Moravská svatba ve Vizovicích, aneb jak jsem přišel o zrak

Už když mi můj nejlepší kamarád Ježek (Mára) oznamoval, že si bude brát Máju (Martina) a já jim na víc mam jít za svědka, tak jsem tušil, že to nemůže dobře dopadnout (tenkrát jsme myslim pili až do půl 8 ráno). No nic, zaúkoloval jsem své okolí, aby každý svým způsobem přispěl rukou k dílu při výrobě a schánění darů, napsal si projev (díky Svijany, že jste mi takovou můzou), oprášil oblek od pavučin a vyrazil na Moravu na velkou slávu.

Vše začalo už ve čtvrtek, kdy byla nahoře na Pasekách zabijačka (čuník byl velkej, divokej, ale taky moc moc dobrej), tak trochu spojená se zapíjením svobody. Přijel jsem a než jsem stačil všechny pozdravit, už do mě nalili 2 panáky. Vše pokračovalo v tomto směru tak, že když už jsem si konečně zapamatoval všechny z rodiny, tak už jsem je zas od sebe vlivem alkoholu nedokázal rozpoznat (tímto se omlouvám všem, co jsem je komolil). Ještě si matně vzpomínám na čištění koží od chlupů, procházku s Rudou po lese (díky Rudo, že jsi mě pak nasměroval správným směrem zpět) a taky sem prý někomu telefonoval a navíc moc chtěl jezdit autem (znovu omluva všem). Více mi v té mé kebuli nezůstalo a je to asi dobře :-) Za vše myslím mluví nepřehlédnutelná fakta v podobě 60 vypitých piv spolu s 3,5 l slivovice v podobě zhruba 7 až 8 lidí. No co, je to jednou za život ne? (nepravdivá, ale myslim dobrá výmluva) Ráno, teda vlastně zhruba ve dvě odpoledne jsme se s Ježkem probrali k životu a jeli připravovat stoly, plachtu proti dešti (tu jsme připevnili opravdu precizně) a taky dodělat dárky, co nám ještě chyběli. Byl z toho spánek až ve tři ráno :-)

Sobotní den začal i přes průtrž mračen pohodově, po probuzení a protažení jsem šel venčit jen tak v trenýrkách a tričku s kačerem Rezunku . . . Vyjdu ven a koukám, že ta plachta proti dešti je úplně plná vody, na dvou místech už prasklá a ohýbá podpěrné sloupky. Zkusili jsme to s paní provozní vylét, ale v tom okamžiku se to protrhlo celé a ranní sprcha byla za mnou (škoda jen, že mě to i neoholilo). Pak začal poplach, chaos a stres, kdy bylo potřeba vše odřezat, sundat, stáhnout, natáhnout a zajistit nové podpěry a lanka, na to vše dát novou plachtu, tu taky zajistit, do toho už jen drobnosti jako svatební kytky, stoly a tak. Když jsem balancoval na štaflích s kombinačkama v ruce a viděl pod sebou už asi tak 50 vyfešákovanejch lidí, říkal jsem si a sakra, tohle nemůžu nikdy stihnout. Trochu mě i znervózňovalo, že všichni jen tak přihlíží, nic nedělají a navíc se do mě neustále snaží nalét nějaké panáky. Nakonec se vše podařilo, plachta byla pověšena (10 min před obřadem přestalo pršet, takže vlastně vůbec nebyla potřeba), stoly i s kytkama nachystány a dokonce sem se i stačil obléct (i když pravda, už po mě byla scháňka). Jen snídaně zůstala na stole a fousy na tváři.

Všichni přítomní se shromáždili na louce před budovou (kdo si nenaleštil boty, udělal dobře), utvořili uličku, kterou za doprovodu hudby prošly družičky, ženich s nevěstou a pak i svědci. Paní starostová měla nějaké takové ty obvyklé řeči, oba k překvapení všech řekli ANO (pravda, prohrál jsem 100 Kč, ale dobře že tak), následoval první manželský polibek (pronásledován druhým, třetím, čtvrtým . . .), přípitek, podpisy (nevěděl jsem zda udělat 3 nebo 4 křížky, aby to bylo platné), básnička a pak už paní starostová prohlásila, že je svazek právoplatný, načež Ježek utrousil: "a sakra!", Mája se upřímně a nahlas zachichotla, pak už se smáli všichni, no a bylo to zdárně za námi. Následovalo nekonečné přijímání gratulací (všichni přejí to stejné, ale každý musí zvlášť), focení po skupinách, skupinkách i jednotlivcích, rozbíjení talíře a málem bych zapoměl, taky každý musel v tu dobu vypít už asi 10 panáků slivovice. Před slavnostním obědem jsem chvilku žbleptal něco jako slavností proslov a přípitek, ale raději jsem to zkrátil, neboť na mě už volali, že mají hlad. Ňam ňam dělali všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Po naplnění žaludků a vzájemném představení se všech sedících u stolů následovala volná zábava (manželé se jeli fotit) a my potřebovali dodělat dárky.

Odpolední program se nesl již ve volnějším duchu bez oficialit, kdy nejdříve přišlo na řadu rozbalovaní dárků (co dostali psát nebudu, to by bylo na dlouho), házení kytkou a taky začala hrát muzika. Jen připomenu, že tempo pití panáků z dopoledne neustávalo, ba naopak mi přišlo, že se stále zvyšovalo (přesný počet si již nepamatuji). Šanci na vystřízlivění jsme dostali během orientačního běhu po okolí (někdo běžel, někdo bloudil), začátek byl v bazénu (kosa, kosa, kosa) a pak v soustředných kruzích po okolí (nejvíce bloudili místní, ale to asi ta slivovice, viď Rudo). Pak už se jen do rána pilo, zpívalo, tančilo, zase pilo, zpívalo a tančilo, do toho se pilo, zpívalo a tančilo, no prostě svatba jak má být. Kolem třetí ráno zbylo na parketu posledních pár alkoholiků a zpěváků, tak jsme novomanželům postavili venku stan (bo ať si žena nezvyká na pohodlí) a šli taky spát. Jako ukolébavku nám Milan s Ježkovou mamou zaspívali ještě oblíbenou písničku "pomilujtééé, pošpásujtééé, ale lásku neslibujtééé", no a to už byl opravdu definitivní konec krásného dne, na který myslím nejenom ti dva nezapomenou.

Co dodat závěrem? Snad jen, že když se dva berou z lásky a ne z rozumu, tak se ta nálada přenese i na ostatní a podle toho to celý víkend vypadalo. Krásné, veselé, nenucené a pohodové. Jedinné v co doufám, že se mi alespoň do 14 dní podaří vystřízlivět a vrátí se mi zrak, aneb ať žijí Vizovice, kde proudem teče slivovice :-)