Blue Virgins - část II., aneb jak jsme si na Matternhornu trochu zalezli

Po úspěšném absolvování aklimatizační tůry na Mont Blanc 4810 m n.m. jsme se přesunuli do Švýcarského městečka Randa, kde jsme nechali auto a zároveň přespali. Brzo ráno nás pak probudil výhled na sluncem nasvícený Breithorn z jednoho okna pokoje a z druhého jsme zase při snídani koukali na Weisshorn. Paráda. Teda až na to, že nám o minutu ujel zamluvenej taxik (nejen vlaky tam jsou přesný) a museli jsme čekat hodinu na další. Spolu s náma čekaly ještě dva páry Čechů z Ostravska, co vypadaly přesně jak Pat a Mat a stejně tak i komunikovaly. Nejvíc mě dostaly, když popisovali jak jeli vláčkem skrz Eiger na Jungfraujoch (za nekřesťanský prachy) a teď že chtějí lanovkou na Klein Matternhorn (zase nekřestansky drahý). Povidam, že ať radši jedou zubačkou na Gornergrat, že je to mnohem lepší výhled na všechny hory v okolí a chlapík mě s čapkou nasazenou na Pražáka uzemnil slovy: "no my nejsme žádný fajnšmekři!" Tak jsme to už nevydržel a smál se nahlas spolu s Ivem ještě asi 20 minut. Pak už jsme přejeli do Zermattu a lanovkou se vyhoupli na Schwarzsee. Následně jsme asi dvě hodiny fotili co to šlo, pač bylo úpně vymeteno a šlo vidět přes celé Alpy kam si jen člověk pomyslel (ano, i za výstřih právě procházejících krásek). Následovali ještě dvě hodinky na chatu Hörnlihütte 3260 m n.m. Zde jsme dali oběd, nechali věci a šli si zkusit, jak moc náročné to nahoru bude. Hlavně jsme se taky snažili naučit popaměti cestu skrz kamené bludiště na ranní bloudění ve tmě. Už ze spodu bylo jasné, že to nebude žádná prdel, pač to bylo vysněžený a vyledněný v podstatě až dolů k chatě . . . Navíc byla pěkná kosa. Dalším šokem bylo to, že jsme na chatě v podstatě byli sami, teda ještě se dvěma Slovákama, jednim Japoncem, co to chtěl zkusit sólo a jednim místním mladym guidem (byl super) s klientem z Řecka. Říkal, že ostatní to nechtěj chodit, že je tam moc ledu a sněhu a že je to moc těžký. Tak jsme dali véču a šli spát.

Ráno ve 4:00 zvoní budík, ale stejně jsme moc nespali. Záchod z nás vytáhl za pomocí mrazu a podtlaku jako v letadle vše potřebné a snídaně o dvou šálcích čaje a dvou krajíčkách chleba s marmeládou nám dodala odvahy. Vyrazili jsme z chaty společně a hned šli do vedení, ale kus před námi byli ještě vidět tři Španělé, co spali ve stanech. Cestu jsem však tak dobře jako včera neudržel, takže jsme se neustále nepatrně ztráceli a opakovaně předcházeli s tim guidem :-) Asi po hodině začalo svítat a taky už přibylo sněhu natolik, že to fakt přestala bejt prdel a klouzalo to jako sviňa. Navíc hledat cestu v tom sněhovokamenym bludišti nebylo úplně košér. Dost nás taky brzdili ty Španělé, co šli ve třech a hrozně jim to trvalo. To už jsme nějakou dobu byli na mačkách, ale bezpečně předlézt se nám je podařilo až u Solvayjky. Čas nebyl úplně super, ale počasí drželo, odhodlání taky a sil bylo ještě dost, tak jsme šli dál. Následovalo několik dalších ostřejších úseků mixového lezeníčka a koukáme, že pod námi to všichni zabalili, nad námi jen guide s Řekem a 9 Poláků (kokotů), co šlo spát den předem plánovaně na Solvayjku (nouzový bivak). Říkal jsem si, co tam ti debilové ještě dělaj, když spaly ve 4260 m n.m., ale prostě to byli absolutní paka a i se chovali jako nýmandi (šli po třech, zamotaný lana, v mačkách neuměli ani chodit, natož lézt a jetště se furt navzájem buzerovali). Poučení: jak v horách potkáš Poláka, jebni ho cepínem po hlavě a utíkej co nejdál to půjde, jinak hrozí nějaká katstrofa. Mastili jsme dál, bohužel jak jsme se přehoupli na hřeben, začalo brutálně foukat a i dost mrznout, pač jsme najednou byli ve stínu. Dost nám to i komplikoval fakt, že jištění bylo často pod sněhem a museli jsme stále nějaké nové dělat, o vedení na krátkém laně už asi 6 hodin nebyla žádná řeč. Stálé odlézání, udělání jištění a dobírání. Fixní lana byla naštěstí namrzlá jen trochu, takže jsme použili hrubé síly a závěr byl opravdu epesní forma lezení v čistém ledu. Vrcholu Matternhornu 4478 m n.m. jsme společně dosáhli kolem třetí hodiny odpoledne, udělali pár fotek, poprvé se napili a snědli jednu tatranku. Toť znamená, že nám to nahoru trvalo nějakých 10 hodin lezení (naposled jsem to za sucha vyběhl za 4 hodiny).Už mi bylo jasné, že to dolů nestíháme. Hlavně začátek slézání zpět k fixům po tom čistym ledu nebyl nic moc, zvláště pak, když jistící tyče byly místama kdesi hluboko pod tím ledem . . . No Iva jsem vždy spustil k dalšímu rádoby štandu a já to prostě nějak slezl. Za chvilku slyšíme nad sebou nějaké hlasy. Dva Němci to vylezli z Itálie a nevěděi kudy dolů a bloudili tam na vršku. Tak jsme na ně počkali a pomohli jim dolů. Tím se náš postup ještě zpomalil. Dost úseků bylo potřeba slanit. Nakonec jsme se takto doslaňovali na Solvayjku asi v osm hodin večer a rovnou si to namířili dovnitř. Mysleli jsme, že bude prázdná. Ale uvnitř bylo namačkáno už těch devět kokotů z Polska, co to zase nestihli sejít dolů a s nima navíc jeden Rumun, co neměl lano, dolezl sem a už neuměl slézt dolů. Dopili jsme termosky s čajem, snědli dnes už druhou tatranku a s povděkem přijali možnost půjčit si vařič a udělat si ještě jeden čaj. Pak jsme se s luxusním výhledem z 4260 m n.m. na rozsvícený Zermatt poskládali ve čtyřech (s těma Němcema) na horní patro postele (vypadalo to na teplou noc), zachumlali se do péřových vest a dělali, že spíme.

No moc nám to nešlo, do skrčených nohou jsem dostával křeče, někdo tam strašně chrápal a tak jsme si různě celou noc povídali. Byla to taková Česko-německo-anglická konverzace a muzeu sexu v Praze, nejlepší discotérce u Karlova mostu a došlo i na historky z hor. Každopádně ráno jsme za slunce vstali, snědli poslední tatranku, přibrali do party ještě toho Rumuna a rychle začli sestupovat, než nás zase začnou ohrožovat ty Polský neznabozi. Na úvod jsme ještě chvilku slaňovali, ale pak už to začalo odtávat, takže jsme konečně mohli sundat mačky a za další chvíli se už dalo vést normálně na krátkém laně, takže stylem koza kam jdeš - pocem, jsme to doseběhli dolů a šťastni, že to dobře všechno dopadlo si mohli u chaty připít pivem, na které nás kluci z Německa za pomoc při sestupu pozvali. Pak jsme dali ještě polívku a šli dolů na lanovku do Zermattu. Plán byl jasný: sehnat dobrý jídlo, dát nějaký to pivo a sbalit pořádný roštěnky. výsledek: luxusní klobáska, piv tolik, že ani nevim, jak jsme se pořádně dostali z Zermattu do Täsche a o ženských jsme samozřejmně jako vždy jenom mluvili :-) Nevim jestli tim stavem, ale podařilo se nám jet vlakem do Täsche zadarmo (přechcali jsme Švýcary) a pak ještě stopem v dodávce s barvama až do Randy. Tam nás symbolicky ubytovali v pokoji, jehož název byl Matternhorn a dole jsme všechno spláchli ještě spoustou piv a zajedli dobrou večeří. Kdo mě donesl na pokoj opravdu netuším :-) Prostě když se celá akce vydaří tak jak má, tak je potřeba to řádně oslavit. Expedice Blue Virgins splnila oba hlavní cíle, pouze ty malinké nám zůstali na jindy :-)

Blue Virgins - část I., aneb jak jak jsme si vyběhli na Blanc

Expedice Blue Virgins vyrazila do Francie na aklimatizační tůru před svým hlavním počinem - výstupem na Matternhorn 4478 m n.m. Konkrétně to bylo do známého Chamonix na kopec zvaný Mont Blanc vysoký 4810 m. Po nočním přejezdu a relly erzetě nahoru do sedla z Martigny jsme dojeli do Argentiére a vyjeli nahoru lanovkou na Aig des Grands Mntets do 3300 m n.m., abychom se zde naaklimatizovali. Venku ale panovala sněhová bouře s vichřicí o síle přes 50 km/hod, navíc byla strašná kosa, takže namísto zlepšování schopností a dovedností na ledovci jsme cucali čaj v bufetu a zkoušeli alespoň motat všemožné uzly. Po obědě dokonce došlo i na vytažení batohu ze země na stůl (záchrana z ledovcové trhliny). Jedinným zpestřením dne se tak stala návštěva jednoho Holanďana s pětiletým synem, jenž byl horolezecky dokonale vybaven (i v sedáku), jen nějak ráno zapomněli na ponožky. Venku se zatím rozfoukalo ještě víc a hrozilo, že už nám vypnou lanovku, tak jsme taky sjeli dolů, prošli si Chamonix 1037 m n.m., našli ubytko a unavení z prořízené noci šli brzo spát. Na pokoji s náma spali ještě dva chlapíci, co běželi závod Tour de Mont Blanc a asi se taky ctěli vyspat, ale asi jsem trochu zachrápal nebo co a tak ten jeden chudák prý chodil nešťastně po pokoji, lomil rukama a mrmlal něco jako mama mia, načež si vzal matraci a šel spát na chodbu. No nevim, kdybych tak hodně chrápal, tak se přeci vzbudim ne?

Ráno nás čekal budíček v šest, rychlá snídaně a pak už šupky hupky na první lanovku na Aiguille du Midi do 3842 m n.m. Počasí bylo krásné, obloha téměř vymetená a pofukovalo zatím jen minimálně. Pravda, trochu kosa, ale šlo to. Další den už předpověď nebyla dobrá, navíc po příchodu na chatu Cosmiques (3613 m n.m.) nám řekli, že nahoru nikdo nechodí, neboť je to moc ledovaté. No nic, odlehčili jsme batohy a vyrazili nahoru na Mont Blanc du Tacul 4248 m n.m. Byli jsme tam za hodinu a půl a ač jsme původně plánovali jen tento kopec, řekli jsme si, že zkusíme ještě další. Cesta byla sice hodně ledovatá, ale mačky držely a aspoň se nám tam nikdo nepletl. Za další dvě a půl hodiny jsme se dokázali vyškrábat na velkolepý Mont Maudit 4465 m n.m., kde začalo velmi nepříjemně foukat. Teplota kolem -12°C nebyla sice tragická, ale se silnám artickým větrem nám začala přivozovat omrzliny nosu a pusy. I samotné vylezení dvou dýlek do sedla Mauditu už nám dalo trochu zabrat, i proto, že fixní lana byla zamrzlá do ledu pod námi. Čas byl docela ještě dobrý, počasí drželo a tak když jsme viděli, co bychom museli za dva až tři dny všechno absolvovat znovu, tak jsme si řekli, že už to dorazíme. No nejtěžší pasáže byly za námi a následoval předlouhý pochod na hlavní vrchol celý proti tomu hnusnému a studenému větru. Potkali jsme dvě dvojce, co už se z vrcholu vraceli a jedna dvojce se loudala ještě za námi, jinak byl celý kopec jenom náš. V srpnu na Mont Blancu v podstatě neuvěřitelné. Nakonec se to povedlo a myslím že kolem třetí jsme stanuli oba společně na vrcholu ve výšce 4810 m n.m. Rozhledy krásné, jen nám to rušil ten vítr a lehce časová tíseň, proto jsme rychle udělali pár fotek a mazali dolů co to šlo. Pravda, už to moc nešlo. Únava se násobila, sil ubývalo a tak jsme se ploužili jak dvě muly naložené až po okraj. Navíc jsme docela časově ztráceli při sestupu prudkých zaledněných pasáží Mauditu i Taculu, takže dolů do sedla Col du Midi 3532 m n.m. jsme se dostali až při západu slunce a závěrečný výstup na chatu už se rovnal skoro popravě nemluvňátek. Těsně před devátou jsme dorazili, svlékli se a pozřeli trochu toho jídla, co nám po usmlouvání ještě připravili a mohli jsme si vzájemně gratulovat k tomu počinu, co s enám podařil. Hodinu a půl po nás dorazili ještě ty další dva, ale to my už vyrazili na kutě . . .

Další ráno nás probudila vánice a vichřice, takže jsme si ještě trochu poleželi, zahráli kostky, pochválili se za včerejší dobré rozhodnutí a na rozdíl od ostatních v klidu počkali, až ten marast venku přestane, pač lanovka stejně nejezdila. Kolem poledního už to šlo, tak jsme se probojovali zpět na Aiguille du Midi, udělali pár fotek pro Japonce a sjeli dolů do Chamonix do Poco Loco baru na výtečný sendvič, já si dal Everest a Ivo Anapurnu. Potkali jsme zde kamaráda Pepka, tak jsme si vyměnili informace o horách a přesunuli se autem do Švýcarska, městečka Randa, ale to už bude v díle číslo II.

Zillertal, aneb jak se Imbusák pochlapil

Po delší době jsem opět vyrazil s CK Trip na cyklistický zájezd do Rakouska, konkrétně malebného Zillertalu, který je vyhlášen svoji pohostiností a přírodní krásou. Naše cykloputování jsme započali ve Wörglu, kam nás Toník odvezl autobusem. Podél Innu jsme dojeli do Kundlu, kde se nachází volně přístupná soutězka, kterou lze projet na kole, takže jsme neváhali a dali si kvalitní slalom mezi pěšími návštevníky jako Šárka Záhrobská. Pak jsme stále po rovině kolem Innu projeli historickým středem Rattenbergu a Brixleggu, kde jsme zatočili doleva do Alpbachtalu a započali tak naši první horskou prémii. Na tu jsme dorazili přes Reith a Hygnu na Kerschbaumersattel do 1110 m n.m. (přeevýšení 600 m). Na rozšlapáná úplně ideální. Nahoře měla být vysněná hospoda, neboť se tavil asfalt vedrem, ale pač ji zavřeli a v další byla svatba (jsem zvědavej, jestli budou takovou slávu dělat, až se budou rozvádět), tak jsme nakonec skončili až kousek před cílem už v Zillertálském údolí v Kaltenbachu. Do Aschau, kde jsme celou dobu bydleli, to bylo už jen kousek. Večer jsme zakončili přecpáním se místní dokonalou večeří.

Druhý den nás ráno Tonda odvezl nahoru na Hintertux, známého lyžařského střediska na ledovci. Lanovka nás většinu vyvezla do mezistanice a my si mohli vychutnat velkolepé výhledy a dlouhý sjezd zpět dolů k autobusu. Byli však i tací, co si to nahoru vyšlápli na kole, či se z mezistanice rozhodli dojet do 2660 m n.m. na Fernerhaus u ledovce. Krásných 6 km s 20-28% sklonem stoupání a převýšením 720 m. Kromě silných nohou jsme tento den potřebovali také hlavně doktora, a to ne jen tak ledajakého, ale doktora kol (Petra), který svým neskutečným uměním zachránil 3 zcela rozbitá kola. Pak následoval krásný singl trek podél potoka až do Finkenbergu, kde jsme přejeli známý ďáblův most a vydali se stoupat na druhý vrchol dnešního dne, konkrétně 131m vysokou přehradu Schlegeisspeicher. Ta leží ve výšce 1805 m n.m. a je to k ní kopec dlouhý 21 km s převýšením 1100 m spestřený několika dlouhými tunely a až 20% sklonem stoupání. Ty výhledy ale stojí za to, stejně tak jako slalom mezi auty cestou zpět. Ještě že byly k večeři megařízky (na každého vycházelo v průměru asi 3,5 řízku přes celý talíř. Dnešní den jsme tedy mohli ukončit s pořekadlem, že se Imbusák opravdu pochlapil.

Třetí den byla naprogramu královská etapa na Zillertalhochalpenstrasse. Půlka se rozhodla jet to s Petrem přímo z baráku nahoru (20 km - převýšení 1600 m), což byl pro mnohé doslova hrdinský čin. Ostatní se mnou zajeli do Mayerhofenu na lanovku, která nás vyvezla na Penken. Prvních 300 výškových metrů stoupání nám uteklo jako voda a přišel dlouhý a napínavý sjezd, po kterém jsme se napojili také na panoramatickou silnici a vystoupali si 8 km o 14% s převýšením 800 m. Nahoře na Melchbodenu (nejvyšší místo) ve 2015 m n.m. jsme se všichni potkali a řádně to oslavili. Sjezd dolů byl náročný, chvílemi se doslova tavily kotouče od brzd. Abychom jim trochu ulevili, tak jsme si přidali ještě dalších 300 m výškových, ale to už bylo naštestí všechno. Večeře nás opět dokonale přecpala a tak jsme mohli večer zajít do místní vyhlášené palírny na ochutnávku kořalky. Ani nevím, kolik jsme toho nakonec ochutnali.

Ćtvrtý den nás probudilo tak trochu uplakané počasí, tak jsme přejeli busem nahoru do Brandbergu. Po chvíli vyčkávání se počasí umoudřilo a začalo opět svítit sluníčko. Stoupali jsme tedy zvolna romantickým údolím Zillergrund k Medvědí chatě a pak několika dlouhými tunely k stejnojmené přehradě, jejíž betonová hráz je dlouhá 580 m a vysoká 183 m, leží ve výšce 1855 m n.m. (kopec dlouhý 18 km s převýšením 1050 m). Udělali jsme spoustu fotek, zajeli si dolů na Medvědí chatu na panáka s polívkou a pak se nechali vést údolím až do Mayerhofenu a následně do Aschau. Kdo se kochal déle, tak vymetla odpolední silná bouřka s vichřicí, ale odměnou za výdrž byla dokonalá duha přes celé údolí. Večeře byla jako vždy dokanalá (mám o 7 kg více) a pak následoval závěrečný večírek okořeněný vyprávěním z Kyrgystánu, po kterém jsem si mohl jít s klidnou hlavou lehnout. Před usnutím jsme teda ještě doktorovi změřili tep, pač nám nějak funěl ze spaní.

Poslední den jsme vyrazili přímo z baráku na nejmenší ze všech přehrad, konkrétně to byla Stilluppspeicher, která je v údolí protkaném vodopády. 26 km dlouhé stoupání do 1460 m n m. (převýšení 920m) už nám ani nepřišlo náročné, takže jsme se spokojeně občerstvili na zdejší chatě a jeli zase zpátky dolů, neboť nás čekalo nakládání kol a přesun domů. Nezbývá dodat, že zájezd se díky počasí i skvělé partě vydařil a kilometry do kopců ani nebolely.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Kitzbühelské Alpy, aneb jsme se orazítkovali

Po náročnějších zájezdech v horách na mě čekala příjemná a milá regenerace v podobě přechodu Kitzbühelských Alp s malou sourodou skupinkou příjemných lidiček, navíc nalehko s bydlením na horských chatách s místní dokonalou polopenzí. Vítek nás spolehlivě převezl do Rakouska k lanovce na Lärchfilzkogel, která nám ulehčila první metry výstupu. Pak jsme už pěkně po svých vyšli k jezeru Wildsee a za příjemného polojasna šlapali dál po travnatém hřebenu plném místních krav Milka. Oběd jsme dali doslava mezi kravinci :-) Odpoledne nás pak čekaly staré doly s kapličkou a salaší, kde bylo k dostání teplé i studené pivo a čaj z vědra pro krávy. Následoval dlouhý a úmorný sestup bludištěm stezek až k Vítkovi, který nás převezl do Kitzbühelu, kde jsme bydleli. Ubytovatel byl Novozélanďan, jenž si vzal Bulharku a něco podobného se jen tak nevidí. Každopádně notně posilněn zřejmě nejedním jointem nám popsal, kde budem spát a rozlil výtečnou vodku na uvítání. Naštěstí se nám podařilo prchnout do hospody na jídlo.

Ve čtvrtek nás na kopec opět vyvezla lanovka, tentokráte slavná Hahnenkammbahn, která vozí nahoru závodníky nejslavnějšího sjezdu na světě. Sami jsme si start ze startovní budky vyzkoušeli. Pak už jsme putovali vzhůru po svých do hospody na Pengelsteinu a následně na náš první společný pořádný vrchol - Schwarzkogel 2030 m n.m. Zde se zrodil nápad na orazítkování se a jakožto hlavní razírník jsem vybral bříško, takže každý na vrcholu musel ukázat pupík a dostal jednu dobře mířenou modrou mazanici na kůži. Pak už jsme jenom rychle seběhli do údolí na chatu Oberlandhütte, kde jsme popíjeli pivečko a baštili místní dobroty.

Další den jsme se probudili do uplakaného počasí a tak jsme si trochu zkrátili původní trasu. V dešti a mlze jsme nakonec vystoupili jen na jeden z původně plánovaných pěti vrcholů a to na Gerstingerkogel 2035 m n.m. Následná hřebenovka a bloudění klečí, borůvčím a brusinčím nám ale možná v tom lijáku dala zabrat ještě víc, stejně tak jako zabahněná a zahovněná cesta od krav. Nakonec jsme byli docela rádi, že jsme došli dolů a měli se kde usušit a převléct. Večeře jako vždy výborná a hra kostek a karet nebrala konce . . .

Sobotní ráno nás přivítalo opět sluníčko a dobrá zpráva, že nás může Vítek popovést autem kousek dál, abychom nemuseli šlapat po asfaltu vzhůru údolím. Dovezl nás až k horním salaším a pak už jsme za sluníčka stoupali vzhůru kolem Reinkarsee na náš nejvyšší vrchol ceého putování Kröndlhorn 2444 m n.m. Zde proběhl obídek a také další razítkování. V kapličce místní pobožné sekce jsme našli vrcholové razítko a tak nemohlo přijít nikam jinam, než na zadek. Volilo se pouze mezi pravou a levou půlkou. Posilněni a oraženi jsme seběhli dolů a vymysleli si ještě jeden vrchol navíc, tentokráte jen nalehko. Byl to Tristkopf 2361 m n.m. Domů nás pak hnala mračna vody, ale stihli jsme to všichni až na chatu Neue Bambergerhütte. Zde mají super dva pejsky a ráznou paní domácí, co nám navařila, až byla břicha k prasknutí.

Neděle začala opět deštěm a navíc skoro vichřicí. Nevzdali jsme to a šli proti proudu, za což jsme byli odměněni ještě větším větrem, ale i sluníčkem. Přešli jsme sedlo Salzajoch a pak si to namířili nahoru na Königsleitenspitze 2315 m n.m. Pravda je, že na vrcholu si nikdo rovně nestoupl, pač by ho jinak asi odnesl vítr, ale jinak to docela stálo za to. Svítilo na nás sluníčko a v dálce se na nás řítila bouřková mračna z Vysokých Taur. Tak jsme ještě než to peklo přišlo rychle seběhli dolů k Vítkovi a zdárně tak ukončili naše putování. Bylo to fajn, tak zase příště . . .

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Ortler, aneb jak jsme si udělali Vánoce

Další z letošních velehorských zájezdů mířil do Itálie na nejvyšší horu Rakouska-Uherska, tedy Ortler vysoký 3905 m n.m. Když nás bus vyhodil ve městě Prad v půl sedmé ráno na parkovišti, vypadali všichni jako netopýři, když v jeskyni někdo rozsvítí světlo. Za silného deště jsme přebalili a odjeli místím busem do Suldenu, odkud nás lanovka vyvezla na chatu Schaubachhütte. Nahoře přešel déšť ve sněžení a být nás o tři méně, ani by lanovka nejela. Dali jsme si na chvilku slastný spánek, neb nejlépe se přeci spí v práci a následně nás náčelník - Ráca, začal učit všechno možné o uzlích a záchranách z trhlin. Změnou oproti normálu bylo teplíčko od krbu, gulášová polévka a plný stůl piv a rádlerů. Zatímco venku sníh přibýval, piva ubývalo a tak jsem se přes výbornou večeři dostali až na bar. Na chatě totiž dělá mladá Slovenka a tak se to tam slézalo jak vojáci v kasárnách . . .

Ráno nás probudila 30-50 cm nadílka čerstvého sněhu. No prostě jako na Vánoce. Takže namísto plánovaného pohodového přesunu přes chaty Hintergrathütte a K2hütte jsme sešli opět dolu do Suldenu a šli nahoru už prošlapanou cestou přes Tabarettahütte a končili jsme až na Payerhütte. Po domluvě s místními guidy jsme dospěli k rozhodnutí, že na kopci, kde je 80-100 cm nového sněhu a navíc má zítra pražit sluníčko, nemáme co dělat. Nahoru prý většina nepůjde, maximálně to jen někdo zkusit našlápnout ke skalám na další den. Laviny byly docela na snadě. Do noci jsme tedy vklidu popíjeli a hráli kostky, zvláště pak, když si knám přisedly dvě mladé a nadějné horolezkyně z Německa.

Namísto brzkého vstávání jsme šli až v 8, protože jsme mysleli, že nahoru vůbec nepůjdeme. Přes noc to ale trochu přimrzlo, což hovořilo lehce proti lavinám a hlavně půlka chaty nakonec přeci jenom vyrazila. Chvílemi po pás ve sněhu jsme tedy traverzovali hned několik nebezpečných svahů, tak kde se normálně chodí sutí, jsme jezdili jak na saních a lezení po skále (za sucha 3+) se najednou stalo velkým dobrodružstvím. Ferata docela šla, ale následné natažení 50 m fixu se i pro mě stalo už více než zábavou. Následoval strmý výšvih ve sněhu a rozlámané skále rovnou na bivak, neboť další traverz do normálky by byl sebevraždou. Nad bivakem utrpení ještě pokračovalo, neboť metr vysoká pokrývka sněhu ve svahu 2x nad sebou překračujícím sklon 40°C nejevila jako úplně stabilní. Vrcholová partie už byla naštestí v pohodě a sníh alespoň překryl četné trhlinové pole, takže ač jsme původně nechtěli, tak jsme o půl druhé odpoledne stáli š´tastní na vrcholu. Dolů to šlo rychle, ale také trochu komplikovaněji. Na skále sníh částečně odtál, takže byla bezpečnější, ale slanění z bivaku a traverzy skrz stále více nestabilní svahy se nám přestávali pomalu líbit. Naštestí jsme před sedmou dorazili zpět na chatu a všechny tři obrovské laviny skrz naší dnešní cestu jsme tak pozorovali už z relativně bezpečné vzdálenosti. Čekal nás ale ještě sestup na Tabarettahütte, kde už nás nervózně vyhlíželi s večeří. Akorát se tmou jsme otevřeli dveře a tak bylo co slavit.

V neděli se sice nedělá, ale my vyrazili ještě na velmi těžkou feratu. Hned na začátku varovala před nástupem výstižná cedule s babičkou a psem na vodítku. Šli jsme jenom tři, takže jsme byli docela rychlí. Zbytek šel přechod mezi chatami namísto druhého dne. Asi jsem o rok zestárl, neboť mi ta ferata přišla zase o něco těžší a byly chvíle, kdy jsem tam vysel, jak starej kabát v almaře. Do příště určitě zhubnu, pač takhle by to fakt nešlo, to by to taky mohlo jednou dopadnout tak, že tam kvůli mě budou muset zbudovat kladkostroj na přepravu mamutů z jeskyně do zoo a to by mi prosím za tu hanebnou ostudu jaksi nestálo. Seběhli jsme dolů, setkali se s ostatními, nasedli do busu a jeli se vykoupat do ledovcové řeky (teplota 2,5 cm-Ráca). Vyzvedl nás náš autobus s druhou skupinou a jeli jsme všichni spokojení domů.


PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Fotky od Michala pak najdete zde: foto-Michal

Přechod masivu Monte Rosy, aneb jak jsem měl na laně sexuálni komando

Po chvilkovém potulování na dovolené po Čechách jsem opět musel vyrazit do práce. Čekalo mě velké lákadlo v podobě přechodu části masivu Monte Rosy, konkrétně se jednalo o tři čtyřtisícovky v pořadí Breithorn (4 159 m n.m.) a dvojčata Polux (4 092 m n.m.) a Castor (4 223 m n.m.). Už při nástupu do busu bylo jasné, že bude sranda. Sešli se totiž staří známí a tak pivo i slivovice tekla proudem co to dá. Ještě že jsem nakonec zavčasu usnul. Zermatt nás přivítal mlhou a deštěm, takže jsme rychle proběhli na lanovku, která nás vyvezla na Trockener Steg. Následoval krátký výstup po roztátém zbytku ledovce na chatu Theodulhüte, kde jsem si cvilku odpočinuli (někdo i trochu víc nahlas) a odpoledne absolvovali ještě nutný výcvik na laně a na skále. Už večer při večeři se začala projevovat převaha našeho lanového družstva, které perlilo jednou hláškou za druhou.

V pátek nás probudila mlha, silný vítr a sněžení, přesto jsme po rychlé snídani vyrazili do boje prošlapávat trasu. Ještě že tam jsou ty sjezdovky z Malého Matternhornu, pač při viditelnosti 2 lidi na laně a dále už ani trpaslik, nebyla na čerstvě zapadané bílé pláni úplně dobrá orientace. O to horší to ještě bylo nahoře na Breithorn platě, které je pověstné tím, že se tu často ztrácejí lidé . . . Nakonec dali guidi hlavy dohromady a s pomocí mapy, každému jinam ukazující buzoly a notné dávky intelektu, přesně určili, kde že je ten Breithornpass (ano, tu zatáčku a kopeček jsme šli opravdu schválně a bylo to tak přesně naplánované). Pak už se mlha začala momalu zvedat, stejně tak jako my začali velmi pomalu stoupat směr první vrchol. Na ten jsme po chvíli úspěšně všechny tři družstva vylezli. Následoval seběh dolů a skrze trhliny traverz pod Polux, od kud jsme už jen sešli na chatu Rif. Guide V. di´Ayas (3420 m n.m.). Byli jsme na horách již třetí den, takže jsme se pomalu ale jistě začali otáčet a slintat za každou dívkou, co prošla kolem. Pravda, že některé nedosahovali ani kvality po pátém pivě, ale jak tvrdili někteří členové naší výpravy, hlavně že nemečí. Každopádně místo večerníčku jsme měli dokonalý návod jak dostat za nesmyvatelnou černou fixu dvě luxusní černošky z Etiopie (tam jedeme na příští zájezd), které velmi vtipně doplňoval Adam svým notně osobitým humorem.

Ráno v pět, když kouhout zakokrhal, tak už tak veselo nebylo, ale přesto všechno jsme v šest vyráželi navázaní na laně směr náš první cíl, vyšší z Řeckých dvojčat, Castor, přejmenovaný na Kastrol. Šlo to celkem dobře, systémem cik cak, asi třikrát přes mega trhlinu, po závěrečném hřebínku a už jsme stáli na vrcholu, kde nás přivítalo sluníčko a velkolepé výhledy na celé Alpy od Mt. Blancu až po Berninu. Jen kdyby se tam ty Slováci nemotali . . . Za další chvilku jsme už byli dole a dali si obídek přímo v sedle Zwillingsjoch. Dva dobrodinci zde na chvilku na nás počkali (zajímalo by mě, co tam spolu tak dlouho dělali) a my se zbytkem sundali mačky a pustili se do skalního lezení nahoru k Madoně pod vrcholem Poluxu. Byl to docela chaos, pač všichni ostatní zrovna slézali po skále dolů, takže jsme se tam mezi něma proplétali jak vánočka na pekáči. Zadařilo se a následoval už jen strmý, ale pohodový hřebínek na samotný vrchol. Opět krásně, nikdo nikde, výhledy dokonalé. Dolů jsme také nějak slezli, nabrali tam dva a mazali na chatu na vínko (akce 12 Eur za litránek). Slavilo se velkolepě, všechny tři vrcholy se podařilo dát bez ztráty kytičky. Aby těch bab nebylo málo, tak se nám tam na chatě vyloupla krásná mladá Italka jménem Simona a dva největší supi se jí hnedle zmocnili. Hrála s námi do noci kostky a její přítel zuřil tak, že měl z toho dvojbarevné čelo. No třeba to díky nám pochopil, že takovýhle kočičky se do hor neberou, to je sviňárna, to se prostě nedělá. Každopádně jsme všichni nakonec u toho vínka únavou vytuhli a spokojeně usnuli. Uff, to byly sny . . .

V neděli jsme opět vstávali takhle brzy, to abychom v pohodě dokázali projít traverz pod celym Breithornem zpět na Breithorn plato. To nebyl zas tak těžký úkol, takže jsme se v klidu mohli i asi hodinku opalovat. Nakonec jsme přes několik trhlin, tady musím poděkovat svému držstvu za záchranu z jendé z nich, dostali na sjezdovku, kterou jsme kolem nevěřícně zírajících reprezentačních družstev z celého světa proletěli dolů na pláštěnkách na batoh. Škoda, že nám to nikdo nezměřil, možná že se jednalo i o světový rekord. Dole jsme si pak vyzkoušeli, co to v praxi znamená, když je sjezdovka na ledovci uzavřená. Tolik trhlin jsem dlouho nepřecházel. No a pak už jsme byli zpět u lanovky, dovyslechli si všechna životní moudra a mohli sjet dolů do Zermattu na pivo a kebab. Koupačka v Taschi samozřejmě nemohla chybět. No už abych sem zase jel znova . . .

PS: pokud se vám na zájezdu líbilo a budete se hlásit na další, tak mi moc moc pomůže, když do přihlášky napíšete, že se hlásíte na mé doporučení a zároveň mě o tom napíšete mejla, díky moc Mára (je mi to trapný, ale krize je krize)

Všechny fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky