Dachstein, aneb jak jsme lyžovali nejen na ledovci

Stromy se oděly do podzimního hávu, začalo foukat, pršet a to dohromady nemohlo znamenat nic jiného, než že se blíží zima a před ní již několik let tradiční soustředění v horské obci Ramsau v Rakousku pod Dachsteinem konané pod záštitou Nyč-sportu. První skupina musela kvůli nedostatku sněhu jezdit i nahoře na ledovci na klistr a dole chodit na kolečkové lyže, přesto si to náramně užili, lyžovat se relativně pod vedením Radima, Zikiho i Hugáče naučili a konec zakončili kvartálním řešením problémů na místní Discotérce do ranních hodin. Jo jo, někdy je to holt potřeba.

My s Matym a Mašťákem přijeli v neděli v podvečer a zašli se s Francescem ještě v dešti proběhnout s holemi. Cestou nás, dalo by se říct, že velmi, inspiroval pohled na juniorky z Norska a světe div se, i z Německa. No, pokud se při dorůstání nic nepokazí, tak se máme v budoucnu při světových pohárech na co těšit. Večer jsme věnovali chytrým řečem a přípravě lyží na druhý den. Ach jak krásně voní parafín.

V pondělí ráno jsme po vydatné snídani vyrazili poprvé nahoru na ledovec. Málo aut před lanovkou, mlha a silný vítr už dole neslibovali žádný velký kulinářký zážitek. Nahoře se vše jen umocnilo. Pravda, bylo sice 40 cm nového prašanu a teplota mínus 5°C, ale vítr se snažil trhnou rekord v rychlosti a vodník Česílko to s tou mlhou taky trochu přehnal. Přesto jsme se vydali letos poprvé do stopy a začali poctivě najíždět první kilometry. Jako vzor okolo nás jezdil Pan mistr klasik - A. Verpalu z Estonska. Nadmořská výška spolu s protivětrem způsobili, že se jednalo o opravdu rozvážné pokusy a po třech kolech (15 km) jsme celí zmrzlí mazali zpátky na lanovku. Odpoledne jsme pak vyrazili na běh s holemi a na imitace do místních lesů. Aby nás to více bavilo, tak padal sníh s deštěm a na stejný kopec jako my skákala i "miss" běžecké stopy Justina Kowalčuk. Večer jsme usli, ani nevíme jak.

Další den ráno nás probudila úplně bílá louka a zpráva, že lanovka pro siný vítr nejezdí. Vyrazili jsme proto za hustého sněžení na kolečkové lyže na soupaže, ať se prý mají baby na co koukat. Je to docela zajímavý pocit, jezdit na kolečkáčích ve vánici, navíc když je všude okolo sníh a zůstává pomalu i na silnici. Soupaže jsme ale potrénovali solidně i s poladěním techniky, škoda jen, že jsem při posledním okruhu předvedl letecký den a ustlal si na asfaltu jak široký, tak dlouhý, takže mě Mladej (David) málem přejel. Koleno i loket velmi rychle dostaly fialový odstín a bylo po běhání. Bejt prej kůň, tak mě nechaj radši utratit. Odpoledne nám Rusáci ujezdili louku před penzionem a tak jsme šli bruslit (ano, i já klasik). Další nová zkušenost. Chvilemi to sice spíše připomínalo slalom mezi koňským trusem, krtincema a zmatenejma Rusákama, ale nakonec jsme si zajezdili fakt parádově. Po večeři proběhla velká střihačská soutěž a tak Káďa málem přišel o Martina.

Středa, sněhu je třeba a tak přibylo dalších 20 cm, lanovka opět nejezdila, ale vyjela poprvé rolba ze stadionu v Ramsau. Neváhali jsme ani minutu, nazuli prkénka s ohnutou špičkou a už jsme se prodírali kupředu skrze všemožné reprezentace z celého světa, které nám očividně v našich výkonech překáželi. Člověk totiž nesměl zastavit, jinak nám to hned namrzlo a vytrhávali jsme sníh, tentokráte doslova, až na trávu (možná i hloub). Odpoledne bylo naštěstí zasloužené volno, které jsme strávili hledáním internetu a samozřejmě také spánkem. Večer pak za námi přijel Radim, který dovezl další účastníky tohoto tréninkového kempu, včetně Kačky, které Francesco poctivě pomáhal vybalit baťůžek.

Do rána opět něco připadlo, silný vítr neustal a tak jsme namazali a vyrazili opět na stadion do Ramsau. Po krátkém rozježdění jsme začali lidi natáčet na kameru a pomalu jim vysvětlovat, co že to všechno dělají špatně. Přiznávám, že u někoho jsme si s Matym jen povzdechli, ach Bože, tak to bude fakt těžký. No a když už se nám vybila kamera, tak jsme jeli na oběd. Z filmu o odpoledním klidu jsem zhlédl asi tak prvních 7 minut, načež jsem se vydal do věčných lovišť a probudil mě až budík. Odpoledne jsme změnili louku, zajeli jsme až ke koupališti a pokračovali v krasojízdách. U některých se již začínalo oběvovat nepatrné zlepšení. Po večeři se všichni sesedli k televizi a začali naše oblíbené a poslední dobou i čím dál více populární videorozbory. Na nich se každý mohl podívat, co že to dělá blbě a jak to má napravit. Do postelí si každý odnášel pořádnou nůši nákladu, na co že to má druhý den při jízdě myslet.

V pátek se konečně trochu umoudřilo počasí a tak jsme opět vyjeli nahoru na ledovec. Bohužel pro mlhu, husté sněžení a stále silnější mrazivý vítr nám lyžování nepřinášelo takové potěšení, jako když svítí sluníčko. Postupně jsme jeden po druhém opuštěli stopu a vraceli se nazpět do lanovky. I přesto všechno to stálo za to, neboť zde byla dokonalá stopa od rolby a hlavně krásný prašan. Odpoledne jsme opět strávili na louce u koupaliště a tentokráte nám podmínky dovolili i jízdu bez holí. Je zvláštní, že zrovna při ní se podařilo zlomit troje hole :-) Večer opět proběhl rozbot techniky a výuka mazaní a parafínování lyží.

Sobota byla ve znamení sluníčka s dalším novým sněhem, což znamenalo konečně řádně vyjeteté stopy na klasiku na stadionu. Neváhali jsme a vyrazili jezdit. Při jízdě bez holí a všeobecném pilování techniky vůbec, jsme s Matym nestačili zírat, pač se skoro všichni zlepšili o více jak polovinu. No nádhera, to potěší každého trenéra. Odpolední trénink jsme pak strávili na horní sjezdovce, kterou jsme zdolávali systémem cik-cak a po opětovném ladění techniky přišla na řadu také zábava, takže probíhaly štafety v jízdě po jedné lyži na dálku i na rychlost, slalom a vrcholem všeho bylo složení lyžařské maturity v podobě kotoulu vpřed i s nazutými lyžemi. Nikdo nic nezlomil ani si nic neudělal, což byl asi nejlepší výsledek celého odpoledne. Večer proběhl krátký závěrečný večírek a samozřejmě také rozbor videa, kde jsme, ač neradi, museli všechny pochválit.

Poslední den nás opět probudil pohled na zapadanou silnici a tak se výjezd nahoru k lanovce stal poněkud dobrodružným, u některých aut z Prahy došlo i na nandavání řetězů :-) Slunce sice nesvítilo, ale lyžovat se dalo parádově, takže jsme ještě naposled doladili techniku, pojezdili a pak už hurá dolů na oběd a domů za maminkama, manželkama a dětma. Ač to zprvu vůbec nevypadalo, tak se lyžovat naučili skoro všichni, pravda, že někdo by ještě pár lekcí potřeboval, ale jinak to vesměs ke konci už bylo ke koukání :-) Tak doufám že se potkáme co nejdříve ve stopě, skol Mára

Více fotek najdete zde: fotogalerie

Free Litovel Bobr cup, aneb jak Ježci skalní porazili bobra

Aby bylo jasné, o co jde, tak celý adrenalinový závod se skládá ze tří disciplín. Na prvního (já-běžec), čeká běh kros cca 15 km (chrti od 48 zbytek až 100 minut) - lesní cesty, asfalt cca 2 km, 5 x brod přes řeku, nejhlubší je po krk. Druhý (Ježek-MTB) se musí popasovat s 25 km MTB cross-country (Gary od 54, na skládačce až 140 minut) - lesní a polní cesty, 3 x brod řekou na horském kole a poslední z týmu (Francesco-vodák) musel dát sjezd na divoké vodě 6 km (tuleň Gaston 21, bez pádla 60 minut) – řeka Morava úsek nad splavem cca 3 km proti proudu a zpět + několik prima přeběhů včetně třímetrového skoku do bazénu. Obtížnost WW I – IV (dle hodnocení divoké vody a množství vypitého rumu před startem „na hranici sjízdnosti“ !!!). Celé dohromady to tvoří jeden tým, který jsme nazvali JEŽCI SKALNÍ a během závodu jsme byli spojeni bobřím odhryzem (štafetový kolík s č.64).

Jak to vzniklo? Asi před týdnem, když jsme se s Ježkem probouzeli z delíria po předchozím tahu, mi Francesco poslal mejla s odkazem na Bobrcup, zda bychom do toho jako nešli? No a jak my byli ještě na plech, tak říkáme, že jo a přihlásili jsme se. Pak teprve přišla odpověď, že si Francesco jen dělal srandu, ale když už, tak už, takže jsme měli všichni zhruba týden na trénink. Já-pojal jsem to velmi zodpovědně a šel 2 x běhat. Ježek se byl jednou projet na kole a jednou pomocí kola rozvážel faktury. Francesco byl 2 x na vodě a na břehu si zkusil, jaké je to držet v ruce závodní pádlo. Taková tedy byla naše příprava. Ambice? Přežít, neutopit se, nevzdat to, užít si to, nenechat se porazit babama, zkusit být do první 100 a samozřejmě vidět aspoň jednoho bobra.

Před devátou ráno jsme se sešli v Litovli u koupaliště v areáu strartu a cíle, pokecali, naladili formu (pivko), zjistili co a jak a pak už se šlo na věc. Po krátkém rozběhání a rozcvičení jsem musel chvíli pózovat pro televizi (ještě že nechtěli rozhovor). Pak se čekalo na vrtulník a na hejtmana, takže veškeré zahřátí před startem bylo fuč. Najednou někdo písknul a už se to valilo jako lavina. Po dvou zatáčkách přišel první brod. Naštěstí jen po kolena, ale cítím, jak to v botech nepříjemně čvachtá. Druhý brod byl pný fanoušků a už jsem na něj šel takticky jako šemík, takže jsem měl vodu až po krk a mokré úplně všechno. Nebylo to ale tak hrozné, jak jsem čekal. Koukám, že jsem nějak ve předu a držel jsem tempo i po úzké lesní cestičce. Asi po 5 km mi začínalo pomalu být jasné, že to už dlouho nevydržim a že snažit se držet čelo naší běžecké elity nebyl asi úplně dobrý nápad. Další dva brody mě definitivně zastavili. Kolem mě se v kopcích prohnalo asi 20 lidí. Trápení skončilo až když se objevila cedule 4 km do cíle. Ne že bych jako ještě mohl, ale už mě pak nikdo nepředběhl a držel jsem opět tempo s ostatními. Překvapivě toužebně jsem očekával cílový nejhlubší brod. Šel jsem do něj podobně jako kůň Železník když si na Velké Pardubické dával Velký taxis. Nádhera. Plno fanoušků a hlavně nahoře konec. S posledních sil jsem to předal Ježkovi.

Ten vyjel na trať pln optimismu. Časem mu však ztuhl úsměv na tváři. Trať se překvapivě stočila do prudkých kopců, stále nahoru a dolů (kdo by to byl býval do kraje kolem Litovle řekl), navíc nám Ježek několikrát cestou zabloudil a už se pomalu také začínal těšit na poslední brod. Když v tom, z ničeho nic, se kolem něho prohnala mistrině ČR v MTB a tak se teda rozhod, že ji nepustí a pelášil za ní, co mu síly stačili. Pak aby se neřeklo, tak ji těsně před cílem předjel a udržel tak hrdost naší štafety nad vodou. Popravdě jsem mu ten výlez z vody v cyklistyckých tretrách s kolem nad hlavou vůbec nezáviděl, ale bylo moc příjemné sedět na břehu už v suchém oblečení, baštit langoš a zapíjet ho pivem.

Na posledním úseku do toho šel Francesco doslova po hlavě, když začal šipkou do vody a následně sprintoval po louce jako zajíc na honu. Ve vodě se do toho pořádně opřel a vylepšoval naše pozice, ale na otáčce si nevšiml červené na semaforu, takže se srazil s projíždějícím parníkem od Brna a šel ke dnu rychlejc jak titanik. Pak se to sice snažil ještě dohnat, ale s lodí plnou vody to už šlo špatně, navíc byla dost vrtaká, takže se nám chlapec vykoupal ještě jednou při závěrečném sjezdu z umělé rampy do cílového bazénku a tak nám do cíle nepřijel, ale připlaval. Každopádně to znamenalo celkovou 52. pozici (42. v kategorii) s časem 2 hod 39 min, (výsledky zde) což lze považovat za neuvěřitelný úspěch, na němž se v nemalé míře podíleli i fanynky Mája a mama Ježková s Kerýškem, které nám po celou dobu závodu zajišťovali kompletní servis a mediální přízeň. Všechno jsme to zakončili pořádnou baštou (polévka a nudle s kofolou), vyhlášením vítězů, tombolou a pózováním s maskotem Ježkem pro vdavek chtivé fanynky :-) Takže pokud to příští rok vyjde, tak se tu zase sejdem a tentokrát z nás půjde strach!!! Pokud chcete vidět asi 40 min velmi hezky uděláný záznam České televize, tak klikněte zde: Bobrcup v TV.