skoro střecha Evropy - masiv Monte Rosa v samotném Švýcarsku. K příležitosti 60. narozenin Jirky Pazderského, který dostal vrchol darem jako další skalp do sbírky nejvyšších kopců Evropy, jsme postupně sestavili silný, pohodový a hlavně přátelský tým. Ve složení Jirka, Mára, Karel, Šárka, Péťa, Čenda a Zdenda jsme v sobotu 2. 8. 2014 vyrazili vstříc druhému nejvyššímu kopci Evropy- vrcholu Dufourspitze.
 |
| Výstupová cesta na Allalinhorn |
 |
| Z vrcholového hřebínku |
Po dlouhé cestě autem jsme se rozhodli zastavit dříve a přenocovat na plácku pod sedlem Furkapass. Stráň nad námi nabízela příjemné bezvětří a ve stanu bylo taky fajn. Ráno proběhla místo rozcvičky výměna vyfouklého kola a pokračovali jsme v cestě až do dalšího údolí - Saas Fee. Odtud nabalit potřebné věci a hurá lanovkou k nástupnímu místu na chatu. Cesta na Brittaniahutte byla pohodová a motivací bylo pivečko, večeře a měkká postel. Někdo to zalomil ještě na chvilku před večeří, ale ve směs se šlo spát brzy. Ráno se totiž vstávalo ve 3:45 a jako aklimatizační kopec jsme si vybrali zasněžený Allalinhorn ( 4.027 m n.m.).
 |
| Vrchol Allalinhornu 4.027 m n.m. |
 |
| Veleskok přes ledovcovou trhlinu |
Brzy před východem slunce jsme poslušně ťapali za Márou a kochali se těmi nádhernými výhledy. Čenda a Zdenda dokumentovali každý krok a my jsme měli na vrcholu spoustu času na svačení, pózování a focení. Cesta zpátky vedla přes lyžařské středisko a tak jsme se odměnili výbornou polévkou a vychlazeným pivem. Kombinací vlak/lanovka jsme dorazili zpátky k autu a honem směr kemp Randa.
Vzhledem k tomu, že Marek je v této části Švýcarska známý svými vrcholovými počiny, čekal na nás VIP party stan, který jsme plně ocenili hned, jak začaly z nebe padat trakaře. Nemenší ocenění padlo i na vteřinový stan, na který nevěřícně zírali i sousedé Španělé. Ještě větší zábavu pak přinášelo jeho složení, kterého se většinou účastnili dva (a více) lidi. Hned z rána jsme všichni naskákali do taxíku, který nás odvezl do údolí Zermatt. Rychle koupit lístek na zubačku a z předposlední stanice pěšky až na chatu Monte Rosa Hutte. Jako diamant se leskla chata v dáli na kopci a cesta rozhodně nebyla krátká. Po louce, žebříku, štěrku, kamení a přes trhliny jsme se nakonec vyškrábali ke kýženému cíli a ještě dlouho jen tak seděli a užívali si tu nádheru. Náš vrchol byl na dohled.
 |
| Sestupový žlab, který se slaňuje |
 |
| Vrcholový hřebínek na Dufourspitze |
Sotva jsme zabrali, už zvoní budík. Jsou dvě hodiny ráno a nikomu se nechce z postele. Jediný Zdenda si může pospat. Necítí se dobře a tak se musí vrcholu vzdát, chvilku mu to závidíme, ale nakonec mi ho je trochu líto, že s námi nejde. Šárka si oblepuje příšerné krvavé puchýře a ostatní jen smekají, že si troufá do pohorek. Ze snídaně toho moc není a tak ještě rozespalí vyrážíme na cestu. Přelézáme obrovské kameny, sněhové plotny a jsem ráda, že nevidím dál než mi dovolí čelovka. Je docela zima, zamrzlo mi pití a už se nemůžu dočkat až začnou hřát první sluneční paprsky. Navázaní na laně jen střídáme levou a pravou až do rozednění. Pomalu svítá a na obzoru jsou vidět v mlžném ranním oparu první kopce. Kolem půl deváté se dostáváme k poslednímu hřebínku, který vede k vrcholu. Cesta je tak akorát na šíři jedné nohy a hloubka pod námi na morálu nepřidává. Ale i tak máme štěstí. Napadlo poměrně velké množství sněhu, takže se jde lépe než po holé skále a ledu. Krůček po krůčku se posouváme blíže k samotnému kříži jež se tyčí ve výšce 4.634 m n.m. Dokázali jsme to! Po šesti hodinách jsme na špici. Místa tu moc není a tak se tu kromě rychlé svačiny a vrcholové momentky moc dlouho nezdržujeme. Karel, Šárka a Čenda jsou nám v patách, takže nic nebrání v sestupu. Zpátky vede ledový žlab, kterým slézáme dolů. Kromě zádrhelu v podobě drzých Katalánců je i návrat hladký, takže za dalších pět hodin jsme všichni zdraví a šťastní zpátky na chatě, kde líčíme naše zážitky Zdendovi. Společně povečeříme, máma a táta (rozuměj Čenda a Zdenda) si lupnou poslední prášek na spaní, aby byli ve finále jediní kdo bude moct tuhle noc spát, a přes střídavé chrápání a záchvaty smíchu nakonec usínáme vyčerpáním všichni. Ráno se loučíme s milou slečnou servírkou a vydáváme se zpátky tou samou dlouhou a děsivou cestou až ke stanici vlaku.
 |
| Oslavenec na vrcholu |
 |
| Bludiště z trhlin |
V Zermattu nám zbývá ještě spousta času, takže zastávka na bratwurst je jasná. Nakoupit dárky, prohlédnout si město, navštívit muzeum Matterhornu a taxíkem zpátky do kempu, kde trávíme poslední noc, jelikož cíl byl splněn a předpověď na další dny není příznivá. Poslední franky utrácíme v místní restauraci a je nám hej.
Děkuji Márovi a všem zúčastněným za podporu, nevšední zážitek a úžasnou atmosféru. PC
