Sportovní víkend v Bedřichově

Minulý víkend jsme měli teamové setkání v Bedřichově. Vše začalo už v pátek, kdy jsme započali připravovat trať pro BoBokolo na sobotu, přičemž nás málem sežraly muchničky a komáři a to takovým způsobem, že se jednalo téměř o plánovanou vraždu. Nakonec jsme trať přeci jenom postavili a zašli to spláchnout na Dolinu, kde jsme si ještě odpracovali večeři přenášením zmrzlinovače o váze 7,5 Báti a šlo se na kutě. POKRAČOVÁNÍ

BoBokolo - 1. ročník - zhodnocení

První ročník závodu BoBokolo navázal na svoji povedenou první část trilogie BoBoloppet a za krásného počasí provedl 35 odvážných a přeživších nástrahy zimy skrze celé Jizerské hory na počátku léta. Pravda, že jsme trať museli trochu poupravit a dokonce o pět kilometrů zkrátit, ale i tak byla myslím jednou z nejhezčích, která jde v Jizerkách namotat a cestou byla spousta času na malebné výhledy. Nic méně se můžete podívat na fotky ze závodu zde: FOTOGALERIE BoBoKOLO (ještě doplňujeme).

Vítězem se stylem start cíl stal František Landa v čase 2:59 z domácího Silvini Ski Trab teamu před Tomášem Jakoubkem a Miloslavem Suchánkem, ženskou kategorii pak suveréně ovládla také domácí závodnice Šárka Zelenková v čase 3:30 před Ivanou Müllerovou a Martinou Hrdouškovou. Celkové výsledky naleznete zde: VÝSLEDKY BoBoKOLO

 

V soutěži o Krále Jizerských hor nazývané BoBotriple zůstává nadále už jen 30 závodníků z původního počtu 172, což jen potvrzuje, jak náročné je celý seriál absolvovat. Ženy zbyly v soutěži dokonce jen tři a zvláště před nimy je potřeba řádně smeknout. Průběžné první místo tak drží loňský vítěz nultého ročníku Tomáš Jakoubek s padesátiminutovým náskokem před Miloslavem Suchánkem a Honzou Novákem. V ženách zatím kraluje Šárka Zelenková před Ivanou Müllerovou a Martinou Hrdouškovou. Průběžné pořadí si můžete prohlédnout zde: BoBotriple

Všem zůčastněným náležitě gratulujeme k dosaženým výsledkům a děkujeme za vytvoření nezaměnitelné atmosféry, kterou závod díky vám získal. My slibujeme, že se ji pokusíme udržet i do dalších ročníků a srdečně vás zveme na poslední část BoBoběh, která se uskuteční v neděli 3.listopadu na náročné trase o délce 30 km

SSTT tour 2013, aneb jak jsme přejeli Dolomity

Během stoupání do sedla Valparola 2.189 m n.m.

Letošní druhé soustředění směřovalo do Itálie do věhlasné oblasti Dolomit, kam jsme po loňském vzoru zamířili letos opět na silniční kola. Celkem se soustředění letos zúčastnilo 23 závodníků, o které se vzorně staraly dvě zlatíčka v podobě Zuzanky a Káti. První den jsme strastiplně přejeli přes Německo, kde se ten den rozhodlo srazit asi 500 aut na jednou a ještě k tomu vyjeli sedláci rozvážet seno, až na Rakousko-Italské pomezí na slavný průsmyk Brenner. Zde započalo naše cyklistické putování hromadnou fotkou a po té převážně klesající etapou po tělesu bývalé železnice přes historický Sterzing až do městečka Mühlbach. Celou cestu se jelo poklidné zahřívací tempo, které jen občas narušila Šárka čůrpauzou nebo kolona nesmyslných motorek doprovázená policisty, kterou se některým z nás podařilo nechtěně vyfakovat :-) Poslední 3 km na ubytování jsme si v 12% stoupání ozkoušeli, co že nás tu bude celý týden čekat. Etapa měřila zhruba 60 km a nastoupali jsme jen 600 výškových metrů.   POKRAČOVÁNÍ

Soustředění SSTT v Provance, aneb jak jsme načli sezonu

Nad městečkem Sete během první etapy

Prchlavé počasí v našich krajích nás vyhnalo do teplíčka k moři do Franci do oblasti Provance, konkrétně do Palavas pod Montpilier. Cesta byla docela dlouhá, ale ráno v 9 na snídani jsme byli na místě a hned vyrazili provětrat kolečka. Vedro jak v peci za lokomotivou nás přimělo namazat se dokonce i krémem pro černošině a hurá na pláž. Podél pláže s výhledem na celou řadu zdvojených kopečků různých velikostí a různého stáří jsme následně prokličkovali po stezkách i silnících až do krásného přístavního městečka Sete, nad kterým se ční 192m vysoký kopec, který nám samozřejmě nemohl uniknout. Dlouhý pravda nebyl, ale 23% stačilo i na takto krátkém 3 kilometrovém úseku. Odměnou nám byl krásný výhled na moře i přístav a pak už hurá dolů na kávičku a palačinku k tomu. Cestou domů jsem pak přišel o kliku, ale naštěstí se nám ji podařilo znovu přidělat a tak jsme v klidu dojeli první etápku o 95 km. Večer jsme pak věnovali hře peting, pardon, petang samozřejmě a nechybělo ani vínečko :-) POKRAČOVÁNÍ

Haute Route, aneb jak to nedopadlo ani napodruhé

Směr Col du Chardonnet 3.323 m n.m.

Pohled na start na Grands Montets

Loni jsme na tuto věhlasnou horskou cestu mezi Chamonix a Zermattem kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám vůbec nenastoupili a tak jsme se na letošek těšili o to víc. Předpověď nebyla sice nejlepší, ale nevypadala věru zle. Týden sněžilo a teď mělo být sluníčko. Tak jsme nabalili potřebnou skialpovou výbavu a s Danem a Martinem přejeli 1.200 km do Chamonich. Já jsem se už tři týdny trápil nějakou chorobou a cestou do Francie se mi nějak vrátila, tak jsme si říkali, že nám to pěkně začíná. Naštěstí nebyl čas na velké chmury, neboť jsme nocovali v autě na velké matraci. Ano, tři muži, takže buzna paarty mohla začít. Bylo lehce znepokojivé usínat s hláškami, že něčí prdel dnes pozná středověk, budeme jezdit soupaže celou noc, nebo že tu máme nějak teplo :-) Realita byla taková, že Martin zapadl podél matrace do prostoru mezi ní a autem, já na druhé straně to samé a Dan se v klidu roztahoval  uprostřed a ráno si liboval, jak se krásně vyspal. 

Výstup do Fenétre de Saleina3.267 m n.m.

Slanění z Col du Chardonnet

Trochu pomačkaní jsme vyházeli z batohů poslední zbytečnosti a šli na lanovku koupit lístky. Zde se ukázala první chyba, neboť tu byla fronta tak na dvě hodiny. Naštěstí jsem šel na záchod a cestou zpět udělal lehkou levou a připlul jsem k volné pokladně s úsměvem od ucha k uchu, takže jsme jeli za chvilku. V mezistanici to byla další hodina čekání a tak jsme nahoře na Grands Montets ve 3.230 m n.m. začínali až v 11 dopoledne a za vedra, že by i černoši strkali hlavy do písku. Hned na úvod nás čekal poměrně dlouhý sjezd volným terénem po ledovci Glacier des Rognons až na další mohutný ledovec Glacier d´ Argentiére do 2.520 m n.m., kde jsme ze sebe svlékli všechno co šlo, namazali se padesátkou, nandali pásy a vydali se stoupat až do sedla Col du Chardonnet 3.323 m n.m. No, popravdě, ta nemoc, vedro, těžkej batoh, vejška, kopec, myslel jsem, že to nepřežiju. Plazil jsem se jak bába s nůší na Everest a byl rád, že mě v tom kluci nenechali a vzorně na mě čekali. Nahoře jsem si už připadal jak nájemnej Mormon bez vejplaty. Svačina a následné slanění se sjezdem na Glacier de Saleina do 2.920 m n.m. mě trochu postavili na nohy, takže dál do sedla Fenétre de Saleina 3.267 m n.m. to šlo jako po másle, teda až na toho tlustoprda, co málem sundal Pan Dana, když uklouzl a myslel si, že se to v tom svahu zastavuje samo na znamení. Debil. Následoval krátký sjezd na Plateau du Trient do 3.060 m n.m. a smrtelný a nekonečný výstup na chatu Cabane du Trient do 3.170 m n.m., což je pro normální lidi z masa a kostí zhruba na 10 minut. Mně to trvalo hodinu a půl, v takovym bídnym stavu jsem byl, že by nade mnou zlomil každý hůl, nezbývalo mi už žádných sil. Na chatu jsem se doslova doplazil, a pak asi dvě hodiny bojoval o přežití, než jsem se trochu srovnal. No vám budu povídat, prostě na dně. Večeře, rádler a kočička vedle od stolu mně trochu pomohly, takže už jsem šel spát aspoň jako člověk.

Jako že až tam musíme dojít jo?

Výstup do sedla Col Droit 3.325 m n.m.

Slunečná obloha nás vyhnala z brlohu, i když jsme ani moc nepospíchali. V plánu byl pouze sjezd do údolí a pak busem do La Fouly na chatu, kde jsem doufal, že doberu síly. Chatař nám poradil, ať jedeme jinudy, že tamten sjezd stojí za prt a ten jeho, že je super, že si ho krásně užijem, tak jsme moc nepřemýšleli, on nám ho namaloval do mapy a už jsme mazali. Vedro jak od plotýnky, co se na ni vaří guláš, nevěstilo nic dobrýho. Za chvilku jsme vyběhli do krásného sedla Col Droit 3.325 m n.m., odkud to padalo dolů pěkně zostra, až se ježily pulčiky. Sníh měknul a měknul čím dál víc. Pokračovali jsme dolů až na Glacier de Seleina, který je děravý a rozpraskaný jak ementál, takže jsme se raději drželi u levé strany, která byla protkána neuvěřitelným počtem spadlých lavin tvořených mokrým sněhem, takže to dolů byl docela opruz, navíc jsme se klepali, aby se na nás náhodou něco nevysypalo. No fakt hustej sjezd a ta rada od chataře byla na přesdržku tam a zpátky. 

Ajajaj pánové . . .

A teď babo raď, kudy, kudy?

Nakonec jsme se po několika pádech dokodrcali až dolů a po shlédnutí předpovědi počasí na další dny jsme vyhodnotili situaci jako velmi nebezpečnou (stále byla lavinovka na 4. stupni nebezpečí z pěti) a vhledem k tomu, že nás následující dny mělo čekat několik traverzů v jižních svazích, tak jsme to raději ukončili. Cesta zpět byla dobrodružná, pač jsme si nejprve stopli autobus s ochotnym a milim autobusákem (proč takový nejsou u nás?) a pak jsme jeli brutální zubačkou z Martigny do Chamonic, což je teda taky stavební dílo, jak z pohádek bratří Grimmů. Večer jsme tam plni zážitků dojeli, zašli na pivko, absolvovali ještě jednu teplou noc v okolí matrace a další den se vrátili domů. Tak snad do třetice na přesrok se nám to už podaří . . .

Více fotek naleznete zde: fotky Haute Route

Silvretta, aneb jak Andrejka stále frčí na koksu

Cestou na ledovec

Ač to venku na jaro ještě úplně nevypadá, tak jsme odstartovali skialpovou sezonu výletem na Silvrettu, kde nám již tradičním sídlem byla chata Wiesbadenerhütte s více než pohlednou Slovenkou Andrejkou a Lucinkou, který maj jedinou chybu, že frčej na koksu jak Franta Straka. První den jsme dojeli autem do Partenenu, od kud nás lanovka a autobusy dovezli až nahoru na Bielerhöhe, od kud jsme ve vánici už šli konečně na pásech na chatu. Dvě hodinky boje byly až až, ideál na rozejití se, první puchýře, strhlé záda od batohu a propocené tričko jak po návštěvě Ruska. Po příchodu na chatu mi skočily holky kolem krku a už jsem slyšel tu krásnou hlášku: "Ahoj Marečku, no to je dost, my už jsme se těšily, no to si dáš určitě Rádlerik, a kde máš Opičáka, hned mi dej, on chce určitě bydlet u mě, že jó?" No a už jsem byl zase zamilovanej. Dali jsme véču a díky čertům proběhl první večírek.

Vrchol Gross Piz Buin

Druhý den nás vytáhlo z postele sluníčko a čerstvý prašan, tak jsme hned vyrazili na velkou tůru. Přes Grünne Kuppe na ledovec, kde jsme se navázali a šlapali dál až do sedla. Zde většina nechala lyže, my s Márou si ještě kousek šlápli do svahu a pak už následovala mixová skála v mačkách a s cepínem, kterou jsme zajistili lehkým fixem, aby nám holky nepopadaly. Za chvilku jsme byli nahoře u kříže, škoda jen, že už přišla hlášená sněhová vánice, takže jsme si z Piz Buinu výhledů moc neužili. Sestup pohoda a následovalo 20 vteřin strachu při sjezdu do sedla. První oblouk po roce a hned v prudkym svahu, ale dopadlo to dobře, černej pasažér z toho nebyl. Pak jsme sjížděli až na dno údolí a díky vánici, hlubočáku a vybroušenému stylu většiny z nás jsme přes sebe padaly jak švestky, když se blíží podzim. Na konci sjezdu se mi podařilo skočit jednu nebezpečně vyhlížející skálu, jejíž výšku jsme odhadli na zhruba 30 až 50 centimetrů. Každopádně jsem šel ukázkově na záda. Výstup nahoru na chatu už pak byl přísnej, myslel jsem, že je to moje poslední hodina, jak jsem byl utahanej. Večer dorazilo spousta dalších kamarádů a tak se pilo a tancovalo, až to s náma praštilo o zem, že nás z toho druhej den bolela trochu hlavička :D Každopádně holky říkaly, že jsem měl povídavou . . .

Romantika hor je jako krása žen

Třetí den se počasí chovalo jak se chovalo a tak jsme mastili nahoru na Dreilenderspitzi. Nový sníh v prudkém závěrečném svahu vykazoval jistou nestabilitu a docela to smrdělo deskovou lavinou, tak jsme kousek před konce vynechali traverz, vzali mačky a asi půl hodiny bojovali s hlubočákem a jedním neposedným žlabem, až z toho zase přišla vánice a zbabělý ústup zpět k lyžím. Pak to byl chvíli parádový sjezd v prašanu. Zbytek bohužel nebylo vidět ani na půl metru před sebe, takže dostat se zpět na chatu bylo skoro na poblití. Odpoledne jsme se věnovali masážím a pohádkám, večer opět hudbě a zábavě, tentokráte nás složily oříšky.

Vrcholový hřebínek

V neděli bylo od rána hnusně a tak jsme se věnovali nácviku vytahování z trhliny a záchraně zasypaného v lavině. Jak se ukázalo, tak většina by to měla trénovat mnohem častěji, jedničku by si zasloužil málokdo. Odpoledne jsme pak zkusili dát kratší tůru, ale bohužel naše cesta skončila kousek od chaty pro husto hustou mlhu, takže jsme se zase vrátili a rozjeli závěrečný večírek, kdy Bára zase hrála jako o život, my zpívali a Kozel nás všechny nalil Whisky z cyklolahve.

Vrchol krásného kopce Silvrettahorn

Velikonoční ráno se děly věci. Nástroje lásky (pomlázky) létaly vzduchem směr vymazlené zadečky, ozýval se jukot a hledaly se vejce. Jen mi nějak nedošlo, že ty místní blbci to neznaj, takže když jsem seřezal nějakou Rakušanku, tak jsem od jejího frajera málem dostal přes držku. Každopádně venku to byla pohádka, azuro, lehký většík, 30 cm novýho prašanu a tak jsme se do toho s vervou pustili. vyťápli jsme si zase na ledovec, kde jsme to ohli doprava na Silvrettahorn, strašně krásný kopec. Ten jsme dolézali opět na mačkách a stálo to opravdu za to. A to vše ještě okořenil dokonalý sjezd prašanem dolů, z kterého jak říkala Šárka, se jí postavilo péro a já kontrastoval, že to bylo lepší jak sex. Vše jsme zakončili opalováním na terase dole u přehrady abouřlivou cestou domů, kdy jsme v zácpě dělali zábavu okolním autům. Každopádně to byla opět super akce a už zase těšíme s Panem Opičákem, kterej tak trochu pláče po nocích strávených u Andrejky pod košilkou, na další rok.

Více fotek najdete zde: FOTKY SILVRETTA

Závěrečné jarní soustředění, aneb jak Krkonoše zezelenaly

Srdnatý souboj na trati kousek za Voseckou boudou

Na závěrečné jarní soustředění se po loňské show na Jabkenicích mnoho lidí těšilo, podobné množství naopak bálo. Po dvou letech jsme opět vyrazili do Krkonoš, tentokráte na Martinovu boudu. Sraz byl ve Špindlu ve 14:00 v restauraci Diana, kde započalo občerstvení, díky kterému nám ujela poslední lanovka na Medvědín. Nakonec se podařilo stihnou po chvilce zelený autobus na Špindlerovku, kde nás to opět vcuclo do restauračního zařízení. Zde jsme museli odolávat tlakům náhodně se z výřivky rojících krásek velmi spoře oděných, až z toho Thomas viděl dva měsíce. Nakonec jsme za tmy přeci jen vyrazili a v husté mlze a vánici děkovali všem, co vytvořili tyčové značení. Kousek za Petrovkou se nám vyronila Káťa, teda spíše její kotník a dojela na chatu jen díky včas a dobře podané dávce anestezik. Na Martitovce jsme se sešli s Markétkou, která dovezla na skůtru všechny věci, hodili se do retro hadrů, počkali na Bombise a večírek mohl začít. Nechyběly veselé historky, soutěže v exování piva, tanečky, bodyshoty a hlavně salvy smíchu, to vše na počest malé Brunice Esterky, která tímto může v životě chytit tak maximálně malej kašlíček. POKRAČOVÁNÍ

Birkebeinerrennet, aneb ráj všech klasiků

Během jedno z tréninků v Norsku

Druhá půlka března už pro většinu smrtelníků znamená konec sezony, jarní výlety na griotku, myšlenky na kolo či dokonce lázně. Ale to my ne! Pač víme, kde je ráj na zemi. V Norsku nad Lillehammerem v horském středisku Sjusjoen (Šušn). Sem se pravidelně přesouváme na podzim najíždět první kilometry a pak na jaře ladit formu před nejkrásnějším, ale zároveň nejtežším závodem ze seriálu Swix Ski Classics - Birkenbeinerrennet. Naše cesta vedla klasicky z Bedřichova přes nákupní centrum a Německem na loď. Tam se nám poněkud ztenčil časový náskok na minimum, neboť se přehnala sněhová bouře a z dálnice se stala jízda sněhovým polem, kde i pluhy zbaběle zvedal radlici a tak jsme se zase nalodili dolu k vlaku. No co, už jsme tam měli připravený místečko. Bouře pokračovala a tak jsme namísto klidného spánku cestovali do Švédska na mega obří houpačce. Pak už to šlo jako po másle a díky tomu jsme mohli nasadit běžky a kolem jedné odpoledne vyrazit poprvé do stopy. Slunce, teplota sněhu mínus 10, teplota vzduchu mínus 2, upraveno všech 280 km stop v nejbližším okolí, no tomu nešlo odolat. Takže jsme byli venku přes tři hodiny a úplně jsme se odvařili :D Ještě že byla na srubu sauna a mohli jsme se řádně zregenerovat. POKRAČOVÁNÍ

Vasaloppet, aneb kterak mě poprvé oprala žena

Plizi na startu Vasáku těsně za špičkou

Jako každý rok jsme koncem února vyrazili na daleký sever do Švédska na věhlasný Vasaloppet. Naše posádka se přesunula jako obvykle Bohouškem přes Německo, lodí do Švédska a pak už zase autem až do Hansjo na naši oblíbenou základnu. Jen tak mimochodem, nám těsně před morou došla nafta. Zbytek doletěl do Stockholmu a přijel za námi. Hned první den jsme si užili krásného lyžování v Grönklitu. Další dny jsme se jezdili projet na trať, abychom ji poznali co nejvíce a vryla se nám pod kůži. Odpoledne jsme pak trávili v lyžárně přípravou lyží, kluci vedle děláním masových hodů a pouštěním filmů od A do Z. Jak se blížila neděle, tak se stupňovalo napětí, sílila nervozita a každý se snažil vyladit všechny maličkosti, aby při závodě mohl být co nejlepší. Já například futroval čokoládu, Fanoušek posiloval, Pedro žral seno, Báťa jelena a francesco si oholil nohy. POKRAČOVÁNÍ

BoBoloppet - II. ročník - zhodnocení

Druhý ročník dnes již legendárního závodu BoBoloppet se vydařil. Počasí nám přálo, Jizerská o.p.s. nám krásně připravila celou trať (teda až na 20 m u Václavíkovy studánky), nikdo se úplně neztratil, buchty a koláče byly za cílem napečeny, vyhlášení také dopadlo dobře. Proto doufáme, že s vámi a i mnohými dalšími opět setkáme na startu příští rok.

Ze závodu i z vyhlášení vznikla rozsáhlá fotogalerie, kterou si můžete prohlédnout zde: FOTO BOBOLOPPET 

Gratulujeme všem, kdo sebrali odvahu a nastoupili na start, to chce opravdu řádnou kuráž. První místo obhájil Jirka Pliska ze Silvini Ski Trab teamu, který zaostal za loňským rekordem trati 4:35,00 pouhých 15 vteřin, druhý byl loňský vítěz BoBotriplu Tomáš Jakoubek, také ze Silvini Ski Trab teamu v čase 4:46,56, třetí pak Honza Mikula z TJ Packa Praha v čase 5:12,30. Z odvážných žen byla první v cíli Jana Jetmarová ze Ski klubu Jablonec v čase 5:35,16  před druhou Alicí Nedomlelovou z Eleven test teamu v čase 6:06,41 a třetí Šárkou Zelenkovou ze Silvini SKi Trab teamu v čase 6:37,38. Celkové výsledky naleznete zde: výsledková listina 

Startovní čísla všem účastníkům tradičně zůstala na památku, diplomy jste také dostali (kdo ne, může si ho vyzvednout ve Skiservisu Mára do konce března - máme ho pro každého, kdo dojel do cíle, i pro ty, co byli disk). Navíc se podařilo sehnat sponzora pamětních medailí (jeden z účastníků - M.B.), takže pro všech 130 klasifikovaných závodníků a závodnic je máme připraveny. K vyzvednutí budou také ve Skiservisu Mára do konce března a to od - 6.3.2013. Kdo si nemůže pro medaili dojet osobně, či někoho poslat, tak může na adresu: Marek Pazderský, Šumná 582, 463 12 Liberec 25 zaslat předvyplněnou malou pěnovou obálku s částkou 30 Kč a my vám medaili pošleme na vámi určenou adresu.

Ještě jednou chci poděkovat všem organizátorům, sponzorům a zejména pak dobrovolníkům, bez kterých by třeba nebylo napečeno nebo nebyly diplomy a medaile, rozvezené kontroly, čísla, upravené tratě, časomíra, výdej čísel, čaj a tak dále a tak dále . . . díky moc všem za pomoc.

Vyjádření k diskvalifikacím: v pravidlech závodu bylo jasně napsáno, že je potřeba označit všechny kontroly na trati a kdo tak neučiní, bude diskvalifikován. Všechny kontroly byly umístěny správně a přesně dle popisu na stránkách závodu, zároveň viditelně. Závod je tak trochu založen na jejich dohledání (a spousta závodníků se poctivě vracela, když ji před tím minula), proto jsme nemohli akceptovat předložení záznamů z GPS přístrojů. Na příští rok připravujeme upřesnění a jasnější výklad pravidel, stejně tak jasnější a viditelnější umístění kontrol. Věříme, že se již letošní situace nebude nikdy opakovat.

Ty, co trať ujeli celou a byli diskvalifikováni jen z důvodu nedodržení časového limitu nebo neoznačení všech kontrol, jsme se rozhodli omilostnit v rámci pokračování BoBotriplu (lyže-kolo-běh) a přiřadit jim shodný čas 9:16,47. Pokud tedy chcete v závodu pokračovat - můžete - a rádi vás na startu BoBokola uvidíme.

Více o celém závodě na stránkách závodu www.boboloppet.com