Kurz na kolečkových lyžích v Osečné

Dachstein, aneb hurá na salaše na lesním kole

Další letošní soustředění nás zaválo do oblasti západního Dachsteinu do obce St. Martin am Tennengebirge. Po pohodovém přejezdu jsme se ubytovali a vyrazili na první vyjížďku. Už po pár metrech bylo jasné, že zdejší kopce se těm našim malým hupíkům mohou jenom vysmívat a tak jsme se po hodině a půl vyškrábali na první salaš. Zde nás nečekaně zastihla mlha s deštěm a tak jsme při hledání oblíbeného singlteku museli dost improvizovat. Výsledkem byl průjezd stádem rozdivočelých krav Milka a následným prvosjezdem paseky. Konec dobrý, všechno dobré a tak jsme se mohli večer prvně pořádně zválvovat grid válcem.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/dachstein-aneb-hura-na-salase-na-lesnim-kole/

Grossvenediger, aneb jak jsme měli konečně Vánoce na sněhu

Pohodička během výstupu

Malebné vesničky v údolí Matrei

Letošní první hory mě zavedli do Rakouska s CK Adventura, kde jsem mě za úkol pokusit se o výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska Grossvenediger vysoký 3.667 m n.m. Noční přejezd autobusem utekl jako voda, ale objevil jsem hned dvě věci, co jsem fatálně zapoměl doma. Termoska na čaj se poměrně snadno vykompenzovala lahví od Fanty, ale v posteli pod polštářem zůstal spát můj věrný druh Pan Opičák. No, zakápl jsem slzu a tušil, že si to doma po návratu pěkně slíznu . . . Ráno jsme posnídali, nabalili potřebný matroš jako motyky, gumu kolem pasu, nějaký dvě železný věcičky a takový divný dráty na nohy (cepín, sedák, karabiny a mačky). Pak jsme za sluníčka šlapali na špacír od Tauernhausu z 1.500 m n.m. údolím Matrei skrze malebné vesničky až k vodopádů, kde se naše cesta stočila zle nepěkně přímo nahoru smě Alte Prager Hütte. Ano, v překladu stará Pražská chata, kterou kdysi před lety založil Pražský horský spolek kousek nad ledovcem. Ten je již dnes ta tam a od chaty je vzdálen další dvě hodiny chůze a tak i pohostinnost chaty je ta tam. Momentálně je zavřená a hodinu cestou dál a výš je postavena nová chata - Neue Prager Hütte ve výšce 2.790 m n.m. Sněhu po zimě zbylo ještě dost a cestou sem jsme museli překonat nejedno sněhové pole. Na chatě nás přivítali jako doma, uložili do pelíšků a za chvilku už každý slastně oddychoval. Co na tom, že byly dvě odpoledne. V práci se přeci spí nejlépe. Před večeří jsme zašli na chvilku ven blbnout do sněhu, nastavit si správně mačky, naučili jsme se v nich řádně chodit a také jsme provedli s Michalem instruktáž, jak správně brzdit cepínem. Pak už jsme naplnili břicha a zase rychle do postele.

Neue Prager Hütte

Nácvik chůze v mačkách

Ráno v 5 zazvonil budík, debil. No nic, rychle se obléknout, vybojovat záchod a šup na snídani. Vločky, čaj, chleba s marmeládou, sýrem a salámem. V šest odcházíme po sněhu bez maček směr ledovec. Všichni šlapou jak hodinky, mam z nich radost. Na ledovci se navazujeme do dvou družstev, bereme mačky a cepíny a pelášíme směr vrchol. Viditelnost je mizerná, dole prší, postupně to přechází ve sníh a fouká silný vítr. Cesta je z počátku dobře vyšlapaná, ale později vodník Česílko uvařil takovou mlhu, že jsem už ani neviděl čtvrtého člena svého lanového družstva, natož cestu, kudy mam jít. Ještě že mam na hodinkách ten výškoměr a kompas, který mi ukázal cestu kam jít. Jak bylo hnusně, tak nikdo nechtěl stavět a za 3 hodinky jsme byli na vrcholovém hřebínku. Peklo. Vítr silnej tak, že to lomcovalo i se mnou a holky nám začínaly lítat vzduchem jak hlášky na rádiu Beat. Naštěstí nebylo přes tu mlhu vidět, kam se dá spadnout dolů a tak se nikdo nebál a došli jsme si až ke kříži. Ten jsme našli poklepem hůlkou jako když slepej hledá cestu, vyfotili se, napili a hajdy dolů. Cesta nám zase zapadala, ale podařilo se ji udržet a šťastně se vrátit v 11:00 na chatu. Pak se venku teprve spustila čína, déšť, vichřice a pak i sníh. Dali jsme polívku a šli si na chvilku zase zdřímnout. Chata se vylidnila, zůstali jsme jen my a 5 bludných Holanďanů. Chatař se nechal ukecat, přitloukl na trám prostěradlo a pustil na plátno zápas MS ve fotbale Mexico-Holandsko. Kdo komu fandil je snad jasné. Rychle jsme zorganizovali tipovací soutěž za euro, vítěz bral vše. Hrálo se o 15 Eur. Vyhráli Holanďani, ale byli hodní a koupili všem panáky. Pak nám chatař pustil dojemnej příběh o svém životě a výstupu na Everest s celou svou rodinou, na kterej jsme všichni koukali s otevřenejma hubama. 

Grossvenediger 3.667 m n.m.

Hledání vrcholu

Poslední den jsme měli už jen pohodově sestoupit dolů do údolí, ale venku nás čekalo přes 30 cm nového sněhu, který pěkně na trávách a kamenech klouzal. Najít cestu dolů najednou nebylo vůbec jednoduché. Po chvíli jsme našli 5 bludných Holanďanů zcela mimo směr sestupu, zachránili je a pak bezpečně svedli dolů. Postupně na nás vykouklo i sluníčko a tak jsme končili, jak jsme začali. Sice bylo pekelné počasí, ale kopec se povedl a v horách bylo vlastně krásně.

Více fotek naleznete zde: fotogalerie Grossvenediger

Fotky od Miloše: foto Miloš

SMT tour 2014, aneb milujeme kopce

Během stoupání na obávané Mortirolo

Letošní již čtvrté soustředění se konalo v Itálii a bylo rozděleno na dvě části - Dolomity a Bormio. Celkem se ho zúčastnilo 28 sportovců z řad Silvini Madshus teamu a jelo s námi i pár nováčků, kteří o vstupu teprve uvažují. Jako speciální hosté s námi jeli třeba olympionička Klára Moravcová nebo trenér cyklisty Leo Koeniga Ctirad Kaftan. Pan Dan nám připravil dokonalé trasy a i když ho většina celý týden proklínala, tak na to ještě dlouho budeme vzpomínat. Jen příští rok pojedeme asi už z Čech, neboť proskákat skrze zácpy na dálnicích v Německu se zdá být skoro nemožné.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/smt-tour-2014-aneb-milujeme-kopce/

Romikovo peklo

Silvini Madshus team se sešel minulý týden už ke svému třetímu soustředění v nové sezóně. Vše začalo ve středu, kdy byla na pořadu horská etapa na silničních kolech o délce 140 km s převýšením 2.890 m přes celkem sedm horských prémií (Černá Studnice, Vysoké nad Jizerou, Rezek, Benecko, Strážné, Jánské Lázně a Horní Malá Úpa). V sedle jsme strávili pekelných pět a půl hodiny. Po dosažení Romikovi chalupy v Dolní Malé Úpě jsme se ubytovali a hurá na výklus a protažení. Pak následovala společná večeře o následujících chodech - domácí kuřecí vývar, dvojité kuře se salátem a čerstvou bagetkou, k tomu dle libosti pivečko, rádler, červené nebo bílé víno. To vše proto, že Bruno slavil 40. narozeniny. Oslava se nesla v duchu soustředění, takže v deset se šlo na kutě a žádná kleč tentokráte nehořela :-)

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/romikovo-peklo/

Lesní kolo Bedřichov

Poslední květnový víkend byl pojat ryze v cyklistickém duchu. Na chatě Jabkenice se v Bedřichově konalo první teamové setkání tohoto roku a  program byl více než lákavý. Někteří odvážlivci dorazili už v pátek, aby se  v hospůdce Dolina posilnili na následující den. Pan Dan byl v ráži a nebylo lehké se mu vyrvat ze spárů. Na plánu byl totiž následující den výjezd po stopách BoBoloppetu.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/lesni-kolo-bedrichov1/

Zahájení tenisové sezony v Bedřichově

Soustředění Korsika, aneb jak mistr Belgie šel do kytek

S tim posilováním by se to nemělo přehánět! Stromba?

A vás jako z toho sedla bolí zadek?

Pan Dan to Ježkovi pěkně rozjíždí

Nahoře v sedle, tam je hej, tam hezký holkyy pivo roznášej!

A to kolo se pod nim nerozpadne?

Na letošní první soustředění jsme vyrazili na Korsiku na kola. Cesta tam byla utrpením větším než sledování zasedání našeho parlamentu, ale koupel v bazénku po příjezdu do Porta nás hodil spolu s prvním kanďákem vína do pohody. Ráno jsme pak už za sluníčka vyrazili na první pohodovou etapu podél pobřeží v krásně zvlněném terénu zakončená prvním delším stoupáním do tzv Špeluňky. Večer jsme pak ještě nacvičovali útěk před vlnou tsunami na pláži. Druhá etapa pak přinesla hned od začátku pořádné stoupání o délce 35 km od moře až na Col de Vergio do 1.478 m n.m. Jaj, tam byla kosa jak v Rusku. Rychle dolů a na další sedlo, kde nás napadla polodivoká prasata a ukradli Martině batoh i se svačinou. Dlouhý sjezd zpět k moři a ještě jeden brutus výjezd proti větru, co dal vzpomenout na legendární passo Penis v Itálii. Pak už nás naštěstí čekaly holky s La Bagetama a nás kochání se skalními útvary v Kalankách. Poprvé jsem si letos na chvilku chtěl zdřímnout na chodníku, ještě že máme ten Enervit. Etapou na vyjetí byla kratší etapa přes 900 m vysoké sedlo, odkud jsme prchali před kroupami co to dá. Následovaly opět kopečky a výlet na bláznivé kameny přes Vendetou proslulé veničky, až jsme z toho museli vyžrat místní svačinárnu do posledního drobečku. Poslední etapa prvního bloku opět směřvala do hor na kopec 55 km dlouhý do Zonzy. Cestou zpět už jsem viděl všechny svaté a poslední kopec do kempu se každým šlápnutím vzdaloval jak Klokanům šance na záchranu v lize. Naštěstí mě zachránily holky svačinou a koupelí u moře. Den volna v Bonifaciu sednul jak prdel na hrnec a další etapa pak byla regenerační k vodopádům do hor a přes klášter domů k moři, tak aby bylo hodně síly na královskou etapu na závěr. Ta vedla opět od moře přes tři sedla a hned to první Col de Ospedale stálo za to, zhruba 1 km před koncem jsem s Ježkem nastoupil za řevu místních fanoušků a fanynek a orval všechny včetně mistra Belgie. Ten pocit vítězství je blahodárný. Co na tom, že tím mistrem se stal už před 43 lety. Druhé sedlo na velkou!!! a třetí na večerníčka až na Col de Bavela a zase rychle dolů k moři přes další sedlo. Tour de France se blíží a naše forma stoupá, tak uvidíme, co na to Belgičani :-) Koupel v moři a hurá domů se 700 naježděnými kilometry a 12.000 nastoupanými metry, toť naše letošní první soustředění. Více fotek najdete zde: fotky Korsika

Zhodnocení sezony 2013/14

Uctění památky horolezcům z Peru 1970 při Jizerské 50

Drahé kamarádky a kamarádi z našeho společného teamu. Máme za sebou další sezonu, která nebyla lehká vzhledem k fatálnímu nedostatku sněhu, ale přesto byla pro náš tem více než úspěšná. Málo kdo asi tuší, že už to byla naše šestá sezona. Na jaře došlo k malým změnám ohledně smluv o členství a systému řízení chodu celého teamu, které se ukázalo jako dobré a dále ho budeme chtít rozvíjet. S některými členy jsme se rozešli, neboť nechtěli být smluvně vázáni, ale mnohem více jich k nám přišlo, takže ke konci roku nás bylo rekordních 90 členů. Nádhera. Jako posila realizačního teamu přišla Zdenča Vejnarová (naše bývalá úspěšná reprezentantka v biatlonu) a také jsme se rozhodli založit Race team - kde jsme se zavázali materiálně i finančně podporovat vybrané závodníky v přípravě a na závodech. Pro většinovou část teamu jsme pak zvýšili četnost společných tréninků, soustředění a v plánu bylo také připraveno zajištění servisu na závodech v ČR a ne jenom při těch zahraničních. Velká řada sportovců v teamu tak hájila naše barvy více než úspěšně během celého roku a to nejen při běžkování, ale například při slézání vysokých hor, na závodech jachet kolem světa, při Mistrovství světa v trialonu nebo při nejrůznějších cyklistických závodech. V neposlední řádě jsme pak dotáhli téměř k dokonalosti závod BoBoloppet na 90 km na běžkách skrze celé Jizerky a spolu s ním uspořádali za pomoci velké části teamu krásný závod na kolečkových lyžích na Ještěd, kterého se v premiéře zúčastnilo téměř 100 závodníků.

Více zde: http://www.silvinimadshusteam.com/news/zhodnoceni-sezony-2013-14/