Jizerka hlásí otevřeno

POZOR POZOR!!!!! Od 26.12.2014 zahajujeme provoz na naší nové pobočce na Jizerce. Lyžovat se dá, je upraveno krásně na klasiku i na bruslení, dají se vzít nové lyže. Na Bedřichově otevíráme od 27.12.2014 také, je tu sice sněhu méně, ale i zde jsou najety stopy rolbou a chce to spíše horší lyže. Těšíme se na Vás!!!!  Skol Mára

PF 2015

Tak rok 2014 uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2015. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství, lásky, sexu a hlavně šťastných návratů ze všech výprav a cest. Skol Mára

La Sgambeda, aneb ze života servismana

Tak jsme se konečn dočkali začátku sezony a po tréninku na kolečkových lyžích vyrazili plni očekávání do Livigna. S radostí dítěte nad novou hračkou jsme poskakovali venku před hotelem kolem kupičky sněhu a hned po příjezdu trhali vak s lyžema, už už ať jsme konečně na lyžích. Poezie, orgasmus, blaho. Tak bych vyhodnotil to, že jsme se ocitli opět na sněhu, navíc v krásné tvrdé stopě, to vše umocněné tím, že lyže si nasadíte zhruba šest metrů od hotelu na hlvaní třídě a všude kolem koukáte na tři tisíce vysoké zasněžené kopce. Bohužel na lyžování nebyl moc čas, spíše se pořád dokola testovalo a to jak lyže, tak vosky a struktury.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/la-sgambeda-aneb-ze-zivota-servismana/

Mísečky, aneb jak nám byla sjezdovka malá

Před začátkem zimy bylo naplánováno ještě jedno společné soustředění na Horních Mísečkách, abychom dopilovali poslední technické nedostatky, najeli ještě nějaký kiláčky a mohli jsme s klidným svědomím vstoupit do závodní sezóny. Sníh nepadal a nepadal, takže jsme sebou nabalili kolečkové lyže, imitační hole, běžecké boty a ve středeční podvečer jsme vyrazili směr Krkonoše na naší oblíbenou boudu na Horské Zátiší.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/misecky-aneb-sjezdovka-nam-byla-mala/

Podzimní setkání Silvini Madshus teamu

Tradičně na konci listopadu se uskutečnilo setkání Silvini Madshus teamu na Chatě Jabkenice v Bedřichově. Letos se nás sešlo opravu požehnaně. Dohromady je již registrováno přes 100 členů a z nich se krčilo v přeplněném sálo rovných 75! Páteční večer byl věnován informacím o činosti a financování teamu, strategii, plánech, ale také o sponzorech. Na pozadí přitom běželo spousty fotek a videí z předešlých společných akcí. Na závěr večera se fasovalo nové teamové oblečení od firmy Silvini a také lyže od firmy Madshus.

V sobotu jsme společně v počtu skoro 50 lidí vyrazili na krásný výlet v podobě tréninku chůze s holemi z Bedřichova na Černou Nisu, přes Olivetskou horu, nahoru na Ptačí kupy, sedlo Holubníku, Kristiánov, Prezidentskou chatu a Královku zpět do Bedřichova. Bylo z toho krásných 30 km za 5 hodin. Odpoledne jsme pak věnovali rehabilitaci a regeneraci v sauně a zašli jsme také na společnou večeři. V neděli už následoval jen společný trénink na kolečkových lyžích v Osečné za Ještědem. Setkání se vydařilo a těšíme se, až se zase někde společně uvidíme.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/teamove-setkani/

Sjusjoen, aneb to zase byla sjanda

Začátek listopadu znamená pro náš team každý rok cestu na daleký sever do Norska nad Lillehammer do krásného střediska Sjusjoen. A letos tomu nebylo jinak, takže jsme napakovali Bohouška i s nově zabudovanym videem a mazali jsme na loď. Asi fakt stárnu, protože jsme tam byli o 2 hodiny dřív. V Norsku nás čekal sníh a tak jsme nadšeně dělali to, proč jsme tam jeli.

První dva dny jsme si prošlápli stopu skrz bažiny, což byl trénink ostrý jako břitva. Odpoledne jsme se pak poctivě věnovali technice, na střídačku klasice a bruslení. Třetí den nám konečně napadlo a tak jsme si zajezdili v super stopách kolem krásných jezer na okruhu 20 km, což už nelze říct o dnu následujícím, kdy jsme sice opět vyrazili, ale než jsme stihli odjezdit trénink, tak nám to uplavalo před očima a museli jsme se tak definitivně přestěhova na závodní tratě, kde 15 sněhových děl vyrobilo za 2 dny 4 km dlouhou trať o šířce 9 metrů a výšce půl metru. No paráda a každý den nově najetá stopa jak dvě otočený dětský rakve. No a tak jsme si lyžovali a lyžovali, Tomas s námi nebyl, takže nikdo neotravoval s rozcvičkama, dopoledne jsme střídali pomalé vytrvalostní tréninky s těmi rychlejšími, odpoledne se věnovali technice a obratnosti.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/sjusjoen-aneb-to-zase-byla-sjanda/

BoBoběh a BoBotriple 2014

V neděli 2.11.2014 se za krásného počasí uskutečnil na Bedřichově druhý ročník BoBoBěhu - 30km dlouhého horského běhu po Jizerkách.
Závodu se zůčastnilo rekordních 30 mužů a 8 žen. Mezi muži byl nejrychlejší Dušan Podroužek z AC Slovan Liberec před Michalem Jedličkou  a Matějem Jakoubkem, oba ze Silvini Madshus teamu. V ženách zvítězila Šárka Zelenková před Radkou Zelenkovou - obě za Silvini Madshus team, třetí byla Pavla Moučková z Nového Boru.

Kompletní výsledky běhu - BoBoBeh2014_vysledky.pdf

Zároveň se tímto závodem uzavřel BoBotriple, kde se započítávaly kromě běhu také výsledky z BoBoloppetu - 90km na běžkách a Silvini Skiroll cup Ještěd - výjezd na kolečkových lyžích do nebe. Bojovalo se do posledních metrů, ale nakonec tuto sérii ovládli stejně jako loni Tomáš Jakoubek a Šárka Zelenková - oba ze Silvini Madshus teamu.

Kompletní výsledky triplu - BoBoTriple2014_vysledky.pdf

Již od pondělí 3.11.2014 je možno se za výhodných podmínek hlásit na všechny výše uvedené závody v roce 2015. Neváhejte, kapacita je omezená. Přihlášení probíhá přes formulář na stránkách závodu. Budeme se na Vás těšit. http://www.boboloppet.com

Komletní fotogalerie ze závodu zde: foto BoBoběh_2014

Mallorca, aneb, jak jsme vymazali Dachstein ze světa

Loni jsme to vyzkoušeli poprvé a od té doby nechceme nikam jinam. Ano, řeč je o Mallorce. Sice touto dobou většina lidí krouží na šedivém a předraženém Dachsteinu, kde se naivně snaží něco nalyžovat, i když pak budou další dva měsíce čekat na sníh, ale mi už dávno víme, že v tomto období je potřeba zejména kvalitně potrénovat. A kde jinde, než na Mallorce, ostrovu plném barev, sluníčka, tepla, krásných dlouhých kopců a teploučkého moře. Společně s Rakouskou částí naší výpravy jsme se potkali v Mnichově na letišti, odbavili lyže a hole a hurá k moři. Při letu to s námi házelo jako s míčky při losování Matesa, ale to byla naštěstí poslední komplikace, co nás čekala. Po krátkém převozu na hotel jsme hned vyrazili na první projížďku do Luckmajoru a zpátky, abychom prověřili, že se tu za ten rok nic nezměnilo.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/mallorca-aneb-jak-jsme-vymazali-dachstein-ze-sveta/

Silvini Skiroll (c)up Ještěd - závěrečná zpráva

Start hlavního závodu v Janově Dole.

Poslední neděli v září se uskutečnil druhý ročník závodu na kolečkových lyžích a na in-linech s holemi nazvaný Silvini Skiroll (c)up Ještěd s podtitulem Výjezd do nebe, který byl zároveň Mistrovstvím České republiky v běhu na kolečkových lyžích do vrchu. Na trasu dlouhou 12 km s převýšením 600 metrů se z Janova Dolu přes Rozstání, Hrodky, Výpřež a Ještědku nahoru na Ještěd vydalo celkem 143 závodníků a závodnic. Krásné počasí, pohodová atmosféra, účast našich nejlepších reprezentantů (Bauer, Jakš, Řezáč, Nováková), přítomnost televizních kamer a novinářů, velký počet diváků, to vše společně dalo  závodu potřebné grády a i díky tomu se povedlo uspořádat akci u nás zatím nevídanou. Ostatně na reportáž České televize se může podívat zde: ČT4 Sport nebo na krásné fotografie z celého závodu zde: foto EM/REPORTER Pavel Duchoslav.

Momentka z mírnější části stoupání na Ještěd

Vítězem hlavního závodu - klasika, se stal Martin Jakš z Dukly Liberec v čase 41:17 před druhým Lukášem Bauerem také z Dukly Liberec a třetím Stanislavem Řezáčem ze Silvini Madshus teamu. V ženách pak byla nejrychleji nahoře Petra Nováková ze LK Slovan Karlovy Vary v čase 48:52 před druhou Kateřinou Smutnou ze Silvini Madshus teamu závodící za Rakousko a třetí Klárou Moravcovou ze Ski Klubu Jablonec nad Nisou. V bruslení pak vyhrál Martin Hušek ze Ski klubu Jablenec nad Nisou v čase 43:01. V doplňkové kategorii in-line s holemi vyhrál v nejrychlejším čase dne a zároveň v rekordu trati 40:51 Petr Vanc ze Salomon Nordic teamu, v ženách pak Zuzana Kocumová také ze Salomon Nordic teamu v čase 46:03. Rychlostní prémii v Hrodkách dotovanou kavárnou Small Change Coffee vyhrál Martin Jakš z Dukly Liberec a Kateřina Smutná ze Silvini Madshus teamu. Na celkové výsledky se můžete podívat zde: Výsledková listina Ještěd Tento závod byl zároveň součástí nově vzniklého seriálu na kolečkových lyžích Silvini Skiroll Classics 2014, který se skládal z výjezdu na Praděd v Jeseníkách, na Šerlich v Orlických horách, na Špindlerovku v Krkonoších a právě výjezdu na Ještěd. Celkově nejrychlejším byl Adam Felner z Fénix Ski team Jeseník v čase 2:31.50, v ženách pak pohár opanovala Katka Smutná ze Silvini Madshus teamu v součtu časů 2:41,25. Výsledky poháru naleznete zde: Výsledková listina

Vyhlášení Silvini Skiroll Classics 2014 na Ještědce

Závěrem bych chtěl poděkovat zejména SLČR (Svaz lyžařů České republiky), všem našim sponzorům a partnerům za pomoc se zajištěním závodu, ať už finančně, či materiálově, dále pak všem organizátorům, kteří se na přípravě závodu a vyřízení všech potřebných povolení podíleli už od června a poslední dvě noci ani nespali, aby se to všechno stihlo, v neposlední řadě pak zhruba 20 dobrovolníkům, kteří nám pomáhali na místě a celý den mrzli podél trati. Díky, bez vás všech, zde mezi řádky zmíněných, by to nešlo! Doufáme, že se vám závod líbil a příští rok zase přijedete, my slibujeme, že vychytáme poslední mouchy a závod bude dokonalý po všech stránkách i s pořádným kotlem diváků v závěrečných metrech. Skol poslední neděli v září.

Stránky závodu: www.boboloppet.com
Stránky seriálu: www.silviniskirollclassics.com

Naši sponzoři a partneři pro rok 2014

Mallorca - revoluce v lyžování

Korsika GR20, aneb hurá na výlet

Na hřebenu GR 20

 "Shrbený vší tíhou, co neseš na bedrech, se zaprášenou tváří a puchýři ve dlaních poklekáš s pokorou před Pannou Marií Sněžnou. Jsi u konce, člověče. Viděl jsi louky, hory a pastviny. Brodil jsi se řekami, zdolával ostré skály a s radostí vítal každý průzračný pramen. Ve dne tě hřálo slunce, v noci jsi se skrýval před chladem. Pomáhal jsi a bylo ti pomáháno. Od severu na jih, od moře k moři. Tak dlouhá byla tvá cesta. "

Všeobecně se tvrdí, že GR20, vinoucí se celým ostrovem Korsika, patří mezi nejkrásnější a také nejnáročnější treky Evropy. Proto jsme se rozhodli, že ji vyzkoušíme na vlastní kůži. Název nese dle francouzského "La Grande Randonneé n◦20", v překladu "Velká pěší stezka č. 20", a dohromady měří obdivuhodných 180km. Téměř po celé své délce je trasa  výrazně značená červenou-bílou barvou, ale i tak se občas na chvíli zadaří sejít z cesty.   

Pohodička v tábořišti

Naše putování začíná jak jinak než v Praze. Celkem 15 "pěšáků", doplněných o cyklisty z přidruženého zájezdu vyrážíme k přístavu do italského Livorna. Odtud pak trajektem až do města Bastia. Zajímavostí tohoto význačného přístavu je, že se tu místní obyvatelé těší z až 340 slunečných dnů v jednom kalendářním roce. Pochytáme proto co nejvíce teplých paprsků a namířeno máme do kempu přímo pod nejvyšším vrcholem Korsiky - Monte Cinto. Postavíme stany, vykoupeme se v moři a na dlouho dobu si naposledy dopřejeme luxusu teplé sprchy.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone

Panorama jezera Lac de Nino

Hned první den jsme si etapu díky ochotným pánům řidičům zkrátili o nehezký kus cesty po asfaltu a z vesničky Callasina, kde jsou uličky užší více než bylo řidičům milé, jsme vyrazili k prvnímu kempu s názvem Berg de Ballone. Naplánovaný úsek měl zhruba 9 km a nastoupali jsme pohodových 350 m. Cestou jsme baštili slaďoučké ostružiny a dokonce potkali vepří rodinu, která se vyhřívala na slunci v odpolední siestě. Na chatě bylo vedro k padnutí, takže tůňka pod strání přišla vhod. Mezitím, co jsme se koupali, Míša navazovala přátelství se zmateným klučinou z vedlejšího plácku a nakonec mu musela postavit i stan. Večer se ochutnávalo místní víno a jiné lahůdky.

II. den-14 km (21 km)-nahoru 650 m (1.000 m)-dolů 600 m-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Bivaque de Randula

Falešná chata s Maurem

Sluníčko svítí, ptáčci zpívají a jelikož většina sousedů vyrazila už před rozbřeskem - magoři, máme v kempu klídek na pořádnou snídani. Hup, bágly na záda a už si to šlapeme pěšinkou z kopce do kopce přes Bocca di Foggiale až k chatě Refuge Ciuttulu di i Mori. Objednáváme si kafíčka a omelety a jsme moc rádi, že pokračujeme dál. Chatař by se dal přirovnat ke kastrovanému samci jistého domácího zvířete a protože Viktorovi odmítl dát i vidličku k jídlu, zbytečně jsme se zde nezdržovali. Fotíme vrchol Paglia Orba, který se tyčí nedaleko za chatou, doplníme vodu a už si to mažeme podél  potoků a tůní, kde stihneme i koupačku. Kempíme v Bivaque de Randula,voda je tu sice daleko, záchody jsou kde si umaneš, ale zato chata jako jediná disponuje  teplou sprchou.  Chatař je k tomu všemu velice milý, nalévá nám vínečko a tak nám čas u karet utíká rychleji než obvykle.

III. den-18 km (39 km)-nahoru 600 m (1.600 m)-dolů 600 m-Bivaque de Randula-Ref. de Manganu

   

V nejvyšším sedle GR 20

Na dnešní den se všichni těšíme. Setkáme se totiž s autobusem, který nám doveze zásoby na další dny. Rande máme pod Col de Verghio, a jelikož jsme hnali jako o život a autobus tu ještě není, stíháme posvačit ze zásob z místního obchůdku. Čeká nás ještě pořádný kus cesty, takže debužírujeme ještě jedou u jezera Lac de Nino. Všude kolem se pasou stáda koní, prostě romantika kam se podíváš. Nohy už ale bolí řádně a nikomu se nechce zvedat. Zapomínám na Márovo varování o falešné chatě a když v dálce vidím, nenápadnou boudičku na chvíli se i zaraduji, že už jsme tady. Marně. Procházíme kolem a pokračujeme ještě pěkný kus cesty na Refuge de Manganu. Na Vaška čekáme u džbánku vína a  jsme rádi, že jsme rádi.

IV. den-6 km (45 km)-nahoru 850 m (2.450 m)-dolů 700 m (1.700 m)-Ref. de Manganu-Ref. de Petra Piana - nejvyšší bod GR 20  

Romantika společného táboření :-)

Kdo by čekal, že si dnes odpočine, šeredně by se zmýlil. Sotva  vylezeme ze stanu, furt šlapeme do kopce. Ani metr dolů.  Aby taky ne, zastávku totiž máme v nejvyšším bodě GR20 - Breche de Capitello 2.225 m n.m. Odměnou nám jsou nádherné výhledy do údolí a jako bonus adrenalin ve formě ohromných sestupových řetězů, což oceňuje především Kája. Co jsme nastoupali musíme logicky i sestoupat takže dolů k chatě je to pěknej opruz. Nedá se nic dělat a na Refuge Petra Piana se musíme odměnit dobrou večeří a vínečkem.

V. den-11 km (56 km)-nahoru 450 m (2.900 m)-dolů 850 m (2.550 m)-Ref. de Petra Piana-Ref. de I´Onda

Vrtulník nám veze vejce na omeletu

Dnešní den byl nahlášen jako pohodička. A tak jsme to také pojali. Cesta po hřebínku rychle ubíhala a bylo se na co koukat.  V tábořišti Refuge de L´Onda mají vše naopak. Zvířata jsou volně puštěná a lidé spí v ohradě. Největší atrakcí bylo jejich hromadné krmení.  Také tu mají dobré omelety s bylinkami, což se velmi rychle rozkřiklo a tak kvůli nám museli nechali dovézt vrtulníkem  další čerstvá vajíčka, prostě idyla.  :D

VI. den-13 km (69 km)-nahoru 600 m (3.500 m)-dolů 1.100 m (3.650 m)-Ref. de I´Onda-Vizzavona

Tak to všechno už máme za sebou

Nástup na značenou stezku byl cca 20 min zpátky od kempu. Zprvu do kopce a hezká cesta dál ale trasa vedla po kamenech a skále, občas plotna takže se stále muselo koukat pod nohy a dávat pozor. Kdo chtěl, mohl vystoupit na  vršek Monte d´Oro - Korsický Matternhrn 2.398 m n.m. a to dokonce bez batohů, které jsme nechali schované dole pod kopcem. Trocha lezení, sem tam bylo potřeba zatlačit, ale vyškrabali jsme se úspěšně až na samou špičku. Vrcholové foto a hurá zase dolů, protože jsme už všichni měli pekelný hlad. Velikou lákačkou byla i horká sprcha v kempu, křupavá pizza a zásoby piva v autobuse.

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4.350 m)-dolů 200 m (3.850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

  

Nahoru, dolů, prostě všude

Dnešním dnem nastupujeme na druhou část naší výpravy. Autobus nás popovezl k nástupnímu bodu  zpátky do sedla a Vašek, který se rozhodl, že zbytek dovolené stráví u moře, nám mával vesele z okna. Odpočatí, najezení vyrážíme vzhůru po lesní cestě a proplétáme se mohutnými buky do sedla Bocca Palmente. Trasa je opravdu příjemná. Nemusí se koukat pod nohy, sem tam kus po silnici a tak se můžeme kochat výhledy na moře a pasoucí se koně, které hostíme ztvrdlou bagetou od snídaně. Kemp se rozkládá v lyžařském středisku a není moc na co koukat.  Pro fajn výhledy jsme si tak museli zajít do místní restaurace, kde se každý dle preferencí kochal buď milou obsluhou a nebo voňavými dortíky, které jsme později k večeru ochutnali (ty dorty!).

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1.050 m (5.400 m)-dolů 650 m (4.500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati

Sluníčko vstává a my taky

Cestou necestou, lesem nelesem vyrážíme dál, směr Col de Verde. Střídavě stoupáme a klesáme, skáčeme přes říčky a potoky přímo k Bocca d´Oru. Odtud dál hezky po rovince a pelášíme zabrat další tábořiště.  Místa je tu habaděj, na měkoučké trávě se bude spinkat jako v peřince. Na dnešní noc připadá úplněk a tak se není čemu divit, že se noc neobejde bez nějakého toho vzrůša. O první povyk se postará Hynek s Helčou, když v noci klepou na stan, že jim nějaká příšera sebrala batoh. Ten se později opravdu našel o pěkný kus dál. Klepeme se strachy z upírů, ale nakonec usínáme.

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6.050 m)-dolů 700 m (5.200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu

Ten kůň po někom jde :-)

Ráno Míša běhá po kempu a brečí, že nemá jídlo. Asi se jí to nechtělo tahat na zádech a tak řekla že jí to sebrala liška, která funěla jako kůň. Politujeme, posbíráme nádobí, které z pytlíčku vytrousila a podělíme se o tyčky. Míša mlčí a my pokračujeme v našem putování. Společně stoupáme k vrcholu Punta della Cappella 2,041 m n.m., kde nás vítá Mára a opravený kříž. Nahoře na hoře za odměnu dostáváme od Petra tabletku lásky. U kempu už to skoro vypadá, že nedostaneme k pronájmu stan, ale Mára nasadí všechny své tajné zbraně a o chvíli později stavíme mezi ostatními. Během čekání na bivac se už ale v tábořišti odehrával jiný příběh. Helča okouzlila svýma mrkavýma očima místního hřebce a ten se jí jal hlídat u stanu. Později jsme zjistili, že ten kůň prostě jen usnul. Chatař tu má vše, na co si vzpomenete od marmelád až po boty, takže chudáci, kterým liška odnesla jídlo můžou doplnit zásoby.

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6.850 m)-dolů 1.040 m (6.240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao

   

Na vrcholu Monte Incudine 2.134 m n.m.

Dnes máme před sebou dlouhý den. Nepříjemné a dlouhé klesání vystřídá cestička po krásné louce až provazovému mostu, u kterého se svlažíme a nasvačíme. Odtud zase do kopce a nebýt zkušeného Petra, jsme bez vody. Doplníme zásoby a funíme neuvěřitelným kopcem na Monte Incudine 2.134 m n.m. K chatě klesáme snad ještě strměji a abychom to neměli tak snadné občas se musí přejít kluzká plotna. Zvládáme to bravurně všichni a zabíráme místa pro stany kterých je tu opravdu poskrovnu.

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7.250 m)-dolů 550 m (6.790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella

Vlasta na konci GR 20

Celou noc foukal silný vichr. Prověrka dobře postaveného stanu dopadla dobře a i když někteří museli v noci přitloukat kolíky, nakonec to nikoho neodneslo. Míra vypadal jako ostravský horník a bohužel dojem, který včera udělal na švýcarské dámy z vedlejšího stanu byl ta tam. Na obloze se honili všichni čerti a tak jsme šlapali co to jen šlo.  A protože nejsme žádný másla, vzali jsme to rovnou přes vrchol.  Z odbočky pod skalami jsme odstartovali závodním tempem, až k první věži v sedle Col de Bavella. Zprvu se nikomu moc soutěžit nechtělo, ale když začalo lít jak z konve, přidali jsme do kroku, abychom se alespoň na chvilku mohli schovat. Cestou ještě jedna prověrka zdatnosti ve formě výstupu s řetězem,  vyfotit se u Panenky Marie a alou do města na nákupy. Paní z obchůdku se ale rozhodla, že dnes pracovat nebude, takže jsme se museli nafutrovat ve vedlejší restauraci. Předposlední noc se spalo v Zonze a udělali jsme si vskutku hezký večer. Pilo se a zpívalo - k velké nelibosti všech nezúčastněných, ale zkuste si zastavit jedoucí vlak. Nakonec všichni trefili do stanu a spali jsme jako miminka.

Slavný přístav v Bonifaciu

S Korsikou se loučíme dnem stráveným v Bonifaciu. Kdo chce, sveze se po pobřeží přístavu lodičkou, odkud uvidíte schodiště krále Aragonského. Legenda praví, že toto schodiště vytesali Aragonští vojáci v době obléhání města a stačit jim na to měl pouhý jeden den. Po plavbě zbývá ještě spousta času a tak nakupujeme, fotíme a dopřáváme si plnými doušky atmosféru desítek úzkých uliček, kterými je staré město propleteno. Odpoledne odjíždíme do kempu v Solenzáře, který je přímo u moře. Kličkovaná mezi mravenci a koupačka ve vlnách. Tu stihneme ještě jednou ráno, protože odjezd je až k poledni. Sluníčko se s námi loučí na trajektu nádherným západem, Petr si s námi naposledy rozdá prší, pohádka v autobuse na dobrou noc a po několika hodinách se loučíme a prcháme před deštěm do svých domovů.                                                                                                             P.C.

Fotografie naleznete zde: FOTO GR 20

Osečná, aneb jak nás technika předběhla

Skupina sportovních nadšenců Silvini Madshus teamu

Další letošní soustředění bylo naplánováno do Hamru nad Jezerem za Ještědem, kde se nachází 25 km krásných rovinatých cyklostezek. Sešli jsme se už v pátek odpoledne k prvnímu tréninku techniky. Po počátečním rozjetí a zadání prvního úkolu v podobě jízdy bez holí, začali všichni kvitovat, že mají na hlavě helmu. Pokračovali jsme s jízdou na jedné noze a to už se nám objevily i první pády, Pořádně jsme to všechno natočili a nafotili, aby se to mohlo večer u obrazovky rozebírat a poučovat se z chyb. Po večeři následovala výživná přednáška o výživě a pitném režimu. Začali jsme opravdu o Enervitu, ale bohužel jsme skončili u Piva (Plzeň) a vína. No někdy je prostě potřeba pročistit atmosféru.

Pokračování: http://www.silvinimadshusteam.com/news/osecna-aneb-jak-nas-technika-predbehla/

Achensee, aneb jak děti lezli do oblak

 

Cvičná ferrata v Rofanu

Ferrata na Haidachstellwand

Adventura mě vyslala na další štaci do hor a tak jsem vzal auto, v Praze nabral partu dvou maminek a tři dospívajících chlapců a vyrazil do Rakouska. Na programu jsme měli zajištěné cesty, nebo-li feratty. Na úvod jsme si pomohli lanovkou do pohoří Rofan, kde jsme si dali cvičnou ferratu. Ta byla ideální pro nácvik správného jištění, dojišťování a celkově bezpečného pohybu na ocelovém laně. Šlo nám to hezky od ruky a na oběd už jsme byli dole pod ferratou. Došli jsme do sedla a vystoupili zajištěnou cestou C na vrchol Haidachstellwand do výšky 2.192 m n.m. Byla pěkná, hravá, trocho vzdušných míst, dokonce i jeden lanový mostek, zkrátka ideální pro začínající feraťáky. Vojtu jsem si v půlce vzal na krátké lano, protože se úplně necítil, ale pak už běžel poslušně jako koza až nahoru. Cestou dolů nás čekala ještě jedna krátká a pak zběsilý úprk na lanovku, na kterou jsme doběhli 2 minuty před poslední jízdou. To zase byla klika. Po náročné tůře jsme se zajeli odměnit k jezeru Achensee na dortík a Rádler.

Kozy, samý kozy :-)

Vrchol Haidachstellwand

Druhý den nás čekal namáhavý výstup v dešti na chatu Lamsjochhüte. Zvládli jsme ho asi za tři hodiny, což byl čas akorát na oběd. No Kaisersmären jsme nemohli vynechat a nechyběla ani Tyrolerknödelsuppe. Odpoledne jsme proleželi na chatě a těšili se na ráno, jak zažijeme další velké dobrodružství. V plánu byl totiž Brudertunnel, což je vyhlášená ferrata na vrchol Lamsenspitze vysoký 2.572 m n.m. Bohužel ráno byla krutá mlha a déšť, takže jsme se kopce nedočkali a šlapali zase dolů nazpět k autu. Škoda, každý den není holt posvícení, tak třeba zase příště.

Více fotek: Achensee

Švýcarsko, aneb jak je krásně na světě

Masiv Monte Rosy v celé své kráse

Protože vedro střídá hic a nám se zastesklo po voňavém a křupajícím sněhu, naplánovali jsme hned z kraje srpna expedici do vysokých hor. Konkrétním cílem byla skoro střecha Evropy - masiv Monte Rosa v samotném Švýcarsku. K příležitosti 60. narozenin Jirky Pazderského, který dostal vrchol darem jako další skalp do sbírky nejvyšších kopců Evropy, jsme postupně sestavili silný, pohodový a hlavně přátelský tým. Ve složení  Jirka, Mára, Karel, Šárka, Péťa, Čenda a Zdenda jsme v sobotu 2. 8. 2014 vyrazili vstříc druhému nejvyššímu kopci Evropy-  vrcholu Dufourspitze. 

Výstupová cesta na Allalinhorn

Z vrcholového hřebínku

Po dlouhé cestě autem jsme se rozhodli zastavit dříve a přenocovat na plácku pod sedlem Furkapass. Stráň nad námi nabízela příjemné bezvětří a ve stanu bylo taky fajn. Ráno proběhla místo rozcvičky výměna vyfouklého kola a pokračovali jsme v cestě až do dalšího údolí - Saas Fee. Odtud nabalit potřebné věci a hurá lanovkou k nástupnímu místu na chatu. Cesta na Brittaniahutte byla pohodová a motivací bylo pivečko, večeře a měkká postel. Někdo to zalomil ještě na chvilku před večeří, ale ve směs se šlo spát brzy. Ráno se totiž vstávalo ve 3:45 a jako aklimatizační kopec jsme si vybrali zasněžený Allalinhorn  ( 4.027 m n.m.). 

Vrchol Allalinhornu 4.027 m n.m.

Veleskok přes ledovcovou trhlinu

Brzy před východem slunce  jsme poslušně ťapali za Márou a kochali se těmi nádhernými výhledy. Čenda a Zdenda dokumentovali každý krok a my jsme měli na vrcholu spoustu času na svačení, pózování a focení. Cesta zpátky vedla přes lyžařské středisko a tak jsme se odměnili výbornou polévkou a vychlazeným pivem. Kombinací vlak/lanovka jsme dorazili zpátky k autu a honem směr kemp Randa.

Vzhledem k tomu, že Marek je v této části Švýcarska známý svými vrcholovými počiny, čekal na nás VIP party stan, který jsme plně ocenili hned, jak začaly z nebe padat trakaře. Nemenší ocenění padlo i na vteřinový stan,  na který nevěřícně zírali i sousedé Španělé. Ještě větší zábavu pak přinášelo jeho složení, kterého se většinou účastnili dva (a více) lidi. Hned z rána jsme všichni naskákali do taxíku, který nás odvezl do údolí Zermatt. Rychle koupit lístek na zubačku a z předposlední stanice pěšky až na chatu Monte Rosa Hutte. Jako diamant se leskla chata v dáli na kopci a cesta rozhodně nebyla krátká. Po louce, žebříku, štěrku, kamení a přes trhliny jsme se nakonec vyškrábali ke kýženému cíli a ještě dlouho jen tak seděli a užívali si tu nádheru. Náš vrchol byl na dohled. 

Sestupový žlab, který se slaňuje

Vrcholový hřebínek na Dufourspitze

Sotva jsme zabrali, už zvoní budík. Jsou dvě hodiny ráno a nikomu se nechce z postele. Jediný Zdenda si může pospat. Necítí se dobře a tak se musí vrcholu vzdát, chvilku mu to závidíme, ale nakonec mi ho je trochu líto, že s námi nejde. Šárka si oblepuje příšerné krvavé puchýře a ostatní jen smekají, že si troufá do pohorek. Ze snídaně toho moc není a tak ještě rozespalí vyrážíme na cestu. Přelézáme obrovské kameny, sněhové plotny a jsem ráda, že nevidím dál než mi dovolí čelovka. Je docela zima, zamrzlo mi pití a už se nemůžu dočkat až začnou hřát první sluneční paprsky. Navázaní na laně jen střídáme levou a pravou až do rozednění. Pomalu svítá a na obzoru jsou vidět v mlžném ranním oparu první kopce. Kolem půl deváté se dostáváme k poslednímu hřebínku, který vede k vrcholu. Cesta je tak akorát na šíři jedné nohy a hloubka pod námi na morálu nepřidává. Ale i tak máme štěstí. Napadlo poměrně velké množství sněhu, takže se jde lépe než po holé skále a ledu. Krůček po krůčku se posouváme blíže k samotnému kříži jež se tyčí ve výšce 4.634 m n.m. Dokázali jsme to! Po šesti hodinách jsme na špici. Místa tu moc není a tak se tu kromě rychlé svačiny a vrcholové momentky moc dlouho nezdržujeme. Karel, Šárka a Čenda jsou nám v patách, takže nic nebrání v sestupu.  Zpátky vede ledový žlab, kterým slézáme dolů. Kromě zádrhelu v  podobě drzých Katalánců je i návrat hladký, takže za dalších pět hodin jsme všichni zdraví a šťastní zpátky na chatě, kde líčíme naše zážitky Zdendovi. Společně povečeříme, máma a táta (rozuměj Čenda a Zdenda) si lupnou poslední prášek na spaní, aby byli ve finále jediní kdo bude moct tuhle noc spát, a přes střídavé chrápání a záchvaty smíchu nakonec usínáme vyčerpáním všichni. Ráno se loučíme s milou slečnou servírkou a vydáváme se zpátky tou samou dlouhou a děsivou cestou až ke stanici vlaku. 

Oslavenec na vrcholu

Bludiště z trhlin

V Zermattu nám zbývá ještě spousta času, takže zastávka na bratwurst je jasná. Nakoupit dárky, prohlédnout si město, navštívit muzeum Matterhornu a taxíkem zpátky do kempu, kde trávíme poslední noc, jelikož cíl byl splněn a předpověď na další dny není příznivá. Poslední franky utrácíme v místní restauraci a je nám hej. 

Děkuji Márovi a všem zúčastněným za podporu, nevšední zážitek a úžasnou atmosféru. PC 

Více fotek zde: Dufourspitze

Dolomity, aneb jak mě zubaři prohnali po kopcích

Při dosažení společného vrcholu

Toblachersee a jeho modrá hladina

Když do Dolomit, tak do samotného centra a tím nemůže být nic jiného, než světoznámý Toblach. Zde se nám stal základnou pro následující dny útulný hotýlek s příznačným názvem Dolomity a hned první den jsme z něho vyrazili na výlet kolem blankytně modrého jezera WilderPrägerersee.

Druhý den jsme přejeli na rozkvetlé louky Sextenských Alp do městečka Sexten, odkud nás vyvezla lanovka na hřeben. Po něm jsme stoupali až na vrchol Helm, kterého jsme všichni společně dosáhli. Ranní déšť pomalu ustal a po chvíli už z mlhy vykoukla naše cílová chata Silianerhütte, kde na plotně klokotala teplá polévka. Za sluníčka jsme pak ještě vyběhli na vrchol Hornischegg a v poklidu s Aperolspritzem v žíle se navrátili k lanovce.

Romantika uprostřed Dolomit

Tre Cime a moje kancelář

Středa, deště je třeba, řeklo si zřejmě počasí a nás čekalo namísto slavného Monte Piana, kde se za první světové války bojovalo více než o život, muzeum Reinholda Messnera v Brunecku. Odpoledne se trochu umoudřilo a tak jsme alespoň vyrazili na romantickou procházku kolem jezer v Toblachu.

Následujícího dne bylo konečně krásně, tedy den jako stvořený k výjezdu autem na chatu Aurenzo, odkud jsme šli na krásný výlet. V podstatě jsme za celý den obešli vyhlášené tři skalní věže nesoucí název Tre Cime (tři sestry). Dech beroucí výhledy, cvakání fotoaparátů a pořádný oběd na chatě Dreizinnenhütte, to byl dnešní den. Cestou zpět jsme pak prozkoumali s čelovkami válečné štoly v kopci Paternkofel a přes Missurinu, označovanou jako perlu Dolomit, se navrátili domů.

Dramatická bouřka u Tofany de Rozes

Poslední den jsme pře Cortinu di´Ampezzo vyjeli na Passo Falzarego, odkud jsme lanovkou doslova projeli skrz mraky na obávanou horu Laguzoi. Obávanou proto, že zde za první světové války probíhala těžká minová válka a část této hory byla dokonce úplně odstřelena. My jsme šli na výlet kolem dalších válečných památek jako třeba Castelleto, všechny Tofany atd. Odpoledne nás i trochu prohnala typická Dolomitská bouřka, ale zavčasu se nám podařilo schovat a tak nám zůstali jen krásné zážitky.

Všechny fotky najdete zde: foto_Dolomity

Praděd - první závod je úspěšně za námi

 

Dne 9.8.2014 se za krásného slunečného počasí uskutečnil první závod ze seriálu Silvini Skiroll Classics - Výjezd na kolečkových lyžích na Praděd. Do závodu, který se jel na trati o délce 9,1 km od restaurace Hvězda až k vysílači na Pradědu, se přihlásilo celkem 47 můžů a 7 žen. Nejrychlejším mužem byl Adam Fellner z Fénix Ski Team Jeseník, který zvládl trať za 38 minut a 45 sekund (rekord trati), před druhým Janem Čechem z ČKS Ski Jilemnice a třetím Vladislavem Razýmem ze Sport Clubu Plzeň. V ženách pak suvereně vyhrála Kateřina Smutná ze Silvini Madshus teamu v čase 41 minut a 5 vteřin před druhou Kateřinou Berouškovou ze Sport Clubu Plzeň a třetí Adélou Boudíkovou z Fischer Subaru racing teamu. Seriál závodů na kolečkových lyžích pokračuje druhým dílem 30.8.2014 výjezdem na Šerlich. Velké díky patří pořadatelům za pořádný kus práce, který odvedli a davům fanoušků, kteří závodu zejména ve vrcholových partiích přihlíželi a mohutně všechny závodníky povzbuzovali.

Kompletní výsledky nalezenete zde: http://www.skiklubrymarov.cz/napraded/index.php/startovni-listina-a-vysledky





Kompletní fotogalerii naleznete zde: http://www.skiklubrymarov.cz/napraded/index.php/propagace