Korsika GR20, aneb jak se klima mění

Začátek GR20

V Jurském parku

Jako již tradičně mám prvních 14 dní v září vyhrazen čas pro tradiční Korsiku a přechod slavné GR20. Přesunuli jsme se na ni autobusem a lodí. První odpoledne jsme již strávili v moři, ale překvapivě ne za slunce, ale opakovaných a stále se vracejících silných bouřek.

I.den-9 km-nahoru 350 m-Calasina-Berg. de Ballone

Autobus nás popovezl do hor a pak jsme šlapali všichni vzhůru na naší první chatu. Hned po příchodu začalo lít a tak jsme byli donuceni zalézt do stanů a v pracovní době si zdřímnout. Večer jsme pak zahájili tradiční večerní vinné hody u chataře.


II. den-14 km (21 km)-nahoru 650 m (1000 m)-dolů 600 m-Berg. de Balone-Ref. Ciuttulu di i Mori-Bivaque de Randula

Na jednom ze hřebenů

Big Tent u dědka

Ráno konečně přestalo pršet a tak jsme vyrazili na páteřní trasu GR20 a po ní si dali první řádný kopec nahoru do sedla, kde bohužel přišla zima a vítr a tak jsme místo nocování na zdejší chatě a výstupu na Paglia Orba raději vyrazili dolů do Jurského parku na tůně a letité masivní borovice. Nocleh jsme nakonec nalezli v novém kempu s luxusní přepravkovou sprchou, koupelí v tůni a petangem. Nemohlo tomu samozřejmě chybět víno a také se jistě na denním programu zabydlely karty. Se svými skrytými hláškami nás začal udivovat Ondra ("Tati, ještě máme na 3 rundy!").

III. den-18 km (39 km)-nahoru 600 m (1600 m)-dolů 600 m-Bivaque de Randula-Ref. de Dědula

Od rána nás opět přivítal nepříjemný déšť s větrem a ne a ne přestat. Došli jsme proto rychle do sedla Col de Verghio k hotelu a počkali na autobus, abychom doplnili zásoby. Odpoledne se situace ještě zhoršila a k silnému větru se přidal ještě silnější déšť, takže firma Gore mohla jít velmi rychle do kelu a já byl mokrej jak plyšovej medvídek, když spadne do vody od nádobí. byly chvíle, kdy mě to fakt nebavilo. Furt a furt lilo, navíc díky větru skoro vodorovně a začala být i kosa. Zhruba půl hodinky od naší plánované chaty jsem se dozvěděl, že na ní už není místo a proto bude lepší zůstat u místního děduli. Super chlapík. Velmi sličné návštěvnice z Francie mi pomohli s překladem a za chvilku už jsme okupovali dva obrovské stany pro 12 lidí. Hurá. Postupně docházeli všichni úplně durch a hráli jsme hru, kdo najde na sobě alespoň flíček suchý. Večer jsme pak vyhlásili s Danem preventivní protidepresní léčbu a systémem přídělů: nemáš víno - nedostaneš čaj, nás postupně zlikvidoval všechny.

IV. den-0 km (39 km)-Bivaque de Dědula

Společný oběd v jednom ze sedel

Na vrcholu Monte di Oro

Tak jako déšt si říct nedal, blbec, a tak jsme se rozhodli pro setrvání ještě jednu noc a den v pracně vydobytých pozicích. V noci u nás byl nezvaný host - liška bystrouška a odnesla mi tašku s jídlem (2x klobásky a povidlové buchty). Kráva. Zkoušel jsem ji doběhnout či ráno vystopovat, ale nedala se. Byla totiž asi mazaná. Každopádně s těma buchtama mě fakt dost nasrala. Celý den jsme tedy strávili hledáním lišky s buchtama, poleháváním, sušením věcí a hraním her. Večer jsme pak zašli k chatařovi na místní jídlo o třech chodech a spoustě dobrého vína.

V. den-IV. den-10 km (49 km)-nahoru 850 m (2450 m)-dolů 700 m (1700 m)-Ref. de Dědula-Ref. de Petra Piana

Konečně vyšlo sluníčko a tak jsme zase ťapali, tentokráte na nejvyšší bod GR20 Breche de Capitello 2225 m n.m. Byl to nahoru docela nářez, ale díky odpočatosti to všichni vyběhli rychle a nahoře jsme se mohli bavit krmením ptáků jarabáků. Následovala myší díra, kam se někteří skoro nevešli a pseudořetězy, na které navazuje rozeklaný hřeben Ostrého Roháče. Pak už nás čekal jen jeden kopec a mazali jsme dolů na chatu, kde jsme uzmuli poslední volná místa na stany a mohlo se odpočívat u vínka a karet.

VI. den-24 km (69 km)-nahoru 1050 m (3500 m)-dolů 1950 m (3650 m)-Ref. de Petra Piana-Vizzavona

Jó kozy, to je ráj

Dosažení společného vrcholu

Vstávali jsme tentokráte brzo, neb nás čekal dlouhý den v podobě spojení dvou etap dohromady, abychom dohnali ztrátu z deštivého dne a mohli se tak večer potkat s autobusem. Čekal nás nejprve dlouhý hřeben s několika vrcholy, sestup do údolá a následný dlouhatánský výšlap do sedla. Zde jsme něco pojedli a popili a tři nejméně unavení (Hanka, Martin a Petr) se mnou vyrazili nahoru na Monte di Oro. Zbytek už započal s Danem sestup do kaskád Angles, kde se pak koupali, než jsme je doběhli. My si trochu zalezli, potkali cyklisty a měli asi i dvě minutky na pokochání se z vrcholu krásnými výhledy. Sestup byl už pak opravdu urputný a tak bufet těsně před koncem vzal za své. Vyprahlost těla jak chrobáka na poušti zahasilo pivko, žaludek zcvrklej do velikosti hrášku pak nastartovali pravé nefalšované slané hranolky. Tím zbyl dostatek sil na cestu k busu a přejezd do kempu, kde jsme večer zašli na pizzu. Dozvěděli jsme se také smutnou zprávu, že Igor s Jitkou s námi dál nemohou pokračovat a musí odjet naléhavě domů.

VII. den-15 km (84 km)-nahoru 850 m (4350 m)-dolů 200 m (3850 m)-Vizzavona-Ref. de Capannelle

Po noci, kdy kolem nás bylo slyšet neustálé halekání místních psů, jako když jim kráva šlápne na kule, jsme opět vyrazili s plnou polní na trasu. Nejprve jsme vylezli nahoru do sedla, kde byl pohodový obídek a pak už jsme mazali traverzem směr chata. Problém nám udělalo jen potkání koně, což se stalo pro některé skoro stopkou v další cestě. Přitom nás ten chudák vidí 3x větší :D Večer u chaty byla spousta času a tak jsme opět mastili karty, co to dá. K tomu nám přišla vhod výborná večeře zakáplá nekonečnou karafou vína, takže mladej Ondra vyfasoval přezdívku poblión :D

VIII. den-16 km (100 km)-nahoru 1050 m (5400 m)-dolů 650 m (4500 m)-Ref. de Capannelle-Ref. de Prati

Na vrcholu Monte Includine

Opalovačka v řece

Opět sluníčko a tak jsme celé dopoledne ťapali krásnými lesy po pohodové pěšince až do sedla, kde by bufet s mega sendviči a my se tak mohli řádně naládovat. Odpoledne nás čekal už jen dlouhatánský výšlap zpět na hřeben a následná pohodička k chatě mezi dvěma bouřkama, které nás po postavení stanů asi na 3 hodiny uvěznili v chatě. Inu nelenili jsme a započali opět hodovat. Nevím proč, ale lidi z okolních stolů k nám sami od sebe začali nosit jídlo co nedojedli. No asi už jsme nevypadali nejlépe :D

IX. den-11 km (111 km)-nahoru 650 m (6050 m)-dolů 700 m (5200 m)-Ref de Prati-Ref. d´Usciolu

Ráno jsme si přivstali na východ slunce z moře a pak utíkali dosáhnou společného vrcholu na Punta della Cappella 2041 m n.m. Poté jsme si užili pořádně pravých koz. Byly různých velikostí, tvarů i barev a hlavně se na ně dalo libovolně sahat i se s nimi dle libosti fotit. Jen občas zamečely. Polední pauza byla krátká, neboť nervózní mamka opět strhla všechny ostatní a tak jsme museli opět mazat nahoru do kopce. Nakonec se vyplatilo, neboť po příchodu na chatu nám opět zapršelo. Tak jsme museli opět propadnout vínu a karbanu, dokonce i s místním chatařem, který nám jako již tradičně naléval kořalku přímo do chřtánu. Také proběhl obchod o výměně Hanky za dva koně.

X. den-16 km (127 km)-nahoru 800 m (6850 m)-dolů 1040 m (6240 m)-Ref. d´Usciolu-Ref. d´Asinao

Konec v sedle Coll de Bavella

Bavella - mohutné věže

Od rána bylo už zase sluníčko a tak jsme si trochu užili na hřebenu, kdy jsem si chvílema připadal už jako postřelenej kamzík. Pak jsme sešli na romantické loučky s potoky a přesunuli se až k té největší, kde je nový most a krásné tůně na koupání. Prostě místo jako zrozené pro obědovou pauzu. Mamka nám ji teda zase trochu zmenšila, ale i tak to stálo za to. Odpoledne nás čekal dlouhý výstup na Monte Includine 2.157 m n.m. a pak nekonečný a hustý sestup na chatu. Zde proběhl večírek z řady snů, na kterém nechyběl Létající Čestmír a erotické scény Dády Patrasové, o hře na schovku ani nemluvě . . .

XI. den-10 km (137 km)-nahoru 600 m (7250 m)-dolů 550 m (6790 m)-Ref. d´Asinao-Col de Bavella

Poslední den byl opět krásný, ale trochu víc než jen hodně větrný. Sešli jsme nejprve do údolí a pak už mazali nahoru na poslední kopec mezi mohutné věže v sedle Bavella. Zde jsme si to užili i s řetízky a trochou lezení. Sestup k soše Madony v sedle byl sice strašně dlouhý, ale zase triumfální a tak jsme si hned všichni po příjezdu autobusu otevřeli pivko. Zajeli dolů do Zonzy na oběd, nakoupili zásoby na večer do kempu, kde následovala deratizace a řádný závěrečný večírek. Ten narušilo jen obvyklé pršení, Ondrovo mohutné šlapání na kole a drzá liška, která přišla mezi nás a kousla Hanku do nohy, následně pak ještě Mamku v noci ve stanu do ruky.

Valí se na nás další bouřka

Bonifacio - perla Korsiky

Další den jsme přejeli do Bonifacia, které je vystavěno na mohutném vápencovém útesu. Nejprve byla v plánu projížďka na lodičkách, která byla naštěstí kratší, neboť moře bouřilo tak, že si z naší lodičky udělalo hračku a už už to vypadalo, že mnozí z nás budou krmit rybičky. Pak jsme zašli do starého města a na oběd. Odpoledne jsme se přesunuli do Solenzary na pláž, kterou teda hlavně na začátku bičovala mohutná bouřka a vichr jak v horách, což ale přineslo mohutné vlny, v kterých jsme asi dvě hodiny všichni blbli jako malé děti. Dokonce po vodě připlavalo prkno, už se nikdo nedržel a tak jsme měli další hračku. Večer se pak rozpoutal neřízený závěrečný večírek přímo na pláži u táborového ohně za zvuků kytary až do dlouhého rána.

Poslední den jsme ještě prožili prohlídkou Bastie a pak už jsme se nalodili na trajekt a vyrazili domů. Letošní Korsika byla sice divoká na počasí, ale alespoň byla něčím jiná a stále se mi na ni líbí více a více. Tak zase za rok či za dva?

Více fotek najdete zde:  foto Mára

                                     foto Martin H.

Mt. Blanc, aneb jak jsme zásobovali chatu

Vrchol Breithornu

Na západním vrcholu Breithornu

Poslední moje letošní výprava do Alp byla s kamarády Vitalim a Andrejem. Nejprve jsme se přesunuli do mé oblíbené destinace Randa-Zermatt, kde jsme se ubytovali hned vedle golfu, abychom nasáli tu správnou atmosféru. Druhý den jsme hned ráno vyrazili na aklimatizaci lanovkou na Klein Matternhorn a následně už po svých na Breithorn. Na prvním vrcholu docela fučelo, tak jsme se raději přesunuli po hřebínku na centrální, kde jsme byli sami a mohli započít hostinu. naším cílem bylo totiž zůstat nahoře co nejdéle a tak kluci pro vyplnění času nahoru vytáhli dvě plné tašky jídla se vším možným. no můžu odpřísáhnout, že takto jsem se na vrcholu ještě nepřejed. No a když už jsme byli jak tři koule, tak jsme se skulili dolů zpět na lanovku na prohlídku Zermattu. Po večeři jsme pak vyrazili na golfové hřiště a myslím, že se zde započala moje nová velká kariéra!!! Minimálně teda v hledání míčků v oblastech, kde se již neseká . . .

S Mt. Blancem v zádech

Lezení na skalkách v Chamonix

Následující den jsme přejeli do Francie do Šamonic (Chamonix). Cestou kluci koupili zhruba 40 kg výborných meruněk, takže jsme na hranicích málem platili clo jako pojízdná zelenina :D Odpoledne jsme pak zašli na místní vyhlášenou tržnici a hlavně na skalky trochu si zalézt. Pro kluky to byla úplná premiéra a tak se ze začátku trochu rozkoukávali, ale pak už jim to šlo úplně samo. Do teď se smějeme těm hláškám: "a teď mam dělat co?" a "já nejdu dolů, já tu chci zůstat!" Večer jsme se pak vydali do města na prohlídku a já za Plizim a Adélkou na pivko a do Poco Loco baru na pořádnýho burgra.

Ostrý hřebínek od lanovky na Midi

Východ slunce těsně pod vrcholem

V neděli jsme trochu zaspali a málem nestihli snídani :D Pak už jsme vyrazili na lanovku a vyjeli s ní až nahoru na Aguide de Midi do 3.842 m n.m. Zde jsme se chvíli pokochali a pak po ostrém hřebenu sestoupili dolů na ledovec a za chvilku došli na chatu Cosmiques ve výšce 3.613 m n.m. Zde jsme se ubytovali a věnovali se zejména opalování, regeneraci, hraní karet a jídlu. A to opravdu doslova. Kluci nějak špatně pochopili, že tam nebude jídlo a tak sebou přinesli zhruba 20 kg potravin. A to prosím né žádný aušus, ale samé dobroty. Takže po té, co jsme se totálně přežrali k prasknutí a s námi i okolní lidé a ptáci, tak jsme ještě 15 kg prodali chatařovi jako zásoby na zimu.

V obávané stěně Mauditu

Pohoda na vrcholu Mt. Blancu 4.810 m n.m.

Pondělní den D začal už v jednu ráno budíčkem a snídaní, abychom mohli ve dvě ráno vyrazit směrem k vrcholu. Bylo docela teplo, ledovec byl měkký, před námi kopec plný čelovek a tak jsme je vzorně následovali. Na Mt. Tacul jsme vyběhli poměrně rychle, přeskákali cestou několik trhlin a podešli pár nebezpečných seráků velkých jak nákladní lodi. Na Mt. Maudit už nám to trvalo trochu déle, neboť nás čekala jedna nepěkná odtrhovka a v závěru ještě dvě délky lezení v ledu, které bylo potřeba odjistit. Pak už jsme přeskákali jen pár trhlin a za východu slunce zdolali posledních závěrečný hank na vrchol. Ten jsme si hezky užili a po svačině a fotkách se vydali na cestu zpět. Na slunci mi teploměr ve čtyřech tisících ukazoval +36°C, no prostě vedro jak sviňa svinutá, ledovec roztopenej, trhliny otevřené, seraky nakloněné, naše nožičky unavené, ale šlapali jsme vzorně dál. Nakonec se nám podařilo před třetí odpoledne dobojovat zpět na lanovku na Midi a spokojeně sjet dolů. Zde nás pak čekala regenerace, pívečko a super večeře v luxusní restauraci na oslavu vítězství. Měli jsme asi osm chodů, něco z toho byly opravdové delikatesy. Samozřejmě nechyběla ani ochutnávka vín a tak jsme se brzy dostali do velmi dobré nálady a bavili se párečkem od vedlejšího stolu. Slečna si vzala šaty bez ramínek, co je maj držet prsa, ale pač žádný neměla, tak jí ty šaty furt padaly. Pak taky neustále někomu sms-kovala pod stolem, neměla prstýnek a byla bez zájmu a odtažitá, zatímco on vypadal jako Banderas, měl prsten a snažil se jí okatě balit a byl nervózní z každé nové sms. Ovšem oba pili víno a po několika skleničkách začala být přívětivá a poddajná. Bohužel ten blbec prováhal správnou chvíli a tak po několika dalších skleničkách začala být unavená a ospalá. Kde nakonec usla nevíme, ale rozhodně víme, že jemu ten večer nedala :D

Aquide de Midi

Na Mt.Tacul s Mauditem v zádech

Poslední den jsme už jen zabalili, nakoupili suvenýry a vyrazili na dlouhou cestu domů. Tu nám cestou zpříjemnila zastávka v Sinsheimu, kde je obrovské muzeum letectva, války a aut, které rozhodně stojí za zastávku. Poslední akce letošního léta tedy skončila také úspěšně a já už se pomalu těším na příští rok. Letos se mi podařilo vylézt během měsíce a půl 32 čtyřtisícových vrcholů a jednen těsně menší.

Více fotografií naleznete zde: FOTOGRAFIE

Ortler, aneb jak si čuníci chrochtali

To jako, že tam nahoru jo?

Přidat popisek

Další zájezd CK Adventura mě zavál do Itálie na krásný kopec s názvem Ortler, mimo jiné naší bývalou nejvyšší horu. Ráno jsem si převzal již dobře známé klienty ve vesničce Prad a místním busem jsme přejeli do obce Sulden. Ano, do toho známého střediska a rodiště Reinholda Messnera. Zde jsme se moc neohřáli a lanovkou přejeli na chatu Milano, kde jsme první noc nocovali. Po chvilce odpočinku se vyrazilo na aklimatizaci a procvičit lezení v ledu a další podobné důležité blbinky. Odpoledne jsme se pak věnovali všem tématům, co jen to jde, zejména pak samozřejmě ženám, takže jsme si čvachtali rypáčkama jak čuníci, když baštěj. Pak už byla večeře a spánek. Já se teda musel obětovat a s místní poměrně sympatickou chatařkou Marií řešit otázku života na horské chatě se všemi specifiky od jídla, praní, dojíždění až po nepravidelný sex s náhodně vybranými horskými vůdci . . .

Brodění řeky

Nácvik lezení v ledu

No nic, moc jsem se sice nevyspal, ale s láskou připravená snídaně mě postavila na nohy. Sešli jsme kus dolů a následně započali brodit rozvodněný potok. Čagy našel cestu a půlka z nás přes ní přeskákala na druhou stranu. Druhá půlka bohužel ne a tak jsme měli hodinu a půl času na regeneraci navíc. Také došlo k jedné smutné události, kdy si Šárka v kamenné suti vyhodila koleno, takže pro ni celá akce skončila putováním nákladní lanovkou dolů do nemocnice. My postupně přešli přes tři chatu až na tu naší poslední Payer Hütte. Zde jsme se bohužel dozvěděli, že nemáme ubytko a paní domácí (Gertruda) nás prach sprostě vyhodila. No smlouvali jsme co to jde, ale nic nezabíralo. Ani hláška, že je hezká. No a to ona fakt není. Za to má tři krásný dcery s neuvěřitelně krásným poprsím. Ale ani tady jsme kupodivu neuspěli. Následovalo dohadování, zda na to kácíme či zda riskneme spaní namačkání na sebe jako tučňáci v mrazivé botárně se 70 páry smradlavých pohor. Místo pro spaní si první vybral Láďa svým výrokem: "U mě si nikdo v tunelu nezajezdí!!" Pak nakonec paní domácí přeci jen nevydržela, lehce zjihla a dala všem postele. Je fakt, že mě a Čagymu až o půl 11, za to v luxusním šmajchlkabinetu přímo pod střechou. Naštěstí ani jeden z nás není tunelový typ a tak jsme šli hned spát.

Během sestupu na ledovci

Vrcholové foto

Ráno ve 4 už vstáváme na snídaní a za tmy jdeme nahoru. Čelovky nám svítí na cestu a poměrně rychle překonáváme všechna těžká místa na skále. Možná je ta tma výhodou, jinak by každý chtěl fotit a ještě by se půlka lidí bála. Ferrata byla v pohodě, fixem přejištěná skála také a tak nás mohl zastavit snad už je led pod bivakem. Ani to se nestalo a tak jsme krátce po osmé už dosáhli vrcholu. Luxus. Dolů to šlo už skoro po másle a tak jsme celkem brzy dorazili na chatu Tabaretta. Zde jsme tak trochu započali slavit ten rekord a tak se nám z toho stal opět takový zábavný a divoký večer.

Na obávané těžké ferratě

Lavina v severní stěně Ortleru

Poslední den se Michal rozhodl, že chce zkusit onu slavnou ferratu severní stěnou. Inu šli jsme do toho s ním. Všechno v pohodě, ale to jedno místo, je tam fakt navíc. No teda spíše tam není nic navíc, takže jsme si tam pěkně poseděli, pokecali a odměnou nám byla nádherná lavina kousek od nás. Pak už jsme to dolezli až na vrch, seběhli dolů a mohli se v Suldenu věnovat místním slavnostem. Popíjeli jsme pivka a pozorovali zdejší dorůstající a v některých místech slibně se vyvíjející omladinu, až z toho Láďa zase hlásil jednu perlu za druhou, jako například, že: "tak tady by to na krajíček už šlo" a podobně. Ze spárů všech těch stále krásnějších žen (slunce a piva) vysvobodil autobus a studená voda v řece, kde jsme se koupali. Z nemocnice jsme ještě vyzvedli Šárku s berlema a pak už hurá domů.

Více fotek najdete zde: fotogalerie

Noc na střeše Alp, aneb jak holky neznaly polohu 68

To jsou ale kopečky

Není trhlina jako trhlina

Další akce pro CK Adventura pro mě začala tradičním vyzvednutím mé maličkosti v kempu v Randě a následně přejetím do Täsche, kde jsme rozdali matroš a nasnídali se. Následně se celý hvězdný team vedený mnou, Předsedou a Míšou, odebral do Zermattu na druhou snídani. Cestu zubačkou na Gornergrat jsme si pak zkrátili pitím vína na počest Míšových narozenin. Japonci tak trochu nevěřili. Pak si dal Míša na Rotenboden další snídani a šli jsme směr ledovec Grosses Monte Rossa Gletcher. Zde jsme chvilku chytali bronz po dobu Míšového svačení a pak už kličkovali mezi trhlinami jak kamzíci. U následného výšvihu nahoru na chatu Monte Rosa jsme všichni funěli jak prase, když kouří doutník. Odpoledne se skupina rozdělila na dvě zájmové sféry. Spací, kde byla většina a diskusní, kde jsem byl já a holky. Na přetřes přišla poloha 68, kterou ani jedna z dam neznala a tak došlo nakonec i na ukázky. Jediné, co může takovou základní neznalost omluvit, je velmi nízký věk obou klientek. Naštěstí jsme se dostali až k večeři a pak se obě skupiny spojili a společně prospali celou noc.

Těsně pod vrcholem

Cestou nahoru na Signalkuppe

Druhý den nás čekal pochod smrti. Z 2.830 m n.m. jsme museli nejprve přes morénu a následně přes dlouhatáncký a pekelně rozpraskaný ledovec jak moje záda, který se prokličkovává skrze řadu trhlin větších Obr Koloděj, až nahoru na Signalkuppe do 4.554 m n.m., kde se nachází nejvýše položená chata v Evropě - Margaritta Hütte. Ne nadarmo se ji přezdívá krabice na bolení hlavy nebo nejvyšší telefonní budka či free wifi zóna. Kupodivu nikomu z nás špatně nebylo a tak jsme prožili poklidné odpoledne a po večeři si vychutnávali nádherný západ slunce nad celou Evropou.

Hřebínek na Parotspitze

Východ slunce ze Zumsteinspitze

Noc byla klidná, ale prý se moc nespalo. Každopádně jsme vstali na východ slunce, posnídali a pak už mazali dolů s kopce na další kopec :D a to na Zumsteinspitze do 4.563 m n.m. Jelikož se to všem líbilo, tak jsme pokračovali dál na Parotspitzi. Cestu nám zpříjemnilo jedno lezení seráku a pak uctihodný skok plavmo jedné klientky k mým nohám na vzdálenost zhruba třicet metrů. Samotný vrcholový hřebínek byl pěkně ostrý zhruba jak žiletka po třech nocích strávených uprostřed pyramidy. Nakonec počasí ještě drželo a tak jsme hlavně kvůli Ludvíkovi vylezli ještě na Ludwigshöhe, čímž jsme dali tento den již čtvrtou čtyřtisícovku. Dolů nám to šlo jako po másle, i když nechápu, že se ty sněhové mostíky pod námi neprolomily. Odpoledne přišla slíbená bouřka s nečasem, načež jsme reagovali popíjením na chatě a hraním hazardních her typu Sere bere a Mezi kozy. Večeře byla nakonec ještě mnohem více ostrá než ten dopolední hřebínek a tak nám museli Míšu pokropit živou vodou a po dobu třiceti minut ho ovívat, aby se nám nevypařil. Následná oslava se zvrtla ve one man show v podání Míši a jeho legendárních větných spojení: "Du bist mein numero uno!"

Záveřečné defilé

Ludwigshöhe s Lisklamem v pozadí

Poslední den už jsme pak jen seběhli na ledovec za přítomnosti místního druhu rysa Kočky morénovité. Následovalo přeskákání trhlin, vylovení odhozeného materiálu z ledovce (Míša se přeměnil z guida na sběrače) a pak už jen úmorný traverz nahoru na zubačku, ke které nás popohnala velmi rychlá bouřka a bylo to jen tak tak. Dole v Zermattu jsme se najedli u dědka, který hrál jednu velkou komédii jako obvykle a celou akci jsme pak zakončili koupelí dole v Schalisee.

Více fotek najdete zde: fotogalerie

Blue Virgins III

Závěr Hohlaubgratu na Allalinhorn

Východ slunce z Nadlhornu

Slavné tažení naší tajemstvím opředené výpravy pod názvem Blue Virgins pokračovalo i letos, kdy za mnou Ivo dorazil do mého letního sídla v Randě. Na druhý den byly hlášeny na odpoledne bouřky a tak jsme jako aklimatizaci zvolili krásný hřebínek Hohlaubgrat na Allalinhorn do 4.027 m n.m. Ráno v šest jsme se vydali do Saas Fee, abychom si v sedm pomohli nahoru lanovkou a následně i kousek metrem do mezistanice, kde jsme vystoupili ze zastávky do tunelu a za námi se nenávratně zavřely dveře. Po projití tunelu už jsme byli veselejší, sutí se promotali dolů na ledovec, ten přeběhli jako za mlada a začali stoupat nahoru na hřeben. Toho jsme po chvíli dosáhli a následovalo několik firnových výšvihů s krásnými výhledy na obě strany. Pak už přišlo na řadu lehké lezení o dvou délkách na samotný vrchol. Před námi byla fronta a tak jsme to oblezli trochu zprava, čímž jsme si klasifikaci alespoň o trochu ztížili. Nahoře bylo stále ještě krásně, tak jsme asi hodinku poseděli a bavili se krmením havranů. Dolů jsme pak asi za hodinku seběhli normálkou přes pár trhlinek a dopřáli si odpočinku v otočné restauraci. V lanovce dolů jsme spolehlivě vytuhli a málem jeli znova nahoru. Bouřka přišla hned, jak jsme sedli do auta.

Pohled z Lenzenspitze zpět na Nadelhorn

Na hřebenu Zwei Essel Grat

Další den jsme proseděli kvůli dešti v hospodě u Olympiády a ten následující se vypravili opět do Saas Fee, abychom mohli vyrazit nahoru na Mischabelhütte. Je to jedna z nejhezčích chat se super chatařem a hlavně dvěma zdravotníma sestřičkama, co tu přes léto dělaj. Už jen kvůli nim se sem vyplatí šplhat. Jsou totiž více než sympatické, příjemné a navíc i zábavné, no co vám budu vyprávět. Ze spodu sem je to sice pořádná šleha a poslední dvě hodinky navíc vedou po zajištěné cestě, ale jak jsem řekl, ty odměna nahoře stojí za to. Cestou se navíc velmi často potká stádo místních kamzíků, horských koz a svišťů. A o večeři raději ani nemluvím, neboť přidávají tak dlouho, dokud neprasknete.

Jedna z exponovanějších délek

Práce s lanem na Nadelhornu

To už ale ve tři ráno zvoní budík a my pomalu vstáváme na snídani, abychom ve čtyři ráno vyrazili směr nesmělý počin. Nejdříve po skále a následně ledovci šplháme ještě za tmy do sedla Windjoch a poté po firnovém hřebínku až na Nadlhorn 4.327, kde na nás už dopadají první sluneční paprsky a fotíme nádherý východ slunce nad Alpami. Sundaváme mačky a pouštíme se do tříhodinového lezení hřebenu Zwei Essel Grat (hřeben dvou oslů), který čítá celkem 23 věží a věžiček položených nad čtyři tisíce. První půlka je po krásné pevné skále a my ji převážně slézáme dolů, v druhé polovině si už opět na mačkách užíváme firnový a kombinovaný exponovaný hřeben. Najednou hlásím, že již není kam výše stoupat a my se tak fotíme na vrcholu Lenzenspitze 4.297 m n.m. Už to je hezký počin, ale my se rozhodli už předem, že stejný hřeben dáme ještě jednou zpátky. No byla to prostě nádhera. Neskutečně dlouhá, ale krásná. Za další tři hodiny jsme dokázali přelézt celý hřeben zpět na Nadelhorn, přičemž jsme si náležitě užívali mnohadélkové lezení v pevné skále. Sestup dolů po firnovém hřebínku ještě šel, ale jak jsme dorazili na ledovec, který se ve tři odpoledne proměnil v kaši a pomalu nám docházely i síly, tak se zbytek návratu na chatu proměnil v peklo a pořádnej opruz. Na chatě nás už netrpělivě očekávali, neboť nás sledovali celou dobu dalekohledem a dostalo se nám řádných gratulací přímo od chataře. Všem jsme pak museli vyprávět, jak to tam vypadá a podobně. Chatař dokonce donesl pivo a panáčka zdarma.

Pevná skála Nadelhornu

Celý Zwei Essel Grat

Poslední den jsme jen sestoupili dolů zpět do Saas Fee a nakoupili zásoby na večer, kdy jsme spolu s Šochovejma udělali mega grilování. Tím, že jsme se zapomněli domluvit,  kdo co koupí, tak to vyšlo parádově a na každého vycházelo asi pět kilo masa. Alelůja.

Více fotek naleznete zde: Allalinhorn a Lenzenspitze

Matternhorn a Breithorn, aneb jak jsme s Šochym oslavovali

Těžké pracovní nasazení :-)

Do mého letního sídla v Randě dorazil Šochy a tak jsme si hnedka šli pořádně zalézt na naše oblíbené plotny Schalikletterngarten. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo a pač jsme lezli jako když dozrává víno, tak zbyl čas i na fotky. Nevím proč, ale když jsme byl zrovna na hraně, tak mě Šochy vyblejsknul tak dokonale, že sám na celý údolí volal, že má na fotce Alfasamce :D

Výhled na Monte Rosu z Matternhorn

Druhý den jsme vyrazili nejprve do Zermattu, následně lanovkou na Schwarzensee a pak jsme za hodinku a půl pohodově vyšli na již dobře známou chatu Hörnlihütte. Zde byla tak strašná kosa, že i Japonci přestávali fotit a my se samovolně třepali, i když jsme měli na sobě všechno oblečení, co jsme sebou měli. Jediná chvilka, kdy jsme se přestali třepat nastala, když přišla seshora jedna Guidka s klientem a byla tak krásná, že jsme se před ní nemohli třepat, aby s nemyslela, že se třepeme kvůli ní. Raději jsme proto vyrazili na prohlídku první půlky kopce, která je spíše o bloudění než lezení a ráno nás bude čekat po tmě. Šlo nám to dobře a rychle, objevili jsme správnou cestu a zjistili, že sněhu je sice hodně, ale nějak to snad půjde. Jednotlivé úseky jsme si pojmenovali podle sebe, ale pač jsme chlapáci, tak si ty názvy raději nechám pro sebe. Večer jsme pak zhltli večeři a šli rychle spát.

Hörnligrat v celé své kráse

Matternhorn - 4.478 m n.m.

Ráno o půl čtvrté vstáváme, házíme do sebe narychlo několik chlebů a krátce po čtvrté jako jedni z posledních vyrážíme. To nám ale nevadí, známe cestu a jsme navíc dobře připraveni, takže předbíháme jedno lanové družstvo za druhým. Patří mezi ně i skupina Čechů jdoucích v šesti na jednom laně!!! "Pane Bože, co to je zase za Českou mordpartu?" říkáme si a rychle mlčky prcháme dále nahoru. Jen za sebou slyšíme hlášky typu: "Dělej, nesmíme je ztratit, zrychli, pojď, ale hlavně bezpečně kluci . . ." Postupně nás brzdí už jen dvě dvojice, které předlézáme ještě před starou chatou. Tam už musíme nasadit mačky a tím se náš postup lehce zpomaluje. Posléze přelézáme dolní i horní plato u Solvajky. Dál už je střídání ledu, skály a firnu, což je dost kostrbaté. Zjišťujeme, že před námi jsou ještě dvě dvojky a jedna jiná nás předlézá pod fixama. Poslední úsek už funím na strmém firnu jako prase a jsem rád, že jsme v devět ráno nahoře. Je to nádhera stát tu znovu. Krásné počasí, nikde ani živáčka, jen nad námi krouží helikoptéra a fotí si nás, jak chodíme po vrcholovém hřebínku. Pokochali jsme se řádně i nafotili a pak už jsme raději klesali dolů. Na fixech bylo dost přeplněno a jelikož jsme nechtěli být za hovada, tak jsme si chvilku i počkali. Nekonečně dlouhá doba to byla zpět k Solvajce, což jsme museli celé slézat. Následovalo pár slanění, jeden dost hlasitý návrat pro zaseklé lano a pak už úprk zpět až na Hörnli Hütte. Tam se v klidu přebalujeme a ptáme se, kdy jede poslední lanovka. Odpověď zněla: "za 30 minut!" Ajajaj. Berem nohy na ramena a prcháme dolů seč nám poslední síly stačí. Dobíháme přesně v 17:00 k lanovce a šťastni nastupujeme. Nestihnout to, tak se asi rozpláču. Celý výstup jsme zakončili tradičním pivkem v Zermattu. No bylo jich samozřejmě víc a co následovalo potom v kempu, o tom bych teda docela nerad mluvil, jestli mi rozumíte :D

Během traverzu Breithornu

Po dni odpočinku jsme ráno v půl šesté vyrazili taxikem opět do Zermattu a následně se probojovali skrze neuvěřitelně houževnaté zadkovoziče (sjezdaře) do lanovky na Klein Matternhorn. Jedinou útěchou po šrámech z těchto soubojů nám bylo, že s námi jedou takové hvězdy, jako Ondřej Bank, Filip Trejbal či třeba Maria Riesch. Nahoře rychle vyrážíme po ještě zmrzlém ledovci a docházíme až pod Polux. Následně bereme mačky a 45°strmým svahem stoupáme na první vrchol, konkrétně na Rocia Nera 4.075 m n.m. Pak přebíháme na první skalnatý vrchol Breithorn Zwillinge Ost 4.106 m n.m., od kud jednu délku slaňujeme a následně vylézáme i na druhé dvojče Breithorn Zwillinge West 4.159, ze kterého opět slaňujeme dolů a míříme k tomu hlavnímu, co nás dnes čeká. Dáváme sváču a pouštíme se do první délky hřebenu Triftjigrat, kterým postupně přes místa až 4a obtížnosti přelézáme na samotný vrchol Breithorn Central 4.159 m n.m. Máme vyhráno, počasí drží, je teplo, skála hřeje. Čeká nás už jen hřebínek na hlavní vrchol celého masivu a to Breithorn West 4.165 m n.m. Nejhorší ale pro nás je cesta zpět na Klein Matternhorn. Ledovec je úplně roztopený a boříme se až po kolena v letos ještě neroztátém sněhu. Horní stanici lanovky dosahujeme zcela vyčerpaní. Cestou do Zermattu spíme a následně rozjíždíme velkolepou oslavu u pivka. Návrat do kempu je více jak veselý . . .

Více fotek naleznete zde: lezení + Matternhorn + Breithorn traverz