Závodní kariéra

Zdravím všechny lyžníky, přesto že je léto a zajímá nás hlavně pláž, slunce, voda, pivko a kočičky kolem, tak jsem včera dospěl k závažnému rozhodnotí. Na jaře jsem oficielně oznámil konec své závodní kariéry, ale pač mě to ležení už vůbec nebaví a přišla za mnou společnost Ski Trab se super nabídkou, že mě budou sponzorovat (dostanu lyže a nějaké oblečení), tak jsem se rozhodl, že teda ještě jeden rok jezdit budu. Tímto se omlouvám všem, kterým má přítomnost v bílé stopě bude vadit. Sorry a Skol Mára

Lužická jezera, aneb NDR už zase žije

Víkendová akce do bývalé NDR mě lákala už delší dobu. V poslední době se o této oblasti Lužických jezer píše stále častěji a spousta známých i kamarádů už si to tam také vyzkoušela. Jedná se vlastně o takové naše Mostecko, krajina zdevastovaná rozsáhlou těžbou, ale narozdíl od naší vlasti, už značně rekultivovaná. To se projevuje tím, že většina vytěžených jam je zatopena (či v nejbližší době bude) a tak su tu vyskytuje velké množství krásných jezer, kolem kterých vedou dokonalé cyklo a in-line stezky. Pomalu přibývají přístavy, pláže, rozhledny, kiosky, no prostě je bruslařský ráj budoucnosti a to jen 3 hodiny cesty z Prahy. My vyrazili brzy ráno a v deset dopoledne jsme už byli na bruslích. Slunce svítilo o sto šest, asflat pěkně odjížděl a my tak mohli míjet jedno jezero za druhým. Když se přiblížil oběd, tak jsme využili jednoho z kiosků a napojili se a nasitili, co nám hrdla stačila. Pak jsme přes systém kanálů dorazili k nové rozhledně, ze které bylo vidět dál než blíž a následoval pohodový přejezd do kempu v Geierswalde, kde jsme dali pivko a na chvilku si odpočinuli na pláži s koupelí. Odpoledne někde projezdil až do noci, jiní dali přednost pláži. Večer jsme pak zašli do Nudelhausu na místní specialitu, řízek se špagetama. No prostě Němci no a ještě k tomu východní. Následovalo pivko na dobrou noc na pláži s romantickým západem slunce a hrou frisbee o fanty (ještě že jsem se před tím řádně oblékl).

Nedělě byla teplá a slunná tak, že jsme jezdili raději už od rána, aby se nám neroztavily brusle. Trasa byla jednoduchá, to co se nestihlo projet předešlý den, následovalo nyní. Někdo jezdil jako o závod, jiní se zase kochali a stavovali se cestou na občerstvení a případné i vykoupání. Stezky jsou zde tak dokonalé, že když zrovna něco předělávají, tak vybudují objízdnou trasu i pro bruslaře. Sjezdy téměř žádné, povrch dokonalý, chvilku lesem, pak zase kolem jezera, někdy po úzké stezce, kterou občas vystřídá pruh pro předjíždění. Člověk by se tam snad ujezdil k smrti, ještě že občas projela kolem nějaká kočička, co mi připomněla, že je čas se jít koupat, takže zbytek dne jsem strávil na pláži. A bylo se na co koukat :-) Když už nás opalovaní a koupání nebavilo, tak přišel na řadu vyhecovaný zápas v beachvolejbale, kde doslova pálil každý míč. No a protože už byl večer, tak jsme zabalili stany a spacáky a byl čas vyrazit nazpět k domovu.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Lago di Garda, aneb jak přišla povodeň k moři

Na Gardu jsem se už těšil jako malej kluk, pač je to jedna z mých nejoblíbenejších destinací na světě. Teplo, hory, lezení, kola, koupání, pizza, vínečko, krásný Italky, no komu by se nechtělo. Noční přesun díky osvědčené dvojici Karel a Karel proběhl bez problémů a tak jsme mohli v Trentu v klidu posnídat. Z nebe se bohužel spustila jakási neuvěřitelná mokrá a studená věc, který se normálně říká déšť, ale v letošní sezóně je to už spíše zasra..j chcanec. Prostě pořád chčije a chčije. Tak jsme přejeli busem do Rovereta, kde jsme se zašli podívat na působivý památník padlých při bojích během první světové války a opět se busem přesunuli do Arca, kde nás čekala zmrzlina a kávička. Násleodval už přesun do Rivy, která je nejsevernějším městem u jezera Lago di Garda a kde jsme také po celou dobu bydleli. Protože přestalo přeci jenom pršet (na chvilku), tak jsme vyndali z vleku naše oře a vyjeli na projížďku po okolí jezera, do Arca, Cenigy k starodávnímu mostu a do Dro k největšímu supermarketu na boty.

Druhý den nás vytáhlo z postele sluníčko, ale pravda, že vypadalo, jako by bylo tak trochu málo natažené, takže po výjezdu busem k Lago di Ampola jsme stihli dojet jen k Lago di Ledro a následně jsme si na dvě hodinky odpočinuli u pizzi, pač byla venku bouřka tak velká a silná, že by i Diviš začal utíkat. No ale pak už se to sluníčko nátáhlo na plnej céres a začalo bejt konečně teplíčko. Sjeli jsme dolů serpentinama a tunelama až k jezeru Lago di Garda, kde jsme dali zmrzku a pohodovym stoupáním jsme dojeli na poslední dnešní jezero Lago di Tenno, které je ze všech nejhezší a má absolutně nejlepší barvu. Dokonce jsme si i zaplavali. Teplota vody dosahovala rovných dvou centimetrů. Následovala prohlídka pravěkého městečka Canale a sjezd dolů kolem vodopádů Casccata del Varone. Večer se nám pak podařilo vyprovokovat večírek s kytarou a zpěvem, ale nechápavé okolí si už kolem 11 večer začalo stěžovat na jakýsi hluk a po intenvenci policejního rady Vacátka jsme byli donuceni mejdan rozpustit. No nic, sranda byla.

V pátek ráno jsem si musel dát v 7:00 časovku do Malcesine, abych koupil lístky na lanovku na Monte Baldo, kam jsme následně vyjeli do 1870 m n.m. všichni i s kolama. Výhledy byly parádové, i když nás to občas zahalilo do mlhy od mistra Česílka. Následně jsme skoro celý den jen sjížděli dolů s kopce. Cestou jsme se stavili ve vyhlášené horské salaši na prkénko, které jsme po přinesení objednávky přejmenovali na vrata vod chlíva a pak po pokusu o překonání rychlostního rekordu (už jsem tam jel i 92 km/hod) přišla na řadu oblíbená pizza ve Spiazzi, kde se sedí na chodníku a nohy má člověk regulérně v silnici. Aby nás to taky aspoň chvilku bavilo, tak jsme si dali sedlo zvané Lumini, kde to trochu bolelo a taky řádně smažilo. Ještě že nahoře bylo spoustu třešní a piva. Za odměnu jsme už opět jen sjížděli dolů k jezeru Lago di Garda, kde jsme dali koupel a odjeli domů vyhlídkovou lodí. Asi na nás dlouho nezapomenou, neboť již po půlhodině plavby došly v baru veškéré zásoby bílého i červeného vína a krásnou barmanku muselo chránit před nájezdy vdavek chtivých Moraváků hned několik bodyguardů.

V sobotu nás opět probralo sluníčko a tak jsme vjeli na kolech do sedla nad jezero a následně přes Mori zamířili vinicemi kolem řeky Adige směr Verona. Ještě že to víno zatím nebylo zralé, jinak bychom to tam všechno cestou očesali. No a protože už se nám moc šlapat nechtělo, tak jsme skončili po 50 km do busu a ten nás do té Verony pohodlně odvezl. Prohlídku pojal každý sám jak mu bylo vlastní, takže někdo byl ve slavné Aréně, někdo zase u balkónu Shakespearovi Julie a někdo to celé propil a projedl. Bouřka, která se v tu dobu přes Veronu prohnala jen tak nezapomenu, pač nám zničila autobus, takže jsme v tom lijáku museli projít přes celé město, abychom pak dlouho čekali, než přijede opravář a po dvou hodinách snažení nám řekne, že je to rozbitý a nejde to spravit. Takže jsme museli sehnat náhradní bus s koulí, aby nás převezl zpět na ubytko, což se podařilo, jen nevim, jestli ten Ital, co nás vezl věděl, že má za sebou ten vlek s kolama, pač jel furt 120 km/hod a bylo mu úplně jedno, že není na silnici sám, všichni mu raději uhýbali.

Poslední den se chtěl vyrovnat tomu prvnímu, takže pršelo a foukal silný vítr. Posádce se na kolo nechtělo, tak jsme počkali na náhradní bus z Čech, nalodili se a frčeli za pomocí České kinematografie domů.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Tauernská cyklostezka, aneb jak jsme se smažili za živa

Tonda nás převezl bezpečně do Rakouska na start první etapy, na kterou jsme se vydali i přes to, že teploměr ukazoval ve stínu přes 30°C a i mouchy se pomalu začínali mazat opalovacím krémem. Cesta vedla po rovině přes Lofer kolem říčky Saalach, chvilku po šotolině, chvilku po asfaltu. Napravo i nalevo jsme se mohli koukat na krásné kopečky. Postupně jsme se dokodrcali až do Saalfeldenu, kde kdo nezabloudil, tak přes něj asi nejel. Následoval krátký výjezd kolem koupaliště a pak už jsme frčeli dolů do Maishofenu, kde jsme byli ubytovaní. Přijeli jsme akorát na večeři, napěchovali si břicha a zapadli do postýlky.

V pátek ráno jsme se nechali odvést ke Krimmelským vodopádům, které jsme si prohlédli ještě pěšmo a pak už jsme opět osedlali naše dvoukolé oře a pěkně s kopce dolů mazali kolem řeky Salzach a úzkorozchodné železnice až do Mittersielu, kde byla polední pauza a Tonda nám připravil párečky a vychladil pívo. Bylo to potřeba, pač teplo bylo už víc jak v Rusku, když se pálej hokejky po prohranym mistrovství světa. Cestu nám navíc trochu znepříjemnil docela silnej protivítr, až to vypadalo, že před náma někdo pustil větrák. Po posilnění už ale bylo líp a tak jsme přes Kaprunské elektrárny dojeli až do Zell am See, kde jsme dali zmrzku a vykoupali se v jezeře, při tom měli výhledy na Kaprunský ledovec, kde se ještě lyžuje.

V sobotu pak vyrazila skupinka odvážných nahoru na Grossglocknerhochalpenstrasse, kam vede kopec dlouhý 25 km a stoupe se z Brucku ze 700 m n.m. až na Hochtor do 2535 m n.m. a ty výhledy za tu několikahodinovou dřinu opravdu stojí. Ostatní jeli dle plánu přes Taxenbach až k soutězce Lichteinsteinklamm, která patří k nejhlubším v Alpách. No a kdo toho ještě neměl dost, tak se projel ještě až do Bischoshofenu. Navečír vedro vygradovalo natolik, že přišla spásná bouřka a hned se dýchalo líp. Měli jsme i super večeři a aby toho nebylo málo, tak nám Doris ještě připravila k pívečku Tataráček s topinkama, no paráda.

Poslední den nás Tonda opět popovezl autobusem na Pass Lueg, od kud to bylo už jen dolů s kopce přes Gollink do Hallein. Tam nás čekal vrchol dnešního dne v podobě cukrárny, kde dělají poháry větší než si člověk dokáže vůbec představit, tak jsme se předháněli, kdo objedná větší, až to dopadlo tak, že jsme to málem ani nedojedli. Pak jsme se přehoupli do Salzburgu na prohlídku města no a to už byl skoro konec zájezdu, neboť nás hned za městem zase už čekal autobus, tak jsme koukli na Mozarta, dojedli všechny párky, naložili kola a pak už frčeli domů spokojeni, kolik že kilometrů jsme to najezdili.

Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Podél řeky Enns, aneb ze zimy do vedra

Ráno jsem dorazili pod Tauernský tunel a z nebe padalo něco jako voda a chvílema i sníh, tak jsme počkali na pluh, nasadili na kola řetězy, oblékli si všechno co šlo, zapli stěrače a mazali jsme dolů do Flachau k Herminátorovi na čaj. Byli mezi námi i tací, kterým to vůbec nevadilo a klidně si v tom nečase zapíchali. Postupně se počasí zlepšovalo a oteplilo se i na plus 7°C, navíc přestalo pršet i chumelit, takže jsme si mohli ve Schladmingu dopřát i siestu. Odpoledne bylo už v pohodě a do cíle u Hřbitova se všichni dostali. Řízkové hody nám pak určily ráz večera.

Páteční ráno bylo opět deštivé a chladné, ale po chvilce už na nás začalo vykukovat sluníčko, našež začalo být teplíčko. Opustili jsme na chvíli řeku Enns a vydali se vzhůru k přehradě Salza, která přetékala vrchem přes korunu hráze a tvořila krásnou duhu. Tentokráte jsem si zapíchal já. Dále jsme pokračovali po náhorní plošině kolem skokanského mamutího můstku v Kulmu, kde prý Boženka za mlada skákala. To už bylo slunce v nadhlavníku a dolů šli letos poprvé i bundy a dlouhé kalhoty. Odpoledne byla pauza u Putterersee, kde někdo už skončil, zbytek ještě jel proti toku řeky Enns až na barák do Assachu.

Další den nás sluníčko už vytáhlo z postele, tak jsme rychle vyskočili, přejeli do Admontu a mastili dolů věhlasnou soutězkou Gesäuse, div že jsme nepředjížděli motorkáře. Někteří jeli tak rychle, že dole zapoměli odbočit a dali si navíc jeden kopeček. Zbytek dojel až do Altenmarktu na polední pauzu a následně mírným stoupáním do Unterlausy, kde byl start horské časovky na Mosthöhe. Všichni se s tím poprali více než dobře a tak mohlo téct nahoře pivo proudem a koláče skoro ani nestíhali péct. Čekal nás ještě dlouhý sjezd po zrušeném tělese železnice uprostřed kaňonu, kde bylo 15 tunelů a ne všechny svítili . . . bububu, byla tam tma jak v pr...i :-) Těsně před ubytováním v Losensteinu jsme si ještě dali lochnesku a pak už přišla zasloužená večeře v podobě místní speciality Burgenheimnist.

Nedělní den už bylo vedro jako v Rusku, takže ptáci padali sami do vody. Navázali jsme na Lochnesku a pak už pohodově přes historická města Stayer a Enns dojeli až do Mathausenu k busu, kde byl konec etapy a mohlo se jet domů.


Fotografie ze zájezdu naleznete zde: fotky

Vizovice, aneb jak nám upustili Bystřičku

Letošní dovolená ve Vizovicích byla spojená se závodem na horských kolech ve Velkých Karlovicích - Pepimaraton a následně také s divokou vodou, kdy hrázdný plánovaně upouštěl přehradu na řece Bystřička. V sobotu po cyklozávodech nás mamka Ježková naplnila luxusně připraveným masíčkem s beránka a my jsme za to naoplátku vypili všechno, co v okolí teklo, takže o zábavu nebyla nouze. Jožo hlásil jako obvykle jednu perlu za druhou, Šárka žvatlala jak batole, ale všechny předčil Ivo, když se chodil tolikrát ošplíchnout, až mu Helča s Peťkou usnuly.

Ráno jsme brzo vstali, nabalili věci a vyrazili směr Bystřička. Už tam bylo lidu jak na Václaváku, tak se na nic nečekalo a první čtveřice se soukala do neoprénů a vest, my ostatní zatím nafukovali lodě jako o život. Jednalo se o 7 km dlouhý úsek řeky, na kterém bylo asi deset jezů do výšky dva metry. Ty přinášely největší vzrušení a chvílemi nebyla nouze ani o dramatické chvilky. Postupně jsme se na vodě vystřídali všichni alespoň dvakrát v různých dvojicích, aby to bylo spravedlivé. Měli jsme i nováčky v podobě Joža a Iva, který na otázku, zda už někdy jel na lodi, ihned odpověděl, že ano, ale na trajektu. První, kdo zaváhal, byl Ježek s Májou, ale nakonec se z válce úspěšně dostali, to Jožo se Šárkou už takové štěstí neměli a plavali břichem nahoru pěkný kus cesty. Na jejich obranu je potřeba dodat, že je pod jez srazila jiná loď, takže takový kopyta zase nejsou. Postupem času se někteří účastníci akce začali zajímat o stánek s občerstvním více než o lodě, což odhalila hloubková kontrola a při přepadové akci bylo zjištěno, že problém nebude v hladu ani žízni, ale v obsluze, která byla jak prohlásil jeden místní znalec žen, až příliš dokonalá. Posledního obluzovače se podařilo od stánku odehnat až pádlem a tak jsem nakonec rád zase usedl do lodi, abych mohl předvést své precizní kormidlování. Jednalo se již o poslední jízdu, takže se čekal tak trochu souboj titánů a ten také nastal. Po první šarvátce, kterou jsme teda bohužel prohráli, jsem zachraňoval naši loď na jezu až průvlekem křovím za pomoci téměř vyhozené ruky, ale povedlo se. Na dalším jezu už měl náš souboj tragičtější následky, takže jsme po těžkém boji sjeli ten největší jez obě lodě bokem. Následovalo divadlo ala národní hadr. Ježek nejprve zbaběle opustil loď skokem za válec, aby ho to nechytlo, načež nechal Leoše bojovat samotného. Naši loď opustila po krásném výkrutu Šárka a když po chvíli vyplavala, měla oči vykulené jak Čivava od Janky. Já ještě chvilku bojoval sám, ale pak už mě to taky vcuclo a nechal jsem si promasírovat záda. Po vyplutí jsem se vratil zpět pro loď a dobrých pět minut se s ní pral, než jsem ji pomocí šutru dostal ven. Posledním, koho to tam mlelo, byl Leoš, ale než jsem mu stihl přijít na pomoc s lodí, tak už ji v podstatě dostal ven sám taky. Tolik legrace jsme si už dlouho neužili. Zbytek plavby už pak proběhl v poklidu, až na samotné kotvení v přístavu, kdy rozrušen návratem ke stánku s občerstvením, jal jsem se udělat takovou drobnou chybičku a tak jsme to tak nějak trochu přejeli . . . takže jsem se brodil s lodí v ruce a Šárka, která nestačila, dokonce musela jít kus proti proudu a pak se nechat vytáhnout jak utopenec. Tím jsme to na Bystřičce ukončili.

Zajeli jsme ještě nahoru na přehradu, abychom věděli, od kud nám to pouštěli tu vodu a pak už se těšili na Paseky, kde na nás čekal opět dokonale připravený Beránek. Tím celý povedený prodloužený víkend skončil a já už se nemůžu dočkat, až zase bude příští dovolená . . .

Karlovský Pepimaraton, aneb jak jsem se bál kopce a ono jich bylo hned pět

Jak jsem již v zimě po absolvování Karlovské 50 ve Velkých Karlovicích na běžkách avizoval, že se sem určitě ještě někdy vrátím, tak ta slavná chvíle nastala tento poslední květnový víkend. Kvůli volbám jsem si musel zařídit volební průkaz a po týdením soustředění v Rakousku jsem dorazil na zaslíbenou Moravu do Vizovic, kde jsem absolvoval ještě jeden trénink po rovině, abych měl pocit, že mi to jako na tom kole jde. Kamarád Ježek mi popsal trať a psychicky se mě snažil připravit na to, že mě čeká nějaký ten kopec. Nevadí, říkal jsem mu, vždyť jsem byl teď jezdit v Alpách a to jsou přeci pořádný kopce. Teď už chápu ten jeho úšklebek a větu: "víš, tady jsou takový trochu jiný kopce . . .". No každopádně to vypadalo, že pršet nebude a tak jsem odmítl z důvodu lenosti nejlínějšího medvěda pod sluncem přezout kolo na hrubé pláště. Večer před startem proběhla u piva ještě nějaká ta sázka, kterou jsem jak už tak bývá samozřejmě prohrál, takže mě ráno po vydatné snídani ostříhala Helča takovým způsobem, že by mi mohl i 3D Hurvínek závidět. Po příjezdu do Velkých Karlovic nás čekalo milé přivítání, kdy hned v rozhlase říkali, kdo že to přijel závodit. To ale chudáci netušili, že neumím jezdit na kole . . . No nic, dal jsem ještě sváču a rozjel se asi 3 km na kole, abych jako měl dobrý pocit a už se šlo na start.

Ani nevím, jakým nedopatřením se mi stalo, že jsem se ocitl v první řadě a tak když se odstartovalo, jsem musel šlapat jako o závod. Naštěsí mě místní chrti brzy zválcovali a mohl jsem se těšit na klidnou projížďku. Teda jen do té doby, než jsme přejeli koleje (tentokráte bez vlaku), protože pak následoval ostrý start a mě přišlo, že už finišujeme. Než jsem se z toho šoku probral, tak se přede mnou najednou zvedla zem a začalo dlouhé, kruté a hlavně prudké stoupání plné kamení a kořenů nahoru na Javorníček. Takhle dlouhej kopec jsem na kašpárka snad ještě nejel. Ježek se mi pomalu ale jistě vzdaloval, Ivo se držel v zádech a jen jsem se klepal, ať mě nedojede první baba. Nahoře jsem toho měl opravdu plný brejle a začínalo mi docházet, do čeho že jsem se to zase nechal uvrtat. Ještě že svítilo sluníčko a byly alespoň krásné výhledy do okolí. V následujícím sjezdu jsem pochopil, co že to znamená jezdit bez brzd, neboť jsem byl asi jedinný, kdo je používal. Ani jsem nevydechl a už se zase šplhalo nahoru. Lepkavé bláto z nedávných dešťů se důkladně nabalovalo kam mohlo a jen málokdo se dokázal vyšplhat na druhý kopec dnešního dne bez ztráty kytičky. Mě to s vypětím všech sil vyšlo, ale kolem mě to padalo jak stromy po vichřici. Nahoře mě pak čekalo nemilé pekvapení, neboť u stromu stál Ježek a zoufale pumpoval. Později jsem se dozvěděl, že takto zoufale pumpoval a pumpoval, až už nebyl nikdo, s kým by závodil a tak alespoň doprovodil do cíle Máju. Bravurně jsem sjel dolů a započal třetí kopec. Nevím, zda mě nakopl ten banán na občerstvení nebo ta kočička stojící u trati, ale každopádně jsem do toho začal řádně bušit a kosit jednoho soupeře za druhým. Tak to šlo i ve čtvrtém stoupání a mě už bylo naprosto jasné, že prostřední tác mám na kole zcela zbytečně, neboť tady se jezdí jen dvě varianty - s kopce pila, do kopce kašpárek. Na druhé občerstvovačce jsem do sebe nacpal všechno co šlo, banán, čokoládu, tatranku a gel, navíc jsem to ještě spláchnul asi hektolitrem ionťáku, takže jsem krkal ještě další dvě hodiny. Fanoušci u trati mě upozornili, že to je sice poslední kopec, ale bude to prý hodně dlouho a ještě déle, než se dostanu nahoru. Nevadí, bušil jsem do toho dál, co to šlo, prostě jak hluchej do vrat. Síly postupně odcházely, zvláště pak, když se pod zadním kolem bahno stále více a více propadalo a člověk měl chvílemi pocit, že ho za to kolo někdo zezadu drží. V sedle pod Vysokou jsem už byl sakra rád, že je konec a naivně se těšil na sjezd dolů. Pravda, stále to chvílemi klesalo, ale až do cíle bylo klesání proloženo asi 20ti krátkými výšvyhy na kašpárka. Jen má zbabělá hrdost mi nedovolila z kola sesednout a tak jsem poctivě všechny ty hupíky vyjel, ale přísahám, že přijít ještě jeden, tak už jsem to kolo zahodil a šel do cíle pěšky. No a aby toho nebylo málo, tak jsem si ještě s jednim borcem zajel, když jsme za Kotlovou blbě odbočili doprava namísto doleva a dali si tak ještě jeden kopeček navíc, celkem asi 4 a půl min. Nepřál bych vám slyšet ty nadávky, když jsme na to přišli (nejvíc vždy naštve vlastní chyba). Přiznám se, že mi to vzalo hodně psychických sil a tak už jsem do cíle jen tak dojel, i když popravdě jsem mohl být lepší tak maximálně o deset míst. Ani nevíte, jak jsem byl rád, když jsem ten cíl uviděl a věděl tak, že už žádnej jinej kopec jet nemusim. Hurá, přežil jsem.

V cílovém prostoru mě přivítál starý známý komentář o zimní pohádce na Karlovské 50. Dozvěděl jsem se, že Ježek si řádně zapíchal, Šárka vyhrála baby (aneb další na stupních ze severu), Mája mě podpořila v týmovém vítězství, Ivo dorazil hned za mnou a Leoš si to vychutnal o chvilku déle. Tlaková hadice na hřišti se mnou chvilku cvičila, ale nakonec mi dovolila zacílit a omýt kolo. Tělo pak šlo do sprchy a žaludek do bufetu, kde se napěchoval buřtama, polévkou, tatrankama a několika pivy. Ještě jsme zašli zatleskat vítězům i poraženým při vyhlašování těch nejlepších, zvláště pak naší vítězce Šárce, no a pak už nezbylo než poděkovat pořadatelům za překrásný závod a popřát jim hodně štěstí do dalších ročníků, ať už v létě nebo v zimě. Hoši, jen tak dál, děláte to moc dobře. Doufám, že se sem ještě někd vrátím.