Lesní běh Kalichem, aneb jak kluci řádili

Naše hvězdná sestava po závodě

Tuto neděli se uskutečnil tradiční už 36. Lesní běh Kalichem pořádaným obcí Koberovi v obci Besedice nad Malou Skálou. Na celou akci jsme dorazili čtyři členové (Já, jedla, Bruno a Jáchym), Pedro přes sliby nemohl, neboť byl prý moc unaven :-) V sobotu jsme se totálně zničili na silničce a vzhledem k tomu, že jsem třeba letos ještě nebyl běhat, tak jsem tak nějak tušil, že ta desítka v náročném terénu nahoru a dolů skrze skalní bludiště nebude úplně ono. Už při rozklusání jsem tak trochu bojoval s tím, zda by nebolo rychlejší a méně namáhavější přejít do chůze, ale spousta známých kolem trati mi dávala naději, že to dam. Pak přišlo na řadu rozcvičování. Musel jsem být hodně opatrný, abych si někde neutrhnul kus špeku. Při oblékání jsem vytáhl svůj největší trumf. kompresní tričko od Tomase. Najednou jsem byl hubený jako laňka s vyrýsovanými svaly, že jsem měl sám ze sebe až strach. Bohužel kompresní tkanina nevydržela dloho a zhruba po 20 minutách se nekompromisně v oblasti břicha vyboulila směrem dopředu, ale tak, že zbytek zůstal kompresní, čímž bylo dosaženo dokonalého kontrastního efektu mezi hrudníkem a břichem. Prostě sem vypadal jako v šestym měsíci. Jedla se furt usmíval, Bruno neustále odbíhal na záchod a já zoufale sledoval, jak fronta u stánku s buřtama a prasátkem likviduje moji bezelstnou motivaci doběhnout do cíle.  POKRAČOVÁNÍ

Ötztalské Alpy na skialpech, aneb kdo najde Ötziho kule

cestou na Similaun

Opičákův poslední výhled

Kvůli nepřízni počasí jsme museli původní plán na Haute Route přeložit na příští rok a tak jsme jako malou náplast vyrazili do Ötztalských Alp, konkrétně do Ventu. Cesta byla celkem v pohodě, až na přiblblý Rakušany, co když viděj cedulku pozor zácpa, tak ji fakt udělaj, takže jsme to brali po výrazně rychlejších okreskách, kde jsme zaznamenali několikeré předjetí od cyklistů, pastvu koz, popeláře, krásné louky a tisícero červených na semaforech, takže jsme se zase vrátili na ten jejich slavnej autobahn. Ve Ventu jsme nechali Bohouška a vyrazili nahoru na první chatu Martin-Busch Hütte do 2501 m n.m. No co vám budu povídat. Nevyspalej po nočním řízení jak voják na hlídce a do toho opruz traverz, puchejř na noze a navíc jsem se nenamazal, takže spálenej jak nebožtík při kremaci. Naštěstí bylo krásně a byly výhledy na krásné zasněžené kopce kolem i se spoustou lavinových sesuvů. Naše chata, na kterou se nám nepodařilo udělat rezervaci, nás přeci jenom přijala a já byl šťastnej jak blecha, neboť na tu další bych už asi nedoťapal. Rakouská polopenze a pár rádlerů spolu se spánkem spravili náladu velmi rychle.

výstupový hřebínek na Finailspitze

hledání Ötziho kulí

Druhý den jsme ráno za vymetené oblohy vyrazili nejprve přes ledovec na chatu Similaunhütte do 3019 m n.m., kde jsme odložili přebytečnou zátěž a nadále pokračovali na pásech na kopec Similaun, který se ční do výšky 3606 m n.m. Posledních pár metrů už jsme museli lyže sundat a dokončit to v mačkách. Přímo na vrcholu je krásný kříž, kde jsme se samozřejmě fotili jako o život včetně Pana Opičáka a Pana Zajíce. Cestou dolů jsme se s Martinem rozhodli sjet si to o trošku z větší výše, než ostatní. Krásnej svah přefoukanýho sněhu na čistém ledu o docela slušnym sklonu sliboval pro můj kolejnicový oblouk velkej zážitek. Nakonec, ku překvapení všech, se svahem válel jak čuně při baheních orgiích úplně někdo jinej :D Níže se k nám přidali ostatní a poctivě jsme si zaobloukovali až na chatu. Pomalu, ale jistě, jsem začal oceňovat sílu nových lyží Ski Trab Stelvio. Na chatě nás přivítala tajemně krásná a mladá chatařka a už jsem mastil pro rádlera, aby nám na terásce při slunění nevyschnul jazyk. No a jak tak koukám na fotky z vrcholu, tak mi došlo, že jsem tam nechal Pana Opičáka . . . se slzou pod okem započala organizace velké záchranné akce . . . no prostě sem poprosil chlapíka, co šel ještě na vrchol, jestli by mi ho nedonesl a on, že jo :-) tak jsem mu koupil aspoň radlera a Pan Opičák mohl výjimečně s náma na večeři vést chytré řeči.
  

východ slunce nad Similaun Hütte

Finailspitze 3516 m n.m.

V sobotu se nám z pelíšků vůbec nechtělo, ale při odpovědi na otázku: "Jak tam je? Zase hnus!", nám ani nic jiného než vstát a vyrazit na další velkou tůru, nezbylo. Nejdříve jsme sjeli kousek dolů po ledovci a pak započali stoupati do sedla, kde v roce 1991 nalezli dnes už populárního Ötziho. Kdo ho nezná, tak jde o člověka z doby zhruba 5300 let před naším letopočtem, který byl v těchto místech nejspíše zbaběle střelen do zad a přikryt na věky věků ledovcem. Ten ovšem v poslední době odtál a tak se jeho dokonalou mumii podařilo najít. Nyní leží v lednici v muzeu v Bolzánu, kde je vše náležitě popsáno a zdokumentováno. Ti, co ho našli, mysleli, že se jedná o nějakého horolezce a tak ho vykopali ven z ledu pomocí cepínů a zřejmě mu při tom ucvakli kulky, které se doposud nepodařilo najít. Nejedna žena totiž touží po tom, že kdyby se ony kulky našli a podařilo se získat genom z jeho zmrzlých spermií, tak by rády donosily a vychovaly dítě s pravěkými geny. Inu, úkol pro nás statné chlapy, samozřejmě s asistencí něžného pohlaví, abychom případný nález nějak nepoškodili a řádně identifikovali. No, jak bych vám to tak řekl. Hledali jsme dlouho a řádně, ale nic jiného, než dva malé kuřecí salámky jsme nenašli a když jsme malým ochutnáním zjistili, že jsou stále v dobré kondici, tak jsme je i snědli. Následoval krásný výstup do 2/3 kopce na pásech a pak už po hřebeni na mačkách a s cepínem až na samotný vrchol Finailspitze vysoký 3516 m n.m. Z vrcholového úzkého hřebínku s dominantním křížem byl překrásný výhled na celé Alpy. Samozřejmě, že jsem nahoře opět nechal Pana Opičáka, ovšem tentokráte jsem na to přišel dříve a vrátil se pro něj sám. Dolů jsem se rozhodl opět otestovat své uměmí sjezdem s poněkud vyšším startem než ostatní a zadařilo se, svah mě udržel a lyže překvapivě taky. Dole v údolí nám pak bylo líto ukončit tůru brzkým návratem na chatu a tak jsme si ještě vyšlápli do sedla pod Similaun a z něho teprve sjeli definitivně na terásku. Odpoledne jsme věnovali přemýšlení pod peřinou, aby se večer mohla strhnout zábava živená vyprávěním neuvěřitelných historek o známých i neznámých, zvláště když nás svoji návštěvou obdařil Dušan se svoji novou múzou.

kde že je ten sníh?

výstup do sedla k Ötzimu

Poslední den nás trochu vystrašila změna počasí a vítr silnější než silný, tak jsme zopakovali návštěvu Ötziho a pak si sjeli ledovec do vedlejšího údolí k Hospitzu, kde bohužel končil sníh a my tak museli absolvovat v ostrejch s lyžemi na zádech celou soutěsku až chatě Rofen, kde už to zase šlo nasadit a nechat se odnést na širokých prkénkách až dolů do Ventu k autu. Nádhera, domů to už jelo samo a za námi byl další velmi podařený skialpový výlet. Nechci nic slibovat jo, ale asi jsem tomu konečně naplno propadl :D

Na více fotek se můžete kouknout tady: fotky Mára
                                                             fotky Šimi a Katka
                                                            VIDEO Šimi a Katka

Jejky, jejky, Silvretta, aneb já tu holku fakt žeru

Ještě ani pořádně neskončila běžkařská sezona a už je tu ta skialpová. My se rozhodli vyrazit s našim Adve teamem do Rakouska na Silvrettu. Z původních 25 horlivých slibotechen zůstalo zlaté jádro osmi vyzrálých a řádně uležených kusů. Ti, co se na to vykvákli, nechť jim je trestem to, jak jsme si to krásně užili a že nám tam vůbec, ale vůbec nechyběli. Vyjeli jsme kolem půl třetí ráno z Jablonce, projezdili celou Prahu, abychom tu pakáž sesbírali a pak už valili skrz helmuty do Rakous. Holky trochu prudili, že chtěj čůrat, tak sem jim slíbil, že jim na pumpě zastavím, stejně jsem potřeboval koupit dálniční známku. No jo, ale pumpa nikde. A pak najednou cajti. Kurvy to jsou, čekali v zůžení, kde musí jet každej pomalejc a kontrolovali právě ty známky. No přátelé, co vám budu povídat, žlučníkovej záchvat ani infartk mi neuvěřili a tak jsem musel vyskládat na prkno 120 éček. Hnus. Fakt mě vytočili, pač to bylo asi 20 metrů za čárou a čekali tam jak pavouk na mouchu. No nic, dojeli jsme do Partenu k lanovce, nabalili batohy a nechali se vyvést lanovkou a pak mikrobusama skrz tunely dojeli až k druhé přehradě. Řidič je hovado, pač s

námi jel asi kilem a ani neměl zrcátka, pač by se s nima dovnitř do toho tunelu nevešel, jak je uzoučkej. Za přehradou jsme nandali lyže, přebruslili ji a pak už na pásech mazali nahoru na chatu. Měl jsem nějakou chřipajznu, tak jsem byl rád, že jsem tam vůbec vylezl. Ve dveřích mě už vítala má Slovenská žena Andrejka s pomocnicí Luckou. Ten její hlásek mi už začínal chybět. "Jejky, jejky Marečku, ty už jsi tady, no to Ti hned musím donést Rádlerik, no ježišmarjá, honem honem Marečku, už letím!!!"

Nevim kolik toho koksu bere, ale naspídovaná je fakt luxusně. Hned od večeře nastartovala Bára kytaru a zvláště Mamka se rozpívala jak Fredie Mercury za mlada, takže bylo o zábavu postaráno. Já nemohl mluvit, tak jsem si musel vystačit pantomimou. "Jejky jejky Marečku, ty si přestal mluvit, to Ti musim donést rychle panáčka!" řekla a několikrát udělala Andrejka. Prostě Češi válcují chalupu. Bylo docela fajn sledovat místni guidy, jak žárlej.

V pátek bylo od rána tak nějak zle nepěkně a mě to ani nevadilo, potřeboval jsem se dospat a doléčit, takže jsem vylezl z brlohu až kolem druhé odpolední :-) To už venku probíhalo velké procvičování záchrany zasypaného v lavině a vyprošťování z trhliny, tak jsem se jen rychle přidal, abych se konečně probudil. Po tom všem jsme skončili, kde jinde, než zase na baru a propařili s kytarou celej večer. Průšvih byl, že už jsem mohl mluvit a kdo mě znáte, tak si to asi umíte představit . . .

V sobotu nás vytáhlo z pelíšku sluníčko a vymetená obloha, tak jsme rychle nabalili bágly a už mazali na vejlet. Nejdřív pěkně do kopce směr Dreilenderspitze, kde jsme šlapali jak husičky po ledovci až do sedla, tam jsme se navázali a po krátkém sjezdíku pokračovali do dalšího sedla. To už bylo poněkud hustší a museli jsme hodit lyže na bágl a trochu si i zalézt. Bohužel jsme zjistili, že

není pro nás na druhou stranu sjízdné, tak jsme dali přednost ústupu a ledovci pod náma, který měl relativně málo trhlin. Pro většinu to byla první zkušenost sjíždět dolů na laně a tak nebylo o komické momenty nouze. Zvláště mamka s Bárou se tam furt válely, jak čuníci někde v bažině. Další svah už jsme riskli a užili si krásného prašanu. Následoval další výstup do Tirollerscharte skrze jeden takovej míň stabilní svážek, takže šli všichni ve

skupině a jen mě, jako bratwursta poslali napřed, abych to otestoval, že prej když to udrží mě, tak i autobus. Nahoře jsme si udělali přednášku na téma Tokáš, tokám, tokáme zaměřenou na podobnost ucha s frndou a dolů to pořádně rozparádili. Šířka svahu byla jak dělaná pro můj specielní kolejnicový oblouk. Po příjezdu na chatu jsme opět rozjeli koncert live hned na terase a bylo to jako vždy velký. Holky slovenský kolem nás běhaly jak za mlada a všeobecně vládla dobrá nálada. Pak jsem přijmul sázku, zda do jedné minuty sežeru celou tatranku na sucho tak, abych měl prázdnou pusu a věřte nevěřte, dal jsem to za 1:06. No budu muset ještě potrénovat. Na řadu přišli i tanečky a . . .

Poslední den jsme se rozdělili na dvě družstva. Pan Dan s děvčaty vyrazil na pohodičku na protější svah za lyžováním, my to vzali na ledovec a skrze trhliny se prodírali v lehké mlze směrem nahoru k Piz Buinu. Mě se po těch pařbách tak nějak vrátila nemoc, takže jsem supěl jak zabržděná lokomotiva a co 20 metrů ze sebe vyplivl nějakej zelenožlutej chrchel o velikosti pinpogového míčku. Ble. Síla a krása hor však byla silnější a tak jsem ťapal dál. Těsně pod sedlem se najednou nebe rozthlo a nezbyl ani jeden mráček. No prostě azuro a paráda.

Dolezli jsme na vrch, pokochali se, a pak si náležitě užili dlouhatánský sjezd až dolů k přehradě. Přes tu už to byl opruz, a tak jsme pak v hospůdce museli zchladit žáhu a počkat na druhou skupinu. Dolů jsme zas jeli skrze tunely, a pak už Bohouškem domů. Cestu nám zpříjemnila hra na takovou normální rodinku, kterou kdyby někdo slyšel, tak se z blázince asi už nedostanem . . . No prostě děcka díky a zase někdy, bylo to good.

Fotogalerie a vide: fotky já

fotky Valča

video tatranka a Márův oslavný tanec

fotky Martin

fotky Mamka

fotky Bára

Závěrečné soustředění Ski Trab Mára teamu, aneb tak trochu mimo realitu

Moji drazí, co více dodat, než že vám všem, co jste se zůčastnili, ba dokonce i na tvorbě celé akce podíleli, chci ještě jednou poděkovat. Zároveň díky všem, co letos v první velké sezoně, za náš team jezdili a něco udělali. Moc si toho cením a vážím. Ti co nebyli (netýká se řádně omluvených), nechť jim je trestem, že přišli o to, co již asi nikdy nezažijou. Krásné počasí, neuvěřitelnej kopec srandy, utužení party, dva velké závody, noční večírky a likvidace zámečku Šámalka, ale to bych předbíhal, začněme pěkně popořadě . . . POKRAČOVÁNÍ

Birkebeiner, aneb to zas byla komédie

Necelé čtyři dny po návratu ze Švédska jsme vyrazili opět na sever, tentokráte do Norska na jeden z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších závodů ze série dálkových běhů - Birkebeiner. Bohouška mi nestihli opravit a tak přispěchal s pomocí teamový parťák Tomas Jakoukeb a jeli jsme jeho autem. Ještě musím připomenout, že před odjezdem nám na rozlučkové párty zmizel Jedla, takže to balení nebylo úplně jednoduchý a tak se stalo, že jsme na sever místo něho vzali druhý den alepsoň jeho vak s lyžema. Cesta proběhla až nečekaně v klidu v rytmu nekonečného množství řízků a koláčů. Na lodi nám přibyl do posádky zhruba dva metry velký sob. Otevřeli nám nový kus dálnice, takže jsme na oběd byli už v Sjusjoenu a mohli tak za jarního počasí vyrazit na první projížďku. No co, vedro jak v Rusku, sněhová mokrá vata, která nejede jak Škoda 105 se zaplou klimatizací, všude kopce jak v Himalájích a navíc ke všemu ještě Pan Dan promazal, tak jsem mu dal svoje lyže na 95 kg a potupně bruslil. Každopádně i tak to bylo úplně nejvíc žužo, pač to bylo po měsíci a půl, co jsem stál na lyžích a to se dá přirovnat tak maximálně k trojtýmu orgasmu v multikulturní reality show se studenou němkou, ošklivou britkou a macatou cikánkou. Další dny se k nám postupně přidávali další příjezdivší a my pomalu, ale jistě projížděli nekonečné horské pláně po zdejší magistrále, jež snad ani není v lidských silách stihnout za život projet celou. Jeden den jsem se s Ježkem dokonale nechal strhnout onou krásou přírody a byl z toho výlet na tři a půl hodiny s neuvěřitelným počtem nastoupaných metrů. POKRAČOVÁNÍ

Vasaloppet 2012 aneb jak Ski Trab Mára Team vymazal seveřany z mapy

Jako každý rok na konci února jsme vyrazili na sever do Švédska na slavný Vasův běh. Překvapivě se nám podařilo vyrazit včas a bez jakýchkoli problémů, kteroužto pohodu nenarušil ani opožděný Fanoušek bez pytle (spacího). Švédsko nás přivítalo hustou mlhou, která by se dala krájet, takže se velmi hodilo, když nám přestalo svítit pravé světlo, jehož oprava si vyžádala odborný zásah mladého a nadějného chemika, žokeje Váňi. Kolona našich tří dodávek se tak definitivně rozpadla i díky dokonalé komunikaci přes vysílačky, takže jsme se sešli až v Orse na tradičním ubytování ve srubech. Na severu nás čekalo neobvykle jarní, slunečné počasí a nepříliš mnoho sněhu. Po příjezdu jsme ještě vyrazili do nedalekého střediska Grönklitt, kde jsme otestovali naši formu na oblíbeném okruhu Kunda-Půlka. Po příletu zbytku teamu vypukl bouřlivý zahajovací večírek. POKRAČOVÁNÍ

BoBoloppet - výsledky + diplomy + fotky

Sobotní počasí nám přálo, trať se podařilo řádně připravit, nikdo se úplně neztratil, dokonce nám padl rekord trati, vyhlášení také dopadlo dobře, takže doufáme, že se s vámi příští rok setkáme opět na startu.

Během závodu jste byli foceni profi fotografem Bóšou (Jirkou Boškem), tak se neváhejte kouknout na své maličkosti a obědnat si památku ze závodu. Koukal jsem na to a většimě z vás to tam dokonce i sluší :-) Fotky najdete na stránkách www.bosa.cz

Gratulujeme všem, co sebrali odvahu a nastoupili na start, to chce opravdu řádnou kuráž. První místo urval Jirka Pliska ze Ski Trab Mára teamu v novém rekordu trati 4:35, o druhé a třetí místo se pak podělil Vítězslav Vondra z VSK Humanita a Martin Mikuš z HO Skol ve společném čase 5:05. Z žen byla první v cíli Petra Havlová z FEL Praha v čase 6:13 o pouhou 1 minutu před druhou Šárkou Zelenkovou ze Ski Trab Mára teamu a třetí Radkou Tkáčikovou v čase 7:04. Celkové výsledky naleznete zde: výsledková listina

Startovní čísla i pamětní medaile už máte, diplomy ke stažení pak máte zde (diplom muži - diplom ženy), stačí si ho jen vytisknout a dopsat jméno. Zároveň jsme doplnili pár fotek do fotogalirie.

Ještě jednou chci poděkovat všem organizátorům, sponzorům a zejména pak dobrovolníkům, bez kterých by třeba nebylo napečeno, nebo nebyly diplomy a medaile, pověšené kontroly, čísla, upravené tratě, časomíra, čaj a tak dále a tak dále . . . díky moc za pomoc.

Více o celém závodě na stránkách závodu www.boboloppet.com

Koenig Ludwig Lauf, aneb jak bylo všechno špatně

Tak nějak jsem se už předem necítil dobře, zůstala mi únava z Marcialongy, venku kosa, že se lámali lyže v zatáčce, ale rozkaz zněl jasně - jedeme bojovat. Takže jsem ráno vstal, šel pro auto, abych zajel do banky pro prachy a ono už tak nějak nestartovalo. Jo minus 25°C bylo i na Bohouška moc. Tak jsme obvolal asi 10 servisů, všude se mi vysmáli, že to dřív jak večer nebude, tak jsem zavolal Pedra, kterej čekal v Bedřichově, ať pro mě přijede, s nim jsme jeli do Liberce k našim, kde jsem si od nich půjčil auto, pak jeli znovu do Bedřichova pro servisní věci (mimo jiné jsme tam samozřejmě nechali jedny lyže), znovu do Jablonce pro mé věci a pak směr Praha. Cestou jsme vyzvedli Beryho v Rychnově a přemluvili přehodného Báťu, který nám byl ochoten zapůjčit auto na další cestu. Inu, jsme to všechno přeházeli a jeli z Říčan zpět na Čerňák vyzvednout ještě Honzu s Mírou. No prostě klasická komedie. Výhodou bylo, že Báťovo autíčko mělo zabudované dývko, takže kluci na pumpě nakoupili filmy a cesta lépe ubíhala. Ani se neptejte, o čem to bylo, já naštěstí řídil, ale vim že tam hráli dvě sestřičky a jeden doktor. Namísto plánovaných 14:00 jsme dojeli ve 20:00 do ubytka kousek od startu hned na trati, co sehnal narychlo francesco. Večer jsme udělali ještě z kanclu pana domácího servisní buňku a šlo se na kutě. POKRAČOVÁNÍ

Macialonga, aneb jak se Bud Spencer rozjel a Karlovská 50

Už dlouhá léta jsem si pohrával s myšlenkou zajet do Itálie na slavný závod Marcialonga. Oblast Trentino patří mezi mé oblíbené destinace i v létě a tak bylo na čase vyrazit do Dolomit i v zimě. Naše parta Ski Trab Mára teamu vyrazila z Jablonce s tradičním lehkým zpožděním, neboť jsme měli auto schováno asi pod 3m vysokou vrstvou sněhu a ledu. Po dvou a půl hodinách se nám to povedlo a v Praze už šly otevřít dokonce i dveře. Další zpoždění jsme nabrali díky zdravotní zastávce u Mc Donald´s a taky kvůli Báťovi, neboť se rodil nový drak a Šmoulové neměli mrkev. Všichni brzo usnuli, tak si ani nevšimli, že i já jsem úspěšně za volantem prospal cestu do Itálie. Každopádně jsme splnili slib a byli v 9 ráno v Predazzu u Tomase na snídani. Pak jsme společně vyrazili na prohlídku horní části trati a taky otestovat mázu. Krásné svezení za sluníčka skrze vesničky údolím podél potoka a s výhledy na okolní štíty. No neřikejte mi, že mam blbý zaměstnání. Myslim si, že jsme si to až na Romika užili všichni dokonale. Ten si totiž vzal svoje chlupáče (Atomic Syntec) a trpěl jako zvíře, neboť mu to jelo asi jako kudlance, když si vezme batoh. Po krásném projetí jsme zašli na oběd na dokonalé těstoviny a pak vyrazili do cílového města Cavalese pro startovní čísla a prohlídnout si záverečnou část brutálního a obávaného stoupání. Pak už jen následovalo dokonalé přežrání o 15 chodech k večeři a nějaká ta příprava lyží. Báťa samozřejmě hrál draky.
POKRAČOVÁNÍ

Jizerská 50 po staru, aneb klasika je klasika

Nápad

Už dlouho mi v hlavě zrál nápad vyzkoušet si nějaký větší závod na starých dřevěných lyžích (ski) s bambuskama a v dobovém oblečení. Nešlo mi ani tak o to udělat si srandu, ale spíše vyzkoušet si, jaké to tenkrát staří lyžníci měli, porovnat si čas a námahu proti dnešku. Jelikož mi pracovní vytížení nedovoluje kvalitní přípravu na normální závod, tak jsem se rozhodl to vyzkoušet hned letos. Vybavení jsem sehnal z rozsáhlé rodinné sbírky (ještě že to taťka nestihl všechno spálit) po pradědovi a dědovi ze Špindlu, stejně tak i oblečení. Trénovat jsem na tom raději nezkoušel, abych si nepřivodil nějaké nepříjemnosti už před startem, což se později ukázalo jako typická chyba nezkušeného začátečníka. Absolvoval jsem pouze desetiminutovou procházku s Českou televizí, kdy si mě soudruzi natáčeli pro připravovanou reportáž během závodu, kterou jim pak někdo shora zakázal. Jo doba je zlá. Poučením bylo, že lyže bude třeba řádně připravit, neboť na čerstvém mokrém sněhu už po chvíli nasáknou vodou a značně ztěžknou. Dále mi pak úplně nesedělo vázání, kdy jsem v hlubočáku ztrácel péro. U holí mi upadlo kožené madlo od bambusu, které bylo potřeba nově přišít. Samotné lyže jsem tedy namazal starým zeleným Rexem, zakorkoval ho a zažehlil ve třech tučných vrstvách na skluz, na stoupání pak aplikoval tři vrstvy žlutého SkiGo XC a jednu vrstvu Rex Proline red. Výsledek byl doslova parádový, prvních 600 metrů mi to jelo jako prase a i stoupalo, pak už nic. Pojďme si ale celý závod přiblížit pěkně od začátku.

Start

První velkou změnou pro mě bylo, že jsem se poslední dny vůbec nestresoval, že netrénuji, nemám formu či co namažu. Stejně tak to pokračovalo i v den závodu a tak po té, co jsme s kolegy připravili 75 párů lyží pro osatní závodníky, jsem se nastrojil do historického kostýmu, trochu se napil a v klidu už vysvlečený do závodních vrstev odešel na start do elitní vlny. Organizátoři mi vyhradili úplně levou stopu. Komickou vložkou bylo zapůjčení kladiva, abych si jeho pomocí mohl řádně nazout boty do vázání. Inu, když to nejde zašroubovat, vem si větší kladivo. Italky stojící vedle mě tak trošku nevěřily, že se jim to nezdá. Pak už jen přišel výstřel a okolo mě se to začalo rojit jak v úle před výplatou. Překvapilo mě, že jeli všichni tak pomalu, že jsem musel zpomalit i já, abych se mohl zařadit do vláčku ve stopě a nelel tam na prvním místě. Tahle forma mi vydržela až nahoru k Buku, to byla klasikova poezie, stopa, dobrá máza, styl jak archivní víno a navíc miliony fanoušků po trati, kteří mě hnaly ku předu jak nadmutou kozu.

Vystřízlivění

Cestou dolů od Buku jsem pochopil, že lyže oproti ostatním tolik nejedou (ostatní ve vajíčku, já stříďák) a začal jsem se propadat do první vlny. Nejhorší ze všeho bylo, že už ve stoupání od Blaťáku jsem si uvědomil, že mi to šeredně a zle nepěkně klouže, takže jsem potupně poprvé v životě během závodu na Kristiánově zavítal k servisákům od Swixu pro domazání. Díky chlapci, pak už jsem se až na vrchol Rozmezí chytnul. Šinul jsem si to hezky dopředu a bojoval s novými soupeři, kteří normálně jezdí daleko za mnou. Taky jsem objevil první neduh v oblečení. Na tak rychlý běh bylo moc teplé a já se potil jak bůček na rozpáleném oleji. Ještě horší ale bylo, že jsem si nevzal žádné spodky pod flaušové kalhoty a tak mi zhruba od 4. kilometru začali postupně do masa rozedírat sametovou pleť na vnitřní straně stehen. No peklo, co vám budu povídat. Připadal jsem si, jak kdybych si sedl na brusku a nechal se s ní při každém vystřídání nohou zlehka přebrousit. Rozmezí jsem tedy protlnul s náležitou hrdostí, dostal napít od kamaráda a mastil to stříďákem dolů. Na Kasárenské jsem definitifně pochopil, že to nebude úplně můj závod, když jsem ji celou běžel dolů a také jsem se pomalu, ale jistě započal smiřovat se stavem trati, která se díky sněhové bouři proměnila v umydlené pole beze stop a já tak bojoval o to víc s tím, udržet ty fošny v nějakém směru.

Radost

Na Hraniční přišla první občerstvovačka a já si konečně po letech v závodní stopě v klidu zastavil, popovídal s děvčaty (jééé, ta byla tůze krásná), nabaštil se, napil a za notného povzbuzování pokračoval dále. Kolem mě stále proudily davy závodníků, většina mě zdravila, fandila mi, přála šťastnou cestu a tak, i když mi to zrovna moc nešlo, jsem jel s úsměvem na tváři a náležitě si to užíval. Také mě potkal první a naštěstí poslední pád, kdy se mi rozjely nohy, navíc jsem si píchnul hůlku mezi nohy a ještě strašně fouklo, takže jsem se skácel k zemi jak ohořelej totem a jen se zaprášilo. Dle starých pravidel, jsem pak lavor po sobě vzniklý řádně zahrabal a uplácal, aby další lyžníci mohli v klidu pokračovat. Ve výběhu na Vlašský hřeben jsem se posunul ku předu, stejně tak i v seběhu k Bunkru, kde jsem prokázal vlastnosti starého lišáka a prokličkoval to dolů rychlostí lišky bystroušky. Takto jsem se i díky dalšímu napití dostal na Jizerku, kde měla čekat dle domluvy televize pro reportáž. Asi jsem přijel moc pozdě. Opět jsem se řádně nafutroval, napil a započal náročný výstup zpět k bunkru.

Bolest

Měl jsem za sebou dvě hodiny boje s matkou přírodou, dřevěnými fošnami, bambuskami, kluzištěm místo trati a i podlomenou psychikou. Madlo na holi opět upadlo a já ji tak držel už jen křečovitě ve zmrzlé palčákové rukavici, ze stehen mi srčela krev, oblečení nasáklo vodou a nabralo váhu zhruba o 20 kilogramů těžší než na startu, bekovka mi neustále padala do čela, natažený úpon levého kotníku mi vháněl slzy do očí a má oblíbená Promenádní se stala utrpením Ježíše Krista. Do toho všeho se mi definitivně zastavily lyže, neboť nasákly vodou a také minimálně zdvojnásobily svoji váhu. Prostě všechno špatně. Bojoval jsem ze všech sil a nejvíce mi je braly komentáře kolemjedoucích, že prý se mám, že mi to jako jedinému jde a podobně. Nedokázal jsem v těch chvílích ze sebe vytlačit víc jak skol či se pokusit o trpký úsměv. Na Smědavě mi vlila krev do žil dobrá zpráva, že Standa vyhrál a nahoru až na Kneipu jsem letěl jako za mlada, že by ze mě měl určitě radost i sám pan Buchar. Žďárek se mi nějak vykouřil z paměti, ale ta rovina kolem Máří byla opravdu nekonečná a nohy se mi začínaly motat čím dál víc. Cítil jsem, že už nemám moc sil . . .

Koma, křeče a celkové vyčerpání

Při seběhu dolů na Hřebínek jsem začal dostávat stále silnější křeče do stehen a do zad a měl jsem co dělat, abych se tam vůbec dostal. Podařilo se mi to po čtyřech hodinách. Zde jsem skoro skolaboval, museli mi rozmasírovat do trvalé křeče zaseknuté nohy, dále jsem do sebe natlačil čtyři párky, osm polévek, nepočítaně ioťáku a celou krabici tatranek. Nejet v dobovém, tak bych to zabalil, věděl jsem v tu chvíli moc dobře, že už jsem si šáhl téměř na dno. Zhruba po dvaceti minutách odpočinku jsem vyrazil opět na trať, ale spíše už jsem jenom šel. Po Olivetské jsem vyťapal i na Vládní, kde se objevila stopa a já z té radosti zapoměl, že už nemohu a z posledních, ale opravdu už z posledních sil se rozjel k velkému finiši, takže jsem ještě stihl předjet pár lidí. Po seběhu na stadion jsem slyšel opět velké ovace všech mých fanoušků a fanynek a tak jsem to rozpelášil tak vehementně, že se mi podařilo zlomit jednu z bambusek, takže jsem dojížděl nakonec jen s jednou, ale na těch pár metrů to už snad ani nevadilo. Po projetí cílovou páskou se mi vhnaly slzy do očí. Podařilo se mi i v těch nelidských podmínkách stlačit čas pod pět hodin. Splnil jsem si další dávný sen, navíc mě dojalo, jak tam čekali rodiče a přátelé z našeho Ski Trab Mára teamu s cedulemi a gratulacemi. Děkuju. Pomohli mi dojít k nám do servisu, kde jsem umřel úplně. Asi až po hodině spánku jsem byl schopen se převléknout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Pohled na mě musel být v tu chvíli asi dosti trystní.

Zhodnocení

Hned po závodu jsem myslel, že umírám a je to jedna z mých posledních chvil v životě. Křeče jsem měl téměř neustále do nohou i zad, tep 200 i tři hodiny po dojezdu, pár puchýřů na rukou i nohách a do masa rozervaná stehna. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že už nikdy více nic nepojedu. Teď s odstupem pár dnů, kdy už pomalu začínám chodit a mohu si už sám zavázat boty a dát stehna k sobě to vidím trochu jinak a možná, že Vasaloppet roku 2013 bude další velkou výzvou. Ale ještě to budu muset vše pořádně rozmyslet. Každopádně ač to bylo opravdové peklo, tak jsem si to užil a o to víc nyní vzhlížím ke všem našim lyžařských legendám, kteří na starých ski podávali ještě lepší a hodnotnější výkony. Takže pánové a dámy, ať to frčí a skol zase někdy příště