středa 7. srpna 2013

Pik Lenina, aneb jak mě to málem zabilo


Pohled na Pik Lenina 7.139 m n.m. z CI
Cestou do Base Campu
Celá akce začala jako vždy na letišti, kde byl sraz v 10. Po druhym pivě a přebalení věci dorazili ostatní, ale stále nám chyběl Vitali. Po pár telefonech jsme ho donutili vyrazit na cestu z domova a poté, co mu uzavřeli gate, jsem musel uprosit zástupce Tureckejch aerolinií, aby na něj ještě počkal. Dostal 10 min a přijel samozřejmě v čase 9:50, takže jsme úspěšně odletěli. V Istanbulu jsme dali pivko a přeletěli do Oshe, kde nás strašně pobavili místní celníci, pač měli na sobě čepice větší než celá letištní plocha. Nás tam čekal Sharik s Mercedesem a odvezl nás na hotel Pekin (pěkně zkurvenej hotel). Nebo teda spíš takhle, hotel super, ale recepce a celkově personál fakt úplně blbej, ale úplně.  Po krátké noci a zaspalé snídani jsem jel s nějakym místním týpkem koupit plynové kartuše na vaření, na oběd jsme zašli ke krásné Sezim, z které jsme si udělali seznam a ona nás za to zcela odbourala nabídkou bezmasých jídel. "Sezam, co máš bez masa?""Kotlet nebo guláš." Pak následovala smutná prohra mě i Vitaliho v páce s místním borcem, kterej hajzl podváděl, návštěva tržiště a večerní šašlik s pivečkem. 


Pestrý výběr na tržišti v Oshi
Jedno se sedel cestou do Base campu
Následujícího dne jsme už přefrčeli přes dvě sedla s dvouma frantikama Čuk a Gek (v deníčku jsem našel poznámku - kokoti) autem až do Base campu do 3.600 m n.m. Poslední kus nás teda vezla maršutka (UAZ), pač to byl samej brod a bahno. Základnu jsme měli hezkou a Vitali strávil svoji první noc ve stanu. Byl zde místní pes pojmenovaný carsky Peter a my večer založili tradici v hraní karet. Údělem prohraného bylo vždy veřejně a s náležitou obřadností sdělit zbytku světa tuto větu: Vary, vary, vary, já jsem kokot starý!!! Do rána napadlo asi 30 cm sněhu, tak jsme přebalili věci, naložili něco místním koňům na záda a upalovali kousek maršutkou pod skálu a pak už po svých čerstvým sněhem a později i vánicí nekonečně dlouhým pochodem až do Campu I. Cestou na nás málem Čuk nebo Gek (nepodařilo se ho rozpoznat) shodil lavinu a Poláci se nám motali pod nohy a ničili nám značky. Jirka (mimochodem by mě zajímalo, kde má foťák) s Vitalim se nám na chvilku i "odbočili z cesty", ale pak se našli a dobro došli. Ve výšce 4.300 m n.m. jsme si postavili v hustém sněžení stany a byli rádi, že máme hned vedle Jurtu, kde můžeme posedět a kde máme teplý čaj a super véču. V noci jsme se pak pod nánosy sněhu udusili ve stanech a každých 30 min jsme museli první půlku noci sklepávat co to šlo. Ráno nás pak čekalo poetické překvapení pocukrované krajiny čerstvým sněhem, vymetená obloha a na nebi kulatý vrah, který už od rána úřadoval v plné síle. Trochu jsme se připálili a pak vyrazili nahoru na Pik Aklimatizačninaja 4.709 m n.m., kde jsme dali oběd a vrátili se zpět do CI. V noci opět dost sněží, tak zkoušíme čůrat do lahve, ať nemusíme ven, ale stala se tragédie, nikdo nepočítal, že to může vzít zpětný chod . . .

Tomáš dře jako černej :-)
Jedna ze zákeřných trhlin v ledopádu
Dalšího dne je opět modro a tak dáváme vynášku do CII, který leží v 5.200 m n.m. Vyšli jsme ale hrozně pozdě a navíc jsme šli jako když hlemýžď chce přespurtovat slimáka. Aby toho nebylo málo, tak jsem si o mačky trochu zakrvácel prst, což mi naše doktorka Hanka rychle a pečlivě ošetřila. Cestou bylo mrtě trhlin a některý z nich teda byly fakt férovka. Kvůli pomalému postupu, těžkým batohům a nelidskému vedru jsme až do CII nedošli a nechali věci zakopané zhruba hodinku od traverzu do tábora už z požadované výšky. Dolů jsme to pak seběhli za hodinku, ale další hodina dole po ledovci do CI byla pochodem smrti, kdy jsme se zpět plazili jak zombie. Následující den jsme nazvali Rest day, takže jsme se váleli, četli, mastili karty, opravovali vybavení a klid jsem překvapivě dodržel i po návštěvě dvou krásných mladých Rusek (teď zpětně to vidim jako pěknou blbost).


Hory nejsou jen kochání, taky někdy dřina
Výstup do CII
Ráno jsme konečně vstali brzo a vyrazili se zbytkem věcí směr CII. Já šel napřed rychleji s Tomášem a ve 14:00 už máme postavené stany. Jo takhle kdyby to šlo vždycky. Po chvíli odpočinku jsem se pak ještě vrátil pro zakopané věci, kdy jsem si na záda hodil mega batoh a na provaz na sedák si připnul ještě mega pytel se zbytkem věcí. Za mnou pak konečně dorazil i zbytek skupiny vedený Danem. Navařili jsme čaj, nějaké jídlo a únavou usnuli jak maliny :-) Noc nestála za moc, kvůli vejšce, hustému sněžení, vichřici a dušení se, jsme se téměř vůbec nevyspali. Sněží navíc neustává, navíc stále fouká fítr, takže i záchod dělá problémy. Nakonec jsme se šli projít kousek vejš nad tábor, asi do 5.650 m n.m. a zase zpět. Venku se pro ten hnus nedá vydržet, ve stanu taky ne, pač je vedro jak v Rusku, do toho bolí hlava, člověk usne na minutu a už se budí, neboť se dusí, no prostě na hovno. A další noc to neni lepší, čumákujem do blba, spát se prostě nedá, navíc furt sype a v 5:20 padá několik hodně velkých lavin, třepe nám to se stany a čekáme, kdy nás nějaká vezme sebou. Do vysílačky se pak ráno dozvídáme, že 160 km odsud bylo velké zemětřesení. No nic, tak taky konečně něco poprvé. Jinak se přes den nic nemění, ve stanu vedro, venku vítr a sněžení, únava jak sviňa a poprvý mě na horách bolí hlava. Že bych v ní něco měl? Jestliže předchozí den a noc stály za hovno, tak ten dnešní stál minimálně za dvojtý . . . ale jinak je tu krásně :D 


Pohled ze sedla na CII
Tábor CII ve výšce 5.200 m n.m.
V 5 ráno vstáváme (pár z nás dokonce i trochu spalo) a jde se na to. Po večerní poradě posíláme Vitaliho dolů, Hanka a Jirka jdou s Danem nahoru na Razdělnaju a zpět, my s Tomášem razíme s plnými batohy do CIII, kde přespíme a další den chceme dát pokus o vrchol. Cítíme se relativně dobře a plni sil i odhodlání to dát. Je modro, ale poměrně velká kosa, kterou umocňuje silný nárazový vítr, který s sebou nese nový sníh. Asi v půlce cesty mě začíná opět bolet palice, ale tak, že mam pocit, že mi ji někdo strčil do svěráku a ještě prošpekoval čínskejma jehličkama. Je mi jasný, že to je vejškovka a že musim okamžitě dolů, ale kvůli Tomášovi chci dojít aspoň na Razdělnaju. Je to hodně prudkej svah, kde jeden krok v hlubokém sněhu znamená tři kroky dolů, navíc vás sráží ostrý vítr, ale výzva je výzva. Nakonec se na vrchol po boji dostáváme, já už notně apatický a tak děláme ve výšce 6.250 m n.m. pár fotek, koukáme na výstupový hřeben, do Tádžikistánu, loučíme se s vrcholem a mažeme dolů. Začínají mi docházet síly, hlava se rozpadá na tisíce malých kousků, dolů to chceme jet po zadku, ale je to tak hluboké, že to nejede a tak každou chvíli padám na zem. Stojí to moc sil a mně se chce umřít. Je to tak snadné, sednout si na batoh, koukat před sebe na tu krásu kolem a za chvilku usnout a už se nevzbudit. Tomáš mě ale motivuje, že je potřeba jít dál. Každej blbej pohyb, zakašlání, škobrtnutí mačkou, prostě všechno mě trhá hlavu na kusy, začínám se motat, vidím rozmazaně a mlhavě, vše slyším z povzdálí.

Na vrcholu Razdělnaji 6.250 m n.m.
Behem výstupu na Razdělnaju
Jsem v prdeli. Vím, že když se okamžitě nedostanu dolů, tak chcípnu jak prašivej pes. Beru si Diluran a dvojtej Ibuprofen (tato kombinace se později šeredně nevyplatí). Nezabíraj. Do CII naštěstí sjíždíme po zadku. Chvilku odpočíváme, pijeme, něco málo i sníme a mažeme rychle opět dolů. Po dvou hodinách si beru další Diluran a Ibáč. Musím dolů. V hlavě mám představu milování s krásnou holkou, co na mě čeká doma a to jediný mě drží nad vodou a nutí po každym pádu znova vstát a pokoušet se sejít dolů. Bludiště trhlin mi moc nejde a tak do jedný kvůli nepovedenym návlekům přes boty skáču téměř po hlavě. Naštěstí jdeme na laně a jsem tak velkej, že jen tak někam nepropadnu. Rychle sjíždíme prudké pasáže mezi trhlinama v ledopádu a mě konečně začíná být trochu líp. Docházíme dokonce Dana s Jirkou a Hankou. Hanka je chudák celá roztřesená. Dozvídáme se, že se s ní prolomil most nad jednou z největších trhlin a šla dolů i s batohem. Kluci ji naštěstí vytáhli. Byla to prý velká paráda, když nad ní dělala rozštěp a cepín zasekávala za hlavu . . . Jsme konečně podstaně níže a já získávám zpět trochu sil, hlava taky bolí tak o 5% méně. Začíná se ale projevovat dvojitá dávka Diluranu a Ibáče, takže mi brní prsty i celý obličej. Do tábora se dokážu doplazit první a ještě se vracím Hance pro batoh. Je dobojováno. Večeře chutná a slavíme Jirkovy narozeniny. Vlastně ještě moje a Hanky. Byl to těžkej den. Bojím se jít spát, jestli se ještě vzbudím. Stále mě všechno brní. 


Loučení se s Pik lenina
Romantická loučka plná svišťů
Ráno jsem se probudil, hlava už nebolela, jen zůstalo nepříjemné brnění. Načůral jsem přesně 1,6 l. Novej rekord. Zabalili jsme věci a vyrazili do Base campu. S Danem jsme našli novou cestu, byla krásná, ale trochu náročnější :-) Pak už jsme se dostali ze země ledu a kamení na rozkvetlé louky plné svišťů a zase bylo veselo. Vitali nás přivítal pivkem a bohatou večeří, takže jsme se přežrali, trochu opili, až jsme se z toho v noci posrali. Dalšího dne jsme se s Leninem rozloučili definitivně, nasedli do maršutky a hajdy domů. Cesta nás nejdříve baví, jedeme terénem a oceňujeme kvality nezničitelného vozu, co žere 40 l na 100 km. Když ale vjedeme na asfaltku, tak nechápeme, proč na nás nečeká normální auto. Začíná jízda smrti. Ten zmrd s tím neumí jezdit a každou zatáčku jezdíme smykem. Navíc jedeme přes sedlo, které má 3.500 m n.m., takže si ty serpentiny asi umíte představit. Ještě že to mělo cestou asi čtyři poruchy, takže jsme vždy na hodinu někde stáli a mohli si odpočinout. Nakonec jsme tu cestu přežili a na hotelu se pohádali těžce o prachy za pokoje. Vše jsme urovnali v super restauraci, kam nás pozval Vitali a dali jsme si hodně dobrot a taky pivek. S těma jsme pokračovali ještě cestou i na hotelu a tak jsme se pak místnímu velkostatkáři představovali jako Karel Čapek, Nedomansky a Depardieu. Další den se nám po třech hodinách podaří přebukovat letenky a zbytek se jen tak proválíme na postelích.
Hledání nové cesty do CI
Poslední den pak věnujeme nákupům, návštěvě místního kopce a jeskyně a taky samozřejmě hodování v restauracích. Takže odlet ve 2 ráno je hodně veselý a dokonce nás chtějí vyhodit z letiště, ale my jsme v tom samozřejmě nevinně a tak nakonec všechno dobře dopadlo a žádné z letadel s námi nespadlo. Mně doma den na to zjistili, že mam rozsáhlou trombozu v noze v žílách a ve svalové tkáni, takže teď můžu maximálně na Mácháč :D

Více fotek naleznete zde: FOTO Pik Lenina                                                                                        


Žádné komentáře:

Okomentovat