Grossglockner, aneb nahoru i přes nepřízeň počasí

Po nevydařeném výstupu na Dachstein minulý týden jsem s těšil na novou výzvu v podobě výstupu na nejvyšší horu Rakouska, majestátný Grossglockner tyčící se do výšky uctihodných 3798 m n.m. V pátek večer jsme naložili Železňákův bus až po okraj a vyrazili směrem na Alpy. Cestou se nám o zábavu postaral právě Železňák Karel, jenž chtěl přes Kaplice objet bouračku na silnici, ale zapasoval se s busem krásně mezi baráky v úzkých uličkách starého města. Nakonec z toho všeho bravurně vycouval a tak jsme se probudili až ráno před Tauernhausem, kde nás opustila polovina busu, která vyrážela k pokusu na téměř sousední Grossvenediger. My ještě kousek popojeli na Lucknerhaus a pak už šlapali pěkně po svých i s bagáží. Počasí nic moc, sice přestalo pršet, ale bylo zamračeno a foukal docela vítr. Všude kolem byl napadaný nový čerstvý sníh. Na chatu Stüdlhütte ve 2802 m n.m. jsme dorazili coby dup, dali si oběd a pak šli ven nacvičovat pohyb na ledovci, ke ktrému nám postačilo obrovské sněhové pole hned u chaty. Byla to docela sranda a myslim, že díky Šťovíkomu ortodoxnímu přemouvacímu způsobu teď už umí svůj pád zastavit opravdu každý. To, že jsme si jen nehráli, ale dělali vše postivě, umocňuje fakt o krvi a použité lékárně. Při jednom naskočení na cepín totiž došlo k roztržení brady, což si vyžádalo odborné ošetření a mohla tak vzniknout nová přezdívka Bílá brada. Tím jsme naše snažení ukončili, dali se véču a hurá na kutě do společné noclehárny.

Ráno byla v 5 snídaně a v 6 se už odcházelo na vrchol. Byli jsme celkem tři skupinky. Tonda šel se 3 dalšíma bojovat skrze známou a těžkou cestu Stüdlgrad, zatímco my dva se Šťovíkem šli klasiku. K ledovci to byla ještě pohodička, počasí vypadalo pěkně. Pak ale začalo na ledovcové pláni strašně fučet, ochladilo se a vrchol Grossglockneru nám pomalu a na dobro zmizel v hustohusté mlze. Proti nám se vraceli lidi ze zhora a tvrdili, že máme jít dolu, že je nahoře vichřice, ale my bojovali statečně dál a tak jsme za chvilku, pravda skoro už omrzlí, prostoupili sněhový polem až k feratě, po které jsme dolezli na Erzherzog-Johannhütte. Následovala zasloužená pauza na sváču a teplej čaj. My se Šťovíkem dlouho bádali, zda pokračovat či ne. Nakonec jsme se rozhodli, že to ještě zkusíme, neboť vítr jakoby se začal utišovat. Tři klienty jsme nechali na chatě a se zbytkem prošlapávali dál prudce nahoru stopu až do žlabu na Kleinglockner. Zde jsme natáhli skrz žlab a vrcholový hřebínek (ještě že nebylo vidět dolů) fixní lana, která dále vedla přes dobrodružné sedlo a skalní výšvih na hřeben samotného hlavního vrcholu až ke kříži, takže cesta byla rázem bezpečná. Lan bylo celkem pět, takže jsme narychlo vybudovali takovou vlastní 250 metrů dlouhou feratu. Vrcholu dosáhli společně všichni, škoda jen, že se nám to aspoň na chvilku neotevřelo. Mysleli jsme na Tondovu skupinu a říkali si, že ty to asi zabalili. Posvačili jsme, udělali spoustu mlžných fotek a stejnou cestou se vydali zpět na chatu. Cestu dolů nám trochu zkomplikovali Maďaři a taky nutnost spouštění posledního úseku na laně. Já jen vím, že jak jsem zabalil do batohu poslední fixní lano, tak jsem běžel na chatu hlava nehlava, neboť doběhnout o minutu dýl, tak mam v kalhotech černýho pasažéra a to by panečku byla pořádná ostuda. Naštěstí to dobře dopadlo, na chatě jsme se opět občerstvili, vyzvedli tři u kamen uschované spolulezce a mazali dolů po feratě a pak po ledovci na naší chatu. Dorazili jsme v 5 večer. Na chatě ale ještě nebyl Tonda a spol. A jéjé, říkáme si, snad se jim nic nestalo. Jasně že ne, i v tom počasí jaké panovalo, dokázali svojí cestu také vylézt, takže nám u večeře a piva ještě dlouho do noci mohli popisovat, jaké to zažili dobrodrzžství a horké chvilky během výstupu, který se díky své exponovanosti a náročnosti pro ně stal jistě nezapomenutelným zážitkem se šťastným koncem.

Poslední den nás probudila opět vichřice a místo sluníčka sněhová vánice, tak jsme zabalili batohy a pomalu se došourali do údolí k autobusu. Pak jsme přejeli pro skupinu pod Grossvenediger, kde značně pršelo, takže jsme jim jejich dost dlouhý sestup z chaty vůbec nezáviděli. Navíc se chudáci nahoru na vrchol kvůli špatnému počasí nedostali. Tak třeba příště. Bus nás pak odvezl domů do Čech, kde bylo k převapení nás všech, snad ještě horší a chladnější počasí, než celou dobu v Alpách. Doufám, že se to do příštího víkendu zlepší, vyrážím totiž na Zug Spitzi.

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/Grossglockner#

OD IVA: http://picasaweb.google.cz/ISalajka/GrossglocknerStudlgrat?feat=email#
OD ŠŤOVÍKA: http://picasaweb.google.cz/fotostovik/Grossglockner1922609#
OD EDY: http://picasaweb.google.cz/eda.vapet/Grossglockner?authkey=Gv1sRgCMfuiI_7qq_K3wE#

Dachstein, aneb jak jsme se snažili

Po dovolené přišla na řadu zase práce (fuj, to je ale divný slovo) a tak jsem opět vyrazil na zájez, tentokráte se jednalo o VHT (vysokohorská turistika) pro CK Adventura. Ve čtvrtek večer jsme naložili v Praze bus plný klientů a Železňák nás převezl do Rakouska, kde jsme u Hallstattského jezera ráno ještě chvilku dospali a rozdělili si matroš (sedáky, prsáky, karabiny, smyce, mačky, cepíny a helmy). Pak nás bus dovezl do Hallstattu, vyskákali jsme celí nadržení ven a díky dešti zase zalezli pod benzínku. To jen na chvilku, neboť tam začal vyskakovat nějakej neandrtálec místního původu (zřejmě mu stará večer nedala), že prej máme vypadnout, že to není žádná čekárna. Naštěstí přestalo pršet a tak se ten chudák vyhnul inzultaci od silně cepíny vyzbrojené skupiny 30 lidí. Šlapali jsme pěkně nahoru, sundavali bundy, fotili vodopády, potili se, občas zastavili na občerstvení a než bys řekl švec, tak jsme byli na chatě Wiesberghaus, která nám sloužila jako základna pro náš výstup. Ubytovali jsme se, na chvilku spočli (že Kubo) a vyrazili na odpolední nácvik navazování se a pochod v lanovém družstvu. Všem to šlo úplně skvěle, dokonce jsme se i naučili brzdit pád pomocí cepínu. Pak už jen proběhla večeře, nějaké to pivko a hurá na kutě, bo nás ráno čekal pernej den.

Sobotní ráno začalo už poměrně brzo, neboť v 5:30 už byl sraz v plné polní před chatou. Samozřejmě, že se to ideálně nepovedlo, ale odešli jsme ještě v limitu. Zhruba za hodinku a půl jsme se sešli na Simonyhütte, kde proběhl čaj, dosnídání se a hlavně taky dost zabrat dostala zdejší toaleta :-) Čtyři členy týmu jsme zde zanechali a v silném větru a silné mlze vyrazili k ledovci. Po chvíli kličkování se nám ho podařilo nalézt, navlékli jsme se do kombinovaných úvazků, vzali si mačky, navázali se na lano a vyrazili do bílé tmy. Ano, bílé tmy. Vodník Česílko totiž asi nad Dachsteinem vařil mlhu hustou tak, že by se dala krájet a to možná ještě hustší, takže nebylo vidět dál jak na třetího člena v lanovém družstvu. No a v tom si hledejte cestu skrze trhliny, navíc v hlubokém sněhu. Merlin to statečně prošlapával, bojoval jako o život (pravda, trochu kličkoval), ale tomu se nemůže v těch podmínkách nikdo divit. Po urputném boji jsme všechna čtyři lanová družstva vylezli strmý úsek až do sedla pod feratu, kde nás ohromil silný nárazový vítr, zcela zamrzlá fixní lana feraty, která byla ještě k tomu více jak z poloviny pod nánosy sněhu a mlha dále, ale přitom jistě houstla čím dál tím víc. Proto jsme jednohlasně dospěli k názoru, že otáčíme pouhých 200 metrů pod vrcholem a jdeme bojovat zpět. Dolů prošlapanou cestou už to šlo lépe, bez ztráty kytičky jsme dorazili na konec ledovce, kde jsme se zase odstrojili a zašli na Simonyhütte na pivo. Mezi tím se vyjasnilo a tak jsme na barák dorazili už za sluníčka. Pojedlo se, popilo, vedli se moc chytré řeči, opět se trochu popilo a postupně se odpadávalo do postýlek, někteří dokonce až po půlnoci.

Poslední den bylo od rána nádherně (škoda, že se to o den neposunulo), tak jsme se rozdělili na dvě skupiny. První šla rovnou dolů do Hallstattu kolem vodopádů, druhá pak ještě šla po rovince na procházku k lanovce, od kud pak stoupala po sjezdovce nahoru na Krippenstein, kde je na skále nad údolím zbudována rozhledna moderního stylu s názvem Five fingers v podobě pěti prstů na ruce tak, že každý prst má trochu jinou podobu, nechybí statečnost zkoumající prosklená lávka. Potom jsme se už jen chvilku opalovali, napapali a sjeli dolů, kde nás vyzvedl autobus, stejně jako druhou skupinu. Na parkovišti jsme pak přebrali všechen materiál a celý zájezd zakončili dobrodružnou koupelí v jezeru, načež se záhadným zpúsobem proměnila většina můžů v ženy :-)

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Více fotek ze zájezdu najdete zde: http://picasaweb.google.com/mara.bobo/DachsteinAdve#

Čechy krásné, Čechy mé, aneb super dovolená kousek za chalupou

Člověk musí někdy cestovat až na samotný kraj světa, aby pochopil, že nejkrásnější místa holky) máme stejně u nás doma v kotlině České a tak jsem se rozhodl strávit letošní dovolenou (jinak furt pracuju jak mourovatej) na Náchodsku v kraji Aloise Jiráska. První část jsem věnoval Adršpachu, kde jsem díky Standovi (jsem Ti zavázán) získal neuvěřitelně krásné bydlení přímo pod skálama, ale zároveň stranou od lidí a navíc kousíček od legendární hospody u Tošováka. Sobotu jsme strávil více méně na cestě, takže odpoledne zbyl čas jen na krátkou procházku kolem Himaláje s Královstvím tajemnou Modrou a Řeřichovou roklí. Do toho začalo strašně pršet(ne že by to v předpovědi neslibovali), tak jsem jen rychle postavil stan a hurá, no kam jinam, že, než k Tošovákovi. Kompletní osazenstvo už bylo úplně na plech (přišel jsem kolem sedmé večer), tak jsem se do toho taky trochu opřel a cestou domů (poprvé jsem z této hospody odešel před půlnocí) mi už ani nepřišlo, že pořád leje jak z konve. Největší odvahu prokázal Pan Opičák, neboť strávil svoji první noc ve stanu a vůbec se nebál, ba naopak mi celou noc ležel na hlavě.

Ráno to už vypadalo optimističtěji, takže jsem neváhal vyrazit na vyhlídku na Starozámezký vrch se zříceninou hradu Adršpach, kde mě samozřejmě chytnul takovej slejvák, že jsem si neviděl ani na špičku nosu, natož pak někam do kraje. Naštěstí to brzo přešlo a tak jsem si mohl prohlédnout Milence (dvě do sebe zakleslé skalní věže) a spoustu dalších skalních věží a věžiček na vlastní bulvy, dokonce jsem i našel meč a srdce na skále od třetího prince (ještě celej nezrez). Kličkování mezi kapkami deště vystřídal epesní slalom mezi Polákama a další sortou miliónů návštěvníků všeho druhu (v neděli už nikdy), takže jsem honem zdrhl pod vodopád a pak odplul Titanikem II. na slavnou plavbu po Adršpašském jezírku. Jelikož jsem se nepřidal k již ten den třem utopencům, tak jsem mohl dokončit prohlídku zdejšího skalního města a následně zaútočit na veškeré zásoby vína ve stáncích s občerstvením. Odpoledne jsem strávil výstupem na Křížový vrch, jehož výhledy přináší skvostné panorama celého Ádru. No a pak už jsem si zase šel hrát na pohádku k jezírku (bývalé pískovně), kde proběhlo legendární "královské dělení". Večer jsem zkusil novou hospodu U Peňáka (Tošovák měl zavřeno) a k vzájemnému překvapení jsem schledal stejné osazenctvo, jako předešlý den jinde. Zábavu navíc okořenil svým kytarovým a silně vysoce položeným zpěvem kytarista vandrák, jehož posléze vystřídali Čuk a Gek sérií asi 50 neotřelých písní chlapeckého mládí. Podle všech zpráv, se mi podařilo utéct ještě před vzájemným stříhání hlav do hola, takže lze celý den i se závěrečným večírkem považovat za úspěšný.

V pondělí jsem se konečně dočkal sluníčka na plný úvazek a tak jsem vyrazil skrze Myší díru (no mít o dvě kila víc, tak sem tam zaklíněn navždy), dále okolo Starosty a Starostové, znovu kolem vodopádu a jezírka a potom Vlčí roklí do skal Teplických. Ty jsem procoural nejdříve z vrchu a pak i spodem, kde jsem v Anenském údolí objevoval nová pojmenování pro bizardní skalní útvary, neboť ty na cedulkách mi přišly značně fádní a vůbec neodpovídaly mé fantazii. Dononce jsem i našel dokonalou reklamu pro čepice BD. Vůbec dobrodružnou částí dne byl výstup a hrad Střmen (nevim, kdo vymyslel tak hroznej název). Cestou je totiž nutnou vystoupit asi po "tisíci" schodech různého sklonu, chvílemi se jedná spíše o žebříky, takže to pro Pana Opičáka nebyl vůbec lehký úkol. Výhled z vrchu ale stál za to. Pak jsem se prošel jseště do Teplic nad Metují, kde jsem nakoupil buřtíky na večer a vláčkem motoráčkem se vrátil zpět na ubikaci. Po staru založený oheň se po chvilce přemlouvání přeci jen pomalu rozhořel a tak daleko do kraje voňela vůně buřtů, brambor, cibule a vína. Taky mě díky kouři konečně přestal otravovat krvežíznivý hmyz, mající v první linii smrtící letku komárů. Takže oheň hřál, bříško bylo plné, hlava ovíněná a nebi plno hvězd, co více si přát, než spokojeně usnout.

Další den jsem se přesunul malebným krajem neuvěřitelných vesniček do výrazně méně navštěvovaných Broumovských stěn. Zde jsem začal se Slavného kolem Hřibů (skalní útvary připomínající hřiby). Pokračoval dále spodem až do Kovářovy rokle, která jednou z nejromantičtějších roklí, co znám. Spousta skalních věží, jejichž tvary opět bezděky nutí fantazii pracovat na plné obrátky, prorostlých různorodou květenou a stromovím, navíc v klidu a bez lidí. Doporučuji všema deseti. Přes jeskyně a Skalní divadlo jsem dorazil na hřeben s vyhlídkou u zámečku na skále jménem Hvězda. Škoda, že bylo zavřeno, je to taková zmenšená Nová Louka na skalní hraně. Dal jsme sváču, okoukl prase a mazal po hřebenu s krásnými výhledy na celé roumovsko dál. Chvilku jsem koukal do roklí pod námi, pak zase na Broumov, až se přeze mě přehnala krátká, zato úderná bouřka. Jedinné, co mě trochu otrávilo, byla vyhlídka Ovčín, na kterou se člověk drápal bahnem skrze prales asi tří kilometrovou zacházkou, aby nakonec spatřil opět, během výletu již asi po sté, ten stejný pohled na Broumov. Kolem dalších Hřibů jsem pak Zaječí roklí seběhl dolů a vyrazil do Náchoda okupovat Standu. Povedený den byl náležitě oslaven večeří na náměstí pod krásně nasvíceným zámkem s medvědem.

Poslední den jsem překročil hranice do Polska do parku Gory Stolove, konkrétně do Skal Blednych, což je neskutečný skalní labyrint na vrcholu stolové hory. Cesta nic moc, neboť připomínala svými výmoly spíče Rumunsko, pak zase otevírací doba skal až v 9, takže jsem přes půl hodiny strávil čuměním na závoru, která se zvedla za kilo, dojel jsem nahoru na stolovou horu, kde mě pro změnu za kilo pustili do skal. Je to fakt parádní bludiště a prolejzačka, doporučuju jen bez batohu a pro hubené lidi, mamut jako jsem já, tam má už značné problémy. Taky je nutné dát pozor na jednosměrnou silnici, kdy se nahoru i dolů pouštějí auta a autobusy po hodině, takže pak nahoře vyrazí do bludiště dav lidí najednou, takže aby člověk z toho neměl stres, tak je lepší počkat si a jít až jako poslední. Při okružní cestě zpět je krásný výhled, bohužel opět na Broumov :-) Tím pro mě jedna z letošních dovolených skončila, bylo to krásné, zábavné, ale i dost vyčerpávající :-)

Moravská svatba ve Vizovicích, aneb jak jsem přišel o zrak

Už když mi můj nejlepší kamarád Ježek (Mára) oznamoval, že si bude brát Máju (Martina) a já jim na víc mam jít za svědka, tak jsem tušil, že to nemůže dobře dopadnout (tenkrát jsme myslim pili až do půl 8 ráno). No nic, zaúkoloval jsem své okolí, aby každý svým způsobem přispěl rukou k dílu při výrobě a schánění darů, napsal si projev (díky Svijany, že jste mi takovou můzou), oprášil oblek od pavučin a vyrazil na Moravu na velkou slávu.

Vše začalo už ve čtvrtek, kdy byla nahoře na Pasekách zabijačka (čuník byl velkej, divokej, ale taky moc moc dobrej), tak trochu spojená se zapíjením svobody. Přijel jsem a než jsem stačil všechny pozdravit, už do mě nalili 2 panáky. Vše pokračovalo v tomto směru tak, že když už jsem si konečně zapamatoval všechny z rodiny, tak už jsem je zas od sebe vlivem alkoholu nedokázal rozpoznat (tímto se omlouvám všem, co jsem je komolil). Ještě si matně vzpomínám na čištění koží od chlupů, procházku s Rudou po lese (díky Rudo, že jsi mě pak nasměroval správným směrem zpět) a taky sem prý někomu telefonoval a navíc moc chtěl jezdit autem (znovu omluva všem). Více mi v té mé kebuli nezůstalo a je to asi dobře :-) Za vše myslím mluví nepřehlédnutelná fakta v podobě 60 vypitých piv spolu s 3,5 l slivovice v podobě zhruba 7 až 8 lidí. No co, je to jednou za život ne? (nepravdivá, ale myslim dobrá výmluva) Ráno, teda vlastně zhruba ve dvě odpoledne jsme se s Ježkem probrali k životu a jeli připravovat stoly, plachtu proti dešti (tu jsme připevnili opravdu precizně) a taky dodělat dárky, co nám ještě chyběli. Byl z toho spánek až ve tři ráno :-)

Sobotní den začal i přes průtrž mračen pohodově, po probuzení a protažení jsem šel venčit jen tak v trenýrkách a tričku s kačerem Rezunku . . . Vyjdu ven a koukám, že ta plachta proti dešti je úplně plná vody, na dvou místech už prasklá a ohýbá podpěrné sloupky. Zkusili jsme to s paní provozní vylét, ale v tom okamžiku se to protrhlo celé a ranní sprcha byla za mnou (škoda jen, že mě to i neoholilo). Pak začal poplach, chaos a stres, kdy bylo potřeba vše odřezat, sundat, stáhnout, natáhnout a zajistit nové podpěry a lanka, na to vše dát novou plachtu, tu taky zajistit, do toho už jen drobnosti jako svatební kytky, stoly a tak. Když jsem balancoval na štaflích s kombinačkama v ruce a viděl pod sebou už asi tak 50 vyfešákovanejch lidí, říkal jsem si a sakra, tohle nemůžu nikdy stihnout. Trochu mě i znervózňovalo, že všichni jen tak přihlíží, nic nedělají a navíc se do mě neustále snaží nalét nějaké panáky. Nakonec se vše podařilo, plachta byla pověšena (10 min před obřadem přestalo pršet, takže vlastně vůbec nebyla potřeba), stoly i s kytkama nachystány a dokonce sem se i stačil obléct (i když pravda, už po mě byla scháňka). Jen snídaně zůstala na stole a fousy na tváři.

Všichni přítomní se shromáždili na louce před budovou (kdo si nenaleštil boty, udělal dobře), utvořili uličku, kterou za doprovodu hudby prošly družičky, ženich s nevěstou a pak i svědci. Paní starostová měla nějaké takové ty obvyklé řeči, oba k překvapení všech řekli ANO (pravda, prohrál jsem 100 Kč, ale dobře že tak), následoval první manželský polibek (pronásledován druhým, třetím, čtvrtým . . .), přípitek, podpisy (nevěděl jsem zda udělat 3 nebo 4 křížky, aby to bylo platné), básnička a pak už paní starostová prohlásila, že je svazek právoplatný, načež Ježek utrousil: "a sakra!", Mája se upřímně a nahlas zachichotla, pak už se smáli všichni, no a bylo to zdárně za námi. Následovalo nekonečné přijímání gratulací (všichni přejí to stejné, ale každý musí zvlášť), focení po skupinách, skupinkách i jednotlivcích, rozbíjení talíře a málem bych zapoměl, taky každý musel v tu dobu vypít už asi 10 panáků slivovice. Před slavnostním obědem jsem chvilku žbleptal něco jako slavností proslov a přípitek, ale raději jsem to zkrátil, neboť na mě už volali, že mají hlad. Ňam ňam dělali všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Po naplnění žaludků a vzájemném představení se všech sedících u stolů následovala volná zábava (manželé se jeli fotit) a my potřebovali dodělat dárky.

Odpolední program se nesl již ve volnějším duchu bez oficialit, kdy nejdříve přišlo na řadu rozbalovaní dárků (co dostali psát nebudu, to by bylo na dlouho), házení kytkou a taky začala hrát muzika. Jen připomenu, že tempo pití panáků z dopoledne neustávalo, ba naopak mi přišlo, že se stále zvyšovalo (přesný počet si již nepamatuji). Šanci na vystřízlivění jsme dostali během orientačního běhu po okolí (někdo běžel, někdo bloudil), začátek byl v bazénu (kosa, kosa, kosa) a pak v soustředných kruzích po okolí (nejvíce bloudili místní, ale to asi ta slivovice, viď Rudo). Pak už se jen do rána pilo, zpívalo, tančilo, zase pilo, zpívalo a tančilo, do toho se pilo, zpívalo a tančilo, no prostě svatba jak má být. Kolem třetí ráno zbylo na parketu posledních pár alkoholiků a zpěváků, tak jsme novomanželům postavili venku stan (bo ať si žena nezvyká na pohodlí) a šli taky spát. Jako ukolébavku nám Milan s Ježkovou mamou zaspívali ještě oblíbenou písničku "pomilujtééé, pošpásujtééé, ale lásku neslibujtééé", no a to už byl opravdu definitivní konec krásného dne, na který myslím nejenom ti dva nezapomenou.

Co dodat závěrem? Snad jen, že když se dva berou z lásky a ne z rozumu, tak se ta nálada přenese i na ostatní a podle toho to celý víkend vypadalo. Krásné, veselé, nenucené a pohodové. Jedinné v co doufám, že se mi alespoň do 14 dní podaří vystřízlivět a vrátí se mi zrak, aneb ať žijí Vizovice, kde proudem teče slivovice :-)