Necelé č
úterý 20. března 2012
Birkebeiner, aneb to zas byla komédie
středa 7. března 2012
Vasaloppet 2012 aneb jak Ski Trab Mára Team vymazal seveřany z mapy
Jako každý rok na 
konci února jsme vyrazili na sever do Švédska na slavný Vasův běh. Překvapivě se nám podařilo vyrazit včas a bez jakýchkoli problémů, kteroužto pohodu nenarušil ani opožděný Fanoušek bez pytle (spacího). Švédsko nás přivítalo hustou mlhou, která by se dala krájet, takže 
se velmi hodilo, když nám přestalo svítit pravé světlo, jehož oprava si vyžádala odborný zásah mladého a nadějného chemika, žokeje Váňi. Kolona našich tří dodávek se tak definitivně rozpadla i díky dokonalé komunikaci přes vysílačky, takže jsme se sešli až v Orse na tradičním ubytování ve srubech. Na severu nás čekalo neobvykle jarní, slunečné počasí a nepříliš mnoho sněhu. Po příjezdu jsme ještě vyrazili do nedalekého střediska Grönklitt, kde jsme otestovali naši formu na oblíbeném okruhu Kunda-Půlka. Po příletu zbytku teamu vypukl bouřlivý zahajovací večírek. POKRAČOVÁNÍ
konci února jsme vyrazili na sever do Švédska na slavný Vasův běh. Překvapivě se nám podařilo vyrazit včas a bez jakýchkoli problémů, kteroužto pohodu nenarušil ani opožděný Fanoušek bez pytle (spacího). Švédsko nás přivítalo hustou mlhou, která by se dala krájet, takže se velmi hodilo, když nám přestalo svítit pravé světlo, jehož oprava si vyžádala odborný zásah mladého a nadějného chemika, žokeje Váňi. Kolona našich tří dodávek se tak definitivně rozpadla i díky dokonalé komunikaci přes vysílačky, takže jsme se sešli až v Orse na tradičním ubytování ve srubech. Na severu nás čekalo neobvykle jarní, slunečné počasí a nepříliš mnoho sněhu. Po příjezdu jsme ještě vyrazili do nedalekého střediska Grönklitt, kde jsme otestovali naši formu na oblíbeném okruhu Kunda-Půlka. Po příletu zbytku teamu vypukl bouřlivý zahajovací večírek. POKRAČOVÁNÍpondělí 20. února 2012
BoBoloppet - výsledky + diplomy + fotky
Během závodu jste byli foceni profi fotografem Bóšou (Jirkou Boškem), tak se neváhejte kouknout na své maličkosti a obědnat si památku ze závodu. Koukal jsem na to a většimě z vás to tam dokonce i sluší :-) Fotky najdete na stránkách www.bosa.cz
Gratulujeme všem, co sebrali odvahu a nastoupili na start, to chce opravdu řádnou kuráž. První místo urval Jirka Pliska ze Ski Trab Mára teamu v novém rekordu trati 4:35, o druhé a třetí místo se pak podělil Vítězslav Vondra z VSK Humanita a Martin Mikuš z HO Skol ve společném čase 5:05. Z žen byla první v cíli Petra Havlová z FEL Praha v čase 6:13 o pouhou 1 minutu před druhou Šárkou Zelenkovou ze Ski Trab Mára teamu a třetí Radkou Tkáčikovou v čase 7:04. Celkové výsledky naleznete zde: výsledková listina
Startovní čísl
Ještě jednou chci poděkovat všem organizátorům, sponzorům a zejména pak dobrovolníkům, bez kterých by třeba nebylo napečeno, nebo nebyly diplomy a medaile, pověšené kontroly, čísla, upravené tratě, časomíra, čaj a tak dále a tak dále . . . díky moc za pomoc.
Více o celém závodě na stránkách závodu www.boboloppet.com
pátek 17. února 2012
Koenig Ludwig Lauf, aneb jak bylo všechno špatně
Tak nějak jsem se u
ž předem necítil dobře, zůstala mi únava z Marcialongy, venku kosa, že se lámali lyže v zatáčce, ale rozkaz zněl jasně - jedeme bojovat. Takže jsem ráno vstal, šel pro auto, abych zajel do banky pro prachy a ono už tak nějak nestartovalo. Jo minus 25°C bylo i na Bohouška moc. Tak jsme obvolal asi 10 servisů, všude se mi vysmáli, že to dřív jak večer nebude, tak jsem zavolal Pedra, kterej čekal v Bedřichově, ať pro mě přijede, s nim jsme jeli do Liberce k našim, kde jsem si od nich půjčil auto, pak jeli znovu do Bedřichova pro servisní věci (mimo jiné jsme tam samozřejmě nechali jedny lyže), znovu do Jablonce pro mé věci a pak směr Praha. Cestou jsme vyzvedli Beryho v Rychnově a přemluvili přehodného Báťu, který nám byl ochoten 
zapůjčit auto na další cestu. Inu, jsme to všechno přeházeli a jeli z Říčan zpět na Čerňák vyzvednout ještě Honzu s Mírou. No prostě klasická komedie. Výhodou bylo, že Báťovo autíčko mělo zabudované dývko, takže kluci na pumpě nakoupili filmy a cesta lépe ubíhala. Ani se neptejte, o čem to bylo, já naštěstí řídil, ale vim že tam hráli dvě sestřičky a jeden doktor. Namísto plánovaných 14:00 jsme dojeli ve 20:00 do ubytka kousek od startu hned na trati, co sehnal narychlo francesco. Večer jsme udělali ještě z kanclu pana domácího servisní buňku a šlo se na kutě. POKRAČOVÁNÍ
ž předem necítil dobře, zůstala mi únava z Marcialongy, venku kosa, že se lámali lyže v zatáčce, ale rozkaz zněl jasně - jedeme bojovat. Takže jsem ráno vstal, šel pro auto, abych zajel do banky pro prachy a ono už tak nějak nestartovalo. Jo minus 25°C bylo i na Bohouška moc. Tak jsme obvolal asi 10 servisů, všude se mi vysmáli, že to dřív jak večer nebude, tak jsem zavolal Pedra, kterej čekal v Bedřichově, ať pro mě přijede, s nim jsme jeli do Liberce k našim, kde jsem si od nich půjčil auto, pak jeli znovu do Bedřichova pro servisní věci (mimo jiné jsme tam samozřejmě nechali jedny lyže), znovu do Jablonce pro mé věci a pak směr Praha. Cestou jsme vyzvedli Beryho v Rychnově a přemluvili přehodného Báťu, který nám byl ochoten 
zapůjčit auto na další cestu. Inu, jsme to všechno přeházeli a jeli z Říčan zpět na Čerňák vyzvednout ještě Honzu s Mírou. No prostě klasická komedie. Výhodou bylo, že Báťovo autíčko mělo zabudované dývko, takže kluci na pumpě nakoupili filmy a cesta lépe ubíhala. Ani se neptejte, o čem to bylo, já naštěstí řídil, ale vim že tam hráli dvě sestřičky a jeden doktor. Namísto plánovaných 14:00 jsme dojeli ve 20:00 do ubytka kousek od startu hned na trati, co sehnal narychlo francesco. Večer jsme udělali ještě z kanclu pana domácího servisní buňku a šlo se na kutě. POKRAČOVÁNÍpátek 3. února 2012
Macialonga, aneb jak se Bud Spencer rozjel a Karlovská 50
Už dl
ouhá léta jsem si pohrával s myšlenkou zajet do Itálie na slavný závod Marcialonga. Oblast Trentino patří mezi mé oblíbené destinace i v létě a tak bylo na čase vyrazit do Dolomit i v zimě. Naše parta Ski Trab Mára teamu vyrazila z Jablonce s tradičním lehkým zpožděním, neboť jsme měli auto schováno asi pod 3m vysokou vrstvou sněhu a ledu. Po dvou a půl hodinách se nám to povedlo a v Praze už šly otevřít dokonce i dveře. Další zpoždění jsme nabrali díky zdravotní zastávce u Mc Donald´s a taky kvůli Báťovi, neboť se rodil nový drak a Šmoulové neměli mrkev. Všichni brzo usnuli, tak si ani nevšimli, že i já jsem úspěšně za volantem prospal cestu do Itálie. Každopádně jsme splnili slib a byli v 9 ráno v Predazzu u Tomase na snídani. Pak jsme společně vyrazili na prohlídku horní části trati a taky otestovat mázu. Krásné svezení za sluníčka skrze vesničky údolím podél potoka a s výhledy na okolní štíty. No neřikejte mi, že mam blbý zaměstnání. Myslim si, že jsme si to až na Romika užili všichni dokonale. Ten si totiž vzal svoje chlupáče (Atomic Syntec) a trpěl jako zvíře, neboť mu to jelo asi jako kudlance, když si vezme batoh. Po krásném projetí jsme zašli na oběd na dokonalé těstoviny a pak vyrazili do cílového města Cavalese pro startovní čísla a prohlídnout si záverečnou část brutálního a obávaného stoupání. Pak už jen následovalo dokonalé přežrání o 15 chodech k večeři a nějaká ta příprava lyží. Báťa samozřejmě hrál draky.
POKRAČOVÁNÍ
ouhá léta jsem si pohrával s myšlenkou zajet do Itálie na slavný závod Marcialonga. Oblast Trentino patří mezi mé oblíbené destinace i v létě a tak bylo na čase vyrazit do Dolomit i v zimě. Naše parta Ski Trab Mára teamu vyrazila z Jablonce s tradičním lehkým zpožděním, neboť jsme měli auto schováno asi pod 3m vysokou vrstvou sněhu a ledu. Po dvou a půl hodinách se nám to povedlo a v Praze už šly otevřít dokonce i dveře. Další zpoždění jsme nabrali díky zdravotní zastávce u Mc Donald´s a taky kvůli Báťovi, neboť se rodil nový drak a Šmoulové neměli mrkev. Všichni brzo usnuli, tak si ani nevšimli, že i já jsem úspěšně za volantem prospal cestu do Itálie. Každopádně jsme splnili slib a byli v 9 ráno v Predazzu u Tomase na snídani. Pak jsme společně vyrazili na prohlídku horní části trati a taky otestovat mázu. Krásné svezení za sluníčka skrze vesničky údolím podél potoka a s výhledy na okolní štíty. No neřikejte mi, že mam blbý zaměstnání. Myslim si, že jsme si to až na Romika užili všichni dokonale. Ten si totiž vzal svoje chlupáče (Atomic Syntec) a trpěl jako zvíře, neboť mu to jelo asi jako kudlance, když si vezme batoh. Po krásném projetí jsme zašli na oběd na dokonalé těstoviny a pak vyrazili do cílového města Cavalese pro startovní čísla a prohlídnout si záverečnou část brutálního a obávaného stoupání. Pak už jen následovalo dokonalé přežrání o 15 chodech k večeři a nějaká ta příprava lyží. Báťa samozřejmě hrál draky.POKRAČOVÁNÍ
úterý 31. ledna 2012
Jizerská 50 po staru, aneb klasika je klasika
Nápad
Už dlouho mi v hlavě zrál nápad vyzkoušet si nějaký větší závod na starých dřevěných lyžích (ski) s bambuskama a v dobovém oblečení. Nešlo mi ani tak o to udělat si srandu, ale spíše vyzkoušet si, ja
ké to tenkrát staří lyžníci měli, porovnat si čas a námahu proti dnešku. Jelikož mi pracovní vytížení nedovoluje kvalitní přípravu na normální závod, tak jsem se rozhodl to vyzkoušet hned letos. Vybavení jsem sehnal z rozsáhlé rodinné sbírky (ještě že to taťka nestihl všechno spálit) po pradědovi a dědovi ze Špindlu, stejně tak i oblečení. Trénovat jsem na tom raději nezkoušel, abych si nepřivodil nějaké nepříjemnosti už před startem, což se později ukázalo jako typická chyba nezkušeného začátečníka. Absolvoval jsem pouze desetiminutovou procházku s Českou televizí, kdy si mě soudruzi natáčeli pro připravovanou reportáž během závodu, kterou jim pak někdo shora zakázal. Jo doba je zlá. Poučením bylo, že lyže bude třeba řádně připravit, neboť na čerstvém mokrém sněhu už po chvíli nasáknou vodou a značně ztěžknou. Dále mi pak úplně nesedělo vázání, kdy jsem v hlubočáku ztrácel péro. U holí mi upadlo kožené madlo od bambusu, které bylo potřeba nově přišít. Samotné lyže jsem tedy namazal starým zeleným Rexem, zakorkoval ho a zažehlil ve třech tučných vrstvách na skluz, na stoupání pak aplikoval tři vrstvy žlutého SkiGo XC a jednu vrstvu Rex Proline red. Výsledek byl doslova parádový, prvních 600 metrů mi to jelo jako prase a i stoupalo, pak už nic. Pojďme si ale celý závod přiblížit pěkně od začátku.
Start
První velkou změnou pro mě bylo, že jsem se poslední dny vůbec nestresoval, že netrénuji, nemám formu či co namažu. Stejně tak to pokračovalo i v den závodu a tak po té, co jsme s kolegy připravili 75 párů lyží pro osatní závodníky, jsem se nastrojil do historického kostýmu, trochu se na
pil a v klidu už vysvlečený do závodních vrstev odešel na start do elitní vlny. Organizátoři mi vyhradili úplně levou stopu. Komickou vložkou bylo zapůjčení kladiva, abych si jeho pomocí mohl řádně nazout boty do vázání. Inu, když to nejde zašroubovat, vem si větší kladivo. Italky stojící vedle mě tak trošku nevěřily, že se jim to nezdá. Pak už jen přišel výstřel a okolo mě se to začalo rojit jak v úle před výplatou. Překvapilo mě, že jeli všichni tak pomalu, že jsem musel zpomalit i já, abych se mohl zařadit do vláčku ve stopě a nelel tam na prvním místě. Tahle forma mi vydržela až nahoru k Buku, to byla klasikova poezie, stopa, dobrá máza, styl jak archivní víno a navíc miliony fanoušků po trati, kteří mě hnaly ku předu jak nadmutou kozu.
Vystřízlivění
Cestou dolů od Buku jsem pochopil, že lyže oproti ostatním tolik nejedou (ostatní ve vajíčku, já stříďák) a začal jsem se propadat do první vlny. Nejhorší ze všeho bylo, že už ve stoupání od Blaťáku jse
m si uvědomil, že mi to šeredně a zle nepěkně klouže, takže jsem potupně poprvé v životě během závodu na Kristiánově zavítal k servisákům od Swixu pro domazání. Díky chlapci, pak už jsem se až na vrchol Rozmezí chytnul. Šinul jsem si to hezky dopředu a bojoval s novými soupeři, kteří normálně jezdí daleko za mnou. Taky jsem objevil první neduh v oblečení. Na tak rychlý běh bylo moc teplé a já se potil jak bůček na rozpáleném oleji. Ještě horší ale bylo, že jsem si nevzal žádné spodky pod flaušové kalhoty a tak mi zhruba od 4. kilometru začali postupně do masa rozedírat sametovou pleť na vnitřní straně stehen. No peklo, co vám budu povídat. Připadal jsem si, jak kdybych si sedl na brusku a nechal se s ní při každém vystřídání nohou zlehka přebrousit. Rozmezí jsem tedy protlnul s náležitou hrdostí, dostal napít od kamaráda a mastil to stříďákem dolů. Na Kasárenské jsem definitifně pochopil, že to nebude úplně můj závod, když jsem ji celou běžel dolů a také jsem se pomalu, ale jistě započal smiřovat se stavem trati, která se díky sněhové bouři proměnila v umydlené pole beze stop a já tak bojoval o to víc s tím, udržet ty fošny v nějakém směru.
Radost
Na Hraniční přišla první občerstvovačka a já si konečně po letech v závodní stopě v klidu zastavil, popovídal s děvčaty (jééé, ta byla tůze krásná), nabaštil se, napil a za notného povzbuzo
vání pokračoval dále. Kolem mě stále proudily davy závodníků, většina mě zdravila, fandila mi, přála šťastnou cestu a tak, i když mi to zrovna moc nešlo, jsem jel s úsměvem na tváři a náležitě si to užíval. Také mě potkal první a naštěstí poslední pád, kdy se mi rozjely nohy, navíc jsem si píchnul hůlku mezi nohy a ještě strašně fouklo, takže jsem se skácel k zemi jak ohořelej totem a jen se zaprášilo. Dle starých pravidel, jsem pak lavor po sobě vzniklý řádně zahrabal a uplácal, aby další lyžníci mohli v klidu pokračovat. Ve výběhu na Vlašský hřeben jsem se posunul ku předu, stejně tak i v seběhu k Bunkru, kde jsem prokázal vlastnosti starého lišáka a prokličkoval to dolů rychlostí lišky bystroušky. Takto jsem se i díky dalšímu napití dostal na Jizerku, kde měla čekat dle domluvy televize pro reportáž. Asi jsem přijel moc pozdě. Opět jsem se řádně nafutroval, napil a započal náročný výstup zpět k bunkru.
Bolest
Měl jsem za sebou dvě hodiny boje s matkou přírodou, dřevěnými fošnami, bambuskami, kluzištěm místo trati a i podlomenou psychikou. Madlo na holi opět upadlo a já ji tak držel už jen křečovitě
ve zmrzlé palčákové rukavici, ze stehen mi srčela krev, oblečení nasáklo vodou a nabralo váhu zhruba o 20 kilogramů těžší než na startu, bekovka mi neustále padala do čela, natažený úpon levého kotníku mi vháněl slzy do očí a má oblíbená Promenádní se stala utrpením Ježíše Krista. Do toho všeho se mi definitivně zastavily lyže, neboť nasákly vodou a také minimálně zdvojnásobily svoji váhu. Prostě všechno špatně. Bojoval jsem ze všech sil a nejvíce mi je braly komentáře kolemjedoucích, že prý se mám, že mi to jako jedinému jde a podobně. Nedokázal jsem v těch chvílích ze sebe vytlačit víc jak skol či se pokusit o trpký úsměv. Na Smědavě mi vlila krev do žil dobrá zpráva, že Standa vyhrál a nahoru až na Kneipu jsem letěl jako za mlada, že by ze mě měl určitě radost i sám pan Buchar. Žďárek se mi nějak vykouřil z paměti, ale ta rovina kolem Máří byla opravdu nekonečná a nohy se mi začínaly motat čím dál víc. Cítil jsem, že už nemám moc sil . . .
Koma, křeče a celkové vyčerpání
Při seběhu dolů na Hřebínek jsem začal dostávat stále silnější křeče do stehen a do zad a měl jsem co dělat, abych se tam vůbec dostal. Podařilo se mi to po čtyřech hodinách. Zde jsem skoro skolaboval, museli mi rozmasírovat do trvalé křeče zaseknuté nohy, dále jsem do sebe natlačil čtyři párky, osm polévek, nepočítaně ioťáku a celou krabici tatranek. Nejet v dobovém, tak bych to zabal
il, věděl jsem v tu chvíli moc dobře, že už jsem si šáhl téměř na dno. Zhruba po dvaceti minutách odpočinku jsem vyrazil opět na trať, ale spíše už jsem jenom šel. Po Olivetské jsem vyťapal i na Vládní, kde se objevila stopa a já z té radosti zapoměl, že už nemohu a z posledních, ale opravdu už z posledních sil se rozjel k velkému finiši, takže jsem ještě stihl předjet pár lidí. Po seběhu na stadion jsem slyšel opět velké ovace všech mých fanoušků a fanynek a tak jsem to rozpelášil tak vehementně, že se mi podařilo zlomit jednu z bambusek, takže jsem dojížděl nakonec jen s jednou, ale na těch pár metrů to už snad ani nevadilo. Po projetí cílovou páskou se mi vhnaly slzy do očí. Podařilo se mi i v těch nelidských podmínkách stlačit čas pod pět hodin. Splnil jsem si další dávný sen, navíc mě dojalo, jak tam čekali rodiče a přátelé z našeho Ski Trab Mára teamu s cedulemi a gratulacemi. Děkuju. Pomohli mi dojít k nám do servisu, kde jsem umřel úplně. Asi až po hodině spánku jsem byl schopen se převléknout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Pohled na mě musel být v tu chvíli asi dosti trystní.
Zhodnocení
Hned po závodu jsem myslel, že umírám a je to jedna z mých posledních chvil v životě. Křeče jsem měl téměř
neustále do nohou i zad, tep 200 i tři hodiny po dojezdu, pár puchýřů na rukou i nohách a do masa rozervaná stehna. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že už nikdy více nic nepojedu. Teď s odstupem pár dnů, kdy už pomalu začínám chodit a mohu si už sám zavázat boty a dát stehna k sobě to vidím trochu jinak a možná, že Vasaloppet roku 2013 bude další velkou výzvou. Ale ještě to budu muset vše pořádně rozmyslet. Každopádně ač to bylo opravdové peklo, tak jsem si to užil a o to víc nyní vzhlížím ke všem našim lyžařských legendám, kteří na starých ski podávali ještě lepší a hodnotnější výkony. Takže pánové a dámy, ať to frčí a skol zase někdy příště
Už dlouho mi v hlavě zrál nápad vyzkoušet si nějaký větší závod na starých dřevěných lyžích (ski) s bambuskama a v dobovém oblečení. Nešlo mi ani tak o to udělat si srandu, ale spíše vyzkoušet si, ja
ké to tenkrát staří lyžníci měli, porovnat si čas a námahu proti dnešku. Jelikož mi pracovní vytížení nedovoluje kvalitní přípravu na normální závod, tak jsem se rozhodl to vyzkoušet hned letos. Vybavení jsem sehnal z rozsáhlé rodinné sbírky (ještě že to taťka nestihl všechno spálit) po pradědovi a dědovi ze Špindlu, stejně tak i oblečení. Trénovat jsem na tom raději nezkoušel, abych si nepřivodil nějaké nepříjemnosti už před startem, což se později ukázalo jako typická chyba nezkušeného začátečníka. Absolvoval jsem pouze desetiminutovou procházku s Českou televizí, kdy si mě soudruzi natáčeli pro připravovanou reportáž během závodu, kterou jim pak někdo shora zakázal. Jo doba je zlá. Poučením bylo, že lyže bude třeba řádně připravit, neboť na čerstvém mokrém sněhu už po chvíli nasáknou vodou a značně ztěžknou. Dále mi pak úplně nesedělo vázání, kdy jsem v hlubočáku ztrácel péro. U holí mi upadlo kožené madlo od bambusu, které bylo potřeba nově přišít. Samotné lyže jsem tedy namazal starým zeleným Rexem, zakorkoval ho a zažehlil ve třech tučných vrstvách na skluz, na stoupání pak aplikoval tři vrstvy žlutého SkiGo XC a jednu vrstvu Rex Proline red. Výsledek byl doslova parádový, prvních 600 metrů mi to jelo jako prase a i stoupalo, pak už nic. Pojďme si ale celý závod přiblížit pěkně od začátku.Start
První velkou změnou pro mě bylo, že jsem se poslední dny vůbec nestresoval, že netrénuji, nemám formu či co namažu. Stejně tak to pokračovalo i v den závodu a tak po té, co jsme s kolegy připravili 75 párů lyží pro osatní závodníky, jsem se nastrojil do historického kostýmu, trochu se na
pil a v klidu už vysvlečený do závodních vrstev odešel na start do elitní vlny. Organizátoři mi vyhradili úplně levou stopu. Komickou vložkou bylo zapůjčení kladiva, abych si jeho pomocí mohl řádně nazout boty do vázání. Inu, když to nejde zašroubovat, vem si větší kladivo. Italky stojící vedle mě tak trošku nevěřily, že se jim to nezdá. Pak už jen přišel výstřel a okolo mě se to začalo rojit jak v úle před výplatou. Překvapilo mě, že jeli všichni tak pomalu, že jsem musel zpomalit i já, abych se mohl zařadit do vláčku ve stopě a nelel tam na prvním místě. Tahle forma mi vydržela až nahoru k Buku, to byla klasikova poezie, stopa, dobrá máza, styl jak archivní víno a navíc miliony fanoušků po trati, kteří mě hnaly ku předu jak nadmutou kozu.Vystřízlivění
Cestou dolů od Buku jsem pochopil, že lyže oproti ostatním tolik nejedou (ostatní ve vajíčku, já stříďák) a začal jsem se propadat do první vlny. Nejhorší ze všeho bylo, že už ve stoupání od Blaťáku jse
m si uvědomil, že mi to šeredně a zle nepěkně klouže, takže jsem potupně poprvé v životě během závodu na Kristiánově zavítal k servisákům od Swixu pro domazání. Díky chlapci, pak už jsem se až na vrchol Rozmezí chytnul. Šinul jsem si to hezky dopředu a bojoval s novými soupeři, kteří normálně jezdí daleko za mnou. Taky jsem objevil první neduh v oblečení. Na tak rychlý běh bylo moc teplé a já se potil jak bůček na rozpáleném oleji. Ještě horší ale bylo, že jsem si nevzal žádné spodky pod flaušové kalhoty a tak mi zhruba od 4. kilometru začali postupně do masa rozedírat sametovou pleť na vnitřní straně stehen. No peklo, co vám budu povídat. Připadal jsem si, jak kdybych si sedl na brusku a nechal se s ní při každém vystřídání nohou zlehka přebrousit. Rozmezí jsem tedy protlnul s náležitou hrdostí, dostal napít od kamaráda a mastil to stříďákem dolů. Na Kasárenské jsem definitifně pochopil, že to nebude úplně můj závod, když jsem ji celou běžel dolů a také jsem se pomalu, ale jistě započal smiřovat se stavem trati, která se díky sněhové bouři proměnila v umydlené pole beze stop a já tak bojoval o to víc s tím, udržet ty fošny v nějakém směru.Radost
Na Hraniční přišla první občerstvovačka a já si konečně po letech v závodní stopě v klidu zastavil, popovídal s děvčaty (jééé, ta byla tůze krásná), nabaštil se, napil a za notného povzbuzo
vání pokračoval dále. Kolem mě stále proudily davy závodníků, většina mě zdravila, fandila mi, přála šťastnou cestu a tak, i když mi to zrovna moc nešlo, jsem jel s úsměvem na tváři a náležitě si to užíval. Také mě potkal první a naštěstí poslední pád, kdy se mi rozjely nohy, navíc jsem si píchnul hůlku mezi nohy a ještě strašně fouklo, takže jsem se skácel k zemi jak ohořelej totem a jen se zaprášilo. Dle starých pravidel, jsem pak lavor po sobě vzniklý řádně zahrabal a uplácal, aby další lyžníci mohli v klidu pokračovat. Ve výběhu na Vlašský hřeben jsem se posunul ku předu, stejně tak i v seběhu k Bunkru, kde jsem prokázal vlastnosti starého lišáka a prokličkoval to dolů rychlostí lišky bystroušky. Takto jsem se i díky dalšímu napití dostal na Jizerku, kde měla čekat dle domluvy televize pro reportáž. Asi jsem přijel moc pozdě. Opět jsem se řádně nafutroval, napil a započal náročný výstup zpět k bunkru.Bolest
Měl jsem za sebou dvě hodiny boje s matkou přírodou, dřevěnými fošnami, bambuskami, kluzištěm místo trati a i podlomenou psychikou. Madlo na holi opět upadlo a já ji tak držel už jen křečovitě
ve zmrzlé palčákové rukavici, ze stehen mi srčela krev, oblečení nasáklo vodou a nabralo váhu zhruba o 20 kilogramů těžší než na startu, bekovka mi neustále padala do čela, natažený úpon levého kotníku mi vháněl slzy do očí a má oblíbená Promenádní se stala utrpením Ježíše Krista. Do toho všeho se mi definitivně zastavily lyže, neboť nasákly vodou a také minimálně zdvojnásobily svoji váhu. Prostě všechno špatně. Bojoval jsem ze všech sil a nejvíce mi je braly komentáře kolemjedoucích, že prý se mám, že mi to jako jedinému jde a podobně. Nedokázal jsem v těch chvílích ze sebe vytlačit víc jak skol či se pokusit o trpký úsměv. Na Smědavě mi vlila krev do žil dobrá zpráva, že Standa vyhrál a nahoru až na Kneipu jsem letěl jako za mlada, že by ze mě měl určitě radost i sám pan Buchar. Žďárek se mi nějak vykouřil z paměti, ale ta rovina kolem Máří byla opravdu nekonečná a nohy se mi začínaly motat čím dál víc. Cítil jsem, že už nemám moc sil . . .Koma, křeče a celkové vyčerpání
Při seběhu dolů na Hřebínek jsem začal dostávat stále silnější křeče do stehen a do zad a měl jsem co dělat, abych se tam vůbec dostal. Podařilo se mi to po čtyřech hodinách. Zde jsem skoro skolaboval, museli mi rozmasírovat do trvalé křeče zaseknuté nohy, dále jsem do sebe natlačil čtyři párky, osm polévek, nepočítaně ioťáku a celou krabici tatranek. Nejet v dobovém, tak bych to zabal
il, věděl jsem v tu chvíli moc dobře, že už jsem si šáhl téměř na dno. Zhruba po dvaceti minutách odpočinku jsem vyrazil opět na trať, ale spíše už jsem jenom šel. Po Olivetské jsem vyťapal i na Vládní, kde se objevila stopa a já z té radosti zapoměl, že už nemohu a z posledních, ale opravdu už z posledních sil se rozjel k velkému finiši, takže jsem ještě stihl předjet pár lidí. Po seběhu na stadion jsem slyšel opět velké ovace všech mých fanoušků a fanynek a tak jsem to rozpelášil tak vehementně, že se mi podařilo zlomit jednu z bambusek, takže jsem dojížděl nakonec jen s jednou, ale na těch pár metrů to už snad ani nevadilo. Po projetí cílovou páskou se mi vhnaly slzy do očí. Podařilo se mi i v těch nelidských podmínkách stlačit čas pod pět hodin. Splnil jsem si další dávný sen, navíc mě dojalo, jak tam čekali rodiče a přátelé z našeho Ski Trab Mára teamu s cedulemi a gratulacemi. Děkuju. Pomohli mi dojít k nám do servisu, kde jsem umřel úplně. Asi až po hodině spánku jsem byl schopen se převléknout a dostat do sebe nějaké tekutiny. Pohled na mě musel být v tu chvíli asi dosti trystní.Zhodnocení
Hned po závodu jsem myslel, že umírám a je to jedna z mých posledních chvil v životě. Křeče jsem měl téměř
neustále do nohou i zad, tep 200 i tři hodiny po dojezdu, pár puchýřů na rukou i nohách a do masa rozervaná stehna. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že už nikdy více nic nepojedu. Teď s odstupem pár dnů, kdy už pomalu začínám chodit a mohu si už sám zavázat boty a dát stehna k sobě to vidím trochu jinak a možná, že Vasaloppet roku 2013 bude další velkou výzvou. Ale ještě to budu muset vše pořádně rozmyslet. Každopádně ač to bylo opravdové peklo, tak jsem si to užil a o to víc nyní vzhlížím ke všem našim lyžařských legendám, kteří na starých ski podávali ještě lepší a hodnotnější výkony. Takže pánové a dámy, ať to frčí a skol zase někdy příštěúterý 24. ledna 2012
Jilemnická 50 a Zimní vodohospodářská 30
Po týdnu re
lativního klidu, kdy probíhaly pouze malé závody, běhemž nichž nás na Benecku reprezentovala Kačka a francesco, se tento víkend uskutečnil další velký závod - Jilemnická 50 a k tomu ještě jeden menší - Zimní vodohospodářská 30. Zastoupení jsme měli všude, takže níže uvádím výsledky.
lativního klidu, kdy probíhaly pouze malé závody, běhemž nichž nás na Benecku reprezentovala Kačka a francesco, se tento víkend uskutečnil další velký závod - Jilemnická 50 a k tomu ještě jeden menší - Zimní vodohospodářská 30. Zastoupení jsme měli všude, takže níže uvádím výsledky.Více zde: POKRAČOVÁNÍ
pondělí 23. ledna 2012
Biatlon
Máme pro vá
s další horkou novinku - BIATLON. Můžete si ho u nás kdykoli vyzkoušet, střílíme přímo na stadionu laserovou zbraní, která odpovídá klasické biatlonové malorážce. Namísto nábojů je vysílán pouze bezpečný paprsek, který v případě trefení se do terče, rozsvítí červené světélko. Jsou připraveny položky v leže (menší terč - leží se na gumové podložce) a ve stoje (větší terč - stojí se na lyžích). Střelba probíhá na vzdálenost 10m, na kterou jsou terče stejně veliké, jako kdyby jste stříleli při klasické biatlonové střelbě na vzdálenost 50m. Půjčovné je stanoveno za zbraň a terče, je jedno, kolik to bude používat lidí.
s další horkou novinku - BIATLON. Můžete si ho u nás kdykoli vyzkoušet, střílíme přímo na stadionu laserovou zbraní, která odpovídá klasické biatlonové malorážce. Namísto nábojů je vysílán pouze bezpečný paprsek, který v případě trefení se do terče, rozsvítí červené světélko. Jsou připraveny položky v leže (menší terč - leží se na gumové podložce) a ve stoje (větší terč - stojí se na lyžích). Střelba probíhá na vzdálenost 10m, na kterou jsou terče stejně veliké, jako kdyby jste stříleli při klasické biatlonové střelbě na vzdálenost 50m. Půjčovné je stanoveno za zbraň a terče, je jedno, kolik to bude používat lidí.30 min - 100 Kč
1 hod - 200 Kč
1/2 den - 300 Kč
1 den - 400 Kč
Každé úterý od 15:3
0 do 16:30 pořádáme malý závod pro veřejnost - Start je před Skiservisem Mára a jede se okruh kolem Památníku Expedice Peru 1970 - střelba v leže (+ případná trestná kolečka vyznačená kužely) - okruh kolem Památníku Expedice Peru 1970 - střelba ve stoje (+ případná trestná kolečka vyznačená kužely) - okruh kolem Památníku Expedice Peru 1970 - cíl před Skiservisem Mára. Bude zapsán výsledný čas a po každém závodě v 16:30 vyhlášen vítěz s nejrychlejším časem, pro kterého máme malý dárek. Zároveň si první 3 připíší po jednom bodu do celkové klasifikace. Na konci sezony bude finále (datum upřesníme), do kterého postoupí prvních 10 závodníků celkového pořadí, při kterém se pojede delší trať a ceny budou od sponzorů pro první tři. Startovné na každý závod je 50 Kč. Jezdíme bez zbraně, která zůstává na stanovišti, takže můžete jet klasiku i bruslení.Specielní díky za zapůjčení vybavení (a nejen to) patří celé rodině Kalošovic - děkujeme!!!
Aktualizováno 1.11.2012.
pondělí 16. ledna 2012
Jizerská 50, aneb jak Ski Trab Mára team letěl
Letošní rok
byl opravdu vypečený. V servisu jsme si dali nelehký úkol, že připravíme pro hlavní závod celkem 75 párů lyží a to se nám díky Bohu také povedlo. S Jizerskou 30 a Jizerskou firemní to bylo dokonce celých 107 párů lyží. Tímto patří dík všem, kteří nám pomáhali, ať už přímo se servisem, zásobováním, stravou či vlídným slovem a pohlazením. Jako vítězná máza nám po mnoha testováních vyšla tato: Ski Go LF Green, Ski Go LF Graphite, Ski Go HF Blue+Yellow, Maplus-Briko HP3 Yellow 1 a nahoru ještě prášek Maplus-Briko Hot. Toť parafíny. S mázou stoupacích to bylo poněkud horší. Počasí bylo nestabilní a ač poslední dny hodně sněžilo kolem nuly, tak v neděli byl sníh z ničeho nic přeci jenom trochu sušší, což jsme měli potvrzeno i z Rozmezí a Jizerky, kde byla navíc teplota kolem mínus 1,3°C. Dole v Be
dřichově bylo kolem minus 0,8 °C a vlhkost se držela kolem 90%. To se ale s rozbřezkem změnilo a vlhkost stoupla na 98%, navíc s poměrně silným větrem. Stopa se přeci jenom začala mydlit a ač jsme měli připraveny čtyři různě namazané páry (osm lyží), tak nám, tentokráte i pro mě, překvapivě nejlépe vyšlo naše oblíbené mikro. Tak jsme ho aplikovali a . . . POKRAČOVÁNÍ
byl opravdu vypečený. V servisu jsme si dali nelehký úkol, že připravíme pro hlavní závod celkem 75 párů lyží a to se nám díky Bohu také povedlo. S Jizerskou 30 a Jizerskou firemní to bylo dokonce celých 107 párů lyží. Tímto patří dík všem, kteří nám pomáhali, ať už přímo se servisem, zásobováním, stravou či vlídným slovem a pohlazením. Jako vítězná máza nám po mnoha testováních vyšla tato: Ski Go LF Green, Ski Go LF Graphite, Ski Go HF Blue+Yellow, Maplus-Briko HP3 Yellow 1 a nahoru ještě prášek Maplus-Briko Hot. Toť parafíny. S mázou stoupacích to bylo poněkud horší. Počasí bylo nestabilní a ač poslední dny hodně sněžilo kolem nuly, tak v neděli byl sníh z ničeho nic přeci jenom trochu sušší, což jsme měli potvrzeno i z Rozmezí a Jizerky, kde byla navíc teplota kolem mínus 1,3°C. Dole v Be
dřichově bylo kolem minus 0,8 °C a vlhkost se držela kolem 90%. To se ale s rozbřezkem změnilo a vlhkost stoupla na 98%, navíc s poměrně silným větrem. Stopa se přeci jenom začala mydlit a ač jsme měli připraveny čtyři různě namazané páry (osm lyží), tak nám, tentokráte i pro mě, překvapivě nejlépe vyšlo naše oblíbené mikro. Tak jsme ho aplikovali a . . . POKRAČOVÁNÍ čtvrtek 12. ledna 2012
Jizerská firemní, aneb jak Ski Trab Mára team zase řádil
Po roce nás čekal věru nelehký úkol a to obhájit prvenství v Jizerské firemní pod vlajkou Ski Trab Mára teamu jako Bedřichovští muži reprezentující zároveň hrdě obec Bedřichov. Trénovali jsme, ladili formu, pečlivě sestavovali družstvo, připravili lyže, zangažovali početnou skupinu fanoušků s obrovskými transparenty pro povzbuzení a v sobotu po poledni šli na to. Startovní číslo jsme dostali 2 a štafetu sestavili takto: rozjížděl velezkušený tahoun Tomas (Tomáš Jakoubek), na druhém úseku byl připraven bojovat Pedro (Petr Jiran), třetí úsek měl proletět Plizi (Jiří Pliska) a závěr měl být připraven pro mě (Marek Pazderský). Ze strachu jsem letos zapůjčil boty, hole i lyže na bruslení už v úterý a absolvoval tímto prapodivným nohy roztahujícím stylem dokonce dva tréninky o celkové hodnotě 20 km - rekord!!! Pan Dan nám nablejskal lyže jak psí gule, až jsme měli strach, že nám to bude podjíždět . . . POKRAČOVÁNÍ
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)