Jižní Tyrolsko z Brenneru, aneb jak došlo pivo

Můj letošní poslední zájezd na kolech pro CK Trip nás zavedl sice do Itálie, ale v podstatě jsme byli celou dobu v bývalém Rakousku, tedy v Jižním Tyrolsku, které je autonomní oblastí v Italském státě. Dokonalá cyklostezka bez styku se silnicí začíná přímo na hranici na Brennerském průsmyku a vede po tělese staré zrušené železnice dolů do Sterzingu, ale pač nám pršelo a byla zima, tak jsme raději tento první sjezd vynechali a začali až zde. To už bylo tepleji a tak jsme úzkým údolím kličkovali po krásné stezce sem a tam, až jsme dojeli k pevnosti Franzen Feste, která blokuje průjezd celým údolím a doslaova jí protéká řeka, skrze ní dále vedou koleje, silnice, dálnice a i cyklostezka. Pak už to byl jen kousek do Mühlbachu a na závěr nás čekala chuťovka v podobě 4 km dlouhého kopce o 12% sklonu. Samotného mě překvapilo, jak přijeli všichni rychle a s úsměvem.

Druhý den nás autobus odvezl do centra Dolomit k jezeru Lago di Landro, které je napůl cesty mezi Missurinou a Toblachem a kolem je možné kochat se výhledy na takové velikány, jako je Tre Cime či Monte Cristalo. Bohužel bylo opět trochu pod mrakem, tak jsme se moc nefotili a hurá opět po zrušené železnici dolů do Toblachu. Cestou jsme ještě minuli krásný hřbitov z první světové války, která tak nechvalně proslavila Dolomity svými neúprosnými boji na zdejších ostrých štítech (Čepelka:Fronta v Dolomitech). Následovalo stále mírné klesání po tradičně dokonalé stezce kolem lyžařského střediska Kronplac až do Brunecku, kde nám Kraťas udělal k obědu párky a pak jsme dál pokračovali Pustertálským údolím dál až do Mühlbachu. Večer nám pak spříjemnil Pepa svým dokonalým tatarákem a hlavně hudební moravská sekce, která za námi dorazila taxíkem ze spodního ubytování a bránice se díky jejich zpěvu a vyprávění neuvěřitelných historek i vtipů ani na chvilku nezastavila až do nočních hodin.

Sobota byla celá nějaká uplakaná, tak jsme si ráno ještě chvilku přispali a pak nás bus vyvezl do 2000 m n.m. po cestě, kde se dvě kola vedle sebe už skoro nevejdou. Do teď nechápu, jak tam mohl projet. My už na kolech pokračovali na nádhernou náhorní plošinu s rozkvetlými loukami a plnou salaší. Bohužel výhledy na celé Alpy nám překazilo počasí a tak jsme prchli na naší oblibenou Rastnerhütte, kde jsme se dlouze a notně občerstvovali. mezi tím se to venku ještě trochu zhoršilo na stav zima a déšť, tak jsme se rozdělili, někteří to riskli a jeli do Brixenu za Havlíčkem, ostatní zase domů na penzion za pelíškem. Nakonec jsem se všchni potkali dole v Mühlbachu a nechali se odvést opět na ubytování, kde probíhal zábavný závěrečný večírek, během kterého kupodivu došlo veškeré pivo jak v kuchyni, tak v baru v autobuse.

Poslední den už bylo konečně tak, jak má v Itálii být, tedy slunce a 30°C. My nejdříve sjeli dolů do Brixenu a pak opět po naprosto dokonalé stezce nechali kolo jen volně jet přes historický Klausen s krásným hradem, dále skrze nikdy nekončící soustavu tunelů až do Bolzana. Zde jsme se pak i s koly namačkali do kabinové lanovky a nechali se vyvést nahoru za krásnými výhledy. Bohužel až nohoře jsme zjistili, že rozhledna je pro svůj havarijní stav uzavřena a tak jsme si alespoň hezky zasjezdovali zpět dolů do Bolzana. Tím naše putování skončilo a my se vypravili zpátky domů do Čech.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Kolem západního Dachsteinu, aneb jak jsem měl svůj harém

Další letošní zájezd s CK Trip směřoval opět do St. Martina am Tennengebirge a sliboval už dopředu krásné a pohodové poježdění. První den jsme se přesunuli busem do Rakouska a po ubytovaní v malebné horské vesničce osedlali naše oře a vyrazili vstříc novým zážitkům. Z celkového počtu 15 klientů, bylo hned 13 duševně krásných a zároveň pohledných žen. Začali jsme jak se patří nahoru do kopce, ale jen kousek a pak už sjíždělo dolů do údolí Lammertal, kde ještě někteří vystoupali nahoru k salaším Aualm, kde je vojenská střelnice, ale naštěstí nás nikoho netrefili, tak jsme mohli zajet ještě do vysoce romantického údolí Neubachtal, což některým děvčatům samo svlékalo raménka od podprsenek . . .

Druhý den nás přivítalo sluníčko a my mohli vyrazit opět do kopce na salaš Halmgut, od kud jsme sjeli do Ebenu a dali si silniční etapu až do horského střediska Filzmoos, od kud jsme pohodově přejeli přes sedlo do Mandlingu a poté podél řeky Enns skrze rozkvetlé louky poskytující výhledy na jižní úbočí Dachsteinu dojeli až do Altenmarktu, kde nás čekal bus zásobený studeným pivem. Ještě než přišla odpolední bouřka, tam jsme stihli zpět přes Eben a Hüttau dojet do St. Martina. Po večeři nás čekal teprve vrchol dnešního dne. Slavný ping-pongový turnaj o tričko CK Trip. Napínavá bitva trvala až do nočních hodin a chvílemi nebylo jasné, zda vítezí množství vypitého vína nad množstvím míčků umístěných na stůl, či naopak. Každopádně vyhrála Verča a my její úspěch ještě dlouho s kytarou a banjem oslavovali.

V sobotu nás autobus vyvezl na krásnou náhorní planinu Post Alm o průměrné nadmořské výšce kolem 1200 m n.m., kde jsme pojezdili mezi asi ticeti náhodně rozestavěnými salašemi, až se nám jedna zalíbila a tak jsme se u ní najedli. Mezi tím jsme ale ještě podnikli obávaný horolezecký výstup na Wieslerhorn čnící do výše 1605 m n.m., nejdříve východním úbočím na hřeben a pak až po něm na samotný vrchol přes dvě rozsedliny. Panoramatický výhled stál za to. To hlavní ale teprve na nás čekalo. Nejprve opět neuvěřitelně romantická projížďka skrze bahno, potok a krásné louky k dalším salaším a následně snad nikdy nekončící dlouhý sjezd po staré zrušené silnici skrze obrovský kaňon plný vodopádů a tůněk až do Abtenau, kde na nás opět čekal bus a odvezl nás na večeři. Po ní následoval opět turnaj ve stolním tenise, ale tentokráte byla na programu čtyřhra, jejíž náhodné rozlosování připravilo pro diváky nejdenu komickou, ale i dramatickou chvilku. Každopádně všechny zápasy nakonec měli svoji kvalitu a Hanka se Zuzkou mohli slavit zisk dalších triček. Opět se to všecno muselo zapít za hlasitého zpěvu a zvuků sladkého dřeva. Jedna část harému se dokonce nechala vyvést na místní zábavu do Amarenabaru, kde předváděla pod záštitou levné tequily neuvěřitelné taneční kreace až do pozdníchnočních hodin.

Poslední den jsme pak autobusem přejeli do Gosau, kde jsme vysedli a na kolech dojeli k jezeru Gosausee přímo pod Dachsteinem. Od tud pak následoval dlouhý sjezd do hornického Hallstattu, který proslavila letitá těžba soli a její doprava po řece Traunn do Gmundenu, od kud se pak šířila dál do Evropy pomocí konězpřežné dráhy vedoucí přes Linec až do Českých Budějovic. Hallstattské jezero se dá celé obět po cykostezce a to i díky tomu, že je její část zavěšena do skály přímo nad jezerem. Paráda, když se peníze investujou líp než do politiky. Nakonec jsme dali koupel a já se po zjištění teploty vody přidal mezi ženy :-) Tím se harém opět rozrostl a já čekám na vysvobození :-)

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Lago di Garda, aneb jak nás Grapa doběhla

Letošní první zájezd do hor směřoval s Adventurou do mého druhého bydliště u Lago di Garda do Rivy. Po nočním přeletu autobusem jsme přistáli v malebném Arcu a vydali se na cvičnou ferátu na Colodri. Vyzkoušeli si, jak se řádně cvakat a co nás bude v budoucnu čekat. Taky kolem nás proletěly první kamínky. Za chvilku jsme už byli na hoře, někdo dřív, někdo později, ale každopádně jsme dosáhli společně prvního vrcholu. Sestup dolů byl skoro brnkačka, tak jsme se ještě prošli botanickou zahradou a dali zmrzku proloženou pivem na náměstí. Večer nám spříjemnilo víno a koupání ve dvoucentimetrově studené vodě s metrovými vlnami.

Druhý den se nad jezerem zatáhla mračna a vypadalo to tak podivně. Počkali jsme, co se z toho vyklube a když slíbený déšť nepřicházel, tak jsme vyrazili do Avia na další ferattu. Bus byl do zatáček příliš dlouhý, takže nám cestu moc nezkrátil a museli jsme mazat pěkně po svých. Po dlouhém nástupu pralesem jsme se najednou ocitli v impozantním převisu plném říms, po kterých vede systémem traverzů ona feratta. No paráda. Ani jsme si nevšimli, že začalo pršet. Nahoře na hřebenu nám to však došlo a vzhledem k tomu, že se přihnala i bouřka jako prase, byl další postup po hřebenu zcela nemožný. Chvilku jsme počkali, až přestaneme svítit a pak už šup šup dolů opět po feratě promočení úplně na kost. Aby byla větší zábava, tak nám to občas ještě trochu posvítilo, když už jsme byli přivázaní k tomu hromosvodu a kolem proletěla nějaká ta kamenná lavinka. Naštěstí to všechno dobře dopadlo a nás čekal ještě sestup mlžným deštným pralesem, ze kterého se pravidelně ozývalo volání: "halóóó, kde jste, já se asi ztratila". No a pač vypadalo, že už bude hezky, tak jsem si těch 40 km domů na ubytování chtěl dojet na kole. Moc dobrej nápad. Po 20 min přišla další bouřka jako prase a tak jsem se hezky projel v půl metru vody bičován větrem, blesky a kroupami velkými jako golfové míčky. Parááááááádááááááá. Ještě že je tam tak dobré víno, co umí potěšit.

V sobotu nás pak čekala monstrózní ferata Che Guavera na kopec La Scala 1620 m n.m. s cestou 1470 výškových metrů ve stěně téměř bez nástupu. Hned dole jsme měli jeden nepříjemný pád, ale jištění zafungovalo a dotyčná skončila naštěstí jen s odřeninami a naraženinami. Klobouk dolů, že to nezabalila a pokračovala dál. Slunce do nás pálilo a my pomalu, ale jistě postupovali stěnou nahoru. Cestou jsme předběhli skupinu Slováků, kterým je lepší se na horách občas vyhnout :-) no a pak už nás čekala vrcholová odměna v podobě rozkvetlé louky, oběda a samozřejmě piva. Sestup nás taky trochu bolel, ale přežili jsme a večer pak mohli zajít na pizzu a vínečko, což se zvrhlo ve výlov růží z přístavního kanálu, plný stůl grapy a šněrovanou domů do stanu . . . jejda, který že je ten můj?

Na poslední den jsme si nechali vzdušnou ferattu na Cima S.A.T. přímo nad Rivou. Po náročném nástupu na kapličku St. Barbara jsme pokračovali po mnoha žebřících a kolících směrem k vrcholu i přes dva extrémě vzdušné a 70 m dlouhé žebříky. Slunce do nás pařilo co to dá a i přes 1200 m převýšení jsme se všichni potkali na vrcholu, kterého jsme, jak jinak než, dosáhli samozřejmě společně. Dolů už to bylo trochu horší, sestup opět víc moc nic, než nic moc, ale podařilo se a mohli jsme to všechno ukončit koupelí a pravou italskou zmrzlinou.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Štýrské cyklostezky, aneb jak bylo víno všude

Druhý letošní zájez s CK Trip směřoval do tajné oblasti na jihu Rakouska až ke hranicím se Slovinskem pod Graz, kde se nachází hlavní oblast pěstování velmi dobrého vína, zvláště pak vyhlášený je růžový Schilcher. Další zdejší významnou plodinou jsou dýně, ze kterých tu dělají snad úplně všechno, zejména pak chutný dýňový olej. První etapu jsme začali na nejvyšším bodě ve vinici Langegg, od kud jsme sjížděli skrze vinohrady přes historický Stainz do Bad Gams. Následovalo stoupání a sjezdy přes Deutschlandsberg a Schwanberg. Celou trasu provázel jeden vinohrad za druhým s lákadly v podobě vinných sklepů. Pak už to byl jen kousek do St. Martinu, kde jsme bydleli v luxusním penzionu s bazénem. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká k večeři. Paráda o čtyřech chodech s dobrým vínkem, což nás všechny spolehlivě odbouralo a uložilo do postýlek.

Druhý den nás autobus vyvezl nahoru na Radlpass, kde prochází hranice se Slovinskem a rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna jela dolů k zde již notně mohutné řece Drávě a podle ní pokračovala až do Ožbaltu, kde započalo mírné a romantické stoupání na hraniční přechod zpět do Rakouska se sklípkem přímo na čáře. Druhá skupina se mnou vyrazila expediční trasou přímo po hraničním hřebenu, což nejdříve znamenalo vystoupat do 1000 m n.m. na Kapunar, od kud jsme ale jeli už jen dolů s kopce nebo téměř po vrstevnici až k Odomovu jezeru a celou cestu si tak vychutnávali výhledy na řeku Drávu shora. Nakonec jsme se připojili ke zbytku také ve sklípku na hraničním přechodu. Po sjezdu dolů jsme si ještě vystoupali nahoru na jednu vyhlídku, ale pak nás začala honit bouřka a tak jsme prchli do nedaleko vzdáleného busu, který nás odvezl na ubytování. Po opět dokonalé večeři nás čekala ještě ochutnávka místních vín, ketrá se poněkud jak se tak říká, no prostě protáhla no . . .

V sobotu jsme pak vyrazili na královskou etapu plnou vinohradů, vína, sklípků, ale také nekonečného počtu krátkých, ale o to prudších výjezdů na kole. Nejprve jsme pospolu absolvovali náhorní okruh s jedním 500m dlouhým stoupání o sklonu 30% a pak už každý jel dle libosti a chuti na víno skrze další a další snad nikdy nekončící sklípky. Naše družstvo po předchozím dnu ani moc chuť zastavovat na víno neměla :-) a tak jsme raději opět ujížděli před bouřkou a etapu si ještě trochu prodloužili po dalších kopečkách v okolí. Zbytek ochutnával trochu víc, ale nakonec také stihl za včasu před další bouřkou také ujet a tak jsme zakončili odpoledne u bazénu.

Poslední den jsme se nejprve po rovinatých cyklostezkách podél řek trochu rozšlapali, aby mohlo přijít smrtelné stoupání o stálém skonu 20% a délce 3,7 km. Stálo to ovšem za to. Nahoře nás čekali nádherné výhledy, stánky s občerstvení, sklípky, vinohrady a opět ta kouzelná nenapodobitelná krajina i výhledy na Alpy. Dolů už pak každý sjel jinou variantou dle touhy po ujetých kilometrech a na závěr jsme se sešli u jezera Sulmsee, kde byla možnost se vykoupat a pak jsme vyrazili zpět k domovu. Doufám, že se do této oblasti znovu brzo vrátím, neboť ty zásoby víno co mi cinkají v tašce jistě dlouho nevydrží :-)


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Pohodově po Salcbursku, aneb taky trochu kultury

První letošní zájezd s CK Trip mě zavedl do oblíbené horské vesničky St. Martin am Tennengebirge ležící v okolí Salcburska na pomezí Solné komory a Dachsteinu. Cestou jsme se stavili v Gmundenu u Traunsee, kde začínala známá koněspřežná dráha vozící sůl z dolů v Hallstattu přes Linec do Českých Budějovic. Později se tato dráha začala využívat i pro osobní přepravu a následně koňský pohon nahradila pára. Gmunden je znýmý i pro svoji keramiku a zvonkohru na radnici, kterou tvoří soustava různě velkých zvonů a zvonků vyrobených právě ze zdejší keramiky. Má hrát překrásnou melodii každou hodinu, ale jak jsme se osobně přesvědčili, tak tomu tak není a hraje jen každou sudou, což našich 13:00 úplně nesplňovalo. Pak jsme přejeli do St. Martinu do penzionu Heidy a vyrazili na kolech po okolních salaších. Bylo to sice trochu do kopce, ale odměna nahoře v podobě prkénka se špekem, sýrem a pivem či kefírem stála za tu chvilku dřiny. Někteří dokonce po ochutnání některých mléčných výrobků i výrazně zrychlili svoje tempo.

Druhý den jsme se nechali převést do Ebenu a pak už po svých šlapali údolím řeky Enns přes fabriku od Atomicu do historického Altenmarktu, následně pak mírně s kopce do Radstattu s hradbamy obklopeným středem starého města. Řeka Enns se pěkně zvětšovala, s tim naskakovaly kilometry a už jsme byli ve Schladmingu, kde bude mistrovství světa ve sjezdovém lyžování a tak se mohutně renovují všechny lanovky. Další kus cesty pak leží obec Haus, kde na nás čekal autobus zásoben pivem a to nemohlo znamenat nic jiného, než konečnou.

Třetí den jsme pak vyrazili ráno do soutěsky Lammertallklamm, kde si říčka Lammer razí cestu skrz vápencový masív. Bylo až neuvěřitelné pozorovat, do jaké výšky sahá voda v soutězce při povodních. Pak už opět v sedle vedla naše trasa přes Golling do romantického údolí Blutentall plného tůní s křišťálovou vodou, na jehož konci byla Medvědí chata. Zpět nás cesta zavedla k vodopádům a pak už jsme po cyklostezce dojeli do historického Halleinu, kde dělají ty nejlepší a největší zmrzlinové poháry na světě. No a pač jsme se přejedli, tak jsme naskákali do busu a jeli na večeři. Po ní jsme si dopřáli další velký zážitek, neboť jsme se šli podívat na místní fotbalové derby St. Martin proti Eben. No pralesní liga jako blázen, vstupné 3 Eura ke stání, pivo za 3 Eura chlazené pivem, umělé osvětlení, ale drny jak od Bohdalky, úroveň zápasu na stupnici 1 až 10 byla zhruba kolem mínus tří a navrh by asi měla i naše zaostalá Gambrinus liga. Každopádně i přes systém hele balón, prásk s ním dopředu, padlo 5 tyček, bylo k vidění 7 žlutých karet a konečné skóre se zastavilo na cifře 0:0.

Sobotní den jsme pak strávili v údolí Gasteintall, které proslavené svými termálními lázněmi. Nejdříve jsme zajeli na strážní hrad na začátku údolí a poté přes Bad Hofgastein jsme se překousali až do Bad Gastein, což je staré lázeňské městečko ležící ve svahu nad okolním terénem zhruba 200 metrů a navíc ho protíná zhruba uprostřed obrovský vodopád. Krása pohledět. Cestu nám zpříjemnily ještě dvě svatby, jedna koňská, druhá motořkářská. No bylo to hezký no, ale prostě další dva blbci na světě, co spáchali dobrovolně sebevraždu. Večer jsme pak vyrazili na tancovačku do místního Amarena baru, kde se konala lidová zábava v krojích a padacích mostech. Původně jsme neměl v úmyslu tancovat, ale jelikož jsem tam zůstal jako jediný vyslanec našeho zájezdu, tak jsem pocítil potřebu řádně reprezentovat a hlavou zabořenou myšlenkami v dámských typických tyrolských krojích (pánové vědí, co mám namysli) jsem protancoval nejeden střevíc.

V neděli se spustili z nebe Salcburské provázky, nahoře začalo sněžit a tak jsme raději zůstali celý den v autobuse a do Hallstattu, staré hornické osady pod kopcem Salzberg, kde se těží sůl nepřetržitě už od 2 st. před naším letopočtem, jsme si zajeli jen na krátkou prohlídku. Tím jsme průjezdem kolem Hallstattského jezera naše putování ukončili a celí ušlapaní vyrazili zpět k domovu.


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: FOTKY

Skialpy v Defregentallu, aneb jak jsem poznal svoji budoucí ženu

Na úplný závěr sezony jsme vyjeli do Rakouska do údolí Defregentallu ještě udělat nějaké krásné tůry pod vedením Šimiho z rádia Beet a Alfreda (místního horského vůdce), u kterého jsme bydleli v malebném penzionu. Už odjezd byl zajímavý, neboť jsme měli sraz v 10 ráno, který nestihl ani Dan, který v místě srazu spal, natož pak ostatní, takže jsme odjeli nakupovat a na oběd a byl z toho odjezd kolem 3 odpoledne . . . ještě že nám cestu toliko zpříjemnil Březňák, zvlášní odér se asi z auta už nikdy nepodaří vyvětrat.

Na první tůru nás Alfred vzal do sedla Staller Satell, od kud jsme na pásech šlapali nahoru na Roten Wand. Bylo hrozné vedro, takže se to začalo celkem brzo bořit a terén se stal notně nestabilním. Mě se navíc zlomilo vázání (prej do 120 kg v pohodě . . .) a tak jsme z vrcholu raději sjeli kopií výstupové trasy. O srandovní momenty nebyla nouze, pač se každou chvíli někdo zapíchnul až po pás do sněhu a museli jsme ho vyhrabávat. Na závěr jsme se ještě procvičili ve vyhledávání v lavině a pivkem v sedle to zakončili. Večer jsme pak provedli rozbor na téma ženy a jejich vady na kráse . . .

Druhá tůra vedla zprvu po sjezdovce až na její samotný konec a následně nahoru na Grosses Leplesskofl. Nebylo to nahoru úplně zadarmo, zvláště v nrjprudších pasážích jsme místo stoupání na pásech spíše bruslili jako čápi na ledu. Alfred si pro nás připravil překvapení. Svoji noblesní dcerunku v podobě lotosového květu s krásným úsměvem, jiskrou v oku, líbeznou postavou a dokonalým charakterem. Cestou mu Moni volala a Alfred neslyšel zvonění telefonu, které připomínalo sanitku na přechodu a Šimi ho na to taktně svoji noblesní němčinou upozornil: "Bernard, ich höre lalala!" Na konci posledního vleku na nás čekala a já hned při prvním setkání zahořel jak zhaslá svíčka. Kolena se mi podlomila, lýtka zčervenala (od slunce), hlas se mi chvěl jako obvykle a narostla mi ramena přes celá záda. Návnada byla nahozena. Dolezli jsme na předvrchol, kde jsme se chvilku opalovali a pak si užili krásný sjezd dolů. Myslim, že jsem se Moni taky hned zalíbil, neboť chválila můj agresivní styl jízdy dolů nazývaný mimopražskými jako Tramwaj širokorozchodná. Opět jsme se trochu připálili a konec sjezdovky si užili do jen v trenýrkách, což vzbudilo v celé vesnici takové pozdvižení, že se na nás přišel podívat i starosta.

Další den vyšlo lavinové varování 4 a tak jsme se na skialpy vybodli a já se rohodl, že poprvé v životě vyrazím na sjezdovku. Zprvu to byla trochu prekérka, pač jsem se svým kolejnicovým obloukem nemohl vejít na sjezdovku, ale pak hned po tom, co jsme skončili, mi to začalo strašně moc jít. Odpoledne jsme strávili opalováním v hospodě, několika Radlery a wurstem mit pomes. Já si teda ještě započal rozvíjet svůj první manželský vztah a přijímání do rodiny, takže jsem nejprve absolvoval vycházku se psem, rozpravu o obnově venkova s matkou, problémech lezení s otcem, uspávání mladší sestry, agroturistiku v podobě kydání hnoje od krav a pak samozřejmě také romantické chvíle se svoji snoubenkou.

Poslední den našeho pobytu v Mariahilfu jsme vyrazili ještě jednou na Grosses Leplesskofl. Byl to ovšem ne zcela povedený počin, neboť nahoře foukalo přes 36m/s v nárazech a tak tam člověk sotva stál, natož aby lezl výše nahoru, takže jsme si ještě jednou zajeli do naší hospůdky a pak pěkně telemarkem sjeli dolů. Byla to velká paráda. Já už samozřejmě po boku své ženy. No a pak už přišlo balení, loučení, slzičky, mávání kapesníkem a odjezd domů. Ale ne na dlouho, jak to půjde, tak se se vracím :-)

Chopok, aneb jak se Kamená chata otřásala

Jako každý rok, tak i letos jsme tradičně vyrazili první dubnový víkend na skialpy na Slovensko do Nízkých Tater, konkrétně pak na Chopok na Kamenou chatu. Původní plán opustit Vizovice brzo ráno, abychom přes den ještě něco stihli nevyšel a tak jsme jeli krásně po obědě. Cestu nám zpříjemňoval Záviš a tři mladé stopařky (Slovenky), co pořád dokola říkaly jaj. Po příjezdu do Jasné a převléknutí se jsme zjistili, že Ježek si loni na jaře na pásy nasadil ochranu v podobě potravinové fólie, která se z nich už nikdy, ale opravdu nikdy nedá sundat. Samozřejmě tvrdil, že to udělala Mája, ale my zasvěcení víme, že je přeci blbost chtít se otrávit v naší elektrické troubě. Naštěstí má Ježek v Liptovském Mikuláši kamaráda Dušana, který mu ochotně půjčil svoje, tak jsme se v podvečer vrátili na Jasnou a za brutálního deště vyrazili směr Chopok. Naše úsilí přerušil ještě brutálnější déšt, dalo by se říct i liják, tak jsme zapluli do hospody na dvě a vyrazili až za hluboké tmy. Šlo nám to dobře a rychle, takže jsme už v půl desáté večer byli na chatě. Sašenka nás ubytovala a my šli na pivo, kde už nás čekal Jaro, který se s Dušanem střídá na meterologické stanici. S panákami v ruce nám oznámil, že dnes je to přesně 30 let, co tu pracuje a tak jsme v tom za chvíli už pěkně lítali s ním (později jsme se dozvěděli, že to prý slavil už i loni). Z hospody nás vyhodili a tak jsme se přesunuli k meterologům a zde pokračovali asi až do tří do rána . . .

Ráno jsme málem zaspali raňajky, ale nakonec jsme přeci jenom vyrazili. Taky jsme měli ráno ještě čas na prohlídku chaty, obzvláště pak záchodků, kde byly neuvěřitelné cedulky typu: Zde prosím negrcat!!! Do not shit here!!! Nevhazujte nic do záchodu, zabíjíte tam dole naše malé pomocníky!!! nebo Prosím neobcikávejte chatu, ze žltého sněhu vaříme čaj!!! Nejprve jsme sjeli jeden z bočních žlabů z Chopku, zase si ho vyšlápli a pač už bylo brutální vedro a sníh se stal více než sračkoidním, tak jsme pokračovali přes Ďumbier na Štefánikovu chatu, kde jsme dali oběd. Cestou se nám ukázalo hned několik kamzíků, dokonce i máma s dvěma mladejma. Původní plán o dalších sjezdech vyprchal díky žalostnému nedostatku sněhu a tak jsme se zase poslušně vrátili opálení zpět na naší základnu na Kamené chatě. Zde nás čekalo příjené překvapení v podobě použitelné Lenky a nepoužitelné Julie co za námi přišli dolů z Horohroní. Dali jsme véču a vyrazili opět za Jarem, vylezli v kraťasech na Chopok a pokračovali na Kamenou na bar a následně do hroních pater hrát člověče nezlob se. Jaro, Jůlie i Ježek postupně odpadli no a my museli dohrát rozehranou hru.

Raňajky opět dopadly jen tak tak. Venku byla místo sluníčka mlha hustá tak, že by se ani nedala krájet, takže jsme Meterologický žlab, co jsme chtěli jet, ani nenašli. Sjeli jsme proto naším oblíbeným žlabem a ten co jsme chtěli jet původně si zespodu, kde bylo přeci jen něco vidět, raději prohlídli a vyšlápli na botech. Dopadlo to dobře a za chvíli už jsme to svištěli dolů hlava nehlava. Byla to myslim velká paráda., zvláště pak můj dokonalý a nezaměnitelný širokorozchodný oblouk. Školským žlabem jsme se zase vrátili nahoru a už nebyl morál jít sjíždět další žlaby, takže jsme to zapíchli a mastili Spravedlivou dolů. Všechno jsme úspěšně zakončili na haluškách a podařený prodloužený víkend byl za námi, takže za rok opět na viděnou.