Po úspěšném absolvování 
aklimatizační tůry na Mont Blanc 4810 m n.m. jsme se přesunuli do Švýcarského městečka Randa, kde jsme nechali auto a zároveň přespali. Brzo ráno nás pak probudil výhled na sluncem nasv
ícený Breithorn z jednoho okna pokoje a z druhého jsme zase při snídani koukali na Weisshorn. Paráda. Teda až na to, že nám o minutu ujel zamluvenej taxik (nejen vlaky tam jsou přesný) a museli jsme čekat hodinu na další. Spolu s náma čekaly ještě dva páry Čechů z Ostravska, co vypadaly přesně jak Pat a Mat a stejně tak i komunikovaly. Nejvíc mě dostaly, když popisovali jak jeli vláčkem skrz Eiger na Jungfraujoch (za nekřesťanský prachy) a teď že chtějí lanovkou na Klein Matternhorn (zase nekřestansky drahý). Povidam, že ať radši jedou zubačkou n
a Gornergrat, že je to mnohem lepší výhled na všechny hory v okolí a chlapík mě s čapkou nasazenou na Pražáka uzemnil slovy: "no my nejsme žádný fajnšmekři!" Tak jsme to už nevydržel a smál se nahlas spolu s Ivem ještě asi 20 minut. Pak už jsme přejeli do Zermattu a lanovkou se vyhoupli na Schwarzsee. Následně jsme asi dvě hodiny fotili co to šlo, pač bylo úpně vymeteno a šlo vidět přes celé Alpy kam si jen člověk pomyslel (ano, i za výstřih právě procházejících krásek). Následovali ještě dvě hodinky na chatu Hörnlihütte 3260 m n.m. Zde jsme dali oběd, nechali věci a šli si zkusit, jak moc náročné to nahoru bude. Hlavně jsme se taky snažili naučit popaměti cestu skrz kamené bludiště na ranní bloudění ve tmě. Už ze spodu bylo jasné, že to nebude žádná prdel, pač to bylo vysněžený a vyledněný v podstatě až dolů k chatě . . . Navíc byla pěkná kosa. 
Dalším šokem bylo to, že jsme na chatě v podstatě byli sami, teda ještě se dvěma Slovákama, jednim Japoncem, co to chtěl zkusit sólo a jednim místním mladym guidem (byl super) s klientem z Řecka. Říkal, že ostatní to nechtěj chodit, že je tam moc ledu a sněhu a že je to moc těžký. Tak jsme dali véču a šli spát.
aklimatizační tůry na Mont Blanc 4810 m n.m. jsme se přesunuli do Švýcarského městečka Randa, kde jsme nechali auto a zároveň přespali. Brzo ráno nás pak probudil výhled na sluncem nasv
ícený Breithorn z jednoho okna pokoje a z druhého jsme zase při snídani koukali na Weisshorn. Paráda. Teda až na to, že nám o minutu ujel zamluvenej taxik (nejen vlaky tam jsou přesný) a museli jsme čekat hodinu na další. Spolu s náma čekaly ještě dva páry Čechů z Ostravska, co vypadaly přesně jak Pat a Mat a stejně tak i komunikovaly. Nejvíc mě dostaly, když popisovali jak jeli vláčkem skrz Eiger na Jungfraujoch (za nekřesťanský prachy) a teď že chtějí lanovkou na Klein Matternhorn (zase nekřestansky drahý). Povidam, že ať radši jedou zubačkou n
a Gornergrat, že je to mnohem lepší výhled na všechny hory v okolí a chlapík mě s čapkou nasazenou na Pražáka uzemnil slovy: "no my nejsme žádný fajnšmekři!" Tak jsme to už nevydržel a smál se nahlas spolu s Ivem ještě asi 20 minut. Pak už jsme přejeli do Zermattu a lanovkou se vyhoupli na Schwarzsee. Následně jsme asi dvě hodiny fotili co to šlo, pač bylo úpně vymeteno a šlo vidět přes celé Alpy kam si jen člověk pomyslel (ano, i za výstřih právě procházejících krásek). Následovali ještě dvě hodinky na chatu Hörnlihütte 3260 m n.m. Zde jsme dali oběd, nechali věci a šli si zkusit, jak moc náročné to nahoru bude. Hlavně jsme se taky snažili naučit popaměti cestu skrz kamené bludiště na ranní bloudění ve tmě. Už ze spodu bylo jasné, že to nebude žádná prdel, pač to bylo vysněžený a vyledněný v podstatě až dolů k chatě . . . Navíc byla pěkná kosa. 
Dalším šokem bylo to, že jsme na chatě v podstatě byli sami, teda ještě se dvěma Slovákama, jednim Japoncem, co to chtěl zkusit sólo a jednim místním mladym guidem (byl super) s klientem z Řecka. Říkal, že ostatní to nechtěj chodit, že je tam moc ledu a sněhu a že je to moc těžký. Tak jsme dali véču a šli spát.Ráno ve 4:00 zvoní budík, ale stejně jsme moc nespali. Záchod z nás vytáhl za pomocí mrazu a podtlaku jako v letadle vše potřebné a snídaně o dvou šálcích čaje a dvou krajíčkách chleba s marmeládou nám dodala odvahy. Vyrazili jsme z chaty společně a hned šli do vedení, ale kus před námi byli ještě vidět tři Španělé, co spali ve stanech. Cestu jsem však tak dobře jako včera neudržel, takže jsme se neustále nepatrně ztráceli a opakovaně předcházeli s tim
guidem :-) Asi po hodině začalo svítat a taky už přibylo sněhu natolik, že to fakt přestala bejt prdel a klouzalo to jako sviňa. Navíc hledat cestu v tom sněhovokamenym bludišti nebylo úplně košér. Dost nás taky brzdili ty Španělé, co šli ve třech a hrozně jim to trvalo. To už jsme nějakou dobu byli na mačkách, ale bezpečně předlézt se nám je podařilo až u Solvayjky. Čas nebyl úplně super, ale počasí drželo, odhodlání taky a sil bylo ještě dost, tak jsme šli dál. Následovalo několik dalších ostřejších úseků mixového lezeníčka a koukáme, že pod námi to všichni zabalili, nad námi jen guide s Řekem a 9 Poláků (kokotů), co šlo spát den předem plánovaně na Solvayjku (nouzový bivak). Říkal jsem si, co tam ti debilové ještě dělaj, když spaly ve 4260 m n.m., ale prostě to byli absolutní paka a i se chovali jako nýmandi (šli po třech, zamotaný lana, v mačkách neum
ěli ani chodit, natož lézt a jetště se furt navzájem buzerovali). Poučení: jak v horách potkáš Poláka, jebni ho cepínem po hlavě a utíkej co nejdál to půjde, jinak hrozí nějaká katstrofa. Mastili jsme dál, bohužel jak jsme se přehoupli na hřeben, začalo brutálně foukat a i dost mrznout, pač jsme najednou byli ve stínu. Dost nám to i komplikoval fakt, že jištění bylo často pod sněhem a museli jsme stále nějaké nové dělat, o vedení na krátkém laně už asi 6 hodin nebyla žádná řeč. Stálé odlézání, udělání jištění a dobírání. Fixní lana byla naštěstí namrzlá jen trochu, 
takže jsme použili hrubé síly a závěr byl opravdu epesní forma lezení v čistém ledu. Vrcholu Matternhornu 4478 m n.m. jsme společně dosáhli kolem třetí hodiny odpoledne, udělali pár fotek, poprvé se napili a snědli jednu tatranku. Toť znamená, že nám to nahoru trvalo nějakých 10 hodin lezení (naposled jsem to za sucha vyběhl za 4 hodiny).Už mi bylo jasné, že to dolů nestíháme. Hlavně začátek slézání zpět k fixům po tom čistym ledu nebyl nic moc, zvláště pak, když jistící tyče byly místama kdesi hluboko pod tím ledem . . . No Iva jsem vždy spustil k dalšímu rádoby štandu a já to pros
tě nějak slezl. Za chvilku slyšíme nad sebou nějaké hlasy. Dva Němci to vylezli z Itálie a nevěděi kudy dolů a bloudili tam na vršku. Tak jsme na ně počkali a pomohli jim dolů. Tím se náš postup ještě zpomalil. Dost úseků bylo potřeba slanit. Nakonec jsme se takto doslaňovali na Solvayjku asi v osm hodin večer a rovnou si to namířili dovnitř. Mysleli jsme, že bude prázdná. Ale uvnitř bylo namačkáno už těch devět kokotů z Polska, co to zase nestihli sejít dolů a s nima navíc jeden Rumun, co neměl lano, dolezl sem a už neuměl slézt dolů. Dopili jsme termosky s čajem, snědli dnes už d
ruhou tatranku a s povděkem přijali možnost půjčit si vařič a udělat si ještě jeden čaj. Pak jsme se s luxusním výhledem z 4260 m n.m. na rozsvícený Zermatt poskládali ve čtyřech (s těma Němcema) na horní patro postele (vypadalo to na teplou noc
), zachumlali se do péřových vest a dělali, že spíme.
guidem :-) Asi po hodině začalo svítat a taky už přibylo sněhu natolik, že to fakt přestala bejt prdel a klouzalo to jako sviňa. Navíc hledat cestu v tom sněhovokamenym bludišti nebylo úplně košér. Dost nás taky brzdili ty Španělé, co šli ve třech a hrozně jim to trvalo. To už jsme nějakou dobu byli na mačkách, ale bezpečně předlézt se nám je podařilo až u Solvayjky. Čas nebyl úplně super, ale počasí drželo, odhodlání taky a sil bylo ještě dost, tak jsme šli dál. Následovalo několik dalších ostřejších úseků mixového lezeníčka a koukáme, že pod námi to všichni zabalili, nad námi jen guide s Řekem a 9 Poláků (kokotů), co šlo spát den předem plánovaně na Solvayjku (nouzový bivak). Říkal jsem si, co tam ti debilové ještě dělaj, když spaly ve 4260 m n.m., ale prostě to byli absolutní paka a i se chovali jako nýmandi (šli po třech, zamotaný lana, v mačkách neum
ěli ani chodit, natož lézt a jetště se furt navzájem buzerovali). Poučení: jak v horách potkáš Poláka, jebni ho cepínem po hlavě a utíkej co nejdál to půjde, jinak hrozí nějaká katstrofa. Mastili jsme dál, bohužel jak jsme se přehoupli na hřeben, začalo brutálně foukat a i dost mrznout, pač jsme najednou byli ve stínu. Dost nám to i komplikoval fakt, že jištění bylo často pod sněhem a museli jsme stále nějaké nové dělat, o vedení na krátkém laně už asi 6 hodin nebyla žádná řeč. Stálé odlézání, udělání jištění a dobírání. Fixní lana byla naštěstí namrzlá jen trochu, 
takže jsme použili hrubé síly a závěr byl opravdu epesní forma lezení v čistém ledu. Vrcholu Matternhornu 4478 m n.m. jsme společně dosáhli kolem třetí hodiny odpoledne, udělali pár fotek, poprvé se napili a snědli jednu tatranku. Toť znamená, že nám to nahoru trvalo nějakých 10 hodin lezení (naposled jsem to za sucha vyběhl za 4 hodiny).Už mi bylo jasné, že to dolů nestíháme. Hlavně začátek slézání zpět k fixům po tom čistym ledu nebyl nic moc, zvláště pak, když jistící tyče byly místama kdesi hluboko pod tím ledem . . . No Iva jsem vždy spustil k dalšímu rádoby štandu a já to pros
tě nějak slezl. Za chvilku slyšíme nad sebou nějaké hlasy. Dva Němci to vylezli z Itálie a nevěděi kudy dolů a bloudili tam na vršku. Tak jsme na ně počkali a pomohli jim dolů. Tím se náš postup ještě zpomalil. Dost úseků bylo potřeba slanit. Nakonec jsme se takto doslaňovali na Solvayjku asi v osm hodin večer a rovnou si to namířili dovnitř. Mysleli jsme, že bude prázdná. Ale uvnitř bylo namačkáno už těch devět kokotů z Polska, co to zase nestihli sejít dolů a s nima navíc jeden Rumun, co neměl lano, dolezl sem a už neuměl slézt dolů. Dopili jsme termosky s čajem, snědli dnes už d
ruhou tatranku a s povděkem přijali možnost půjčit si vařič a udělat si ještě jeden čaj. Pak jsme se s luxusním výhledem z 4260 m n.m. na rozsvícený Zermatt poskládali ve čtyřech (s těma Němcema) na horní patro postele (vypadalo to na teplou noc
), zachumlali se do péřových vest a dělali, že spíme.No moc nám to nešlo, do skrčených nohou jsem dostával křeče, někdo tam strašně chrápal a tak jsme si různě celou noc povídali. Byla to taková Česko-německo-anglická konverzace a muzeu sexu v Praze, nejlepší discotérce u Karlova mostu a došlo i na historky z hor. Každopádně ráno jsme za slunce vstali, snědli poslední tatranku, přibrali do party ještě toho Rumuna a rychle začli sestupovat, než nás zas
e začnou ohrožovat ty Polský neznabozi. Na úvod jsme ještě chvilku slaňovali, ale pak už to začalo odtávat, takže jsme konečně mohli sundat mačky a za další chvíli se už dalo vést normálně na krátkém laně, takže stylem koza kam jdeš - pocem, jsme to doseběhli dolů a šťastni, že to dobře všechno dopadlo si mohli u chaty připít pivem, na které nás kluci z Německa za pomoc při sestupu pozvali. Pak jsme dali ještě polívku a šli dolů na lanovku do Zermattu. Plán byl jasný: sehnat dobrý jídlo, dát nějaký to pivo a sbalit pořádný roštěnky. výsledek: luxusní klobáska, pi
v tolik, že ani nevim, jak jsme se pořádně dostali z Zermattu do Täsche a o ženských jsme samozřejmně jako vždy jenom mluvili :-) Nevim jestli tim stavem, ale podařilo se nám jet vlakem do Täsche zadarmo (přechcali jsme Švýcary) a pak ještě stopem v dodávce s barvama až do Randy. Tam nás symbolicky ubytovali v pokoji, jehož název byl Matternhorn a dole jsme všechno spláchli ještě spoustou piv a zajedli dobrou večeří. Kdo mě donesl na pokoj opravdu netuším :-) Prostě když se celá akce vydaří tak jak má, tak je potřeba to řádně oslavit. Expedice Blue Virgins splnila oba hlavní cíle, pouze ty malinké nám zůstali na jindy :-)
e začnou ohrožovat ty Polský neznabozi. Na úvod jsme ještě chvilku slaňovali, ale pak už to začalo odtávat, takže jsme konečně mohli sundat mačky a za další chvíli se už dalo vést normálně na krátkém laně, takže stylem koza kam jdeš - pocem, jsme to doseběhli dolů a šťastni, že to dobře všechno dopadlo si mohli u chaty připít pivem, na které nás kluci z Německa za pomoc při sestupu pozvali. Pak jsme dali ještě polívku a šli dolů na lanovku do Zermattu. Plán byl jasný: sehnat dobrý jídlo, dát nějaký to pivo a sbalit pořádný roštěnky. výsledek: luxusní klobáska, pi
v tolik, že ani nevim, jak jsme se pořádně dostali z Zermattu do Täsche a o ženských jsme samozřejmně jako vždy jenom mluvili :-) Nevim jestli tim stavem, ale podařilo se nám jet vlakem do Täsche zadarmo (přechcali jsme Švýcary) a pak ještě stopem v dodávce s barvama až do Randy. Tam nás symbolicky ubytovali v pokoji, jehož název byl Matternhorn a dole jsme všechno spláchli ještě spoustou piv a zajedli dobrou večeří. Kdo mě donesl na pokoj opravdu netuším :-) Prostě když se celá akce vydaří tak jak má, tak je potřeba to řádně oslavit. Expedice Blue Virgins splnila oba hlavní cíle, pouze ty malinké nám zůstali na jindy :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat