sobota 22. prosince 2012

PF 2013

Tak rok 2012 uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2013. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství, lásky, sexu a hlavně šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

PS: kdo správně určí všechny obrázky z roku 2012 (místo či stát - např. Rokytnice/ČR a akci - např. výstup na Lysou horu), tak vyhrává hlavní cenu v soutěži. Správné odpovědi posílejte na m.pazdera@centrum.cz, každý může tipovat pouze jednou, nezapomeňte uvést své celé jméno a kontakt, jako předmět uveďte soutěž. V případě více správných odpovědí rozhoduje dřívější datum odeslání. Konec soutěže je 1.1.2013 včetně. Cenu je možné vyzvednout pouze osobně ve Skisevisu Mára. Hlavní cena je romantický víkend ve dvou v Jizerských horách :-)

pátek 21. prosince 2012

Testcentrum

Tak už nám dorazily všechny modely závodních i sportovních lyží od firem Ski Trab, Madshus a Sporten. Kdo si je chcete vyzkoušet, stačí přijít, zaplatit zálohu, poplatek za údržbu a můžete zkoušet a testovat až do aleluja. V případě koupě některých lyží vám ten poplatek samozřejmě odečteme. Lyže Ski Trab jsou skladem, Madshus i Sporten do 3-7 dnů k dodání. Od 1.3.2013 navíc bude tyto testové modely možné odkoupit. Tak neváhejte a přijďte zkoušet.

pondělí 26. listopadu 2012

Skiservis Mára - máme otevřeno!!!

Drazí sportovní přátelé,

dnes v úterý 27.11.2012 ve 14:00 otevíráme znovu na zimní období náš Skiservis Mára v Bedřichově. Čeká nás už čtvrtá sezona a doufám, že se v ní na sebe budeme vzájemně usmívat díky velkému množství sněhu až do konce března. Momentálně ještě dovybalujeme zbytky zboží, naceňujeme některé položky a čekáme, až nám dojdou poslední kusy předobjednáného. Kromě již tradiční nabídky kvalitního a kompletního servisu lyží, holí a vázání, vylepšené školy běžeckého lyžování, kurzů mazání a přípravy lyží na závody, vám přinášíme opět lépe vybavenou půjčovnu a to jak na klasiku, tak na bruslení a to i pro naše nejmenší. Také jsme připravili každodenní program v Bedřichově a zkušebně prodlouženou otevírací dobu ve středu do 19:00 a o víkendu do 17:00. Poslední novinkou je rozšíření Testcentra o lyže a boty Madshus a Sporten. Závěrem ještě připomínám, že u nás seženete snad všechno, na co si jen vzpomenete a to za ceny, které umějí konkurovat i e-shopům, navíc s profesionální radou chlapů, jak se říká, přímo od fochu.

Tak neváhejte a doražte se za námi podívat, na prvního, třetího a desátého zákazníka čeká sleva 10% na zboží, servis i Pana Dana :D

Těší se na vás Mára, Pan Dan, Sůša, Bombis, Radim, Terka, Pavel, Bára, Káťa, Romik a další . . .

sobota 24. listopadu 2012

Sjusjoen - zpráva ze soustředění

Silvini Ski Trab team na nekonečných pláních v Norsku
Tak se nám letos soustředění v norském Sjusjöenu parádně vydařilo. Oproti loňsku bylo všude dost sněhu. Jezdilo se na závodních tratích, i na rozlehlých pláních okolo jezer. Většina z 16 účastníků byla z našeho týmu a ostatní hodlají v nejbližší době vstoupit. Program byl po většinu pobytu stejný. Ráno odjezd autem k jezerům a najíždění kilometrů. Následoval oběd, třeba v místní restauraci formou "all you can eat". Když se všem podařilo přežít, odpoledne se jezdilo na závodních tratích, pilovala se technika a vše se natáčelo na video. Následoval večerní blok formou sauny, masáží, rozboru techniky a hraní společenských her. POKRAČOVÁNÍ


pondělí 5. listopadu 2012

Ladakh, aneb jak jsme vylezli na Stok Kangri

Celý klášterní komplex v Thikse
Řada stup u klášteru v Thikse
Po úvodním krásném treku jsme si v Lehu odpočinuli, jeden den strávili výletem do krásného a vyhlášeného kláštera v Thikse. Myslel jsem, že mě, jako už zkušeného Budhistu jen tak něco nepřekvapí, ale jedna malá místnůstka zašitá na střeše za knihovnou, kam nesměly ženy, mě intuitivně vtáhla dovnitř. Probíhalo zde takové zvláštní mumlání (čtení modliteb) v uzavřené společnosti. Mohli jsme jít dál. Hned po chvilce mi bylo jasné, že to, co se místností šíří z kadidla, nebude kadidlo, ale tráva. A to tam bubeník poslal mladého ještě přiložit kostku haše, takže se nám kluci mniši za chvilku ztratili v modlitbách a my se nemohli pod vlivem omamných látek smíchy udržet. Zbytek kláštera byl už v pohodě, celý jsme ho prozkoumali a domů se vydali dobrodružně místním busem. Nevím proč, ale holčička, k níž jsem si přisedl, se rozplakala. Ale nejhorší bylo, že už už přestávala, pak se na mě podívala a začala na novo. Tak nevím, kde stvořitel udělal chybu. Pak jsme dokoupili potřebné vybavení na další výlet a řádně se navečeřeli, neb jsme tušili, že přijdou horší časy.

První výškový tábor v 4.480 m n.m.
Cestou do prvního táboru
Druhý den ráno nás odvezl taxík na místo startu do poslední vesnice Stok. Zde jsme si hodili batohy se vším všudy (oblečení, stany, vařiče, karimatky, spacáky, cepíny, mačky atd.) na záda a pomalu vyrazili směr první výškový tábor. Dostatečná aklimatizace z předchozího treku se projevila, pač jsme šli výrazně rychleji, než psali ve všech příručkách. Cesta se klikatila kaňonem řeky a občas došlo i na brodění. Toho využil Pan Dan k dokonalé očistě svého těla, když to zaposlal do jedné tůně. Samozřejmě i s batohem :-) Naštěstí se mu podařilo hned vylézt, takže spacák zůstal suchý. Zhruba v půlce byl jeden teetent, kde jsme dali oběd a pak už dorazili až do kempu. Ten se jmenuje Monkyarmo a je ve výšce 4.480 m n.m. Zde byl takovej místní kašpar, něco jak já a tak bylo o zábavu postaráno. Zvláště když vytáhl šasopis maxim se 100 top kočičkama. Já si vybral číslo 66 a celý večer jsme se hádali, za kolik mi ji nechá :-) Taky tady měli jednu krásnou fenečku, co měla asi 20 malejch štěňátek, takže jsem se i já podělil o jídlo!!! Neuvěřitelné.

Aklimatizace před výstupem
Druhý výškový tábor v 4.980 m n.m.
Večer byla strašná kosa, že i mouchy přestaly lítat, ale ráno už to zase šlo. V pohodě jsme nabalili batohy a vyrazili tempem krok sum krom kolem otylých svišťů jak Pavel Horvát do dalšího táboru s názvem BC, tedy base campu ve výšce 4.980 m n.m. U místních správců jsme zakoupili permity (povolení k výstupu) a pak se šli podívat kus do sedla, abychom viděli, co nás ráno čeká a kudy že to vede. Vyšli jsme asi do 5.150 m n.m. a nikomu se nechtělo věřit, že se ráno má jít ještě o tisíc metrů výše. Večer jsme trávili vařením a kecáním, následně pak zahříváním, neboť kosa už byla tak velká, že z toho i přestal téct potok.

Poslední část vrcholového hřebene
Začátek výstupu, vrchol je v pozadí
Někdo chodí nahoru jak debil už v jednu ráno, celé po tmě a ve strašné kose, jiný si zase zkušeně pospí, takže my jsme vycházeli v pět ráno. Do sedla nám teda byla taky tak trochu kosa, ale pak přišlo sluníčko a hned bylo veseleji. Počáteční stezka se proměnila v hnusnou kamennou morénu, po které se asi hodinu šlo až k ledovci. Ten je relativně bezpečný, takže se chodí bez lana i bez maček, ale můžu vám říct, že takový zvuky, co vydával od praskání, jsem snad ještě nikdy neslyšel. Pak jsme dali sváču a přišlo to nejhorší. Nekonečné suťovisko rozsypaného čaje v západní stěně, kterou se člověk drápe do tři čtvrtě kopce na hřeben. No popravdě to zase tak strašný nebylo, ale že bych to musel vidět dvakrát . . . Nahoře na hřebenu už začal být vzduch pěkně řídký, že jsem si skoro musel přestat zpívat. Zde už to ubývalo rychleji, také to bylo trochu techničtější a začínaly se klubat krásné výhledy. Ty vygradovaly ještě víc na samotném vrcholu v 6.153 m n.m. Sněhovo-ledový kužel se spoustou modlitebních praporků byl sladkou odměnou na závěr. Bezvětří, sluníčko, teplíčko, výhledy na K2, GI a GII, taky na celej Ladakha Zanskar, do Tibetu, no prostě paráda, jak má být. Postupně jsme se s úsměvem sešli nahoře všichni. Sestup šel docela rychle, ale každým krokem byla znát únava a tak to ke konci už byl pěknej opruz. Po příchodu do BC jsme dali oslavné pivko, pak zabalili stany a sešli do jedničky do 4.480, aby byla menší výška a taky trochu tepleji. Nechali jsme si udělat polívku a pak usli jak dřeva.

Praporky namísto vrcholového kříže
Pan Opičák na vrcholu Stok Kangri 6.153 m n.m.
Ráno nás probudila sněhová vánice, takže to zase byla klika jako blázen, že nám to počasí na vrchol takhle krásně vyšlo. Zabalili jsme a sešli dolů do vesnice, tenokráte bez koupání. Chvilku zabralo shánění taxika a pak už jsme jeli na oslavnou večeři.

Poněkud drsnější část cesty
Nejvyšší motorizované sedlo světa
Další den jsme proflákali na nákupech suvenýrů, zajišťováním dalších akcích a také pitím a jezením. Vyrazili jsme totiž do nejvyššího motorizovaného sedla na světě Khardong La, kde se autem šplháte po neuvěřitelné silnici, teda spíše tankodromové cestě až do výšky 5.602. Samozřejmě nechybí spousta cedulí o tomto unikátu a také malá boudička s nápisem Nejvýše položená kafírna na světě. Kdo nezažije, neuvěří. A dolů to samé. Ještě že nás tam čekalo nové údolí s řekou Nubra, které je už hraniční s Tibetem (Čínou). Dole v údolí stojí starý budhistický klášter s nevětší místní sochou Budhy, která ční nad údolím jak Ježíš nad Riem. My si odpoledne rozhodli zpříjemnit jízdou na velbloudech po místních dunách. Očekávala se velká atrakce a ona opravdu přišla. Normálně nasedáme na velbloudy a najednou se ten Tomášův rozhodl, že nikoho nepoveze a tak začalo pravé velbloudí rodeo. Házel s ním asi desetkrát do vzduchu, než ho ze sebe setřepal a pak vzal roha 200 m do nejbližšího křoví. No my se mohli uchechtat smíchy. Jenže já jako poslední na něm ještě neseděl a tak jsem najednou dostal strach. Zvlášť, když ten můj prskal a plival na všechny strany strašnej zelenej hnus. No nakonec jsem také vyjel, udělali s náma kolečko kolem dun a hurá dolů. Ten můj blbec furt shromažďoval sliny v hubě tak, že to vypadalo, že mu ta huba musí prasknout a my se jen sázeli, kdo že tu dávku pětikilovýho slizu schytá. Naštěstí nikdo z nás, ale s velbloudy jsem asi na chvíli skončil. Spali jsme v rádobyluxusním hotelu, kde nám poprvé za celou dobu vůbec nerozuměli. Další den jsme se opět projeli autem přes ono nejvyšší sedlo a šťastni, že jsme to vše přežili si zašli na dobrotu v nově objevené restauraci.

Socha Budhy v údolí Nubra
Začátek velké show na velbloudech
Hned na to jsme totiž vyrazili na další obdobný a řádně vypečený výlet k jezeru Pangoglake, tentokráte přes 3. nejvyšší motorizované sedlo Chang La ve výšce 5.390 m n.m. Po nějakých pěti až šesti hodinách jsme dorazili k onomu jezeru, které z jedné třetiny leží v Ladakhu a ze dvou třetin už v Tibetu. Podle výstavby se zde snaží nastartovat cestovní ruch a vytvořit rekreační areál. Zatím začali výstavbou záchodků, kdy jsme jich připravených k použití nalezli zhruba 200 kusů. Každopádně nic jiného kromě strašné kosy zde už nebylo a tak jsme našli ubytování u místních hodných lidí, nechali si udělat večeři a hráli hry. Druhý den jsme po snídani zase naskočili do auta a mazali zpátky do Lehu. Cestu nám zpříjemňovaly snad jen cedule, které varovaly před nebezpečím a musel je vymýšlet nějaký místní poeta. Například nejvíce se nám líbily tyto dvě: It is not runway, it is highway nebo After whisky, drive risky!


Výhledy do Tibetu
Záchodky u Pangoglake
Poslední den v lehu jsme pak opět věnovali nákupu suvenýrů a hlavně jsme vyrazili na motorky. Teda já s Alešem. Nikdy jsem to neřídil, tak jsem dostal krátkou instruktáž, na kartičku pojišťovny (předstíral jsem, že je to řidičák) si půjčil luxusní mašinu a po odjetí jednoho kola na parkovišti jsme vyrazili rovnou do provozu, připomínám, že do protisměru, neboť v Indii se jezdí vlevo. No bylo to fakt hustý a hned třetí křižovatka kruháč spojenej s normální křižovatkou, ale dal jsem to a za chvíli už tam šla i trojka a padnul první předjetej náklaďák. Dojeli jsme do dalšího údolí, kde byl krásnej novej klášter ve výstavbě, trochu se pokochali a pak se vrátili zpátky na rozlučkovou večeři.

Lotosový palác v Delhi
Kariéra motorkáře úspěšně započata
Ráno v šest už jsme museli být na letišti, neboť nám to kolem půl osmé letělo dom. Přeletěli jsme do Delhi, kde jsme si uschovali batohy a taxikem vyrazili za památkama. Hned první byla nějaká rozbořenina po muslimech s názvem Qutab Minar (obrovskej minaret), která mě málem zabila. Na druhou akci jsme vyrazili rikšou a to byl teprve v té místní dopravě nářez. Jednalo se o novostavbu Lotosového paláce. Celkem luxusní stavba. Jenže bylo strašné vedro, únava z cestování, navíc prostě Indie a Delhi, tak jsme se dekovali na metro, které nás mile překvapilo a pak zašli na kuřátko a hranolkama k jedné nejmenované společnosti. To víte, jistota je jistota. Následně byl návrh jít na kafe, ale do cesty nám vlezla hospoda se šťastnou hodinou a tak bylo rozhodnuto. Objednávali jsme jedno pivo za druhým, k tomu vždy donesly nějaké zdarma, no prostě ideálně strávený čas v Delhi. Let domů jsme víceméně prospali a tak celá výprava dopadla více než dobře a už se zase někam těším. Vždyť už jsem tak dlouho nikde nebyl . . .

Více fotek z výpravy naleznete zde: FOTO LADAKH I + II

středa 31. října 2012

Ladakh, aneb jak jsme se prošli skrze barevné hory

Pohled na město Leh
Vydatná snídaně na La terase
Další výprava do Asii mě tentokráte zavála na sever Indie do oblasti Ladakhu, který je obklopen Pakistánskou a Tibetskou (nyní bohužel Čínskou) hranicí. Na výpravu se nás vypravilo celkem šest. Let přes Vídeň a Delhi až do Lehu jsme přečkali klábosením, spaním a pitím,  jen Pan Opičák měl namále, neboť ho někdo zapomněl hned v prvním letadle z Prahy do Vídně. V Delhi jsme si dali Masala Burger a tak nám bylo okamžitě jasné, že tento druh koření z naší stravy vyloučíme. Huba mě pálí ještě teď. Leh je hlavním městem zdejší oblasti a leží v nadmořské výšce 3.500 m n.m., což jsme pocítili hned na prvních schodech. První den jsme tedy raději věnovali aklimatizaci, spánku a objevování dobrých restaurací. Druhý den jsme pak prozkoumali Leh, zašli na zdejší Gompu nad městem a nakupovali zásoby místních potravin na další cestu. Následující den bylo všude nečekaně zavřeno, neb probíhala demonstrace za zkrácení pracovní doby (já chci taky) a využili toho i místní islamističtí extremisté, aby si mohli na ulici zahulákat protiamerická a protiizraelská hesla. To jsou ale komici. Fanatický dav prošel i s nahnanými dětmi ze škol městem a byl naštěstí zase klid, obchody otevřely, restaurace taky a tak zase bylo veselo.


Barevné řeky cestou do sedla Kanda La
Údolí řeky Indus
Konečně do hor jsme tedy již přizpůsobeni zdejší výšce vyrazili taxikem následujícího dne. Odvezl nás jen kousek k věhlasné řece Indus do vesničky Spituk, kde na nás čekal ponyman se šesti koníky pro naše velké batohy a zásoby jídla. Dali jsme přednost této variantě, kdy za směšné peníze (které si vydělá místní chudák) jdete celý den na lehko s malým baťůžkem a máte tak dostatek času a chuti se věnovat věcem okolo, než jen čučet zdrchaně do země a být sedřený jak křeček po sto kilometrech na kole. Jednu takovou dvojici jsme potkali a od kuď myslíte, že byla? No jo, Česká mord parta, co už prý třikrát zabloudila. Naložili jsme tedy koňům batohy na hřbety (ten můj se teda pěkně prohnul a podíval se na mě zle nepěkně) a pak vyrazili podél Indu na Markhavaley trek. Z počátku to byl trochu opruz, pač soudruzi z Indie dodělali kus novej asfalt, ale pak se údolí uzavřelo do kaňonu, asfalt skončil a my tak pohodlně skrze jeden Teetent (stan cestou, kde vařej čaj) dorazili do prvního tábořiště v 3.300 m n.m. v Zhingchanu. Na řadu přišlo i první vaření v podobě hustohusté polévky a ňam ňam dobroty z těstovin.


V jednom z hlubokých kaňonů
Sedlo Kanda La - 4.900 m n.m.
Další den nás čekalo nejdříve nekonečné brodění řeky tam a zpět skrze všemožně tekoucí potok v úzkém kaňonu, následně polední pauza ve vesničce Rumbak, kde jsme nakoupili od místních dětí pletená zvířátka a já se seznámil s vojenskou podplukovnicí z Jeruzaléma (Noah) - oj, ta byla přísná. Odpoledne se nám ukázala Stog Kangri z druhé strany i s ledovcem a konečnou jsme vyhlásili až v tábořišti Lartsa ve výšce 4.500 m n.m. Před véčou jsme si ještě zašli do větší výšky nakopnout aklimatizaci a pak už se podávali fazolky. Ajajajajaj. To bylo v noci ale větrno. A možná i trochu peprno.


Pohoda u snídaně
Údolí řeky Markha
Ráno jsme vstávali trochu do kosy a s údivem jsme koukali, kde že máme koně? Ponyman jen krčil rameny a říkal, že jim asi byla zima a šli se dolu ohřát. No tak jsme tam vše nechali na zemi a mastili nahoru do sedla Kanda La - 4.900 m n.m. Trochu řidší vzduch, ale po fazolové aklimatizaci v noci to bylo s dechem úplně v pohodě a ty výhledy stály za to. Sestup byl v pohodě a údolí se pomalu započalo uzavírat do neuvěřitelně hlubokého kaňonu, kterým jsme po dně procházeli celé odpoledne. Samozřejmě, že stále bez koní. Ty nás došli až po napojení se do dalšího kaňonu Markha - od tuď ten název Markhavaley trek. Tábořili jsme tentokrát v teple dole ve Skyu u řeky a tak večer došlo i na koupání (nejdelší pokus byl asi sedm vteřin). K večeři se podávaly luxusní farfale aglio oio, že by i Polreich škemral na kolenou, aby si mohl přidat. Škoda jen, že jsem jich polovinu vysypal do kaktusového keře, když jsem se jal vyprávět jeden ze svých neuvěřitelných příběhů.


Vesnička Umlung
To by mě zajímalo, kam to vede?
V noci jsem trochu zápasil se psem, co nám šel po jídle (netušil chudák, že když jde o jídlo, tak neznám bratra). Pak jsme si užívali překrásný, i když docela dlouhý den v údolí s krásnou řekou, okolními vysokými skálami plnými barev a co chvíli jsme potkali nějakou kamenou vesničku s úrodnou půdou v okolí, kterou zavlažuje důmyslný systém kanálů. No prostě romantika jak Brno, až jsme z toho na konci dne potkali černošku v nike keckách a s walkmanem. No ta mě teda brala. Tábor jsme měli ve vesničce Markha opět na travičce a ve výšce 4.000 m n.m.


V dálce vykukuje Kang Yaze
Jeden z mnoha brodů cestou
Další den byl podobný tomu poslednímu, jen jsme začali stoupat trochu do kopce a spinkali jsme už ve 4.300 m v Tsigu. Zde bylo strašně větrno a tak se nám hodilo, že zde stál jeden opuštěný Teetent, kde jsme mohli uvařit a večer chvíli posedět. Zábavu nám dělala i malá myška, co zde žila za kamenem a odnášela zbytky našeho jídla do svého hnízda. Hodil jsem jí jednu kulatou sušenku, které se ihned zmocnila a utíkala s ní do díry. Jenže těžce narazila, neboť průměr sušenky byl zhruba tak dvakrát větší, jak její díra. Z toho plyne poučení - nestrkej do díry nic většího, než je díra sama.


Tak tady už to někdo nerozchodí . . .
Pohodička u jezírka
To, že nás opět probudilo sluníčko, nás už ani nepřekvapilo a tak jsme po vydatné snídani začali stoupat prudce do kopce na ledovcovou morénu k malému jezírku pod krásnou horou Kang Yaze 6.400 m n.m. Docela fuška, kterou odlehčili sušenky s čajem, spousta králíků, nelidsky vypasenejch svišťů a dalších prapodivnejch zvířat, co se kolem nás pohybovala po okolí. Spali jsme ve výšce 4.700 m n.m. v osadě Nyimaling. Kosa tady byla jak z losa, kterej navíc zamrznul, takže jsme si museli čistit zuby ledem. A navíc byly zase fazole, oléééééé.


A už se nám nese jídlo do sedla
Celá skupina v sedle Gongmaru La - 5.130 m n.m.
Den D tohoto treku nastal. Výstup do nejvyššího sedla na trati - Gongmaru La 5.130 m n.m. Cesta pěknej opruz po takové nic moc pláni s dalekým dohledem, ale nahoře luxusní podívaná na tu krásu kolem, takže jsme tam chvilku mačkali spouště foťáků jak Japonci. Následoval prudký sestup dolů do dalšího z kaňonů a cesta se klikatila nahoru dolů zprava doleva, až se mi z toho udělalo šoufl a div, že jsem jim to tam nenahodil. Někteří členové výpravy si dokonce i zabrodili a zalezli po skalách. Odpoledne se pak údolí už otevřelo a my došli až do vesničky Shang Sumdo se silnicí, kam jsme si nechali zavolat taxíka, aby nás odvezl zpět do Lehu. Poděkovali jsme našemu Ponymanovi, rozloučili se sním, nechali mu zbytek jídla a bohužel i nechtěně nádobí na vaření a pak dobrodružnou cestou opustili krásný trek. V Lehu bodla sprcha i pořádná večeře a hlavně spánek v postýlce, která tak ulevila zádům i ze stanu otlačené prdýlce. Následující den jsme v podstatě celý proleželi a prožrali v Lehu, abychom nabrali síly na další část naší cesty - výstup na horu Stok Kangri.

Pokračování příště i s více fotkami.

neděle 28. října 2012

Dachstein, aneb jak se Silvini Ski Trab team měnil v precizní techniky

Měsíc říjen je takové jedno velké skladiště běžců na lyžích v Rakouské horské obci Ramsau a tak jsme nemohli chybět ani my. Třetí týden v říjnu má jeden z nejhezčích a nejlépe pro sportovce vybavených penzionů rezervován pro své potřeby soustředění náš Silvini Ski Trab team. Sešli jsme se v neděli večer a druhý den ráno už jsme kroužili první kilometry na ledovci Dachstein ve výšce 2.800 m n.m. No záčátek to byl opravdu ostrý a Dan se zpoza kamery jen usmíval. Lanovkou dolů po polévce jsme sjížděli notně unaveni a do postýlky na penzionu se už každý těšil. Odpoledne nás čekalo drsné posilko s výklusem a protahování, po kterém málokdo mohl zvednou ruce nad hlavu, takže odpadlo riziko, že by si někdo objednal k večeři pivo, neboť by ho neměl čím pít. Večer pak probíhaly masáže a rozbor techniky u videa - ajajaj . . . POKRAČOVÁNÍ

pondělí 17. září 2012

Korsika GR20, aneb jak se klima mění


Začátek GR20

V Jurském parku
Jako již tradičně mám prvních 14 dní v září vyhrazen čas pro tradiční Korsiku a přechod slavné GR20. Přesunuli jsme se na ni autobusem a lodí. První odpoledne jsme již strávili v moři, ale překvapivě ne za slunce, ale opakovaných a stále se vracejících silných bouřek.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone

Autobus nás popovezl do hor a pak jsme šlapali všichni vzhůru na naší první chatu. Hned po příchodu začalo lít a tak jsme byli donuceni zalézt do stanů a v pracovní době si zdřímnout. Večer jsme pak zahájili tradiční večerní vinné hody u chataře.


II. den-14 km (21 km)-nahoru 650 m (1000 m)-dolů 600 m-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Bivaque de Randula

Na jednom ze hřebenů
Big Tent u dědka
Ráno konečně přestalo pršet a tak jsme vyrazili na páteřní trasu GR20 a po ní si dali první řádný kopec nahoru do sedla, kde bohužel přišla zima a vítr a tak jsme místo nocování na zdejší chatě a výstupu na Paglia Orba raději vyrazili dolů do Jurského parku na tůně a letité masivní borovice. Nocleh jsme nakonec nalezli v novém kempu s luxusní přepravkovou sprchou, koupelí v tůni a petangem. Nemohlo tomu samozřejmě chybět víno a také se jistě na denním programu zabydlely karty. Se svými skrytými hláškami nás začal udivovat Ondra ("Tati, ještě máme na 3 rundy!").

III. den-18 km (39 km)-nahoru 600 m (1600 m)-dolů 600 m-Bivaque de Randula-Ref. de Dědula

Od rána nás opět přivítal nepříjemný déšť s větrem a ne a ne přestat. Došli jsme proto rychle do sedla Col de Verghio k hotelu a počkali na autobus, abychom doplnili zásoby. Odpoledne se situace ještě zhoršila a k silnému větru se přidal ještě silnější déšť, takže firma Gore mohla jít velmi rychle do kelu a já byl mokrej jak plyšovej medvídek, když spadne do vody od nádobí. byly chvíle, kdy mě to fakt nebavilo. Furt a furt lilo, navíc díky větru skoro vodorovně a začala být i kosa. Zhruba půl hodinky od naší plánované chaty jsem se dozvěděl, že na ní už není místo a proto bude lepší zůstat u místního děduli. Super chlapík. Velmi sličné návštěvnice z Francie mi pomohli s překladem a za chvilku už jsme okupovali dva obrovské stany pro 12 lidí. Hurá. Postupně docházeli všichni úplně durch a hráli jsme hru, kdo najde na sobě alespoň flíček suchý. Večer jsme pak vyhlásili s Danem preventivní protidepresní léčbu a systémem přídělů: nemáš víno - nedostaneš čaj, nás postupně zlikvidoval všechny.

IV. den-0 km (39 km)-Bivaque de Dědula

Společný oběd v jednom ze sedel
Na vrcholu Monte di Oro
Tak jako déšt si říct nedal, blbec, a tak jsme se rozhodli pro setrvání ještě jednu noc a den v pracně vydobytých pozicích. V noci u nás byl nezvaný host - liška bystrouška a odnesla mi tašku s jídlem (2x klobásky a povidlové buchty). Kráva. Zkoušel jsem ji doběhnout či ráno vystopovat, ale nedala se. Byla totiž asi mazaná. Každopádně s těma buchtama mě fakt dost nasrala. Celý den jsme tedy strávili hledáním lišky s buchtama, poleháváním, sušením věcí a hraním her. Večer jsme pak zašli k chatařovi na místní jídlo o třech chodech a spoustě dobrého vína.

V. den-IV. den-10 km (49 km)-nahoru 850 m (2450 m)-dolů 700 m (1700 m)-Ref. de Dědula-Ref. de Petra Piana

Konečně vyšlo sluníčko a tak jsme zase ťapali, tentokráte na nejvyšší bod GR20 Breche de Capitello 2225 m n.m. Byl to nahoru docela nářez, ale díky odpočatosti to všichni vyběhli rychle a nahoře jsme se mohli bavit krmením ptáků jarabáků. Následovala myší díra, kam se někteří skoro nevešli a pseudořetězy, na které navazuje rozeklaný hřeben Ostrého Roháče. Pak už nás čekal jen jeden kopec a mazali jsme dolů na chatu, kde jsme uzmuli poslední volná místa na stany a mohlo se odpočívat u vínka a karet.

VI. den-24 km (69 km)-nahoru 1050 m (3500 m)-dolů 1950 m (3650 m)-Ref. de Petra Piana-Vizzavona

Jó kozy, to je ráj
Dosažení společného vrcholu
Vstávali jsme tentokráte brzo, neb nás čekal dlouhý den v podobě spojení dvou etap dohromady, abychom dohnali ztrátu z deštivého dne a mohli se tak večer potkat s autobusem. Čekal nás nejprve dlouhý hřeben s několika vrcholy, sestup do údolá a následný dlouhatánský výšlap do sedla. Zde jsme něco pojedli a popili a tři nejméně unavení (Hanka, Martin a Petr) se mnou vyrazili nahoru na Monte di Oro. Zbytek už započal s Danem sestup do kaskád Angles, kde se pak koupali, než jsme je doběhli. My si trochu zalezli, potkali cyklisty a měli asi i dvě minutky na pokochání se z vrcholu krásnými výhledy. Sestup byl už pak opravdu urputný a tak bufet těsně před koncem vzal za své. Vyprahlost těla jak chrobáka na poušti zahasilo pivko, žaludek zcvrklej do velikosti hrášku pak nastartovali pravé nefalšované slané hranolky. Tím zbyl dostatek sil na cestu k busu a přejezd do kempu, kde jsme večer zašli na pizzu. Dozvěděli jsme se také smutnou zprávu, že Igor s Jitkou s námi dál nemohou pokračovat a musí odjet naléhavě domů.

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4350 m)-dolů 200 m (3850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

Po noci, kdy kolem nás bylo slyšet neustálé halekání místních psů, jako když jim kráva šlápne na kule, jsme opět vyrazili s plnou polní na trasu. Nejprve jsme vylezli nahoru do sedla, kde byl pohodový obídek a pak už jsme mazali traverzem směr chata. Problém nám udělalo jen potkání koně, což se stalo pro některé skoro stopkou v další cestě. Přitom nás ten chudák vidí 3x větší :D Večer u chaty byla spousta času a tak jsme opět mastili karty, co to dá. K tomu nám přišla vhod výborná večeře zakáplá nekonečnou karafou vína, takže mladej Ondra vyfasoval přezdívku poblión :D

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1050 m (5400 m)-dolů 650 m (4500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati

Na vrcholu Monte Includine
Opalovačka v řece
Opět sluníčko a tak jsme celé dopoledne ťapali krásnými lesy po pohodové pěšince až do sedla, kde by bufet s mega sendviči a my se tak mohli řádně naládovat. Odpoledne nás čekal už jen dlouhatánský výšlap zpět na hřeben a následná pohodička k chatě mezi dvěma bouřkama, které nás po postavení stanů asi na 3 hodiny uvěznili v chatě. Inu nelenili jsme a započali opět hodovat. Nevím proč, ale lidi z okolních stolů k nám sami od sebe začali nosit jídlo co nedojedli. No asi už jsme nevypadali nejlépe :D

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6050 m)-dolů 700 m (5200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu

Ráno jsme si přivstali na východ slunce z moře a pak utíkali dosáhnou společného vrcholu na Punta della Cappella 2041 m n.m. Poté jsme si užili pořádně pravých koz. Byly různých velikostí, tvarů i barev a hlavně se na ně dalo libovolně sahat i se s nimi dle libosti fotit. Jen občas zamečely. Polední pauza byla krátká, neboť nervózní mamka opět strhla všechny ostatní a tak jsme museli opět mazat nahoru do kopce. Nakonec se vyplatilo, neboť po příchodu na chatu nám opět zapršelo. Tak jsme museli opět propadnout vínu a karbanu, dokonce i s místním chatařem, který nám jako již tradičně naléval kořalku přímo do chřtánu. Také proběhl obchod o výměně Hanky za dva koně.

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6850 m)-dolů 1040 m (6240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao

Konec v sedle Coll de Bavella
Bavella - mohutné věže
Od rána bylo už zase sluníčko a tak jsme si trochu užili na hřebenu, kdy jsem si chvílema připadal už jako postřelenej kamzík. Pak jsme sešli na romantické loučky s potoky a přesunuli se až k té největší, kde je nový most a krásné tůně na koupání. Prostě místo jako zrozené pro obědovou pauzu. Mamka nám ji teda zase trochu zmenšila, ale i tak to stálo za to. Odpoledne nás čekal dlouhý výstup na Monte Includine 2.157 m n.m. a pak nekonečný a hustý sestup na chatu. Zde proběhl večírek z řady snů, na kterém nechyběl Létající Čestmír a erotické scény Dády Patrasové, o hře na schovku ani nemluvě . . .

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7250 m)-dolů 550 m (6790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella

Poslední den byl opět krásný, ale trochu víc než jen hodně větrný. Sešli jsme nejprve do údolí a pak už mazali nahoru na poslední kopec mezi mohutné věže v sedle Bavella. Zde jsme si to užili i s řetízky a trochou lezení. Sestup k soše Madony v sedle byl sice strašně dlouhý, ale zase triumfální a tak jsme si hned všichni po příjezdu autobusu otevřeli pivko. Zajeli dolů do Zonzy na oběd, nakoupili zásoby na večer do kempu, kde následovala deratizace a řádný závěrečný večírek. Ten narušilo jen obvyklé pršení, Ondrovo mohutné šlapání na kole a drzá liška, která přišla mezi nás a kousla Hanku do nohy, následně pak ještě Mamku v noci ve stanu do ruky.

Valí se na nás další bouřka
Bonifacio - perla Korsiky
Další den jsme přejeli do Bonifacia, které je vystavěno na mohutném vápencovém útesu. Nejprve byla v plánu projížďka na lodičkách, která byla naštěstí kratší, neboť moře bouřilo tak, že si z naší lodičky udělalo hračku a už už to vypadalo, že mnozí z nás budou krmit rybičky. Pak jsme zašli do starého města a na oběd. Odpoledne jsme se přesunuli do Solenzary na pláž, kterou teda hlavně na začátku bičovala mohutná bouřka a vichr jak v horách, což ale přineslo mohutné vlny, v kterých jsme asi dvě hodiny všichni blbli jako malé děti. Dokonce po vodě připlavalo prkno, už se nikdo nedržel a tak jsme měli další hračku. Večer se pak rozpoutal neřízený závěrečný večírek přímo na pláži u táborového ohně za zvuků kytary až do dlouhého rána.

Poslední den jsme ještě prožili prohlídkou Bastie a pak už jsme se nalodili na trajekt a vyrazili domů. Letošní Korsika byla sice divoká na počasí, ale alespoň byla něčím jiná a stále se mi na ni líbí více a více. Tak zase za rok či za dva?

Více fotek najdete zde:  foto Mára
                                     foto Martin H.