Jizerská 50, aneb jak to bylo

Pondělí - pohoda, klid, tréninkové volno

Úterý - v práci se to začíná plnit prací :D, ale večer jsem si našel čas na trénink, nechci to zakřiknout, ale trochu se tam rýsovala forma . . .

Středa - první tragédie týdne je na světě, utrhl jsem zip na své závodní botě, ale kein štres, švec to prej do pátku zašije :-) Taky jsem byl dnes testovat lyže - výsledek je zcela neurčitý, všechny jedou stejně a já nevím, zda dobře nebo ne? A hlavně které vybrat?

Čtvrtek - hurá, přišel enervit, máme co papat a pít, na kopytu se střídá jedna lyže za druhou, začínám být nastydlej, trénink stál taky za prt, pač jsem málem nedojel ani na Hřebínek, takhle forma nevypadá . . . Navíc v práci s Radimem nad kopytem až do 8 do večera . . .

Pátek - mam opravenou botu, švec je machr, vyzvedl jsem si startovní šíslo do elitní vlny, poslední lyže po zběsilém pracovním tempu na Jizerskou 30 jsem vydal okénkem 5 min před startem, fíha, ale stihlo se to všechno, Radim, Terka i Bára úspěšně reprezentovali tu naší boudičku (Skiservis Mára), odpoledne už pohoda, lehké projetí se, forma stále nikde a ještě začínám bejt nemocnej, to nemůže dobře dopadnout . . . V práci jenom do 7, takže pohoda. V noci přijel Ježek s Májou, bude sranda.

Sobota - ranní test lyží opět nevyšel, už si vybírám jenom ze dvou, ale stále ještě nevím, které vybrat, zda ty osvědčené, či nové, přes den s Radimem opět hákujeme, Ježek nám pomáhá, Mája krmí, boudička chvílemi praská ve švech, večer už jen doděláváme svoje lyže na závoda a Ježek mi pomáhá s posledním testem, vybírám nakonec lyže, jímž vděčím za všechny úspěchy a dávám na ně parafíny od firmy SkiGo v tomto pořadí: LF Green, LF Graphite, HF Blue, HF New Snow, navrch ještě prášek C105, takže suma sumárum 5 vrstev. Doděláno v 9 večer a tak šupky hupky k Alešovi, kde už čeká Mája s večeří. Malujeme vlajky na čísla, Aleš nám uvařil pudink a s Ježkem zaháníme startovní nervozitu prohlížením časopisu Maxim, který nám pořadatelé dali k číslu - no fakt paráda, tolik chytrejch věcí jsem se už dlouho nedozvěděl . . . Trochu vrásky mi při usínání dělá déšť, jenž se spouští z nebe namísto sněhu.

Neděle - budíček 5:00, následuje oblíbená trojkombinace záchod-ovesná kaše-záchod a už běžim v dešti na stadion, cestou přemýšlím, zda mam lyže přeparafínovat či ne. V 6:00 už mi Maty a Ziki dali první namazané lyže a začalo nekonečné ježdění k Buku a zpět se stále jinou mázou, pač se pořád měnilo počasí a místo deště začalo hustě sypat jak za časů Josefa Lady. Co mazat lidem jsme už rozhodli kolem sedmé, ale co nám, to je prý na nás. No nic, vzal jsem toaleťák a šel to rozhodnout na záchod, abych popřípadě mohl říct, že jsem to dneska všechno doslova prosral. Zbyňa šel do tuhých vosků a já si nakonec vybral mikrokontakt. Rychle svléknout, napít a už nás volají na start. Tak tak jsem stihl zabrat první lajnu. Chvíle rozcvičování, intelektuální rozhovor se Standou a najednou nám to Narcis Klausů zase odstartoval.

U lesa jsem pípal jako druhý v pořadí a z publika slyším: "Mařeno, přeci nebudeš druhej!!!", tak jsem za to vzal a na první kameru už jsem samozřejmě přijížděl první s těma nabušencema za sebou, včetně Thomase Alsgaarda a Andruse Veerpala. No bohužel naposled, pak jsem zkušeně zpomalil a nechal je jet, aby si náhodou někdo nemyslel, že se flákaj :-D Úvoz jsem prosmekal, k Buku to drželo dobře a dolů na Novou Louku mi to jelo ze všech nejlépe, tak jsem se trochu uklidnil a vypadalo to, že jsem mázu vybral dobře. Na Kristiánově jsem ještě naposled zahlédl čelo a říkal si, že takhle dojet, by nebylo špatné. Kousek výš ale ouvej, bez vosku chlapče couvej. Mikráč přestal fungovat a zbytek kopce na Rozmezí pro mě znamenal soupaž nebo soupaž s nohou. Byl jsem docela rád, že už jsem nahoře. Bohužel jako obvykle sám a dobrá skupina jezdců přede mnou zhruba 200m, což se prostě jen tak dojet nedá. Každopádně jsem to zkusil, však marně. Kásárenská i Knížecí byly letos jenom o píchání. Kopec nahoru po Jezdecké jsem musel potupně běžet stromečkem, ale vůbec mi to nevadilo, pač mě dole rozesmál jeden pohotový fanoušek, co mi na otázku, kde se tady vzal ten kopec hbitě odpověděl: "to tady letos postavili". Jizerka byla v pohodě, nakopla mě zpráva, že jsem jen 5 min za čelem. K Bunkru opět stromečkem a Promenádní soupaž. Zaplať Pán Bůh, že mi ty lyže aspoň tolik jely. Po příjezdu na Smědavu jsem tak trochu dopředu tušil problém a on opravdu přišel. Síla na soupaž už nebyla a lyže nedržely ani trochu, tak jsem to vydržel alespoň kolem kamery, aby nebyla ostuda a pak už jsem nahoru ťapal stromečkem, jako kdybych byl zrovna poprvé na lyžích. Jo krize je sviňa. Měl jsem původně v plánu napsat si na číslo reklamu na svůj Skiservis Mára, ale v tu chvíli jsem byl strašně rád, že ji tam nemam, pač ta polochůze s roztaženýma nohama a poslintanym ksichtem na délce 2 km, by musela působit jednoznačně komicky. Od Pavlíny louky už to ale zase přišlo a soupaž dominovala Jizerským horám. Cestou mě ještě pobavila příhoda s tabletou proti křečím, pač jsem měl proplou nohu jak fotbalisti po 20 min chůze na hřišti. Utrhl jsem si jí z čísla a když jsem si ji dával do pusu, tak hup mrška na zem. No nic, dal jsem druhou, ale ta byla nějaká použitá a tak jsem ji po chvilce vyplivl i s kolou, co jsem dostal na občerstvení. Omlouvám se všem za mnou. Nahoru na Žďárek jsem si udělal rozhodující náskok před pronásledovateli, Mařenu i s pozdravem proletěl jak Northug když finišuje a na Hřebínku jsem se již tradičně ptal po párcích. Všechny přítomné jsem rozesmál natolik, že mi nikdo nepodal pití. A sakra. No nic, Olivetku i Vládní jsem si už v klidu vyjel soupaží spolu s dalšími dvěma soupeři, kterým jsem pak pod Bukem nastoupil. Náskok 20 m po 50 m se zdál být dokonalý, ne však již moje tělo, které odmítlo v daném tempu pokračovat a tak mě zas dojeli. Druhý pokus jsem dal v tom hupíku po sjezdu od Buku a zase to nevyšlo a tak jsem si nechal strhující finiš až pro diváky na stadion. Samozřejmě, že se doma neprohrává, tak jsem projel cílem spokojený na 40. místě v čase 2:26,04 se ztrátou na vítěze pouhých 11 min.

Pak jsem tak trochu umřel a do pohody mě dostalo až pivo, jenž je jednoznačně nejlepším iontovým nápojem pod sluncem. Obídek na Dolině také bodnul a večer zakončilo opět pivečko, slivovice, šampáňo, víno a ještě třešinka na dortu, ale o té se nemluví . . .

Jizerská 50 byla letos krásná, zajímavá a těžká, každopádně díky všem, co se na ní podíleli, protože ji připravili úplně super i přes to, že ještě týden před startem leželo v Bedřichově pouhých 10 cm sněhu. Skol na dalších závodech.

PF 2010

Tak rok uplynul jako voda a už tu zase máme Vánoce, pak konec roku a po něm bude následovat rok nový, tentokráte 2010. Přeju vám všem, aby byl plný pohody, radosti, štěstí, dobrodružství a šťastných návratů ze všech výprav a cest. Ahoj Mára

PS: kdo správně určí všechny obrázky z roku 2009 (stát - např. ČR, místo - např. Rokytnice a akci - např. výstup na Lysou horu), tak vyhrává hlavní cenu (mé služby na 24 hodin zdarma dle přání a nástěnný kalendář) v soutěži. Správné odpovědi posílejte na m.pazdera@centrum.cz , každý může tipovat pouze jednou, nezapomeňte uvést své celé jméno a kontakt, jako předmět uveďte soutěž. V případě více správných odpovědí rozhoduje dřívější datum odeslání. Konec soutěže je 1.1.2010 včetně.

Rekonstrukce buňky

Už v loňském roce se objevila možnost provozovat v Bedřichově na stadionu ski servis. Z různých důvodů se to nepodařilo zrealizovat, ale ta myšlenka mě neopustila a za podpory velké spousty lidí, kterým tato služba v Bedřichově chybí, jsem se pln optimismu jal realizovat v květnu své plány. Překážek byla velká řada, od podepsání smlouvy, dohodnutí podmínek, získání financí i oprávnění, sehnání materiálu, komunikačních nesrovnalostí až po samotnou přestavbu. Každopádně předemnou na konci října byla smlouva a stavební buňka v dezolátním stavu. Jak praví staré přísloví: "Když je nejhůř, zavolej kamarádům.", jsem tak také učinil a na víkend přelomu října a listopadu jsem domluvil Jěžkovi, Radimovi a francescovi takovou malou brigádku . . .

Nejdříve bylo potřeba vybourat vnitřní sádrokartonovou příčku a futra, pak se ještě prosekat, prořezat a probourat do přístřešku. S tim mi pomohl taťka a pak už nastoupilo robotní komando. Ježeček udělal komplet novou podlahu - vysypal to jakýmisi kuličkami, myslim něco jako "chocapick", dal na to pak polystyren a aby se prý neřeklo, tak položil krásnou plovoucí podlahu z PVC. Já s Radimem zatím zatloukl jedny dveře a namontoval vedle nich druhé, to samé nás čekalo i s několika okny, staré ven a nové dovnitř. Kolem nás pobíhal francesco a stříkal pěnu (myslel, že je to vata) všude kam to jen šlo. Víkend utekl jako voda a my stihli ještě zateplit střechu a většinu přístavku (děkujeme tajemnému sponzorovi za nepřeberné množství vaty (někdo tomu říká pěna). Nejveselejší historkou víkendu se tak stala moje příhoda se zabouchnutými klíči od auta a od domu v autě, takže za mě musel Ježek, který mi přijel z dobré vůle pomáhat, zaplatit oběd a ještě mě odvést ke kamarádce, kde jsem do noci čekal, až se vrátí rodiče domů. Vzal jsem si pak náhradní klíče od vozu a mastil spátky do Bedřichova pro auto. Co víc dodat, než jen: "To sem ale debil!"

Další týden už jsme na to vesměs byli s Radimem sami dva - Ježek mi zakázal cokoli dělat nahoře bez dozoru, abych to prý všecno nerozbil. Zateplili jsme zbytek přístřešku a obložili ho OSB deskama, přidělali okenici se zámkem, zateplili dveře a oplechovali je, polystyrenem zateplili staré těleso buňky, natřeli strop, udělali mříž na dveře, s pomocí pana elektrikáře zapojili světla a zásuvky, přidělali reklamní cedule a staré ski, vyrobili regály, poličky a bytelný napůl stůl, napůl ponk (jak Radim prohlásil, přesně na kule), vytvořili tajnou skrýš se závětřím, důmyslné držáky na lyže a hlavně zakoupili zánovní rozkládací gauč (někde se přeci odpočívat musí), který francesco doplnil ještě secesním stolem.

V poslední fázi přišlo jen narovnání zboží do regálů, postavení kopyt, připravení kartáčů, otestování gauče a prvotřídní naplnění baru (první panáček byl pro Jiříka a svařáka jsme se naučili dělat prvotřídního). Prostě je to všechno hotovo, děkuji všem, co alespoň trochu přiložili ruku k dílu (počítají se i dobré a špatné rady, samozřejmě taky občerstvení). Bez vás bych to nedokázal. Teď už jen kdyby tak začal padat ten sníh . . .

Kdo by rád můj nový Skiservis Mára, kde je možné si nechat namazat lyže jak na klasiku, tak na bruslení, dále pak montáž vázání, opravy lyží a holí, drobný prodej vosků a dalších výrobků s lyžováním společných, půjčovna lyží, bot a holí, úschovna zavazadel, možnost zapůjčit si testové závodní lyže, boty a hole a nechat se naučit na lyžích v naší škole běžeckého lyžování či s námi potrénovat, navštívil, tak je vždy vítán, zvláště pak ve všední dny od 9:00 do 17:00 a o víkendu od 8:00 do 16:00 a to přímo na stadionu v Bedřichově v Jizerských horách.

Historie závodu Jizerská 50, aneb jak tento závod vznikl

Náš momentálně nejslavnější lyžařský závod Jizerská 50, který je zařazen do seriálu Worldloppetu a FIS Cupu dálkových běhů, má zajímavou a občas také dost opomíjenou historii. Vzniku samotného závodu předcházela celá řada smutných i veselých často nepředpokládatelných událostí. Pojďme si teď ty nejvýznamnější připomenout.

Expedice Peru 1970

Původním záměrem naplánované expedice byla cesta na Aljašku, ale po událostech roku 1968-69 si mohli horolezci o cestě do kapitalistické ciziny nechat jen zdát. Jako náhradu doporučili tehdejší soudruzi cestu do Jižní Ameriky, odkud přišlo pozvání Peruánského horolezeckého svazu. Další problémy nastaly s náhlými změnami v obsazení výpravy, neboť u některých jedinců nebylo v zájmu socialistické republiky, aby vycestovali. Narychlo se přeobjednávaly letenky a nákladní loď Hornbelt s horolezeckým vybavením připlula do Limy až o dva týdny později, navíc se ztratilo přes 400 kg potřebného materiálu. Až 12. května se konečně postavil základní tábor u jezera Llanganuco v Andách. Na původně naplánovaném místě však již byla Japonská expedice, která tam dorazila o pouhý den dříve, a tak došlo k další z mnoha změn. Horolezci začali vynášet matriál a podnikali postupně aklimatizační výlety po okolí. Při jednom z nich se stala zatím největší tragédie výpravy. Nejzkušenější horolezec výpravy Ivan Bortel uklouzl při překračování horské bystřiny křížící cestu a po třicetimetrovém pádu jeho tělo zůstalo bezvládně ležet na skalním prahu. Život mu nevrátila ani brzká pomoc jeho kamarádů. Tato smutná událost těžce poznamenala celou výpravu. Po jeho pohřbu chtěla většina odjet domů. Byl také přehodnocen cíl expedice, namísto náročného výstupu na nejvyšší horu Peru Huascarán (6 768 m n. m.) novou cestou, zvolili trasu klasickou, méně náročnou a už vyzkoušenou. Jako aklimatizaci většina absolvovala vrchol Pisco (5 752 m n. m.). Zbýval tedy už jen Huascarán a šťastný návrat domů, k rodičům, manželkám, dětem . . .

Zemětřesení 1970

Dne 31. května v půl čtvrté odpoledne roku 1970 se odehrálo v Jižní Americe v Peru v oblasti horského masivu Huascarán jedno z největších světových neštěstí. Otřesy o síle přibližně 7,8 stupně Richterovy stupnice srovnaly se zemí naprostou většinu chatrně postavených indiánských obydlí v širokém okolí. V tu chvíli umírali první lidé. Ti co přežili, bojovali ještě zhruba minutu až dvě o život, lapali po dechu, snažili se dostat z trosek domů. Málokdo si v tu chvíli všimnul, že se na 20 km vzdáleném Huascaránu něco děje. Z vrcholu se následkem ničivé síly zemětřesení uvolnila neuvěřitelná masu ledu a kusů skal, která se rozdělila na dvě části. Ta menší, 2,5 km dlouhá, sjela k jezeru Llanganuco, přímo na místo základního tábora našich horolezců. Nikdo z nich nepřežil, přestože je zasáhl pouze pravý okraj laviny. Navždy zůstali uvězněni pod desítkami metrů ledu a kamení. Druhá lavina se zřítila západní stěnou na údolní ledovec, ten zatížení nevydržel a připojil se k letícímu materiálu. Obrovská vlna ledu, kamení, stromů a bahna se hnala neuvěřitelnou rychlostí do údolí. Přes 20 km vzdálená městečka Yungay a Ranrahirca byla skryta za malým horských hřebenem. Ani ten nezabránil děsivé apokalypse, která v následujících vteřinách nastala. Lavina překryla údolí v mnohametrové výši a pohřbila tak zaživa všechny jeho obyvatele. V tu chvíli byl slyšet jen nářek a pláč těch co se štěstím unikli. Přišli o všechno, rodiny i domov, přesto zůstali a hoře odpustili. Ten den v celé oblasti tragicky zahynulo přes 70 000 lidí a nespočet všech zvířat.

Vznik závodu Jizerská „50“

Rodiče, manželky, děti, kamarádi a mnozí další zaslechli první zprávy o zemětřesení většinou v rádiu. Nic konkrétního. Nikdo nemohl chtít po peruánské vládě, aby se místo pomoci svým obyvatelům rozjeli záchranáři hledat naše horolezce. Také proto panovala u nás dlouho nejistota, co se vlastně stalo. Každý den přicházely nové a nové zaručené zprávy, jednou, že se někteří zachránili v blízké jeskyni, podruhé, že jsou všichni mrtví. Nakonec tehdejší československá socialistická vláda oznámila, že horolezci využili tragédie k emigraci. Čím déle to trvalo, tím bylo každému jasnější, že už se svými blízkými nikdy neuvidí. Potvrdil to i pozdější nález těla Ladislava Mejsnara, které lavina jako jediné vydala. Byla to jediná expedice na světě, ze které se nikdo nevrátil domů. Na místě pádu laviny byl v roce 1972 vybudován pomník, který již několikrát symbolicky poničily další sesuvy půdy. V Čechách je jejich památka uctěna ve „skaláku“ v Českém ráji. Momentálně probíhá veřejná sbírka na vybudování důstojného pomníčku přímo na stadionu v Bedřichově, přispět je možné na zdejším informačním centru nebo přes internet. Většina horolezců se zúčastnila prvních třech ročníků Jizerské „50“, a také proto se od 4. ročníku běhá závod jako Memoriál Expedice Peru 1970. Ten vznikl v roce 1968, kdy se horolezci nemohli dohodnout na složení družstev pro další běžecký závod Krkonošská „70“. První ročník se tedy běžel v sobotu 20. 1. jako měřený trénink a podle výsledných časů se sestavila optimální družstva. Trasa vedla přes rašeliniště na Jizerku, kde bylo zajištěno občerstvení od rodiny Ginzelových, a zpět do Bedřichova. Den předem jí Gustav Ginzel projel na sjezdovkách a vytyčil fáborky.

Účastníci Expedice Peru 1970:

Ivan Bortel
Arnošt Černík
Milan Černý
Vilém Heckel
Jiří Jech
Valerián Karoušek
Jaroslav Krecbach
Miloš Matra
Ladislav Mejsnar
Milan Náhlovský
Bohumil Nejedlo
Zdeněk Novotný
Jiří Rasl
Svatopluk Ulvr
Václav Urban
Diaz (průvodce z Peru)

Historie závodu Jizerská 50

Prvního ročníku se pod názvem „50 km Jizerskými horami“ zúčastnilo 52 závodníků, trať byla podobná té dnešní. Historicky prvním vítězem se stal Josef Driml v čase 3:39,0. Současně běžely také ženy, ale jen 25 km. Nejrychleji je zvládla Jitka Havlová. Startovné bylo 5 Kčs. Druhý ročník měl dvojnásobnou účast a stanovil datum závodu do roku 1989 na poslední lednovou neděli. Pivovar Vratislavice uvařil všem nízkokalorické pivo a prvně byly také párky. Třetí ročník se jel poprvé pod logem a názvem Jizerské padesátky, čtvrtý dal závodu název Memoriál expedice Peru 1970. Závod se stal mezinárodním a běžci si mohli ponechat startovní čísla. Při pátém ročníku se muselo s lyžemi v rukou doběhnout od startu za sněhem až na Královku, zatímco o rok později byla silná vánice. Při šestém ročníku naposled startovali horolezci v samostatné kategorii. Každým dalším startem nabýval závod na popularitě a množství účastníků. Nejvíce jich jelo při jubilejním desátém ročníku, bez 26 rovných 7 000. Od XIII. ročníku se stal závod nechvalně známým „během o socialistické zdraví“. Při XVIII. ročníku došlo k tragickému úmrtí Jana Andrejka, který na 34,1 km zkolaboval. O rok později se jela nejkratší trať, kvůli vichřici a zákazu hřebenových túr měřila pouhých 43 km. To XXI. start se poprvé v historii kvůli nedostatku sněhu neuskutečnil. Stejně tak dopadl i XXIII. ročník, první demokratický (1990). Následující rok se start závodu posunul na třetí únorovou neděli, ale při XXVI. ročníku se nakonec pro nedostatek sněhu jelo až 14. března.

Současnost závodu Jizerská 50

XXVIII. ročník pod přezdívkou „přežijeme“ znamenal překonání krize závodu a také jeho zařazení do Euroloppetu, seriálu slavných dálkových běhů. Poprvé se běžela Malá Jizerská padesátka pro děti. O rok později projel cílem jubilejní stotisící účastník Milan Struna. XXX. ročník si podruhé vyžádal krutou daň, když Pavel Pokorný na 20. km dostal infarkt. Příští rok opět nejelo. V roce 2000 se XXXIII. ročník závodu jel poprvé jako součást Worldloppetu, světové ligy dálkových běhů. Jako 14. v pořadí se tedy Jizerská 50 zařadila mezi slavné závody jako Vasaloppet, Engadin a Dolomitenlauf. Večer před startem se poprvé jel Ski sprint Při XXXIV. ročníku se pořadatelé překonali, neboť kvůli nedostatku sněhu byl přesunut start a cíl závodu na Novou louku. Mezi novinky patřil termín druhé neděle v lednu a „Bedřichovská 30“. Ta se jela ve čtvrtek volnou technikou. Také se poprvé uskutečnil jarní závod na kolech o délce 50 a 100 km. Ti co jeli i v zimě soutěžili o titul Velký a Malý král Jizerských hor, kdy se sčítaly časy z lyží s časy z kola. Prvním králem byl Tomáš Rudle, královnou Blanka Nedvědická. XXXV. ročník byl rozložen tedy do čtyř dnů, ve čtvrtek zahajovala „30“, v pátek se jel sprint, v sobotu se utkali nejmladší a v neděli přišlo vyvrcholení závodu. Nyní se program ustálil a je rozložen do tří dnů. V pátek je slavnostní zahájení, běhá se 30 km volným způsobem a večer je historický závod na dobových lyžích. V sobotu je na programu dětský závod a firemní štafeta, v neděli pak hlavní závod na 50 km klasicky a poloviční trať 25 km také klasicky. V roce 2007 byl zatím závod naposled zrušen pro nedostatek sněhu. Zatím poslednímu XXXXII. ročníku již podruhé kraloval Ital Marco Cattaneo stejně jako v ženách Jenny Hansson ze Švédska a novinkou byl start s lyžemi a hůlkami v ruce, což výrazně přispělo k hladšímu průběhu startu bez kolizí a zlámaných holí. V poslední době také již tradičně přijíždí do Jizerských hor hned několik světových běžců – osobností, mezi něž patří Björn Dahlie, Thomas Älsgaard či Frode Estil.

Vývoj trasy závodu

Trasa závodu se od té první v roce 1968 mnohokrát změnila, až získala v posledních ročnících téměř totožnou podobu jako před 37 lety. Několikrát se jelo v protisměru tradiční trasy. Kvůli nedostatku sněhu se také některé části trasy projížděly v obou směrech, což přineslo malé kolize mezi závodníky. Změny se většinou týkaly jen některých částí trasy, které se každoročně měnily i kvůli nedostatku sněhu. Jezdilo se tedy buď přes Sedlo Holubníku, okolo Jablonecké chaty, okolo či po dně dnešní Josefodolské přehrady, až na Jizerku, nebo přes Olivetskou horu či Červenou ruku, přes Velkou Jizerskou louku, kolem Černé Nisy, XXIX. ročník se dokonce jel na dvou 25 km dlouhých okruzích. Nyní má závod tuto podobu: Bedřichov – Nová Louka – Kristiánov – Rozmezí – Na Knajpě – Kůrovec – U Bunkru – Mořina – Promenádní – Smědava – Čihadla – Tetřeví boudy – Hřebínek – Olivetská hora – Vládní – Bedřichov. Nejčastěji se měnilo místo startu a cíle, kdy účast šesti tisíc závodníků donutila pořadatele přesunout start na širokou a dlouhou Hrabětickou louku. Kvůli nedostatku sněhu se také startovalo z Nové louky. Dnes kvůli technickému zabezpečení je začátek i cíl závodu umístěn na stadionu v Bedřichově, který do budoucna čeká rozsáhlá modernizace. V plánu je nová provozovna horské služby, správní budova Jizerské o.p.s. s garážemi pro rolby, která se stará o úpravu tratí v Jizerských horách, dále budova sloužící jako zázemí pro sportovce se sprchami, záchody a převlékárnou, nebude chybět ani jídelna a sportovní obchod se ski servisem a lyžařskou školou. Téměř úplně jinou trať zatím každoročně měli doprovodné závody Jizerská 100 a 50 na kolech, Bedřichovská 30 a Jizerská 25. To se v posledních letech také podařilo ustálit. Právě Jizerká 25 prodělala ve své historii naprosto nejvíce změn. Rozdíly nebyly jen ve vedení trasy, ale hlavně ve vzdálenosti, kterou museli závodníci urazit. Nejkratší měřila 19,4 km, nejdelší 30 km.

Zdroj: Tematický atlas Vývoj využití Jizerských hor k zimním sportovním aktivitám, Marek Pazderský, 2004, Liberec.

O čem horolezci nepíší

Je to už vlastně dva roky stará historka z Nepálu, kdy jsme se snažili s naší slavnou partičkou šesti dobrodruhů vystoupit na vrchol hory Mera Peak vysoký 6 476 m n.m. Noc před vrcholovým pokusem je krátká a stejně nikdo, ať už zdravou nervozitou nebo díky výšce (5 860 m n.m.), nespí. Každý to asi znáte z vlastních zkušeností. Ve dvě ráno pípají hodinky, rychle do sebe hodit pár hltů čaje, tatranku, navlíknout zbytek oblečení, nazout boty s mačkami a hurá do boje.

Honzovi je blbě, zůstává spát, Sáva po 100 metrech otáčí, páč je kosa, že by se zlomil pes v zatáčce, a tak prošlapáváme cestu ledovcem skrze zapadané trhliny jen ve čtyřech. Sype a sype, chvílemi vypadáme spíše jak sněhuláci než horolezci. Už je nového sněhu až po pás, a tak další dva otáčí a jdou dolů. Já se Standou ještě chvíli brodíme tím stále hlubším bílým nesmyslem, ale postupně mi odpadá morál, a tak po hodině a půl strávené v záhrabu, otáčím 100 metrů pod vrcholem také. Přichází deprese jak u manželky po deseti letech společného soužití. Brodím se dolů sám - snažím se neztratit výstupovou stopu, psychicky jsem na dně z toho, že jsem nedosáhl vrcholu, necítím prsty na nohách ani na rukách, jejich barva připomíná černé ponožky a rukavice, v nárazech fouká silný vítr metoucí sníh přímo do tváře, místo toho slavného Everestu čučím metr před sebe, neboť dál by v té vánici nedohlédl ani sám bystrozraký, a teploměr na hodinkách zamrzl na -35°C. Nejhorší ze všeho ale je, že se mi zrovna teď, v trhlinovém poli ve výšce 6 000 m n.m. chce strašně, ale fakt strašně na velkou. Snažím se na to nemyslet a rychle proběhnout trhliny, jenže ono už to troubí v zatáčce, po chvilce to vbíhá do cílové šachovnice a já už moc dobře tuším, že nejen vzduch tu bude řídký. A pak to přišlo. Chvíle nečekaného zkratu. Ne že bych zrovna já, ale levá mačka, ta svině jedna nevděčná, z ničeho nic si podklouzne a nemyslí přitom vůbec na následky. Její pohyb následovala celá noha, což mělo za důsledek, že již tak přetížené svěrače definitivně povolily a já jsem se normálně zcela regulérně posral. No co, ulevilo se mi. Jenže co s tím černým pasažérem? Teď teprve přišla krize, jenž si žádala akci opravdového muže. Nejdříve jsem se ujistil, že nestojím na trhlině, a pak začal konat. Dolů musela jako první bunda s vestou, neboť kalhoty jsem měl z nezištných důvodů na kšandy. Po kalhotách šli dolů spodky, tou dobou již plnější než dětská plína po dvojitém nášupu. No jo, ale co dál, mačky ani boty jsem kvůli mrazu a necitlivosti prstů na rukách sundat nedokázal a vyklopit či omýt to nešlo, neboť to v tom mrazu získalo tvrdost diamantu. Mezi tím se mi na stehnech vytvořila husina vysoká zhruba tak 10 až 15 cm a děkoval jsem Bohu, že je taková mlha, díky které mě nikdo nemůže vidět. Rozhodl jsem se pro rázný čin. Mozkem proběhl rozkaz: odřezat! Sakra, nůž má Sáva ve stanu. Tak přišel na řadu cepín. Jedním koncem jsem ho zapíchl do sněhu a druhým pižlal spodky, abych je mohl pohřbít i s radioaktivním odpadem na svazích do té doby krásné hory. Po deseti minutách hrubá síla zvítězila. Ani jsem si nevšimnul, že se nade mnou najednou z ničeho nic rozjasnilo, a tak jsem v momentě, kdy dnes již legendární spodky vydechly své poslední sbohem, spatřil pod sebou celý base camp na nohou s dalekohledy u očí, jak se válí smíchy a mává mi. Holka z vedlejšího stanu, kterou jsem tři dny poctivě balil na oduševnělé kecy strýčka Fida, tam samozřejmě byla taky. Z vysněného prince na bílém koni jsem se rázem stal terčem posměchu snad v celé Asii. Jediný, kdo mě označil za pašáka, byla nejmenovaná firma vyrábějící již zmiňované spodky, která mi po návratu domů poslala hned dvoje nové zdarma.

Dachstein, aneb jak jsme lyžovali nejen na ledovci

Stromy se oděly do podzimního hávu, začalo foukat, pršet a to dohromady nemohlo znamenat nic jiného, než že se blíží zima a před ní již několik let tradiční soustředění v horské obci Ramsau v Rakousku pod Dachsteinem konané pod záštitou Nyč-sportu. První skupina musela kvůli nedostatku sněhu jezdit i nahoře na ledovci na klistr a dole chodit na kolečkové lyže, přesto si to náramně užili, lyžovat se relativně pod vedením Radima, Zikiho i Hugáče naučili a konec zakončili kvartálním řešením problémů na místní Discotérce do ranních hodin. Jo jo, někdy je to holt potřeba.

My s Matym a Mašťákem přijeli v neděli v podvečer a zašli se s Francescem ještě v dešti proběhnout s holemi. Cestou nás, dalo by se říct, že velmi, inspiroval pohled na juniorky z Norska a světe div se, i z Německa. No, pokud se při dorůstání nic nepokazí, tak se máme v budoucnu při světových pohárech na co těšit. Večer jsme věnovali chytrým řečem a přípravě lyží na druhý den. Ach jak krásně voní parafín.

V pondělí ráno jsme po vydatné snídani vyrazili poprvé nahoru na ledovec. Málo aut před lanovkou, mlha a silný vítr už dole neslibovali žádný velký kulinářký zážitek. Nahoře se vše jen umocnilo. Pravda, bylo sice 40 cm nového prašanu a teplota mínus 5°C, ale vítr se snažil trhnou rekord v rychlosti a vodník Česílko to s tou mlhou taky trochu přehnal. Přesto jsme se vydali letos poprvé do stopy a začali poctivě najíždět první kilometry. Jako vzor okolo nás jezdil Pan mistr klasik - A. Verpalu z Estonska. Nadmořská výška spolu s protivětrem způsobili, že se jednalo o opravdu rozvážné pokusy a po třech kolech (15 km) jsme celí zmrzlí mazali zpátky na lanovku. Odpoledne jsme pak vyrazili na běh s holemi a na imitace do místních lesů. Aby nás to více bavilo, tak padal sníh s deštěm a na stejný kopec jako my skákala i "miss" běžecké stopy Justina Kowalčuk. Večer jsme usli, ani nevíme jak.

Další den ráno nás probudila úplně bílá louka a zpráva, že lanovka pro siný vítr nejezdí. Vyrazili jsme proto za hustého sněžení na kolečkové lyže na soupaže, ať se prý mají baby na co koukat. Je to docela zajímavý pocit, jezdit na kolečkáčích ve vánici, navíc když je všude okolo sníh a zůstává pomalu i na silnici. Soupaže jsme ale potrénovali solidně i s poladěním techniky, škoda jen, že jsem při posledním okruhu předvedl letecký den a ustlal si na asfaltu jak široký, tak dlouhý, takže mě Mladej (David) málem přejel. Koleno i loket velmi rychle dostaly fialový odstín a bylo po běhání. Bejt prej kůň, tak mě nechaj radši utratit. Odpoledne nám Rusáci ujezdili louku před penzionem a tak jsme šli bruslit (ano, i já klasik). Další nová zkušenost. Chvilemi to sice spíše připomínalo slalom mezi koňským trusem, krtincema a zmatenejma Rusákama, ale nakonec jsme si zajezdili fakt parádově. Po večeři proběhla velká střihačská soutěž a tak Káďa málem přišel o Martina.

Středa, sněhu je třeba a tak přibylo dalších 20 cm, lanovka opět nejezdila, ale vyjela poprvé rolba ze stadionu v Ramsau. Neváhali jsme ani minutu, nazuli prkénka s ohnutou špičkou a už jsme se prodírali kupředu skrze všemožné reprezentace z celého světa, které nám očividně v našich výkonech překáželi. Člověk totiž nesměl zastavit, jinak nám to hned namrzlo a vytrhávali jsme sníh, tentokráte doslova, až na trávu (možná i hloub). Odpoledne bylo naštěstí zasloužené volno, které jsme strávili hledáním internetu a samozřejmě také spánkem. Večer pak za námi přijel Radim, který dovezl další účastníky tohoto tréninkového kempu, včetně Kačky, které Francesco poctivě pomáhal vybalit baťůžek.

Do rána opět něco připadlo, silný vítr neustal a tak jsme namazali a vyrazili opět na stadion do Ramsau. Po krátkém rozježdění jsme začali lidi natáčet na kameru a pomalu jim vysvětlovat, co že to všechno dělají špatně. Přiznávám, že u někoho jsme si s Matym jen povzdechli, ach Bože, tak to bude fakt těžký. No a když už se nám vybila kamera, tak jsme jeli na oběd. Z filmu o odpoledním klidu jsem zhlédl asi tak prvních 7 minut, načež jsem se vydal do věčných lovišť a probudil mě až budík. Odpoledne jsme změnili louku, zajeli jsme až ke koupališti a pokračovali v krasojízdách. U některých se již začínalo oběvovat nepatrné zlepšení. Po večeři se všichni sesedli k televizi a začali naše oblíbené a poslední dobou i čím dál více populární videorozbory. Na nich se každý mohl podívat, co že to dělá blbě a jak to má napravit. Do postelí si každý odnášel pořádnou nůši nákladu, na co že to má druhý den při jízdě myslet.

V pátek se konečně trochu umoudřilo počasí a tak jsme opět vyjeli nahoru na ledovec. Bohužel pro mlhu, husté sněžení a stále silnější mrazivý vítr nám lyžování nepřinášelo takové potěšení, jako když svítí sluníčko. Postupně jsme jeden po druhém opuštěli stopu a vraceli se nazpět do lanovky. I přesto všechno to stálo za to, neboť zde byla dokonalá stopa od rolby a hlavně krásný prašan. Odpoledne jsme opět strávili na louce u koupaliště a tentokráte nám podmínky dovolili i jízdu bez holí. Je zvláštní, že zrovna při ní se podařilo zlomit troje hole :-) Večer opět proběhl rozbot techniky a výuka mazaní a parafínování lyží.

Sobota byla ve znamení sluníčka s dalším novým sněhem, což znamenalo konečně řádně vyjeteté stopy na klasiku na stadionu. Neváhali jsme a vyrazili jezdit. Při jízdě bez holí a všeobecném pilování techniky vůbec, jsme s Matym nestačili zírat, pač se skoro všichni zlepšili o více jak polovinu. No nádhera, to potěší každého trenéra. Odpolední trénink jsme pak strávili na horní sjezdovce, kterou jsme zdolávali systémem cik-cak a po opětovném ladění techniky přišla na řadu také zábava, takže probíhaly štafety v jízdě po jedné lyži na dálku i na rychlost, slalom a vrcholem všeho bylo složení lyžařské maturity v podobě kotoulu vpřed i s nazutými lyžemi. Nikdo nic nezlomil ani si nic neudělal, což byl asi nejlepší výsledek celého odpoledne. Večer proběhl krátký závěrečný večírek a samozřejmě také rozbor videa, kde jsme, ač neradi, museli všechny pochválit.

Poslední den nás opět probudil pohled na zapadanou silnici a tak se výjezd nahoru k lanovce stal poněkud dobrodružným, u některých aut z Prahy došlo i na nandavání řetězů :-) Slunce sice nesvítilo, ale lyžovat se dalo parádově, takže jsme ještě naposled doladili techniku, pojezdili a pak už hurá dolů na oběd a domů za maminkama, manželkama a dětma. Ač to zprvu vůbec nevypadalo, tak se lyžovat naučili skoro všichni, pravda, že někdo by ještě pár lekcí potřeboval, ale jinak to vesměs ke konci už bylo ke koukání :-) Tak doufám že se potkáme co nejdříve ve stopě, skol Mára

Více fotek najdete zde: fotogalerie