Cesta do Mongolska zábavná i poučná

Dle původního plánu jsme měli sice jet vlakem už z Vizovic, ale protože by to vyžadovalo další týden dovolené navíc a ještě k tomu nám měsíc před startem expedice do Mongolska vypadl čtvrtý člen (Mára), kterého se bohužel už nikým jiným na poslední chvíli nepodařilo nahradit, tak jsme se rozhodli do Moskvy letět.

Let Berlín-Moskva O tom, že to bude z Berlína namísto z Prahy rozhodla bezkonkurenční cena letenek od Air Berlin (3000 Kč/os včetně poplatků). Sešli jsme se o den dřív v Liberci, dokoupili poslední zásoby na cestu a dobalili batohy tak, aby měly 30 kg, dalších 5 kg bylo v příručáku a 3 kg jsme měli na sobě. Ráno o půl páté jsme konečně vyrazili autem vstříc novému dobrodružství ve složení Karel (Marek Pazderský), Mamka (Sáva Vaško), Stano (Stanislav Čejp) a oficielní maskot výpravy Pan Opičák. V Berlíně jsme nechali auto u „kamarádky“, kterou jsem poznal asi před 14 dny a ta nás pak i zavezla na letiště Thegel (díky Helčo). Odbavení i let v pohodě, a tak nás za dvě hoďky přivítala Moskva. Nádražní noc v Moskvě Přivítalo nás vlastně spíš letiště Domodědovo, které je od centra zhruba 30 km. Nespěchali jsme, víza jsm e měli vyřízena už z ČR, a tak namísto expresem za 750 R/3os. jsme jeli jen za 216 R, za to však hodinu a půl. Metrem (mají opravdu krásné stanice) jsme dojeli (20 R/os.) na Jaroslavsky vagzal (nádraží), kde jsme si vyzvedli už z Čech koupené jízdenky na Transibiřskou magistrálu (Moskva – Novosibirsk 2200 Kč/os. ve II. třídě) a uschovali si zde naše nechutně těžké batohy. Pak hurá do noční Moskvy na pivo, kartošky a hlavně na noční Kreml. Dovnitř (vstup od 10 do 15 hod) jsme stejně nechtěli, tak jsme ho jen kolem mauzolea s Leninem obešli a užívali si nasvícených památek bez lidí. Jednu zeď jsme jim tam trochu po tom pivu zneuctili (potřeba je potřeba) se slovy „to máte za tu okupaci“ a jeli zas zpět na nádraží. Díky lístkům na vlak nás tam policajti naštěstí nechali přespat. Pozor, na noc (24:00-6:30) se ale zavírají záchody, takže pokud se chcete vyhnout našemu naplňování plastových lahví žlutou limonádou, dojděte si předem. Ráno jsme byli ještě u MIATu koupit zamluvené letenky (nelze převodem z ČR) na zpáteční let z Ulánbátaru do Moskvy (430 $/os.) a pak už nám konečně jel náš „rychlovlak“. Zábava v pomalém rychlovlaku Rychlost vlaku na Transibiřské magistrále se pohybuje jen v rozmezí od 40 do 80 km/hod. Měli jsme vagon č.12 (celkem 26 i s jídelňákem), hostesku Lenu, která nebyla z kraje moc sympatická (po družbě s vodkou se to trochu zlepšilo). Zajímavostí pro nás bylo, že na všech nádražích cestou, v jízdních řádech i ve vlaku samotném platí stále čas jako v Moskvě a zcela se ignoruje místní časový posun. Vlak zhruba tak tři až čtyřikrát denně zastaví na 10 až 20 min na velkých nádražích, kde je možné nakoupit jídlo a pití od místních (kartošky, pivo, vodku, ryby). Z okna jsou celou dobu vidět buď nekonečné lány nebo briozky (břízy). Nikde není možné otevřít okno, takže ve vlaku je nechutné vedro a místní chlapi sedí jen v trenkách, babičky trpí zahalené a pozor, mladý holky mají jen kalhotky a nátělníky (aspoň je na co koukat, když vás omrzí briozky). Každý vagon má svůj samovar, díky němuž si můžete kdykoli dát čaj, kafe či třeba čínskou polévku k obědu. Stejně tak je tam i záchod, ale pozor, při průjezdech zástavbou se na dost dlouhou dobu zamyká (zvláště při večerní družbě nastává problém kam jít a pokud vás chytnou mezi vagóny, tak je z toho slušná pokuta). První třída má normální kupéčka, mezi druhou a třetí (naše) jsme nenašli rozdíl kromě ceny. Jsou to takové kóje se sklápěcími lehátky a stolem pro 4 lidi, další 2 sedí a spí přes chodbu. Vyfasovali jsme kouzelnou babičku, studentku vojenské akademie, konkrétně balistiky střely, co nám tvrdila, že USA chtějí Rusko vymazat z mapy, a motorkáře, který jezdí opilý 300 km/hod a říká tomu „Raša adrenalin“. Neb jsme jediní cizinci, všichni si s námi chtějí povídat, a tak každý večer probíhá pravá družba plná jídla, piva a vodky, my samozřejmě vytahujeme slivovici. No, byly to zajímavé večery. Dále za Novosibirsk Po 2 a půl dnech vystupujeme v Novosibirsku, kupujeme lístky na vlak do Bijsku (350 R/os.) a celou noc jedeme s novými spolucestujícími a samozřejmě i další družbou do Bijsku, kde končí koleje. Musíme začít využívat silniční dopravu. Autobus jede až za 4 hod, my chceme jet hned. Když se nám podařilo taxikáře usmlouvat na skoro stejnou cenu jako pomalý bus, tak jedeme autem 600 km až na Ruskou hranici za 1150 R/os. Cesta ubíhá rychle, povrch je lepší jak u nás, z okýnka obdivujeme nádherně podzimem zbarvený Altaj. Na hranici Taschanta (2457 m n.m.) jsme se dostali už ve tři odpoledne. Tam bohužel zjišťujeme, že je neděle a to je hranice zavřená, takže musíme počkat až do pondělí do 9 hod ráno. Chtěli jsme za vsí u potoku postavit stan, jenže přišel místní Kazach (jsme furt v Rusku), pasáček beranů a koz, že prý musíme spát u něj. No paráda, mizíme v útrobách jeho chatrče a začíná další družba. Nejdřív to byla velká sranda, ale po půl hodině naše slivovice zrušila 4 Kazachy tak, že nemohli chodit. Museli jsme je doslova odnést domů (nemaj pít, když to neuměj). Navíc nám chtěli znásilnit Sávu (nedali jsme ji), takže z toho nakonec byl opravdu poučný večer. Rusko-mongolské hranice Ráno jsme vyrazili na hraniční přechod, ale opět jsme nebyli vypuštěni z Ruska, neboť přechod není pro pěší. Stopujeme tedy auta. To se nám podařilo až ve 2 odpoledne, kdy nás konečně už Mongol vzal gazikem za 50 $/3 os. až do Olgiy, hlavního města nejzápadnějšího ajmaku. Na přechodu nás Rusové drželi asi hodinu a připomínalo to dost časy hluboké totality - kompletní prohlídka věcí i nás, ale nakonec to po malých hádkách dopadlo dobře a my mohli po projetí dvacetikilometrové bezcelní zóny vjet do vytouženého Mongolska. Začátek byl opravdu jako z pohádky. Přímo na hranici končil asfalt a za železnou bránou se rozprostírala už jen nehostinná krajina s vyjetými kolejemi od aut namísto cesty. Přesně takhle si to člověk představuje a ono to tak opravdu je. Mongolští celníci nás pak přivítali s úsměvem, speciální víza 45denní prošla bez problémů. Štěstí nám přálo, takže po 6 dnech na cestě jsme v Mongolsku, bydlíme v předem vytipovaném hotelu Tavanbogod (5000 T/os.-1000 T = 16 Kč) a zcela unaveni jdeme spát. Cestu podpořila firma Warmpeace, Direct Alpine a ČHS