4-tisícové vrcholy masivu Monte Rosa, aneb to byly panoramata

Ráno od 6 jsme čekali v Randě na autobus, který nás kolem osmé přeci jenom vyzvedl a my se tak připojilik zájezdu Ck Adventura. V Täschy jsme se přebalili a museli vyřešit, co uděláme s Hankou, neboť se přihlásila na zájezd a netušila, že bude muset chodit po ledovci v mačkách na laně, vzala si jen 3/4 kalhoty a rukavice s bundou ji přišli v létě taky zbytečné. Tak jsme ji nakonec vymysleli myslím krásný náhradní program po chatách těsně pod ledovcem a my mohli v klidu odjet směr Zermatt. Pak jsme přes Schwarzensee pod Matternhornem dojeli lanovkou na Trocknersteg, kde jsme se navázali na lano a vydali se po ledovci směr naše první chata Theodolhütte. Cestou jsme provedli důkladný nácvik pohybu po ledovci i skále v mačkách, někteří dokonce cvičili tak vehementně, že u toho okusovali skalky a nosili sníh až do chalupy. Zbytek dne jsme strávili opalováním na terásce.

Druhý den byla na programu dlouhá tůra, kdy jsme nejprve po sjezdovkách vylezli na obávané Breithornplato a z něho pokračovali nahoru na Breithorn 4164 m n.m. Moje úderné družstvo mělo spoustu sil a dostatečný náskok, tak jsme si dali i takový poloviční přechod masivu Breithorn okořeněný velmi úzkým hřebínkem. Dole pod kopcem jsme se všichni sešli, dali oběd a mazali ještě pěkně dlouhou tůrou na chatu skrze roztečený ledovec. Zvládli jsme to rychle a tak jsme se odpoledne ještě mohli věnovat nácviku vytahování z trhliny a chytání bronzu na naše mužná těla. Večer jsme si dopřáli grapu a vínečko, možná že i více, než bylo potřeba.

Třetí den jsme brzy ráno vyrazili do sedla mezi Castorem a Poluxem, kde jsme se rozdělili a většina se vydala nahoru skrze trhliny na prvně jmenovný kopec. Zvláště konec výstupu byl docela přísný a tak jsme po závěrečném hřebínku byli rádi, že už jsme nahoře. Castor 4226 m n.m. nabízí krásé výhledy na Liskamm, Dufourspitze, Mischabelgrat i Matternhorn s Mont Blancem. Rychle jsme seběhli dolů, opět se rozdělili a dvě úderná družstva ještě dokázala vylézt po skále a sněhovém hřebínku na Polux 4091 m n.m. Dolů jsme se na skále trochu zapletli s těmi co chtěli nahoru, ale nakonec jsme se vymotali a mohli pokračovat. Oni nás totiž na chatě vypekli s rezervací a tak jsme se museli přesunout opět zpět přes Breithornplato na chatu Guide di Cervino, navíc se nad námi velmi rychle stahovala bouřková mračna, takže jsme se rychle se zbytky sil snažili dostat z plata pryč. To se povedlo, všichni přišli po hrdinském výkonu včas, ale pravda je, že spousta z nás se poslední metry k chatě už motala jak po deseti pivech. Večer jsme si zasloužili vinnou odměnu a věru nebylo ji opět málo.

Poslední den jsme už jen seběhli na lanovku a přesunuli se do Zermattu, kde jsme si udělali krásný den a pak se jeli vykoupat do Täsche, kde na nás čekal bus a mohlo se jet domů. Já si v Randě opět vystoupil, došel do kempu a začal koketovat s holkama, co se na mě už tak moc těšili, až se vrátím. No a protože jsem se těšil i já, tak jsme dávali vínečko, vínečko, večeři, vínečko, slivovivi, vínečko, slivovici no a pak už jsem měl z toho takovou motanici, že jsem ty dvě od sebe ani nepoznával a tak raději dobrou noc.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Nadlgrat, aneb jak jsme se projeli lavinou

Po skončení školení horských průvodců jsme se přesunuli přes sedla Oberalpass a Furka pass, kde jsme spali, směr Walliské Alpy. Je až neuvěřitelné, kudy všudy jezdí vlak. Jedete autem 20 serpentin a nahoře vedle vás vyjede z tunelu vlak. Až jsme se z toho museli jít vykoupat. Spaní to bylo opravdu luxusní s dokonalým výhledem, ale večer jsme neměli vodu a když jsme ji chytali po kapkách z roury u silnice, tak nám sousedi věnovali svoji. Ráno nás probudili hrozé rány, jako když někdo střílí a najednou se Pan Dan ocitl přimáčklý u stropu. Co to? Naše super matrace dostala nádor a mohutně se pod ním vyboulila. Tak jsme museli jet koupit novou. To se málem stalo osudné mě, pač jsem čekal na záchod a při odbočení k obchodu jsem netrefil tu správnou odbočku a tak jsem to pak nakonec musel vyložit jen tak tak u mekáče. Dojeli jsme až do Saas Fee, kde jsme chtěli koupit mapu, nějaké horo vybavení a zarezervovat chatu, ale ty debilové tam maj klasickou siestu, takže jsme si ji nechtěně museli udělat taky. Pak nás čekal brutální výstup na chatu Mischabelhütte do 3385 m n.m. v hustohustém vedru a skoro půlku z toho po lehcé feratě.

Další den jsme chtěli dát něco lehčího a tak jsme odmítli vstávat ve dvě a vyrazili tak až v 5. Počasí bylo dokonalé, naše tempo taky a tak jsme v sedle Windjoch rozhodli, že to zkusíme dát celé (hřeben Nadlgrat se 4 čtyřtisícovkami). Samozřejmě že šrouby, lepší cepíny a frendy a vklíněnce na jištění zůstaly bezpečně ležet na chatě, pač jsme se původně jen šli aklimatizovat. To už je taková naše klasika. Nejdříve jsme podešli hrozivě vyhlížející seráky, pak přelezli několik zákeřných trhlin a postupovali dále úzkým sněhovým žlabem do sedla. Po té, co nás navštívilo několik větších i menších šutráků, jsme definitivně pochopili, že tudy to nepůjde a museli jsme dále lézt po skále. Nejdřív drobivej hnus, pak už krásnej kompakt se IV. lezením a za chvilku jsme byli na Dirruhornu 4035 m n.m. a viděli tak před sebou celý hřeben Nadlgrat. Slezli jsme zpět do sedla a pokračovali po ostrém hřebenu, který byl již mixem sněhu a skály až na Hobärghorn 4219 m n.m. Při dalším postupu jsem celý hřeben označil za "Zwei essel grat", zvláště pak když Pan Dan se rozhodl zahodit svoji helmu kamsi k Randě, neboť už prej chce dlouho novou. Já zase byl už úplně bez pití. Jiná cesta dolů než to dolézt celé nebyla a tak jsme pokračovali na Stecknadlhorn 4241 m n.m., ze kterého byl hnusnej ledovej traverz a závěrečnej výlez na Nadlhorn 4327 m n.m. Při sestupu už začal jít ledovec pod atakem slunce do kytek a tak jsme se brodili po pás ve sněhu a co chvíli si vykopávali uvězněné nohy. Ze sedla Windjoch jsme se pak rozhodli sjet dolů po zadku. Po asi 10 m se kolem nás začala dolů sunout podezřelá kupa sněhu, tak jsme ji nechali odjet a najednou to nějak zapraskalo a z celého svahu se pod námi odtrhla obrovská lavina (výška odtrhu 50-70 cm, šířka zhruba 120-150 m, délka asi kolem 200 m, výška čela laviny za trhlinou kolem 2 m). Zeshora vypadala tak nevině, dole už to pak bylo horší. Každopádně nám uklidila z cesty ten rozbředlej sníh a my mohli pohodlně seběhnout dolů, takže jsme úplně hotový dorazili před šestou večer zpět na chatu, kde jsme oba po večeři usnuli jak slívy.

Na snídani jsme dorazili až v 9 ráno a to mě z postele dostala až vrtule, co přiletěla na chatu zařizovat internet a přistála asi 100 km/hod rychlostí 7 cm od střechy a 5 cm okna. Pro špatnou předpověď jsme seběhli dolů do Saas Fee, vyprali si, okoupali se, přečkali déšt a hlavně nakoupili luxusní špunty do uší De Luxe, co mi Pan Dan doporučil (20 ks za pouhých 20 CHF). Spali jsme v super levnym kempu hned u lanovky v Saas Grundu, kde nám společnost dělaly lamy. No a protože venku furt chcalo, tak jsme si udělali vodní postel i v autě.

Ráno jsme ještě za deště vstali a jeli první lanovkou na Hochsaas, od kud jsme vyběhli v silném větru na překrásnou Weissmis 4023 m n.m. Nebylo to tak jednoduchý, jak to vypadalo. Já nejdřív spadl do potoka, Pan Dan si vylil do batohu pití, cestou jsme museli přes docela hnusné trhliny a projít soustavou nevyzpytatelných seraků. Vrchol se přesto skoro po čtyřech podařil, dolů už to zase byla jedna velká sračka. Odměnou nám byla teráska ve 3200 m n.m., kde jsme strávili noc. Chatařka byla docela kočička a po těch rádlerech na sluníčku to s ní vypadalo stále lépe a lépe, až jsme z toho raději šli spát.

To proto, že jsme brzo ráno opět vstávali a vydali se na nejdříve skalnatý a pak ostře sněhový hřeben na sousední kopec Laginhorn 4010 m n.m. Takovej docela divnej kopec, plnej hnusu a exponovanejch míst, jistit se nemělo smysl, tak jsme šli raději každej sám za sebe, kaltna byla jak hyena, vítr že mi to ohrnovalo rypák do protisměru, prostě byl jsem rád zase zpátky dole. Tam jsme přejeli do Randy do kempu za nahoře neuvěřitelně parádově vybavenou kempařkou Romanie, kde jsme usli na sluníčky a do večera z nás byli dvě prasata opálený. Kolem ty kozy, no byla to tam taková malá zoo. Nejhorší bylo, že jsme propíchli tu druhou matraci, na první se ještě zvětšil nádor a tak jsme museli trochu přestavět auto. Povedlo se a celou akci jsme mohli zakončit vínečkem. Povedlo se a celou akci jsme mohli zakončit vínečkem na oslavu šesti čtyřtisícových vrcholů za 4 dny.

Pokud také někam chcete jet, tak pro motivaci koukněte sem: MOŽNOSTI KOPCŮ

Skvělé výkony v barvách týmu Ski Trab Mára

Člen našeho týmu Ski Trab Mára číslo 16 Romik (Roman Malivánek) se úspěšně popral s věhlasným závodem na horských kolech BikeMarathon Drásal, kdy na trati 115 km plné bahna dojel na krásném 77. místě ze 495 účastníků. Gratulujeme a doufáme, že si podobnou formu přinese i na lyže.

Sponzoři týmu Ski Trab Mára: Skiservis Mára, Ski Trab, Compex, Power breathe a Aminostar

Školení horských průvodců, aneb jak nás Andrejka nezvládala

Před začátkem horské sezony jsme se vydali na Silverettu proškolit, abychom nedělali chyby a byli ještě lepší, než jsme byli doposud. Původní plán přijet na místo srazu odpoledne a jít si projet slavnou horskou silnici nevyšel a tak jsme byli rádi za příjezd ve 3 ráno a alespoň 3 hodiny spánku. Ty ovšem byly dokonalé, neboť jsme poprvé spali na matrazenlágru v Bohouškovi.

Ráno v 6 zazvonil budík a v 7 už jsme šapali nahoru na Wiesberghaus, kde nás čekalo příjemné překvapení v podobě bohyně lásky s nenasytným výrazem ve tváři, která se s námi rozprávala po Slovensky. Ach ty Slovenky . . . My ale celý den strávili na svahu, kde jsme se zdokonalovali v práci s mačkami, cepínem, v záchraných pracích, plánování tůry a vedení na krátkém laně. Zábava to byla i díky složení elitního družstva dokonalá a tak jsme byli právem označeni za trhače bránic. Večer nás pak Andrejka zásobovala vším, co jsme si poručili a na otázku, zda ještě jeden Rádler, nešlo při pohledu do jejího vý.., teda chtěl jsem říct do jejich hlubokých očí, odpovědět ne. No prostě si představte místnost nabitou egem plnou sebestředných chlapů a mezi nima plavovlasou vílu, po které toužil snad i Škudla přezdívaný Mirek Dušín. Já vim jen to, že ráno si někteří ani nepamatovali, že večer už platili . . .

Další den jsme opět plánovali tůru, kontrolovali batohy, lékárničky, vázali uzle, trochu si zalezli na ledu, očistili ledovec od zbytečných věcí (viď Míšo) a opět se zachraňovali z trhlin a to jak pomocí kamarádů, tak i sami sebe. Nejlepší mrtvolu předvedl Pan Dan, jež se stal vzorným příkladem toho, jak to vypadá, když se zahučí dolů. Večer opět gradoval do neuvěřitelných rozměrů a to díky Pedrovi, který hrál známé i neznámé hity na kytaru a pak taky díky Míšovi, který byl jako obvykle na plech a tropil různá alutria (ty klobásky a pivo hledaj sousedi z vedlejší místnosti ještě teď).

Poslední den už jsme opakovali orientaci s mapou, plánovali a počítali tůru no a pak přišlo na řadu loučení, slzičky a sliby, že se brzo vrátíme. Naštěstí začala Andrejka fajčit a tak jsem se rychle odmiloval, zabalil věci a mazal taky dolů. Všechno jsme to zakončili dole na parkovišti, kdy jsme se předháněli, kdo má lepší VW T5 a kdo líp vybavenou a podobně . . . No prostě se to povedlo a my jsme kvalitně a řádně připraveni na novou sezonu.

Letní soustředění týmu SkiTrab Mára, aneb jak nezbyla síla na kočičky

První oficielní soustředění týmu Ski Trab Mára se konalo na vlídné Šumavě u vodní nádrže Lipno. Silná sestava v podobě Trenér Mára a svěřenci Slonda, Romík a Zámek slibovala velkou dřinu i zábavu zároveň. Proč zrovna Lipno? Protože zdejší zázemí nabízí dokonalé zázemí pro všechny druhy sportu a jako bonus je nadmořská výška 750 m n.m. spolu s klidem a krásnou přírodou. Začali jsme ve středu odpoledne společným výjezdem na kole kolem Lipna okořeněný přejezdem kopečků do Rakouska. Kvůli neschopnosti trenéra dodržet předem domluvéné časy jsme začali až ve 4 hodiny a o to bylo nutnější jet větší tempo. Trasa vedla částečně kolem samotné přehrady i Schwarzenberského kanálu, měla v sobě ukryto několik horských prémií (nejvyšší na Hochficht 1338 m n.m.) a asi 20 spurterských prémií na cedule označující začátek obce. O napínavé chvíle nebyla nouze a po celou trasu jsme udrželi tempo přes 25 km/hod na horských kolech napůl v terénu, napůl na silnici. Solidní nástup formy před Drásalem potvrdil Romík. Nakonec z toho byla krásná 100 a příjezd za tmy domů, neboť nás cestou zdržela zastávka na jedno u Pardála, kde slabomyslní navrhovali ukončit etapu. Při zatmění měsíce se šlo ještě plavat a pak už nás čekalo masíčko a Plznička. Bylo nutné prodiskutovat všechny věci ohledně tréninku a závodů, zárověň jsme fandili Bostnu v rozhodujícím zápase, takže jsem po skontrolování svěřenců usínal jako poslední kolem 4 ranní ...

Druhý den započal 20 minutami plavání na ostrov a zpět po němž jako rozvička přišel oblíbený fotbálek, kde dostali staří od mladých zavyučenou a odnesli si klepec 5:1 i přes to, že s nimi hrál Indy (pes větší než ten největší pes). No a pak už hurá na kolečkové lyže. Dokonalá stezka podél vody se zvlněným profilem nabídla závody v soupažích, kterým jednoznačně vévodil Slonda a mě tak definitivně odsoudil do role trenéra pozorovatele. Zámek s Romíkem se mu snažili zoufale konkurovat skoky plavno pod rozjetá kolečka, ale neměli prostě nárok. Celý trénink byl zakončen mučivým výjezdem 20 min na vrchol Kramolín s lanovkou a sjezdovkami, který chvílemi notně připomínal výjezd Lukáše Bauera při Tour de Ski na Alpe Cermis. No a protože se mi ten kopec zalíbil, tak jsme si ho pro potěšení kluků dali ještě jednou :-) Následovalo opět vyplavání, oběd a odpolední zasloužený spánek, který byl tak tvrdý, že jsme si ani nevšimli, že nad Lipnem se prohnala mohutná bouře. To už jsme ale vyrazili na další fázi v podobě beach volejbalu, kdy naše hvězdné bratří družstvo náhodně prohrálo s mužem ze šťastné planety Romíkem 2:3 na sety (v posledním setu 24:26). Při rozboru celého zápasu jsme se nakonec jednomyslně shodli, že za všechno mohla Kamila, jediná žena na place, která nás neustále provokovala a nedovolovala nám se plně koncentrovat na zápas. Chuť jsme si museli spravit opět při fotbálku, když jsme soupeři nepůjčili balón a roznesli staříky 5:2. Po té opět vyplavání, večeře a pak jsem šel krátce telefonovat, přičemž se měli svěřenci připravit na další tréninkovou jednotku postelového zaměření (Compex samozřejmě). Po mém příchodu ale už všichni spali a to věřte nevěřte, nebylo ještě ani 22:00. Jo trénink to je svinstvo.

Poslední den bylo původně v plánu opět drsné kolo, ale pač se skazilo počasí, tak jsme vyrazili za dobrodružstvím a chlapci museli začít s horolezectvím. Pravda, zatím jen na stěně, ale spocení byli jako kdyby ujeli 100 km na lyžích. Musím je všechny pochválit, pač se dokázali překousnout přes počáteční obavy a odpor, ba dokonce i strach a nakonec všichni dolezli až nahoru. Největší komedii vytvářel Slonda, který když v půlce zjistil, že ho dolů bez dosažení vrcholu nespustím, tak se pokoušel z lana odkousat. Každopádně to dobře dopadlo, příště je čeká lezení ve skalách. Následoval poslední trénink, kdy jsme nasedli po dvou na rádoby mořský kajak a pádlovali Lipnem křížem krážem. Na závěr ještě přišla pravá námořnická bitva, kdy naše plavidlo se Slondou razantně rozdrtilo Zámka s Romíkem jak během jízdy, tak i v následném souboji kdo koho potopí a tak se nám chlapci pěkně vykoupali. Každopádně se soustředění dokonale povedlo a sebevědomě hlásím do světa, že určitě část týmu Ski Trab Mára je dobře a kvalitně připravena na zimu už teď. Jen nevím kde nastala chyba, když jsem trenér a odjíždím domů zničen zcela nejvíc ze všech . . .

PS: Tým Ski Trab Mára děkuje Bratrovi za poskytnutí dokonalého zázemí během soustředení.

Sponzoři týmu Ski Trab Mára: Skiservis Mára, Ski Trab, Compex, Power breathe a Aminostar

Jižní Tyrolsko z Brenneru, aneb jak došlo pivo

Můj letošní poslední zájezd na kolech pro CK Trip nás zavedl sice do Itálie, ale v podstatě jsme byli celou dobu v bývalém Rakousku, tedy v Jižním Tyrolsku, které je autonomní oblastí v Italském státě. Dokonalá cyklostezka bez styku se silnicí začíná přímo na hranici na Brennerském průsmyku a vede po tělese staré zrušené železnice dolů do Sterzingu, ale pač nám pršelo a byla zima, tak jsme raději tento první sjezd vynechali a začali až zde. To už bylo tepleji a tak jsme úzkým údolím kličkovali po krásné stezce sem a tam, až jsme dojeli k pevnosti Franzen Feste, která blokuje průjezd celým údolím a doslaova jí protéká řeka, skrze ní dále vedou koleje, silnice, dálnice a i cyklostezka. Pak už to byl jen kousek do Mühlbachu a na závěr nás čekala chuťovka v podobě 4 km dlouhého kopce o 12% sklonu. Samotného mě překvapilo, jak přijeli všichni rychle a s úsměvem.

Druhý den nás autobus odvezl do centra Dolomit k jezeru Lago di Landro, které je napůl cesty mezi Missurinou a Toblachem a kolem je možné kochat se výhledy na takové velikány, jako je Tre Cime či Monte Cristalo. Bohužel bylo opět trochu pod mrakem, tak jsme se moc nefotili a hurá opět po zrušené železnici dolů do Toblachu. Cestou jsme ještě minuli krásný hřbitov z první světové války, která tak nechvalně proslavila Dolomity svými neúprosnými boji na zdejších ostrých štítech (Čepelka:Fronta v Dolomitech). Následovalo stále mírné klesání po tradičně dokonalé stezce kolem lyžařského střediska Kronplac až do Brunecku, kde nám Kraťas udělal k obědu párky a pak jsme dál pokračovali Pustertálským údolím dál až do Mühlbachu. Večer nám pak spříjemnil Pepa svým dokonalým tatarákem a hlavně hudební moravská sekce, která za námi dorazila taxíkem ze spodního ubytování a bránice se díky jejich zpěvu a vyprávění neuvěřitelných historek i vtipů ani na chvilku nezastavila až do nočních hodin.

Sobota byla celá nějaká uplakaná, tak jsme si ráno ještě chvilku přispali a pak nás bus vyvezl do 2000 m n.m. po cestě, kde se dvě kola vedle sebe už skoro nevejdou. Do teď nechápu, jak tam mohl projet. My už na kolech pokračovali na nádhernou náhorní plošinu s rozkvetlými loukami a plnou salaší. Bohužel výhledy na celé Alpy nám překazilo počasí a tak jsme prchli na naší oblibenou Rastnerhütte, kde jsme se dlouze a notně občerstvovali. mezi tím se to venku ještě trochu zhoršilo na stav zima a déšť, tak jsme se rozdělili, někteří to riskli a jeli do Brixenu za Havlíčkem, ostatní zase domů na penzion za pelíškem. Nakonec jsem se všchni potkali dole v Mühlbachu a nechali se odvést opět na ubytování, kde probíhal zábavný závěrečný večírek, během kterého kupodivu došlo veškeré pivo jak v kuchyni, tak v baru v autobuse.

Poslední den už bylo konečně tak, jak má v Itálii být, tedy slunce a 30°C. My nejdříve sjeli dolů do Brixenu a pak opět po naprosto dokonalé stezce nechali kolo jen volně jet přes historický Klausen s krásným hradem, dále skrze nikdy nekončící soustavu tunelů až do Bolzana. Zde jsme se pak i s koly namačkali do kabinové lanovky a nechali se vyvést nahoru za krásnými výhledy. Bohužel až nohoře jsme zjistili, že rozhledna je pro svůj havarijní stav uzavřena a tak jsme si alespoň hezky zasjezdovali zpět dolů do Bolzana. Tím naše putování skončilo a my se vypravili zpátky domů do Čech.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Kolem západního Dachsteinu, aneb jak jsem měl svůj harém

Další letošní zájezd s CK Trip směřoval opět do St. Martina am Tennengebirge a sliboval už dopředu krásné a pohodové poježdění. První den jsme se přesunuli busem do Rakouska a po ubytovaní v malebné horské vesničce osedlali naše oře a vyrazili vstříc novým zážitkům. Z celkového počtu 15 klientů, bylo hned 13 duševně krásných a zároveň pohledných žen. Začali jsme jak se patří nahoru do kopce, ale jen kousek a pak už sjíždělo dolů do údolí Lammertal, kde ještě někteří vystoupali nahoru k salaším Aualm, kde je vojenská střelnice, ale naštěstí nás nikoho netrefili, tak jsme mohli zajet ještě do vysoce romantického údolí Neubachtal, což některým děvčatům samo svlékalo raménka od podprsenek . . .

Druhý den nás přivítalo sluníčko a my mohli vyrazit opět do kopce na salaš Halmgut, od kud jsme sjeli do Ebenu a dali si silniční etapu až do horského střediska Filzmoos, od kud jsme pohodově přejeli přes sedlo do Mandlingu a poté podél řeky Enns skrze rozkvetlé louky poskytující výhledy na jižní úbočí Dachsteinu dojeli až do Altenmarktu, kde nás čekal bus zásobený studeným pivem. Ještě než přišla odpolední bouřka, tam jsme stihli zpět přes Eben a Hüttau dojet do St. Martina. Po večeři nás čekal teprve vrchol dnešního dne. Slavný ping-pongový turnaj o tričko CK Trip. Napínavá bitva trvala až do nočních hodin a chvílemi nebylo jasné, zda vítezí množství vypitého vína nad množstvím míčků umístěných na stůl, či naopak. Každopádně vyhrála Verča a my její úspěch ještě dlouho s kytarou a banjem oslavovali.

V sobotu nás autobus vyvezl na krásnou náhorní planinu Post Alm o průměrné nadmořské výšce kolem 1200 m n.m., kde jsme pojezdili mezi asi ticeti náhodně rozestavěnými salašemi, až se nám jedna zalíbila a tak jsme se u ní najedli. Mezi tím jsme ale ještě podnikli obávaný horolezecký výstup na Wieslerhorn čnící do výše 1605 m n.m., nejdříve východním úbočím na hřeben a pak až po něm na samotný vrchol přes dvě rozsedliny. Panoramatický výhled stál za to. To hlavní ale teprve na nás čekalo. Nejprve opět neuvěřitelně romantická projížďka skrze bahno, potok a krásné louky k dalším salaším a následně snad nikdy nekončící dlouhý sjezd po staré zrušené silnici skrze obrovský kaňon plný vodopádů a tůněk až do Abtenau, kde na nás opět čekal bus a odvezl nás na večeři. Po ní následoval opět turnaj ve stolním tenise, ale tentokráte byla na programu čtyřhra, jejíž náhodné rozlosování připravilo pro diváky nejdenu komickou, ale i dramatickou chvilku. Každopádně všechny zápasy nakonec měli svoji kvalitu a Hanka se Zuzkou mohli slavit zisk dalších triček. Opět se to všecno muselo zapít za hlasitého zpěvu a zvuků sladkého dřeva. Jedna část harému se dokonce nechala vyvést na místní zábavu do Amarenabaru, kde předváděla pod záštitou levné tequily neuvěřitelné taneční kreace až do pozdníchnočních hodin.

Poslední den jsme pak autobusem přejeli do Gosau, kde jsme vysedli a na kolech dojeli k jezeru Gosausee přímo pod Dachsteinem. Od tud pak následoval dlouhý sjezd do hornického Hallstattu, který proslavila letitá těžba soli a její doprava po řece Traunn do Gmundenu, od kud se pak šířila dál do Evropy pomocí konězpřežné dráhy vedoucí přes Linec až do Českých Budějovic. Hallstattské jezero se dá celé obět po cykostezce a to i díky tomu, že je její část zavěšena do skály přímo nad jezerem. Paráda, když se peníze investujou líp než do politiky. Nakonec jsme dali koupel a já se po zjištění teploty vody přidal mezi ženy :-) Tím se harém opět rozrostl a já čekám na vysvobození :-)

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás Grapa doběhla

Letošní první zájezd do hor směřoval s Adventurou do mého druhého bydliště u Lago di Garda do Rivy. Po nočním přeletu autobusem jsme přistáli v malebném Arcu a vydali se na cvičnou ferátu na Colodri. Vyzkoušeli si, jak se řádně cvakat a co nás bude v budoucnu čekat. Taky kolem nás proletěly první kamínky. Za chvilku jsme už byli na hoře, někdo dřív, někdo později, ale každopádně jsme dosáhli společně prvního vrcholu. Sestup dolů byl skoro brnkačka, tak jsme se ještě prošli botanickou zahradou a dali zmrzku proloženou pivem na náměstí. Večer nám spříjemnilo víno a koupání ve dvoucentimetrově studené vodě s metrovými vlnami.

Druhý den se nad jezerem zatáhla mračna a vypadalo to tak podivně. Počkali jsme, co se z toho vyklube a když slíbený déšť nepřicházel, tak jsme vyrazili do Avia na další ferattu. Bus byl do zatáček příliš dlouhý, takže nám cestu moc nezkrátil a museli jsme mazat pěkně po svých. Po dlouhém nástupu pralesem jsme se najednou ocitli v impozantním převisu plném říms, po kterých vede systémem traverzů ona feratta. No paráda. Ani jsme si nevšimli, že začalo pršet. Nahoře na hřebenu nám to však došlo a vzhledem k tomu, že se přihnala i bouřka jako prase, byl další postup po hřebenu zcela nemožný. Chvilku jsme počkali, až přestaneme svítit a pak už šup šup dolů opět po feratě promočení úplně na kost. Aby byla větší zábava, tak nám to občas ještě trochu posvítilo, když už jsme byli přivázaní k tomu hromosvodu a kolem proletěla nějaká ta kamenná lavinka. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a nás čekal ještě sestup mlžným deštným pralesem, ze kterého se pravidelně ozývalo volání: "halóóó, kde jste, já se asi ztratila". No a pač vypadalo, že už bude hezky, tak jsem si těch 40 km domů na ubytování chtěl dojet na kole. Moc dobrej nápad. Po 20 min přišla další bouřka jako prase a tak jsem se hezky projel v půl metru vody bičován větrem, blesky a kroupami velkými jako golfové míčky. Parááááááádááááááá. Ještě že je tam tak dobré víno, co umí potěšit.

V sobotu nás pak čekala monstrózní ferata Che Guavera na kopec La Scala 1620 m n.m. s cestou 1470 výškových metrů ve stěně téměř bez nástupu. Hned dole jsme měli jeden nepříjemný pád, ale jištění zafungovalo a dotyčná skončila naštěstí jen s odřeninami a naraženinami. Klobouk dolů, že to nezabalila a pokračovala dál. Slunce do nás pálilo a my pomalu, ale jistě postupovali stěnou nahoru. Cestou jsme předběhli skupinu Slováků, kterým je lepší se na horách občas vyhnout :-) no a pak už nás čekala vrcholová odměna v podobě rozkvetlé louky, oběda a samozřejmě piva. Sestup nás taky trochu bolel, ale přežili jsme a večer pak mohli zajít na pizzu a vínečko, což se zvrhlo ve výlov růží z přístavního kanálu, plný stůl grapy a šněrovanou domů do stanu . . . jejda, který že je ten můj?

Na poslední den jsme si nechali vzdušnou ferattu na Cima S.A.T. přímo nad Rivou. Po náročném nástupu na kapličku St. Barbara jsme pokračovali po mnoha žebřících a kolících směrem k vrcholu i přes dva extrémě vzdušné a 70 m dlouhé žebříky. Slunce do nás pařilo co to dá a i přes 1200 m převýšení jsme se všichni potkali na vrcholu, kterého jsme, jak jinak než, dosáhli samozřejmě společně. Dolů už to bylo trochu horší, sestup opět víc moc nic, než nic moc, ale podařilo se a mohli jsme to všechno ukončit koupelí a pravou italskou zmrzlinou.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)