PF 2014

Tak rok 2013 uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2014. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství, lásky, sexu a hlavně šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

Sjusjoen, aneb jak jsme si zalyžovali

nekonečné pláně v Sjusjoenu

Na podzim vyrážíme pravidelně zkusit Šušn a jako tradičně nás přivítají místní hory zapadané prašanem, sluníčko a parádové lyžování na úvod sezony. Letos tomu nebylo jinak. Cesta byla jako vždy trochu vyhrocena, kdy jsem tradičně nabral zpoždění hodinu už při odjezdu a tak namísto pohodové jízdy k lodi se z toho stala stíhací jízda s čůrací pauzou 28 vteřin jak ve formuli 1, ale loď neujela a v poledne už jsme byli ubytovaní ve srubu. Hned první vyjížďka nás natolik pohltila, že jsme se vraceli domů za tmy pohlceni bažinami a lesem při klasickém zakufrování po slovech, tady někde vedla ta zkratka :-) No další dny už byly v pohodě, ráno jsme najížděli kilometry v prašanu a odpoledne se věnovali nácviku techniky a obratnosti během všemožných cvičení a her. POKRAČOVÁNÍ

Testy běžek

tak které letos?

Testy běžeckých lyžích se každý rok objevují v nejrůznějších magazínech, časopisech, novinách, na internetu, a všechny se chvástají tím, jak jsou nezávislé, dokonalé, nejlepší, největší a hlavně spravedlivé. Tak tady mám pár bodů k tomu, jak je to doopravdy. Každý z těch testů platí ať už přímo nebo přes nějaký časopis, jehož je hlavním sponzorem, nějaká společnost vyrábějící lyže a ta si samozřejmě moc dobře hlídá, aby její produkty vyšly dobře, narozdíl od konkurence. Takže už tím, že nepořádá test nezávislá organizace či soukromník, tak nemůže být test nikdy řádně objektivní. Další věcí jsou samotní testéři, zde je hlavně na jejich svědomí a férovosti, zda posuzují lyže opravdu tak, jak je cítí nebo jak jim velí jejich chlebadárci. Nehledě na to, že spousta testerů jezdí jednu svoji oblíbenou značku a ostatní lyže jim samozřejmě už tolik nesedí, což je zcela normální a přirozený fakt. Těžko však z toho udělat nějaký vyvážený závěr k oststním značkám. Dalším problémem je prostředí, kde se lyže testují. Těžko posuzovat studené lyže na jarním sněhu a opačně jezdit na mikro při mínus 15°C, což se dost často bohužel stává. A co teprve správná délka, tvrdost, množství namazaného vosku? To by všichni testeři museli být stejní, vzhledem k tomu, že každá společnost dodává jen jeden pár do každé kategorie, tak těžko bude všem vyhovovat délka 205 cm a tvrdost na 80 kg. Vůbec směšný je údaj o tom, zda lyže jede či nejede, to přeci ví každé malé dítě, že je každý pár úplně jiný a nelze tak posuzovat celou značku . . . a následuje vedení lyže na klasiku mimo stopu - ano, čtete dobře, podle toho někdo posuzuje kvalitu lyže a takto bychom mohli pokračovat klidně dál.

To že se testy dělají je dobře, lidé mají alespoň přehled, co je nového, ale věřit se tomu opravdu nedá, takže doporučuju každému, aby si jednotlivé lyže došel někam vyzkoušet a udělá si obrázek sám, jak mu která značka vyhovuje. Je super, že tu máme tolik špičkových výrobců lyží a můžeme si opravdu vybrat to, co nám sedí nejlépe. A že bude každému sedět něco jiného, je zcela přirozené a normální, takže se nenechte zblbnout zaručenými testy a hurá do stopy zkoušet :-) Sk

ol Mára

PS: to není kritika mířená proti někomu, jen osobní zkušenost a pohled člověka na testování běžek obecně, protože mě to furt nebaví vysvětlovat slovně.

Mallorca, aneb jak jsme trhali asfalt v kravatě

Na konci 20 km dlouhého kopce s převýšením 1.000 metrů

Letos jsme učinili revoluční změnu v pojetí přípravy na dálkové běhy. Vždy se jezdilo před prvním sněhem na severu na ledovec, kde ale když nejste delší dobu, tak toho moc nenatrénujete kvůli výšce a navíc první závody nás čekají až druhý víkend v lednu, což je dost dlouhá doba na to, abychom jezdili na relativně drahý Dachstein, kde se jen piluje technika a odpoledne se modlíme, ať nemusíme na kolce do deště či sněhu. Proto jsme vyrazili do středomoří, konkrétně na ostrov Mallorca, který si na jaře tradičně podmaňují všechna cyklistická esa. Je potřeba trochu přiznat, že ač jsme sice v našem teamu svým založením převážně geniální (až na některé vyjímky) jsme na to nepřišli sami, ale poradili nám to bratři Aucklandi, kteří si to vyzkoušeli už loni. Znamenalo to tedy vybrat hotel, sehnat letenky, nabrousit hroty, vyměnit kolečka a hurá s trenkama a tričkem bez rukávů na konci října k moři.  POKRAČOVÁNÍ + FOTA A VIDEA

Silvini Skiroll (c)up Ještěd - tisková zpráva ze závodu na Ještěd

Poslední neděli v září se uskutečnil první ročník závodu na kolečkových lyžích a na in-linech s holemi nazvaný Silvini Skiroll (c)up Ještěd s podtitulem Výjezd do nebe. Na trasu dlouhou 12 km s převýšením 600 metrů se z Janova Dolu přes Rozstání, Hrodky, Výpřež a Ještědku nahoru na Ještěd vydalo celkem 91 závodníků a závodnic. Krásné počasí, pohodová atmosféra, účast našich nejlepších reprezentantů (Bauer, Koukal, Razým, Moravcová), přítomnost televizních kamer a novinářů společně dalo  závodu potřebné grády a i díky tomu se povedlo uspořádat akci u nás zatím nevídanou. Ostatně na reportáž České televize se může podívat zde: ČT4 Sport nebo na krásné fotografie z celého závodu zde: foto Ota Mrákota či reportáž od Šimiho zde: Rádio Beat.

Vítězem hlavního závodu - klasika, se stal Martin Koukal ze Snow Proof Racing teamu v čase 41:16, v ženách pak byla nejrychleji nahoře Klára Moravcová ze Ski Klubu Jablonec nad Nisou v čase 50:27. V bruslení pak vyhrál jedinný zahraniční závodník ze Srbska Damir Rastič v čase 43:49. V doplňkové kategorii in-line s holemi vyhrál v nejrychlejším čase dne 40:57 Petr Vanc z KSB Liberec, v ženách pak Běla Kohoutová z pořádajícího teamu Silvini Ski Trab v čase 59:56. Rychlostní prémii v Hrodkách vyhrál Aleš Razým z Dukly Liberec. Na celkové výsledky se můžete podívat zde: Výsledková listina Ještěd Tento závod byl zároveň součástí nově vzniklého seriálu na kolečkových lyžích Czech Roller Ski Classics 2013, který se skládal z výjezdu na Šerlich v Orlických horách a právě výjezdu na Ještěd. Celkově nejrychlejším byl Jiří Ročárek z Sk Nové Město na Moravě v čase 1:17.12, v ženách pak pohár opanovala Šárka Zelenková ze Silvini Ski Trab teamu v součtu časů 1:39,47. Výsledky poháru naleznete zde: Výsledková listina

Závěrem bych chtěl poděkovat všem sponzorům za pomoc se zajištěním závodu, ať už finančně, či materiálově, dále pak všem organizátorům, kteří se na přípravě závodu a vyřízení všech potřebných povolení podíleli už od června a poslední dvě noci ani nespali, aby se to všechno stihlo, v neposlední řadě pak zhruba 20 dobrovolníkům, kteří nám pomáhali na místě a celý den mrzli podél trati. Díky, bez vás všech, zde mezi řádky zmíněných, by to nešlo! Doufáme, že se vám závod líbil a příští rok zase přijedete, my slibujeme, že vychytáme poslední mouchy a závod bude dokonalý po všech stránkách i s pořádným kotlem diváků v závěrečných metrech. Skol poslední neděli v září.

Stránky závodu: www.boboloppet.com

Soustředění Špindl

Podzim se přiblížil a tím se i stupňuje příprava. Tentokráte jsme vyrazili na tvrdé soustředění do Špindlu a ač slibovali všichni, že bude jen a jen pršet, zima a vůbec prostě hnusně, tak Krakonoš se do nás asi zamiloval, neboť na nás během tréninku ani nekáplo a lilo vždy jen v ty časy, kdy jsme na tréninku nebyli. Soustředění jsem se zúčastnil já, Báťa, francesco, Šárka a Martina, krátce ještě Bruno. Začali jsme ve čtvrtek díky nejmenovanému borci z Prahy o hodinu a půl později, ale za to svižně. Soupaží dolů do Vrchlabí, následně zpět do Špindlu a až na horu na Špindlerovku, což bylo poctivých 30 km a 2:00. Po obědě jsme usli jako slívy a asi nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem se probudil a Báťa na mě ze spacáku vykukuje jedním okem a říká: "nepudeme viď?" Tak jsme šli, rozběhat se s holema, pak ANP lyžařskou chůzí po červené sjezdovce na Medvědín a Šmídovu vyhlídku, dolů přes Mísečky jsme se pak už jen vyklusali. POKRAČOVÁNÍ

Dolomity, aneb jak jsme zi zavzpomínali na 1. světovou válku

Na vrcholu hory Lagazuoi

Naše veselé skupinka s Tofanou a Castellettem

Jižní Tyrolsko patří mezi mé nejoblíbenější destinace na světě, a tak když mi kamarádka Val volala, zda nechci vzít zájezd CK Adventura do Dolomit, neváhal jsem ani minutu. Bílé štíty tvořené dolomitem, průzračná jezera, posekané louky, pořádek, vínečko, siesta a pizza k tomu, no prostě ráj na zemi. Po nočním přesunu busem jsme posnídali v Brunecku a navštívili místní hrad, který si koupil věhlasný horolezec Reinhold Messner a udělal v něm muzeum zaměřené na prolínání a odlišnost kultur obyvatel žijících v horách. Každé patro má svůj kontinent nebo část hor a tak jsme byli chvíli pod Huascaránem a o patro níž zase u Everestu. Odpoledne jsme pak vyjeli lanovkou na všemi lyžaři i cyklisty známý vrchol Kronplatz 2.231 m n.m., ze kterého je nádherný panoramatický výhled na celé Alpy. Přímo na vrcholu je postaven velký zvon, jako vzpomínka na padlé během první světové války. Po pokochání se jsme vyrazili dolů přes Spitzhorn 2.173 m n.m., kde byla obří houpačka, až k jzeru Schartlsee, ze kterého se pro změnu vyklubala vodní nádrž pro umělé zasněžování. Tam skončil pohodový sestup a začalo hodně strmé klesání do obce MittetOlang, kde jsme měli sraz s těmi, co to vzali i dolů lanovkou. Chvilku jsme se hledali, ale nakonec se našli a pak už pohodovou procházkou zpestřenou hrází jezera Olangersee došli až do našeho hotelu Seehof.

Sestup do údolí Fanes

Spojení pěšáků i šlapáků u Drei Zinnen

Druhý den nás autobus odvezl až do sedla Falzarego nad Cortinu d´Ampezzo, odkud nás vyvezla obří kabina na horu Lagazuoi do výšky 2.752 m n.m. Tato hora v sobě doslova ukrývá velký kus válečné historie, neboť přímo na ní a v ní působili Rakouské i Italské pluky a vzájemně se pokoušeli odstřelit, k čemuž byla vyražena i chodba vedoucí ve skále strmě až k samotnému vrcholu. Celé okolí je plné různých zákopů, zbytků opevnění, tunelů a střílen. Vždyť hned naproti je proslulé seskupení hor Tofana, na kterých probíhali také těžké boje, zvláště pak na předskalí zvaném Castelletto. Kolem všech těchto velikánů jsme po prozkoumání štol pelášili dolů a cestu nám zpříjemňoval Zdeněk svým poutavým vyprávěním o první světové válce. Malý potůček nás provázel celou dobu se najednou se stal trochu větším a my ho brodili, přeskakovali a přemosťovali tam a zpět asi 100x, až jsem pomalu začínal věřit, že se to přeskakování někteří i naučí. Došli jsme až k vodopádům Fanes, které se řítí do hlubokánské rokle a dají se fotit z pod převisu z poza vody. No a pak už to byl jen kousek k autobusu, kde nás čekalo pivo a hurá na večeři o 30 chodech :-)

Kaplička s panorama Drei Zinnen

Chata Drei Zinnen Hütte

Třetí den byl absolutní azuro a tak jsme naplánovali výjezd autobusem až k chatě Auronzo do 2.320 m n.m. Zde vrcholilo letošní Giro d´Italia a popravdě řečeno, jsem jim ten poslední kopec ani trochu nezáviděl. My vyskákali z busu a vydali se po krásné okružní cestě přes Col de Mezo na Drei Zinnen plato, kde pramení řeka Rienza. Celou dobu jsme se mohli kochat výhledy na nejproslulejší stěny dolomit - tři vedle sebe stojící věže Drei Zinnen (Tre Cime di Lavaredo), z nichž nejvyšší má 2.999 m n.m. Na oběd jsme si došli na vyhlášenou chatu Drei-Zinnen Hütte. Odpoledne jsme pak vyrazili do štoly a zákopů vrcholu Paternkofel 2.744 m n.m. Hora, která toho z první světové války pamatuje také hodně, zvláště pak působivý příběh nadčasového horolezce a oddaného vojáka Seppa Innerkoflera, který zde tragicky zahynul. Celý okruh jsme dokončili přes chatu Lavaredo umístěnou v překrásném škrapovém poli. Po sjezdu dolů jsme se pak ještě chvíli procházeli kolem jezera Misurina a dokola prohlíželi fotku z dnešního nezapomenutelného dne.

Rozkvetlé louky Karnských Alp

Vidíš to? To bude určitě beruška a má to pěkně v .í.i :-)

Čtvrtý den jsme na chvíli opustili ostré štíty a vyrazili do travnatého pohoří plného květeny Karnských alp, z jehož hřebenu jsou na ty štíty alespoň krásné výhledy. Z města Sexten (sex zde měl ten) jsme vyjeli nahoru na hřeben opět lanovkou a pak skrze tuny borůvek a brusinek pokračovali po hřebenu na vrchol Helm, kterým prochází Rakousko-italská hranice. Pak přišly na řadu fialové krávy Milky a kousek za nimi chata Sillianer, kde jsme si dali zasloužený obídek a pívečko. Následoval úspěšný pokus o dosažení vrcholu Hornischegg 2.550 m n.m. a poklidný sestup zpět k lanovce, která nás zase svezla dolů k busu. Protože nám zbylo ještě trochu času, tak jsme se vydali na ještě jeden výlet k jezeru Pragser Wildsee, které leží pod mohutnými stěnami a kde bylo vojenské sanatorium.

Panátník I. světové války na Monte Piana

Ta má ale dělo :-) z Plzně!!!

Poslední den slibovali skřítkové deštivo, ale naštěstí se hanebné předpovědi nevyplnily a my měli opět krásně. Vyrazili jsme busem znovu na Misurinu, od kud jsme jeli horským taxi na stolovou horu Monte Piana, která byla samotným středem všech bojů během první světové války a dnes je jejím největším přírodním muzeem se stovkou zákopů, štol, chodeb, střílen a objektů. Této hoře se také přezdívá Hora slz nebo Hřbitov Dolomit. Jistě právem, neboť zde během tří válečných let zahynulo na prostoru, který obejdete dokola zhruba za dvě hodiny na 16.000 vojáků, ze 2/3 Rakouské armády. Není snad nutno ani připomínat, že mnohem větší ztráty na lidských životech než děla, granáty, pušky a bajonety měla matka příroda, která horu zasypala 6 metrů vysokou pokrývkou sněhu, mrazy okolo mínus 40°C, lavinami, bouřky a pády kamení. Při prohlídce hory, která je rozdělena na severní a jižní vrchol mohutným zářezem, musí každý pochopit, jaký se zde každý den musel odehrávat masakr. My si vše vklidu a pokoře prošli, prolozili zákopy a u mohutných hmoždířů zavzpomínali, jaké to bylo, když Plzeň byla největší zbrojovkou světa. Den nám zpestřili mladí dobrodruzi, kteří se sjeli na slack-line festival a chodili po tenkých textilních páskách přes hluboké rokle. V pod večer jsme ještě zajeli do místní proslulé sýrárny v Toblachu, která umožňuje návštěvu a výklad o výrobě sýru s ochutnávkou a samozřejmě obchodem pro nákup dobrot. Takže jsme se spolu s večeří opět pořádně přefutrovali, povyprávěli veselé zážitky z natáčení a hurá domů.

Více fotek naleznete zde: FOTO DOLOMITY

Wildspitze, aneb jak jsem ani nevyrazil

Na vrcholu Wildspitze

První víkend v srpnu jsem slíbil Evikovi výpravu na obávanou Wildspitzi v Rakousku. Náhoda tomu chtěla, že jsem nakonec kvůli zdravotním problémům nemohl jet, ale díky Danovi a Bombisovi se celá akce uskutečnila. Po pátečním ranním srazu v Praze vyrazili skrze neuvěřitelně zacpané dálnice do Rakouska až do horské minivesničky Vent, kde přebalili batohy, rozdělili si materiál a pohodovým výletem za hlášek typu "proč zase kopec, já chci k moři" došli asi za tři hodinky kolem lanovky až na chatu Breslauerhütte. Zde je přivítali dobrou večeří (chatařka je ze Slovenska) a moc se neponocovalo a šlo se spát. V sobotu ještě za úsvitu pak vyrazila celá skupina směrem vrcholu. Výstup vede po loukách, kamenech, suti na ledovec, který je po ránu většinou pěkně tvrdý a bez větších trhlin. Po něm se dojde až k obávanému žlabu, o kterém koluje nejedna veselá historka za druhou. Ten se buď za dobrých podmínek leze sólo nahoru nebo se využívá feratty na skalním žebru. Naše skupina využila zkušeně tu ferattu a za chvilku už byla nahoře, Následoval ještě kus po ledovci a finální kamenitý hřebínek až k vrcholovému kříži. Zde se dostavila euforie z dosažení vrcholu, výhledy do kraje, zasloužená svačina a také samozřejmě řada fotek, jak už to tak na vrcholech bývá. Sestup dolů je často těžší než výstup a tady tomu nebylo jinak. Teda vše šlo jako po drátkách, ale jen do té doby, než se naše skupina dostala na inkriminované místo ke žlabu. Následovalo několik pádů, postavení se, opětovných pádů, skoků po hlavě do údolí, ztráta mačky a dokonce i jedno vyhozené rameno, které jako zázrakem zaskočilo zase zpátky do jamky. No prostě show jak má být a prý mám pár jedinců pochválit za správné brzdění cepínem. Dolní ledovec už taky nebyl úplně super, pač to povolilo a díry se začaly hlásit o slovo, ale tentokrát se obešlo bez nějakých záchranných akcí. Na chatě pak proběhla krátká oslava a všichni únavou padli do postelí. Poslední den se už jen seběhlo zpátky k autům, zamávalo se Wildpitzi a hurá domů. Více fotek najdete zde: FOTO WILDPITZE

SILVINI SKIROLL (c)UP JEŠTĚD

Přátelé sportu a běžeckého lyžování zejména. Pro letošek jsme si pro vás připravili žhavou novinku v podobě závodu na kolečkových lyžích Silvini Skiroll (c)up Ještěd - výjezd do nebe, kdy se poslední zářijovou neděli 29.9.2013 na náročné 12 km dlouhé trati vedoucí stále do kopce z Janova Dolu až na samotný vrchol Ještědu můžete poměřit s ostatními závodníky. Poslední kilometr připomíná slavná Alpská sedla a pevně věříme, že přitáhne i sem řadu diváků a závod tak bude mít důstojnou kulisu. Na startu by se měli sejít přední závodníci naší běžecké reprezentace, biatlonu, dálkoví běžci, ale i amatéři a hobíci. Závodí se ve třech kategoriích - hlavní závod klasicky a vedlejší závody bruslením a in-line s holemi. Více o závodu a možnostech přihlášení se dozvíte zde: Silvini Skiroll (c)up Ještěd

Pik Lenina, aneb jak mě to málem zabilo

Pohled na Pik Lenina 7.139 m n.m. z CI

Cestou do Base Campu

Celá akce začala jako vždy na letišti, kde byl sraz v 10. Po druhym pivě a přebalení věci dorazili ostatní, ale stále nám chyběl Vitali. Po pár telefonech jsme ho donutili vyrazit na cestu z domova a poté, co mu uzavřeli gate, jsem musel uprosit zástupce Tureckejch aerolinií, aby na něj ještě počkal. Dostal 10 min a přijel samozřejmě v čase 9:50, takže jsme úspěšně odletěli. V Istanbulu jsme dali pivko a přeletěli do Oshe, kde nás strašně pobavili místní celníci, pač měli na sobě čepice větší než celá letištní plocha. Nás tam čekal Sharik s Mercedesem a odvezl nás na hotel Pekin (pěkně zkurvenej hotel). Nebo teda spíš takhle, hotel super, ale recepce a celkově personál fakt úplně blbej, ale úplně.  Po krátké noci a zaspalé snídani jsem jel s nějakym místním týpkem koupit plynové kartuše na vaření, na oběd jsme zašli ke krásné Sezim, z které jsme si udělali seznam a ona nás za to zcela odbourala nabídkou bezmasých jídel. "Sezam, co máš bez masa?""Kotlet nebo guláš." Pak následovala smutná prohra mě i Vitaliho v páce s místním borcem, kterej hajzl podváděl, návštěva tržiště a večerní šašlik s pivečkem. 

Pestrý výběr na tržišti v Oshi

Jedno se sedel cestou do Base campu

Následujícího dne jsme už přefrčeli přes dvě sedla s dvouma frantikama Čuk a Gek (v deníčku jsem našel poznámku - kokoti) autem až do Base campu do 3.600 m n.m. Poslední kus nás teda vezla maršutka (UAZ), pač to byl samej brod a bahno. Základnu jsme měli hezkou a Vitali strávil svoji první noc ve stanu. Byl zde místní pes pojmenovaný carsky Peter a my večer založili tradici v hraní karet. Údělem prohraného bylo vždy veřejně a s náležitou obřadností sdělit zbytku světa tuto větu: Vary, vary, vary, já jsem kokot starý!!! Do rána napadlo asi 30 cm sněhu, tak jsme přebalili věci, naložili něco místním koňům na záda a upalovali kousek maršutkou pod skálu a pak už po svých čerstvým sněhem a později i vánicí nekonečně dlouhým pochodem až do Campu I. Cestou na nás málem Čuk nebo Gek (nepodařilo se ho rozpoznat) shodil lavinu a Poláci se nám motali pod nohy a ničili nám značky. Jirka (mimochodem by mě zajímalo, kde má foťák) s Vitalim se nám na chvilku i "odbočili z cesty", ale pak se našli a dobro došli. Ve výšce 4.300 m n.m. jsme si postavili v hustém sněžení stany a byli rádi, že máme hned vedle Jurtu, kde můžeme posedět a kde máme teplý čaj a super véču. V noci jsme se pak pod nánosy sněhu udusili ve stanech a každých 30 min jsme museli první půlku noci sklepávat co to šlo. Ráno nás pak čekalo poetické překvapení pocukrované krajiny čerstvým sněhem, vymetená obloha a na nebi kulatý vrah, který už od rána úřadoval v plné síle. Trochu jsme se připálili a pak vyrazili nahoru na Pik Aklimatizačninaja 4.709 m n.m., kde jsme dali oběd a vrátili se zpět do CI. V noci opět dost sněží, tak zkoušíme čůrat do lahve, ať nemusíme ven, ale stala se tragédie, nikdo nepočítal, že to může vzít zpětný chod . . .

Tomáš dře jako černej :-)

Jedna ze zákeřných trhlin v ledopádu

Dalšího dne je opět modro a tak dáváme vynášku do CII, který leží v 5.200 m n.m. Vyšli jsme ale hrozně pozdě a navíc jsme šli jako když hlemýžď chce přespurtovat slimáka. Aby toho nebylo málo, tak jsem si o mačky trochu zakrvácel prst, což mi naše doktorka Hanka rychle a pečlivě ošetřila. Cestou bylo mrtě trhlin a některý z nich teda byly fakt férovka. Kvůli pomalému postupu, těžkým batohům a nelidskému vedru jsme až do CII nedošli a nechali věci zakopané zhruba hodinku od traverzu do tábora už z požadované výšky. Dolů jsme to pak seběhli za hodinku, ale další hodina dole po ledovci do CI byla pochodem smrti, kdy jsme se zpět plazili jak zombie. Následující den jsme nazvali Rest day, takže jsme se váleli, četli, mastili karty, opravovali vybavení a klid jsem překvapivě dodržel i po návštěvě dvou krásných mladých Rusek (teď zpětně to vidim jako pěknou blbost).

Hory nejsou jen kochání, taky někdy dřina

Výstup do CII

Ráno jsme konečně vstali brzo a vyrazili se zbytkem věcí směr CII. Já šel napřed rychleji s Tomášem a ve 14:00 už máme postavené stany. Jo takhle kdyby to šlo vždycky. Po chvíli odpočinku jsem se pak ještě vrátil pro zakopané věci, kdy jsem si na záda hodil mega batoh a na provaz na sedák si připnul ještě mega pytel se zbytkem věcí. Za mnou pak konečně dorazil i zbytek skupiny vedený Danem. Navařili jsme čaj, nějaké jídlo a únavou usnuli jak maliny :-) Noc nestála za moc, kvůli vejšce, hustému sněžení, vichřici a dušení se, jsme se téměř vůbec nevyspali. Sněží navíc neustává, navíc stále fouká fítr, takže i záchod dělá problémy. Nakonec jsme se šli projít kousek vejš nad tábor, asi do 5.650 m n.m. a zase zpět. Venku se pro ten hnus nedá vydržet, ve stanu taky ne, pač je vedro jak v Rusku, do toho bolí hlava, člověk usne na minutu a už se budí, neboť se dusí, no prostě na hovno. A další noc to neni lepší, čumákujem do blba, spát se prostě nedá, navíc furt sype a v 5:20 padá několik hodně velkých lavin, třepe nám to se stany a čekáme, kdy nás nějaká vezme sebou. Do vysílačky se pak ráno dozvídáme, že 160 km odsud bylo velké zemětřesení. No nic, tak taky konečně něco poprvé. Jinak se přes den nic nemění, ve stanu vedro, venku vítr a sněžení, únava jak sviňa a poprvý mě na horách bolí hlava. Že bych v ní něco měl? Jestliže předchozí den a noc stály za hovno, tak ten dnešní stál minimálně za dvojtý . . . ale jinak je tu krásně :D 

Pohled ze sedla na CII

Tábor CII ve výšce 5.200 m n.m.

V 5 ráno vstáváme (pár z nás dokonce i trochu spalo) a jde se na to. Po večerní poradě posíláme Vitaliho dolů, Hanka a Jirka jdou s Danem nahoru na Razdělnaju a zpět, my s Tomášem razíme s plnými batohy do CIII, kde přespíme a další den chceme dát pokus o vrchol. Cítíme se relativně dobře a plni sil i odhodlání to dát. Je modro, ale poměrně velká kosa, kterou umocňuje silný nárazový vítr, který s sebou nese nový sníh. Asi v půlce cesty mě začíná opět bolet palice, ale tak, že mam pocit, že mi ji někdo strčil do svěráku a ještě prošpekoval čínskejma jehličkama. Je mi jasný, že to je vejškovka a že musim okamžitě dolů, ale kvůli Tomášovi chci dojít aspoň na Razdělnaju. Je to hodně prudkej svah, kde jeden krok v hlubokém sněhu znamená tři kroky dolů, navíc vás sráží ostrý vítr, ale výzva je výzva. Nakonec se na vrchol po boji dostáváme, já už notně apatický a tak děláme ve výšce 6.250 m n.m. pár fotek, koukáme na výstupový hřeben, do Tádžikistánu, loučíme se s vrcholem a mažeme dolů. Začínají mi docházet síly, hlava se rozpadá na tisíce malých kousků, dolů to chceme jet po zadku, ale je to tak hluboké, že to nejede a tak každou chvíli padám na zem. Stojí to moc sil a mně se chce umřít. Je to tak snadné, sednout si na batoh, koukat před sebe na tu krásu kolem a za chvilku usnout a už se nevzbudit. Tomáš mě ale motivuje, že je potřeba jít dál. Každej blbej pohyb, zakašlání, škobrtnutí mačkou, prostě všechno mě trhá hlavu na kusy, začínám se motat, vidím rozmazaně a mlhavě, vše slyším z povzdálí.

Na vrcholu Razdělnaji 6.250 m n.m.

Behem výstupu na Razdělnaju

Jsem v prdeli. Vím, že když se okamžitě nedostanu dolů, tak chcípnu jak prašivej pes. Beru si Diluran a dvojtej Ibuprofen (tato kombinace se později šeredně nevyplatí). Nezabíraj. Do CII naštěstí sjíždíme po zadku. Chvilku odpočíváme, pijeme, něco málo i sníme a mažeme rychle opět dolů. Po dvou hodinách si beru další Diluran a Ibáč. Musím dolů. V hlavě mám představu milování s krásnou holkou, co na mě čeká doma a to jediný mě drží nad vodou a nutí po každym pádu znova vstát a pokoušet se sejít dolů. Bludiště trhlin mi moc nejde a tak do jedný kvůli nepovedenym návlekům přes boty skáču téměř po hlavě. Naštěstí jdeme na laně a jsem tak velkej, že jen tak někam nepropadnu. Rychle sjíždíme prudké pasáže mezi trhlinama v ledopádu a mě konečně začíná být trochu líp. Docházíme dokonce Dana s Jirkou a Hankou. Hanka je chudák celá roztřesená. Dozvídáme se, že se s ní prolomil most nad jednou z největších trhlin a šla dolů i s batohem. Kluci ji naštěstí vytáhli. Byla to prý velká paráda, když nad ní dělala rozštěp a cepín zasekávala za hlavu . . . Jsme konečně podstaně níže a já získávám zpět trochu sil, hlava taky bolí tak o 5% méně. Začíná se ale projevovat dvojitá dávka Diluranu a Ibáče, takže mi brní prsty i celý obličej. Do tábora se dokážu doplazit první a ještě se vracím Hance pro batoh. Je dobojováno. Večeře chutná a slavíme Jirkovy narozeniny. Vlastně ještě moje a Hanky. Byl to těžkej den. Bojím se jít spát, jestli se ještě vzbudím. Stále mě všechno brní. 

Loučení se s Pik lenina

Romantická loučka plná svišťů

Ráno jsem se probudil, hlava už nebolela, jen zůstalo nepříjemné brnění. Načůral jsem přesně 1,6 l. Novej rekord. Zabalili jsme věci a vyrazili do Base campu. S Danem jsme našli novou cestu, byla krásná, ale trochu náročnější :-) Pak už jsme se dostali ze země ledu a kamení na rozkvetlé louky plné svišťů a zase bylo veselo. Vitali nás přivítal pivkem a bohatou večeří, takže jsme se přežrali, trochu opili, až jsme se z toho v noci posrali. Dalšího dne jsme se s Leninem rozloučili definitivně, nasedli do maršutky a hajdy domů. Cesta nás nejdříve baví, jedeme terénem a oceňujeme kvality nezničitelného vozu, co žere 40 l na 100 km. Když ale vjedeme na asfaltku, tak nechápeme, proč na nás nečeká normální auto. Začíná jízda smrti. Ten zmrd s tím neumí jezdit a každou zatáčku jezdíme smykem. Navíc jedeme přes sedlo, které má 3.500 m n.m., takže si ty serpentiny asi umíte představit. Ještě že to mělo cestou asi čtyři poruchy, takže jsme vždy na hodinu někde stáli a mohli si odpočinout. Nakonec jsme tu cestu přežili a na hotelu se pohádali těžce o prachy za pokoje. Vše jsme urovnali v super restauraci, kam nás pozval Vitali a dali jsme si hodně dobrot a taky pivek. S těma jsme pokračovali ještě cestou i na hotelu a tak jsme se pak místnímu velkostatkáři představovali jako Karel Čapek, Nedomansky a Depardieu. Další den se nám po třech hodinách podaří přebukovat letenky a zbytek se jen tak proválíme na postelích.

Hledání nové cesty do CI

Poslední den pak věnujeme nákupům, návštěvě místního kopce a jeskyně a taky samozřejmě hodování v restauracích. Takže odlet ve 2 ráno je hodně veselý a dokonce nás chtějí vyhodit z letiště, ale my jsme v tom samozřejmě nevinně a tak nakonec všechno dobře dopadlo a žádné z letadel s námi nespadlo. Mně doma den na to zjistili, že mam rozsáhlou trombozu v noze v žílách a ve svalové tkáni, takže teď můžu maximálně na Mácháč :D

Více fotek naleznete zde: FOTO Pik Lenina