středa 23. září 2015
Osečná, aneb techniky není nikdy dost
středa 16. září 2015
GR20, aneb na kolena, na kolena, jééé, jééé, jééé
 |
| Prasátko Korsické :-) |
Když přijde na otázku, co budu dělat na začátkem září, tak už řadu let po sobě odpovídám stále stejně. Budu na mé oblíbené Korsice a půjdu trasu GR20. Tentokráte s Bráchou a další partou turistů z CK Adventura. Brácha se mě ptal, co jede za lidi, ať to zjistím a tak. Odpověď zněla: "Kašlu na to, nikdy nevíš, zda to nebude parta debilů a bejt naštvanej už předem, to je zbytečný týrání!" A tak jsme se nechali překvapit. Busem jsme projeli snad celou Evropu až na jih do Savony, od kud nás svezl trajekt už na zmíněnou Korsiku. Bazének pro děti jsme opanovali celkem jasně a samozřejmě nechybělo ani červené zabarvení těla, aneb proč se nespálit už první den. První večírek Anička přetrhla strunu na kytaře už u druhé písničky a tak jsme šli všichni spát plni očekávání.
I.den-9
km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone
 |
| Malebné jezero El Nino |
Ostrý start plný ostružin, prasat a koupání. Vedro jak prase, první nejisté kroky náčelníka Honzy a jeho harému šesti žen. Krátký a úderný výstup do prvního tábořiště, kde jsme se pomalu začali poznávat a první litránek vína znamenal jakousi předzvěst dnů následujících.
II.
den-14 km (21 km)-nahoru 650 m (1.000 m)-dolů 600 m-Berg. de Balone-Ref.
Ciuttulu di i Mori-Bivaque de Randula
 |
| Báťa na přechodu |
Probudilo nás sluníčko a upalovali jsme na první velký kopec naší cesty. Cestou byl k vidění nejeden bílý český zadeček, kterých bylo po lese rozeseto jako hub po dešti a tak se hned prolomily ledy v komunikaci. Jako odměna nám byla chatička s chatařem "kokotem", který nám udělal super vejce s jambonem a pak už jsme pelášili dolů soutěskou na pořádnou koupačku v tůních. Naše chata byla už jen kousek a tak zbyl čas i na petang. Zlom nastal tehdy, když se zeptal chatař, kolik chceme vína a Brácha koupil rovnou celej kanďák. No a tak začal první velkej večírek, kterej stál Kasiho celej kredit na telefonu a chataře ještě další kanďák a dva litry dobrého červeného navrh. Nás ostatní pak boleli od smíchu břišní svaly ještě další 3 dny. No a abych nezapomněl, tak se nám Markétka naučila hrát hazardní hry.
III. den-18 km (39
km)-nahoru 600 m (1.600 m)-dolů 600 m-Bivaque de Randula-Ref. de Manganu
 |
| Dosažení společného vrcholu |
Člověk se ani nenadechl a už jsme byli na polední pauze, kam nám řidiči dovezli zásoby jídla. Cestou jsme ještě slepili Šárce botu nezničitelnou tesa páskou a pak už hurá nahoru na další velký kopec, za jehož vrcholem se ukrývá malebné jezero El Nino ležící v malebné loučce plné pasoucích se koní. Nemohla chybět svačina ani koupel a opět hurá na chatu. Večer byla hrozná kosa a tak jsme si po Francouzku museli udělat pořádnej svařák. Mamka Lenka vyšperkovala večer svým odchodem na královské lože, kdy na dotaz své dcery, zda jí nechá nějaké kapesné, položila na stůl papírové kapesníčky a popřála ji dobrou noc.
IV. den-6 km (45 km)-nahoru 850 m (2.450 m)-dolů 700 m (1.700 m)-Ref. de
Manganu-Ref. de Petra Piana - nejvyšší bod GR 20
 |
| Kasi trénuje na Jizerskou 50 |
Ráno v pět vyrazili jako první debilní Francouzi, co chodí podle příručky mladého sviště a pak kolem deváté už jsme pochodovali na pohodu my. No teda na pohodu no, byl to kopec jako prase a všichni tam vyběhli, jako by nebyl a tak jsme dali malou sváču, vyfotili se při společném dosažení vrcholu, což v takovém počtu nebylo rozhodně jednoduché a mazali dolů do díry a na řetězy. Zde se celá parta ukázala jako zcela samostatná a pomoct jsem potřeboval vlastně jenom já, pač jsem měl hroznej hlad a my měli jen ten strašně hnusnej chleba. Odpoledne nás čekal ještě jeden kopec a pak sestup na tábořiště k dědulovi, kterej to do nás večer zase lil horem dolem takovou rychlostí, že by ani Žervé nestačilo a to nesmím v zájmu svého přežití ani vzpomínat na tu výtečně vypečenou slaninku, co nám na dobrou noc udělal.
V. den-11 km (56 km)-nahoru 450 m (2.900 m)-dolů 850 m (2.550 m)-Ref. de Petra
Piana-Ref. de I´Onda
 |
| Jde se někdo koupat? |
Pohodový odpočinkový den přes tři vrcholy a spoustu kozích bobků, jenž nám zpestřoval svými vtipy Pepa a jedním obzvláště povedeným Honza. Kde že jsem to skončil? Jo, nohy na ramena a lížu, lížu :-) Na chatě nám francouzkej Šimon udělal vejce, teda většině kromě Dany a Aničky, které prospaly správnou chvíli a pak už došel plyn :-) No jo, Korsika. Na večer trochu sprchlo, ale nevadilo, aby byl zase večírek a rozjeli jsme čertovské obrázky na plné obrátky. A že nám už nenalejou? Nevadí, Kasi to česky zařídí a většinou přinese ještě něco zdarma, ten chlap má talent.
VI. den-13 km (69 km)-nahoru 600 m (3.500 m)-dolů 1.100 m (3.650 m)-Ref. de I´Onda-Vizzavona
 |
| GR20? To je prostě radost :-) |
V noci nás to málem odfouklo a od rána byla mlha, že by Rákosníček ani z okna nevykoukl. Přesto jsme nabalili batohy a mazali nahoru do sedla. Situace se nezlepšila a tak na samotný vrchol Monte de Ora 2.398 m n.m. nás po bloudění v mlze vystoupilo pouze osm. Ale za odměnu se nám to na vrcholu asi na 20 vteřin otevřelo. Hurá. Sestup už pak byl maličkostí a zbyl i čas na koupání v malebných tůňkách. V té naší byli k vidění hned tři krásné zadečky :-) No a pak už honem do hospody na hranolky. Nemají. Cože? Néééééééééé! :-( Největší tragédie je na světě. Dáváme si palačinky jako útěchy, ale u srdce to bolí, u srdce to píchá. Naštěstí je kousek autobus vychlazeným pivem a taky teplá sprcha a výborná pizza s tiramisu navrch. Jo a co nás tak rozezpívalo? No přeci Myrtový likér. A kdyby se někdo z vás ptal, kdo má jizvu na rtu, po tom co prohrál fotbal, tak já to nebyl :-)
VII.
den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4.350 m)-dolů 200 m (3.850 m)-Vizzavona-Ref. de
Capannelle
 |
| Každou chvíli nějaký vrchol :-) |
Člověk se kolikrát ani nenaděje a už je tu nový den a s ním i snídaně do postele od modelky s bramboříkem za uchem. No nenarodil jsem se jako dítě štěstěny? S humorem startujeme do dalšího kopce a hlavně do druhé části našeho putování. Na kopečku dáváme oběd a míříme na chatu na kaštanový koláč. Že neuhodnete, kdo ho zase zaspal? No jo, Dana s Aničkou. Večer v hospodě u krásné barmanky mastíme kostky jako o život a Radek si připisuje nejeden rekord za druhým. Na dobrou noc nám pak Pepa ve stanu předvádí pantomimu na téma, jak se postavit ve stanu pro psa, který má zabetonované základy.
VIII.
den-16 km (100 km)-nahoru 1.050 m
(5.400 m)-dolů 650 m (4.500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati
 |
| Frodo, pytlíku, kde jsi? |
Dlouhý den nás čekal, ale naštěstí jsme ho celý prokecali a navíc cestou byla super horská koliba, kde dávají sendviče větší než žraločí hlavu a stejky dělají přímo na grilu. To jsme si pochutnali. No a odpoledne zase zpátky na kopec na hřeben, naštěstí jde i Honza, který vyhrožoval, že pro bolest kolen ukončí trasu předčasně. Asi ho přemluvila obava o svůj harém, neboť na jeho místo se hlásilo hned několik dobrovolníků. Tentokráte jsme spali na krásné louce nahoře na hřebeni, stany nám okusovali koně a dole kousek pod námi bylo občas skrz mlhu vidět i moře. Večer nám zpříjemnily opět kostky a karty, jajaj, ty karty prokletý . . .
IX.
den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6.050 m)-dolů 700 m (5.200 m)-Ref de Prati-Ref.
d´Usciolu
 |
| Ti říkám, Brašule, jestli ten most spadne? |
No, protože jsem zase samozřejmě prohlál, tak od rána musím běhat kolem Honzova harému a dělat mu, co mu na očích spatřím. Naštěstí byla děvčata nenáročná a skoro vše bylo v mých silách. Jen ta Anička mi zase usla. I přes to jsme dosáhli dalšího společného vrcholu Punta della Cappella 2.041 m n.m. a po něm pokračovali po krásném skalnatém a náročném hřebenu až na romantický oběd. Odpoledne už to byla jen taková krásná procházka nahoru a dolů až na naši předposlední chatu. Zde mě čekal další trest v podobě výstavby stanů holkám a pak bohužel i Pepovi s Radkem. No komédie největší, když jsem ten jejich velorex stavěl asi dvě hodiny a fandila mi půlka kempu. Následoval večírek, kterej odstartoval charizmatickej chatař (co holky?) naléváním kořalky přímo do chřtánu. A protože byla dobrá, moc dobrá, tak jsme ji kupovali dál a dál, nosili hektolitry vína, až nám málem unesli Ivetku. Z Valči se našemu chataři tak podlamovaly kolena, že si ráno ani nic nepamatoval. Nakonec z toho nejlépe vyšel Radek, protože se v klidu vysmál i mIrce, mě ukradli botu i zápisníček a Báťovi někdo rozmačkal žebral. No hlavně, že byl večírek :-) A že nevíte, kdo ho prospal?
X.
den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6.850 m)-dolů 1.040 m (6.240 m)-Ref.
d´Usciolu-Ref. d´Asinao
 |
| Zákoutí nesmělých kolenářů :-) |
Předposlední den a tuze dlouhá a náročná etapa nás čekala. Navíc dost z nás mělo těžké následky z předchozí noci a tak nejeden poutník toho dne raději vynechal snídani :-) Přesto jsme zvládli drsný hřeben, romantický lesík, kde bydlí nejeden Frodo, náhorní planinu plnou krásných zákoutí, až jsme dorazili na obědové místo s koupelí, kde nám Jirka ukázal, že se s tím nikdo nesmí crcat. Následoval drsný výstup nahoru na Monte Includine 2.134 m n.m., kde nás opět stihla mlha a některé i spánek. Ne, nebojte, tentokráte to nebyla Anička. Sestup bolel, byl dlouhý, prudký a kluzký. Navíc se ztratil jeden bludný Holanďan a tak ho musela hledat vrtule. A večer zase ty karty :-( Já už to fakt nikdy nehraju!!!
XI.
den-10 km (137 km)-nahoru 600 m
(7.250 m)-dolů 550 m (6.790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella
 |
| Anička nespí! Přemýšlí, co večer zahraje! |
Poslední den jsme se rozhodli užít za sluníčka a s úsměvem, takže hurá na to. Jen kdybych nemusel oslovovat některé kamarády Vaše Pravoschoditelstvo a nebo Má paní, potěšení mých očí, to by se mi šlapalo. Ťapali jsme pěkně pospolu, holky zpívali, Pepa s Honzou vyprávěli vtipy, Jirka hlídal, aby byly řádně omyty kozičky a my s Báťou se rozhodli honit ego do posledního pořádného kopce k věžím Bavelly. Odstartovali jsme pekelný závod, který nenechal jediné tričko ani podprsenku suchou a světe div se, všichni byli vítězi. Pak už jsme po opalovačce jen sešli dolů do sedla, kde nás čekal vychlazený kozlík a zdárně ukončili naše putování. Poprvé se mnou došla celá parta a byla tak suprová, že na ni hned tak nezapomenu. Ke konci jsme sice vypadali jako takový malý kolenový lazaret, ale to nebránilo tomu, aby se celý večer zpívalo a tancovalo, jako kdyby se konala pravá moravská veselka. A co na to, že nám zatím kradli lišky boty, to pak Kasi řídil cílenou palbu a úlovek byl na světě.
 |
| Maminky, maminky . . . |
Následující den jsme si pak zajeli do Bonifacia na lodičky a prohlídku krásného městečka, dali dobrý obídek a večer se vrátili na pláž, aby následovala strhující fotbalová plážová bitva, kterou svět neviděl. Mraky šancí na obou stranách dokonce přiměly Danu vhodit do hřiště svůj svršek od plavek, ale nakonec slavil náš tým a to i díky rozdílovému gólu hlavou od Markétky, který umístila přímo do šibenice (Báťa ji narval asi z metru do čenichu) :-) Koupačka, společně vytvořená výborná hostina, ohýnek na pláži a poslední dlouhá noc, po který jsme si řekli dost a vyrazili přes Bastii a Livorno zpět do našich domovů. Díky parto, bylo to fajn, fajn, fajnový.
Fotky: foto od Máry
pondělí 24. srpna 2015
Soustředění Dolomity, aneb velká letní paráda
Silvini Madshus team vyrazil na další společné soustředění do Itáli do
oblasti Dolomit. Původně jsme měli jet závodit do Švédska na
Alliansloppet, ale než strávit 2 dny cestou do Švédska, 2 domů a tam si
zajet soupaží tři 16 km dlouhá kolečka, tak jsme se raději věnovali
řádné přípravě na zimu. Hned první den byl na pořadu poctivý výjezd na
kolečkových lyžích ze St. Ulrichu až na Passo Sella do 2.243 m n.m. Ze
začátku se nám moc z auta nechtělo, ale po chvilce si tělo uvědomilo, že
musí pracovat a pak už jsme se hezky rozjeli. První Alpské sedlo do
sbírky bylo za námi a to nikdo netušil, že si ho závodně dáme ještě
jednou na konci soustředění.
pátek 14. srpna 2015
Stüdlgrat, aneb jak jsme vyběhli nahoru
Tropická horka nás přiměla vyrazit lézt někam do chladu, kde se člověku nebude na každém chytu potit ruka jak v krematoriu. No a tak jsme skočili ráno do auta a odpoledne už parkovali na Lücknerhausu s plánem vylézt na Grossglockner - nejvyšší horu Rakouska vysokou 3.798 m n.m. Do batohu jsme naházeli nějaké to lano, sedák, helmu, pití a jednu bundu, kdyby náhodou teplota klesla pod plus 30°C a pak už hurá na chatu, která je vyhlášena v celých Alpách jako "Štrůdlhütte", neb se zde člověk při každém jídle doslova přežírá. A nebylo tomu jinak ani tentokráte. Karel se Šárkou se drželi zkrátka, stejně tak jako Rakouská sekce naší výpravy Markus, Bernard a Moni, zatím co já jsem likvidoval místní zásoby až do dna. Já jim říkal, ať už na ten stůl nic nenosí, ale oni né, oni furt další maso, pak zákusky a že ještě dortíček sem neměl . . . jó to se to pak leze . . .
Ráno 4:30 budíček a už jsem nepotěšen od rána, že musím vstávat. Dobrá snídaně to trochu zlepšila, ale dobrou náladu jsem dostal až po navázání se na lano pod skálou. Vytvořili jsme tři vyrovnané dvojice, které se vydali po krásném a vyhlášeném hřebeni nahoru. Šlo to jako po másle, lehčí úseky střídaly ty těžší, ale díky teplu a suchu jsme naprostou většinu proběhli souběžně na krátkém laně. Bohužel to byl trochu Václavák a tam jsme si na štandech občas i pospali a já velmi rychle získal na kopci přezdívku "ten co pořád zívá". Jen ve dvou místech jsem se trochu zapotil, na jedné plotně a pak, když jsme potkali partu Poláků a já nestihl udělat to, co se má udělat, když je člověk potká. Slušně pozdravit Češť a jebnou je cepínem po hlavě. Lezli ve třech, nacpali se nesmyslně do nás a málem mi shodili Moni dolů, no klasika, tak jsme si to krátce vysvětlili a byl klid. No a pak už jsme seděli nahoře u kříže, usmívali se, baštili svačinu a kochali se výhledy na všechny strany. Bohužel i na ledovce, které tam počítám do pěti let už nebudou. Cesta dolů normálkou přes malej Glockner vypadala jako zácpa na D1, když tam svedou ještě obchvat Mnichova, takže jsme si zase trochu pospali. Na Adlerruhe proběhla polední polévka, po které to dolů po zbytcích ledovce, kterej zatím rozpraskal jak ementál, běželo úplně samo, až jsme málem přeběhli i auto. Rozloučili se s naší Rakouskou sekcí, hupsli do Superba, kterej nás během chvilky odvezl zase domů do tropů a lehce jsme ověřili, že se dá Grossglockner udělat na pohodu z Čech a zpět za pouhé dva dny.úterý 23. června 2015
SMT tour 2015, aneb žádné sedlo nám není dost velké
Již
popáté jsme absolvovali týmové soustředění na kolech, tentokráte celé v
oblíbených Dolomitech. Naší základnou se stalo lyžařské středisko
Cavalese (1000 m) v údolí Val di Fiemme, konkrétně Residence des Alpes s
krásným výhledem na sjezdovku Alpe Cermis známou z cílového dojezdu
Tour de Ski. Celkem s námi jelo 21 členů týmu, několik
příznivců a stejně jako loni i speciální hosté - olympionička Klára
Moravcová a jako trenér Ctirad Kaftan.
1. etapa - S. Michele all'Adige - Cavalese, 50 km, nastoupáno 1050 m
Sraz
na 15:00 tentokrát všichni stihli a začali jsme hned zostra v úmorném
vedru 14% stoupáním z údolí Adige skrze vinice. Pak už následovalo jen
pohodové mírné stoupání až do cílového Cavalese. Příjemná úvodní etápka
na rozšlapání, která hned ukázala, kdo bude jezdit v popředí a kdo
naopak bude dělat v letošním roce domestika :)
pondělí 8. června 2015
BoBokolo 2015
středa 1. dubna 2015
Arefjellsloppet, aneb velké finále Swix Ski Classics
Po
přejezdu přes krásné Norské hory jsme dorazili do pro nás nové oblasti v
okolí lyžařského střediska v Are a ranní probuzení bylo lehkým šokem.
Plus pět, silný vítr, déšť a hlavně, na trati vedoucí zhruba 15 metrů od
našeho super srubu, naprosto ádný sníh, jen rozkvetlá louka. Všechno
umocňoval ještě pohled na ne zcela zamrzlé jezero, přes které se mělo
jet. Naštěstí se brzo ochladilo, napadlo, přimrzlo a my si tak mohli
užívat překrásné lyování uprostřed divokých a pustých hor. Závodní trať
byla sice přesunuta a zkrácena, ale myslím, že stála za to. Kam se hrabe
Birken, to se nedá srovnávat. Když má někdo formu, tak to byla trať
jako víno, samá zatáčka, nahoru, dolů, motokros větší než na
Holmenkollenu a k tomu brutálně dlouhý kopec, který vede po trati
nazvané Lake Placid a aby to nebylo málo, tak ten kopec pokračuje ještě
mnohem dál do hor po okruhu Sapporo, který velmi rychle přejmenováváme
na Hirošima.
pondělí 23. března 2015
Birkebeinerrennet
Divoká Norská příroda, vysoké větrné hory plné sněhu a skrze ně
legendární těžký závod Birkebeinerrennet o délce 54 km s baťůžkem o váze
3,5 kg simulující váhu malého novorozeněte mezi městy Rena a
Lillehammer. To byla výzva, která nás čekala jako předposlední v
letošním pro nás tak veleúspěšném seriálu Swix Ski Classics. Ve středu
večer jsme vyrazili klasicky lodí do Norska a ve čtvrtek odpoledne už si
úživali krásné stopy, prašánek a luxusní bydlení v golfovém klubu. V
pátek to byl trochu masakr, neb sypal nový sníh a přšelo, ale na sobotu
se udělalo počasí jak malované, krásné tvrdé stopy, prašan a teplota
mínus 7°C, no prostě co si lyžař může více přát. Do půl jedné ráno jsme
měli hotové parafíny a od půl páté ráno to testovali a ladili ještě
stoupáky.
pátek 13. března 2015
Vasaloppet, aneb konečně to cinklo
Týden snů, krásných výsledků a splněných přání. Tak by se dalo
charakterizovat posledních pár dní v českém Silvini Madshus teamu.
Zeptali jsme se přímo Marka Pazderského, jak to všechno viděl a
prožíval. Začneme nejslavnějším závodem ve Švédsku. Marku, jak dopředu se organizuje celá akce, kolik je na to potřeba lidí a jak to tam ve Švédsku všechno probíhá?
Všechno začíná už rok dopředu při plánování kalendáře a zabukování
potřebného počtu startovních čísel, poté naplánování dopravy a
nakombinování jednotlivých přeletů, dopravy materiálu a servisu,
zařízení ubytování, stravy atd. To je práce pro tři lidi. Samozřejmě, že
když to všechno konečně naplánujete a vymyslíte, tak vám to půlka lidí
změní, takže je to takový malý boj s větrnými mlýny. Letos jsme se
rozdělili na dvě velké skupiny, jednu šéfoval Tomáš Jakoubek u startu
pro elitní team, kam jeli celkem 4 servismani a přijeli až na poslední
chvíli ve čtvrtek večer. Druhou skupinu jsem pak vedl já a bydleli jsme
tradičně u horského střediska Grönklit, kde bylo celkem 5 servismanů a
ve Švédsku jsme byli už od předešlé neděle týden dopředu.
Bieg Piastow, aneb to byl fičák
Posunutí Vasova běhu o týden dozadu v nabitém kalendáři nám konečně
umožnilo absolvovat ve větší míře Bieg Piastow, jako finální přípravu na
Vasaloppet, který se poběží již příští neděli. Musím pochválit
organizátory, neboť trať byla perfektní a velmi krásná. Jedná se o jeden
z nejlyžařtějších profilů, hodně technických zatáček, rovinaté úseky i
dlouhá táhlá stoupání, prostě pro klasiky jedna velká radost. Měli jsme i
hodně dobré lyže, kdy jsme mazali SkiGo LF Green, SKiGo HF
Ultima+Orange, Swix Cera 8x, na stoupání pak Vauti base klistr zažehlit a
na to Rex Gold klistr v poměru 3:1 s Guru vaxem extrem hard. No a pak
už se na trati bojovalo jako o život. V hlavním sobotním závodě se
Standa snažil celou skupinu roztrhat a svoji agresivní taktikou se mu to
povedlo. Udržel ho jen Petr Novák, který se většinu času vyvážel za ním
a těžil tak z jeho strojového tempa. V závěrečném sjezdu na stadion
Standovi těsně cuknul díky lépe jedoucím lyžím a tento těsný náskok si
přivezl až do cíle. I tak je Standovo druhé místo perfektní a doufáme,
že si formu přiveze i na sever. Hned za Standou tvrdě bojoval Jirka
Pliska, který nakonec vysoupažil osmé místo a potvrdil tak svoje
exceletní výsledky v letošní sezoně. V ženách pak skvěle zajela Šárka
Zelenková, která vyhrála svoji kategorii a celkově byla na 8. místě,
takže další umístění v top ten na světovém závodu - i její forma slibně
stoupá.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)