Mt. Blanc, aneb první pokus o vrchol

V pondělí večer jsme rozděli posádky vozů na Tranziťáky a Iveťáky, nakoupili nějaký pivka, načež jsme vyrazili skrz Německo a Švýcarsko do Francie do Chamonix pod Mont Blanc. Cesta byla docela v pohodě, takže jsme ani jeden z řidičů naštěstí nespali. Po příjezdu jsme se ubytovali, zajeli si do Chamonix na nákupy, pokecali, nabalili batohy a těšili se na to, co přijde.

Středa, tréninku je třeba. Hned ráno jsme vyjeli lanovkou na Grands Montets do 3295 m n.m. kvůli aklimatizaci a celé dopoledne trénovali chůzi na mačkách, brždění cepínem, přechod přes skalní hřeben a tak dále. Některým to šlo krásně, někteří nám naopak opakovaně mizeli stále v údolí :-) Odpoledne už to bylo lepší a tak jsme se rozhodli vylézt nahoru na Petite Aig. Verte, což nebyla vůbec žádná sranda. Ze záčátku v pohodě, ale následující velmi ostrý svah nám dal dost zabrat a byli i tací, co chtěli stále padat dolů. Ještě že jsme měli sebou ty šrouby do ledu. Mnohem větším problém se ale ukázal sestup z této ledové hůrky, který nám navíc komplikovali dva zcela nezkušení Holanďané, kteří kupili na svahu jednu chybu za druhou a my jen tajně doufali, že je nebudem zachraňovat. Štěstí, že to dokázali nakonec slézt a přežít. My zvolili různé postupy, Michal to sjel s lidmy dolů stejnou cestou, zbytek šel po skalnatém hřebínku a pak s Honzou slaňoval či se mnou a Šťovajzem šel ledový téměř kolmý traverz. Nakonec se nám naučila horolezcovat i Hanka, takže jsme s vypětím všech sil doběhli na poslední lanovku a mohli se vrátit zpět domů. Celou věc ještě okořenil Michal, když zjistil, že si nahoře nechal bundu a běžel si pro ní rychlostí motorové myši. Večer se rozebírali prožitky a balili věci nahoru na Blanc.

Čtvrteční počasí říkalo jasně,že je summit day, bohužel my to nestíhali, takže jsme pouze vyjeli lanovkou na Midi. Teda až po vyčkání nekonečné fronty. Cestu nahoru nám zpříjemnila (teda aspoň mě) jedna tůze krásná cholka z Ameriky, tak sen na ní hnedka zkoušel ty svoje triky, nevyšlo mi to ale prostě vůbec, zůstal tam s ní Štovík a já vypadal jak blbec :-) Nahoře jsme udělali 1000 fotek stejně jako Japonci a dalíš všemožná havěť okupující vrcholové věže s vyhlídkami. Pak jsme se navlíkli do sedáků, maček a tak, aby to vypadalo, že jsme pořádní horolezci a vyrazili po velmi dobrodružném hřebínku dolů na ledovcové plato. Nikdo nechtěl spáchat sebevraždu skokem dolů a tak se šlo najistotu. Dole jsme pak pozorovali horolezce, co si dávali žulové spáry a učili se výstup pomocí prusíku nahoru na chatu a opalovali se. Po výborné večeři na chatě Cosmiques jsme se věnovali vázání uzlů (holky moje, vy jste prostě jedničky) a karetním hrám - marijášek.

Ráno se ani nevstávalo, pač počasí bylo tragické přesně podle předpovědi a tak jsme zase tak trochu zevlovali na chatě. Po obědě to vypadalo trochu lépe, takže jsme se navázali a šlapali na protější kopec se stejnou kótou jako měla chata, tedy 3613 m n.m. Cesta pod něj byla celkem dobrá, jen pár trhlinek, ale výstup už byl zase docela strmý a tak jsme se po překonání odtrhové trhliny rozhodli natrénovat opět výstup pomocí prusíku. Já to nejdřív vyběhl nahoru a natáhl fixní lano, načež čekal na zbytek, než ke mě doprusíkuje a pozoroval, jak se na nás pomalu, ale jistě valí kupa dalších mraků, takže v momentě, když jsem dělal skupinovou vrcholovou fotku, tak to nad námi prásklo a všichni začali zdrhat dolů, co jim nohy stačili. Snažili jsme se se Šťovajzem zachovat chladnou hlavu, ale v momentě, kdy mě probil statickou elektřinou nabitý cepín, tak jsem vzal nohy na ramena taky. Všecha 4 družstva se dolů dostala asi tak za minutu a nebyla přitom nouze vyzkoušet si pořádně brždění cepínem. Všichni prošli, paráda. Naše družstvo si to okořenilo ještě sjezdem v menší lavince po zadku a pak už jsme upalovali na chatu, pač se blížila další bouřka. Co dodat, než že to počasí opravdu není prdel. Večer nám náladu definitivně zkazila předpověď počasí na další den, neboť mělo začít sněžit a foukat okolo 100 km/hod. A pač opravdu sněžit začalo, tak nám nezbylo nic jiného, než si dát vínko a zaposlouchat se do one man show v podání Radovana.

Sobotní ráno nás přivítalo více jak 30 cm nového sněhu a strašným mrazivým vichrem. Nedalo se nic dělat, tak jsme se oblékli do postrojů a vydali se bojovat s tou hrůzou. No popravdě, krom Mongolského psa bych tam v tu chvíli žádného jiného nevyhnal. Připadal jsem si jak někde v Grónsku, celej namrzlej, zapadanej sněhem, po pás v té bílé kaši a každou chvíli to se mnou v tom nárazovym větru seklo o zem, jen Šťovík, přezdívaný lední medvěd, z toho měl očividně radost a fotil hlava nehlava. Opravdovou perličkou pak bylo opětovné překonání hřebínku k lanovce, kdy už to opravdu, ale opravdu moc sranda nebyla a tak nakonec došlo i na potupné plazení se po čtyřech, jen abychom to už měli za sebou a přežili. Povedlo se. Pak už jsme jen trochu odmrzli a sjeli lanovkou dolů. Jelo s námi hafo Japonců (přezdívali jsme jim Eskymáci), takže jsme jim cestou zaspívali Japonečku malou a po příjezdu do Chamonix oznámili, že je to Jokohama, načež oni začali radostně vyskakovat z lanovky ještě před tím, než zastavila. Večer trávil každý po svém. Někdo na večeři, někdo u fotek a někdo šel na lov místních kočiček. Francouzky jsou hrozný emancipovaný krávy (to je výsledek celovečerního šetření), takže jsme sbalili raději krásný Norky (teda hlavně ta moje, co jmenuje se Tone) a šli v poklidu kolem půlnoci spát.

Něděle je od slova nedělat a to my prosím bezpečně dodrželi. Někdo vyrazil na dle svého uvážení dostatečný výlet (jako nejlepší varianta se ukázal vyhlídkový chodník Balcon Mont Blanc), někdo zase strávil den po místních kavárnách a nákupech, no a my s Michalem vyzvedli naše Norky a šli si s něma zalézt do krásné lezecké oblasti přímo v Chamonix. Láska dělá divy, takže jsem tahal cesty i v sandálkách, neb lezečky zůstaly doma a parádně jsme si to užili. Odpoledne zbyl čas i na koupání, spánek a obídek před cestou domů. V pět jsme napakovali naše auta, prohodili si posádky vozů, nechali viset na plotě trenyrky a vyrazili domů. Cesta to byla dlouhá , ale díky střídání řidičů v pohodě, takže jsme ráno v šest dorazili na Pankrác (já teda chtěl pokračovat ještě směr Norsko) a mohli zájezd zdárně ukončit. Byl krásný i přesto, že nám vrchol zůstal zapovězen, tak snad to vyjdepříště.

PS: pokud se Vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůžete. když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, lae krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/MtBlanc#
a od Hanky a Pavla zde: http://picasaweb.google.com/hanarih/MtBlanc132072009#

a od Jirky zde: http://www.math.cas.cz/~rakosnik

Šťovík vám jako bonus složil krásnou básničku, tak tady ji máte:

Mont Blanc - Jan Šťovíček

Vítr cloumá naším plánem
- že si prostě v jednu vstanem,
vypijeme čaje, kávy,
sníme trochu horké stravy.
Že pak navážem' si Zuzku, Hanku
a vyrazíme k Mont Blanku...
Však ten vítr, jak jsem říkal,
co po terase vodu stříkal,
přihnal mraky sněhu k ránu,
čímž zasadil těžkou ránu
té původní stratégii.
Má teď krůček k tragédii:
tlak klesá, že tlakoměry
ukazují všemi směry.
Hromy, blesky, běh ve smyku,
rychle zdrhnout do Cosmiqueku.
Ještě že Radovan a jeho trio
drží humor. Porko Dio!
Lana praskaj' jako lanka,
když zafouká od Mont Blanka.
Hory počkaj', milí, zlatý...
problém bude vylézt z chaty.
A když nepřestane sněžit,
půjde hlavně o to přežít . . .

Dívčí román, aneb lehce erotická povídka

Byl horký letní den, tak jak se na červenec sluší. Už od rána bylo dusno a Monika musela sedět ve své studené kanceláři, která ji už léta bere veškerou energii. Seděla za stolem z umělé hmoty u počítače, kam zapisovala nesmyslná data, která ji vlastně stejně nic neříkala. Pootevřené okno ji dávalo alespoň trochu naděje, že jednou bude třeba lépe. Poslední zbytky sil ji brala bzučící zářivka nad hlavou, kvůli které ji často večer bolívá hlava a je pak nepříjemná na svého manžela. Chudák vůbec netuší, že už dávno ji něco chybí, že potřebuje změnu, že má své skryté touhy, o kterých se však stydí nahlas mluvit. Za chvilku bude Monice třicet a její největší radostí v životě jsou maličkosti jako poklizený byt, teplá sprcha, stejný druh jogurtu každé ráno k snídani a lehké proběhnutí se spolu se psem po naučené oblíbené trase v lese.

Blíží se třetí hodina. Monika trochu pookřeje. Její kolega z kanceláře Viktor totiž jde domů a ona bude moct brouzdat po internetu, číst si zajímavosti ze světa kultury, jenž ji stále v životě i přes časté rodinné výpravy do Prahy pořádané její matkou, prostě chybí. Ráda by měla více času na čtení a malování. Často také zabrousí do sféry vědy. Zajímají ji zvláště pikantnosti od Britských vědců. Když se jí třeba podaří objevit, jakou rychlostí opouští sperma mužský pohlavní orgán, tak se dokáže rozsvítit jako baterka a zářit až do večera. Čas rychle utíká. Úřední hodiny využívá jen jedna mladá paní, která potřebuje potvrdit pas pro psa, před cestou do zahraničí. Je sympatická. Dlouhé opálené nohy, které smyslně vykukují z pod lehce průhledné sukně, úzký pas, pevná prsa, zajímavý obličej. Když se s ní Monika loučí, přistihne se, že ji okukuje. Rozpustile se usměje, předá potvrzený pas a zavře dveře. Strašně moc se stydí. Právě si připomněla, že se jí líbí nejenom muži. Ráda si také čte lehce erotické povídky, které si potom představuje. Do konce pracovní doby už neudělá nic. Strašně dlouho nezažila žádné pořádné vzrušení, něco, co by ji naplňovalo, kvůli čemu by si ráno zpívala a co by ji dalo zapomenout každodenním starostem všedního dne.

Konečně za sebou zamkla dveře. Těší se. Jede autem domů a chce jít hned běhat. Po příchodu do bytu ji radost z toho, co má přijít, náhle přejde. Manžel opět nevyměnil žárovku v předsíni, přesto, že ho o to již celý týden žádá, jeho špinavé prádlo leží pohozené na zemi uprostřed pokoje, i když ho minimálně stokrát prosila, aby ho dával do koše na prádlo v koupelně a v kuchyni na stole je na malém utrženém papírku stroze napsáno, že jel na kolo a pak jde do hospody na pivo.

Nečekej mě. To jí v hlavě zní ještě dlouho potom, co vyběhla. Monika běhá celkem pravidelně. Začala kvůli své postavě. Byla tlustá a sama sobě se hnusila. Teď je krásná, štíhlá, navíc lehce sportovní postavy. Kvůli tloušťce už běhat nemusí, ale přesto chodí téměř každý den. Baví ji to. Možná má už na sport vypěstovanou fyzickou závislost, podobně jako mnozí profesionální sportovci. Ta věta ji dorazila. Je naštvaná. Má pocit, že se všechno spiklo proti ní. Čeká ji opět večer o samotě. Vlastně ho už má docela ráda. Osprchuje se, oholí si celé tělo, nakrémuje se, obleče se rovnou do flanelového pyžama. Pak si udělá zeleninový salát, otevře láhev bílého vína, podívá se na svůj oblíbený seriál Přátelé, jindy na televizi v podstatě ani nekouká a ještě před devátou usne se psem u nohou a Reflexem pod hlavou.

Běží tedy poměrně rychle, i přesto, že je to dost do kopce. Cestou míjí skupinku mládežníků. „Ňejaká rychlá slečinko!“ utrousí jeden z nich. Monika to nechává bez povšimnutí. „Kreténe!“, proběhne ji pouze hlavou. Ráda by mu to řekla rovnou, ale neumí to. Štve jí to, ale už léta s tím marně bojuje. Nedokáže k někomu cizímu přijít a jen tak se sním začít bavit, natož se pak ohradit proti křivdě. Moc ráda by v sobě našla tu vnitřní sílu, jenže v duši plné drobných bolestí není místo pro oporu na takovou věc. Za chvilku na to úplně zapomene. Vrátí se opět k myšlenkám na manžela a na jejich pomalu vychládající vztah. Nemilovali se spolu už přes dva měsíce a ani ji to nechybí. Divné. Přitom ve volných chvílích stále sní o nějakém neuvěřitelném sexuálním zážitku. Není příliš odvážná, spíše staromódní, takže všechny její představy zůstávají ukryty pouze v její hlavě. Na realizaci ji chybí odvaha a někdo, kdo by ji dokázal k takovým věcem řádně naladit. Dokonce ani nejlepší kamarádce se nedokáže s těmito touhami svěřit, i když by je strašně moc ráda uskutečnila. Jistě také proto, že se ji Petra líbí.

Už je skoro nahoře. Míří na rozhlednu. Má strach, protože v dálce už mocně hřmí a dokonce zahlídla na obzoru i několik blesků. Přesto by velmi ráda doběhla až na rozhlednu, na svůj oblíbený výhled do kraje, kde vždy na všechno zapomene a je na chvíli jen sama sebou. Jednou tu dokonce dokázala zakřičet nahlas. Ale to už je dávno. A bylo to už za šera. Stejně se tomu vždy při vzpomínce notně zasměje a věří, že to ještě někdy dokáže. K rozhledně zbývají ještě dva kilometry, když ji poprvé zahlédne. Ve stejný moment na ni dopadnou první kapky deště. Je teplý stejně jako vzduch okolo ní. Nechce se vzdát, zrovna dnes ne a tak běží dál. Za chvíli je už úplně mokrá. Slaný pot se míchá s kapkami deště, mokré vlasy se ji lepí do tváře a bradavky zimou trčí z trika jako dva mrakodrapy. Nestydí se, nikdo tu v okolí není.

Po dalších deseti minutách běhu přibíhá k rozhledně. Její radost z deště a z toho, že to dokázala rychle kazí pohled nahoru. Někdo tam stojí opřený o zábradlí i přes to, že strašně lije a zuří bouřka. „Jak to? Co tam proboha dělá? Proč tam musí někdo být?“ přemýšlí Monika skoro nahlas. Sebere všechnu odvahu a vyráží po schodech také nahoru. Přece o svoje potěšení nepřijde, kvůli nějakému bláznovi, co stojí v dešti na rozhledně. Zhruba v půlce schodiště se přistihne, že ji docela zajímá, co to bude za člověka. Úplně zapomíná na to jak vypadá, že je zpocená, červená, rozcuchaná a navíc ji prosvítá zcela promoklé tričko, skrze které je vidět její nádherná prsa. Monika je sice nenávidí, prý jsou moc velká, ale všichni ostatní ji je v podstatě závidí. Není chlapa, co by se za ní neohlídnul. Pravda, nejen kvůli prsům. Její celkový vzhled je silně atraktivní i přes to, že je poměrně malého vzrůstu.

Tak a je to. Monika doběhla na horní patro rozhledny. Nahoře stál mladý muž, na první pohled tak kolem třiceti let, možná lehce starší, sportovní urostlé postavy, krátce střižené vlasy. Věděl o ni. Už dávno před tím, než vyběhla nahoru ji viděl přibíhat k rozhledně. Stál stále na stejném místě a ani se neotočil. Dělal, jakoby mu byla její přítomnost zcela lhostejná. Problém byl v tom, že stál na jejím oblíbeném místě, v pravém rohu poskytujícím ten kouzelný pohled, kvůli kterému sem přeci běhá. Monika znechucená tím, že o ní nejeví vůbec zájem a navíc neoblomně stojí na její vyhlídce, popošla kousek vedle a snažila se vydýchat. Nemohla se uklidnit, stále musela přemýšlet nad tím, kde se tam vzal, proč ho ještě nikdy neviděla a proč tam stojí v tom dešti, navíc ještě na jejím místě. K tomu všemu se jí líbil. Ne že by to byl nějaký extra fešák, ale na první pohled v sobě měl neobyčejné, takové hodně zvláštní kouzlo. Zastyděla se, když si uvědomila, na co zrovna myslí.

Oskar je bývalý vrcholový sportovec, před rokem musel u reprezentace skončit kvůli pochroumanému kolenu a dnes se s ním navíc rozešla jeho holka. Tak tam tak stál a brečel. Díky dešti to nebylo vidět a tak si nemusel před jejím příchodem utírat slzy. Byla mu sympatická už od shora, ale schválně dělal, jako že ho vůbec nezajímá. Ve vzduchu bylo cítit napětí, jak se oba o sebe zajímají, ale ani jeden nechce začít. On důmyslně, ona proto, že se stydí. Z nebe sjel další blesk a ozval se mohutný hrom. Monika tiše zajekla, ale přesto to bylo slyšet a Oskar se na ni otočil. „Neboj, je to ještě pořád asi pět kilometrů od sud.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Mam to vystudované.“ Tím bylo prolomeno to nekonečné ticho.

Oba se na sebe navzájem usmáli a dali se do hovoru. Monika nechápala, kde se v ní vzalo tolik odvahy, že dokonce začala sama klást otázky. Postupně si vzájemně vysvětlili, proč jsou oba za silné bouřky na rozhledně, představili se a pak najednou jejich hovor ustal. Další otázky by byly příliš osobní na toto náhodné setkání uprostřed hor. „Je Ti asi zima viď? najednou říká Oskar. Monika se zastydí a mírným nahrbením se snaží zakrýt svoje prsa a notně viditelné bradavky. Úplně na to zapomněla. Nejde ji to. Oskar se tomu lehce zasměje. Stydí se ještě víc. Pak ze sebe doslova vykuňká: „Nekoukej se prosím na mě. Prosííím!“ Lehce se k němu natočí zády. Ani si nevšimla, že už stojí téměř vedle sebe. On tedy odvrátí svůj zrak, ale jen na oko, nedaří se mu od Moniky odtrhnout oči. Líbí se mu čím dál víc.

Elektrický náboj ve vzduchu umocňuje napínavou atmosféru, která se teď mezi nimi utvořila. Její sportovní oděv je promoklý a téměř celý průhledný, zdůrazňuje její ladné křivky. Monika cítí, že se na ni kouká, že si ji prohlíží, že ji svléká pohledem. Nikdy se s nikým nevyspala jen tak. Měla v životě pouze čtyři partnery, se kterými se milovala až po dlouhém chození. Jindy by od tamtuď rychle utekla, ale dnes ne. Vzrušuje ji to. Vzrušuje ji už ta pouhá představa, že by to mohla udělat. Oskar se pomalu přisune k ní. Stojí ji za zády. Lehce se k ní přitiskne. Jejich ruce se potkávají na jejích stehnech. Políbí ji ze zadu na krku, pak znovu a ještě jednou. Je slyšet, jak oba zrychleně dýchají. Monika se opírá o zábradlí a svůj zadek vědomě tiskne do míst jeho pohlavní orgánu. Přes elastické kalhoty mocně cítí, že je také vzrušený. Nechává si masírovat záda a mnout zkřehlá prsa. Líbí se jí to. Moc se ji to líbí. Chce se otočit a políbit ho. Nedovolí to. Lehkým nátlakem ji donutí setrvat ve stávající pozici. Monika se vzpouzí, kroutí se, chce ho líbat na ústa, chce ho cítit na své hrudi, ale jeho odmítavá reakce ji vzrušuje čím dál tím víc. Své prožitky už nedokáže skrývat. Milostně sténá nahlas. Je jí jedno, zda to někdo uslyší či ne, je na pokraji extáze.

Proudy vody oba skrápí notnou měrou od hlavy až k patě. Nevadí jim to. Touží po sobě jako ještě nikdy před tím po nikom. Je to láska jednoho čistého odpoledne, která v sobě nese veškeré předešlé nenaplněné touhy. Láska plná vášně, jež postrádá smyslnost, ale láska, jež může být silně inspirativní. Oskarova ruka zajela bezchybně do jejího klína. Vlhko a teplo, které skrz své prsty ucítil, v něm probudilo neskutečný chtíč. Velmi silně vnímal její vůni. Moniku tento čin zbavil posledních zábran. Byla jeho. Rozhodla se mu celá vydat. „Chci Tě!“ zaznělo z jejích úst, aniž by kdy tušila, že to dokáže vyslovit. Sundala si rychle boty a za jeho asistence i zbytek prádla. Oskar si mezi tím také sundal kalhoty.

Opět ji otočil k sobě zády. Monice se to sice nelíbilo, ale těšila se na to co přijde. Už delší dobu neměla situaci pod kontrolou a její smysly ovládala bez šance na útěk neskutečná touha se pomilovat. Při jednom ze záblesků nad nimi do ni Oskar zezadu pronikl. Monika zapřela ruce o zábradlí a stoupla si lehce na špičky, aby jí jejich vzniklá poloha lépe vyhovovala. Přirážel čím dál rychleji. Její výkřik prořízl vzduch silněji než hromy bouřky. Oba samotné překvapilo, jak brzo dosáhla orgasmu. Konečně ji dovolil se otočit. Poprvé se dlouze políbili. Oskar ji po krátce pauze prudce nazdvihl, uchopil její stehna do rukou a znovu do ní pronikl. A znovu a znovu.

Netrvalo dlouho a dosáhli spolu dalšího orgasmu. Byl neskutečně dlouhý a krásný. To Monice chybělo. Silně ho objala a tiskla se k němu tak, že ho skoro rozmačkala. „Miluju Tě!“ špitla mu do ucha. V tu chvíli byla připravena opustit manžela a odejít s Oskarem klidně až na konec světa. On se jen lehce pousmál. Nic neřekl. Zklamalo ji to. To nečekala. Doufala, že její cit bude opětován. Odtáhla se od něho a začala se oblékat. Najednou se jí začalo chtít brečet. Nevěděla co má dělat. Nejraději by vše vrátila zpět. Měla touhu pořádně nahlas zakřičet, jenže už zase nemohla. Všechna její vnitřní síla, co ještě před chvílí cítila, byla pryč.

Oskar se mezi tím také oblékl. „Co blbneš?“ zeptal se ironickým nádechem. „Promiň, už bych měla jít“, vyhrkla ze sebe a vypadalo to, že se opravdu rozbrečí. Všiml si toho. Chytil ji za ruku a chtěl ji pohladit po vlasech. Ucukla. „Pusť mě“. Už v slzách mu poděkovala, řekla, že to bylo krásné a rychle odběhla dolů. Zůstal stát nahoře ještě dlouho. Měl divný pocit, ale necítil žádnou vinu. Bylo to pro něj pouze zpestření dne, přesto nepopíral, že se mu to líbilo a klidně by si to někdy zopakoval. Monika běžela domů jako smyslů zbavená. Asi třikrát se ještě křečovitě otočila směrem k rozhledně, aby se ujistila, že tam ještě stojí. Přes slzy na cestu neviděla, každou chvíli zakopla a jednou dokonce upadla. Nenáviděla se.

Když doběhla domů, tak si rychle vlezla do sprchy a zůstala v ní skoro 2 hodiny. Snažila se ze sebe smít tu vinu. Její už tak rozpolcená osobnost dostala opravdu ránu. Neví co ji bolí víc. Jestli to, že zradila manžela nebo to, jak se k ni zachoval Oskar, kvůli kterému to celé udělala. Navíc se nemůže vyrovnat s tím, že se ji to neskutečně líbilo. Přichází to, co většinou udělá, když máš problém. Otevře si láhev vína. A druhou také. Zcela opilá a ubrečená usíná v obýváku na gauči. Asi na čtyři hodiny, než se probudí znovu do reality, je bez starostí, je konečně šťastná.

Monika má problém, se kterým nedokáže sama bojovat. Je to předem prohraný boj. Je strašně smutná. Potřebuje k sobě oporu, která by ji to dokázala všechno překonat a vyřešit. Její manžel je dokonalost sama o sobě, ale jediné, co ji nedokáže dát, je právě ta jistota a síla v sebe samu. Čeká ji nelehká část života. Manžel se o tom nikdy nedoví, protože mu to nedokáže říct, takže jejich manželství bude pokračovat dál v klidném a harmonickém souznění. Zřejmě si co nejdříve pořídí děti. To je pro Moniku asi poslední možnost. Ani v nejmenším netuší, že už jednoho potomka ve svém bříšku nosí, ale to už je úplně jiný příběh …

Tauernská stezka na bruslích

Ráno ve čtyři hodiny nás v tuto nekřesťanskou hodinu nabral řidič Jirka autobusem v Praze před prodejnou GiGa sportu a vyrazili jsme společně do Rakouska na Tauernskou stezku. Před polednem jsme dorazili na start do Weissbachu. Zatažené nebe a mokrá stezka nebyla na začátek nejlepší motivací, ale přesto se všichni nazuli do bruslí a s rozpačitým úsměvem vyrazili na trasu. Byli tací, kterým mokro vůbec nevadilo a svištěli hlava nehlava do cíle i přes železné rošty jako zábrany pro průchod krav. Jiní si to zase užívali pěkně pomalu, takže se stavili na testovacím okruhu pro auta, zajezdili si na klouzačce a dokonce se věnovali i rozpravám se zdejším skotem. Zaznamenali jsme i pár prvních pádů, ale naštěstí to odnesly jen prdýlky. Večer v kempu jsme postavili stany Husky od GiGa sportu a začal seznamovací večírek. Silva, Kačka, Barča, Monika, Martina, Eliška a kdo já vím ještě, no bylo toho na mě prostě moc, ale ty jména si samozřejmě opravdu pamatuju. Do stanů nás zahnal až noční liják.

Druhý den ráno jsme přejeli busem na Krimelské vodopády, kde po dešti teklo trochu víc vody než obvykle, takže kdo se večer nemyl, měl to teď v ceně vstupu. Až se všichni pokochali, tak jsme přejeli kousek autobusem a opět nazuli svoje brusle. Hned na úvod byly opět k vidění letecké vložky, zvláště Kačka se činila a její lov zajíce by jistě potěšil nejednoho myslivce. Jeli jsme chvíli nahoru, chvíli dolů, loukama, polema, skrze města, občas jsme přeskočili nějakou tu kolej, posadili Ilču na vlak, pač to bylo takhle lepší, naučili Barču kamarádit se psy a celí unavení dobruslili až do Kaprunu. Na závěrečném večírku si pak vzal hlavní kobo Kuba, takže myslim, že nikdo nezapomene na to, že je nejlepší 100 kilový biker a že když je chytli policajti, tak na ně zavolali policajty nebo že normálně tam dává jen za jedna, za dva, za tři, ale když uviděl majáčky, tak dal za čtyři, za pět, za šest a Venda pak musel utíkat polem v bílém tričku, neb se Havlíček srabíček nepřiznal. Taková to byla velká sranda, že z toho někteří nešli ani spát. Děkuju, však Ty víš.

Poslední den ráno nás konečně přivítalo sluníčko. Vyrazili jsme na pohodovou projížďku kolem jezera Zellersee skrz město Zell am See. Cestou jsme zvládli fotoprojekci s ptákem, u-rampu i svačinu. Kolem letiště jsme pak dojeli až do Kaprunu, od kuď se mastilo zase zpátky. Někdo si to prodloužil ještě až do Brucku. Bufítek u nádraží nás nezklamal a posilnil natolik, že jsme pak naskákali do jezera k závěrečné koupeli. Dovnitř jsme lezli jako Adamové, ven jako Evy :-) No a protože zazvonil konec, tak pohádky u jezera byl konec.

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Taury_brusle#

Ve stínu Eigeru, Mönchu a Jungfrau

V Čechách jsou bouřky, kroupy a povodně, proto je lepší vyrazit někam jinam a proč né hned do jedné z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších oblastí Evropy, samotného srdce Alp pod soustavu třech věhlasných vrcholů Eiger, Jungfrau a Mönch. Autobus i s nevěřitelnou dvojicí řidičů s pracovním názvem Čuk a Gek nás vysadil v Grindelwandu (1034 m n.m.), od kud jsme pěkně šlapali po svých podél zubačky až na Kleine Scheidegg (2061 m n.m.). Cestu nám zpříjemňovali pohledy na severní stěnu Eigru (věhlasná nejen mezi horolezci), ale i davy turistů z Japonska a pasoucí se krávy. Aklimatizační tůru jsme tedy měli s pnou polní za sebou a mohli jsme do pýchy Švýcarska (ozubeného vlaku) nasednout také. Ten nás zavezl až na Top of Europe, nebo-li vrchol Evropy, kdy zubačka jede tunelem nejprve skrz Eiger, následně skrze Mnicha a ústí v sedle pod Jungfrau na Jungfraujoch ve výšce 3454 m n.m. Tím to ještě nekončí. Nahoře je vlakové nádraží celé ve skále spolu s restauracemi, obchody a ledovou jeskyní přímo v ledovci. Navíc nechybí vyhlídková terasa na Konkordiaplatz, místo soutoku tří obrovských ledovců, od kud pokračuje už jen jeden pod názvem Grosser Aletschgletscher celých dalších 23 km jako nejdelší ledovec v Alpách. Na samotném vrcholu je pak umístěna nejvýše položená observatoř v Evropě. My se všude pěkně vyfotili a pak šlapali v rozbředlém sněhu na chatu Mönschjochshütte, která nám posloužila jako základna po celou dobu. Večer se šlo hnedka spát, neboť jsme najednou byli ve výšce 3627 m n.m.

Ráno nás probudilo sluníčko, tak jsme navlékli sedáky a mačky a vyrazili na první výšlap. Začátek celkem šel, krásné počasí, ale později se z toho stala doslova pekelná výheň, která pálila nejen naši kůži, ale hlavně sníh a led pod námi, takže se to začalo docela slušně bořit, se svahů se valila jedna lavinka za druhou, do toho občas hupnul nějaký ten serák a sněhové mosty nad trhlinami přestaly najednou držet. Přesto jsme statečně všichni dlouho bojovali a věřili, že se nám na 3932 m vysoký Trugberg podaří vylézt. Zastavilo nás až neprůstupné a zcela nepřehledné trhlinové pole, navíc zákeřně zakryté spadlou lavinkou, které končilo bez žebříku nepřekonatelnou odtrhovou trhlinou a značně lavinózním vrcholovým 40°svahem. Škoda, bylo to už jenom kousek, pohých 170 výškových metrů pod vrcholem. Dali jsme tedy sváču a vydali se na pochodové cvičení zpět. Bořilo se to čím dál tím víc a poslední hodinku nás stihla dokonce sněhová vánice. Na chtě jsme pak hráli společenské hry a družili se s 2 Francouzi.

Třetí den nás opět probralo sluníčko, tak jsme nelenili a hurá na další tůru. Start byl tentokrát už o půl sedmé ráno. Do devíti se šlo moc krásně, spousta výhledů, trhliny čitelné a hlavně to bylo zmrzlé, takže jsme se vůbec nebořili. Pak ale začal pařák jako den před tím a my narazili na další změť hrozných trhlin, přes které vedl jen jeden malý mosteček, na který jsem měl oprvdu velký strach vstoupit, Byl jsem ještě obhlédnout situaci nahoře ze skály, ale nic kloudného jsem nevymyslel a vzhledem k tomu, že hlásili už na poledne bouřky a kolem nás se to šikovalo hlava nehlava jeden mrak vedle druhého, tak jsme zvolili náhradní variantu, průstup hlavním ledovcovým polem pod Jungfrau zkrze obrovské trhliny a seráky. Pdařilo se, nikdo nespadl a po sváče jsme došli opět na Jungfraujoch. Zde se nechal vyhecovat Karel k alespoň jednomu vrcholu a tak jsme po ledovci a skále vylezli alespoň na Mathydaspitzi. Výstup byl okořeněn sestupovým spadnutím Karla do trhliny, ale všechno dobře dopadlo. Ostatní zatím rozdávali autogrami Japoncům a nechávali se s nimi fotit, neboť jsme pro ně v tu chvíli byli všichni do jednoho Messnerové. Na chatu jsme dorazili zase jen tak tak, neboť 5 minut po našem příchodu se venku spustila vánice jak řemen. Jen ty slibované bouřky naštěstí nepřišly, bylo krásně vidět, jak se blíská pod námi v údolí, ale nahoru to nedošlo. Chvilku jsme si schrupli, dali véču, pokecali a šlo se zase spát.

Měli jsme se Zuzkou původně v plánu ve tři ráno vstát a vyběhnout si na Mnicha, ale venku sypal sníh a vál silný nárazový vítr, tak jsme si šli zase lehnout a z vrcholu opět nic nebylo. Ani v osm nebyo o nic lépe, takže jsme si pěkně zabalili saky paky a opět, již po čtvrté absolvovali otřesnou trasu z chaty na konečnou vláčku, abychom sjeli dolů na Kleine Schleidegg. Tam už nesněžilo, ale lilo jako z konve. Přesto všechno naše zocelená skupina nepodlehla pokušení jet vlakem, ale šli jsme spořádaně dolů pěšky přes Wengen, kde se každoročně jezdí jeden z nejtěžších sjezdů na světě, až do Lauterbrunnenu, romantického údolí s řadou obrovských 400 m vysokých vodopádů. Zde konečně přestalo pršet, tak jsme si udělali tábor u kostela, počkali na bus, najedli se a vyrazili směr domov. Měli jsme sice krásně, ale možná až moc, neboť být větší zima, tak jsme alespoň jeden kopec určitě udělali. Počasí člověk prostě neporučí. No nevadí, tak snad příště.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Eiger#

Zug Spitze - noc v oblacích

Když sem se probudil ve 4 ráno v mikrobusu při průjezdu Mnichova a viděl jsem tu průtrž mračen, tak mi nebylo úplně do smíchu. Po příjezdu do Ga-Pa (Garmisch-Partenkirchenu) se situace nezlepšila, ba naopak byla stále horší a horší. Paní prodavačka lístků na lanovku mi ukázala předpověď na víkend a řekla: "Jeďte raději domů, bude pršet, nahoře sněžit a ještě hrozí bouřky!" Nevyměkli jsme. Přebalili batohy, oblékli se do pršiplášťů ala Goretex a vyjeli lanovkou pod Alpspitzi, kde jsme další dvě hodiny marně čekali na lepší podmínky. Bohužel nepřišli, nahoře byl nový sníh a tak jsme se dekovali dolů na chatu v údolí Höllentall. Po chvilce odpočinku přišel na řadu výcvik s oblékáním sedáků a správném postupu po zajištěné cestě. Dokonce se muselo skákat přes potok. No a protože zrovna nepršelo, tak jsme se šli sami dobrovolně namočit do velkolepé soutězky Höllentallklamm, jejíž průchod byl vytesán do skály v letech 1901-05 za investice 60 000 tehdejších Marek. Cestou taky vznikla hláška: "Kdo byl suchej, tak tam nebyl!" Večer jsme si dali večeři, probrali výstupovou variantu a vydali se na kutě.

Ráno nás přivítalo oproti stálému dešti skoro sluníčko a jen samotný vrchol zůstával zahalen v oblacích. Všichni vyrazili z chaty jako o závod a tak jsem měl co dělat, abych se dostal do čela ještě před začátkem feraty. Jenom Petr se rozhodl, že to Kubovi vzádu trochu spestří a tak si nechal na chatě schválně mačky. Kuba mu pro ně doběhl a my pojali podezření, že se z nich pomalu, ale jistě stává nerozlučná dvojka. Úvodní feratu se žebříkem a kolíky ve skalním traverzu zvládli všichni bravurně, jen sluníčko přestalo hřát a mlha tak vydržela až do večera. Pak přišel fyzicky náročný výstup mezi kamením, kde jsme si dali sváču (přece to nebudeme furt tahat v batohu) a sypkou sutí až na ledovec, kde jsme zas nandali mačky (to aby nikdo neměl pocit, že je máme sebou zbytečně). Trhliny byly přimrzlé či zapadané poctivou nadílkou nového sněhu, takže jsme se nemuseli ani navazovat. Nejtěžší část výstupu, 2 metry dlouhý přeskok z ledovce na skálu plnou kramlí, jsem pouze zajistil fixním lanem, neboť sníh vytvořil kvalitní a pevný sněhový most nad okrajovou trhlinou, takže rázem bylo po adrenalinu. Pak už jsme jen asi 2 hodiny sledovali připnutí ocelové lano až na samotný vrchol. Cestu nám trochu spestřil sníh, protože na některých místech přikryl jistící lano a navíc dost klouzal, takže pro některé připravil i chvilky strachu. Postupně jsme se u kříže sešli skoro všichni, kromě Kuby s Jirkou a Petrem (jenž Kubovi mezi tím předal svůj batoh), pač Ti dorazili o nepatrnou chvilku později a nám se už nechtělo čekat na vršku za začínajícího deště. Výsledkem ale nakonec stejně bylo společné dosažení vrcholu (o to v tom horolezectví přece jde). Jindy komplikované ubytování bylo také v pohodě, takže jsme zašli na večeři a pak slavili vrchol. Kdo mezitím už zamířil do pokoje ve skále, tak měl za úkol co nejvíce dýchat, aby to tam ostatním zatím trochu vytopil. Byl jsem kouknout ještě venku na počasí a mohu konstatovat, že jsme strávili opravdu noc v oblacích.

Rychlý budíček o půl šesté ráno se vyplatil, neboť se nám na chvilku ukázalo sluníčko, prostě pravý východ slunce přímo nad vrcholem a nad mraky. Skupina 5 odvážlivců se vydala s námi na sestup feratou, zbytek vyrazil dolů lanovkou. Už od začátku nám komplokovalo sestup přílišné množství nového sněhu, který přikryl ocelové lano do hloubky, z níž nešlo vyhrabávat. Navíc jsme se dostali na místo, kde tato lana na velkém úseku chybí a riziko uklouznutí a zřícení se dolů zhruba 1200 m překročilo svojí rozumnou hodnotu, takže jsme se nakonec museli vrátit a jet dolů také lanovkou. Potkali jsme se se zbytkem a jeli jen do půlky vláčkem (zubačkou) k výjezdu ze skály, od kud jsme pak seběhli k jezeru Eibsee po svých. Přímo u jezera jsme pak na molu zájezd zakončili grilovanou makrelou a točenym pivem. Myslim, že na to, jak vypadala předpověď, můžeme být s vrcholem více než spokojeni.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Zug_Spitze#