König Ludwig Lauf, aneb jak jsme se jeli do Německa vysrat

Měla to být původně poslední prověrka formy před Vasákem na ideální rovinaté trati. . . Přemluvil jsem Ježka, aby jel taky, takže se mi hezky projel z Vizovic do Liberce, nabalili jsme všechny věci, vosky, parafíny, servisní materiál a vyrazili do Prahy, kde nám firma Swix zapůjčila mazací stůl (díky). Mě už od rána nebylo úplně dobře a nepomohla ani návštěva víly, kterou jsou málem poblil. Cestou nám Němci v okolí Mnichova udělali dle doporučení cedulí zácpu jak má být, takže ač jako organizátoři, jsme dorazili do Unterammergau na penzion až jako poslední. Večer jsme připravili lyže Kačce a Honzovi, neboť je ráno čekal závod volnou technikou.

Kolem třetí ráno mě probudilo cosi divného, co ožilo v mé dutině břišní a po třetí návštěve WC už jsem věděl, že zácpa to rozhodně nebude . . . snídni jsem raději vynechal a vyrazil se závodníky na start. Po jejich úspěšném odstartování jsme vyrazili na prohlídku trati a otestování mázy na neděli. Jako obvykle vycházel nejlépe mikrokontakt, i když VR60 od Swixu smícháná s LF Orange od SkiGo mu chvílema docela obstojně konkurovala. Klukum to docela odjíždělo, já byl rád, že jsem se asi po třech kilometrech dokázal vrátit zpět k autu . . . začínal jsem pomalu tušit, že zítřejší závod asi zase nevyhraju. Kačka i Honza zajeli úplně super, musím je pochválit. Odpoledne jsme zašli společně na jídlo a pak se po krátkém spánku vrhli na přípravu lyží. Mě se jakoby udělalo trochu lépe a tak jsem si lyže začal připravovat taky. Vůbec jsem ale netušil, co zatím provádí Ježek. Chvílemi to vypadalo až jako cirkusové číslo, neboť zvracel způsobem drtiče odpadu, kdy každý jeho mohutný kočičí hřbet pronásledoval výskok ke stropu se třemi vrtuty a následný prohnutý vstup celým objemem hlavy až do útrob salátové mísy, no a aby toho nebylo málo, tak si u toho ještě vykloubil asi 2 žebra a jen co se posadil, už běžel znova, tentokráte to šlo ale druhou stranou, raději už nebudu popisovat detaily. Lyže jsem domazal všem kromě Ježkovi, u kterého jsme rovnou vyloučili možnost startu, neboť svá galapředstavení předváděl až do pozdních nočních hodin, navíc nám ještě chlapec zezelenal. Jako parafíny jsme zvolili oblíbenou kombinaci vosků od SkiGo v tomto pořadí: LF Green, LF Graphite, HF Ultima, HF Orange, C 44.

Nedělní ráno mě opět zastihlo nepřipraveného, ale ještě jsem stále věřil, že budu startovat. Ježek raději ani nesnídal. Odjeli jsme napřed na start otestovat mázu, samozřejmě že vyhrálo mikro a tak jsme ho tam klukům řádně vybrousili. Já jsem konečně pochopil, že startovat nebudu, neboť jsem se u každé lyže kroutil jak Burian, když dělal hadimršku. Namazáno 30 min před startem, klid, pohoda, jen ta kosa, křeče a záchody obsazeny . . . Kluci odstartovali bravurně, nikdo nezlámal hole a tak kolem nás pronásledovali Řezáče (který jako obvykle kouzlil s mázou dle svých zkušeností, až nám kluk šikovná dal jemnou strukturu na mejdlo jako řemen) v pořadí francesco, Vojta, Honza a Petr. Snažili jsme se kluky povzbuzovat a občerstvovat, což nás dovedlo k zjištění, že je možná jednodušší závodit, než běhat kolem trati, přejíždět autem, měřit časy, dávat pití a gely a neustále propočítávat, kdy už zase musíme jet, abychom stihli zase přejet na další stanoviště. Kluci si toto pořadí udrželi až do konce, jen Honza s Petrem si to občas na trati prohodili. No a protože všichni bojovali jako lvi, tak byli za chvilku v cíly a mohlo se jít jíst a pít. Ježek teda ještě ne a já trochu jo a asi jsem to zbytečně přehnal, pač mě to za chvilku opět prohnalo . . . Každopádně francesco (můj svěřenec) konečně zajel dle mých představ a udělal mi tak pořádnou radost a to i přes to, že si večer před závodem nalámal tablety proti křečím do gelu, kde mu naboptnaly a ucpaly vchod, takže když se pak během závodu chtěl napít, tak měl prt . . . no to je přeci pitomost, chtít se otrávit v naší elektrické troubě :-) Vojta se nechtěl nechat zahanbit a snažil se francesca doslova doběhnout, seč mu síly stačily, takže až ho naučíme trochu lyžovat, tak má v sobě velký potenciál. Honza má můj velký obdiv, protože se nebál postavit na start 42 km bruslením v sobotu a to samé si hned v neděli zopáknul klasicky a i když už mu ke konci evidentně docházely síly, tak nám všem ukázal, že je na Vasák dobře připraven. Petr se s tím také zkušeně popral a už už to vypadalo, že nakonec ještě Honzu dojede, tak si to nechal asi až na další závody. Namísto rozloučení u kávičky v cukrárně u Itala jsme s Ježkem s křečema v břiše opustili Německo a hnáni plynovým pohonem jsme se těšili na postel a ozdravnou kůru doma. Výlet jsme ukončili konstatováním, že jsme spolu takhle krásný víkend ještě neprožili :-)

Karlovská 50, aneb jak jsem poprvé viděl kopec

Videoreportáž ze závodu a rozhovor se mnou naleznete zde: CT-Veké Karlovice (záznam začíná v čase 10:17)

Týden uplynul jako voda, regenerace také nějaká proběhla (víla funguje-doporučuji) a už jsme jeli do Asie (na Moravu) do Vizovic za Ježkem a Májou, neboť nás čekal další dálkový běh, tentokráte Karlovská 50 ve Velkých Karlovicích. Už cesta byla velkou zábavou, neboť od rána hustě sněžilo, po celé republice byla vyhlášena sněhová kalamita a v rádiu se střídala Ladovská zima od Nohavici s informacemi, kde všude se nedá projet . . . takže jsme naplnili Máňu (Hyundai Atos) k prasknutí (já MaMut s Panem Opičákem, Klára s Rezkou, 4 velká zavazadla a vak s 6 páry lyží a holí, navíc 2 lahve vína, aby se Klára se mnou nebála). Start v 19:00, z Jičína do Hradce přes Reisovy Zapadlé vlastence v Kérkonoších (normální trasa byla neprůjezdná) jsme dojeli s dvojtou prohlídkou pangejtu už za 2,5 hodiny, pak byl ještě trochu problém najít cestu mezi Prostějovem a Přerovem (bylo vidět jenom bílo) a po kličkování mezi Hulínem a Holešovem mě Klára začala podezřívat, že tam musim někde mít milenku, neboť jsme jeli městským parkem i přes zamrzlý rybník . . ., ale Vizovice jsme nakonec o půl 2 ráno našli.

V pátek jsme vyrazili do Velkých Karlovic, podívat se na tu slavnou trať, o které mi všichni už léta vypráví, jaká je krásná a kopcovitá . . . Namazali jsme zkusmo lyže (Rezka podporovala variantu s dehťákem od Startu, neboť voní po salámu) a vyrazili. Po kilometru přišel první šok. Trasa vede přes vlakové koleje. No paráda. A potom následuje mírný výjezd do sjezdovky, čehož jsem si všimnul až když v protější stopě projel sjezdař v přeskáčích. Zprvu jsem si říkal, nu což, kousek stromečkem, ale ono to bylo kilometr a půl . . . myšlenky na pěkné umístění braly za své, zvláště pak, když se toto stoupání po chvilce odpočinku opakovalo do vedlejší sjezdovky. Začínal jsem pomalu chápat, proč ženy mohou jet jen poloviční trasu. Naštěstí pak už přišly jen oblíbené roviny na soupaž a dva táhlé kopce na krásný stříďák, jen jsem tak nějak nechtěl věřit, že máme ujeto tak málo kilometrů. Hlavní šok ale přišel 2 km před cílem. Cesta vedla ukázkově podél vody a z ničeho nic se prudce zalomila na 300 m do horolezecké stěny, kde by Joska Rakoncaj musel začít jistit . . . propadal jsem panice, těžší trať jsem v životě neviděl . . . následoval sjezd se zatáčkou do protisvahu, jejíž konstruktér počítal s délkou lyží tak 175 cm maximálně, takže mé 210 cm douhé Madshusy se zapíchly do svahu a řádně probraly kořenový systém půlky lesa, ale jak říkají pašáci, bylo to bez pádu. Pak už jen přeskok přes koleje a hurá do cíle. Při pomyšlení, že to zítra budu muset jet dvakrát, jsem začal plakat a zeptal se Ježka, za co že mě to trestá? Rychle jsme se přesunuli do Štramberka k Hance, kde jsme zašli pod Štrambersků Trůbu do místního pivovaru na večeři a upekli sázku, že Já s časem na 50 km + Májin čas na 25 km budeme rychlejší než součet času Ježka a Kláry (to zas byla blbost). Ti co prohrají budou muset vítězům sloužit a dělat otroky. Ještě samozřejmě proběhla příprava lyží (LF Green, LF Graphite, HF Orange - vše od SkiGo), na trať 50 km jsme navíc zažehlili Base od SkiGo.

Na závody jsme dorazili celkem v pohodě jen s 10 min zpožděním, což je na nás myslím rekord rekordů. Počasí nestálé, mírné až husté sněžení, teplota od -1 do -3°C, vlhkost vzduchu i sněhu proměnlivá, takže jsme mikrokontakt narozdíl od jiných velmi rychle zavrhli. Mazali jsme v tomto pořadí vždy do jedné vrstvy: Start Terva 0/-3°C, Rode Multigrade + Rode Multigrade Fast, Rode Blue Super, Rode Super Extra + Rode Blue Super Fast. Pak proběhlo pohodové sra.í ve škole, kde bylo zároveň zázemí pro závodníky, prezentace, sprchy a občerstvení, zkrátka vše na jednom velkém, přehledném a teplém místě, první kladný bod. Druhý přišel v zápětí, neboť jako číslo jsme dostali košilky a ne ty papíráky jako na ostatních závodech. Trochu mě rozesmála informace, že start je přesunut o 5 min dopředu, neboť České dráhy změnily jízdní řád a závodníci by tak nestihli projet přes koleje před průjezdem vlaku. Máza byla skluzná, ale pač se to mydlilo, tak trochu méně tutová, takže jsme rozhodli ještě přidat vrstvu Rode Muligrade a Rode Super Extra = výsledek byl dokonalý (rychlé a tutové lyže po celý závod), jen mě trochu stresovalo, že už všichni odešli na start, hlasatel říká posledních 5 min do startu a já si furt v klidu mažu lyže.

Start jsem tak tak stihl, ale nechal jsem v autě svoji závodní čepici a bidon s gely a tabletami proti křečím. No nic, bude mi teplo a gel mi snad v případě potřeby podá věrná fanynka Helča při průjezdu do druhého kola. Odtstarováno. Do závodu najednou vyráží všichni, muži, ženy a zároveň krátká i dlouhá trať. Docela frmol, nechávám se unést a ve strachu před vlakem peláším dopředu co to dá, abych nezůstal nic dlužen svým pověstným startům. V první sjezdovce zjišťuju, že když se jde stromečkem pěšky, tak je to méně namáhavé, ale hlavně stejně rychlé, jako to běžet, takže jsem mile potěšen a v klidu si pokračuju dál. Okolo se míhá jeden borec za druhým. Nechci se nechat v těch kopcích, co se normálně jezdí výtahem, utahat a tak se držím vzadu ve druhé skupince a nikam extra nepospíchám. Co je až neuvěřitelné, že před námi jede hrozně rychle rolba, takže naše stopy nejsou vůbec zapadané. Paráda, další plus pro organizátory. Na otočce pod hranicí se skutečnou Asií (se Slovenskem) jsme dojeli čelo závodu a když jsem tak borčíky viděl, jak to přepálili, bylo mi jich až trochu líto. Přišel malý kopeček a rázem z 8 lidí zbyli jen 4. Paráda. To nám vydrželo až do průjezdu do druhého kola, kde se začalo konečně trochu závodit. Diváci jásali, všichni pili a papali gelíčky a tak koukám a vyhlížím Helču, kde že je moje záchrana. Nikde. O ou. A sakra. No nic, polkl jsem, ještě jednou se smutně ohlédl, zda Helču někde nezahlédnu a kvapil pílil dál. Před vlakem jsme projeli jen tak tak, už mi houkal motorák za zadkem . . . V první sjezdovce se oddělil pozdější vítěz (mladej kluk, co neví, že do kopce se neběhá, ale chodí :D) My zůstali 3, po dalším kopci už jen dva a vypadalo to, že v klidu pojedem a rozdáme si to až v cílovém prostoru, takže jsme se chvíli střídali, ale pak už borcovi nezbývaly síly a tak jsem mu poodjel dříve než jsem plánoval. Ztrátu na prvního mi hlásili 3 minuty. Tak si tak jedu a najednou slyším, že už jen minutu, za chvíli že už jen 20 sekund a za daší chvíli ho už vidím. Dojel jsem ho přesně pod tím posledním prudkým výlezem do kopce, koukám, jak je chudák vystrašenej a tak mu říkám: 'Neboj, tohle to já nepoběžím, na to už jsem moc starej!" A jak jsem řekl, tak se i stalo. On to vyběhl jak gazela když běží nakoupit a já se nahoru v klidu šoural jak šnek z hospody. Následoval ještě finiš, ale už jsem to nestihl a tak jsem dojel těsně druhý, z čehož jsem měl upřímnou radost. Po dojetí na mě čekaly kamery České televize a rozhovor, jak že se mi to líbilo a tak podobně. Já blbec řekl pravdu, že to bylo moc krásný a dobře připravený a že se sem velmi rád ještě někdy vrátím a znovu si zazávodím, čímž jsem si sám na sebe upletl dost nebezpečný bič. No nic, mediální mr.ky byly pořešený a zbývalo už jen jít slavit do stánku s občerstvením, kde na přání nalévali čaj se slivocí (teda jen do doby, než jsme ji vyžahli).

Ježek bojoval jako lev, jel stále v mém těsném závěsu a kryl mi tak záda. Chvílema jsem měl i strach, že mě dojede, ještě že zlomil ten bodec u hůlky a nemohl řádně píchat, jak má normáně ve zvyku. Nakonec z toho bylo krásné a do budoucna nebezpečné 18. místo. Klára se na poloviční trať, než má normáně ve zvyku, vydala s úsměvem a ten jí vydržel až do cíle. Nejen že pronásledovala Ježka, ale zároveň tvrdě drtila soupeřky, což ji za cílovou čarou vyneslo konečné 3. místo v ženách a to ještě na trati dokázala opět předvést jeden ze svých kotrmelců na lyžích se dvěma vruty prohnutě. Mája se rozhodla podpořit můj výkon tím svým a tak jela výrazně rychleji než má ve zvyku (zhruba o 25 minut) a dalo by se říct, že v podstatě předjela sama sebe, tedy Máju. Bylo z toho až neuvěřitelné 8. místo a poctivá radost. Já jel ale příliš pomalu, takže jsme sázku prohráli a potupně již skoro týden musíme Ježkovi a Kláře sloužit a navíc je oslovovat Pane Velkotovárníku a Magmazel, no hamba . . . Vyhlášení dopadlo výborně, večer jsme to ještě oslavili na Pasekách u paní Ježkové.

Normální lidé po závodě odpočívají nebo se chodí vyjet, respektive vyťapat. Ježek se rozhodl nás zabít. Odvezl nás autem na sedlo Dušná nad Vsetínem a že prý se jen tak sklouzneme po hřebenu. Po prvních 5 km do brutálního kopce na Ptáčnici mi pomalu docházelo, že to nebude sranda a marně jsem vzpomínal na roviny v Jizerkách. Ježek se jen culil a ostrým tempem pokračoval prý po hřebeni (já to teda viděl tak, že jsme neustále sjížděli a vylézali nějakou osmitisícovku) přes Lušovku až na Vsáckou Tanečnici. Zde jsme oba s Klárou odpadli a museli jsme se vrátit. Ještě že byla celá cesta řádně upravena "rolbičkou" (já bych to teda nazval multikárou s pásama a stopařem). No posedních 5 km jsem už opravdu sotva lezl. Chata Vsácký Cáb pro mě byla neskutečným vysvobozením a v podstatě jakýmsi vzkříšením, neboť zde bylo spousta jídla, pití a taky Mája. Nebýt té chaty, tak jsem jel dolů k autu v zinkovém obalu . . . Myslím, že težší "30" na světě pro běžkyře není :-) Opět jsme ještě zajeli na Paseky, napěchovali Máňu zase až po střechu a domů doslova proletěli za 3:45 z Vizovic až do Liberce. Co více dodat, než že to byl parádový víkend okořeněný kvalitními výsedky v krásném závodě, který vřele všem doporučuji.

Jilemnická 50, aneb jak Pan Opičák poprvé jel závody

Po vydařené Jizerské 50 a nesmyslných myšlenkách na zisk prémií ve Skitour, jsem dostal řádnou facku a dobře mi tak . . . Podcenil jsem regeneraci, ponocoval, neléčil nachlazení, navíc absolvoval náročné noční skialpy v Jizerkách, takže výsledkem byl totální kolaps organismu již minulý pátek. Díky teplotě 39°C a podobně jsem si na čele neustále zdarma vařil čaj, z nosu mi nepřetržitě vytékalo něco jako rozšláplé pštrosí vejce, kašel připomínal tuberu a mě samotnýmu vůbec tak nějak nebylo dobře . . Nejhorší ale byla poloha ala qvasimodo, neboť se mi zablokovala záda a nemohl jsem se ani hnout, dokonce jsem i chvílemi přestával cítil pravou ruku a to už teda fakt nebyla sranda . . .

No každopádně se mi podařilo i díky zázraku jménem maminka-fyzioterapeutka uzdravit až nebezpečně rychle (že by opět víla, nebo snad víly?), díky čemuž jsem ve středu vstal z postele a už v pátek se šel projet na lyžích. Sice ještě bez holí, pač mě stav qvasimodo zad nedovoloval zabodnout hole, ale bylo modro, mínus 7°C, tvrdé stopy, Mája s Ježkem nás poctili svojí návštěvou a tak to prostě nešlo zůstat doma, zvláště když Mája s úsměvem předvádí na počkání pády na lyžích mezi vlastní nohy pusinkou napřed (ala ta rýha už tam byla). No kde že jsme to byli? No přeci tam, kde jsme ještě nebyli :-)

Sobota znamenala další posun kupředu, neboť bylo snad ještě krásnější počasí a podmínky pro klasiku už ani nemohly být lepší. Takže po dopoledni stráveném výukou nových klasiků, jsem prohnal Ježka kolem Josefodolské přehrady, že za námi Mája letěla, jak opravdová včelka. Měl jsem pocit, že je mi už hrozně fajn a tajně si připravil lyže (teda jen LF+HF) na závod. Večerní příprava probíhala opravdu důkladně, já a Ježek jsme soutěžili v prdění, Mája a A. zase v tom, kdo dříve usne. Noc byla krásná, jen mě občas budilo takové jakoby chrápání.

Neděle nás po ránu zastihla trochu ve stresu, mě teda né, já byl v klidu, závody jsem měl v plánu jet jen tak na na oko, aby mi nepropadlo to přihlášení, dokonce jsem si nevzal ani kombinézu a tak jsem si v pohodě snídal a bavil se tím, jak se to okolo mě hemží pohybem, během na záchod, snídáním a balením a ještě na mě křičeli, že prý já jsem poslední a bude se na mě čekat. Drzost!!! U auta jsem byl jako vždy první (Ježek mi nesl lyže, Mája zapomenuté rukavice a A. nedojedenou snídani na cestu). Za hodinku už jsme byli v Jilemnici a rychlé zaparkování mě zachránilo od vysvětlování, proč všechny děti v okolí vypadají jako Hurvínci. Co namazat jsme vybrali celkem rychle, na zažehlený SkiGo Base přišla vrstva Rode Blue t, pak Green Multigrade a na závěr Blue s. Drželo to a navíc se to jevilo jako enormě skluzné. Sice byla hrozná kosa, ale už lezlo sluníčko a tak jsem se definitivně rozhodl startovat, Ježek mi půjčil kalhoty a moje bunda celkem ušla. Jako důkaz toho, že chci jet opravdu na pohodu a na výlet, jsem si do bidonu místo gelů strčil Pana Opičáka. CHvilku se cukal, že mu bude zima, ale nakonec byl spokojen, neb měl ty nejlepší výhledy. Asi 10 min před startem mi ještě Májinka zachránila život, protože bez ní bych nedokázal strhat ze sebe včas všechno oblečení a vážně hrozilo, že sebou nepovezu jen Pana Opičáka, ale i černého pasažéra v podobě bláta na hřišti.

Start byl celkem v pohodě, Fanouška jsem pustil před sebe, abych ho zbytečně nebrzdil a těšil jsem se, jak si to užiju. Jenže jak zazněl výstřel, tak jsem viděl rudě a už jsem to pelášil soupaží po Hraběnce co to dá, hlava nehlava, krtek nekrtek, prostě za chvilku jsem byl v čele a pač mi přišlo, že všichni jedou hrozně pomalu, tak jsem to s klidem tahal. Do 12. kilometru mi to nedělalo sebemenší problém, pak jsem začal cítit, že to není úplně ono a nechal jsem kluky jet, ať si to hezky rozdají mezi sebou. Trať vedla od jednoho kravínu k druhému a kupka hnoje střídala zase kupku hnoje, přesto to byla krásná trať plná výhledů a dokonale připravené, všechna čest, pánové a dámy ze Ski Jilemnice, smekám!!! Při průjezdu do druhého kola jsem měl odstup asi jen 3 min a klouzal jsem si tak v pohodě směr cíl, prostě na výlet. Nezapomenu na dotaz od Máji, zda končím nebo ještě jedu dál? Já blbec jel dál, i když už jsem pomalu začínal cítit, že tělo přestává fungovat. No nic, co naplat, do cíle se nějak dostat musím a tak jsem dál klouzal po zasněžených pláních doufaje, že se konce dožiju. Celkem to šlo, ale zhruba 5 km před cílem to přišlo, totální krize, prostě jsem rupnul tak, že by mi ani doping nepomohl a na trati jsem jsem začal svádět nelítostný souboj s turisty. A to opravdu doslova. Ťapal jsem mezi nimi stromečkem po rovině, v prudkých úsecích došlo i na potupnou chůzi bokem (na pražáka), takže jediné místo, kde jsem se ještě pohyboval větší než šnečí rychlostí, bylo s kopce dolů. Dva kilometry před cílem se mi podařilo předejít i posledního pátého turistu na trati, co byl dojet o kolo a vesele jsem ťapal do cílového prostoru. Jaká to zrada, že byl do kopce. Místo finiše opět jen chůze a dalo by se říct, že za cílovou čáru jsem byl doslova dotlačen i s Panem Opičákem. Tam mě zachránila Mája, Mikušák a dvě kočičky, co rozdávaly Redbull. Nabral jsem dalších 15 minut na vítěze . . . a přísahám, že být to o kilometr dále, tak už jsem to nedošel, ale museli by pro mě dojet.

Za chvilku difinišoval Fanda stíhajíc první kočičku a prohrál s ní na cílové pásce doslova o prsa Blanky Paulů. Za další chvilku dojel Ježeček, pač píchal jako o život a poprvé ve svém životě předjel A., která dorazila pár minut po něm. I od ní to byl statečný výkon, neboť tak dojela na krásném, leč trochu smolném čtvrtém místě. No prostě je oba musím pochválit, teda až na to líbání Ježka s Májou ještě před cílem a na A. let vzduchem o délce 15 metrů střemhlav na rameno při průjezdu z pole na pole.

Celou vydařenou akci jsem zakončili obědem, pivem a zastávkou v cukrárně ve Vysokém nad Jizerou, kde jako nikdy před tím nezklamali, měli na výběr asi 500 druhů zákusků a za těch 5, co jsem si vybral, mi účtovali 24 Kč. Jendo vím ale jistě, už nikdy nepojedu závody nemocný či těsně po nemoci a když už, tak jedině pomalu a s námořnickou rozvahou, neboť už nikdy nechci zažít ten bezmocný pocit, kdy se mi cíl vzdaloval, namísto aby se přibližoval. Tak teď jen doufám, že mě to zdravotně nějak nepoznamená a sezona pojede dál, snad pomůže víla (nebo víly?)

Jizerská 50, aneb jak to bylo

Pondělí - pohoda, klid, tréninkové volno

Úterý - v práci se to začíná plnit prací :D, ale večer jsem si našel čas na trénink, nechci to zakřiknout, ale trochu se tam rýsovala forma . . .

Středa - první tragédie týdne je na světě, utrhl jsem zip na své závodní botě, ale kein štres, švec to prej do pátku zašije :-) Taky jsem byl dnes testovat lyže - výsledek je zcela neurčitý, všechny jedou stejně a já nevím, zda dobře nebo ne? A hlavně které vybrat?

Čtvrtek - hurá, přišel enervit, máme co papat a pít, na kopytu se střídá jedna lyže za druhou, začínám být nastydlej, trénink stál taky za prt, pač jsem málem nedojel ani na Hřebínek, takhle forma nevypadá . . . Navíc v práci s Radimem nad kopytem až do 8 do večera . . .

Pátek - mam opravenou botu, švec je machr, vyzvedl jsem si startovní šíslo do elitní vlny, poslední lyže po zběsilém pracovním tempu na Jizerskou 30 jsem vydal okénkem 5 min před startem, fíha, ale stihlo se to všechno, Radim, Terka i Bára úspěšně reprezentovali tu naší boudičku (Skiservis Mára), odpoledne už pohoda, lehké projetí se, forma stále nikde a ještě začínám bejt nemocnej, to nemůže dobře dopadnout . . . V práci jenom do 7, takže pohoda. V noci přijel Ježek s Májou, bude sranda.

Sobota - ranní test lyží opět nevyšel, už si vybírám jenom ze dvou, ale stále ještě nevím, které vybrat, zda ty osvědčené, či nové, přes den s Radimem opět hákujeme, Ježek nám pomáhá, Mája krmí, boudička chvílemi praská ve švech, večer už jen doděláváme svoje lyže na závoda a Ježek mi pomáhá s posledním testem, vybírám nakonec lyže, jímž vděčím za všechny úspěchy a dávám na ně parafíny od firmy SkiGo v tomto pořadí: LF Green, LF Graphite, HF Blue, HF New Snow, navrch ještě prášek C105, takže suma sumárum 5 vrstev. Doděláno v 9 večer a tak šupky hupky k Alešovi, kde už čeká Mája s večeří. Malujeme vlajky na čísla, Aleš nám uvařil pudink a s Ježkem zaháníme startovní nervozitu prohlížením časopisu Maxim, který nám pořadatelé dali k číslu - no fakt paráda, tolik chytrejch věcí jsem se už dlouho nedozvěděl . . . Trochu vrásky mi při usínání dělá déšť, jenž se spouští z nebe namísto sněhu.

Neděle - budíček 5:00, následuje oblíbená trojkombinace záchod-ovesná kaše-záchod a už běžim v dešti na stadion, cestou přemýšlím, zda mam lyže přeparafínovat či ne. V 6:00 už mi Maty a Ziki dali první namazané lyže a začalo nekonečné ježdění k Buku a zpět se stále jinou mázou, pač se pořád měnilo počasí a místo deště začalo hustě sypat jak za časů Josefa Lady. Co mazat lidem jsme už rozhodli kolem sedmé, ale co nám, to je prý na nás. No nic, vzal jsem toaleťák a šel to rozhodnout na záchod, abych popřípadě mohl říct, že jsem to dneska všechno doslova prosral. Zbyňa šel do tuhých vosků a já si nakonec vybral mikrokontakt. Rychle svléknout, napít a už nás volají na start. Tak tak jsem stihl zabrat první lajnu. Chvíle rozcvičování, intelektuální rozhovor se Standou a najednou nám to Narcis Klausů zase odstartoval.

U lesa jsem pípal jako druhý v pořadí a z publika slyším: "Mařeno, přeci nebudeš druhej!!!", tak jsem za to vzal a na první kameru už jsem samozřejmě přijížděl první s těma nabušencema za sebou, včetně Thomase Alsgaarda a Andruse Veerpala. No bohužel naposled, pak jsem zkušeně zpomalil a nechal je jet, aby si náhodou někdo nemyslel, že se flákaj :-D Úvoz jsem prosmekal, k Buku to drželo dobře a dolů na Novou Louku mi to jelo ze všech nejlépe, tak jsem se trochu uklidnil a vypadalo to, že jsem mázu vybral dobře. Na Kristiánově jsem ještě naposled zahlédl čelo a říkal si, že takhle dojet, by nebylo špatné. Kousek výš ale ouvej, bez vosku chlapče couvej. Mikráč přestal fungovat a zbytek kopce na Rozmezí pro mě znamenal soupaž nebo soupaž s nohou. Byl jsem docela rád, že už jsem nahoře. Bohužel jako obvykle sám a dobrá skupina jezdců přede mnou zhruba 200m, což se prostě jen tak dojet nedá. Každopádně jsem to zkusil, však marně. Kásárenská i Knížecí byly letos jenom o píchání. Kopec nahoru po Jezdecké jsem musel potupně běžet stromečkem, ale vůbec mi to nevadilo, pač mě dole rozesmál jeden pohotový fanoušek, co mi na otázku, kde se tady vzal ten kopec hbitě odpověděl: "to tady letos postavili". Jizerka byla v pohodě, nakopla mě zpráva, že jsem jen 5 min za čelem. K Bunkru opět stromečkem a Promenádní soupaž. Zaplať Pán Bůh, že mi ty lyže aspoň tolik jely. Po příjezdu na Smědavu jsem tak trochu dopředu tušil problém a on opravdu přišel. Síla na soupaž už nebyla a lyže nedržely ani trochu, tak jsem to vydržel alespoň kolem kamery, aby nebyla ostuda a pak už jsem nahoru ťapal stromečkem, jako kdybych byl zrovna poprvé na lyžích. Jo krize je sviňa. Měl jsem původně v plánu napsat si na číslo reklamu na svůj Skiservis Mára, ale v tu chvíli jsem byl strašně rád, že ji tam nemam, pač ta polochůze s roztaženýma nohama a poslintanym ksichtem na délce 2 km, by musela působit jednoznačně komicky. Od Pavlíny louky už to ale zase přišlo a soupaž dominovala Jizerským horám. Cestou mě ještě pobavila příhoda s tabletou proti křečím, pač jsem měl proplou nohu jak fotbalisti po 20 min chůze na hřišti. Utrhl jsem si jí z čísla a když jsem si ji dával do pusu, tak hup mrška na zem. No nic, dal jsem druhou, ale ta byla nějaká použitá a tak jsem ji po chvilce vyplivl i s kolou, co jsem dostal na občerstvení. Omlouvám se všem za mnou. Nahoru na Žďárek jsem si udělal rozhodující náskok před pronásledovateli, Mařenu i s pozdravem proletěl jak Northug když finišuje a na Hřebínku jsem se již tradičně ptal po párcích. Všechny přítomné jsem rozesmál natolik, že mi nikdo nepodal pití. A sakra. No nic, Olivetku i Vládní jsem si už v klidu vyjel soupaží spolu s dalšími dvěma soupeři, kterým jsem pak pod Bukem nastoupil. Náskok 20 m po 50 m se zdál být dokonalý, ne však již moje tělo, které odmítlo v daném tempu pokračovat a tak mě zas dojeli. Druhý pokus jsem dal v tom hupíku po sjezdu od Buku a zase to nevyšlo a tak jsem si nechal strhující finiš až pro diváky na stadion. Samozřejmě, že se doma neprohrává, tak jsem projel cílem spokojený na 40. místě v čase 2:26,04 se ztrátou na vítěze pouhých 11 min.

Pak jsem tak trochu umřel a do pohody mě dostalo až pivo, jenž je jednoznačně nejlepším iontovým nápojem pod sluncem. Obídek na Dolině také bodnul a večer zakončilo opět pivečko, slivovice, šampáňo, víno a ještě třešinka na dortu, ale o té se nemluví . . .

Jizerská 50 byla letos krásná, zajímavá a těžká, každopádně díky všem, co se na ní podíleli, protože ji připravili úplně super i přes to, že ještě týden před startem leželo v Bedřichově pouhých 10 cm sněhu. Skol na dalších závodech.

PF 2010

Tak rok uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2010. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství a šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

PS: kdo správně určí všechny obrázky z roku 2009 (stát - např. ČR, místo - např. Rokytnice a akci - např. výstup na Lysou horu), tak vyhrává hlavní cenu (mé služby na 24 hodin zdarma dle přání a nástěnný kalendář) v soutěži. Správné odpovědi posílejte na m.pazdera@centrum.cz , každý může tipovat pouze jednou, nezapomeňte uvést své celé jméno a kontakt, jako předmět uveďte soutěž. V případě více správných odpovědí rozhoduje dřívější datum odeslání. Konec soutěže je 1.1.2010 včetně.

Rekonstrukce buňky

Už v loňském roce se objevila možnost provozovat v Bedřichově na stadionu ski servis. Z různých důvodů se to nepodařilo zrealizovat, ale ta myšlenka mě neopustila a za podpory velké spousty lidí, kterým tato služba v Bedřichově chybí, jsem se pln optimismu jal realizovat v květnu své plány. Překážek byla velká řada, od podepsání smlouvy, dohodnutí podmínek, získání financí i oprávnění, sehnání materiálu, komunikačních nesrovnalostí až po samotnou přestavbu. Každopádně předemnou na konci října byla smlouva a stavební buňka v dezolátním stavu. Jak praví staré přísloví: "Když je nejhůř, zavolej kamarádům.", jsem tak také učinil a na víkend přelomu října a listopadu jsem domluvil Jěžkovi, Radimovi a francescovi takovou malou brigádku . . .

Nejdříve bylo potřeba vybourat vnitřní sádrokartonovou příčku a futra, pak se ještě prosekat, prořezat a probourat do přístřešku. S tim mi pomohl taťka a pak už nastoupilo robotní komando. Ježeček udělal komplet novou podlahu - vysypal to jakýmisi kuličkami, myslim něco jako "chocapick", dal na to pak polystyren a aby se prý neřeklo, tak položil krásnou plovoucí podlahu z PVC. Já s Radimem zatím zatloukl jedny dveře a namontoval vedle nich druhé, to samé nás čekalo i s několika okny, staré ven a nové dovnitř. Kolem nás pobíhal francesco a stříkal pěnu (myslel, že je to vata) všude kam to jen šlo. Víkend utekl jako voda a my stihli ještě zateplit střechu a většinu přístavku (děkujeme tajemnému sponzorovi za nepřeberné množství vaty (někdo tomu říká pěna). Nejveselejší historkou víkendu se tak stala moje příhoda se zabouchnutými klíči od auta a od domu v autě, takže za mě musel Ježek, který mi přijel z dobré vůle pomáhat, zaplatit oběd a ještě mě odvést ke kamarádce, kde jsem do noci čekal, až se vrátí rodiče domů. Vzal jsem si pak náhradní klíče od vozu a mastil spátky do Bedřichova pro auto. Co víc dodat, než jen: "To sem ale debil!"

Další týden už jsme na to vesměs byli s Radimem sami dva - Ježek mi zakázal cokoli dělat nahoře bez dozoru, abych to prý všecno nerozbil. Zateplili jsme zbytek přístřešku a obložili ho OSB deskama, přidělali okenici se zámkem, zateplili dveře a oplechovali je, polystyrenem zateplili staré těleso buňky, natřeli strop, udělali mříž na dveře, s pomocí pana elektrikáře zapojili světla a zásuvky, přidělali reklamní cedule a staré ski, vyrobili regály, poličky a bytelný napůl stůl, napůl ponk (jak Radim prohlásil, přesně na kule), vytvořili tajnou skrýš se závětřím, důmyslné držáky na lyže a hlavně zakoupili zánovní rozkládací gauč (někde se přeci odpočívat musí), který francesco doplnil ještě secesním stolem.

V poslední fázi přišlo jen narovnání zboží do regálů, postavení kopyt, připravení kartáčů, otestování gauče a prvotřídní naplnění baru (první panáček byl pro Jiříka a svařáka jsme se naučili dělat prvotřídního). Prostě je to všechno hotovo, děkuji všem, co alespoň trochu přiložili ruku k dílu (počítají se i dobré a špatné rady, samozřejmě taky občerstvení). Bez vás bych to nedokázal. Teď už jen kdyby tak začal padat ten sníh . . .

Kdo by rád můj nový Skiservis Mára, kde je možné si nechat namazat lyže jak na klasiku, tak na bruslení, dále pak montáž vázání, opravy lyží a holí, drobný prodej vosků a dalších výrobků s lyžováním společných, půjčovna lyží, bot a holí, úschovna zavazadel, možnost zapůjčit si testové závodní lyže, boty a hole a nechat se naučit na lyžích v naší škole běžeckého lyžování či s námi potrénovat, navštívil, tak je vždy vítán, zvláště pak ve všední dny od 9:00 do 17:00 a o víkendu od 8:00 do 16:00 a to přímo na stadionu v Bedřichově v Jizerských horách.