neděle 20. listopadu 2011

Nepál, aneb jak jsme si dali ještě Gokyo - díl II.

13. den - Pheriche-Pangboche-Phortse - nastoupáno 200 m

Po nakonec krásné noci :-) jsm e ráno vyrazili jako chodící lazaret, včetmě mě Hraběte De Peyrac a pomalu jsme sestupovali směrem do Pangboche, kde jsme si dali oběd a odpočinuli si. Nad námi se začaly stahovat černé mraky a my tak s povděkem mohli kvitovat, že včera bylo tak krásně. Odpoledne nás čekala stezka ala horská dráha, která vede nahoru, dolů, nahoru, dolů a samozřejmě nahoru a dolů. Michal to vtipně okomentoval, že tu neznaj geodety. Spaní jsme měli tentokráte luxusní, ale zase vázla strava, pač z ní trochu bolela hlava. Jednak díky neustálému kouři z kuchyně a pak taky asi kvůli těm whisky nebo co? Puna (náš vůdce nosičů) měl průser, pač neoznačil lodgii a Michal s Kačkou kolem nás kroužili po celé vesnici jako supi nad rozloženou zebrou. No taky mu to Kačka vysvětlila tak, že i já jsem se v rohu klepal jak maková panenka, když si ji chtěl vzít Brouk Pytlík. Večer započalo sněžit.

1 4. den - Phortse-Phortse Tenga-Luza - nastoupáno 600 m

Ráno nás přivítalo bílo a husté sněžení. Nosiči odmítli jít dál, pač prý nemají bundy, boty ani brýle proti slunci. No kdo by to byl tušil, že je to k práci v horách potřeba? Tak jsme sešli dolů k řece, přešli most, kde se odpojili choří Karel s Věrou a Tomáš, zbytek pokračoval sněhem cestou necestou do prudkého kopce směr Gokyo. Cíl byl překvapivě až v Lůze, čemuž něktěří nechtěli úplně věřit, ale naštěstí na konec uvěřili a tak mohli vidět, jak s Darčou a Alešem nocujeme v jídelně u kamínek spolu s místníma nosičema. Nevím proč, ale když jsem se večer svlíknul do trenýrek, tak se začali všichni smát tak, že jsem se bál, aby nespadla lavina.

15. den - Luza-Gokyo - nastoupáno 550 m

Konečně taky začala být trochu kosa, ale zároveň i sluníčko a nádherné výhledy na další osmitisícovku Cho Oyu. Pohodově jsme došli přes zrádný vodopád a dvě jezera až k tomu třetímu, na jehož břehu leží mysticky krásné a pohádkové Gokyo. Po západu slunce je ale na ubytku zase kaltna jak hyjena, někteří se jdou projít na ledovec, já s Alešem a Vitalim hrajeme celé odpoledne a večer karty o piva a lunchmeat. No kdo myslíte, že to nakonec všechno musel zaplatit? Blbec nepoučitelnej. A teď ještě navíc chudej . . .

16. den - Gokyo-Gokyo Ri-Luza - nastoupáno 750 m

Po mrazivé noci i brutální kose ráno se opět oteplilo a sluníčko nám tak hřálo do zad, při namáhavém výstupu na Gokyo Ri. Z jejího vrcholku zase bylo vidět úplně všechno, co jen se vidět dát a stálo to myslím za to. Pravda, že někteří až nahoru nedorazili, jiní zase nahoru překonali rychlost světla, ale každopádně to byla nádhera a poezie v jednom. No diť taky aby né, když ta rozhledna je zadarmo a je v 5 390 m n . m. Vitali nás opustil a odešel až do Namche Bazaru. My pak došli pohodově zpět dolů do Luzy, kde nám odpoledne zkomplikoval jeden Belgičan, co zkolaboval a tak jsem se mohl podílet na jeho záchraně. Poslali jsme pro doktorku, já ho zatim vyšetřil, pak jsme ho napíchli a strčili do válce (kompresního kyslíkového vaku). Po dvou hodinách byl schopen přenosu do nemocnice, kde ho udrželi na přístrojích do rána, kdy velmi brzo poslali vrtulí do Káthmandu. Přežil, měl kliku.

17. den - Luza-Namche Bazar - nastoupáno 500 m

Tak jsme tak nějak seběhli dolů z výšek, konečně jsme po dlouhé době spadli pod 4 tisíce a hned se nám lépe dýchalo, ale úna va už začínala být znát. Do cesty se nám postavilo ještě jedno 400m vysoké sedlo, ale pak už to byla promenáda jak ve Varech. Dokonce jsme měli kliku a v keříku jsme zahlédli jejich národního pestrobarevného ptáčka. Už ani nevím, kdo to byl, ale ta hláška: "takhle barevnýho ptáka jsem ještě neviděla!" tam padla jako prdel na hrnec. Večer se trochu ponakupovalo, taky proběh la sprchová očista od 20 cm prachu, potu a dalších tělesných nesmyslů no a nemohlo chybět ani trocha toho alkoholu.

18. den - Namche Bazar-Lukla - nastoupáno 400 m

Poslední den treku se po ránu ještě trochu nakupovalo a pak hurá do Lukly. To by člověk neřek, že se na to bude těši t. Zvláště když je ta cesta najednou delší než před tím . . . a těch lidí jak kobylek, já bych to vystřílel :-) Odpoledne jsme postupně dopochodovali do Lukli a řádně tak ukončili naše putování. Teda vlastně ještě ne, ukončení nás čekalo až po večeři. Nastal totiž večírek. Nejdříve byla slavnostní večeře, kde jsme poděkovali tomu našemu Kunovi Punovi a taky nosičum a pak se zača lo pařit a tancovat, no prostě hlavně že byl večírek :-) Jen nevim, proč na mě spadla ta traverza a proč mě někdo zamkl na pokoji, abych prej už nemohl jít tancovat?

19. den - Luka-Káthmandu- nastoupáno 100 metrů

No po ránu mi nebylo úplně hej, ale odlet v 6 ráno se podařil a ani to moc nehoupalo :-) Na letišti nás sice nečekal dle plánu taxík, ale pač jich tam bylo asi 1 00.000 dalších, tak jsme hned jeli do hotelu, kde proběhla ko nečná deraterizace našich těl a oděvů. No a pak se strhla nakupovací horečka, kdy všichni nakupovali všechno, smlouvali jako o život a když už to nešlo, tak znova a znova. A pokud někdo něco neměl, tak si to šel hnedka koupit. A že se to už nevejde do batohu? nevadí, stačí koupit další batoh :-) Taky jsme za šli na kukačku na Durbar Square a pak svedli tvrdý, nelítostný a spravedlivý boj, tělo na tělo na rikšách pod Svajambhunáth, což je zase takovej velkej sněhulák nahoře nad městem a vede k němu nekonečný množství schodů. Taky je znám množstvím opic, které občas něco šlohnou pod pult.

20. den - Káthmandu - občas pár metrů

Pokud předchozí den zavlá dla nakupovací horečka, tak dneska to byl doslova výbuch jako když krtek potkal myšku. Naštěstí byl den zajimavý i na jiné události, typu jejich svátku světel, takže bylo všechno nazdobeno, omyto a dost se slavilo, pač to zároveň byl jejich Nový rok. Odpoledne jsme s Alešem zašli na masáž a jak bych vám to tak popsal. Asi půl hodiny mě hladila po zádech, pak si mě otočila, sedla si na mě a když mě masírovala snad každou žilku na stehně a na třísle, tak už jsem to přemejšlení o motorkách vzdal a normálně mi reguérně houplo no a ona na to jako povídá: "Only masage sir?" No a pak jsme šli na společnou večeři a pak ještě na koncert, kterej jsme zakončili megaobřím převelikánským hot dogem a pivem.

21. den - Káthmandu-Dubaj - pár metrů na eskalátorech

Pohodové odpoledne se ještě dokoupili poslední dárky, zašli na jídlo a už se letělo domů. Já teda se stoickým klidem málem nestihl odlet hned prvního letadla a na palubu se dostal až jak o poslední člen přesně 1:20 před odletem, ale prošlo to. V Dillí jsme stačili položit tři lahvičky vína a přeletět do Dubaje, kde mě to nějak vzalo a usnul jsem jak když střelí přímo na dlažbě. Nějaký soucitný pan Japonec, když to viděl, tak na mě položil stravenku na jídlo zdarma na záda, jenže ona spadla, tak se vrátil a složitě mi ji upevnil na batoh. Pak s blaženým pocitem, že zachránil chudáka, pokračoval dál za svým snem.

22. den - Dubaj-Praha - pár metrů na eskalátorech

No ráno mi bylo divný, co tam dělá ta stravenka, ale pač už jsem jednu měl, tak sem měl díky tomu dvě luxusní snídaně a jen blbec by se zlobil. Let proběhl celkem v pohodě, jen Aleš s Darčou se nám nějak zapoměli vzadu na ocase a když jsem je odhlalil, bylo již příliš pozdě, abych zabránil spojení těch dvou s démonem zvaným alkohol. Snažil jsem se je sice dohnat, jen mezi Budapeští a Prahou jsem stihl čtyři kousky, ale na karton vína ve dvou to prostě nestačilo. No a tak bylo p o příletu veselo, Aleš měl úsměv od ucha k uchu, Darča nám byla nějaká vláčně rozevlátá a já si nechal v letadle pas, takže mě tam pak pro něj zpět odvedli v klepetech :-)
Prostě konec jak má být, s úsměvem a v pohodě. Přátelé, bylo to krásné, ale bylo toho dost, rád se s vámi opět setkám, klidně jako host :D

Fotky ze zájezdu naleznete zde: FOTOGRAFIE

PS: po
kud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)