Expedice Blue Virgins vy
razila do Francie na aklimatizační tůru před svým hlavním počinem - výstupem na Matternhorn 4478 m n.m. Konkrétně to bylo do známého Chamonix na kopec zvaný Mont Blanc vysoký 4810 m. Po nočním přejezdu a relly erzetě nahoru do sedla z Martigny jsme dojeli do Argentiére a vyjeli nahoru lanovkou na Aig des Grands Mntets do 3300 m n.m., abychom se zde naaklimatizovali. Venku ale panovala sněhová bouře s vichřicí o síle přes 50 km/hod, navíc byla strašná kosa, takže namísto zlepšování schopností a dovedností na ledovci jsme cucali čaj v bufetu a zkoušeli alespoň motat 
všemožné uzly. Po obědě dokonce došlo i na vytažení batohu ze země na stůl (záchrana z ledovcové trhliny). Jedinným zpestřením dne se tak stala návštěva jednoho Holanďana s pětiletým synem, jenž byl horolezecky dokonale vybaven (i v sedáku), jen nějak ráno zapomněli na ponožky. Venku se zatím rozfoukalo ještě víc a hrozilo, že už nám vypnou lanovku, tak jsme taky sjeli dolů, prošli si Chamonix 
1037 m n.m., našli ubytko a unavení z prořízené noci šli brzo spát. Na pokoji s náma spali ještě dva chlapíci, co běželi závod Tour de Mont Blanc a asi se taky ctěli vyspat, ale asi jsem trochu zachrápal nebo co a tak ten jeden chudák prý chodil nešťastně po pokoji, lomil rukama a mrmlal něco jako mama mia, načež si vzal matraci a šel spát na chodbu. No nevim, kdybych tak hodně chrápal, tak se přeci vzbudim ne?
razila do Francie na aklimatizační tůru před svým hlavním počinem - výstupem na Matternhorn 4478 m n.m. Konkrétně to bylo do známého Chamonix na kopec zvaný Mont Blanc vysoký 4810 m. Po nočním přejezdu a relly erzetě nahoru do sedla z Martigny jsme dojeli do Argentiére a vyjeli nahoru lanovkou na Aig des Grands Mntets do 3300 m n.m., abychom se zde naaklimatizovali. Venku ale panovala sněhová bouře s vichřicí o síle přes 50 km/hod, navíc byla strašná kosa, takže namísto zlepšování schopností a dovedností na ledovci jsme cucali čaj v bufetu a zkoušeli alespoň motat 
všemožné uzly. Po obědě dokonce došlo i na vytažení batohu ze země na stůl (záchrana z ledovcové trhliny). Jedinným zpestřením dne se tak stala návštěva jednoho Holanďana s pětiletým synem, jenž byl horolezecky dokonale vybaven (i v sedáku), jen nějak ráno zapomněli na ponožky. Venku se zatím rozfoukalo ještě víc a hrozilo, že už nám vypnou lanovku, tak jsme taky sjeli dolů, prošli si Chamonix 
1037 m n.m., našli ubytko a unavení z prořízené noci šli brzo spát. Na pokoji s náma spali ještě dva chlapíci, co běželi závod Tour de Mont Blanc a asi se taky ctěli vyspat, ale asi jsem trochu zachrápal nebo co a tak ten jeden chudák prý chodil nešťastně po pokoji, lomil rukama a mrmlal něco jako mama mia, načež si vzal matraci a šel spát na chodbu. No nevim, kdybych tak hodně chrápal, tak se přeci vzbudim ne?
Ráno nás čekal budíček v šest, rychlá snídaně a pak už šupky hupky na první lanovku na Aiguille du Midi do 3842 m n.m. Počasí bylo krásné, obloha téměř vymetená a pofukovalo zatím jen minimálně. Pravda, trochu kosa, ale šlo to. Další den už předpověď nebyla dobrá, navíc po příchodu na chatu Cosmiques (3613 m n.m.) nám řekli, že nahoru nikdo nechodí, neboť je to moc ledovaté. No nic, odlehčili jsme batohy a vyrazili nahoru na Mont Blanc du Tacul 4248 m n.m. Byli jsme tam za hodinu a půl a ač jsme původně plánovali jen te
nto kopec, řekli jsme si, že zkusíme ještě další. Cesta byla sice hodně ledovatá, ale mačky držely a aspoň se nám tam nikdo nepletl. Za další dvě a půl hodiny jsme se dokázali vyškrábat na velkolepý Mont Maudit 4465 m n.m., kde začalo velmi nepříjemně foukat. Teplota kolem -12°C nebyla sice tragická, ale se silnám artickým větrem nám začala přivozovat omrzliny nosu a pusy. I samotné vylezení dvou dýlek do sedla Mauditu už nám dalo trochu zabrat, i proto, že fixní lana byla zamrzlá do ledu pod námi. Čas byl docela ještě dobrý, počasí drželo a tak když jsme viděli, c
o bychom museli za dva až tři dny všechno absolvovat znovu, tak jsme si řekli, že už to dorazíme. No nejtěžší pasáže byly za námi a následoval předlouhý pochod na hlavní vrchol celý proti tomu hnusnému a studenému větru. Potkali jsme dvě dvojce, co už se z vrcholu vraceli a jedna dvojce se loudala ještě za námi, jinak byl celý kopec jenom náš. V srpnu na Mont Blancu v podstatě neuvěřitelné. Nakonec se to povedlo a myslím že kolem třetí jsme stanuli oba společně na vrcholu ve výšce 4810 m n.m. Rozhledy krásné, jen nám to rušil ten vítr a lehce časová tíseň, proto jsme rychle ud
ělali pár fotek a mazali dolů co to šlo. Pravda, už to moc nešlo. Únava se násobila, sil ubývalo a tak jsme se ploužili jak dvě muly naložené až po okraj. Navíc jsme docela časově ztráceli při sestupu prudkých zaledněných pasáží Mauditu i Taculu, takže dolů do sedla Col du Midi 3532 m n.m. jsme se dostali až při západu slunce a závěrečný výstup na chatu už se rovnal skoro popravě nemluvňátek. Těsně před devátou jsme dorazili, svlékli se a pozřeli trochu toho jídla, co nám po usmlouvání ještě připravili a mohli jsme si vzájemně gratulovat k tomu počinu, co s enám podařil. Hod
inu a půl po nás dorazili ještě ty další dva, ale to my už vyrazili na kutě . . .Další ráno nás probudila vánice a vichřice, takže jsme si ještě trochu poleželi, zahráli kostky, pochválili se za včerejší dobré rozhodnutí a na rozdíl od ostatních v klidu počkali, až ten marast venku přestane, pač lanovka stejně nejezdila. Kolem poledního už to šlo, tak jsme se probojovali zpět na Aiguille du Midi, udělali pár fotek pro Japonce a sjeli dolů do Chamonix do
Poco Loco baru na výtečný sendvič, já si dal Everest a Ivo Anapurnu. Potkali jsme zde kamaráda Pepka, tak jsme si vyměnili informace o horách a přesunuli se autem do Švýcarska, městečka Randa, ale to už bude v díle číslo II.