 |
| Opalovačka během nástupu na chatu |
 |
| Jo Štubajky, to je ráj |
Je krátce před pátou hodinou ranní a z příjemného snění mě vytrhne zvuk budíku. Chvilku mrmlám, ale pak si vzpomenu, že vlastně jedeme na výlet :) S partou dalších zimních nadšenců se chystám na svoji první skialpovou výpravu do zasněženého Rakouska. Z vyhřáté postele se mi ale stejně moc nechce. Naštěstí jsme si vše pečlivě zabalili předem a tak nic nebrání tomu, abychom konečně vyrazili. Po cestě nabíráme ještě rozespalého Dana a pokračujeme směr Turnov, kde se k nám přidává Lukáš zvaný Rákoska. Bohoušek se pomalu plní a poslední místa tu zbývají už jen pro Míšu alias mamku, Valču, Šárku a Martina. Ti už na nás netrpělivě čekají v Praze. Pomáháme s batožinou a předháníme se, čí bágl je nejtěžší. Rákoska se svými bezmála dvaceti kily vyhrává. Cesta ubíhá rychle a v autě máme veselo. Jen tak tak stihneme sníst všechny sebáky a jsme na posledním parkovišti ve vesnici Gries, odkud už budeme muset po svých. Rychle převléknout, rozdělit povinnou tatrankovou zátěž a hurá do sněhu, kterého tu je opravdu mraky. Přístup k chatě, kde budeme následujících pár dní bydlet, je luxusní. Široká zasněžená silnice lemovaná stopami pro běžkaře se zdá být skutečným zimním rájem. Šlape se mi docela snadno a tak si říkám, že to nemůže být zas takový dril, jak všichni říkali. Sluníčko nás hřeje do zad a postupně odhazujeme přebytečné oblečení. Krom svršků se mi svlékne i jeden pás z lyží. Nenechám se rozhodit a s malou pomocí ho nasazujeme zpátky. S heslem "co se stane dnes, nepřekvapí nás zítra" kloužeme dál až na chatu Amberger Hütte. Ubytovaní jsme na winterraumu a čeká na nás pokojíček ze kterého přechází zrak. Dvakrát sedm postýlek pro sedm trpaslíků a v roli Sněhurky čahoun Rákoska, který se nevešel ať se kroutil jak se kroutil. Dál už se nikdo nezdržuje a kvapem běžíme usednout k večeři a pivku. Náčelník Mára nás baví veselými historkami a po stole kolují lahvičky různých obsahů, takže se po čase přidávají i ostatní. Když jsme všechno snědli, vypili, povyprávěli a naplánovali další den, zalezl si každý do svého pelechu a za zvuku mocného chrápání, které se střídavě ozývalo ze všech koutů, spokojeně usnuli.
 |
| Cholky už zase svačej :-) |
 |
| Naše společné dosažení vrcholu |
Na druhý den jsme se probudili do krásného slunečného rána, posnídali a postupně nabalovali batůžky na túru. Oblepila jsem si puchýře ze špatně utažených bot a vecpala se do lyžáků. Na plánu je výstup na vrchol Kuhscheibenspitz ve výšce 3 189 m.n.m. Ťapeme si přes zasněžené pláně a kopečky šněrujeme dlouhými traverzy. Obloha je azurově modrá a sníh krásně křupe. Snažím se držet krok s ostatními, ale rozestupy se stále prodlužují. Lyže mi kloužou a každý krok mě stojí dvakrát tolik sil. Nevzdávám to a šlapu dál. Po pár marných metrech uzná i Mára, že je něco špatně a pomocí smyce a karabin provizorně upravíme lyže, aby se nesmekaly. Žádná sláva, ale lepší jak drátem do oka. Dojdeme až k Danovi, který z batohu vyndává haršajzny. V jednu chvíli si připadám jak děcko, které našlo pod vánočním stromečkem vytoužený dárek. Nazouvám lyže a jistým krokem mažu za ostatními. Cestou stihnu předběhnout Valču, kochající se okolní nádherou a jsem spokojená, že nejdu poslední. Těsně pod skidepem je svah už tolik strmý, že zouváme lyže a dál musíme v botách. Je to jen malý kousek a mamka přede mnou zkušeně vykopala šikovné schůdky. Konečně jsme tu! Dostávám na nohy mačky a z mé 41-čky se rázem stává velikost minimálně 45, s čímž mám značné potíže. Ještě poslední poučení jak našlapovat, helmu na hlavu, cepín do ruky a hurá na vrchol. Tam už sedí celá naše grupa a užívají si nádherné výhledy. Za odměnu dostaneme haribáka, vyfotíme se a většina z nás už se těší na ten parádní sešup dolů. Dívám se na kopec pod sebou a nohy se mi začínají viditelně klepat. Musím uznat že to tu je tak nějak strmější než na Javorníku. Sleduju Martina jak ladně kličkuje skrz svah a snažím se vymyslet nějakou taktiku. Zatím budu zdržovat. Pomalu si ukládám pásy, upravuji poutka a když už to odpíchla i mamka s Valčou, nezbývá mi než zaujmout plužící pozici a řítit se šnečí rychlostí se smrtí v očích ze strany na stranu. Otáčím se a dle Márova výrazu je mi jasné, že takhle ne. Pokouším se udělat stejně ladný oblouk jako ostatní. Marně. Mára se láme smíchy v pase a já se sbírám k dalšímu pokusu. Se stejným výsledkem se mi podaří sjet většinu kopce. Mamča s Valčou solidárně čekají pod každým hupem než vysmrkám všechen ten sníh, který jsem cestou dolů nabrala a Mára nás převádí přes nebezpečné úseky. Konečně jsme dole. Ohlížím se za sebe a už je mi hej. Na chatě nás čeká odpočinek, prima večeře a zábava v podobě home-made aktivity, u kterého se všichni řežeme smíchy. Nakonec nás "alte frau" vyhodí, že už je moc pozdě a ani vyjednávání nepomáhá. Nezbývá než pokračovat venku, k upřímné radosti všech, kteří už ulehli do svých pelechů.
 |
| Už zase do kopce? |
 |
| Ale dolů, to teprve bude paráda!!! |
Zas ráno. Dnes vstáváme opravdu brzy. Musíme stihnout vrchol ještě před tím, než se podle předpovědi pokazí počasí. Cílem je kopec Schrankarkogel tyčící se do výše 3 290 m.n.m. Mára s Martinem nasadili superpohon a po chvilce mi zmizeli z dohledu. A že Rákosku vidím ráno při odchodu a na chatu se vracím hodiny po něm, jsem si taky zvykla. I Šárka šlape slušně. Kousek přede mnou vidím Valču s mamčou a hned vedle je Dan. Všichni jdou tak nějak na pohodu, ale mě ubývá sil. A to ještě nejsme ani v půlce. Nastupuji do strmého kopce a klasicky jak jsem čekala mi začíná smýkat. Chmatám po haršajznách, které jsem si pověsila na sedák a jaké je moje překvapení, když zjišťuji, že pytlíček je prázdný. Podívám se na lyže a železa jsou tam. Tak to je blbý. Snažím se zabodávat hroty co nejvíce to jde, ale sníh je měkký a prostě to nedrží. Předhání mě skupina cizinců a já ztrácím ty naše. Postupně zkouším veškeré techniky chůze a plazení. Přeci mě neskolí jeden kopec! Zpocená se po malých krůčcích dostávám za horizont a s úlevou zjišťuji, že teď je to chvíli po rovince. Sundávám haršajzny a kloužu rychle, abych dohnala ostatní. Cesta se zdá být nekonečná, když najednou jako spasení zahlédnu mamky tyrkysový sedák. Koukám se na ten její zadek jak se krásně houpe přede mnou a mám radost, že jsem to nevzdala. K tomu se ke mě přidává můj chlapeček, který nás vede až na ledovec. Tam se vážeme na lano kvůli trhlinám a vrchol už máme na dohled. Ve svahu automaticky upravuji lyže, pro jistotu se mi opět sundá pás a mamka má pro změnu povolenou hůlku. Mára se klasicky řehtá jak na lesy. Horlivci si vyběhnou na samý vrchol a já se už psychicky připravuji na další sjezd. Místy je to zmrzlý, sem tam prašan a zbytek břečka. Velká paráda. Zprvu jsem použila techniku z předešlého dne, ale nakonec jsem se obloučkům stejně nevyhnula a ke konci to byla docela zábava. Na chatě už se hrály kostky a někdo to vzal přímo do postele, aby byl na závěrečný večer jak se patří odpočatý. A tak se baštilo a pilo, Šárka svýma šikovnýma ručkama napravovala škody napáchané těžkými batohy a sklidila za to notné obdivy kolemsedících mužů. A ani poslední noc jsme se neobešli bez hřmoucího chrápání.
 |
| Vánice, že by ani Slováka nevyhnal :-) |
Poslední den naší výpravy se přesně dle předpovědi pokazilo počasí a tak nemělo cenu pouštět se do žádných větších akci. V klidu jsme posnídali, nabalili všechny věci a hromadou čerstvého sněhu se vydali do vesnice k autu. Místy nebylo vidět špičku nosu a sníh řezal do tváře, ale i tak to byla psina. Celou cestu lilo jak z konve, že se holkám ani nechtěly dělat čůrací pauzy. A nebýt ztraceného stěrače a lákadla v podobě křupavého řízečku, snad to zajedeme i bez zastávky. I Bohoušek dojel v pořádku, takže se na vás těšíme příští rok zase. (P.C.) Fotky naleznete zde:
FOTOGALERIE
