Jizerská firemní, aneb jak dostal Kožich na prdel

Na konci perného týdne plného stresu, mazání lyží a závodů nás odpoledne v sobotu čekala prestižní firemní štafeta, ve které jsme reprezentovali obec Bedřichov, konkrétně jsme pak nesli na hrudi název Bedřichovští muži. No a to jsme se přeci nemohli nechat zahambit. Startovní číslo 41 a složení štafety v pořadí Pedro (Petr Jiran), Ajda (Aleš Zárybnický), Mikušák (Martin Mikuš) a já (Mára) nás zavazovalo k velkému výkonu. Já jsem si dokonce už ve středu půjčil boty a hole na bruslení a večer po tmě šel zkusit, zda tento styl ještě ovládám. Inu zadařilo se a tak už startu nic nebránilo. Lyže nám samozřejmě sponzorsky připravil náš Skiservis Mára.

Na prvním úseku zablokovali Pedra a nechali ho startovat až jako posledního, takže to po startu vypadalo, že je všem nadějím konec. Naštěstí zabojoval a předával už jako třetí. Ajda to solidně podržel a zbavil se druhého v pořadí, takže to mohl Mikušák řádně rozjet a předávat mi už na průběžném prvním místě. Já strachy bez sebe ze dvou K (Dušana Kožíška a Martina Koukala) nasadil smrtelné tempo a valil co to dá jako za mlada :-) Dolů od velblouda už jsem se jen na dokonalých lyžích Ski Trab vezl a kontroloval si obrovský náskok, který mi kluci na trati zajistili, takže cílová rovinka mohla proběhnout v oslavném duchu děkovaček, posílání polibků sličným děvám v publiku a závěrečné oslavné otočce.

Hned v cíli mě odchytla Česká televize na rozhovor, tak jsem tam cosi plácal a pak už zase mazal mazat lyže na neděli. Korunu všemu dalo vyhlášení výsledků, kde nám dali spoustu cen, vítězný pohár a zase chtěli nějaký rozhovory, no prostě ostuda jak řemen. Navíc jsme to oslavili vítězným pokřikem, který není bohužel publikovatelný a paní produkční z nás měla opravdu velkou radost . . . Bylo to: Silnější pes m..á!!! Příští rok do toho jdeme znova a myslím, že máme co obhajovat :-)

Výsledky naleznete zde: výsledkovka

Video ze štafet a celé Jizerské 50 naleznete pak zde: video (rozhovor se mnou je kolem 7 a 8 minuty)

Jizerská 50

Rok se sešel s rokem a je tu opět jeden z nejkrásnějších závodů na světě, ano, Jizerská 50. Někteří z nás na ní trénují celý rok, někteří jen týden, ale budeme všichni chtít podat ten nejlepší výkon. Aby to bylo možné, tak prosím přijďte fandit a popřípadě i občerstvovat podél trati. Za náš tým Skiservis Mára startují tito borci a borkyně:

12 - Marek Pazderský - Mára
145 - Martin Moravec - francesco
241 - Klára Wiedenová - Anděl
482 - Petr Jiran - Pedro alias Malej Standa
1523 - Miloš Mastník - Milli
6005 - Kateřina Paskerová - Kačka

Navíc jako bonus jedeme v sobotu štafetu 4x3 km Jizerskou firemní ve složení Petr Jiran, Aleš Zárybnický, Martin Mikuš a Marek Pazderský. Ambice našeho týmu je samozřejmě být na stupních vítězů, tak prosíme o silné fandění.

PF 2011

Tak rok uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2011. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství a šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

PS: kdo správně určí všechny obrázky z roku 2010 (stát - např. ČR, místo - např. Rokytnice a akci - např. výstup na Lysou horu), tak vyhrává hlavní cenu (mé služby na 24 hodin zdarma dle přání a nástěnný kalendář) v soutěži. Správné odpovědi posílejte na m.pazdera@centrum.cz , každý může tipovat pouze jednou, nezapomeňte uvést své celé jméno a kontakt, jako předmět uveďte soutěž. V případě více správných odpovědí rozhoduje dřívější datum odeslání. Konec soutěže je 1.1.2011 včetně.

La Sgambeda bruslením

Úspěšná Italská mise Pedra (Petr Jiran) v našich barvách Skiservisu Mára pokračuje. V neděli zajel výborně závod na 42 km bruslením La Sgambeda, kdy dojel na 71. místě v čase 1:50,52 se ztrátou pouhých 13 minut a 3 sekun na domácího vítěze Fabia Santuse, gratulujeme !!!

La Sgambeda klasicky

Pedro (Petr Jiran) v našich barvách zajel výborně v Itálii závod na 21 km klasicky La Sgambeda, kdy dojel na 26. místě v čase 1:00,03 se ztrátou pouhých 7 minut na Standu Řezáče, gratulujeme !!!

Novinky z Bedřichova

Zima už nám klepe na dveře a tak je na čase si připomenout, co nás všechno čeká v Bedřichově v Jizerských horách, kam jistě většina z vás za zimními radovánkami alespoň jednou zamíří, ať už na projetí se po lyžařské magistrále nebo přímo na věhlasný závod Jizerská 50, který už několik let patří do součásti světového poháru dálkových běhů (Worldloppet). Během jediné zimy vyhledá běžkařské stopy Jizerské magistrály přes 600 tisíc lyžařů. Jsou to nejen lidé z nedalekého Liberce a Jablonce nad Nisou, kteří pohodlně přijedou autobusem nebo autem přímo ke stopám magistrály, ale i tisíce turistů z celé země i ze zahraničí. Ti všichni vědí, že zde vždy najdou upravené stopy, zázemí i občerstvení a možnost najezdit stovky kilometrů nádhernou zimní krajinou. Pokud bude dostatek sněhu, tak je Jizerská o.p.s., která se o lyžařskou magistrálu úspěšně stará od roku 1999, připravena upravovat 170 km lyžařských stop v ideálním mírně zvlněném terénu náhorní plošiny Jizerských hor s možností přejetí do sousedních Krkonoš. Má na to k dispozici 3 rolby a 2 sněžné skůtry, které budou vyrážet pravidelně na noční úpravu z Bedřichova, osady Jizerka a z Mariánské hory. Upravit najednou celou lyžařskou magistrálu trvá čtyřem profesionálním řidičům deset hodin. Během sezóny najezdí všichni dohromady skoro deset tisíc kilometrů a v rolbách stráví přes tisíc hodin.

Každodenní informace o stavu sněhu, počasí, teplotě a aktuální úpravě běžeckých tratí najdete vždy po 7 hodině ranní na stránkách Jizerské o.p.s. http://www.jizerskaops.cz nebo na jejich profilu na facebooku. Už potřetí se bude konat 30.12. noční závod s čelovkami, jehož popularia každoročně stoupá. Druhým rokem také funguje v Bedřichově přímo na stadionu Skiservis Mára, který nabízí základní služby ohledně mazání a parafínování lyží, servisu holí a vázání, půjčovnu lyžařského vybavení, doplňkový prodej, testcentrum, školu běžeckého lyžování, úschovnu zavazadel, kurzy mazání lyží, dětskou školku a společné trénování. Otevřen je ve všední dny od 9 do 17hod a o víkendu od 8 do 16. Více se dozvíte na jejich webu http://mara-bobo.blogspot.com. Pokud bude potřeba, je organizační výbor Jizerské 50 ve spolupráci s Jizerskou o.p.s připraven opět nastříkat v prostorách stadionu umělý sníh, bez kterého by se v loňské zimě dlouhou dobu nejezdilo.

Letos je připraveno hned několik novinek, které by měli lyžaři jistě ocenit. Po dohodě s Lesy ČR se podařilo razantním způsobem prořezat většinu náletů podél některých cest, takže by mohlo konečně odpadnout projíždění skrze větvičky spadané ve stopě a zachytávání holí o smrčky, i samotným rolbařům se pojede lépe, když nebudou muset po cestě kličkovat mezi stromy. Na tratích také bylo opraveno či umístěno 27 nových map Jizerské magistrály s označením místa, kde se zrovna nacházíte, GPS souřadnicemi a přesnou nadmořskou výškou. Tyto mapy by měli usnadnit orientaci zvláště méně častým návštěvníkům Jizerské magistrály. Jsou také připraveny nové letáky s jednotlivými trasami, tipy na výlet a informacemi o historii magistrály i památníčku Expedice Peru 1970, který nově vzniknul spolu s malým parčíkem na konci stadionu při výjezdu z lesa směrem na Novou Louku.

A jak je to vlastně s penězi? Stroje nejezdí zadarmo (bohužel). Úprava Jizerské magistrály stojí pět milionů korun ročně a peníze získává Jizerská o.p.s. od sponzorů a firem, které se chtějí s magistrálou propagovat. Další část peněz - asi tak čtvrtinu nákladů - se daří získat z veřejných rozpočtů – nejvíce od Bedřichova, Liberce, Jablonce a Janova nad Nisou i Libereckého kraje. Jizerská magistrála se však neobejde bez nás, lyžařů. Od loňského roku můžete přispět na úpravu tratí dárcovskou sms nebo zasláním jakékoliv částky na konto veřejné sbírky pro Jizerskou o.p.s. Minulou sezónu lyžaři poslali tolik dárcovských sms, že peníze vystačily na úpravu asi 350 km tratí, tedy vlastně jen dvou dnů ježdění. Matematika je ale úplně jednoduchá. Jak jsem již psal, ročně se projede po magistrále přes 600 tis. lyžařů a kdyby každý z nich poslal alespoň jednu DMS, tak je úprava tratí zajištěna na 3 roky dopředu. Nebo by se dali zbylé finance použít k výstavbě tak potřebného a dlouhodobě chybějícího zázemí pro lyžaře v podobě převlékárny, sprch, záchodů, rychlého občerstvení a obchodu s lyžařským vybavením. Pošlete prosím tedy DMS ve tvaru DMS MAGISTRALA na číslo 87 777 nebo jakoukoliv částku na účet veřejné sbírky 229 222 824 / 0300.

Otevíráme

Přátelé, kamarádi, kolegové, lyžaři i nelyžaři, kolemjdoucí, kupující, návštěvníci, zájemci o servis, půjčovnu či školu, ano i vy krásky a baletky mého srdce, zkrátka a prostě vám všem se tímto na vědomí dává, že odedneška je až do jara otevřen na Bedřichově v Jizerských horách na stadionu SKISERVIS MÁRA. Ptáte se proč? Protože už je nahoře staršně moc sněhu a na práskačkách s trochou opatrnosti lze krásně lyžovat. Samozřejmě zatím jen klasika, pač při bruslení by to hrany asi trochu odskákaly. Sníh je krásný, bílý, prašanovitého charakteru, ale zespodu se ještě hodně tlačí voda, pač to ještě nestihlo promrznout. Tak koukejte dorazit.

První a desátý zázník v pořadí (ne návštěvník) získává 50% slevu na servis a 10% slevu na nákup zboží!!! Zároveň platí akce, že první a desátý návštěvník (ne zákazník) získává panáka rumu!!!

A protože celý náš SKISERVIS MÁRA podporuje Jizerskou o.p.s., tak prosím pomožte a přispějte s námi na úpravu tratí, aby se nám všem společně dobře lyžovalo. Je to jednoduché, stačí odeslat zprávu z vašeho mobilního telefonu ve tvaru DMS MAGISTRALA na číslo 87 777, cena jedné zprávy je 30 Kč, z níž na úpravu tratí jde 27 Kč.

A protože jdeme s dobou, tak nás můžete najít i na facebooku: FCB Skiservis Mára a FCB Jizerská o.p.s.

Jak jsem si zapomněl odskočit . . .

Už je tomu nějaký ten pátek, co jsem se pravidelně účastnil všech závodů v okolí, co to šlo. Bylo jedno, zda to bylo kolo, přespolák, atletická liga či fotbalový zápas. Tělo sloužilo, čas byl, takže nebyl důvod proč si nezpestřit přípravu na zimu. Jednou takhle v sobotu ráno ségra čte noviny a povídá: „hele brácha, ty neběžíš ten přespolák kolem Krkavčích skal?“ „A sakra, úplně jsem na to zapomněl, v kolik je start?“ zeptal jsem se. „Za hodinu!“ Sedli jsme tenkrát s taťkou do auta a jeli co to dá rovnou na start. Během jízdy jsem dosnídával a oblékal se do závodního. Na místo jsme dorazili zhruba pět minut před startem, což stačilo pouze na přemluvení pořadatelů, ať mě ještě přihlásí a zavázání si bot. O posunu startu nechtěl nikdo ani slyšet. Byl jsem sice absolutně nerozvičený a nezapracovaný, což by mi tak nevadilo, ale hlavním problémem bylo, že už na startovní čáře jsem si držel půlky u sebe pomocí rukou, neboť jsem si ráno ještě nestihl dojít na velkou.

Přemýšlím, jak to tak asi může dopadnout a v tom se ozval výstřel. Všichni dravě vyrazili do prvního okruhu ze tří devítikilometrové trasy. Nezbylo mi než běžet taky. Určil jsem si taktiku, že poběžím úplně naplno, abych byl co nejdříve v cíly a mohl tak vykonat vytouženou potřebu, protože jinak to prostě stihnout nešlo. Výsledkem bylo, že do druhého okruhu jsem sice probíhal jako první s neuvěřitelně velkým náskokem, ale už jsem spíše tak pokulhával, v břichu i hýždích jsem měl neuvěřitelné křeče a celou zadnici si raději ještě jednou rukou přidržoval. No uznejte sami, s tím se moc závodit nedá. Moje tempo se stále zvolňovalo a po chvíli mě začali předbíhat mí pronásledovatelé. V momentě, kdy jsem se propadl na čtvrté (nemedailové) místo, jsem s výrazem zoufalého dítěte bez matky dopochodoval za nejbližší keř a jal se vykonat onu potřebu. Ta úleva je opravdu k nezaplacení. A jak si tam tak dřepím v lesíku, koukám, že mě předbíhá jeden závodník za druhým . . . Rychle mi došlo, co že se to děje. Vyhledal jsem lopuch s beruškou, nasadil zpátky trenýrky a mastil lesem už zase jako o závod. Do třetího, tedy závěrečného okruhu jsem už probíhal na sedmém místě a tentokráte s úsměvem. Celou trať jsem se tomu všemu musel smát, až jsem úplně přestal počítat, kolik lidí jsem ještě doběhl. V cíly na mě proto čekalo milé překvapení, když mi hlasatel oznámil, že dobíhám na krásném druhém místě.

Dodnes nevím, zda se o tom všem pořadatelé doslechli a udělali to schválně, či se jednalo o pouhou náhodu, ale zrovna já jsem později při vyhlašování vítězů obdržel vedle diplomu s medailí ještě balení toaletních papírů. Tento skutečný příběh s dobrým koncem bych rád zakončil radou a konstatováním, že je velice snadné, doslova pros..t první místo.

Když byly běžky ještě v plenkách

Zima už se pomalu blíží a tak je pomalu na čase zajít do sklepa, vytáhnout a oprášit naše většinou už rádoby dřevěná prkénka, abychom po spadnutí prvních vloček mohli vyrazit do bílé stopy. Pojďme si mezitím lehce připomenout, co všechno dnešnímu pojetí lyžování s lehkým zaměřením na Jizerské hory předcházelo…

Kolébka u Bajkalu

Lyžování dnes patří k nejpopulárnějším a nejrozšířenějším sportům na světě. Svůj prapůvod má však jako pomůcka, nebo-li prostředek lovce při obstarávání potravy. Podle nálezů nejstarších jeskyních maleb, archeologických vykopávek a písemných záznamů se odhaduje objev dřevěných prkének do doby kamenné, tedy kolem roku 5 000 let př. n. l. V severských oblastech celé Euroasie se nezávisle na sobě snažili lidé napodobit zvířecí chůzi v hlubokém sněhu. Nejdříve pomocí kůží a sněžnic, postupně i lyží. Za nejstarší je považována oblast střední Asie kolem jezera Bajkal, odkud se užití lyží dostalo až do Skandinávie. Lyže přestaly sloužit lidem jen k lovu, ale začaly být potřebné také k boji a přepravě celých skupin i nákladu na nemalé vzdálenosti. Postupně docházelo k vylepšování techniky jízdy i samotného materiálu. V jednom z Norských rašelinišť se dochovaly předchůdkyně dnešních skialpinistických lyží, jejichž skluznice byla potažena kožešinou zabraňující podkluzování při stoupání. Poprvé mimo Skandinávii se v Evropě lyže objevily v Kraňsku (Slovinsko), zřejmě díky tažení Švédů během třicetileté války. V Norsku se dále zdokonalovaly vojenské lyžařské oddíly, které v náročném terénu slavily nejeden úspěch. Dochází k zakládání lyžařských výcvikových středisek a roku 1767 se uskutečnily první branné vojenské lyžařské závody. Vítěz musel vyjet nakopec a při sjezdu výstřelem zasáhnout cíl. Podobně byly lyže využívány i v Rusku, to vytvořilo dobrý základ pro rychlý masový rozvoj sportovního lyžování.

Nansen, Rösler-Ořovský i ti další

Ve druhé polovině 19. století se ve Skandinávii stává lyžování zábavou a sportem v dnešním slova smyslu. Dochází k silnému zdokonalení techniky jízdy na lyžích i vybavení, jenž se přizpůsobilo náročnějším požadavkům. V Norsku, kolébce sportovního lyžování, začali lyžaři při sjezdu zatáčet bez pomocí hole. Byly objeveny dva způsoby projetí zatáčky nazvaných podle oblastí výskytu: Telemarken (telemark) a Kristiánie (kristiánka), které se dochovaly dodnes. Již v roce 1908 byl zaznamenán skok na lyžích o délce 9,5 m (o. rye), ale za základní skočenou délku se považuje až skok Nora Nordheima (19 m) roku 1868 v Bakkenu. Ještě o dvacet let dříve se v Tromsö uskutečnily první běžecké závody, vítěz z Laponska zvládl pětikilometrovou trať za 29 minut. Roku 1861 byl také v Norsku založen první lyžařský klub na světě Trysil skitter og Skilöberforening. Brzy následovalo mnoho dalších. Velkou zásluhu na rozšíření lyžování i do zbytku evropy a světa má Fridtjof Nansen, který během své výpravy v roce 1888 přejel na lyžích Grónsko a následně o svém počinu napsal krásnou knihu. Důležitou roli hrála také česká kotlina, do které se lyže dostaly poněkud kuriózním způsobem. Předseda bruslařského klubu v praze Josef Rösler-Ořovský si nechal poslat nabídku bruslí z Osla, ale místo toho přišly od firmy Heydea Gustavson dva páry lyží. Překvapený majitel neváhal a ještě týž den nedbaje posměchu přihlížejících lyže vyzkoušel. Osvědčily se, a tak roku 1887 vznikl v Praze první lyžařský kroužek (od 1894 Český ski klub Praha) mimo Skandinávii. Následně byly založeny spolky v Německu, Rakousku, Švýcarsku a dále všude v oblastech hor.

Počátky organizováného lyžování

Nezávisle na aktivitách lyžníků z Prahy si roku 1892 nechává poslat lyže na své panství hrabě Harrach. Jeho lesníkům v Krkonoších mají ulehčit práci. Norské lyže jsou však příliš dlouhé do hustého porostu a strmých svahů, tak si ještě objednává lyže z Vídně, které již plně vyhovují. Následně se rozvoje lyžování ujímá učitel z Dolních Štěpnic Jan Buchar. Ten spolu s Ořovským založil první lyžařské kluby, první lyžařský svaz na světě, a také jako první od roku 1896 vyučoval umění lyžařskému ve škole. Postupně se na lyžích začalo i závodit. Do Jizerských hor se lyžování dostalo pomaleji než do velmi rychle se rozvíjejících Krkonoš, zato hned z několika směrů. Velkým propagátorem výletních výprav do hustých lesů Jizerek a přilehlého Ještědského hřebene byl počínaje rokem 1894 Josef Aleš-Lyžec. K tomuto roku se váže první zmínka o organizovaném lyžování v Jizerských horách. Mnoho poznávacích túr tenkrát podnikli lyžníci z Vysokého nad Jizerou. Dříve se ve zdejších horách používaly jen sněžnice, zvané krokvě (od kleče) a mohutné saně zvané rohačky. Dalšímu rozvoji napomohlo sousedství hraběte Harracha, z jehož panství se lyže díky zručnosti Českých řemeslníků rozšířily do Jizerek. Nejdříve je začali ovládat lesníci, později širší veřejnost i děti. Posledním významnějším šiřitelem se staly Německé lyžařské spolky založené roku 1905 v Liberci a Kořenově, které díky své německé pečlivosti pomohly k sportovnímu a kulturnímu rozvoji do té doby i v létě nehostinných hor. Jednalo se hlavně o označení tras, vybudování řady ubytovacích a občerstvovacích míst a také propagaci.

Raději lyže spálili

Po druhé světové válce došlo v klasickém lyžování nejprve k lehkému útlumu, neboť národ zdecimovaný šesti lety válečné okupace neměl chuť se prohánět po zasněžených hřebenech hor. Odsunem Němců odešly finance, vylidnilo se pohraničí a přišli noví obyvatelé, kteří se teprve lyžování museli naučit. Miloslav Nevrlý (dle ústního podání) vzpomíná, že, než by za války odevzdal lyže Němcům, tak je se slzami v očích s tatínkem všechny rozřezali a spálili. Jen jedny si nechal a na nich jako jeden z prvních s Gustavem Ginzelem začal obnovovat tradici tohoto sportu, kde jinde než v J izerských horách. Rozvoj nejen závodního ale i rekreačního lyžování urychlilo sjednocení všech organizací do Sokola, roku 1957 pak zřízení Československého svazu tělesné výchovy. Žáci základních, středních a vysokých škol začali jezdit na lyžařské výcvikové kurzy, stejně tak účastníci za totalitního režimu proslulé rekreace ROH (Revoluční oborové hnutí) a SM (Socialistický svaz mládeže). Masovost milovníků bílé stopy každoročně rostla, i když si lyžaři ještě stále museli upravovat tratě historickým způsobem, tedy sami postupně prošlapávat a projíždět. To, jak kvalitní byla stopa, záviselo na počtu lyžařů jedoucích před vámi. Mnohokráte se stalo, že člověk jel novým čerstvě napadlým prašanem jako první a mohl si tak vychutnávat samotu a krásu hor. Ty byly v tu dobu ještě zarostlé hustými lesy. V roce 1968 se poprvé běžel závod Jizerská padesátka, jehož založení bylo vyvrcholením snahy rozšířit běh na lyžích mezi širokou veřejnost. Díky zvětšující se slávě závodu začalo do Jizerských hor proudit stále více zimních turistů. K tomu v 70. a 80. letech nastala ekologická katastrofa v podobě odlesnění větší části hor. Pro lyžaře to však přineslo spoustu nečekaných možností. Nejen že k výhledům do kraje již nebylo potřeba rozhleden, ale kvůli nutnosti odtěžit poškozené a škůdci napadené dřeviny vznikla řada nových lesních cest.

Když se běžkaři přestali usmívat

Tehdy už nebylo lyžaři přáno, aby strávil celý den na lyžích jen s osamělou přírodou a brodil se po kolena zasypán čerstvým sněhem. Objevily sehlučné stroje pro úpravu stop, vybudovaly se závodní tratě v Bedřichově, ale hlavně se zvýšil počet návštěvníků. Lyžaři se pomalu přestali usmívat a zdravit při vzájemném setkání. Zvláště o víkendech se Jizerské hory zaplnily turisty z mnoha koutů naší republiky. Kvůli zjednodušení orientace lyžařů byla roku 1987 vytvořena dnes proslulá Jizerská lyžařská magistrála. Jednalo se o síť lyžařských cest označenou čtyřmi základními barvami a pravidelně upravovanou Lokomotivou Liberec. Ochranu přírody a krajiny rozvoj tohoto sportu postihl naštěstí jen sekundárně. Nedošlo ke kácení porostů ani budování nových cest, avšak samotným středem hor se pohybují desetitisícové masy turistů. Větší hluk plaší zvěř, podél cest zůstávají ležet kupy odpadků a někteří si po pasekách krátí cestu na úkor malých sazenic smrčků. Po vyhlášení Jizerské lyžařské magistrály s pravidelně upravovanými stopami se staly Jizerky pro běžkaře nejlepšími v republice. Doposud nejsou žádné jiné hory u nás tak dobře připraveny na nápor lyžařů. Dnes se o úpravu tratí stará Jizerská o. p. s.. Krátce po pádu komunismu roku 1989 došlo k mírnému poklesu návštěvníků na českých horách, neboť se otevřely hranice a většina obyvatel se zaměřila na cesty do zahraničí. Masy lyžařů se do hor vrátily – obzvláště v posledních pěti letech. Dřívější klid a krásu hor si může člověk vychutnávat převážně při nočních jízdách.

Lyžování sjezdové

Alpské lyžování se vyvíjelo mnohem déle a složitěji než klasické disciplíny. Také proto, že nemělo svůj původ v potřebě lidí shánět potravu či se někam dostávat, ale šlo pouze o zábavu, navíc chtěl-li sjezdař provozovat svoji zálibu, musel nejprve vyšplhat na kopec. Z historie jsou známy zprávy z Norska o závodech ve slalomu, ale nikdy nešlo o jízdu na čas, hodnotil se styl a čistota projetí trati. Samotné slovo „slalom“ je norského původu a je složeno ze slabiky sla (svah, kopec) a lam (stopa ze svahu). V Čechách se první závod ve sjezdu uskutečnil roku 1909 ve Vysokém nad Jizerou, kde se jelo 250 m bez holí z kopce. Za opravdový závod je považován až v roce 1913 sjezd z vrchu Pancíře, kterého se účastnily i ženy. Větší rozvoj tohoto sportu začíná až výstavbou vleků a lanovek v předválečných letech. Ve Špindlerově Mlýně byl roku 1909 vlek použit poprvé na světě, šlo o 500 m dlouhou soustavu saní taženou elektrickým lanem, která za rok přepravila až 3 000 lyžařů. Následovala lanovka v Jánských Lázních (1928) a na Ještěd (1933).

Skokani

Skok na lyžích se vyvíjel stejně rychle jako běh. Vzniknul vlastně jako jízda z kopce v terénu s překážkami, které zdatnější jezdci dokázali přeskakovat. Prvním můstkem v Čechách byl roku 1896 můstek v Dolních Štěpanicích s dřevěnou konstrukcí. Ve dvacátých letech začal největší rozmach skoku u nás, vznikly můstky v Janově a v Kořenově, kde se skákalo až 40 m., můstek u Nového Města pod Smrkem s prvním rekordmanem Leaderem (44 m) i v Josefově Dole (6 000 diváků). V roce 1925 byl vybudován můstek v Černé Říčce, kde se učil skákat náš první bronzový medailista na OH ve Sv. Mořici R. Burkert. Skokanské můstky zaznamenaly v Čechách největší rozmach mezi světovými válkami a v období 50.–70. let. Tehdy byl můstek skoro v každé vsi. Ve válečném období však většina můstků zpustla. I přes nedostatek financí se našla spousta chuti zrealizovat jejich znovuobnovení. V poválečných letech bylo jen v oblasti Jizerských hor v provozu přes 40 skokanských můstků. Postupem času ale naprostá většina z nich chřadla, a tak dnes máme už jen několik areálů, které stojí za zmínku – areál na Ještědu (vybudován v roce 1966, modernizován pro MS 2009) nebo světově vyhlášený mamut v Harrachově, na kterém v roce 1996 padl český rekord, který poprvé začínal dvojkou – J. Balcar skočil 203 metrů. V dnešní době drží český rekord Antonín Hájek, který letos v Planici doplachtil na metu 236 metrů.

Dachstein na běžkách, aneb jak nastala sexuální revoluce

Rok se sešel s rokem a my zase vyrazili do Rakouska na ledovcové plato v masivu Dachsteinu - 3004 m n.m. Oproti loňskému roku nám počasí přálo snad ještě víc, než bylo třeba. Celou dobu svítilo sluníčko, nad námi bylo modré nebe, pod námi občas z mraků rozlité moře a pohodovou atmosféru dotvářely barvy podzimu. Co víc si pro ideální start do běžkařské sezony přát. Snad jen trochu více mládí a odolnější tělo.


Každé ráno jsme poctivě jezdili lanovkou z Ramsau nahoru na Dachstein, kde jsme pak jezdili na ledovci a to jak klasiku, tak bruslení. Ze začátku se kroužilo mezi všemožnými reprezentanty všeho druhu a vzhledu, abychom je znervóznili, že jsou pomalý. Reprezentantek tu jezdilo taky požehnaně a je pravda, že některé z nich před námi museli doslova utíkat. V druhé části tréninku jsme se pak věnovali technice a zvláště pak jízdě bez holí. Odpoledne nás čekal zasloužený polední klid, kdy jsme v postýlce přemýšleli o podstatě mužství. Pak už ale zvonil o půl čtvrté budík a my museli vstát a jít na odpolední trénink. Ten byl buď na kolečkových lyžích nebo se chodilo do lesa skákat imitace. No a pak už byla večeře a naše oblíbené videorozbory, které nám občas spestřili svoji návštěvou reprici Kukin s Razýmkem a trenérem "Bárou".

Po zbytek pobytu to byla klasicá nuda v podobě nákupů u "Williho", pouštění si kvalitní muziky od Záviše, balení všeho, co mělo sukni a prošlo kolem nás. Ve středu naše zoufalost přetekla tak daleko, že jsme si schválně nechávali padat věci z okna k biatlonistkám na balkón a to jsem pak už jako správný trenér musel zasáhnout a naordinovat svému družstvu tvrdý restart (radler, pivo a slivovice). Já samozřejmně jenom dohlížel, aby vše bylo v pořádku. No a pač více podrobností zůstane navždy mezi náma, tak můžu ještě sdělit, že jsme si to tam řádně užili, kvalitně potrénovali a máme díky tomu už přes 100 km na běžkách.