 |
| Celý klášterní komplex v Thikse |
 |
| Řada stup u klášteru v Thikse |
Po úvodním krásném treku jsme si v Lehu odpočinuli, jeden den strávili výletem do krásného a vyhlášeného kláštera v Thikse. Myslel jsem, že mě, jako už zkušeného Budhistu jen tak něco nepřekvapí, ale jedna malá místnůstka zašitá na střeše za knihovnou, kam nesměly ženy, mě intuitivně vtáhla dovnitř. Probíhalo zde takové zvláštní mumlání (čtení modliteb) v uzavřené společnosti. Mohli jsme jít dál. Hned po chvilce mi bylo jasné, že to, co se místností šíří z kadidla, nebude kadidlo, ale tráva. A to tam bubeník poslal mladého ještě přiložit kostku haše, takže se nám kluci mniši za chvilku ztratili v modlitbách a my se nemohli pod vlivem omamných látek smíchy udržet. Zbytek kláštera byl už v pohodě, celý jsme ho prozkoumali a domů se vydali dobrodružně místním busem. Nevím proč, ale holčička, k níž jsem si přisedl, se rozplakala. Ale nejhorší bylo, že už už přestávala, pak se na mě podívala a začala na novo. Tak nevím, kde stvořitel udělal chybu. Pak jsme dokoupili potřebné vybavení na další výlet a řádně se navečeřeli, neb jsme tušili, že přijdou horší časy.
 |
| První výškový tábor v 4.480 m n.m. |
 |
| Cestou do prvního táboru |
Druhý den ráno nás odvezl taxík na místo startu do poslední vesnice Stok. Zde jsme si hodili batohy se vším všudy (oblečení, stany, vařiče, karimatky, spacáky, cepíny, mačky atd.) na záda a pomalu vyrazili směr první výškový tábor. Dostatečná aklimatizace z předchozího treku se projevila, pač jsme šli výrazně rychleji, než psali ve všech příručkách. Cesta se klikatila kaňonem řeky a občas došlo i na brodění. Toho využil Pan Dan k dokonalé očistě svého těla, když to zaposlal do jedné tůně. Samozřejmě i s batohem :-) Naštěstí se mu podařilo hned vylézt, takže spacák zůstal suchý. Zhruba v půlce byl jeden teetent, kde jsme dali oběd a pak už dorazili až do kempu. Ten se jmenuje Monkyarmo a je ve výšce 4.480 m n.m. Zde byl takovej místní kašpar, něco jak já a tak bylo o zábavu postaráno. Zvláště když vytáhl šasopis maxim se 100 top kočičkama. Já si vybral číslo 66 a celý večer jsme se hádali, za kolik mi ji nechá :-) Taky tady měli jednu krásnou fenečku, co měla asi 20 malejch štěňátek, takže jsem se i já podělil o jídlo!!! Neuvěřitelné.
 |
| Aklimatizace před výstupem |
 |
| Druhý výškový tábor v 4.980 m n.m. |
Večer byla strašná kosa, že i mouchy přestaly lítat, ale ráno už to zase šlo. V pohodě jsme nabalili batohy a vyrazili tempem krok sum krom kolem otylých svišťů jak Pavel Horvát do dalšího táboru s názvem BC, tedy base campu ve výšce 4.980 m n.m. U místních správců jsme zakoupili permity (povolení k výstupu) a pak se šli podívat kus do sedla, abychom viděli, co nás ráno čeká a kudy že to vede. Vyšli jsme asi do 5.150 m n.m. a nikomu se nechtělo věřit, že se ráno má jít ještě o tisíc metrů výše. Večer jsme trávili vařením a kecáním, následně pak zahříváním, neboť kosa už byla tak velká, že z toho i přestal téct potok.
 |
| Poslední část vrcholového hřebene |
 |
| Začátek výstupu, vrchol je v pozadí |
Někdo chodí nahoru jak debil už v jednu ráno, celé po tmě a ve strašné kose, jiný si zase zkušeně pospí, takže my jsme vycházeli v pět ráno. Do sedla nám teda byla taky tak trochu kosa, ale pak přišlo sluníčko a hned bylo veseleji. Počáteční stezka se proměnila v hnusnou kamennou morénu, po které se asi hodinu šlo až k ledovci. Ten je relativně bezpečný, takže se chodí bez lana i bez maček, ale můžu vám říct, že takový zvuky, co vydával od praskání, jsem snad ještě nikdy neslyšel. Pak jsme dali sváču a přišlo to nejhorší. Nekonečné suťovisko rozsypaného čaje v západní stěně, kterou se člověk drápe do tři čtvrtě kopce na hřeben. No popravdě to zase tak strašný nebylo, ale že bych to musel vidět dvakrát . . . Nahoře na hřebenu už začal být vzduch pěkně řídký, že jsem si skoro musel přestat zpívat. Zde už to ubývalo rychleji, také to bylo trochu techničtější a začínaly se klubat krásné výhledy. Ty vygradovaly ještě víc na samotném vrcholu v 6.153 m n.m. Sněhovo-ledový kužel se spoustou modlitebních praporků byl sladkou odměnou na závěr. Bezvětří, sluníčko, teplíčko, výhledy na K2, GI a GII, taky na celej Ladakha Zanskar, do Tibetu, no prostě paráda, jak má být. Postupně jsme se s úsměvem sešli nahoře všichni. Sestup šel docela rychle, ale každým krokem byla znát únava a tak to ke konci už byl pěknej opruz. Po příchodu do BC jsme dali oslavné pivko, pak zabalili stany a sešli do jedničky do 4.480, aby byla menší výška a taky trochu tepleji. Nechali jsme si udělat polívku a pak usli jak dřeva.
 |
| Praporky namísto vrcholového kříže |
 |
| Pan Opičák na vrcholu Stok Kangri 6.153 m n.m. |
Ráno nás probudila sněhová vánice, takže to zase byla klika jako blázen, že nám to počasí na vrchol takhle krásně vyšlo. Zabalili jsme a sešli dolů do vesnice, tenokráte bez koupání. Chvilku zabralo shánění taxika a pak už jsme jeli na oslavnou večeři.
 |
| Poněkud drsnější část cesty |
 |
| Nejvyšší motorizované sedlo světa |
Další den jsme proflákali na nákupech suvenýrů, zajišťováním dalších akcích a také pitím a jezením. Vyrazili jsme totiž do nejvyššího motorizovaného sedla na světě Khardong La, kde se autem šplháte po neuvěřitelné silnici, teda spíše tankodromové cestě až do výšky 5.602. Samozřejmě nechybí spousta cedulí o tomto unikátu a také malá boudička s nápisem Nejvýše položená kafírna na světě. Kdo nezažije, neuvěří. A dolů to samé. Ještě že nás tam čekalo nové údolí s řekou Nubra, které je už hraniční s Tibetem (Čínou). Dole v údolí stojí starý budhistický klášter s nevětší místní sochou Budhy, která ční nad údolím jak Ježíš nad Riem. My si odpoledne rozhodli zpříjemnit jízdou na velbloudech po místních dunách. Očekávala se velká atrakce a ona opravdu přišla. Normálně nasedáme na velbloudy a najednou se ten Tomášův rozhodl, že nikoho nepoveze a tak začalo pravé velbloudí rodeo. Házel s ním asi desetkrát do vzduchu, než ho ze sebe setřepal a pak vzal roha 200 m do nejbližšího křoví. No my se mohli uchechtat smíchy. Jenže já jako poslední na něm ještě neseděl a tak jsem najednou dostal strach. Zvlášť, když ten můj prskal a plival na všechny strany strašnej zelenej hnus. No nakonec jsem také vyjel, udělali s náma kolečko kolem dun a hurá dolů. Ten můj blbec furt shromažďoval sliny v hubě tak, že to vypadalo, že mu ta huba musí prasknout a my se jen sázeli, kdo že tu dávku pětikilovýho slizu schytá. Naštěstí nikdo z nás, ale s velbloudy jsem asi na chvíli skončil. Spali jsme v rádobyluxusním hotelu, kde nám poprvé za celou dobu vůbec nerozuměli. Další den jsme se opět projeli autem přes ono nejvyšší sedlo a šťastni, že jsme to vše přežili si zašli na dobrotu v nově objevené restauraci.
 |
| Socha Budhy v údolí Nubra |
 |
| Začátek velké show na velbloudech |
Hned na to jsme totiž vyrazili na další obdobný a řádně vypečený výlet k jezeru Pangoglake, tentokráte přes 3. nejvyšší motorizované sedlo Chang La ve výšce 5.390 m n.m. Po nějakých pěti až šesti hodinách jsme dorazili k onomu jezeru, které z jedné třetiny leží v Ladakhu a ze dvou třetin už v Tibetu. Podle výstavby se zde snaží nastartovat cestovní ruch a vytvořit rekreační areál. Zatím začali výstavbou záchodků, kdy jsme jich připravených k použití nalezli zhruba 200 kusů. Každopádně nic jiného kromě strašné kosy zde už nebylo a tak jsme našli ubytování u místních hodných lidí, nechali si udělat večeři a hráli hry. Druhý den jsme po snídani zase naskočili do auta a mazali zpátky do Lehu. Cestu nám zpříjemňovaly snad jen cedule, které varovaly před nebezpečím a musel je vymýšlet nějaký místní poeta. Například nejvíce se nám líbily tyto dvě: It is not runway, it is highway nebo After whisky, drive risky!
 |
| Výhledy do Tibetu |
 |
| Záchodky u Pangoglake |
Poslední den v lehu jsme pak opět věnovali nákupu suvenýrů a hlavně jsme vyrazili na motorky. Teda já s Alešem. Nikdy jsem to neřídil, tak jsem dostal krátkou instruktáž, na kartičku pojišťovny (předstíral jsem, že je to řidičák) si půjčil luxusní mašinu a po odjetí jednoho kola na parkovišti jsme vyrazili rovnou do provozu, připomínám, že do protisměru, neboť v Indii se jezdí vlevo. No bylo to fakt hustý a hned třetí křižovatka kruháč spojenej s normální křižovatkou, ale dal jsem to a za chvíli už tam šla i trojka a padnul první předjetej náklaďák. Dojeli jsme do dalšího údolí, kde byl krásnej novej klášter ve výstavbě, trochu se pokochali a pak se vrátili zpátky na rozlučkovou večeři.
 |
| Lotosový palác v Delhi |
 |
| Kariéra motorkáře úspěšně započata |
Ráno v šest už jsme museli být na letišti, neboť nám to kolem půl osmé letělo dom. Přeletěli jsme do Delhi, kde jsme si uschovali batohy a taxikem vyrazili za památkama. Hned první byla nějaká rozbořenina po muslimech s názvem Qutab Minar (obrovskej minaret), která mě málem zabila. Na druhou akci jsme vyrazili rikšou a to byl teprve v té místní dopravě nářez. Jednalo se o novostavbu Lotosového paláce. Celkem luxusní stavba. Jenže bylo strašné vedro, únava z cestování, navíc prostě Indie a Delhi, tak jsme se dekovali na metro, které nás mile překvapilo a pak zašli na kuřátko a hranolkama k jedné nejmenované společnosti. To víte, jistota je jistota. Následně byl návrh jít na kafe, ale do cesty nám vlezla hospoda se šťastnou hodinou a tak bylo rozhodnuto. Objednávali jsme jedno pivo za druhým, k tomu vždy donesly nějaké zdarma, no prostě ideálně strávený čas v Delhi. Let domů jsme víceméně prospali a tak celá výprava dopadla více než dobře a už se zase někam těším. Vždyť už jsem tak dlouho nikde nebyl . . .
