Pohodově kolem západního Dachsteinu

Po týdenní pauze strávené zvelebováním baráčku mé sestry v Německu a hlídáním dvou malých capartů (dokonalá antikoncepce) jsem opět vyrazil na zájezd, tentokráte do Rakouska, kde jsme jezdili čtyři dny pod masivem Dachsteinu. První den jsme z půlky strávili v autobuse, někteří už od čtyř hodin ráno. To vše proto, abychom po příjezdu do horské vesničky Svatý Martin v pohoří Tennengebirge mohli vyrazit na první "pohodovou vyjížďku" do Lammertalského údolí (pravda, bylo to přes sedlo), kde nám cestou poprvé vykoukl Dachstein a Bischofsmütze. Někteří se vydali stoupat na konec údolí k salaším Aualm, jenž mají příznačný název k vojenské střelnici, kterou zde Rakouská armáda má. Prostě když to někoho trefí, tak zařve "au", no a tak se tam tomu taky tak začalo říkat. Zbytek se jel projet do romantického údolí Neubachtal, kde to skoro vybízí k puštění řidítek a držení se během jízdy za ruce, či dokonce k odpočinku na některé z vyhřátých luk v okolí. Následoval už jen návrat na večeři a zasloužený spánek po namáhavém dni.

Druhý den nás přivítala trochu zamračená obloha, ale naštěstí to bylo jen na chvilku. Po výjezdu k salaši Halmgut a následném sjezdu do Ebenu, se všichni přesvědčili, že lepší je nerozumět a jet, než rozumět a muset se vracet objížďkou. Následně se úderná jednotka zdatných chasníků vypravila na Neubachtalroute, specielní trasu pro MTB. Ti co ještě neviděli Dachstein na vlastní oči, vyrazili do horské obce Ramsau a následně přes Schladming domů, zatímco zbytek skupiny si vychutnával výhledy ze zkratky na Mandlingem. Pak jsme se napojili na cyklostezku podél řeky Enns a dojeli až do Ebenu, z kterého po krátkém klesání následovala horská prémie na ubytování okořeněná pravidelnými desetiminutovými přechody mezi sluncem a krupobitím. Vyhráli všichni, takže jsme mohli po výborné večeři (řízek je řízek) začít notovat za doprovodu dnes již bájné zájezdové kapely.

Třetí den byla připravena královská etapa, kdy nás nejdříve Jirka odvezl busem na Postalm a my si pak na kolech vyjeli ještě kousek výš. Zastavila nás až poslední salaš, tak se sedlo z kol a hurá na pěší výlet na kopec Wieslerhorn, dosahující výšky 1605 m n.m. Vrchol dokázali vylézt téměř všichni, nutno však vyzdvihnout zdatný horolezecký výkon Boženky, jenž nahoru doslova doběhla mezi prvními. Při teplotě 35°C na slunci to byl pořádný pařák okořeněný výhledy na celou Solnou komoru, škoda jen, že sebou nevzal nikdo karton piv ze Svijan. Po návratu k salaším jsme zamířili dlouhým sjezdem do údolí a následným mírným stoupáním do Abtenau, kde byl konec této etapy. Mnozí stihli ještě lanovku s letní sáňkařskou dráhou na Karkogel nebo alespoň jednu z místních kaváren a cukráren. Útočná skupina se vydala ještě na salaš Genneralm. Kopec to byl sice strašný, ale výhledy potom zpět do údolí zasloužené a tak nevadily ani pády do sněhu či potoka během zjezdu zpět. Večer se opět trochu popilo a pozpívalo.

Poslední den jsme busem přejeli k jezeru Gossausee, které se dalo objet dokola i skrz stále ještě neroztálé laviniště. Výhledy byly jak na Jabloneckou chatu, tak na ledovec Gossaugletcher a i samotný Dachstein. Pak následoval dlouhatánský sjezd až k Hallstattskému jezeru, které jsme také celé dokola objeli, i díky nově vybudované cyklostezce, která je vedena částečně zavěšena do skály nad jezerem. Cestou nechyběla zastávka v samotném Hallstattu, doslova slaném městu. No a pak už byl konec našeho putování, u busu se dopilo pivo, na párky se taky dostalo, někdo skočil do jezera (teplota vody byla 3 cm) a někdo zase ne. Myslím, že to byl další z krásných zájezdů a i díky sluníčku na něj budou mnozí dlouho vzpomínat. Takže příště zase "pohodově" . . .

Více fotografií najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Dachstein#

Jižní Tyrolsko z Brenneru

Po týdnu deště, větru a zimy na území ČR jsem vyrazil na svůj letošní druhý zájezd do slunné Itálie, konkrétně na Brenner a jeho okolí. Ze středy na čtvrtek jsme se tradičně v pozici spícího koně přesunuli na místo startu a celí zalepení bez vyčištěných zubů vyskákali z busu přímo do sedel. Konečně teplo, sluníčku a navíc všechny kopce pod sněhem. No prostě ideál. Mastili jsme pěkně s kopce dolů až do historického Sterzingu, před nímž jsme si jen na chvilku odskočili do hraničního slepého údolí. Pomačkané obličeje z nočního přesunu busem se pomalu začali narovnávat do tvaru úsměv ala Mickey Mouse a na cestu nám bučely levonohé krávy. Ve městě se většina zastavila na ranní kávu, neb není Čecha bez kávy, co by práce schopen byl. Při výjezdu z města jsme si vyzkoušeli, jak to vypadá ve válce, kdy naší jízdu hlídala po zuby ozbrojená itálská armáda. Cyklostezka se vlnila podél dálnice, chvilku v pravo, chvilku v levo, nahoru a pak zase dolů, až jsme dojeli do Mühlbachu, kde šťastlivci končili, zatímco optimisté pokračovali ještě 4 km do velmi poctivého kopce, zvaného mnohými žebřík do nebe. Zřejmě se to všem líbilo, nebo´t po příjezdu na ubytování štěstím ani nemluvili a když už jo, tak říkali samé nesmysly, jako že už nikdy víc, že to bylo fakt něco a že, cituji: "se vám na to můžu vysrat!". No naštěstí všem zacpal pusu kuchař Pepa a Doris výbornou večeří a řidič Čižan vychlazenými Svijany. Večer jsme koukli na hokej a šli brzo spát.

Druhý den nás oproti špatné předpovědi mile překvapilo opět sluníčko a tak jsme přejeli do centra Dolomit pod Monte Cristalo a Tre Cime. Udělali jsme nespočet fotek, fotili se všichni se všema na vzájem, pak ještě nějaký fotky a konečně vyrazili po zrušeném tělese železnice dolů do Toblachu. Z něho už vede pohodová cyklostezka stále s kopce podél vody pod Kronplacem až do Brunecku, kde byla polední pauza, vyplněná jako vždy tunami párků a hektolitry piva. Odpoledne už to byla jen pohodička po rovině, takže se dalo jet jak paní radová o víkendu na pik nick a obdivovat okolní krásy přírody, samozřejmě i ty dvounohé :-) Končilo se tentokrát už v Mühlbachu, aby se zas nemuselo domů stoupat po schodech, i když se našlo pár přeborníků ze Závodu míru, co si to nahoru opět vyšláplo. Večer pak začla zábava alá paráda, plná zpěvu, hry na kytaru i banjo a samozřejmě také alkoholu, který byl konzumován ve větším než převelkém množství a tak ráno si sousedé mezi sebou vyprávěli, že celou noc řádilo "Čechiše tornádo"! Na řadu přišli jak písně lidové, tak i spíše ze sklípků známé, no prostě nádhera. Snad jen krátce připomenu některé ty nejslavnější, jako byla Šedí muška na štěně, šedí a spí, Vínečko bílé, Deset deka, dvacet deka a Zlatý třešně zrály. No a jak to bylo dál, se mě neptejte, pač to fakt nevim.

Třetí den nás vyvezl autobus na kopec nad barák na parkoviště Zumis, kam opět několik sebevrahů vyjelo na kole a pak jsme vyjeli nahoru do 2000 m n.m. na salaše a pravé alpské louky, které byly posety doslova koberci šafránů. Krásné výhledy na okolní zasněžené kopce nám nepokazila ani zavřená hospoda a tak jsme po vyfocení všech filmů a zaplnění paměťových karet ve foťácích započali nekonečný, ale i nebezpečný sjezd dolů do Brixenu. Ten okořenil nejdřív Jindra svým každoročním zapomenutím batohu na svahu, takže se mladej mohl hezky proběhnout na čerstvém vzduchu, následován cyklistou Zdeňkem, jenž tam naopak nechal stativ pro foťák. Jo chlapi, co není v hlavě, to je v nohách, zasmál jsem se a vrátil nahoru pro svoji zapomenutou bundu. Druhou parádou byl ukázkový letecký manévr Jirky, kdy nám trojitým saltem zakončeným kotoulem plavmo a stylovým placákem ukázal, jak v nebezpečné zatáčce opustit bezpečně koloběžku, která se bez přední duše řítí do údolí asi šedesáti kilometrovou rychlostí. Po následném ohmatání bezvládného těla bylo zjištěno, že mu vlastně nic není a tak hodil nepojízdnou kolobrndu na záda a doběhl domů. Ostatní prošmejdili Brixen a dorazili zpět před Mühlbach, kde se opět nákladala kola a jelo se na véču. Teda ještě chvilku se čekalo, až se nám najde naše žlutá bludička. Mezičas využil Zdenda ke koupi své první cyklistické helmy. Veřer se opět chvíli zpívalo a hrálo na kytaru, ale tentokráte už více méně v poklidu.

Poslední den nás ráno po celonočním dešti vytáhlo z postelí sluníčko, takže opět hurá do sedel a celý den pěkně s kopce dolů po krásné cyklostezce až do Bolzána i skrze asi 10 tunelů. Většina se stavila cestou v Klausenu na obídek a pak ještě jela nad Bolzáno lanovkou na překrásnou vyhlídku, od kud to je dolů samozřejmě zase jenom s kopce. V centru nemohla chybět pravá italská zmrzlina a také někdo zaskočil do místního muzea, podívat se na Otziho (zmrzlý nalezenec v ledovci). No a protože to už bylo všechno, naložili jsme kola a vyrazili zpět k domovu. Byl to opět velmi krásný zájezd plný srandy, sluníčka a zpěvu. Tak ahoj příště.

Více fotografií najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Brenner#

Pan Opičák má nového kamaráda

Pan Opičák byl celý rok moc a moc hodný a protože oslavil již své druhé narozeniny, tak dostal nového kamaráda, Pana Ježka :-)

Na kole podél řeky Enns

Můj letošní první zájezd mířil do Rakouska na cyklostezku vedoucí podél řeky Enns pořádaný CK Trip. Na této trase jsem se před osmi rokama zaučoval a tak jsem se na ni jako již ostřílený průvodce znovu těšil. Klientů bylo jen 20, takže to vypadalo, že si snad konečně jednou všechny zapamatuju (no jo, já vim, zase to nevyšlo, ale slibuju, že se o to příště zase alespoň pokusím). Začali jsme už ve středu nočním přesunem, kdy se snaží každý v autobuse celou noc předstírat spánek, ale stejně nakonec zabere až v momentě, kdy ten blb ve předu zapne mikrofon a snaží se vyprávět něco strašně chytrýho, i když ho vlastně vůbec nikdo neposlouchá. Po příjezdu na místo startu, od kterého je samotný pramen řeky Enns vzdálen ještě asi hodinu a půl jízdy na kole do velice prudkého kopce v hrubé šotolině, jsme s nevolí pozorovali okolní čerstvě zasněžené svahy, provazce deště a neustále klesající ručičku teploměru k bodu mrazu. Avšak než jsme se převlékli a nacpali se zelenejma řízkama z domova k snídani, o 2°C se oteplilo a skrze déšť bylo vidět i na cestu. Hurá, zavelel kdosi v davu a tak všichni do jednoho bez nějakého reptání sedli na kolo a vyrazili na naplánovanou trasu. Dost mě to překvapilo, takže jsem musel oře osedlat taky. Cestou jsem občas někoho potkal a snažil se spíše kličkovat jak Šárka Záhrobská při slalomu mezi kapkami deště, než abych obdivoval a fotil panorámata vznešeného Dachsteinu, který stejně pro husté mraky nebyl vidět. Na ubytování nakonec dorazili všichni a zatím ani nikdo nehlásil žádné omrzliny, tak jsme jen pozorovali, jak na návsi vztyčují asi 32 metrů vysokou májku. Večer byl věnován spánku, povídání u piva a sledování hokeje.

Druhý den ráno nás probudilo o trochu lepší počasí a hlavně už nepršelo. U snídaně se každej nadláb, jak kdyby měla za hodinu začít válka a pak už hurá do sedel. Hned na první křižovatce jsem potkal skupinu "Holek", jak marně hledají cestu z města (nutno podotknout, že bloudily poprvé a naposled). Nevyhnuli se nám ani technické problémy, takže se trošku opravovalo, ale na přehradu Salzatalspere dorazili nakonec všichni. Pravda, některé dámy se netvářily úplně spokojeně, ale po té, co se dozvěděly, že ze skály vytéká modrý pramen, strhl se o něj dokonce boj a všichne už se těšily na večer na Kraťase. Přehrada je již zrekonstruovaná a plná natolik, že přetéká přes horní okraj. Cestu nám trochu komplikovali napadané kameny a stromy, ale ten největší zážitek teprve měl přijít. Sněhová, ano, opravdu sněhová lavina. Museli jsme dokonce přenášet. Adrenalin stoupal nahoru, horolezec by do toho nikdy bez cepínu, maček a lana nešel, ale náš zájezd to bez remcání přehopkal jak kamzící v době říje. Super. Pak si někteří jedinci ještě skočili z můstku v Kulmu, ale nejdelší skok byl pouho pouhých 214 m, což vlastně ani nestojí za řeč a mohlo se jet dál. V Irdingu jsme se prošli s koly čínskou čtvrtí, neboť zde místní tajtrdlíci oslavovali první máj a projet se to prostě nedalo. U jezera Puterersee nám Vašek udělal párky a kafe v jednom, ideální stav a pak se jelo nazpět na ubytování. Večer nám zpestřila výborná večeře a taky mejdan v buse, kde se řešilo rozmnožování všemožných živočišných druhů.

Třetí etapa byla královská. Přejeli jsme busem za Admont a pak již na kolech projeli skrze věhlasnou soutězku Gesause, která byla jako vždy plná jak vody, tak i vodáků. Cestu znepříjemňoval poměrně silný protivítr, kdy to chvílemi vypadalo, že jedeme za startujícím letadlem, ale jinak se počasí stále zlepšovalo a začínalo po nás vykukovat i sluníčko. Na polední pauze v Altenmarku jsme si opět dopřáli páreček a pívečko, Kraťas lítal kolem busu jako pingl. Odpolední část etapy začala mírným stoupáním do Unterlaussy, odkud nás pak čekalo pravé alpské sedlo se vším všudy o délce 4 km a až 19% sklonem stoupání. Někdo to skoro vyletěl, někdo zase kolo nahoru vytlačil, ale každopádně se na kopci sešli všichni a mohli si tak v klidu vychutnat výborné "koláče" a Radlera. Dolů to byl panečku sešup. Údolím Bílé vody jsme si to svištěli podél potoka a cestou jsme museli projet celkem 15 tunely. Některé byly krátké, jiné zase až 500 m dlouhé, každopádně to byl prostě zážitek a hlavně pořád dolů s kopce. Jen ten konec, posledních 5 km se to trochu zvlnilo, taková jakoby lochneska, ale to už byla jen maličkost na závěr, takže se každý při příjezdu k penzionu v Losensteinu slastně usmíval. Povečeřeli jsme pod hradem místní specialitu a jelikož byla únava už na každém znát, tak se šlo brzo hezky pěkně na kutě. Teda všichni kromě "Holek", které to dole rozjížděly dlouho do noci a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby bývalo nedošlo v hospodě víno.

Poslední den nás už v postýlce polechtalo na nose sluníčko a tak jsme po snídani vyndali konečně sluneční brýle a opalovací krémy. Začátek byl tak trochu znova lochneska a pak už jsme si užívali projížďku po rovinách mezi městy Stayer a Enns, kde se dalo krásně posedět v mnoha cukrárnách a restauracích. S řekou Enns jsme se rozloučili u jejího soutoku s Dunajem u Mathausenu, kde na nás taky čekal Vašek s busem. Naložili jsme kola, počkali na Davida, až se mu podaří nás najít, taky ho naložili a vydali se nazpět k domovu. Byl to myslím hezký zájezd plný pohodových lidí se spoustou zážitků, tak doufám, že to takhle půjde dál a třeba se ještě někdy někde potkáme.

Více fotek najdete zde http://picasaweb.google.com/mara.bobo/DropBox?authkey=Gv1sRgCImsseHcqPjK2gE#

Tester a konzultant

Potřebuje otestovat, nafotit nebo okomentovat nějaký sportovní či outdoorový výrobek? Nabízím vám své profesionální služby dlouholetého testera a konzultanta pro většinu světových značek v oblasti sportu a outdooru. Zároveň nabízím pomoc při realizaci nových výrobních či zdokonalovacích procesech jednotlivých produktů.

Cenové ohodnocení dohodou dle prováděné práce a testu.