Korsika GR20 pro starší a pokročilé, protože mladší by to nedali-část II.

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4350 m)-dolů 200 m (3850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

Celou noc nám krásně pršelo, ale ráno to vypadalo lépe, tak jsme posnídali s cyklistama, nabalili nové zásoby, rozloučili se s Horalem Lubošem, který si den předtím pohmoždil záda, stejně tak toni se vrátila k cyklistům a tak jsme vyrazili na druhou půlku. Bylo to hnedka pěkně do kopce, na jehož vrcholu jsme dali oběd a bohužel začalo pěkně lít, takže až na chatu jsme šli ve slejváku doplněném silným větrem. Nikomu se nechtěli stavět stany, tak jsme se různě rozprostřeli po místních stanech, chatách a chatičkách, jen na Sysla to vyšlo spát ve vlatním. Zimu a mokro jsme nakonec zahnali na baru vínečkem.

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1050 m (5400 m)-dolů 650 m (4500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati
Po mrazivé a divoké noci se už na nebi ukáualo opět sluníčko a my tak již zase v dobré náladě pokračovali krásným traverzem do hospody na oběd a následně do prudkého kopce k nečekané krásnému tábořišti, ze kterého byl krásný výhled na moře. Jen tu trochu více foukalo, tak jsme pořádně kotvili stany a sázeli se, zda ten Syslův přežije alespoň do půlnoci.

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6050 m)-dolů 700 m (5200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu
Celou noc byla kaltna jak hyjena a větrno jak studeno, ale vydrželi jsme my i Syslův stan. Následně jsme společně všichni dosáhli vrcholu Punta della Cappella 2041 m n.m. a pokračovali po ostrém hřebínku nahoru a dolů celý den až na chatu. Zde to byl trochu souboj o místo a nakonec nezbylo jen na mě a na Elenu, tak jsme byli nuceni pít víno dlouho do noci, než se pro nás našel prázdný stan. Elena spokojeně usla a já se ještě družil s místníma, takže jsem ten stan zase málem propil. Sysel mi notně sekundoval, až z toho vznikla nová hospodská poloha - vyvažovač.

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6850 m)-dolů 1040 m (6240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao
Ráno trochu bolela hlavička, ale velmi rychle jsem vystřízlivěl, když za mnou přišel Francouzký kamarád z večera, že se už 2 hodiny pátrá po starší Francouzce, tak jsme počkali na vrtulník, udělali rojnici, pak ji hledali v rokli, ale stále nic. Nastoupila vrtule s termovizí, já byl propuštěn. Později jsem se dozvěděl, že ji ještě živou nalezli na dně jiné rokle a snad i zachránili. Já zatím běžel za svou skupinou, ale doběhl jsem je až pozdě. Oni nám totiž soudruzi přeznačili trasu a tak jsme museli mimo mapu improvizovat a nakonec se nám po menším dobrodružství podařilo najít zkratku zpět kolem prasat a my to celé dali na původně naplánovanou chatu, ačkoli je to normálně na dva dny. Úspěch jsme samozřejmě řádně oslavili :-)

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7250 m)-dolů 550 m (6790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella
Poslední den krásný jako všechny ostatní a my si tak mohli dát závod na poslední kopec mezi vápencové věže. zde jsme se řádně pokochali, překonali poslední nástrahy v podobě řetězů a přivítali jsme se s Toni a Lubošem, kteří nám přišli naproti. Nakonec jsme doklopítali až do sedla Bavella, kde na nás čekal Váva s pivem a autobusem, aby nás odvezl do kempu. Já se teda ještě zdržel chvíli lezením, ale na závěrečný večírek jsme byl připraven a v plné síle, takže jsem si pak ani nevšiml, že začalo pršet a už neni co pít :-)

Další den jsme se vypravili do Bonifacia, do krásného města vystavěného na bílých vápencových útesech. Pěkně houpavou lodičkou jsme se projeli podél pobřeží, do jeskyně s mapou Korsiky i k zrnku písku, což je ve skutečnosti blok skály velký asi jako 11. patrový panelák se třemi vchody. Po lodičce jsme zašli do města na oběd, poté zajeli nakoupit zásoby na večer a pak odjeli do Solenzary na pláž. Konečně jsme se opět vykoupali v moři, zablbli ve vlnách, udělali si společnou večeři, trochu popili, nemohlo chybět ani noční koupání a noc prožili doslova na pláži u ohně.

Poslední den začal s krásným východem slunce nad mořem. Po snídni jsme se přesunuli do Bastie a nákupama s oběde prožili poslední chvíle na Korsice. Díky moc partě, co na něm se mnou byla, to ani tak nebyla práce, jako spíše dovolená :-) Proto GR20 všem vřele doporučuji!!!

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Korsika GR20 pro starší a pokročilé, protože mladší by to nedali-část I.

Po dvou letech mě vítr opět zavál z ledovců do teplíčka středomoří na Korsiku jako průvodce pro CK Adventura na přechod jednoho z nejhezčích treků na světě. Odjezd se nám úplně nepovedl, čekali jsme hodinu na tajemnou kráskou z Brna a pak se nám v Plzni porouchal vlek, tak jsme aspoň mohli zajít na místní pivní slavnosti = na Plzeňku. Pak už to bylo v pohodě a mohli jsme se přesunout do Livorna, od kud jezdí trajekty na Korsiku. Celé čtyři hodiny se mi podařilo prospat a odpoledne jsem se pak válel u moře, no dřina jak sviňa.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone
Ráno jsme ještě stihli koupel v moři a pak nás Váva skrze kaňony odvezl na start naší trasy a otočil bus kdesi, kde bych se bál otáčet i nakole, pašák. My pak pohodovým výletem za trochy slunka došli na první chatu, kde jsme se odpoledne koupali v tůních a pak večer poprvé poseděli u vínka.

II. den-8 km (17 km)-nahoru 650 m (1000 m)-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Paglia Orba
Slunce nám dál svítilo na cestu, ale bylo i docela větrno a tak jsme si do prvního pořádného kopce pěkně mákli. U chaty jsme dali oběd a ve skupice 7 lidí jsme vyrazili horolezcovat na Pagli Orba. Výstup to nebyl rozhodně jednoduchý, neboť jsme cestou museli pomáhat dvou opuštěným klientkám jiné CK z Brna, jejíž průvodce je zanechal svému osudu. Vrcholu jsme pak dosáhli všichni společně a řádně si ho užili. Cestou dolů jsme to vzali zkratkou po fixních lanech a předběhli tak Kudrnu. Hurá. Večer jsme pak vymysleli Jarykovi novou přezdívku - Sysel, pač pořád syslil vodu :-)

III. den-22 km (39 km)-nahoru 600 m (1600 m)-dolů 1000 m-Ref. Ciuttulu di i Mori-Ref. de Manganu
Následující den byl docela dlouhý a tak jsme raději začali ráno dříve. Kaňonem plným přes 200 let starých borovic a vodopádů jsme sešli dolů a následně došli do sedla Col di Verghio, kam pro nás přijel autobus, aby nám doplnil zásoby jídla. Po obědě a několika pivech jsme pak pokračovali dál. Mě autobus kromě piva přivezl i jeho spotřebitelku, nebezpěčně půvabnou Toni. Přes další velký kopec jsme došli ke krásnému jezeru, kde zbyl čas na koupání a hrátky s koňmi. Po nich jsme už jen doběhli na chatu a poprvé večer u vínka slyšeli, že jsme poněkud hluční . . . Navíc jsem Toni vzal do Kinostanu na hvězdnou oblohu a začalo tak naše velké přátelství se sousedkou z vedlejšího stanu, která očividně chtěla být v kinostanu s námi.

IV. den-6 km (45 km)-nahoru 850 m (2450 m)-dolů 700 m (1700 m)-Ref. de Manganu-Ref. de Petra Piana
Ráno nás probudila ona orgasmus postrádající francouzka od vedle a tak nám nezbylo než vyrazit nahoru na nejvyšší bod GR20 Breche de Capitello 2225 m n.m. Makačka to byla pořádná, ale všichni makali jak kdyby je někdo honil a tak jsme za chvilku byli nahoře. Následoval sesun po řetězech, kraví hřeben, skákavý traverz, ještě jeden pořádný výšlap a dlouhatánský sestup na chatu. Zde jsme si hezky odpočinuli a večer trochu více popili. Francouzka se odstěhovala, chatař na nás křičel a Elena mu řekla, že je roztomilej :-)

V. den-11 km (56 km)-nahoru 450 m (2900 m)-dolů 850 m (2550 m)-Ref. de Petra Piana-Ref. de I´Onda
V plánu byl odpočinkový den, ale udělal si ho jen horal Luboš, který to takticky vzal spodem a užil si koupání. To my to vzali traverzem a přes jeden kopec, ketrý byl doslova o hovnu, pak jsme šlapali po krásném hřebeni, ze kterého bohužel byl nekonečně dlouhatánský a nekonečně nekonečný sestup na chatu. Odměnou nám pak bylo koupání a slastný odpočinek se strečinkem při briefingu.

VI. den-13 km (69 km)-nahoru 600 m (3500 m)-dolů 1100 m (3650 m)-Ref. de I´Onda-Vizzavona
Po hodně větrné noci, během které se skládalo několik stanů jsme hned od rána stoupali hodně vysoko do sedla a následně ještě 3 nejrychlejší (Blanka, Sysel a Toni) se mnou na lehko pokračovali na Korsický Matternhorn Monte d´Oro, kde jsme marně vyhlíželi zpomalené cyklisty. Nedočkali jsme se a tak jsme zase seběhli dolů, abychom společně strávili odpoledne koupáním v tůních a následně v hospodě, kde jsme dvě hodiny čekali na ony cyklisty. Ti nakonec přeci jenom dorazili a my mohli odjet na jednu noc do kempu natěšeni do sprchy a na pizzu, u které padlo hodně růžového :-)

Pokračování a více fotek příště ve druhém díle příští týden :-)

Tým Ski Trab Mára řádí po světě

Letní příprava je v plném proudu a naši závodníci týmu Ski Trab Mára se činí v různých kontrolních závodech. Všem samozřejmě gratulujeme a doufáme, že to takhle dobře půjde i dál, hlavně pak v zimě.

Člen našeho týmu číslo 16 Romik (Roman Malivánek) se úspěšně popral s Pavlem Nedvědem na nočním závodě v Praze na 10 km, kdy v čase 43:08 skončil 314.

Jedna z mála odvážných žen, která s námi zatím je (tím přemlouvám další), 6 Šaruš (Šárka Zelenková) zase ve velké konkurenci atletek z celé Evropy a to i černošek obsadila ve Francii v Grenoblu v běhu na 10 km skvělé 5. míso v čase 40:00.

Čerství novomanželé 11 a 12 Moravcovi (Kačka a francesco) zase absolvovali o uplynulém víkendu náročný survival, kde skončili nakonec po těžkém boji a technických potíží na krásném 3. místě.

Sponzoři týmu Ski Trab Mára:

Blue Virgins II, aneb jak jsme dosahovali nespočet vrcholů

Ještě trochu společensky unavený jsem se dostavil na druhou cestu do Alp pod hlavičkou Blue Virgins II. Loni jsme s Ivem dali Mont Blanc a Matternhorn, pro letošek byly připraveny další krásné hory. Jako již tradičně jsme tedy přes noc přeskákali do Švýcarska do Wallisu, ale tentokráte do údolí Les Haudéres, ve kterém se nacházejí krásné morénové pyramidy. Autem se dá dojet až za obec Férpecle zhruba do 1720 m n.m. Zde jsme posnídali, přebalili a vyrazili na cestu, která z počátku mírně a pak prudčeji stoupá po travnatých svazích, kde se pase spousta ovcí. Postupně se dojde na ledovcovou morénu plnou kamenů a starého ledu, kterou se kolem jezírek šplhá až k ledovci. My konečně chytili signál na mobil a mohli tak zavolat na chatu, zda mají volno. Měli jsme za sebou zhruba 900 výškových metrů a chatařka nám řekla, že je úplně plno bez šance na uvolnění. Protáhli jsme obličeje, dolů se nám nechtělo a ta překrásná hora, na kterou se nám zachtělo vylézt, nás natolik fascinovala, že jsme si řekli, že přespíme v bivakovacích vacích a dáme to i tak. Kdo stále netuší, kam že jsme to šli, tak napovím, že hora vypadá jako velký bílá zub. Odpoledne po čtvrté jsme dorazili přes ledovec úplně hotoví na chatu, která je nejvýše položenou ve Švýcarsku a to ve 3507 m n.m. Jaké milé překvapení na nás čekalo, když nám chatařka oznámila, že dva lidi zrušili rezervaci a my tak máme nakonec také postele. Inu, vyplatilo se. Véča bodla a pak už jsme šli po probdělé noci v autě raději spát.

Ráno ve čtyři byla snídaně a po půl páté jsme už vyráželi. Cesta vede hned od chaty komplikovaným terénem po skále dvojkovým lezením, následuje krátký ledovec, opět lezení, další traverz v ledovci a najednou stojíte na hraně hřebene, vychází sluníčko a vy koukáte na kompletní Walliské Alpy, ale tentokráte z druhé strany. Na Matternhornu je vidět spousta světýlek, stejně jako nad námi i pod námi. Jedinou nepříjemností je neustálé sundavání a nandavání maček, neboť ledovec je zmrzlej na kost a skála tak krásná, že by bylo škoda ji ostrými hroty maček ničit. Máme docela slušné tempo, od rána jsme předběhli už asi šest lanových družstev a nad námi jich moc nezbývá. A najednou jsme pod ní, největší obtíží v cestě, Grosser Gendarm, na kterou vede několik těžších úseků, nejvíce za 4a. Po jednom chybném traverzu se dostáváme na vrchol této masivní věže až podezřele hladce. Následuje přelezení asi dalších pěti věží různých obtížností maximálně myslím za čtyři, všude samozřejmě poctivě jistíme. Po poslední věži začínám mít neskutečné problémy. Je mi na zvracení, síly odcházejí. Příčinou je skříplý vegetativní nerv na krční páteři od namotaného lana, jak se posléze doma od doktorů dozvídám. Nahoru to je sice už asi jen půl hodinka po ostrém firnovém hřebenu, ale pro mě se to stává neskutečným utpením. Konečně jednou poznávám, jaké to je, když člověk nemůže a jsem to já, kdo navrhuje dělat pauzy . . . Přesto jsme o půl desáté za krásného počasí a bezvětří nahoře, navíc sami. Překrásná hora Dent Blanche 4357 m n.m. je vylezena. Ivo fotí jak zběsilej, já sedim u kříže a je mi všechno jedno. Po půl hodině sestupujeme dolů, lehčí úseky slézáme na krátkém laně, těžší slaňujeme. To mi dělá dobře, jakmile sundám lano z krku, můžu zase dýchat a přestávám mít chuť zvracet. Cestou potkáváme už jen tři lanová družstva mířící na vrchol, zbytek to zabalil. Z posledních sil nandaváme a sundaváme pořád dokola mačky a plazíme se dolů na chatu, kam docházíme až po třetí odpoledne. Lano putuje definicivně do batohu, dáváme polévku a forma se pomalu vrací zpět. Po čtvrté vyrážíme dál dolů do údolí a po nekonečně dlouhém sestupu sutí, sněhovými poli, kde jsme si i trochu zasjezdovali, a loukami se dostáváme v osm večer k autu. Přejíždíme za holkama do Randy, kde jsme už očekáváni, k večeři je už jen Swissburger, ale stejně bychom víc nesnědli. Spát budeme u holek v baráku, pač jinde už není místo.

Kolem poledne se budíme a tak tak stíháme poslední tágo do Zermattu na nákupy a na pívo. To jsme samozřejmě pili v naší oblíbené hospůdce s výhledem na zdejší prodící turistický ruch = kočičky :-) Největším počinem dnešního dne byl ale nákup nového čtyřnohého přítele. Ano, je to tak, v Zermattu jsem se sželel nad jedním krásným pejskem, co pořád vrtěl ocáskem a spokojeně kýval hlavou, tak jsme usmlouval cenu a teď už mi Alfred von Friseur sedí spokojeně na klíně. Večer jsme s holkama dali véču, trochu si zalaškovali a šli spát.

Ráno v sedm totiž vyrážíme opět do Zermattu, dále pak lanovkou na Klein Matternhorn, kde po ledovci traverzujeme pod masivem Breithornu, překonáváme jednu nechutně hnusně velkou a zákeřnou trhlinu a stoupáme do sedla, kde ještě zkoušíme vylézt na Breitgornzwillinge, ale jdeme v protisměru, skála je trochu těžší, než se zdálo a hlavně čelíme neustálému tlaku lidí, ktěří slaňují dolů přes nás. Proto raději otáčíme dvě délky pod samotným vrcholem a sestupujeme zpět do sedla. Teď nás čeká dlouhé a krásné lezení přes tři hlavní stupně směrem na střední vrchol Breithornmittelgipfel do 4139 m n.m. Lezeme samozřejmě bez maček a dost si to užíváme, nejtěžší místa jsou za čtyři a vše jde krásně odjistit. Občas za sebou zaslechno cosi jako: "kdyby tohle máma viděla, tak mě zabije!", ale jinak Ivo leze s přehledem a úsměvem. Nepříjemné jsou jen traverzi ve žlabech, kde je ještě led a podrážky kloužou jako za mlada. Ze slunce se stává pomalu sněžení, ale to nám nevadí a po zhruba dvou a půl hodinách jsme na vrcholu skal, bereme si opět mačky a po již pohodovém firnovém hřebenu plném obrovských převějí docházíme na vrchol. Následuje krátký sestup do sedla a opět výstup, tentokráte na hlavní vrchol Breithornwest 4164 m n.m. Asi nejnebezpěčnější část výstupu. Hřeben je díky větru dnes ostrý jako žiletka, takže klademe jednu nohu před druhou, do toho sněží a fouká silný nárazový vítr a chvílemi se musíme přikrčit na pár sekund k zemi, aby nás to nesfouklo. Za mnou je slyšet, jak kdosi stříhá sevřenými půlkami měděný drát :-) Nakonec se to podařilo, mohli jsme si plácnout a kolem třetí už být zase na Klein Matternhornu na lanovce. Pro mě to byla v letošním roce dvacátá úspěšně vylezená i slezená čtyřtisícovka. Sjeli jsme dolů, trochu se upravili pivem, pak s holkama v Randě i vínem, pak přišli na řadu panáky, panáky a panáky až z toho vznikl milostnej dopis napsanej společnejma silama pro Francoas, kde jsme umělecky přeložili známou českou větu ze Svěrákovi Obecné školy: "Zůstat panou znamená nerozkvést!" Pak šel Ivo spát a celej skleněnej mi dal důležitej ck státní úkol, že prej jestli to neudělam, tak u něj klesnu a už mě nebude považovat za svýho guida. Tak mě nezbývalo nic než ho uposlechnout a udělat to. No a tak jsem to teda fakt udělal, myslim že celkem třikrát :-)

Pravda že to ráno nebylo z nejpovedenějších, když si pro mě musel Ivo dojet do vedlejší vesnice, ale rozkaz zněl jasně a nebyl nikdo jiný, kdo by ho vykonal. Tak jsme zabalili, ještě jednou se s holkama rozloučili, stejně tak i s Breithornem a mastili domů co to dá. Myslim že Ivo cestou říkal, že už to víc nejdede a bylo tam nějakých 256 km/hod na tacháku :-) Nic naplat, po úspěchu Blue Virgins I se povedlo i druhé pokračování a já už se těším na příští rok na III.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

Svatba v týmu Ski Trab Mára, aneb jak jsem to odsvědčil

Není tomu ani tak dávno, co jsem začal trénovat a budovat tým Ski Trab Mára a asi ani není náhodou, že mým prvním svěřencem byl francesco. Z toho tak nějak vyplynulo velmi dobré přátelství a když se pak objevila po jeho boku Kačka, ani jsem se nedivil, že začala také trénovat a závodit. Oba jsou plnohodnotnou posilou a zvláště Kačka letos v zimě předváděla neuvěřitelné výsledky, až jsem se musel bát, že mi ji seberou do repre. No a jak už to tak mezi dvěma nedospělými lidmi chodí, jejich vztah postoupil do stavu nejvyššího a já jsem byl jako hlavní trenér a děvečka pro všechno poctěn, dělat jim při této příležitosti svědka. Jako místo svatby si vybrali po notných násilných intervencích v podobě nechutných tréninků nádherné prostředí Malé Jizerské louky pod Bukovcem v osadě Jizerka na Panském domě, ve Sklárně a v Pyramidě.

Zde se také v předvečer sešla úzká rodina, svědci a ostatní organizáři. V plánu byla válečná porada, dodělávání posledních nedodělků a plánování únosu nevěsty. francesco odešel s Kačkou brzy spát, prý ještě museli něco natrénovat a my tak mohli spřádat plány na další den. Pravdou je, že jsme u toho nemuseli vypít tolik piv, jít spát až ve tři, nechat se napadnout panem Muzejníkem pro údajnou loupež v Muzeu, ale to bychom zase neslepili s Čumáčkem nejdokonalejší krabičku na světě, nezorganizovali s Ivčou a Karlem dokonalý únos a ráno by nikomu nebylo špatně.

Den D začal deštěm, snídaní, menším chaosem, holením, posledními připravami a pak už začali najíždět hosté a tak jsme je dolů lifrovali s Karlem našemi autobusy jednoho podruhém. Největší stres započal ohledně řešení, zda bude svatba venku či vevnitř, neboť stále střídavě lilo, mrholilo a svítilo sluníčko. Ukázalo se, kdo že bude paní domu a tak Kačka zavela a svatba byla uvnitř. V tělocvičně, ketrá ovšem vypadá spíše jako krásný hrad s neuvěřitelnou akustikou a tak to nakonec asi bylo i krásnější, než na té rozbahněné louce. Svatebčané prošli průvodem, pan starosta měl krásnou řeč, francesco se potil jako když mu přijde nový tréninkový plán a Kačka se dojetím rozplývala. A co říkali? No přece dvakrát ano, následovaly prstýnky, polibek a mocné hurá,které strhlo potlesk na hradním nádvoří. Pak už jenom takové ty formality jako přípitek a podpisy, gratulování, focení a mohlo se jít na oběd o čtyřech chodech. Paráda. Následovala krátká pauza na focení nevěsty s ženichem a pak přišli na řadu dary. Mezi tím jsme potají unesly nevěstu a jako falešnou návnadu poslali jiné auto na druhou stranu. Na Pešákovně nás vlivně přijali a když přijel francesco vysvobodit Kačku, tak i ochotně zamknuli dveře. Děkujeme. Nakonec se vykoupil a mohli jsme domů na raut. Po něm už se rozjela tanečné zábava, při níž nebyla nouze o zajímavé kreace. Já osobně si nejvíce pamatuji na babičku Jelenu, která mě svými boky natolik rozhoupala, že jsem musel pokleknout na zem a celou dobu měl tušení, že kolem mě vlastně tančí tajná víla Iserína. Následovali různé soutěže, jako třeba výroba šatů z tesa pásky, biatlon na lyžích, zpívání písniček a hlavně 12 kolová vyřazovací soutěž kdo z koho, která přinesla neuvěřitelné výkony, slzy poražených i smích vítězů. Není náhodou, že zrovna Karel s mojí maličkostí stáli nakonec na stupni nejvyšším. Jedním z dalších vrcholů večera byla dražba Kačky podvazku, kdy se všichni předháněli kdo přihodí víc jako o život. Pak se hrozně tančilo a pilo a když už to vypadalo, že už nikdo nemůže, tak se vyhlásila pivní štafeta. Boj to byl nevídaný a pro většinu ze sedmi štafet s dost nečekaným koncem. Vyhrály toziž holky. Pak už se zase jen tancovalo, jedlo, pilo a celkově fičelo až do pozdních ranních hodin.

Neděle pak už byla klidnější a ve znamení střízlivění, procházky kolem meandrů Jizerky a Safírového potoka, hledání zakopané kešky, obědu a pozvolného odjezdu domů. Všichni novomanželům přejeme, ať je jejich společný život minimálně tak vydařený, jako ta svatba. Ke gratulacím se přidává i celý tým Ski Trab Mára a doufáme, že teď budete jezdit dvakrát rychleji, když jste spojili svoje síly :-)

Fotografie ze svatby nalezenete zde: FOTO SVATBA VÝBĚR S KOMENTÁŘEM OD VŠECH

FOTO BY TOFFI

Grossglockner, aneb jak jsme se přežírali

Celou noc notně lilo a tak jsme ani nezaregistrovali příjezd autobusu CK Adventura, do kterého jsme po snídani přistoupil a společně jsme odjeli přes Kals pod nejvyšší Rakouskou horu Grossglockner. Tam jsme na parkovišti přebalili batohy, rozdali materiál a za dvě hodinky vyběhli na velmi oblíbenou a přátelskou chatu Štrůdlhütte (Stüdlhütte) do 2801 m n.m. Dali jsme si trochu spánku a pak odpoledne před chatou nacvičovali oblékání do postrojů, postup po zajištěné cestě a zkoušeli pohyb v mačkách. Mě se přitom podařilo nechtěně zabavit přezůvky jednoho člena horské policie a málem jsme se pak večer museli za práve lidí bez bačkor prát . . . Následovalo neskonalé obžérství, kdy jsme se blbci přejedli už polévkou a zcela zapoměli, že následuje ještě mega obří salát, druhý chod libovolného množství a chuti a navíc ještě dokonalý desert. No zkrátka a prostě jsme začali hodovat o půl sedmé a kolem půl desáté se to blížilo teprve do finále. Nevím jak ostatní, ale já šel spát jak Míša Kulička.

Druhý den jsme vstávali pěkně brzo ráno, pač jsme měli namířeno nahoru na vrchol. Ledovec jsme přeběhli docela rychle, ale špatné počasí se zrychlovalo ještě rychleji než my a tak jsme nelenili a mazali nahoru po ferattě na Erzherzog-Johann Hütte. Zde proběhla krátká pauza, během které jsem zatím natáhl po celém kopci fixní lana a všichni mohli pokračovat dál jako po ferattě. Jedinné co mě tížilo, tak že se počasí zhoršovalo stále více, foukal silný vítr a začínalo pomalu ale jistě pršet. Tak si tak stojím na vrcholu a čekám, až někdo přijde a on nikdo nejde a nejde. když to přesáhlo půl hodiny, tak jsem chtěl začít lana zase stahovat dolů, ale nakonec se v dálce objevil první úsměv a už už si to ke mě šinul první lezec. A další a další, že ani nevim, kolik jich nakonec bylo. Poslední mě ujistil, že už je to fakt všechno a tak jsem mohl stáhnout všechna lana zase dolů, zatímco Míša s Pavlem jistili závěrečný žlab. Na chatě jsme se opět ani neohřáli a v brutálním liáku a kose se snažili dostat co nejdříve dolů. To se námi přes hustohustou mlhu podařilo a pak už jsme jen v teplíčku u Rumu čekali, kdy dorazí ostatní. Pavlovo družstvo mělo myslím menší zdržení kvůli neplánované prohlídce vodopádů s poněkud hlubším brodem a Michalovo družstvo zase zkoušelo, zda když obchází jezero dokola, tak dojdou na to stejné místo, od kud vycházeli :-) Domů ale nakonec trefili všichni a tak nepoučeni z předchozích chyb, jsme opět usedli ke stolům a přežírali se až dlouho do noci.

Poslední den se počasí nezlepšilo a tak jsme po snídani jenom seběhli v dešti dolů a byli jsme rádi, že se můžeme schovat do autobusu a aspoň chvíli na nás neprší. Sluníčko se ukázalo zase až když jsme přijeli pod Grossvenediger, kde jsme nabírali druhou skupinu. My s Danem se zase oddělili, přesedli do Bohouška a také po dlouhé době vyrazili k domovu.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)